JAK STALIN OBEHRÁL HITLERA V PŘEDVEČER VÁLKY

12. may 2018 at 10:49 | VETERANUS

JAK STALIN OBEHRÁL HITLERA V PŘEDVEČER VÁLKY

(Zpracováno s využitím článku "Германия укрепляла военную мощь СССР накануне войны" Jakova Alexejnika, uveřejněného dne 22.8.2016 na stránce http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_stalin_gitlera_pereigral_872.htm).

Přibližující se měsíc srpen vyvolá v probíhající hybridní válce, jíž je naše země účastna, jistě i komentáře k nejrůznějším událostem, jež jsou se srpnem spojeny. Myslím si, že mezi ně bude patřit i výročí podepsání tak zvaného "paktu Molotov-Ribbentrop". Ten je mnohými označován za preludium k zahájení, nejprve evropské, později i světové války. Určitě se najdou publicisté i u nás, kteří se nevyhnou účasti v jedné z operací této hybridní války. Nedílnou součástí oné hybridní války jsou totiž i ideologické operace (podle V. Čermáka PSYOP, někdy také PSYWAR). Soudobá ideologie využívá k vedení takových operací i historiografii. Jako na zavolanou pak přichází ta část historiografie, která nevysvětluje dějiny "sine ira et studio", jak to prosazoval už v prvním století letopočtu Říman Tacitus, ale která naopak pracuje s rigorózní jednostranností.

Chtěl bych ve svém článku, ve kterém jsem použil informace získané v ruských médiích, přispět k pohledu, který, podle mého soudu, vyvrací nebo zpochybňuje určitá "cliché", jež se dosti pevně ukotvila i v naší zemi. K takovým patří i tvrzení, že Sovětský svaz do poslední chvíle, než došlo k vpádu armády nacistického Německa na jeho území, posiloval dodávkami různých materiálů německé kapacity a tím umožnil Německu nejen pokračovat ve válce se západními státy, ale rozšířit ji i na válku celosvětovou.

Jestliže dnes bude vyprávěno o tom, že se na obraně Leningradu podílel také německý křižník, tak tomu pravděpodobně nikdo neuvěří. Křižník však se stal součástí Baltického loďstva rok před počátkem války. Kromě jiného bylo z něj v lednu 1944, v době, kdy byla prorývána blokáda Leningradu, dokonce vypáleno 1036 střel kalibru 203 mm na hitlerovská vojska.

Křižník patřil do třídy, v té době nejvyspělejších těžkých křižníků, nesl jméno "Lűtzov"; v roce 1940 byl prodán Sovětskému svazu za 106,5 milionů zlatých marek. Německé vlečné lodi jej 31. května 1940 přitáhly k leningradskému závodu číslo 189. Následně Němci dodali vybavení, jež bylo potřebné k dostavbě a dovyzbrojení křižníku. To zahrnovalo i několikaleté zásoby střeliva. Ve stejném roce byl přejmenován na "Petroplavlovsk". Mimochodem, tento křižník nebyl jediným plavidlem, které za války "střílelo po svých" ze sovětské strany.

Dvě desítky válečných plavidel, mezi nimiž byly torpédoborce, torpédové čluny, ponorky, strážní lodi, postavila Sovětskému svazu Itálie. Jako italské je samotní Italové přeplavili do sovětských přístavů, aby zde vytvořily základ znovu se rodící Černomořské flotily. Později bránily Oděsu, Sevastopol před fašisty, mezi kterými byli, kromě Němců, i Rumuni a vojáci římského Duceho.

Bohužel, vše toto je známo pouze profesionálním historikům. "Široké masy" jsou už dávno přesvědčovány (mnozí by řekli "oblbovány") v tom, že Sovětský svaz přikrmoval hitlerovskou říši, a proto tedy, spolu s ní, je odpovědný za rozpoutání Druhé světové války. Čím více se přibližuje datum 23. srpna, tj. den, kdy SSSR uzavřel s Německem smlouvu o nenapadení, tím hlasitěji se ozývá sbor těch, kdo se usilovně snaží prokázat, že tímto dnem byly zvednuty závory ke vzniku planetárního konfliktu.

