POTULKY HISTORIÍ REŽISÉRA VÁCLAVA MARHOULA

9. july 2018 at 8:48 | VETERANUS
POTULKY HISTORIÍ REŽISÉRA VÁCLAVA MARHOULA
Jak jsem se dočetl v deníku "Právo" ze 7. července, tak "režisér a producent Václav Marhoul dotočil svůj film "Nabarvené ptáče" podle stejnojmenného bestseleru spisovatele Jerzyho Kosińského".
V renomovaných slovnících jsem si upřesnil, co znamená pojem "bestseller". Podle "Anglicko-českého slovníku" Osičky-Poldaufa je to "úspěšná kniha, tahák". Podle "Slovníku cizích slov" Ladislav Rejmana, vydaného Státním pedagogickým nakladatelstvím v Praze v roce 1971, znamená pojem "bestseller" knihu "s největším odbytem". Ve "Wikipedii" jsem se poučil, že "bestseller (z anglického the best sell, doslova "nejlépe prodejné") označuje knihu, která se stala velmi populární a která jde dobře na odbyt. V běžném kontextu označení bestseller nepředstavuje nějakou přesně definovanou úroveň prodeje, ani žádnou předpokládanou, nebo skutečnou odbornou, nebo literární kvalitu. Jednoduše označuje knihu populární (https://cs.wikipedia.org/wiki/Bestseller).
Zejména definice, uvedená ve Wikipedii, mne utvrdila v názoru, že film vytvořený V. Marhoulem nemusí nutně znamenat, ač to nelze vyloučit, že film, který natočil podle knižního bestseleru, se musí stát filmovým dílem takové kvality, že by bylo neodpustitelnou chybou kulturního člověka, tento film nevidět.
Jen budu doufat, že se v tomto filmu nedostal režisér na stejně šikmou plochu, při eventuelním promítnutí osudů onoho "ptáčete" do historického kontextu, jako se mu to stalo při rozhovoru, který poskytl periodiku Českých drah "ČD pro vás", číslo 7/2018.
V uvedeném rozhovoru tvrdí V. Marhoul, že v roce 1938 byl český národ "zrazen svými politiky". Když čtu takovou větu, tak se ptám: "Jak může něco takového vyslovit člověk, který tvoří filmy, jež mají mít oporu i ve správně interpretované historii? Cožpak nikdy neslyšel, či nečetl slova jednoho z velikánů římské antiky, politika a řečníka, vychovatele řečníků, tedy antických předchůdců dnešních politologů, publicistů, třeba i filmových režisérů, Marca Tullia Cicerona, že "hlavním zákonem historie je nebát se žádné pravdy, bát se jakékoliv lži, nepřipouštět ani stín nespravedlnosti, ani stín zloby"? Nikdy jej nenapadlo, v případě, že taková slova vůbec někdy četl, že je asi Cicero nevyslovil proto, aby jej někdo po dvou tisíciletích citoval v zemi, kterou v oné době (?) obývali barbaři, ale že je vyslovoval asi proto, že se s neuvažováním podobného zákona dnes a denně v říši, která už pomalu směřovala ke svému konci, setkával.
Opravdu si čtenář rozhovoru s p. Marholem má myslet, že je pravdou, nikoliv lží, když se něco podobného tvrdí, a při tom je zamlčováno, že to byli smluvní spojenci Československa, tedy nikoliv čeští politikové, kdo spáchal na něm zradu v roce 1938, tedy zradu, která nesmí být nikdy zapomenuta a která musí v českém národě vyvolávat pochybnosti o poctivosti dnešních představitelů oné "sladké Francie, hrdého Albionu", jež rozhoupaly onen "Halasův zvon zrady"? A kteří se dnes tváří, jako by byli kdovíjakými přáteli našeho národa?
Nebyl to nikdo jiný, než W. Churchill, který zhodnotil ve svém díle "Druhá světová válka", tedy v knize, za kterou byl poctěn Nobelovou cenu za literaturu, postoj Francie, a explicitně i Velké Británie, v evropské krizi podzimu roku 1938, když napsal: "Každý národ má držet slovo a jednat v souladu se svými smluvními závazky ke spojencům, a být veden ctí…rytířskost, čest a soucítění s malým ohroženým národem doznaly zdrcující porážky" (str. 289, I. díl knihy). Nebyl by to ani Sir Winston, aby z oné zrady nevykroutil svou zemi slovy, že "Velká Británie by byla určitě bojovala, kdyby k tomu byla smluvně zavázána". Že vedle smluv by měli být lidé Evropy, tedy kontinentu, který už prošel etapou rytířství, vázáni "křesťanskou morálkou", s níž nejsou v souladu slova jeho předchůdce, že "je hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné, že bychom měli kopat zákopy a zkoušet plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme" , to už ctihodný Sir nezdůrazňuje!
Václav Marhoul pochybuje o tom, že někdo bude mladým lidem vyprávět "dějiny naší země, a to hlavně 20. století, v kontextu a souvislostech". A dokonce bude přihlížet k učebním osnovám, aniž nám řekne, kdo tyto osnovy tvořil a jak vůbec vypadají. Když sto let po Ciceronovi římský historik Tacitus, pokládaný za jednoho z tvůrců historiografie, začal psát své letopisy (annālēs), ujišťoval čtenáře, že je bude psát sine ira et studio! Což znamená bez "hněvu a zaujatosti", tedy s "přísnou věcností a nestranností". Tím potvrzoval jen to, co sto let před ním vyslovil Cicero.
Myslí si V. Marhoul, že je něco takového vůbec možné v zemi, kde nikoliv historický, ale vysloveně ideologický, názor na část národních dějin byl vysloven zákonodárci a následně potvrzen Ústavním soudem? Jestlipak si někdy pan Marhoul přečetl onen zákon, ze kterého doslova čiší třídní hněv a nespravedlnost, a který je typickým exemplářem toho, jak si nová vládnoucí třída prosadila svou vůli, a povýšila ji na zákon, jenž se má, i při pohledu na část svých dějin, stát "vůdcem občanů" (lex civium dux), jak hlásá nápis na budově Karolina? Cožpak si pan Marhoul, tedy představitel toho, čemu se také říká "kulturní fronta", neuvědomuje, že v onom zákoně byli, na principu kolektivní viny, obviněni post factum z příslušnosti ke "zločinné a zavrženíhodné" organizaci takoví velikáni a ozdoby české kultury, jakými byl Olbracht, Wolker, Vančura, E.F.Burian a další, a že dokonce volitelé jednoho ze signatářů zákona, V. Havla, byli se zpětnou platností tak označeni? A že tím naše země získala zřejmě světové prvenství, když hlava státu, které byla dokonce s velkou pompou instalována busta ve Washingtonu, byla zvolena hlasy příslušníků "zločinné organizace"?
Jmenoval jsem mezi oněmi "zločinci" i Vladislava Vančuru. Tím se dostávám k pojmu "hrdinství", o kterém pan Marhoul rovněž hovoří. Už jsem svého času reagoval ve svém blogu na názory generála Petra Pavla, který hovořil o tom, jak i za jeho a jeho otce působení v ČSLA, došlo k profanaci i takového pojmu, jakým je pojem "hrdinství". Václav Marhoul želí toho, že "neznáme svoje hrdiny", protože byli "buď zapomenuti, nebo popraveni komunisty". Což není nic jiného než nepravdou, polopravdou nebo dokonce otevřenou lží. Mám několik námitek k tomuto tvrzení.
První námitka spočívá v tom, že používá plurálu. Nevím, kdo jej k tomu zmocnil. Já se rozhodně do takové množiny nepočítám. Ač jako bývalý příslušník KSČ, se počítám naopak mezi lidi, kteří aktivně pomáhali rehabilitovat, i v zahraničí, de facto, jednoho z válečných hrdinů, stíhače Františka Fajtla.
Když se hovoří o hrdinství, tak generál Pavel připomněl slova jednoho z hrdinů z filmu "Sedm statečných". Konkrétně slova herce Bronsona, jenž říká jednomu z chlapců vesnické komunity, kterou sedm statečných ochraňuje proti Calverovým hrdlořezům, aby viděli hrdiny ve svých otcích, kteří "jdou každý den na pole, aby tam dřeli a živili tak svou rodinu". Zastávám v tomto stejný názor s generálem.
Na potvrzení svého názoru jsem však nemusel čekat na vynikající hollywoodský film "Sedm statečných". Jako musel čekat český generál. Stačilo mi vzpomenout si svého otce. Ten jako dvacetiletý muž byl povolán rakouským monarchou v roce 1917 do První světové války. Z ní se pak, po jejím skončení vracel jako příslušník "Útočného sokolského praporu Italské domobrany". Tedy místo toho, aby se z italské fronty vracel jako repatriovaný italský zajatec nebo jako příslušník poražené rakouské armády, vracel se jako muž, který projevil svůj postoj k vlasti tím, že dobrovolně vstoupil do Italské domobrany. Po návratu do osvobozené vlasti ještě rok sloužil na slovensko-maďarské hranici a pomáhal upevňovat tam hraniční režim nového státu. Po demobilizaci pak jako tovární topič rovněž každý den, po celou dobu První republiky a Protektorátu, odcházel do fabriky, dnes vlastněné panem Babišem, kde rovněž po dobu více než dvaceti roků, jako topič u parních kotlů "dřel, aby uživil svou rodinu".
A proto jsem se ptal generála Pavla, a ptám se rovněž pana Marhoula: "Nemyslíte, že je třeba, když už hledáte vzory hrdinství, hledat vzory statečnosti jen v amerických filmech? Nebo u bratří Mašínů? Nebylo by možné hledat vzory podobných hrdinů, třeba v ČSLA, ze které jste vzešel? Nebyli takovými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor? Chránili jej před možnými útoky jiných "hrdinů", v jiných uniformách, kteří byli připraveni realizovat doktrínu "jeden letoun, jedna bomba, jedno město".
Ti naši bezejmenní hrdinové také dnes a denně přicházeli na svá letiště, usedali do svých strojů, aby v nich "proseděli" v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny. Ví pan Marhoul vůbec něco o tom, co obnášelo takové "sezení" v pohotovosti č. 1, případně co obnášel start proti narušiteli za podmínek, kdy si startující pilot nebyl jist tím, že bude moci bezúhonně přistát a nebude se muset katapultovat, protože normální přistání mu meteorologické podmínky, do kterých startoval, nedovolí? Nebylo to ekvivalentní dřině rolníků kdesi na americko-mexickém pomezí! Nestálo by za to, aby o takových hrdinech točili pánové Marhoul a další filmy? Filmy nepřikrášlené, asexuální, "jen" pravdivé ve smyslu toho, co znamená slovo "pravda" Tedy, "co je správné, co se shoduje se skutečností, co se skutečně událo", nikoliv to, co bylo jen stokrát opakovanou polopravdou či dokonce lží!
Skuteční hrdinové však nechodí s transparenty po ulicích a na náměstí, na která je zvou někteří uživatelé "sociálních sítí". Vyhledávat ony "neznámé, či většinou zapomenuté" hrdiny je však třeba jinde, než na tak zvaných sociálních sítích, jež ve většině případů představují spíše páchnoucí žumpu! Většinou se totiž jedná o lidi, kteří to, co dělají ani za hrdinství nepovažují, stejně jako to za hrdinství nepovažovali oni rolníci kdesi na mexicko-americké hranici! Aniž by se zapomínalo i na ty, kteří se řízením osudu jimi stali jinde, než jen pod velením západních velitelů!
Nepociťuje pan Marhoul po mých slovech potřebu, kterou už před dvaceti pěti stoletími prosazoval jeden Řek, jménem Sokrates, a kterou pociťuji i já, že máme-li poznat pravdu, tedy i pravdu, o tom, co to je hrdinství, že je zapotřebí mít definice? Tedy i definici pojmu "hrdinství"! A pokud tyto nemáme, že je třeba je vypracovat. Bez nich se nemůžeme domluvit, ač budeme hovořit stejnou rodnou řečí. Tím se však věda, včetně quasi vědy zvané "politologie", bohužel, nezabývá, a nechává nás, občany, tápat v temnotě, a přít se bez nároků na to, abychom se dobrali pravdy!
To jsou jen některé mé poznámky k rozhovoru, který vedl s Václavem Marhoulem šéfredaktor onoho tiskového média Českých drah, a posléze v něm i uveřejněn.
V červenci 2018.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama