November 2018

O ROZŠÍŘENÉ KVALIFIKACI GENERÁLA PETRA PAVLA

27. november 2018 at 10:38 | VETERANUS

O ROZŠÍŘENÉ KVALIFIKACI GENERÁLA PETRA PAVLA

Když jsem počátkem května letošního roku psal článek o "červených lajnách", jak tento termín použil český generál Petr Pavel, tehdy ještě v žoldu NATO, vyjádřil jsem naději, že "snad až generál odejde do důchodu, řekne, možná, pravdu o tématu, jemuž se v rozhovoru věnuje" (viz můj blog z 2. května 2018).

Má naděje, že se od generála dozvím pravdu o tomto tématu poté, až odejde do důchodu, je zatím nenaplněna. Jednou z příčin může být to, že má snaha o dialog k tomuto tématu, byla jen mým naivním snem. Očekával jsem, že můj článek vyvolává nějakou odezvu, z níž by se mohl odvinout i dialog. Toho jsem se nedočkal. Možná také proto ne, že se můj článek k očím generála ani nedostal. A je také nejvýš pravdě podobné, že generál můj článek četl, ale povýšeně, jak je to vlastní manýrám mnoha jiných politiků,usoudil, že je pod jeho úroveň zabývat se nějakými podobnými "prkotinami". Zvlášť když si identifikoval zdroj názorů, které vyprodukoval mozek jednoho z vysloužilců čs. armády, kteří už podle definice nejsou hodni toho, aby se jejich názory kdokoliv zabýval.

"Seznam.cz" mi poskytl 24.11.2018 novou možnost k nahlédnutí do duševního světa, tentokrát už penzionovaného českého generála Pavla. V příslušném rozhovoru s Markem Martinovským pronesl generál několik sentencí, které se vztahují k, mediální sférou rozšířeného a kultivovaného, tématu údajného "zavlečení" syna premiéra Babiše na území Ruské federace, konkrétně na poloostrov Krym.

Z myšlenek, jež generál vyslovil, jsem došel k závěru, že ty tři roky, které pracoval ve štábu vojenského paktu NATO, byly pro něj příležitostí, ať už spontánní či cílenou, k rozšíření své kvalifikace vojenského odborníka. A to ve směru rozšíření znalostí, jež jsou jednou z podmínek úspěšného vojenského velitele: schopností oceňovat a správně hodnotit předpokládanou činnost toho, kdo vůči onomu veliteli stojí v roli protivníka-nepřítele.

Generál se sám přiznává v onom rozhovoru, že se jedná o spekulaci. Přiznávám se, že mne toto přiznání donutilo zabývat se více pojmem "spekulace". Vždyť za éry mého působení v armádě jsem se, při přípravě rozhodnutí na jakékoliv úrovni vojenské hierarchie, učil "hodnotit protivníka". A to v celé šíři tohoto pojmu znamenalo ujasnit si, kdo je mým protivníkem, jak je velký, jakými zbraněmi disponuje, jakou taktiku při jejich použití používá, jaké jsou jeho pravděpodobné úmysly, jak bude tyto úmysly realizovat a jak jeho úmysly ovlivní mou vlastní činnost. Při to jsem byl povinen opírat se o konkrétní ověřené, nebo alespoň s velkou mírou jistoty potvrzené, informace o tomto protivníkovi. Generál, který několikrát se ve svých odpovědích odvolává na zkušenosti historie, jistě také ví, že selhání i těch nejschopnějších vojevůdců v tomto směru, tvořilo základ neúspěchu nejen v jednotlivých bitvách, ale i v celých válkách. Bylo by "nošením dříví do lesa" toto generálovi připomínat. Tak hluboko přece jen nekleslo mé hodnocení kvalit generála Pavla, abych u něj připustil neznalost znalostí historie vojenství.

Proto mne udivuje, když musím konstatovat, do jaké míry přisuzuje generál Pavel úlohu spekulacím. Jak si to mám vysvětlit? Je to snad proto, že příliš spoléhá na autoritu, to znamená na "vážnost, moc, vliv, spolehlivost, jistotu" paktu, ve kterém poslední tři roky pracoval, a jehož filosofie, myšlení, názory jistě zanechaly v něm svůj vliv? Nebo spoléhá automaticky na to, že posluchači a diváci, kteří jeho rozhovor na portále "seznam.cz" shlédli, budou přesvědčeni o správnosti jeho názoru už jen proto, že je pronáší generál se čtyřmi hvězdičkami na své uniformě, a že vše, co vysloví, bude proto chápáno jako "pravda poslední instance"?

Za sebe musím říct, že dosáhl touto demonstrací pravého opaku, a v mé mysli jen posílil pochybnosti v tom, zda bezpečnost mé země se svou účastí v uvedeném paktu nachází ve správných rukách, jestli i tam je hodnocení možných nebezpečenství, i možných protivníků, založeno nikoliv na správném hodnocení informací, ale na spekulacích. Jestli se naopak nenachází má země v paktu, kde podobně, jako tomu bylo v roce 1962 v obě karibské krize, spočívají rozhodnutí na "nehodnověrných informacích, nesprávných úsudcích a chybných propočtech". Uvozuji slova Roberta McNamary z dopisu z 22. května 1997 generálu A. I.Gribkovovi. Jestli by uvedená slova McNamary neměla být dnes doplněna ještě výrazem "na spekulacích"!

Co vlastně představuje pojem "spekulace"? Podle filosofických knih lze usuzovat, že je odvozeno od pojmu "spekulativní filozofie". A ta je, jak mne poučuje Malá československá encyklopedie, "druhem teoretického poznání, jež se opírá nikoli o zkušenost, nýbrž o reflexi". Reflexe pak je v podstatě vědění, které má rozum, v daném případě rozum generála, sám o sobě. Tedy něco, co se neopírá o zkušenost, o poznání skutečnosti. Byť by se toto "poznání skutečnosti" opíralo o realitu jen v té míře, ve které lze "skutečnost protivníka" soudobými prostředky poznávat. Stále však bude toto "poznávání" přesnější a věrohodnější, než to, které se opírá o reflexi, tedy o něco, co má vyloženě subjektivní původ.

Závěrem si proto dovoluji vyslovit názor. Jestliže rozhodování na úrovni vojenského paktu NATO, ve kterém tříletý pobyt zřejmě značně ovlivnil názory generála Pavla, se bude při rozhodování opírat více o reflexi svých pracovníků, než o poznání a správné hodnocení skutečnosti, tedy reálného světa, pak se bude svět, ve kterém žiju já, a ve kterém žijí i mí potomci, stále víc posunovat k "červené lajně", od které nebude cesty zpět! Poslední události v Kerčském průlivu v ruských vodách mne o tom znovu přesvědčují!

27. listopad 2018.

CO ZTRATIL PREZIDENT MACRON? PAMĚŤ? NEBO SMYSL PRO SPRAVEDLNOST?

19. november 2018 at 17:09 | VETERANUS
CO ZTRATIL PREZIDENT MACRON? PAMĚŤ? NEBO SMYSL PRO SPRAVEDLNOST?
11. listopadu 2018, sto let poté, kdy bylo podepsáno příměří v železničním vagonu v lese u Compiègne, se do Paříže sjelo, na pozvání francouzského prezidenta, několik desítek význačných hostů, představitelů různých států světa. Mezi nimi jsme viděli amerického prezidenta Trumpa, ruského prezidenta Putina, dosluhující kancléřku Německa Merklovou, a mnoho dalších, kteří divákům televizí ani nebyli představeni.
Dalo se očekávat, že pozváni budou všichni ti, kteří společně s Francií vedli v letech 1914-1918 s Německem válku. Přítomnost ruského prezidenta Putina naznačovala, že byli pozváni nejen spojenci, kteří onoho dne před sto lety podepisovali kapitulační dokumenty, jež písemně stvrdily konec bojů světové války, jejíž pozemní část se odehrávala převážně na území Evropy, ale i ti představitelé států, které byli aktivními spojenci Francie po velkou část válečného konfliktu. A jejichž vojáci umírali pro dosažení vítězství nad armádami Centrálních mocností. Toto očekávání se však splnilo jen neúplně. Velká Británie, jíž vojáci ve Francii rovněž bojovali a umírali, zastoupena náležitě nebyla. Výročí konce války oslavila separátně doma. Přítomnost Angely Merkelové byla jistým anachronizmem, pokud onu vzpomínku budeme chápat jen jako oslavu vítězství, nikoliv i jako příležitost k osvícení světlem pravdy (lux veritatis) o válce, která skončila před sto lety.
Jak se dalo očekávat, tak prezident hostitelské země pronesl při této příležitosti bilanční projev, který každému zúčastněnému státu dá, "co mu patří". Čili jak říkal už Cato Starší, a po něm i Cicero, suum cuique.
V ruském elektronickém žurnále «Столетие» se oněmi pařížskými oslavami zabýval Valerij Burt. Jeho článek lze nalézt na stránce http://www.stoletie.ru/vzglyad/chto-to_s_pamatju_makrona_stalo_592.htm.
V článku, kromě jiného napsal: "Projev Macrona byl výtečný a oduševnělý. Jen v něm zapomněl na jednu zemi, která na vítězství Francie a jejích spojenců měla, jestli ne rozhodující, tak velice významný podíl. Touto zapomenutou zemí bylo Rusko.
Bylo jí to samé Rusko, které zachránilo Paříž svým hrdinským, bohužel zcela nepřipraveným, vpádem do Východního Pruska. Ano, Rusové mohli v srpnu roku 1914 zcela uváženě rozvinout svou armády, a pak udeřit na Německo. Avšak spěchali, zoufale spěchali. A spěchali především proto, že jejich spojenci, když na sobě pocítili neskutečný nápor německého válce, doslova úpěli, volajíce o pomoc. Ve Východním Prusku tak Rusko utrpělo katastrofickou porážku, mělo obrovské ztráty, avšak připoutalo na sebe ze mohutné německé síly, stažené ze Západní fronty. Ty pak císařovi Vilémovi chyběly v bitvě na Marně. A na tom, že Němci byli zastaveni a nedokázali na podzim roku 1914 pochodovat vítězně Paříží, mělo nemalou zásluhu Rusko. I v dalších rocích První světové války napínalo Rusko všechny své síly, vrhalo na svou Západní frontu stále nové a nové svazky a tím ulehčovalo Francii a Velké Británii. Ruští vojáci i důstojníci bojovali rovněž v řadách Expedičního sboru. A při tom umírali, když bránili francouzskou zem. Ruské armády se zúčastnily První světové války až do podzimu roku 1917."
O tom může podat svědectví i náš stát. Vždyť 2.7.1917 provedla československá úderná brigáda (jak se píše v Malé československé encyklopedii, sv. VI., Academia, 1987), bojující po boku ruské armády proti centrálním mocnostem, úspěšný průlom rakousko-uherské fronty do hloubky 2-5 km. To všechno v rámci ruské letní ofenzivy roku 1917. Stojí za zaznamenání, že součástí armád centrálních mocností byl po jistou dobu i 75. pěší pluk z Jindřichova Hradce, a v jeho řadách bratr mého tatínka, Antonín. A bylo jen věcí historické náhody, že i můj otec, který byl k tomuto pluku povolán 12.1.1917 neskončil na východní frontě a nemusel čelit ruské armádě. V průběhu onoho roku už velení rak.-uherské armády, v důsledku vývoje situace v Rusku, mohlo onen pluk převelet na italskou frontu. Kde také svou pouť životem skončil tatínkův bratr a kde také můj otec posléze padl do italského zajetí.
Pak došlo v Rusku k Říjnové revoluci. V řadách ruské armády už před tím se rozmohlo s novou silou dezertérství, začal její rozklad. Ten skončil jejím úplným rozpadem. K moci se dostali bolševici, a ti přerušili účast Ruska na válce.
Valerij Burt dále píše: "Kdyby bylo v Rusku nedošlo k politické krizi, pak by byl Nikolaj II. přijímal kapitulaci Německa a spolupodepisoval by, spolu se západními spojenci, v železničním vagóně v lese u Compiègne 11.11.1918 příměří mezi Německem a Dohodou. A celé Ruské impérium by bylo oslavovalo vítězství v Druhé vlastenecké válce, jak tehdy byla První světová válka nazývána".
A Burt se ptá: "Věděl všechno toto Macron? Jestliže to neznal, mohl se informovat. Celkově lze říct, že francouzský prezident, nejen že nezdůraznil ohromnou zásluhu Ruska v První světové válce, ale dokonce ani nevzpomněl Rusko, jako jednoho ze spojenců Francie. Udělal to stejně, jak to učinili i další političtí vůdci Západu. Hovořím zde nikoliv o chybě prezidenta Francie. Tato "zapomnětlivost" není chybou. V jeho slovech je jen vyjádřena pozice hlavy Francie a jejich spojenců. Doslova je tím připomínáno, že Rusko nebylo nikdy jejich přítelem, a že v současnosti je jejich nepřítelem. A proto i evropská armáda, o jejímž vytvoření Macron tak usiluje, bude mířit i na Rusko. To bylo vyjádřeno nedvojsmyslně.
V Paříži bylo Rusko v podstatě uraženo. Bylo vysloveno pohrdání památkou ruských vojáků. Byla zapomenuta historie, vítězství Ruské armády, hrdinství a sebeobětování jejích vojáků a důstojníků. Není to poprvé, kdy někteří západní politici předvádějí svou "špatnou" paměť. Co se týče Ruska "zapomněli" na to, kdo zvítězil v Druhé světové válce a zachránil svět před krvavými zločiny Hitlera. S klidnou tváří se dívají na to, jak jsou devastovány pomníky, a pošlapávány hroby sovětských vojáků, v Polsku a na Ukrajině. Rusko je pro ně tím, čím je kůstka v hltanu. Všechno to, co činí Rusko, je podle jejich názorů špatné. A to se týká nejen přítomnosti, ale i dávno uplynuvších dní".
Podle Valerije Burta si "zapomnětlivosti" Macrona všimli i ve Francii. Odvolává se na profesora Francouzsko-německého institutu evropských výzkumů na Univerzitě v Cergy-Pontoise, Edouarda Hussona. Ten se podle něj "o projevu prezidenta velmi kriticky vyjádřil. Ironicky mu poradil, aby si přečetl učebnice historie. Při tom mu připomněl, že "bez hrdinských bojů a ohromných ztrát carské armády na podzim roku 1914, jež na sebe upoutaly značné nepřátelské síly, by byli Němci rozdrtili francouzské armády". A pokračuje citací slov Hussona: "Cožpak dnešek není tou nejvhodnější dobou, aby bylo vzdáno to, co je zapotřebí vzdát, i všem zahynuvším ruským vojákům? Rusové dvakrát ve XX. století zachránili náš republikánský systém; při tom ztratili pět milionů civilistů i vojáků v letech 1914-1917 a 27 milionů v letech 1941-1945. Takovou cenu zaplatilo Ruské impérium a Sovětský svaz, aby zachránili Evropě svobodu."
Podle Burta zdůraznil Husson, že "obzvláště Rusku je třeba vděčit za to, že "francouzská republika stále existuje". Připomněl úlohu Ruska nejen v První, ale i v Druhé světové válce. Vždyť v roce 1940 Francie kapitulovala Německu, byla okupována, ale v důsledku úspěchů Rudé armády, se posléze ocitla v řadách vítězů na straně Sovětského svazu, USA a Velké Británie".
Burt připomíná, že je na místě vzpomenout jednoho příkladu z historie. Když v květnu 1945 podepisoval Wilhelm Keitel akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa, všiml si toho, že se v sále nachází, vedle spojenců, se kterými vedli válku, i představitel Francie. "Kdo je tohle, to jsou rovněž vítězové nad námi?", podivil se upřímně maršál. Jeho pocity byly pochopitelné. Francie se ocitla mezi vítězi díky dobrým vztahům mezi spojenci, včetně Stalinově přízně.
Historik kritizoval Macrona i za jeho výzvy k vytvoření evropské armády, s jejíž pomocí, podle jeho slov, se bude Západ bránit i Rusku. Charakteristické je to, že něco takového vyslovil jen několik dnů před uskutečněním "Fóra míru", který navštívil ruský prezident Vladimír Putin. A po tom všem se hlava Francouzské republiky usmívá, jako by se nic nestalo, na svého hosta a tiskne mu ruku. Jakou cenu mají výzvy západního politika k dialogu a k zlepšení vztahů s Ruskem?
"Jakkoli by byly veliké rozpory Ruska se Západem, kolik by nebylo našich pretenzí k Moskvě", říká Husson, "je třeba v tyto dny si připomínat to, co sbližuje naše země". Bohužel, něco takového se nestalo. Proto lze "Fórum míru" tak nazývat i jen s výraznými výhradami", uzavírá svůj článek ruský autor.
Za komentář si jistě zasluhuje i vyjádření, zda okolnost, že prezident Macron ani slovem nepřipomněl skutečnost, že Rusko od července roku 1914 do podzimu roku 1917 bojovalo na straně západních spojenců, a mezi ně patřila i Francie. Bojovalo proti ústředním mocnostem, představovaným Německem, Rakousko-Uherskem a Itálií. Je jistě na místě, aby bylo věcně, sine ira et studio, zhodnoceno, nakolik válečná činnost Ruska byla v tomto boji úspěšná či nikoliv. A zkoumat příčiny toho, proč nevedla k výsledkům, které by byly žádoucí. Ale jak říkal svého času W. Churchill, tak vojevůdce je třeba hodnotit nikoliv podle toho, čeho dosáhl, ale podle snahy, kterou vyvinul.
Historie světa a každého národa tvoří kontinuální řetěz, z něhož nelze vypustit ani jeden článek, aniž by byl porušen celý řetěz. Jestli svého času napsal František Palacký, že "v hmotném světě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se v jednom bytu, zárodkem bývá bytu jinému", tak i v historii národa nejen, že nic nehyne naprosto, ale ani snahy vypustit, či zamlčet, jednu část, není ničím jiným než snahou přerušit onu kontinuitu a učinit z ústrojenství historie národa jen zmrzačené torzo!
Proto ani to, že Macron, tedy osoba, která z titulu svého postavení představuje vlastní národ a v jeho zájmu interpretuje události jeho historie, zamlčel ve svém projevu vzpomínky na důležitou část francouzské a tedy i evropské historie, není žádnou chybou zapomnětlivého školáka. Vyjadřuje určitý politický záměr. A tento záměr, pokud se týče vztahu Francie k Rusku, musím považovat za vážnou hrozbu pro budoucnost Evropy i našeho národa. Na místo toho, aby uznáním přínosu Ruska pro současnou historii Evropy i naší země v době první i druhé světové válce, při takové příležitosti, jaká se naskytla počátkem letošního listopadu v Paříži, byla namísto formálního podání ruky, je Rusko, i naším přičiněním z Evropy vytlačováno, provokováno a zatlačováno do pozic, kdy mu nezbývá nic jiného, než se chovat tak, jak se chová každý živý organismus, když je zatlačen k hranici "kritické reakce".
A to by si měli uvědomit i ti naši politikové, kteří nevynechají jediné příležitosti k tomu, aby nás, občany, ujišťovali o své touze a snaze po míru!
V listopadu 2018.

STÉ VÝROČÍ REPUBLIKY A "OBJEVY" OREZIDENTA ZEMANA

11. november 2018 at 18:51 | VETERANUS

STÉ VÝROČÍ REPUBLIKY A "OBJEVY" PREZIDENTA ZEMANA

Oslavy stého výročí vzniku novodobého českého státu, které proběhly v naší zemi ve dnech předcházejících 28. říjnu, a vyvrcholily právě v neděli 28. října, daly jistě mnohým z nás podnět k tomu, aby si do oné stovky let, jež uplynuly od října roku tisícího devítistého osmnáctého, promítli i svůj život.

V mém případě to znamenalo promítnout si do oné stovky let devadesát let vlastního života. Troufám si tvrdit, že to v mém případě znamenalo plných 73 roků aktivního života, kdy jsem politické prostředí nejen vnímal, ale i také se, po jistou dobu, jako člen politické strany, přičiňoval o realizaci její politiky. Zájem o dění, jež mělo vztah k politice, mne neopustil ani poté, kdy skončilo 25 roků mého působení v oné politické straně. Pak jsem přistoupil k takové formě účasti na politickém dění, kterou lze shrnout do jediného slova: publicistika.

Ve svých necelých sedmnácti letech věku jsem tedy začal plně vnímat i politickou stránku svého života. To vyústilo ve snahu hledat takový politický subjekt, o němž jsem měl za to, že v jeho rámci budu schopen se na realizaci politických idejí podílet. Jediným subjektem na politické scéně, který mému názoru na svět nejvíce odpovídal, byla po skončení světovém války, komunistická strana. Ani já, stejně jako můj přítel, svého času šéfredaktor "Listů", Jiří Vančura, jsem nevěděl, "která z tehdejších politických stran mohla být stejně přitažlivá, jako byli komunisté". A to i v prostředí vesnice, kde jsem žil. Tak jsem si podal přihlášku do Komunistické strany Československa. Jejím členem jsem se stal v únoru 1946. A od této chvíle jsem se, v duchu stanov této organizace, aktivně snažil vyvíjet svou činnost nejen k tomu, abych byl ve svém životě úspěšný, a prožíval jej v dobré fyzické i duševní kondici, ale také k tomu, abych dokázal plnit také své povinnosti vůči rodině, kterou jsem založil, a abych získal ten nejsprávnější pohled na svět kolem sebe. A abych také mohl co nejlépe, v rámci možností daných lidskému individuu, přispívat k tomu, aby země, do které jsem se narodil, vzkvétala a dařilo se jí vzdorovat dobře nástrahám světa, ji obklopujícímu.

15 roků mého života se po maturitě na gymnáziu pak odehrávalo v rámci té složky české společnosti, jíž funkcí bylo být strážkyní a obhajovatelkou její nezávislosti a existence jako politického subjektu. Od roku 1949 do roku 1964 byla mým působištěm Československá lidová armáda (ČSLA). Stal jsem se jejím příslušníkem na základě vlastní svobodné a zcela dobrovolné volby, vyjádřené podáním žádostí o přijetí do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové.

Nezastírám, že impuls k mému rozhodnutí, stát se profesionálním obráncem vlasti, byla i výzva strany, která si jako jeden cíl vytýčila vybudovat armádu, která bude s to zhostit se se ctí své základní povinnosti, pro kterou si, už od dob antiky, většina států svou armádu vytváří. Důležitým postupným cílem v budování takové armády bylo konstituování a příprava velitelského sboru. Nezastírám, že jsem v možnosti stát se důstojníkem, a tedy i příslušníkem velitelského sboru armády, spatřoval i perspektivu pro život, včetně možnosti založit rodinu, o jejíž materielní zajištění jsem se měl starat a za niž jsem měl i odpovídat. To v duchu tehdejší tradice a podle příkladu rodičů.

Není tedy pro mne nepodstatné dozvědět se, při pohledu na tu část vlastního života, která koreluje se stým výročím státu, jak se na dobu, kdy jsem v armádě působil, dívá současný režim, představovaný jedním z vrcholných činitelů. Znal jsem už, jak na onu část doby, kdy jsem byl příslušníkem ČSLA, pohlížel těsně polistopadový režim v době, kdy koncipoval a kodifikoval svou ideologii a svůj pohled na dějiny státu. Stalo se tak zákonem číslo 198 z roku 1983. Ten, s nijak utajovaným hněvem a jednostranností, definoval jen ty stránky předešlého režimu, které se v jeho subjektivním pohledu jevily jako špatné, či, řečeno jeho slovy, jako "protiprávní a zavrženíhodné". Stará zásada, že "spravedlnost je trvalá a stálá vůle udělovat každému, co mu patří" (Moudrost věků Svoboda, Praha, 1988, str. 274) byla zcela odvržena.

V tomto svém ideovém konceptu zúžil a zvrátil tento režim, kromě jiného, také smysl mezinárodně právního aktu, který uzavřela 12. prosince 1943 Československá republika se Sovětským svazem v podobě "Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci", na konstatování, že se jednalo o "spojení se s cizí mocností". Učiniv tím, v podstatě, komunistický režim odpovědným i za akt, který se stal předtím, než tento ovládl politickou situaci země. Přehlížeje při tom historickou pravdu, že tento režim žádnou novou smlouvu s onou "cizí mocností" neuzavíral, a jen pokračoval v plnění smlouvy z roku 1943. Ta, řečeno slovy prezidenta Beneše, "byla pokračováním politiky a obnovením smlouvy, kterou celý náš národ roku 1935 svými pravoplatnými institucemi schválil" (Dr. Edvard Beneš, Paměti, Orbis, Praha, 1947). A jíž jedním z hlavních cílů bylo zabránit tomu, aby došlo k restauraci "zločinné německé politiky "Drang nach Osten", zápasu o tak zvaný německý "Lebensraum". Je paradoxem historie, že snahy aliance, do které náš stát vstoupil po roce 1989, po rozšiřování se východním směrem, se v podstatě shodují, podle tvrzení ruské historičky N. Naročnické, s dávnými plány onoho "Drang nach Osten". Tedy plánu, který podle TGM měl být dovršen "konečným podmaněním východních národů, především slovanských" (První prezidentovo poselství z 22. prosince 1918). Je popřením historické kontinuity, jestliže náš současný stát, jehož stoleté výročí slavíme, dnes stojí de facto na straně těch, kteří dnes usilují o restaurovanou realizaci onoho germánského plánu!

Druhým oficielním dokumentem polistopadového režimu, který definuje pohled na armádu, jíž jsem byl příslušníkem, je "Bílá kniha o obraně ČR". V tomto dokumentu je celá historie české armády v poválečných letech 1948-1989 popsána jedinou větou. Že armáda "byla oporou totalitního režimu". Ani slovem se nezmiňuje o tom, jakou tato armáda byla!

Současný prezident, a tedy i vrchní velitel ozbrojených sil republiky, označil armádu onoho období, aniž je časově vymezil, za "armádu satelitního státu". Toto označení zaznělo v jeho projevu k vojákům, kteří slavnostně poté před ním defilovali na Evropské ulici, v neděli 28.10.2018. Armáda tohoto státu byla podle něj, v nedefinovaném období, avšak v mezidobí, kdy jí nebylo "umožněno bojovat" a kdy se "stala armádou svobodné společnosti", armádou státu, který byl něčím "satelitem". Použití tohoto výrazu jsem zprvu považoval za "historický objev" prezidenta Zemana, jenž by si jistě zasluhoval obšírnějšího zdůvodnění, provedeného na expertní úrovni graduovaných historiků, než je tak možné učinit ve slavnostním projevu.

Po jistém přemýšlení jsem dospěl k názoru, že prezident Zeman zde projevil spíš svou úpornou snahu být originální za každou cenu. Zřejmě i za cenu toho, že při tom třeba historická pravda "dostane přes prdel" (použil jsem výraz klasika české literatury Jaroslava Haška). A nejen to. Není nepodstatné uvědomit si, že prezident Zeman, jako držitel tak zvané "modré knížky", přichází s tímto "objevem" jako muž, který nebyl "poskvrněn" ani základním vojenským výcvikem, jenž by mu byl poskytl základní kvalifikaci stát se, v případě potřeby, bojovníkem obhajujícím se zbraní v ruce státní suverenitu.

A co se týče kvalifikace vrchního velitele ozbrojených sil, může se těšit výhodám civilizačního "pokroku" a nemusí své právo a kvalifikaci k tomu, aby se postavil do čela svých armád, obhajovat podobně, jako to učinili před ním jiní vládci, kteří usedli na stolec na hradě českých panovníků, jakými byli třeba Přemysl Otakar II., či Jan Lucemburský a další. Ti ovšem jednali v době zvané "středověk". Dnes, v "novém" věku, může být do funkce vrchního velitele armády, která může jednoho dne stát před úkolem bránit svobodu své země, postaven muž, nikoliv na základě toho, že by se pro takovou funkci kvalifikoval, ale na základě pouhého hlasování části obyvatelstva, která požadovanou způsobilost být vrchním velitelem armády, ani není schopna odhadnout, natož přísně určit!

V použití výrazu "satelitní stát" prezidentem se projevují, podle mého soudu, při nejmenšími tři věci. Buď absolutní ignorance fyzikálních principů, s nimiž se seznamují žáci septimy- oktávy gymnázií v předmětu zvaném "fyzika", kdy jsou jim vysvětlovány fyzikální zákony, které vůbec umožňují existenci "satelitu", tedy oběžnice, planety. Nebo se zde projevuje pohrdání zásadami líčení historie, které prosazovali už Hérodotos a Tacitus, aby byla historie líčena sine ira et studio. Či je jímpřehlížen, ať už nechtěně, či úmyslně, požadavek, který už před dvaceti pěti staletími prosazoval řecký filosof Socrates, před ním ještě Heraklit a Parmenides: "Máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů". A prezidentovi Zemanovi, který na svém automobilu vozí standardu s heslem "Pravda vítězí", jistě také o pravdu kráčí. A tedy i o pravdu obsaženou ve slovech, která pronáší k národu. A já se ptám: "Existuje vůbec přesný výměr, výměr všeobecně známý a uznávaný, který by definoval, co to je "satelitní stát"? Nejsme všichni v situaci, kdy si všichni, tedy i prezident Zeman, můžeme vykládat pojem "satelitní stát" ad libitum?

Musím se přiznat, že zamýšlení se nad tvrzením prezidenta o "satelitním státě", mne donutilo k tomu, abych začal pátrat po tom, zda a jak je tento pojem vysvětlován v dosažitelných zdrojích. V anglické verzi onoho hesla ve Wikipedii jsem se dočetl, že "satelitní stát je zemí, která není formálně závislá na okolním světě, ale nachází se pod silným politickým, ekonomickým a vojenským vlivem nebo kontrolou ze strany jiné země". A že "byl tento pojem vymyšlen jako analogie planetárních objektů, které krouží kolem velkého objektu, jakými jsou malé měsíce obíhající kolem velkých planet; pojem byl užíván při odkazování na země Střední a Východní Evropy, členy Varšavské smlouvy v době Studené války. A že když byl používán pro země Střední a Východní Evropy, znamenalo to, že příslušné země byly "satelity", nacházejícími se pod nadvládou Sovětského svazu. A že pojem "satelitní státy" je jedním ze sporných pojmů, který je používán k popisu (domnělého) podřízení se jednoho státu jinému".

A jestli tento pojem používá dnes prezident ČR, tak je to to jen důkazem toho, že při hodnocení části historie vlastní země, používá slovník těch, kteří v době "studené války", tedy i v období tak zvaného "satelitního státu" stáli vůči naší zemi na druhé straně pomyslné "fronty". A že tento výraz zahrnoval i období, kdy, podle slov tehdejšího náčelníka Generálního štábu generála Rytíře, musel náš stát se svou armádou čelit nebezpečí vzniku situace, kdy jeho prvořadou povinností bude zajistit "prostou existenci národa".

Definice, se kterou jsem se seznámil na Internetu, mne utvrdila v přesvědčení, že jsem v letech 1949 až 1964 sloužil v armádě jiného státu, než který si vyfabuloval prezident Zeman. Nevím přesně, kdy byla Československem odvolána ona smlouva z roku 1943 podle 6. jejího článku, ale vím zcela určitě, že v letech mé služby v ČSLA se tomu tak nestalo. A zcela určitě po celou tuto dobu se obě strany snažily její ustanovení plnit. To mělo, kromě jiného, za následek, že Rudá armáda, když byla vyhnala agresora ze svého území, překročila v roce 1944 hranice své země západním směrem, plníc tím závazek svého státu na této smlouvě, jakož i závazek spoluúčasti na strategii "bezpodmínečné kapitulace Wehrmachtu", a pokračovala v pronásledování a dobíjení "zraněné bestie" i na našem území, což nakonec vedlo i k obsazení Prahy. Přinášejíc tím také svobodu naší zemi i mně specielně. I poválečné období se vyznačovalo snahou po realizaci "po válečné spolupráce". A to bez ohledu na to, že to mnohdy představovalo více jednostrannosti, než vzájemnosti. Nicméně i poválečné plnění litery i ducha této smlouvy byl zcela v rozporu s pojmem "satelitní stát", jak jsem definici onoho pojmu uvedl výše.

Když jsem si připravoval projev, který jsem pak 1. července 1951 přednesl na půdě LVA v Hradci Králové na slavnostním vyřazení důstojníků letectva, nestál nade mnou žádný dohlížitel jakéhosi hegemona, po jehož orbitě údajně kroužila má země, jak si to vyfabuloval prezident Zeman. Nikdo mi slova, jistě z dnešního pohledu nadnesená, o tom, že "se budeme svědomitě učit od nejsilnější a nejlepší armády světa, od slavné sovětské armády", do mého projevu nevkládal, nikdo můj projev neschvaloval; ona slova byla výrazem mého vnitřního přesvědčení, jako příslušníka národa, který se cítil být suverénem ve své zemi, nikoliv jakýmsi "satelitem", kroužícím po orbitě nějakého hegemona, a podléhajícím neodolatelně jeho přitažlivé síle.

Proto také nemohu slova prezidenta Zemana o jakési "armádě satelitního státu" hodnotit jinak, než jako slova, kterými prezident mé země přebírá slovník těch, kdo v době studené války nedokázali, či nechtěli, pochopit a porozumět tomu, že se někde mohou také nacházet lidé a národy, které ctí slova spojeneckých smluv, uzavíraných jeho politickými představiteli.

Proto musím považovat onen výrok prezidenta, který by v podstatě znamenal, že ani já jsem po dobu patnácti let, od roku 1949 do roku 1964, nesloužil vlasti v armádě zcela suverénního státu, i za urážku těch svých tehdejších kamarádů a spolužáků z LVA, kteří do oné armády dobrovolně vstupovali a po celou dobu služby v ní poctivě vlasti, nikoliv určitému efemérnímu režimu, sloužili. A kteří dokázali, jako to dokázal 10. března 1953 můj spolužák z LVA Jaroslav Šrámek, splnit slova přísahy o bezpodmínečném plnění rozkazu velitele, a dal za vyučenou americkým letcům, kteří narušili výsostný vzdušný prostor "satelitního státu".

Mohl bych se prezidenta Zemana ptát: "Uvědomujete si vůbec, vážený pane prezidente, že podobným ahistorickým výrokem se vážně dotýkáte cti tisíců mužů, ještě žijících nebo už pohlížejících na svět z "leteckého nebe", kteří, podobně jako pisatel těchto řádků, vstupovali počátkem padesátých let minulého století do armády demokratického státu, tomuto státu přísahali, a v duchu a podle litery této přísahy odevzdávali všechny své síly k tomu, aby armáda, jíž příslušníky byli, byla armádou schopnou čelit ohrožením a nebezpečenstvím, které tehdejší svět generoval? A že svou činností, ať už uvědoměle, či v duchu složené přísahy, realizují zásady vtělené do spojenecké smlouvy uzavřené v roce 1943 v Moskvě?

A že jich bylo nemálo, kteří, na příklad u vojenského letectva, položili v rámci své bojové přípravy, nikoliv na jakési zahraniční "misi", ale v rámci obrany vzdušných hranic své země i své životy, aniž se jim dostávalo tak pompézních připomínek, jakých se dostává dnes vojákům, kteří, jak tvrdí na příklad poslanec Jan Bartošek v Právu dne 3. listopadu, "jednají v souladu s mandátem", který jim vystavili zákonodárci.

Jeden z válečných pilotů, jistý František Loucký, který vykonal v bojích za svobodu vlasti 169 bojových letů, vydal v roce 1989 v Našem Vojsku knihu "Mnozí nedoletěli". Tuto knihu by si měl vrchní velitel ozbrojených sil alespoň prohlédnout. V knize jsou shromážděna data o všech čs. letcích, kteří za války zahynuli. Vedle těch, kteří položili svůj život ve vzdušném boji, jsou tam i ti, kteří zahynuli třeba při cvičném letu. V paměti nás, letců, jim patří stejné místo, protože víme, jak obtížný a riskantní je i samotný výcvik. Mělo by to být i v paměti vrchního velitele!

Ptám se také: "Je obtížné pochopit také, že všichni tito muži z let padesátých, každý jistě v různé míře, budovali vojenské letectvo i v duchu onoho "přátelství", "vzájemné pomoci", "vzájemné spolupráce" se Sovětským svazem, jak to bylo vyjádřeno v názvu smlouvy, o které hovořím? A jestli potom vrchní velitel ozbrojených sil ČR má pro tuto činnost jen povýšeneckou nálepku, že se jednalo o činnost" jakéhosi "satelita", pak to pisatel těchto řádku považuje za největší znectění, kterého se těmto mužům i ženám poválečného letectva mohlo dostat. A autora podobných výrokům v mých očích takové nálepkování zcela diskvalifikuje pro ústavní úlohu, kterou zastává!

Svým tvrzením nechci vůbec popírat možnost, že na obou stranách, které onu smlouvu podepsaly jménem svých států, nebylo vždy a za všech okolností jednotného chápání a interpretace jednotlivých ustanovení smlouvy, a že druhá strana nedokázala, či nebyla ochotna, své stanovisko obhajovat. A obhajovat také své právo suveréna. Nemohu nepřipomenout dva příklady, které dokazují dva přístupy k tomu, jak chápat a obhajovat suverenitu vlastního státu při jednáních se zástupci druhé strany i tehdy, kdy ještě zbraně mlčí.

Příklad první. Významný armádní funkcionář oné doby, generál poručík Ing Václav Vitanovský, Csc, říká v rozhovoru dne 20. listopadu 1990, kromě jiného, toto: "Jakým způsobem naše armáda plnila v rámci Varšavské smlouvy svoje úkoly? To bylo velice prosté. My jsme byli pozváni do Moskvy, v Moskvě se nadiktovalo za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté, za páté udělejte, my jsme odzdravili, přijeli domů a prostě jsme to realizovali to, co nám řekli". (Rozhovor v rámci projektu "Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact").

Příklad druhý, osobně zažitý. V letech 1968-1969 jsem řídil práce spojené s prověrkou způsobilosti letounu Il-62. Klíčovým momentem byl průkaz toho, jak se letoun chová v kritickém letovém režimu, zvaném "hluboké přetažení" ("deep stall"). Zda letoun neztrácí řiditelnost. Britové při podobných zkouškách předtím ztratili letoun se zkušební posádkou. Jednání dospělo až k ministrovi leteckého průmyslu SSSR P.V. Demenťjevovi. Měl jsem, čs. zákonem podložené, právo rozhodovat o vydání či nevydání osvědčení. Na přímou otázku ministra, jaké je mé konečné stanovisko k požadavku o provedení letových zkoušek, mu říkám: "Jestliže nebude dodán průkaz podložený letovými zkouškami, jež budou provedeny za naší účasti, československé osvědčení způsobilosti vydáno nebude". Na to odpovídá ministr: "Vaše stanovisko je jasné". A nařizuje provedení těchto zkoušek za naší účasti. (Odkazuji na svou knihu "Letcem ve studené válce", str. 227, 228)..

Z toho vyvozuji, že každý, ať jednotlivec či stát, má tolik suverenity a samostatnosti, kolik je ochoten obhájit a prosadit. Na své zkušenosti jsem se přesvědčil, že nebyl žádný důvod zaujímat ke svým partnerům servilní, prezident Zeman by asi řekl "satelitní", stanovisko, nebyl žádný důvod k obavám vyslovit a prosazovat svůj názor, jestli byl člověk přesvědčen o jeho správnosti. Přesvědčil jsem se, že i na sovětské straně, prezident Zeman by asi řekl na straně onoho hegemona, po orbitě kterého obíhá satelit, bylo stanovisko představitele "satelita" akceptováno a neexistoval žádný diktát.

Kategoricky také musím popřít, že bych se kdykoliv v uvedené době, kdy jsem sloužil vlasti v ČSLA, byl cítil být občanem nějakého satelitního státu. Bez výčitek svědomí musím také říct, že jsem se vždy poctivě snažil o to, abych i svým maličkým dílem pomáhal budovat ono "přátelství, vzájemnou pomoc a spolupráci" a ničeho, co jsem v tomto směru vykonal, nemusím želet. A to přesto, jak jsem v těchto dnech psal představiteli jisté ruské společenské organizace, že mi v květnu, po skončení války, jeden voják Rudé armády přiložil k břichu automat se slovy "Davaj časy", a já mu je bez odmluvy předal! Čehož dokladem je jistě i to, co jsem dnes napsal.

Jestli se tak, na rozdíl ode mne, cítí současná hlava státu, je to jeho vyloženě soukromá věc, nad kterou mohu pocítit jen a jen smutek. Jestli však podobná slova pronáší při příležitosti státního svátku při oficielní příležitosti, jakou je třeba vojenská přehlídka před státními symboly, pak už to se soukromým názorem jeho, jako občana státu, nemá společného nic. A měl by skoncovat s jakýmkoliv subjektivismem a vyslovovat jen objektivní pravdu!

V Třebíči dne 11.11.2018.

CO CHCE NATO VE SKUTEČNOSTI?

4. november 2018 at 9:46 | VETERANUS

CO CHCE NATO VE SKUTEČNOSTI?

Ptá se 1.11.2018 Fredrik Lund, profesor architektury na NTNU (Norwegian University of Science and Technology) v norském Trondheimu . Jeho článek v ruské mutaci jsem nejprve četl na ruské stránce https://inosmi.ru/politic/20181102/243681914.html.

Když jsem dva dny nato začal pátrat po originále, ze kterého byla pořízena ruská verze, zjistil jsem, že "tato stránka se u nás už nenalézá. Buď jste ji neuvedl správně, nebo byl článek po vaší poslední návštěvě odstraněn. Tak jsem navštívil stránku https://www.nytid.no/hva-er-det-egentlig-nato-vil/ a tam zjistil, že originál byl zveřejněn v médiu, které se nazývá MODERN TIMES REVIEW, THE EUROPEAN DOCUMENTARY MAGAZINE. Že se jedná o měsíčník NY TID (Moderní doba). Ten je publikován v Norsku a je mezinárodně orientován. Je založen na "sociálně-liberálních a ekologických hodnotách a je inspirován moderním pragmatickým anarchismem". Také jsem zjistil, že na uvedené stránce se lze velice snadno dopátrat nejen originálu v norštině (tento jazyk je pro mne "španělskou", či v pojetí autora díla "Simplicius simplicissimus" Grimmelshausena, též "českou vesnicí"), ale i v anglickém nebo ruském jazyce, které jakž takž ovládám.

Pořídil jsem si českou verzi vlastním překladem z ruštiny a do svého blogu ji vkládám proto, že může poskytnout eventuelním návštěvníkům mého blogu pohled na to, jak na roli NATO pohlíží jeden z Evropanů, norský intelektuál, z jehož profese soudím, že není sice odborníkem na vojensko-politické problémy, ale že je člověkem, kterého zneklidňuje, stejně jako zneklidňuje mne, kam se ve světě "řízeného chaosu" pohybuje i má země, jsouc smluvně zapojena do Severoatlantické smlouvy, která vygenerovala NATO.

Text článku v mém překladu z ruštiny zní:

˃˃˃Velká cvičení NATO, která v současnosti probíhají ve Středním Norsku, mají, podle tvrzení norské vlády, zvýšit pocit naší bezpečnosti. Cožpak opravdu ten kurs, ve kterém se NATO pohybuje v posledních letech, dává nám pocit bezpečí?

NATO/RUSKO

Kay Bailey Hutchisonová, která je vyslancem USA v NATO, prohlásila nedávno, že "prošetřují možnost zničení" nových ruských raketových systémů "Novátor 9M729" (podle klasifikace NATO SSC-8). U většiny mnohých, kteří slyšeli tato slova, pravděpodobně proběhl mráz po zádech. Nejen, že je takové vyjádření neodpovědné, ale ještě v mnohém ukazuje na to, kam se nyní pohybujeme.

Západní tisk vede už po jistou dobu proti Rusku drtivou démonizující kampaň, zaměřenou na to, aby se u nikoho ani nezrodily pochybnosti o správnosti činnosti NATO, když zvyšuje svůj vojenský potenciál a přesunuje svá postavení co nejtěsněji k ruským hranicím.

Všichni mají vědět, že na situaci v Evropě má plnou vinu Rusko, že je to právě ono, kdo se znenadání stal strašně agresivním a kdo se snaží rozšířit své území.

Je to však pravda? Není už načase vyslovit pochyby o naší pozici a o námi deklarovaných pravdách? Je opravdu Rusko naším nepřítelem? Nebo vznikla tato situace z jiných příčin?

Jižní Amerika v časech studené války

Když v roce 1951 byl v Guatemale v demokratických volbách prezidentem zvolen Jacobo Árbenz Guzmán, tak začal realizovat rozsáhlé agrární reformy. Chtěl vyhnat United Fruit Company a vrátit půdu místním občanům. Američané pojali podezření, že se do vnitřních záležitostí vměšuje Sovětský svaz; (později se zjistilo, že byla tato podezření chybná). Americký vyslanec v OSN Henry Cabot Lodge se vztekle obořil na sovětskou delegaci, když se s ní setkal v hale Generálního shromáždění OSN v New Yorku se slovy: "Držte se dál od této polokoule".

Zapamatujte si dobře tato slova.

O deset roků později se Sovětský svaz skutečně pokusil usadit se na západní polokouli, tentokrát na Kubě. Jak dobře víme, tak USA pohrozily, že zahájí vážnou vojenskou operaci, když na snímcích, které pořídil špionážní letoun, byly odhaleny startovací rampy pro rakety s jadernými hlavicemi. To se stalo nemyslitelným. Rakety jen 1800 kilometrů od Washingtonu?! Prezident Kennedy vystoupil v televizi a americkému národu řekl: "Tyto raketové základny nemohou mít jiný cíl, než ten, aby zajistily možnost provedení jaderného úderu na Západní polokouli".

Neuplynulo dvacet let a přišla řada na Nicaragui. Americká Reaganova administrativa vyslovila podezření, že se Sovětský svaz vměšuje do záležitostí této země, a že se tam chce usadit, a při tom tím "ohrožuje naše životně důležité strategické zájmy".

Prostě řečeno: Američané jednoduše nedovolí, aby jiné mocnosti prováděly svou činnost kdekoliv na západní polokouli. Ještě v roce 1823, poté, když země Střední a Jižní Ameriky vyhnaly své evropské koloniální pány, vyhlásily USA svou Monroovu doktrínu, podle které budou USA pohlížet na jakékoliv vměšování vnější síly do věcí západní polokoule jako na nepřijatelnou hrozbu pro svou bezpečnost (to znamená pro klíčový zájem své země).

Nová fáze mocenského boje po Bukurešti 2008

Ve světle toho všeho je zajímavé podívat se na to, jak od roku 1990 do dnešního dne pobíhá rozšiřování NATO. Jestliže bude přiznáno, že je Rusko jako dříve světovou mocností, či že má ve svých rukách značnou regionální sílu, pak lze pochopit, že stejně, jako USA či Čína, má velký zájem na tom, aby ochraňovalo svou strategickou bezpečnost. Což znamená, že bude pečlivě sledovat, co se děje na blízkých či velmi blízkých územích. Je to delikátní otázka pro všechny velké mocnosti. USA považují za svá "sousední území" celou západní polokouli.

"Rusko má stále větší zájem o svou oblast" ("Russia has become more concerned with their distrikt"), píše Thomas Slensvik ze Štábní akademie ozbrojených sil Norska v článku v "Dagbladet" 10. července tohoto roku. Tato slova v mnohém vyjadřují to hledisko, které je denně proklamováno západním tiskem. Jedná se však o hrubé zjednodušení, jestli dokonce ne o zvrácení skutečnosti. Rusko, stejně jako všechny velké mocnosti, se vždy staralo o to, co se děje v jeho blízkosti.

Po vrcholné schůzce NATO v Bukurešti v roce 2008 se najednou zjistilo, že se členy Aliance může stát Gruzie a Ukrajina; to bylo přijato velice bolestivě, přesněji řečeno vyvolalo to paniku. Vždyť od severo-východního okraje Ukrajiny je do Moskvy 450 kilometrů.

Bukurešťské setkání vše změnilo. Plány, aby do NATO byla přijata Gruzie a Ukrajina, jak to bylo vyjádřeno v protokolu Aliance, obsahovaly natolik vážné nebezpečí pro životně důležité strategické zájmy Ruska, že Rusko začalo neprodleně přemýšlet o tom, jaká opatření proti tomu podniknout. Lze si představit, co pociťovali, a co říkali Rusové, když si najednou představili, že se američtí vojáci ocitnou v horách Kavkazu nebo v Sevastopolu.

Udělejme myšlenkový pokus: že na příklad Mexiko a Bahamy uzavřou v nejbližší době alianci s Ruskem. Jak budou USA reagovat? Nebudou v tom spatřovat hrozbu pro samotnou podstatu své bezpečnosti? Když se ruští vojáci ocitnou jen několik kilometrů od hranic USA s Mexikem? A ruské rakety se ocitnou na Bahamských ostrovech?

Pojďme si představit, že polovina obyvatel Bahamských ostrovů bude pro vstup do aliance s Ruskem. Budou to USA akceptovat tak, že je to blízko i jejich srdci?

NATO je odpovědné za krizi na Ukrajině

Je zajímavé vidět, jak NATO odvrhlo základní principy vedoucí k udržování politické mocenské rovnováhy v těch otázkách, jež jsou důležité pro nás všechny. Při tom mnozí z nás mají za to, že to byla právě mocenská rovnováha, která kdysi zabránila tomu, že se studená válka nezměnila ve válku horkou. Je nesmírně zajímavé, že západní prostředky masové informace neustále vtloukají do našich hlav zprávy o nové agresivitě Ruska, aniž by si kdykoliv položily otázku, co vlastně vytvořilo novou mezinárodní situaci. Čím se to vše skončí? K čemu to může vést?

Američan George F. Kennan zformuloval v roce 1946 doktrínu o tom, že je třeba zabránit možnému rozšíření Sovětského svazu v budoucnosti. Byl tehdy poradcem prezidenta Harry S. Trumana. Po padesáti letech varoval před tím, aby se NATO rozšiřovalo k ruským hranicím po rozpadu Sovětského svazu. Nazval toto rozšiřování "strategickou chybou, která má rozměry potenciálně epické" ("a strategic blunder of epic potentially proportion").

Proč Západ, jak se zdá, má za to, že Rusové by měli považovat za normální to, že se u jejich prahu objevuje NATO ve stejné době, kdy USA nestrpí žádného strategického konkurenta v celé západní polokouli? Co vlastně NATO v podstatě chce?

Tuto otázku nedokáže zodpovědět dokonce ani americký profesor, možná ve světě nejlepší odborník na otázky strategické bezpečnosti, John Mearsheimer. Při tom přednáší třeba na téma "Proč Západ, nikoliv Putin, je vinen krizí na Ukrajině". Dnes mají Gorbačovovy myšlenky o stavbě "celoevropského domu" spíše zvláštní příchuť. Jak jsme odpověděli na ruku nataženou k podání ("outstretched hand")? Rusko je dnes vyděděnec, ale na východě se probudil obr.

Při tom Jens Stoltenberg se všude potuluje, a aktivně podporuje růst zbrojení. Rusko se stalo agresivním a to vyvolává všeobecné nadšení!

V období mezi roky 1991 až 2008 působily nově vzniklé nezávislé státy, Ukrajina a Gruzie jako neutrální nárazníkové státy mezi Východem a Západem. Není náhodné, že obě tyto země prošly válkou od okamžiku, kdy bylo v roce 2008 přijato odpovídající rozhodnutí NATO.

Když vedoucí NATO, včetně Jens Stoltenberga, říkají, že reakce Ruska byla pro ně neočekávaná, tak lžou otevřeně.

Tlačit na super mocnost tak silně tím, že jsou ohrožovány její životní zájmy a její bezpečnost, a přivádět ji nakonec až k zoufalství, to není odpovědná zahraniční politika.

Co bude dělat ten nejsilnější chlapec ve třídě, jestliže se všichni ostatní chlapci seberou a zaženou jej do kouta?˂˂˂


K otázce, kterou Fredrik Lund končí svůj článek, bych doplnil svou otázku: "Nekoresponduje situace, do které je úsilím NATO zatlačováno Rusko, se situací, kterou nositel Nobelovy ceny za lékařství a fysiologii Konrad Lorenz, spolu s H. Hedigerem, nazývá "kritickou reakcí"? Kdy virtuální protivník NATO, Rusko, je zaháněno do situace, kdy "musí nasadit veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost", a kdy, řečeno obrazně slovy jednoho z velitelů Rudé armády z roku 1941, "Rusko je veliké, ale ustupovat není kam, protože máme za zády Moskvu"?


Psáno v listopadu 2018.