Přitom je pomíjeno jako nedůležité to, že prvním, kdo podobnou smlouvu, jakou podepsal SSSR, podepsalo s Německem Polsko, za kterým následovala Francie, Velká Británie, Litva, Lotyšsko, Estonsko. A přesto nejsou obviňováni tak, jak je obviňován SSSR. Je však důležité dostat Stalina k jednomu stolu s Hitlerem, se všemi důsledky, které z toho plynou.

Je nutno zdůraznit, že když ztratilo vedení SSSR naději, že se podaří podepsat smlouvu se západními státy o kolektivní bezpečnosti, rozhodlo se jednat bez ohledu na kohokoliv a podepsalo s Německem smlouvu o neútočení; smlouva sice nepřidala Sovětskému svazu mezinárodní vážnost, ale umožnila, aby získal maximum toho, co bylo možno získat.

Tvrdí se, že se s dodávkami obilovin, nafty a dalších surovin se započalo okamžitě po podepsání smlouvy o nenapadení. Bylo tomu však jinak. 19. srpna 1939 byla podepsána úvěrová smlouva, podle které poskytlo Německo Sovětskému svazu úvěr ve výši 200 milionů marek, a zavazovalo se k dodání nejen obráběcích strojů a jiného průmyslového vybavení, ale i vojenské techniky. Avšak hospodářská smlouva, která položila právní základ dodávek, byla uzavřena až 11. února 1940. Rozhovory, které nebyly vůbec jednoduché, trvaly téměř půl roku. Německo skutečně potřebovalo sovětské suroviny a potraviny, při čemž tuto potřebu zostřil počátek války a anglo-francouzská blokáda Říše. Žádné překážky mezi SSSR a Německem, pro dodávky do Říše, nebyly, protože po pádu Polska měl SSSR s Německem společnou hranici.

Hospodářská smlouva se Sovětským svazem měla pro Německo nejen ekonomický, ale i politický význam. Její uzavření pomohlo Německu demonstrovat Velké Británii, že jsou její snahy organizovat hospodářskou blokádu Německa jednoduše naivní. Současně to ale mělo velice bolestivou nuanci: Německo se ocitalo vůči Sovětům v roli prosebníka. V SSSR to dobře chápali a nevzdali se možnosti diktovat své podmínky.

Moskva okamžitě zdůraznila, že je ochotna souhlasit s dodávkami, v Německu potřebného zboží, ale jen v tom případě, jestliže výměnou dostane možnost koupit vybavení pro závody, a navíc když podstatnou část dodávek bude tvořit nejnovější vojenská technika.

Pováleční němečtí historikové, mezi nimi Dietrich Eichholtz (1930-2016), když analyzovali situaci oněch let, přišli dokonce k závěru, že "Stalin měl v úmyslu získat ještě větší výhody…chtěl donutit Německo, aby jeho válečná ekonomika vyšší měrou pracovala pro SSSR", a že také usměrňoval vlastní činnost směřovanou ke zvýšení intenzity vyzbrojování pomocí "cílevědomého osvojení si německé technologie".

Němci považovali smlouvu z 23. srpna za výhodnější pro SSSR, než pro Německo, a proto trvali na tom, aby Sovětský svaz přikročil k dodávkám neprodleně. Přitom formulovali celkový plán nákupů v rozsahu 1 miliardy 300 milionů marek ročně. Lidový komisař zahraničního obchodu A.I.Mikojan však okamžitě prohlásil, že sovětské dodávky nepřekročí objem dávek z minulých let, tj. 470 milionů marek. Podle úsudku badatele V.J.Sipolse, měl tento údaj politický význam, jelikož neposkytoval Anglii, Francii a USA důvody k protestům vůči SSSR. Světová praxe těch let nepovažoval za hodné protestu, jestliže bojující země ponechávaly obchodní vztahy na předešlé úrovni. Takto postupoval Washington vůči Itálii a Japonsku, když tyto vedly válku s Habeší a s Čínou. Zvětšování obratu však bylo odsuzováno. Pro SSSR bylo existujícím momentem to, že Anglie a Francie, když vstoupily do války s Německem, chtěly dosáhnout toho, aby se skončilo s plněním sovětských objednávek. Podobně se zachovaly i USA. V této souvislosti zdůrazňuje V.J. Sipols to, že jmenované země "v podstatě pobízely sovětskou vládu k tomu, aby rozšířila objem obchodu s Německem".

