May 2018

JAK STALIN OBEHRÁL HITLERA V PŘEDVEČER VÁLKY

12. may 2018 at 10:49 | VETERANUS

JAK STALIN OBEHRÁL HITLERA V PŘEDVEČER VÁLKY

(Zpracováno s využitím článku "Германия укрепляла военную мощь СССР накануне войны" Jakova Alexejnika, uveřejněného dne 22.8.2016 na stránce http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_stalin_gitlera_pereigral_872.htm).

Přibližující se měsíc srpen vyvolá v probíhající hybridní válce, jíž je naše země účastna, jistě i komentáře k nejrůznějším událostem, jež jsou se srpnem spojeny. Myslím si, že mezi ně bude patřit i výročí podepsání tak zvaného "paktu Molotov-Ribbentrop". Ten je mnohými označován za preludium k zahájení, nejprve evropské, později i světové války. Určitě se najdou publicisté i u nás, kteří se nevyhnou účasti v jedné z operací této hybridní války. Nedílnou součástí oné hybridní války jsou totiž i ideologické operace (podle V. Čermáka PSYOP, někdy také PSYWAR). Soudobá ideologie využívá k vedení takových operací i historiografii. Jako na zavolanou pak přichází ta část historiografie, která nevysvětluje dějiny "sine ira et studio", jak to prosazoval už v prvním století letopočtu Říman Tacitus, ale která naopak pracuje s rigorózní jednostranností.

Chtěl bych ve svém článku, ve kterém jsem použil informace získané v ruských médiích, přispět k pohledu, který, podle mého soudu, vyvrací nebo zpochybňuje určitá "cliché", jež se dosti pevně ukotvila i v naší zemi. K takovým patří i tvrzení, že Sovětský svaz do poslední chvíle, než došlo k vpádu armády nacistického Německa na jeho území, posiloval dodávkami různých materiálů německé kapacity a tím umožnil Německu nejen pokračovat ve válce se západními státy, ale rozšířit ji i na válku celosvětovou.

Jestliže dnes bude vyprávěno o tom, že se na obraně Leningradu podílel také německý křižník, tak tomu pravděpodobně nikdo neuvěří. Křižník však se stal součástí Baltického loďstva rok před počátkem války. Kromě jiného bylo z něj v lednu 1944, v době, kdy byla prorývána blokáda Leningradu, dokonce vypáleno 1036 střel kalibru 203 mm na hitlerovská vojska.

Křižník patřil do třídy, v té době nejvyspělejších těžkých křižníků, nesl jméno "Lűtzov"; v roce 1940 byl prodán Sovětskému svazu za 106,5 milionů zlatých marek. Německé vlečné lodi jej 31. května 1940 přitáhly k leningradskému závodu číslo 189. Následně Němci dodali vybavení, jež bylo potřebné k dostavbě a dovyzbrojení křižníku. To zahrnovalo i několikaleté zásoby střeliva. Ve stejném roce byl přejmenován na "Petroplavlovsk". Mimochodem, tento křižník nebyl jediným plavidlem, které za války "střílelo po svých" ze sovětské strany.

Dvě desítky válečných plavidel, mezi nimiž byly torpédoborce, torpédové čluny, ponorky, strážní lodi, postavila Sovětskému svazu Itálie. Jako italské je samotní Italové přeplavili do sovětských přístavů, aby zde vytvořily základ znovu se rodící Černomořské flotily. Později bránily Oděsu, Sevastopol před fašisty, mezi kterými byli, kromě Němců, i Rumuni a vojáci římského Duceho.

Bohužel, vše toto je známo pouze profesionálním historikům. "Široké masy" jsou už dávno přesvědčovány (mnozí by řekli "oblbovány") v tom, že Sovětský svaz přikrmoval hitlerovskou říši, a proto tedy, spolu s ní, je odpovědný za rozpoutání Druhé světové války. Čím více se přibližuje datum 23. srpna, tj. den, kdy SSSR uzavřel s Německem smlouvu o nenapadení, tím hlasitěji se ozývá sbor těch, kdo se usilovně snaží prokázat, že tímto dnem byly zvednuty závory ke vzniku planetárního konfliktu.

Přitom je pomíjeno jako nedůležité to, že prvním, kdo podobnou smlouvu, jakou podepsal SSSR, podepsalo s Německem Polsko, za kterým následovala Francie, Velká Británie, Litva, Lotyšsko, Estonsko. A přesto nejsou obviňováni tak, jak je obviňován SSSR. Je však důležité dostat Stalina k jednomu stolu s Hitlerem, se všemi důsledky, které z toho plynou.

Je nutno zdůraznit, že když ztratilo vedení SSSR naději, že se podaří podepsat smlouvu se západními státy o kolektivní bezpečnosti, rozhodlo se jednat bez ohledu na kohokoliv a podepsalo s Německem smlouvu o neútočení; smlouva sice nepřidala Sovětskému svazu mezinárodní vážnost, ale umožnila, aby získal maximum toho, co bylo možno získat.

Tvrdí se, že se s dodávkami obilovin, nafty a dalších surovin se započalo okamžitě po podepsání smlouvy o nenapadení. Bylo tomu však jinak. 19. srpna 1939 byla podepsána úvěrová smlouva, podle které poskytlo Německo Sovětskému svazu úvěr ve výši 200 milionů marek, a zavazovalo se k dodání nejen obráběcích strojů a jiného průmyslového vybavení, ale i vojenské techniky. Avšak hospodářská smlouva, která položila právní základ dodávek, byla uzavřena až 11. února 1940. Rozhovory, které nebyly vůbec jednoduché, trvaly téměř půl roku. Německo skutečně potřebovalo sovětské suroviny a potraviny, při čemž tuto potřebu zostřil počátek války a anglo-francouzská blokáda Říše. Žádné překážky mezi SSSR a Německem, pro dodávky do Říše, nebyly, protože po pádu Polska měl SSSR s Německem společnou hranici.

Hospodářská smlouva se Sovětským svazem měla pro Německo nejen ekonomický, ale i politický význam. Její uzavření pomohlo Německu demonstrovat Velké Británii, že jsou její snahy organizovat hospodářskou blokádu Německa jednoduše naivní. Současně to ale mělo velice bolestivou nuanci: Německo se ocitalo vůči Sovětům v roli prosebníka. V SSSR to dobře chápali a nevzdali se možnosti diktovat své podmínky.

Moskva okamžitě zdůraznila, že je ochotna souhlasit s dodávkami, v Německu potřebného zboží, ale jen v tom případě, jestliže výměnou dostane možnost koupit vybavení pro závody, a navíc když podstatnou část dodávek bude tvořit nejnovější vojenská technika.

Pováleční němečtí historikové, mezi nimi Dietrich Eichholtz (1930-2016), když analyzovali situaci oněch let, přišli dokonce k závěru, že "Stalin měl v úmyslu získat ještě větší výhody…chtěl donutit Německo, aby jeho válečná ekonomika vyšší měrou pracovala pro SSSR", a že také usměrňoval vlastní činnost směřovanou ke zvýšení intenzity vyzbrojování pomocí "cílevědomého osvojení si německé technologie".

Němci považovali smlouvu z 23. srpna za výhodnější pro SSSR, než pro Německo, a proto trvali na tom, aby Sovětský svaz přikročil k dodávkám neprodleně. Přitom formulovali celkový plán nákupů v rozsahu 1 miliardy 300 milionů marek ročně. Lidový komisař zahraničního obchodu A.I.Mikojan však okamžitě prohlásil, že sovětské dodávky nepřekročí objem dávek z minulých let, tj. 470 milionů marek. Podle úsudku badatele V.J.Sipolse, měl tento údaj politický význam, jelikož neposkytoval Anglii, Francii a USA důvody k protestům vůči SSSR. Světová praxe těch let nepovažoval za hodné protestu, jestliže bojující země ponechávaly obchodní vztahy na předešlé úrovni. Takto postupoval Washington vůči Itálii a Japonsku, když tyto vedly válku s Habeší a s Čínou. Zvětšování obratu však bylo odsuzováno. Pro SSSR bylo existujícím momentem to, že Anglie a Francie, když vstoupily do války s Německem, chtěly dosáhnout toho, aby se skončilo s plněním sovětských objednávek. Podobně se zachovaly i USA. V této souvislosti zdůrazňuje V.J. Sipols to, že jmenované země "v podstatě pobízely sovětskou vládu k tomu, aby rozšířila objem obchodu s Německem".

První fáze rozhovorů však skončila neúspěšně. Koncem října 1939 se do Německa vypravila sovětská delegace v čele s lidovým komisařem stavby lodí I.F. Těvosjanem a jeho zástupcem generálem G.K. Savčenkem. Delegace měla jednat o zakoupení předmětů pro sovětské ozbrojené síly. Hlavním předmětem jejich zájmu byly vojenské novinky a složité stroje pro výrobu válečného materiálu. Těvosjan, když vedl rozhovory s Němci, kteří chtěli dosáhnout urychlení sovětských dodávek, se netajil tímto: "Naším úkolem je získat v Německu nejnovější vzory zdokonalených typů výzbroje a vybavení. Staré typy výzbroje kupovat nebudeme. Německá vláda nám musí ukázat všechno to nové, co má v oblasti výzbroje, a dokud to neuvidíme, nemůžeme vyslovit souhlas s těmito dodávkami".

Problém musel řešit sám Hitler. Ten nakonec souhlasil s tím, aby byla předvedena technika, která už se nachází v armádě. Nesměly však být předváděny vzory toho, co se nalézalo ve stadiu zkoušek. Těvosjana to neuspokojovalo. Podpis obchodní smlouvy se oddaloval. Tehdy vedení Říše znovu přistoupilo na ústupky, ale Němci začali udávat vědomě zvýšené ceny, aby alespoň tak potlačili zájem o novinky. V některých případech byly ceny zvýšeny 15 krát. Na to řekl 15. prosince 1939 A.I.Mikojan německému velvyslanci F. Schulenbergovi, že nebudou úspěšnými pokusy sedřít z Rusů tři kůže. Otázka byla postavena na ostří nože: uzavření smlouvy je odvislé od toho, bude-li německá strana ochotná dodat sovětské straně ty vojenské materiály, o které má zájem, či nebude-li k tomu ochotna; všechno ostatní je druhořadé.

Podle historika D. Eichholtze byl "Hitler nucen ustoupit ultimativním požadavkům Moskvy" a dát souhlas "dokonce na dodávky takové vojenské techniky, jež omezovaly německý program vyzbrojování".

Počátkem února 1940 bylo sděleno, že Německo je připraveno dodat vojenský materiál, a sdělit technické zkušenosti týkající se vojenství; tehdy i sovětská strana oznámila své konkrétní návrhy ke smlouvě. Němci je přijali okamžitě. Smlouva byla tedy podepsána 11. února 1940. SSSR se zavázal dodat zboží v hodnotě 430 milionů marek ve lhůtě 12 měsíců, Němci se zavazovali dodat vojenský materiál a průmyslové vybavení v stejné výši ve lhůtě 15 měsíců. Rozdíl třech měsíců je objasnitelný tím, že Němci potřebovali čas k výrobě toho, co jsme potřebovali my, zatímco my jsme mohli odeslat zboží ze státních zásob; jednalo se o přírodní a zemědělské zdroje. Sověti si však vyhradili právo přerušit dodávky, jestliže německé zpoždění překročí 20 %. První dodávka nafty a obilí do Německa se uskutečnila 1. dubna 1940, což mělo okamžitý efekt. Už v dubnu vzrostl německý export do SSSR, ve srovnání s březnem, trojnásobně, v květnu se dubnový export zdvojnásobil, a v červnu byl větší, než v květnu.

V květnu 1940, tedy po podpisu smlouvy o neútočení ze srpna 1939, byly z Německa do SSSR dodány dva letouny "Dornier-215", pět letounů "Messeschmidt-109", pět letounů "Messesschmidt-110", dva letouny "Junkers-88", tři letouny "Heinkel-100", tři letouny "Bücker-131", tři letouny "Bücker-133"; v červenci to byly dva letouny "Heinkel-100" a o něco později tři letouny "Focke-Wulf- 58". Je pochopitelné, že se nikdo nechystal použít tyto letouny k boji; byly určeny k tomu, aby byly prostudovány v odpovídajících konstrukčních kancelářích a laboratořích.

Byly rovněž dodány stolice pro zkoušky motorů, vrtule, výškoměry, zapisovače rychlosti, kyslíkové systémy pro lety ve velkých výškách, letecké fotografické kamery, přístroje pro určování přetížení při řízení letadla, letounové radiostanice se zařízeními pro komunikaci, radiové zaměřovače, přístroje pro přistání za snížené viditelnosti, akumulátory, nýtovací automatické stroje, bombardovací zaměřovače, komplexy trhavých a tříštivě-trhavých bomb. Příslušní výrobci získali 50 typů zkušebních zařízení.

Koncem května 1940 byl do Leningradu přepraven již vzpomínaný křižník "Lützov".

Námořnictvo SSSR získalo rovněž hřídele lodních šroubů, vysokotlaké kompresory, řídicí mechanismy, motory pro čluny, palubní elektrickou aparaturu, ventilátory, pocínované kabely, palubní medicínská zařízení, pumpy, akumulátorové baterie pro ponorky, systémy snižující vliv kolébání lodi na palubní přístroje, výkresy 280 mm a 408 milimetrových tříhlavňových palubních věží, stereo dálkoměry, periskopy, protilodní bombomety, nůžky pro stříhání drátových zátarasů na moři, magnetické kompasy, vzory min, hydroakustická aparatura, zařízení pro lodní kuchyně, dokonce palubní pekárny chleba, a mnoho dalšího.

Sovětské dělostřelectvo získalo dva komplexy těžkých polních houfnic kalibru 211 mm, baterii 105 mm protiletadlových děl s bojovým kompletem, přístroje pro řízení palby, dálkoměry, světlomety, dvě desítky lisů pro zpracování vystřelených nábojnic, dieselové motory, vzorek středního tanku. Velkou cenu mělo vybavení pro laboratoře, vzorky radiových spojovacích prostředků pro pozemní vojska, oděvy protichemické obrany, včetně ohni odolných, plynové masky, filtrovací zařízení, prostředky protiplynové ochrany, kyslíkové regenerační zařízení pro protichemické kryty, přenosné přístroje protichemického průzkumu, ohnivzdorné a protikorozní lodní barvy, vzorky syntetické gumy.

Říšské vedení plnilo pečlivě své závazky dodávek do SSSR zřejmě i proto, aby ukolébalo Stalinovu bdělost. Kromě toho spoléhalo na to, že v připravované válce zvítězí "bleskově" a nedá tak možnost Sovětům, aby využili toho, co získal. Avšak Sovětský svaz počítal s dlouhotrvající válkou a nakonec to byl on, kdo zvítězil.

Nafta a potraviny, které byly Německu dodány, byly spotřebovány rychle, avšak německé vybavení pracovalo pro sovětskou obranu po celou dobu války. Jestliže vezmeme v úvahu, že toho všeho bylo v Německu zakoupeno v předválečných letech za několik miliard marek, pak to skutečně mohlo, podle mínění německých historiků, "pomoci Sovětskému svazu k vybudování obranného průmyslu, který byl schopen vyrábět v době války více výzbroje, než Německo". Nejnovější vzory německé výzbroje pak posloužily k tomu, že sovětská výzbroj "za války často co do své kvality převládla nad německou".

Podle údajů z konce května 1941, dovezlo Německo z SSSR 1 milion tun naftových produktů, 1,6 milionu tun zrna, převážně krmiv, 111 tisíc tun bavlny, 36 tisíc tun pokrutin, 10 tisíc tun lnu, 1,8 tisíc tun niklu, 185 tisíc tun manganové rudy, 23 tisíc tun chromové rudy, 214 tisíc tun fosfátů, určité množství dřeviny, jakož i další produkty v celkové hodnotě 310 milionů marek. Částka, se kterou bylo počítáno v hospodářské smlouvě, nebyla dosažena.

Výčet toho, co získal SSSR v Německu, zaujme mnohem více místa. Podstatnou část německých dodávek představovalo vybavení závodů, při čemž to bylo komplexní vybavení závodů pro zpracování niklu, olova, pro slévárny kovů, pro chemické závody, cementárny, ocelárny. Bylo zakoupeno velké množství zařízení pro závody zpracovávající naftu, pro doly, včetně razicích strojů, kolem stovky exkavátorů, tři nákladní lodi, tanker na 12 tisíc tun, železo, ocel, ocelová lana, lano pro lanovky, dural, kamenné uhlí. Ohromující počet představoval počet kovo obrábějících strojů-bylo jich dodáno 6430 kusů. Pro srovnání se uvádí, že za celý rok 1939 dovoz takových strojů nepřevyšoval 3,5 tisíc kusů.

D. Eichholtz dospěl dokonce k závěru, že dodávky do SSSR takového množství nejnovějších obráběcích strojů silně oslabily německou ekonomiku, jelikož více než polovina vlastních obráběcích strojů už byla zastaralá.

Vyloženě vojenské dodávky představovaly podle hospodářské smlouvy téměř třetinu z celkového objemu dodávek. V.J.Sipols uvádí, že němečtí autoři kategoricky odmítají tvrzení, že Německo od ledna 1941 do SSSR nedodalo nic. Naopak: vše se "uskutečňovalo v rekordních rozměrech". Jestliže export ze Sovětského svazu do Německa představoval v dubnu-červnu 1941 130,8 milionů marek, pak import z Německa do SSSR převýšil 151 milionů. Jelikož platby byly realizovány během měsíce po dodávce, pak SSSR neuspěl převést do Říše více než 70 milionů marek za dodávky, které obdržel v květnu a červnu. Navíc, když se uváží platby podle různých věřitelských pravidel, pak SSSR "zůstal dlužen" Německu 100 milionů marek.

Nafta a potraviny, které byly exportovány do Německa, byly spotřebovány rychle, zatímco německé vybavení sovětských fabrik pracovalo pro sovětskou obranu po celou válku. Vezme-li se do úvahy, že v předválečných letech bylo zakoupeno zboží za několik miliard marek, pak toto, podle názoru německých historiků "pomohlo v mnoha směrech vybudovat obranný průmysl, který byl schopen vyrábět v době války větší množství výzbroje, než jaké vyrábělo Německo".

A nejnovější vzory německé výzbroje posloužily tomu, že sovětská vojenská technika " často převyšovala svou kvalitou techniku německou".

Ve světle výše řečeného lze položit otázky: "Kdo měl z uzavřené hospodářské smlouvy mezi Německem a Sovětským svazem, tedy smlouvy, která navazovala na onen "pakt Molotov-Ribbentrop", větší užitek? Byli to Němci, nebo Sovětský svaz?" A z hlediska dalšího vývoje událostí, které se začaly rozvíjet 22. června 1941 se lze ptát: "cui bono"? Kdo získal větší výhodu z dodávek, které byly vzájemně vyměněny mezi Německem a Sovětským svazem v době mezi 11. únorem 1940 a 22. červnem 1941?

Nemají pravdu ti ruští publicisté a historikové, kteří tvrdí, že v ekonomicko-politické partii, která předcházela střetnutí, probíhajícímu mezi 22. červnem 1941 a 9. květnem 1945, to byl J. Stalin, který obehrál Hitlera?

V květnu 2018.


K OTEVŘENÍ OČÍ NÁS NABÁDÁ VYSOKOŠKOLSKÝ PAEDAGOG

8. may 2018 at 17:46 | VETERANUS

K OTEVŘENÍ OČÍ NÁS NABÁDÁ VYSOKOŠKOLSKÝ PAEDAGOG


V Deníku "Právo"uveřejnil dne 5. května 2018 profesor Václav Klaus, u příležitosti dvoustého výročí narození německého filosofa Karla Marxe, článek, který byl nazván "Výročí Marxe je výzvou k otevření očí". V textu byla ona výzva ještě rozšířena o výzvu "k zamyšlení se" nad samotnou osobou tohoto myslitele a filosofického aktivisty, který ovlivnil život mnohých. Sám se k takovým počítám. Dokonce po 25 roků svého života jsem věnoval velké množství duševních i fyzických sil, abych se, v řadách politické strany, která nesla ve svém názvu slovo "komunistická", uvědoměle podílel na realizaci jedné ze základních myšlenek Marxe, to jest na úsilí o změnu světa, do kterého jsem se narodil.

V uvedeném článku napsal profesor Klaus, kromě jiného, také toto: "Marx a marxisté prosadili názor, že je nutno starý svět zbourat a začít jakoby od nuly, jinak, nově, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k obřímu společenskému dědictví, které je produktem minulých generací, bez pokusu navázat na minulost a spokojit se s dílčími změnami".

Jelikož Marxovo dílo mi nebylo zcela neznámé, již od svých sedmnácti let jsem se po jeho pracích pídil, a díky nakladatelství "Svoboda" jsem si v době po válce mnohé jeho práce mohl i pořídit, tak mne ona citovaná věta donutila k tomu, abych se výrokem V. Klause podrobněji znovu zabýval.

Díky Internetu, a jeho prostřednictvím i díky tam dostupné encyklopedii zvané "Wikipedia", jsem si z odpovídající stati o Karlu Marxovi "stáhl" několikajazyčné znění relevantního Marxova výroku. Kromě toho jsem znovu vzal do ruky své oblíbené dílo Emanuela Rádla "Dějiny filosofie" (Votobia, Praha, 2005).

Znovu jsem si potvrdil, že tvrzení Václava Klause, jak je výše cituji, je tvrzením při nejmenším nepravdivým. Netroufám si říci, že lživým, jelikož "lež je vědomá, úmyslná nepravda". Ze lži bývalého prezidenta obviňovat nechci. Pro úplnost svého tvrzení, že se jedná o nepravdu, uvedu to, co považuji za protiargument ve své polemice s V. Klausem. Přiznávám, že nemohu pochopit, jak může vysokoškolský pedagog neodlišovat význam takových sloves, jako je význam slovesa "změnit", od slovesa "zbourat". Vždyť sloveso je "takovým druhem ohebného slova, které vyjadřuje děj, činnost, stav a změnu stavu" (Malá čs. encyklopedie, Academia, Praha, 1987). Stačí jen nahlédnout do slovníku jazyka českého, aby byl zřejmý rozdíl ve významu obou sloves.

Je známo, že Marx je mnohými označován za "revolučního filosofa" (Rádl), některými za filosofa "aktivistického". Podle ruského vědce Balašova je podstata Marxova aktivismu vyjádřena v 11. tezi jeho práce o Feuerbachovi.

Podle Emanuela Rádla prohlašuje Marx v této tezi: "Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit".

V originále, tedy v jazyce, ve kterém práce o Feuerbachovi byla Marxem napsána, zní onen slavný, snad nejčastěji citovaný, Marxův výrok, takto: "Die Philosophen haben die Welt nur verschieden interpretirt, es kömmt drauf an, sie zu verändern." ( Thesen über Feuerbach, MEGA Abt. IV. Band 3, S. 21 https://de.wikipedia.org/wiki/Karl_Marx).

Pro znalce angličtiny, kterým profesor Klaus nesporně je, uvádím anglickou verzi "Philosophers have hitherto only interpreted the world in various ways; the point is to change it" (https://en.wikipedia.org/wiki/Theses_on_Feuerbach ).

Francouzi ji vyjadřují takto: « Les philosophes n'ont fait jusqu'ici qu'interpréter le monde, il s'agit maintenant de le transformer », (https://fr.wikipedia.org/wiki/Karl_Marx).

A Rusové takto : «Философы лишь различным образом объясняли мир, но дело заключается в том, чтобы изменить его»( Балашов Л., Философия).

Ani v jednom z těchto příkladů nepřekládají příslušné slovníky sloveso "verändern", "to change", "transformer" či «изменить», jako "zbořit, zničit". Z toho lze bez velkého úsilí dedukovat i činnosti lidí, které Marxovy myšlenky inspirovaly. Jestli oni lidé konali tak, že některé výsledky jejich činnosti lze vyložit tak, jak to činí profesor Klaus, pak to je třeba připsat na jejich účet, nikoliv na účet Marxe.

Konec konců žádný člověk, jen trochu obeznámený s myšlenkami Marxe, by jej nemohl považovat za ničitele, či bořitele světa. Dokonce jeho myšlenky o tom, že "komunistická společnost se vrátí k prvobytně pospolnému způsobu života", předpokládají, že se tento "návrat" uskuteční na "zcela nových základech, které budou obsahovat všechny výdobytky kultury a civilizace, které lidstvo má" (Balašov, ibid.).

Filosof Marx nebyl ve své snaze změnit svět originální. Už u filosofů-zakladatelů- antického Řecka se taková myšlenka nejen projevuje, ale je i realizována. Stačí se jen odvolat na Platóna, "největšího filosofa všech dob", a na jeho "Ústavu", podle které je "organizována katolická církev", a na kterou "se odvolávají i komunisté" (Rádl, ibid.).

S tvrzením Marxe o potřebě změnit svět, se vzácně ztotožňuje i současná hlava katolické církve, papež František. Ten v roce 2015 prohlásil: "Chceme změnu, reálnou změnu, strukturální změnu. Tento systém (papež měl na mysli současný ekonomický pořádek, poznámka má) je neúnosný" (Právo 11.78.2015). Takže řetěz, začínající kdesi u Platona ve 4. století před Kristem, se zatím uzavírá u katolického papeže ve století 21. po Kristu, při čemž zřejmě míjí naši bývalou hlavu státu.

A tak mi nezbývá nic jiného, než se ptát: "K čemu slouží podobné překreslování pravdy, jehož nákres sahá až snad k hranici o lži? Při tom se to děje při vzpomínce na dvousté výročí narození německého filosofa, kterého dokonce sami Němci, po vlastních zkušenostech z války vedené ke zničení "bolševismu", jakožto jedné z interpretací Marxových myšlenek, postavili v roce 2003 na 3. místo v pořadníku největších svých občanů!"

Druhým výrokem, na který musím reagovat, jsou slova V. Klause o tom, že Marx "předurčil, propagoval a svou vědeckostí legitimizoval" politický, ekonomický a sociální systém, ve kterém prožil V. Klaus "více než čtyři desetiletí svého života". Že by takový kritik Marxe nevěděl, že Marx poté, když vydal první díl svého "Kapitálu", už nevydal zpracovaný druhý a třetí díl Kapitálu, ke čtvrtému že jen shromáždil materiál. To nevydání 2.,3. a 4. dílu Kapitálu neučinil proto, že by "předstíral" svou vědeckost, ale proto, že nebyl spokojen s výsledkem své dosavadní práce na 1. díle, a na místo toho, aby pokračoval ve zkoumání ekonomického systému, dospěl k závěru, že člověk není jen "homo economicus". Že musí rozšířit záběr svého studia na takové obory, jakými byla matematika (chtěl získat odpovídající matematický aparát, diferenciální počet mu takový nástroj neposkytoval), a další obory lidského poznávání, které by mu umožnily další krok vpřed, to jest biologii, geologii, Vesmír apod. A když k němu přijížděli komunisté z celého světa a žádali jej, aby jim řekl, když už popsal kapitalismus, co je to socialismus a komunismus, tak museli s lítostí zjišťovat, že Marx už je ve svých myšlenkách někde docela jinde a požadované jim objasnit nemůže. A zřejmě ani nechce.

Jak by tedy bylo možné, že někdo v Československu mohl v době, kterou už V. Klaus zažíval, realizovat dílo Marxe, které bylo prezentováno jako "budování socialismu" podle Marxe? Nebylo tomu spíše tak, že někdo po Marxovi, podle svého vlastního pojetí, interpretoval, až do té doby publikované, myšlenky Marxe? Že třeba ani jeho "pokračovatelé", Lenin a Stalin v Rusku, komplexní dílo Marxe neznali, a že teprve po smrti Stalina němečtí sociální demokraté přivezli práce "raného Marxe" do SSSR, a že dosud Marxovo dílo, jako celek, není ještě ani v Německu, tedy v jeho vlasti, vydáno? O jakou predestinaci tedy šlo?

Za daleko nejnebezpečnější považuji Klausovu tezi, že "revoluční marxismus je i v současnosti naším zásadním nepřítelem". (Ponechávám bez povšimnutí Klausův pluralismus.) Taková teze se ve své podstatě rovná výzvě k vedení ideologické války. A ta, jak nás poučuje ne příliš vzdálená historie, snadno může přerůst ve válku skutečnou. Cožpak se příprava skutečné války obejde bez výchovy k nenávisti? O opaku poučoval už Carl von Clausewitz ve své práci "Vom Kriege"..

To si ctihodný pan profesor neuvědomuje, že od prohlášení o tom, že od myšlenek Marxe, a jinak než za myšlenky, nikoliv za činnost, nelze onen, blíže nedefinovaný "revoluční marxismus" dneška, považovat za "zásadního nepřítele", je jen krůček k tomu, aby tak byli označeni i lidé, ony myšlenky propagující, a aby s nimi, jako s nepřáteli, bylo naloženo? Cožpak profesor Klaus už zapomněl, jakou zkušenost v tomto směru přinesla historie Evropy v dvacátém století? Co potřeboval Adolf Hitler k tomu, aby na druhý den poté, kdy se stal kancléřem, začal vehementně realizovat své myšlenky, vyjádřené deset roků předtím ve svém "kampfu", a přikročil k fyzické likvidaci svých politických protivníků? Stačila k tomu jen jedna noc, kdy se vyspal z opojení mocí, která mu den předtím byla vložena do rukou, aby jako prvního, kdo překročil brány koncentračního tábora, určil Ernsta Thälmanna, předsedu strany německých komunistů.

A za ním následovala nepočítaná řada, která měla pokračování i v naší zemi. Nebylo náhodou, že na jednom z prvních míst "mužů určených k likvidaci", se ocitl i Dr. Vančura, později ex post kodifikovaný se zpětnou platností i československým zákonem, na kterém je i podpis Václava Klause, za příslušníka "zločinné organizace". A to vše se dělo pod hlavičkou, tehdy boje proti bolševismu, dnes asi boje s "revolučním marxismem". Forma se mění, ale podstata zůstává!

Stačí občas nahlédnout do diskusních stránek portálu "novinky.cz", aby bylo zřejmé, že i u nás by se našlo dost lidí, infikovaných podobnými tezemi, kteří by byli schopni, bez váhání, přeměnit odsuzující slova V. Klause "v činy"!

Lze souhlasit s tvrzením Václava Klause, že Marxovy myšlenky, byť v neúplné, a jednostranně, až negramotně interpretované, verzi, přispěly ke vzniku států, jež ve své době představovaly velkou část civilizovaného světa. A jako každé lidské dílo se nevyhnuly vršení chyb, které se někdy transformovaly ve zločiny. Neměl by ale zapomínat ani na to, že i posuzování činnosti těchto států by mělo být spravedlivé. To znamená, že by mělo, v duchu zásad formulovaných už v antice, respektovat princip suum cuique, tedy "každému, co mu patří, co jeho jest" (Cicero o povinnostech 1,5,15).

A posuzováno v globalizovaném světě "globálně", by tedy nemělo být vynecháno ani to, že byli tací, kteří, jsouce inspirováni Marxovými myšlenkami, vytvořili stát, který povznesl své národy ze zaostalosti až do úrovně síly, která dokázala v osudovém střetnutí se silami zla, do něhož byl svět přiveden nikoliv jakousi z vesmíru přicestovavší civilizací, ale lidským výtvorem, toto zlo porazit, což se reálně projevilo i tím, že může Václav Klaus dnes vyslovovat své myšlenky. Že ona vítězná síla byla vytvořena lidmi "naplněnými ušlechtilými ideály, kteří sice o jejich realizaci usilovali, aby nakonec zjistili, že se výsledek od jejich představ fatálně liší" (Orlando Figes, Lidská tragédie, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň, 2000).

Nestálo by za to, aby i taková autorita, jakou nesporně Václav Klaus starší je, se zamyslela nad tím, právě v duchu onoho suum cuique, zda onen, jím tak zatracovaný marxismus, neobsahoval i ony "ušlechtilé ideály", jež, řečeno slovy národního umělce Karla Tomana, "vdechly víru a život milionům milionů netečných a tupých, a vrátily lidem radost poslouchat" (Karel Toman, Ty písni živá, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1957).

Devadesátiletý pisatel těchto řádků byl, už jako sedmnáctiletý mladík, rovněž inspirován ušlechtilými ideály Karla Marxe, a nelituje toho. Nemá zač se stydět. Nic z toho, co vykonával, se nepříčilo tomu, k čemu jej vychovali rodiče, kteří se živili jen prací svých rukou, a o čem byl přesvědčen, že sloužilo zemi, ve které se narodil. Proto také není ochoten brát na sebe vinu jiných, ač by jej snad k tomu quasi zákon, inspirovaný, v podstatě jen od minulostí se formálně lišící, třídní nenávistí, a podepsaný také Václavem Klausem, nutil! Už jen proto není ochoten odepsat byť jediný rok svého života, protože vždy jej inspirovaly ony ušlechtilé myšlenky, a vždy dokázal, i v nepříznivých situacích, "zatnout zuby a sdílet osud své země" (B.Pasternak, Doktor Živago), a dál pracovat na "národa roli dědičné".

Květen 2018.








ÚVAHA O ČERVENÝCH LAJNÁCH...NEJEN GENERÁLA PAVLA

2. may 2018 at 11:27 | VETERANUS

ÚVAHA O ČERVENÝCH LAJNÁCH…NEJEN GENERÁLA PAVLA.

Český generál Petr Pavel, toho času působící v cizím žoldu, poskytl 12. dubna 2018, prostřednictvím Vladimíra Mertlíka, periodiku REFLEX rozhovor, který lze, v jistém smyslu, považovat za jakousi "farewell address", tedy za proslov na rozloučenou. Ten pronáší k vybraným čtenářům Reflexu, eventuelně posluchačům odpovídajícího televizního kanálu, posléze i uživatelům Internetu, když se loučí se svým "džobem" v Bruselu, a krátce shrnuje doktrinální principy současné NATO.

Generál nezůstává nic dlužen rčení "koho chleba jíš, toho píseň zpívej"; "cuius panem edo, iIlius carmina edo", jak se říkalo ještě v minulosti evropské civilizace. Bylo by podivné a nevěrohodné, kdyby jen naznačil opak. Z čistě lidského hlediska jsou jeho stanoviska pochopitelná. Nic jiného od dobře placeného úředníka NATO očekávat nelze. Snad až odejde do důchodu, jak naznačuje, možná řekne pravdu o tématu, jemuž se v rozhovoru věnuje; jak to ostatně dělají mnozí američtí funkcionáři, když opustí, dobrovolně či nedobrovolně, své funkce.

Názor na to, jak rozumět jeho dnešním slovům, respektive tomu, co jím nebylo vyřčeno, ale co lze číst mezi řádky, si musíme udělat my sami, čtenáři jeho slov. Pokusím se o vyslovení názoru, jak rozumím jeho slovům, a současně k tomu vyjádřím své stanovisko k některým jeho tvrzením.

Nechci se zabývat výroky generála, jejichž chápání není jednoznačné už jen proto, že nejsou nikde definovány, nebo kde diskuze o jejich definicích nebyla ještě zahájena, a přesto jsou nám předkládány jako pravda. Zdá se mi, že od dob Řeka Sokrata, který naléhal na to, že "máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů", tedy definic (Emaunuel Rádl, Dějiny filosofie, Starověk a středověk, str. 137, Votobia Praha, 1998), uplynula příliš krátká doba na to, abychom měli právo očekávat, že pronikl tento Socratův požadavek též k českému generálovi, vzdělávaného jak v "totalitním" státě, tak ve státech "demokratických". Mám na mysli takové výrazy, jako "strategické soupeření", "strategická doktrína", "globální stabilita", "bezpečnostní garance".

Co ale nechci přejít, je tvrzení o jakýchsi "červených lajnách" a o "bezprecedentních bezpečnostních garancích", jež nám údajně poskytuje NATO.

Jistý konkrétní příklad "červených lajn" nám mohly poskytnout události z dubna 2018. V onom měsíci byly bombardovány objekty na území Sýrie vojenskými silami USA, Velké Británie a Francie. Kladu otázku: "Nebyly podobnou červenou linií ("lajnou"), vytýčenou tentokrát jiným suverénem, než za jakého je generálem Pavlem zřejmě považováno NATO, prohlášení náčelníka Generálního štábu RF generála Gerasimova?" Gerasimov prohlásil, že Rusko odpoví na americké přepadení Sýrie a bude sestřelovat všechny rakety, ať už budou odpáleny z jakékoliv platformy. Což jinými slovy znamenalo, že budou sestřelována odpovídající letadla-nosiči odpálených raket, a že bude zahájena palba na americké lodě, ze kterých budou rakety odpáleny. Což by de facto bylo představovalo přímou vojenskou konfrontaci Ruska se státy, které se účastnily úderu na cíle v členském státu OSN. To se naštěstí nestalo a k válce nedošlo. A tyto tři státy nemusely přikročit k dalším krokům, podobným těm, kterými kráčelo vedení Sýrie, když byla jejich země přepadena a kdy zaangažovalo své prostředky PVO k odražení úderů raket.

Krátce po projevu Gerasimova došlo, podle slov ministra Lavrova, ke kontaktu amerických a ruských generálů, a američtí generálové byli seznámeni s tím, co jsou pro Rusko v Sýrii reálně, nikoliv virtuálně, ony "červené linie". Načež se tito američtí generálové postarali o to, aby tyto linie nebyly narušeny. Dokonce to vedlo k tomu, že ministr obrany USA Jim Mattis převzal do svých rukou otěže řízení celé operace, a postaral se o to, že se nezákonný americký úder ukázal natolik nevýznamný, že se nedotkl klíčových objektů, tím spíše ne vojenských objektů, ať už to byly objekty sýrijské, ruské či americké. Je dvojnásobně důležité uvědomit si to, že to učinil člověk, který má přezdívku "vzteklý pes" ("Mad Dog"), a který si v této situaci vedl daleko rozumněji, než všichni ostatní. A který nakonec prohlásil, že "nesmíme dovolit, aby se nám kontrola nad situací vymkla z rukou". A tento záměr byl, za součinnosti druhé strany, realizován.

Neměli bychom očekávat od generála Pavla, že nám sdělí konkrétně, co jsou ony "červené lajny, za něž už Rusko nesmí"? Zcela nejasným je pro mne toto tvrzení generála Pavla i z jiného důvodu. Lze je totiž interpretovat i tak, že se samotné NATO , jež není státem-členem ani OSN, ani její Rady bezpečnosti , staví do pozice světového suveréna, a přisvojuje si právo určovat, bez toho, že mu byl k tomu udělen Radou bezpečnosti odpovídající mandát, co představují ony "červené lajny", které nesmí člen Rady bezpečnosti překročit. Neuzurpuje si NATO pravomoc, kterou má jediný mezinárodní orgán, tj. Rada bezpečnosti OSN? Nestaví se tak NATO nad Radu bezpečnosti?

Abych výše uvedené otázky ještě rozšířil, pak bych se ještě zeptal generála Pavla: "Koho máte na mysli pod slovem "Západ", který má ony "červené lajny" stanovit? Lze Vaše slova chápat tak, že v pojetí NATO, které v jistém smyslu představujete, už takový orgán, jakým je Rada bezpečnosti, a vůbec Charta OSN, jsou pro řešení podobných krizí irelevantní? Nenaplňuje se Vašimi slovy obava Ruska, že NATO si přisvojuje funkce, které mu nepřísluší, a která podobnou činností jen naplňují ruské tvrzení, že NATO není samo o sobě vnímáno jako hrozba, ale že je tak vnímána jeho snaha přisoudit si podobné globální funkce?"

Neměl by generál Pavel vysvětlit, zda právě tato činnost NATO nemůže být v Rusku považována za "existenci konkrétního válečného nebezpečí", které ruská vojenská doktrína spatřuje právě ve "snaze dát silovému potenciálu NATO globální funkce, jež jsou realizovány cestou porušení mezinárodního práva"? Netvoří právě součást základních ustanovení mezinárodního práva to, že je to jedině Rada bezpečnosti OSN, a tedy nikoliv nějaká regionální organizace, či jakýsi nedefinovaný subjekt pod názvem "Západ", oprávněná k tomu, aby vytyčovala jakési "červené lajny", které nesmí překročit Rusko, ani nikdo jiný? Nezapomněl už generál Pavel na to, že, jako jeden z důsledků druhé světové války, bylo vytvoření základních principů dosud platného mezinárodního práva?

Druhým podstatným momentem z rozhovoru generála Pavla, jež chci komentovat, jsou slova o tom, že "země naší velikosti si nemůže dovolit luxus snů o jakési neutralitě či samostatném fungování", a že "NATO je naší bezpečnostní garancí, nejvyšší, jakou jsme kdy měli". První tvrzení vyvrací už náš soused na jihu, Rakousko. To mělo v roce 1983 7,55 milionů obyvatel a rozlohu 83849 km2 . Česká republika měla ve stejné době 10,322 milionů obyvatel a rozlohu 78864 km2 . Rakousko se při tom v říjnu 1955 prohlásilo neutrálním státem a je jím dodnes, zatímco Česká republika podobnou šanci promarnila nejpozději v roce 1989. A když si takový "luxus snů" mohlo dovolit Rakousko, proč by nemohl být dopřán České republice?

Druhý můj argument zpochybňující tvrzení, že nejvyšší míru zajištění naší bezpečnosti poskytuje členství v NATO, je hypotetický a opírá se o historickou zkušenost. Přehlíží třeba zkušenosti roku 1938, kdy některé, nikoliv nevýznamné, státy, které by měly být dnes součástí jakéhosi systému, zajišťujícího bezpečnost naší země, nás bezohledně vydaly do rukou nepřítele. A že to byl nepřítel, který se netajil genocidními plány vůči velké, především slovanské, části obyvatelstvu této země. Jak a proč máme věřit tomu, že by se podobná situace nemohla nikdy opakovat? Jaké máme záruky, že bude respektována zásada, že "činy mají být v souladu se slovy" ("verbis opera concordare debent").

Navíc není tento argument podepřen reálným, nikoli virtuálním, hodnocením nebezpečí, které mohou potenciálně naší zemi hrozit. Už zkušenost migrační krize roku 2015 ukázala nad jakoukoliv pochybnost, že NATO není konstruováno k tomu, aby podobným nebezpečím čelilo. Už jen proto ne, že představuje jen jistou, exklusivní, část Evropy. Generálu Pavlovi by stačilo, aby si oživil vyjádření prvního generálního tajemníka NATO, a aby mu bylo, spolu se čtenáři jeho slov, jasné, k jakému účelu byla organizace, které je dnes zaměstnancem, založena. Myslím, že neuškodí, když ocituji slova prvního generálního tajemníkaHastingse Ismaye, že úkolem NATO, pro který bylo založeno, bylo "udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi".

Jestli tedy hovoří generál Pavel o jakýchsi "červených lajnách", za které už "Rusko nesmí", pak by neškodilo, aby si připomněl existenci i jisté "geografické lajny", a tou je to 29. poledník východní délky Ten dělí kontinent, zvaný "Evropa", na západní a východní polovinu. A že by, jako voják, pro kterého by mapa měla být důležitou pomůckou, měl čtenářům a posluchačům svými výroky v libovolném svém interview, prokázat, že respektuje i ty vědecké poznatky, které definovala věda zvaná "geografie". A když už naznačuje existenci jakýchsi "červených lajn", pak by měl nám všem "nalít čisté víno".To podle publikace "Lidová rčení" Jaroslava Zaorálka, ČSAV, Praha, 1963, znamená v českých zemích "říci pravdu"!

V Třebíči v květnu 2018.