První fáze rozhovorů však skončila neúspěšně. Koncem října 1939 se do Německa vypravila sovětská delegace v čele s lidovým komisařem stavby lodí I.F. Těvosjanem a jeho zástupcem generálem G.K. Savčenkem. Delegace měla jednat o zakoupení předmětů pro sovětské ozbrojené síly. Hlavním předmětem jejich zájmu byly vojenské novinky a složité stroje pro výrobu válečného materiálu. Těvosjan, když vedl rozhovory s Němci, kteří chtěli dosáhnout urychlení sovětských dodávek, se netajil tímto: "Naším úkolem je získat v Německu nejnovější vzory zdokonalených typů výzbroje a vybavení. Staré typy výzbroje kupovat nebudeme. Německá vláda nám musí ukázat všechno to nové, co má v oblasti výzbroje, a dokud to neuvidíme, nemůžeme vyslovit souhlas s těmito dodávkami".

Problém musel řešit sám Hitler. Ten nakonec souhlasil s tím, aby byla předvedena technika, která už se nachází v armádě. Nesměly však být předváděny vzory toho, co se nalézalo ve stadiu zkoušek. Těvosjana to neuspokojovalo. Podpis obchodní smlouvy se oddaloval. Tehdy vedení Říše znovu přistoupilo na ústupky, ale Němci začali udávat vědomě zvýšené ceny, aby alespoň tak potlačili zájem o novinky. V některých případech byly ceny zvýšeny 15 krát. Na to řekl 15. prosince 1939 A.I.Mikojan německému velvyslanci F. Schulenbergovi, že nebudou úspěšnými pokusy sedřít z Rusů tři kůže. Otázka byla postavena na ostří nože: uzavření smlouvy je odvislé od toho, bude-li německá strana ochotná dodat sovětské straně ty vojenské materiály, o které má zájem, či nebude-li k tomu ochotna; všechno ostatní je druhořadé.

Podle historika D. Eichholtze byl "Hitler nucen ustoupit ultimativním požadavkům Moskvy" a dát souhlas "dokonce na dodávky takové vojenské techniky, jež omezovaly německý program vyzbrojování".

Počátkem února 1940 bylo sděleno, že Německo je připraveno dodat vojenský materiál, a sdělit technické zkušenosti týkající se vojenství; tehdy i sovětská strana oznámila své konkrétní návrhy ke smlouvě. Němci je přijali okamžitě. Smlouva byla tedy podepsána 11. února 1940. SSSR se zavázal dodat zboží v hodnotě 430 milionů marek ve lhůtě 12 měsíců, Němci se zavazovali dodat vojenský materiál a průmyslové vybavení v stejné výši ve lhůtě 15 měsíců. Rozdíl třech měsíců je objasnitelný tím, že Němci potřebovali čas k výrobě toho, co jsme potřebovali my, zatímco my jsme mohli odeslat zboží ze státních zásob; jednalo se o přírodní a zemědělské zdroje. Sověti si však vyhradili právo přerušit dodávky, jestliže německé zpoždění překročí 20 %. První dodávka nafty a obilí do Německa se uskutečnila 1. dubna 1940, což mělo okamžitý efekt. Už v dubnu vzrostl německý export do SSSR, ve srovnání s březnem, trojnásobně, v květnu se dubnový export zdvojnásobil, a v červnu byl větší, než v květnu.

V květnu 1940, tedy po podpisu smlouvy o neútočení ze srpna 1939, byly z Německa do SSSR dodány dva letouny "Dornier-215", pět letounů "Messeschmidt-109", pět letounů "Messesschmidt-110", dva letouny "Junkers-88", tři letouny "Heinkel-100", tři letouny "Bücker-131", tři letouny "Bücker-133"; v červenci to byly dva letouny "Heinkel-100" a o něco později tři letouny "Focke-Wulf- 58". Je pochopitelné, že se nikdo nechystal použít tyto letouny k boji; byly určeny k tomu, aby byly prostudovány v odpovídajících konstrukčních kancelářích a laboratořích.

Byly rovněž dodány stolice pro zkoušky motorů, vrtule, výškoměry, zapisovače rychlosti, kyslíkové systémy pro lety ve velkých výškách, letecké fotografické kamery, přístroje pro určování přetížení při řízení letadla, letounové radiostanice se zařízeními pro komunikaci, radiové zaměřovače, přístroje pro přistání za snížené viditelnosti, akumulátory, nýtovací automatické stroje, bombardovací zaměřovače, komplexy trhavých a tříštivě-trhavých bomb. Příslušní výrobci získali 50 typů zkušebních zařízení.

Koncem května 1940 byl do Leningradu přepraven již vzpomínaný křižník "Lützov".

Námořnictvo SSSR získalo rovněž hřídele lodních šroubů, vysokotlaké kompresory, řídicí mechanismy, motory pro čluny, palubní elektrickou aparaturu, ventilátory, pocínované kabely, palubní medicínská zařízení, pumpy, akumulátorové baterie pro ponorky, systémy snižující vliv kolébání lodi na palubní přístroje, výkresy 280 mm a 408 milimetrových tříhlavňových palubních věží, stereo dálkoměry, periskopy, protilodní bombomety, nůžky pro stříhání drátových zátarasů na moři, magnetické kompasy, vzory min, hydroakustická aparatura, zařízení pro lodní kuchyně, dokonce palubní pekárny chleba, a mnoho dalšího.

Sovětské dělostřelectvo získalo dva komplexy těžkých polních houfnic kalibru 211 mm, baterii 105 mm protiletadlových děl s bojovým kompletem, přístroje pro řízení palby, dálkoměry, světlomety, dvě desítky lisů pro zpracování vystřelených nábojnic, dieselové motory, vzorek středního tanku. Velkou cenu mělo vybavení pro laboratoře, vzorky radiových spojovacích prostředků pro pozemní vojska, oděvy protichemické obrany, včetně ohni odolných, plynové masky, filtrovací zařízení, prostředky protiplynové ochrany, kyslíkové regenerační zařízení pro protichemické kryty, přenosné přístroje protichemického průzkumu, ohnivzdorné a protikorozní lodní barvy, vzorky syntetické gumy.

Říšské vedení plnilo pečlivě své závazky dodávek do SSSR zřejmě i proto, aby ukolébalo Stalinovu bdělost. Kromě toho spoléhalo na to, že v připravované válce zvítězí "bleskově" a nedá tak možnost Sovětům, aby využili toho, co získal. Avšak Sovětský svaz počítal s dlouhotrvající válkou a nakonec to byl on, kdo zvítězil.

Nafta a potraviny, které byly Německu dodány, byly spotřebovány rychle, avšak německé vybavení pracovalo pro sovětskou obranu po celou dobu války. Jestliže vezmeme v úvahu, že toho všeho bylo v Německu zakoupeno v předválečných letech za několik miliard marek, pak to skutečně mohlo, podle mínění německých historiků, "pomoci Sovětskému svazu k vybudování obranného průmyslu, který byl schopen vyrábět v době války více výzbroje, než Německo". Nejnovější vzory německé výzbroje pak posloužily k tomu, že sovětská výzbroj "za války často co do své kvality převládla nad německou".

Podle údajů z konce května 1941, dovezlo Německo z SSSR 1 milion tun naftových produktů, 1,6 milionu tun zrna, převážně krmiv, 111 tisíc tun bavlny, 36 tisíc tun pokrutin, 10 tisíc tun lnu, 1,8 tisíc tun niklu, 185 tisíc tun manganové rudy, 23 tisíc tun chromové rudy, 214 tisíc tun fosfátů, určité množství dřeviny, jakož i další produkty v celkové hodnotě 310 milionů marek. Částka, se kterou bylo počítáno v hospodářské smlouvě, nebyla dosažena.

Výčet toho, co získal SSSR v Německu, zaujme mnohem více místa. Podstatnou část německých dodávek představovalo vybavení závodů, při čemž to bylo komplexní vybavení závodů pro zpracování niklu, olova, pro slévárny kovů, pro chemické závody, cementárny, ocelárny. Bylo zakoupeno velké množství zařízení pro závody zpracovávající naftu, pro doly, včetně razicích strojů, kolem stovky exkavátorů, tři nákladní lodi, tanker na 12 tisíc tun, železo, ocel, ocelová lana, lano pro lanovky, dural, kamenné uhlí. Ohromující počet představoval počet kovo obrábějících strojů-bylo jich dodáno 6430 kusů. Pro srovnání se uvádí, že za celý rok 1939 dovoz takových strojů nepřevyšoval 3,5 tisíc kusů.

D. Eichholtz dospěl dokonce k závěru, že dodávky do SSSR takového množství nejnovějších obráběcích strojů silně oslabily německou ekonomiku, jelikož více než polovina vlastních obráběcích strojů už byla zastaralá.

Vyloženě vojenské dodávky představovaly podle hospodářské smlouvy téměř třetinu z celkového objemu dodávek. V.J.Sipols uvádí, že němečtí autoři kategoricky odmítají tvrzení, že Německo od ledna 1941 do SSSR nedodalo nic. Naopak: vše se "uskutečňovalo v rekordních rozměrech". Jestliže export ze Sovětského svazu do Německa představoval v dubnu-červnu 1941 130,8 milionů marek, pak import z Německa do SSSR převýšil 151 milionů. Jelikož platby byly realizovány během měsíce po dodávce, pak SSSR neuspěl převést do Říše více než 70 milionů marek za dodávky, které obdržel v květnu a červnu. Navíc, když se uváží platby podle různých věřitelských pravidel, pak SSSR "zůstal dlužen" Německu 100 milionů marek.

Nafta a potraviny, které byly exportovány do Německa, byly spotřebovány rychle, zatímco německé vybavení sovětských fabrik pracovalo pro sovětskou obranu po celou válku. Vezme-li se do úvahy, že v předválečných letech bylo zakoupeno zboží za několik miliard marek, pak toto, podle názoru německých historiků "pomohlo v mnoha směrech vybudovat obranný průmysl, který byl schopen vyrábět v době války větší množství výzbroje, než jaké vyrábělo Německo".

A nejnovější vzory německé výzbroje posloužily tomu, že sovětská vojenská technika " často převyšovala svou kvalitou techniku německou".

Ve světle výše řečeného lze položit otázky: "Kdo měl z uzavřené hospodářské smlouvy mezi Německem a Sovětským svazem, tedy smlouvy, která navazovala na onen "pakt Molotov-Ribbentrop", větší užitek? Byli to Němci, nebo Sovětský svaz?" A z hlediska dalšího vývoje událostí, které se začaly rozvíjet 22. června 1941 se lze ptát: "cui bono"? Kdo získal větší výhodu z dodávek, které byly vzájemně vyměněny mezi Německem a Sovětským svazem v době mezi 11. únorem 1940 a 22. červnem 1941?

Nemají pravdu ti ruští publicisté a historikové, kteří tvrdí, že v ekonomicko-politické partii, která předcházela střetnutí, probíhajícímu mezi 22. červnem 1941 a 9. květnem 1945, to byl J. Stalin, který obehrál Hitlera?

V květnu 2018.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement