April 2018

BYL KAREL MARX OPRAVDU TEORETIKEM KOMUNISMU?

22. april 2018 at 16:50 | veteranus

BYL KAREL MARX OPRAVDU TEORETIKEM KOMUNISMU?

Moto: Teorie (spolu s praxí) je jednou z filosofických kategorií, která odráží duchovní a materielní stránku historicky-společenského procesu poznávání a přetváření přírody a společnosti. (Malá čs. encyklopedie, VI., Academia Praha, 1987).

V deníku "Právo" byl dne 14.4.2018 publikován článek nazvaný "Marxova socha rozdělila Trevír".

Bylo vzpomenuto 200. výročí narození "německého filozofa a teoretika komunismu", Karla Marxe, který se v Trevíru 5. května 1818 narodil.

Slova, která uvozuji v předešlé větě, mne pobídla k tomu, abych "zalovil" v "harddisku" svého mozku, a v dostupných zdrojích, a zabýval se tvrzením autora článku v "Právu", tj. "ČTK,zr" , že Marx byl též teoretikem "komunismu".

Nejprve jsem se obrátil o radu k dílu Emanuela Rádla "Dějiny filosofie, Novověk". Knihu vydala Votobia v roce 1999 v Praze. Kromě toho jsem si ověřil v Malé československé encyklopedii, vydané ČSAV v roce 1987 v Praze, že Emanuel Rádl nebyl nijak spojen s "komunismem", ale že to byl český idealistický filosof, původním vzděláním biolog, profesor Univerzity Karlovy. V Rádlově díle jsem našel potvrzení toho, že byl Karel Marx (1818-1883) filosofem, dokonce "revolučním filosofem". Podle Rádla se projevil jako "aktivistický filosof", jelikož tvrdil, že "se nejedná o to, svět vykládat, nýbrž jej změnit". Je téměř příznačné, že téměř dvě století po Marxovi vyslovil podobnou myšlenku o potřebě změnit svět, i současný papež František. Ten v roce 2015 deklaroval, že "něco není se světem v pořádku, když je tolik lidí, jejichž důstojnost není respektována, tolik rolníků bez půdy, tak mnoho rodin bez domova, tolik dělníků bez práv". To vše, podle papeže, zřejmě rovněž nikoliv marxisty, opravňuje k tomu, aby byl proklamován požadavek na "reálnou změnu, strukturální změnu", protože současný "systém světa je neúnosný" (Právo, 11.7.2015).

Vliv Marxe se, kromě jiného, projevil podle Rádla v tom, že "osvobodil dělnictvo, zreformoval Evropu, převrátil Rusko", aby se posléze stal "oficiálním filosofem bolševického Ruska". Jedním z důsledků této přeměny, dříve v pojetí ostatního světa zaostalé země, bylo to, že tato země mohla sehrát rozhodující roli při záchraně euro atlantické civilizace před praxí politického hnutí, jež se zrodilo v západní Evropě, a které bylo uchváceno chimérou vlády nad světem.

Bohužel, nenašel jsem u Rádla ani náznak toho, že by označil Marxe za "teoretika komunismu". Vysvětlení toho, proč se tento filozof nepropracoval ke skutečnému tvůrci toho, co je autorem článku v Právu nazváno "teorií komunismu", mi do jisté míry poskytl článek, který jsem nalezl v elektronické verzi novin «Завтра» , číslo 42 z roku 2012 (http://www.zavtra.ru/content/view/spartak-nikanorov-nash-parovoz-vpered-letit/).

Autorem článku je Spartak Petrovič Nikanorov (nar. 30.8.1923). Je to jeden z tvůrců ruského systému protivzdušné a protiraketové obrany (PVO a PRO), je tvůrcem metody "řízení řízením", tedy prací, jež jsou vysoce ceněny a žádány. Je pokládán za patriarchu ruského konceptualismu. V článku hodnotí vývoj událostí v Rusku z pohledu systémově dynamického. (Má poznámka: Konceptualismus, jakožto přechod mezi realismem a nominalismem, učil, že pojmy jsou věcmi rozumového světa, nikoliv přírodními. E. Rádl, ibid).

Spartak Nikanorov v článku, a v diskuzi o něm, vypráví o věcech, které, přiznám, jsem neznal, ač jsem se od svého mládí dost osobou Marxe, a jeho díla, zabýval.

Marx, podle Nikanorova, ještě když žil v Německu, sestavil pod vlivem Engelse plán svých prací. Plán měl 20 bodů, a každý z nich představoval ty politické, ekonomické, filosofické problémy, které hodlal prozkoumat. Prvním bodem v onom plánu byla analýza a detailní prozkoumání kapitalistické společnosti. To znamená, že Marx viděl svou roli v přesném vědeckém objasnění především toho, co je evropský kapitalismus a jak je konstruován. Chtěl prozkoumat, jak vznikla epocha kapitalismu, jak dlouho bude trvat, jaké formy získá a tak dále. Začal svůj plán přesně plnit a skončil svou práci prvním dílem "Kapitálu". Ten byl, za podpory Engelse, vydán v němčině. Srovnáním tohoto díla s jeho úmyslem, jak by prezentován oněmi 20 body, tvořil pak svazek, který vydal, jen čtvrtinu prvního bodu. Proto poté, když vyšel první díl Kapitálu, začal pracovat na díle druhém, třetím a čtvrtém.

Shromáždil obrovský faktografický materiál. Z jakýchsi důvodů však nepředal do tisku už zpracovaný druhý a třetí díl "Kapitálu". Co se týče čtvrtého dílu, tak pro něj jen shromáždil materiál; byla to celá kniha poznámek a nástinů, která se nehodila pro vydání.

Ale marxistů se v té době objevilo mnoho po celém světě, zvláště pak v Evropě i v Rusku. Přijížděli k Marxovi do Londýna a žádali jej, aby jim objasnil, co to vlastně je socialismus, hlavně pak, jak jej vybudovat. Říkali mu: "Jsme komunisté! Ale první díl hovoří pouze o kapitalismu! Co se týče kapitalismu, to jste nám objasnil, avšak vysvětlete ještě, co je to socialismus". Oni tazatelé ani neuvažovali o tom, že by požadovali od Marxe vysvětlení nějaké teorie komunismu. Byli by se zřejmě spokojili tím, kdyby jim Marx zpracoval "teorii socialismu". O to se později, poučuje mne Rádl, pokusili Vladimír Lenin a jeho největší následovník Josif Džugašvili-Stalin. Lenin tím, že "postavil do popředí Marxovo učení o revoluci a revoluci provedl", a Stalin tím, že "formuloval praktičnost ještě určitěji: "theorie je zkušeností dělnického hnutí všech zemí, vzatého z nejvšeobecnější formě" (Rádl, ibid).

Marx se ale místo toho, aby začal pracovat na teorii socialismu či komunismu, začal zabývat matematikou. V Rusku vydala profesorka Moskevské státní univerzity Sofie Alexandrovna Janovská knihu "Marxovy matematické rukopisy". V této knize odhalila zajímavou věc: ideolog, ekonom, badatel v oblasti sociologie, filosof- a najednou se zabývá matematikou! Při tom se jí zabývá velice seriózně. Zřejmě Marxe inspirovala zásada, kterou formuloval Kant, že "v každé vědě je tolik vědeckosti, kolik je v ní matematiky" (Rádl, ibid.). Což, bohužel, neinspiruje současné quasi vědce, oblékající se třeba do plášťů "politologů"!

To však není všechno. Souběžně s tím se zabýval geologií, biologií, Vesmírem. A to v době, kdy k němu přijíždějí z celého světa komunisté a socialisté, a žádají jej, aby vydal další svazky "Kapitálu". Podle všeho jej toto všechno velice stresovalo. On už tehdy pochopil, že tehdejší ekonomický systém Evropy je složitější, než se domníval, a že nemá nástroje k tomu, aby adekvátně popsal tento systém. Matematikou se začal zabývat proto, že doufal, že v ní najde mohutný nástroj, s jehož pomocí bude možné provést potřebné výzkumy.

Jeho očekávání se však nenaplnila, jelikož si jako nástroj zvolil diferenciální počet; ten však byl zcela nevhodný pro popis ekonomických jevů. Navíc si potvrdil myšlenku, že nelze člověka prezentovat jen jako homo economicus. Nabyl přesvědčení, že ekonomie, sociologie, psychologie, geologie, biologie- že toto vše je ve fenoménu člověka vzájemně propojeno, že toto vše je třeba brát do úvahy. Právě proto považoval přínos druhého dílu "Kapitálu", který už byl napsán, za bezpodstatný. Nestalo se tedy nikoliv to, že jej nemohl vydat, on to prostě považoval, z hlediska vědecké poctivosti, za nemožné.

Avšak pro Engelse, jako pro člověka činu, milovníka života, dosti velkého byznysmena, známého politika a svérázného myslitele, byly na prvním místě úvahy o politické účelnosti. Je však pravdou to, že se sám nikdy nedostal na úroveň Marxe, co se týče chápání podstaty věcí. Něco takového bylo pro něho nedosažitelné.

Jakmile se Engels dozvěděl, že Marx zemřel, okamžitě se odebral do jeho domu a u okna uviděl svazek rukopisů. Zeptal se Marxovy dcery: "Co to je?" A ona mu vyprávěla: to je takovýto svazek, toto takový… Požádal ji, zda si může tyto svazky vzít. Dovolila mu to. Tak se stalo, že osobně sice Marx žádnou závěť nenapsal, neexistovala tedy žádná jeho prosba vydat po jeho smrti rukopisy nebo je dopracovat, nebo upoutat na ně pozornost; nic takového neexistovalo. Tak velká byla jeho nenávist k rukopisům. Avšak F. Engels se rozhodl, že je vydá jménem Marxe a tím vytvoří, pro tehdejší početné, socialisticko-komunistické činitele, ideově-politický obzor. A tím nabyla tato vnitřní a skrytá Marxova tragédie, o které Engels dobře věděl, uzavřený a hluboký charakter. Dnes je tedy zřejmé, že metoda, pomocí které Marx zkoumal tuto obrovskou a mimořádně složitou oblast, nebyla přiměřená. Je zřejmé, že k takovému poznání dospěl Marx už při ukončení práce na prvním díle, kdy pochopil, že s pomocí toho aparátu, který měl k dispozici pro své myšlení, nemůže nic jiného vytvořit.

Je zajímavé, že když začali v nynějším Německu zkoumat Marxův archiv, tak se vyjasnilo, že byla publikována jen polovina toho, co napsal on sám a jeho korespondenti. Druhá polovina nebyla publikována nikdy. Údajně se v Německu připravuje vydání kompletního Marxova archivu.

Před dvaceti lety uveřejnily "Listy", dvouměsíčník pro kulturu a dialog, překlad článku Johna Cassidyho, ekonomického spolupracovníka týdeníku "The New Yorker", s názvem "Návrat Karla Marxe" (Listy 2/1998). Kromě jiného Cassidy v článku napsal: "Marxovo dědictví bylo zatemněno neúspěchem komunismu; ten však neležel v centru jeho zájmu. O tom, jak by měla fungovat socialistická společnost, napsal jen málo, a ani to se nedalo použít. Marx studoval kapitalismus, a podle toho by měl být posuzován. Lenin a jeho soudruzi to zjistili brzy po dobytí moci…Jeho knihy budou stát za čtení, pokud potrvá kapitalismus".

Už tyto věty by byly odpovědí na otázku, zda byl či nebyl Marx "teoretikem komunismu".

Mne však zajímalo, zda Marx svými myšlenkami pokračuje ve svém díle i dnes, zda i nadále "reformuje Evropou a převrací Rusko". Proto jsem na tuto otázkou hledal odpověď právě v zemi, kterou dokázal před sto lety "převrátit". Usoudil jsem, že některé informace, které jsem získal v nedávné době, stojí za zveřejnění v mém vlastním blogu, když jinou možnost, jak je zveřejnit, nemám. Jedná se o ty, které jsem nalezl v materiálech, jež publikuje "Akademie Trinitarizmu" (www.trinitas.ru). Jedná se konkrétně o ty, které jsem nalezl v článku S.N.Někrasova. Článek má název "Nový socialismus, neb buď s bohem, socialisme! Úvahy o koncepci "nového socialismu" A. G. Dugina" (Некрасов С.Н. «Новый социализм» или прощай, социализм! Размышления по поводу концепции «нового социализма» А.Г.Дугина // «Академия Тринитаризма», М., Эл № 77-6567, публ.11848, 22.02.2005).

Uvedu tedy v dalším některé výňatky z článku, které mají, jak se domnívám, jistou souvislost s tématem mého článku o Marxovi, jako o "teoretikovi komunismu". A mohly by být i inspirativní pro současnou českou levici, jmenovitě pro komunistickou i pro sociálně-demokratickou stranu.

Za našich dnů nepřemýšlí o socialismu jen lenoch, píše Někrasov. Dokonce rádio "Svoboda" se vrátilo ke svému zamilovanému tématu. V porovnání s počátkem 90. tých let není k tomu zapotřebí obzvláštní průkopnické drzosti: krach liberálních reforem v největší zemi světa znovu vzkřísil v lidech vzpomínky na sovětskou epochu; i celkový obrat vektoru světového vývoje, vzbudil, v očích části inteligence a administrátorů nejvyššího stupně, naděje na to, že dojde ke státnímu zásahu do ekonomiky. Diskuze, která proběhla před světem skrytě a neviditelně, dále pak předvolební čekání na vlastního "Pinocheta" a objevení se na světě, záhadné a současně jednoznačné, postavy ruského prezidenta- to vše mluví o tom, že komunismus není pohřben a socialismus, jako jeho přízrak, znovu kráčí po "matičce Rusi". Tím nejbezpečnějším a nejpříhodnějším je pro ty, kdo dokázali ve svých myslích zaznamenat nově vzniklé okolnosti, přemýšlení o nemarxistických variantách socialismu pro Rusko.

Pozornost si zaslouží nový kabát socialistického strašidla: ten se zjevuje v čalounění, kterým jsou potaženy skutky a ideje sociálně-demokratických stran Západní Evropy. Dokonce náruživí liberálové z bývalé Meziregionální skupiny poslanců přiznávají: "Ano. Je tu zjevný socialismus. Je to něco jiného, než kapitalismus v USA"; socialismus figuruje v odvážné utopisticko-prognostické formě publicistiky. Ta už je unavena konspiračními konstrukcemi devadesátých let o "velké válce kontinentů", je unavena euroasijskou frazeologií. Je bezbarvá na pozadí euroasijských návštěv a činnosti ruského prezidenta. Je nakonec unavena pravoslavnou uzavřeností (esoterismem), již si v plném rozsahu osvojili profesionální agitátoři a propagandisté Ruské pravoslavné církve.

Krátce řečeno: socialismus se znovu stává módním slovem. Právě proto je včasné rozloučit se s tou jeho podobou, jak jsme ji znali ve XX. století. Pravdu měl Ronald Reagan, když říkal: "Zanechme minulosti sovětský státně byrokratický socialismus a stalinisty, kteří trpí nostalgií po něm". Zapomeňme na eurokomunismus sedmdesátých let, zapomeňme na gorbačovské hodnoty "socialismu s lidskou tváří" osmdesátých let. Píseň, kterou zpívali tradiční komunisté a demokraté, autor má asi na mysli píseň o "spojujících se proletářích", už odezněla. Patrioti a státní činitelé devadesátých let nyní vstupují nesměle na půdu socialismu. Avšak půda jakého socialismu se pro ně nestane jen navátými pohyblivými písky?

Buržoasie uskutečnila v první fázi svého vývoje, jak to známe nejen z "Manifestu komunistické strany", radikální převrat: vytvořila celosvětový trh a spojila do jednoho celku rozervané části světa. Už v roce 1847 bylo konstatováno, že se při tom podobala kouzelníkovi, který se sice zaklínal nadpozemskými silami, avšak nedokázal se s nimi sám vypořádat.

Za více než 150 roků se postavení kouzelníka změnilo nepatrně- byly vyvolány dvě světové války, zkrachovala všechna křižácká tažení a náboženské války proti komunismu. Světová globalizace učinila z výroby i ze spotřeby věc skutečně kosmopolitní. Marx ani Engels nám nemohou dát vyčerpávající odpověď na otázku jak se podaří světové buržoasii vypořádat se s rozličnými krizemi vlastního globalizovaného života?

K zodpovězení takové otázky je přesto třeba se vrátit zpět do doby Marxe. Tento myslitel, nejen že nevytvořil "teorii komunismu", jak tvrdí autor článku v "Právu", ale dokonce ani pozdější jeho interpretové a praktici ji nevytvořili. Ani sociální demokraté, ani bolševici, ani ostatní přívrženci marxismu, neměli přístup k veškerému Marxovu dědictví. Dnes je známo, že dokonce i V. Lenin i J. Stalin pracovali jen s texty tak zvaného "pozdního Marxe". Lze se tedy oprávněně domnívat, že rigoróznost a formálně-logická jednoznačnost stalinismu, jeho orientace výlučně na revoluční metody a na velitelsko-administrativní systém správy,což bylo chybné, a bylo oprávněně nazváno "totalitou", že to vše bylo determinováno koncepčními konstrukcemi pozdního, nikoliv raného, Marxe.

Vliv raného Marxe se v Rusku projevil teprve poté, kdy němečtí sociální demokraté předali do SSSR rukopisy raného Marxe (jeho "Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844" byly v SSSR vydány až v roce 1956!). To se stalo ve stejné době, kdy byl odhalován "kult osobnosti" Stalina na XX. sjezdu KSSS. Referát Chruščova na sjezdu byl tajný a byl ovlivněn humanistickým pathosem Marxe. Celá chruščevosko-gorbačevská přestavba vycházela z nutnosti demokratizace, a byla tedy celá vybuzena pracemi, dříve neznámého raného Marxe. Raný Marx se v době chruščovovské oblevy i v době gorbačevské "perestrojky" stal najednou původním. Gorbačovova přestavba se pak stala později, ve vztahu k obrazu pozdního Marxe, Lenina, Stalina, revizionismem a její představitelé, renegáty.

Nesporně zajímavé jsou úvahy Spartaka Nikanorova o tom, jakou cestou se vydá Rusko, a po jaké bude kráčet ve XXI. století. Otázka, zda a jakého Marxe si ze dvou možností zvolí Rusko, není otázkou abstraktně spekulativní. Autor, na kterého se odvolávám, má za to, že humanistická verze marxismu znovu zaujme v Rusku své místo. Tentokrát ale jako skrytá metodologie národní ideologie XXI. století. Rusko, jak se zdá, bude pretendovat na svou historickou misi "Ruska-Mesiáše". Jak je známo, je Mesiáš v řadě náboženství, zvláště v judaismu a v křesťanství, líčen jako Bohem seslaný "Spasitel" lidstva, jako jeho "Vykupitel". V ruské národní ideologii, zjednodušeně v "ruské idei", probíhal po celou historii, podle autora, boj mezi obščinovou "mytologemou" a státně-násilnickou "ideologemou". (Přiznám se, že neznám definici pojmů "mytologema" a "ideologema" , jak je používá autor. Jen hledám objasnění a vycházím při tom z toho, že slovo "gema" v obou složeninách má původ v latinském "gemma", což je "drahokam, poupě, pupen").

Raný marxismu je analogický s obščinovou ideologií. Pozdní marxismus, jinak také zvaný "zralým marxismem", ukládal v podstatě státně-násilnickou ideologii do Prokrustova lóže, tedy aby ji, podle loupeživého Prokrusta, buď "osekával" nebo "natahoval". Výměna mentálních paradigmat, k nimž docházelo v průběhu XX. století, se dnes zastavila v bodě bifurkace (latinské "bifurcatio" znamená rozvidlení, rozvětvení).

Třetí cesta,podle autora, není zásadně možná. Zdá se mu, že se Rusko přikloní na stranu humanistické varianty obščinové společnosti, což znamená, že se bude ubírat ve směru vektoru, který určil V. Lenin v období NEPu. Podle něj Lenin neabsolutizoval třídní hodnoty, trval na vytvoření vědecké ideologie dělnické třídy, která je historií povolána k tomu, aby zbavila svět násilí. V protikladu k obrazu V. Lenina jako stvůry, který nakreslili anti sovětčíci z tábora zápaďáků-anti marxistů, volil Lenin vždy cestu ve prospěch humanismu a ruského socialismu.

Podle autora, na kterého se odvolávám, je nabíledni, že Rusko nebude ve XXI. století ani mondialisticko- vykořisťovatelským, ani euroasijským, ani nacionálně-patriotickým, ani státně- socialistickým, ale humanistickým, ale co se týče ideologie a principů lidských vztahů, socialistickým a obščinovým. Koncepce nového člověka se teprve rodí po tolika chybných startech, raný Marx zavládne v ruském XXI. století v podobě humanisticko-obščinové ideologie ruského socialismu a sociální spravedlivosti. Stěží to bude nový socialismus, který by se zrodil z antimondialistického chaosu: budoucí socialismus bude absolutně tradiční, vědecký a internacionální.

Zdá se, že se historie po krátkém "overstagu" bude vyvíjet podle Marxe, to znamená, že se bude pohybovat ve směru komunistické organizace, a to takovým způsobem, že bude překonáno soukromé vlastnictví! (Má poznámka: "overstag" je pojem z holandštiny, který znamená manévr plachetnice, plující proti větru, z jednoho "halse", to jest z jednoho směru pohybu lodi vzhledem k větru, na druhý "hals"; na příklad loď pluje levým halsem, to znamená, že je natočeno k větru levým bokem.)

Na závěr si kladu otázku: a co naše česká levice? Má schopnost a vůli překonat období, kdy i v naší zemi uzrává poptávka po změně, jak ji ve své filosofii proklamoval Karel Marx či v tomto století papež František? A jak se tato poptávka markantně projevila v posledních parlamentních volbách? Uvědomuje si vůbec česká levice, že kořeny krize, kterou provázejí české tak zvaně "tradiční strany", spočívají právě v tom, že i společenství tohoto národa si, víc než cokoliv jiného, žádá změny? Změny nikoliv bezpodmínečně ve směru k vyššímu materielnímu blahobytu, ale k větší spravedlnosti? Spravedlnosti, ve které se bude každému dostávat to, co mu patří? Jak to vyjadřovala antika výrazem suum cuique? A hledá tuto změnu i v těch "netradičních" stranách, u kterých alespoň tuší příslib změn k lepšímu, když ji nenalézá u stran tak zvaně "tradičních"?

Odpověď na mnou položené otázky bych spatřoval i v tom, kdybych uviděl u obou českých levicových stran alespoň pokus o překonání období onoho ideového "rozvětvení"(bifurcātiō), ke kterému došlo už na sklonku XIX. století či v první polovině století XX., tedy v době, kdy z Marxe bylo publikováno jen torzo, jak o tom píše, mnou výše vzpomínaný, autor. Kdy samozřejmě ono rozvětvení nebude překonáváno jen metodami, vlastními "homo bellans" (poslední výraz jsem si vytvořil použitím participia praesēns slovesa bello, tj. válčit, bojovat), ale metodami, jež by měly být vlastními živočichu z rodu "homo sapiens sapiens".


V Třebíči v dubnu 2018.

HISTORICKÉ DLUHY, CHYBY A SLEPOTA PREZIDENTA BENEŠE

8. april 2018 at 11:58 | VETERANUS

HISTORICKÉ DLUHY, CHYBY A SLEPOTA PREZIDENTA BENEŠE


Mám rád železnici. Často a rád cestuji vlakem. Má obliba k používání tohoto dopravního prostředku začala v září roku 1939, kdy jsem, jako jedenáctiletý chlapec, začal dojíždět z vesnice na moravsko-českém pomezí, z Kostelce u Jihlavy, do Jihlavy. Stal jsem se tam žákem reálného gymnázia. Po dobu dvou roků, až do listopadu 1941, jsem ve dnech školního roku dojížděl denně do školy, abych se mohl zúčastnit vyučování. Byl jsem, tuším, jedním ze dvou přespolních žáků mé třídy onoho ústavu. 5. listopadu 1941 však okupační mocnost, za vydatné asistence protektorátních úřadů, tyto mé jízdy ukončila. Ze školy nás vyhnali, gymnázium uzavřeli, a nám, žákům, následně zakázali studovat na jakékoliv střední škole.

Povinnou školní docházku jsem dokončil v nedaleké Dolní Cerekvi. Vzdálenost 3 km, která dělila domov od školy, jsem překonával buď pěšky nebo na jízdním kole mého tatínka. Po ukončení povinné školní docházky mne v létě roku 1943 tatínek odvezl vlakem do Zlína, kde jsem nastoupil do učení u fi. Baťa. A tehdy už mé jízdy vlakem o prázdninách či svátcích přes Jihlavu, Brno, Kojetín, Hulín, Otrokovice do Zlína a zpět, znamenaly téměř celodenní cestování. Výjimkou byla jen cesta ze Zlína zpět k rodičům v květnu 1945, krátce po skončení války, kdy mi cesta ze Zlína, většinou na plošinách vagonů, či na nákladních vagonech, přes Otrokovice, Břeclav, rozbombardované brněnské nádraží, a neprůjezdnost trati č. 240 ze Zastávky u Brna směrem na západ, trvala dva a půl dne.

Někdy v těchto létech se zrodil můj celoživotní kladný vztah k železnici. Ten mne neopouští ani dnes, kdy dovršuji devadesátku svého života, a kdy už jsem se vzdal požitku používat osobní auto. Cestuji v poslední době hlavně z Třebíče, kde žiju, do Brna k lékařům Vojenské nemocnice v Brně. K této nemocnici mne poutá stavovské pouto a vzorná péče, které se mi tam dostává.

A tak mám téměř pravidelnou měsíční příležitost číst i velice pěkné a zajímavé periodikum, které vydávají České dráhy, a.s. To nalézám buď na nádraží nebo přímo ve vlaku. Jmenuje se "ČD pro vás". A tam jsem si v březnovém čísle přečetl poučný článek z pera šéfredaktora Václava Rubeše o "Benešově nad Temží". Autor píše o místech, spojených v Londýně se jménem prezidenta Beneše, kde se, podle autora článku, "psaly zásadním způsobem dějiny naší země".

Některé věty Rubešova článku mne však podnítily, abych na ně reagoval. Je to hlavně tvrzení, že prezident Beneš po rozmluvě s Churchillem 19. dubna 1941 v městě Lemington, "volil chybně" , když se na místo do britské náruče, která v té době nechtěla "zaručit existenci budoucího Československa v předmnichovských hranicích", vrhl "do náruče" Ruska, ač za to byl v očích Západu vnímán jako "Stalinův vazal". Což, opět podle autora článku, bylo projevem Benešovy "diplomaticko- akademické slepoty".

V předešlém odstavci jsou, citovaná sousloví, pro mne dokladem toho, jak se v současném Česku přepisují dějiny. Za "chybné" a za projev "slepoty" je autorem článku pokládáno to, že prezident Beneš pověřil velvyslance Československé republiky v Sovětském svazu, aby dne 12. prosince 1943 podepsal "Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik", jež přetrvala téměř půl století.
Tato smlouva už ve svém 1. článku zajišťovala, že se Československu dostane vojenské pomoci v pokračující válce proti Německu, a že tato pomoc nebude ze strany Sovětského svazu vázána na žádné podmínky účasti třetí strany, jak tomu bylo v obdobné smlouvě s Francií před rokem 1938.

V rozkaze č. 70 z 1. května 1944 svůj závazek vojenské pomoci Československu realizoval nejvyšší sovětský velitel Stalin slovy, že "musíme vysvobodit z německého otroctví naše bratry Poláky, Čechoslováky…"

Díky tomu také byla Československu poskytnuta pomoc v době, kdy na Slovensku, tehdy ještě spojence Hitlera, bylo vyvoláno povstání v létě roku 1944. Sovětský svaz v rámci této pomoci přesměroval ofenzivní nástup části svých zbrojených sil jižním směrem přes hřeben Východních Karpat na Slovensko. Toto učinil přesto, že z vojensko-strategického hlediska to nebylo výhodné, a znamenalo to pro jeho armády , kromě jiného, nejen obrovské oběti, ale vytvářelo podstatné zdržení v jeho hlavním úsilí. To směřovalo k donucení Německa bezpodmínečně kapitulovat, jak se k tomu zavázal připojením se ke strategii, vytýčené USA a VB v lednu 1943.

Stejně tak se účinek této smlouvy projevil v závěrečných fázích války, která byla prakticky dovršena dobytím hlavního města Německa, kdy nařídil provést poslední, předtím neproponovanou, Pražskou operaci. Jejím cílem byla likvidace posledního bojeschopného uskupení Třetí říše na území jejího protektorátu. Operace, která se neobešla bez obětí pomohla vítězně ukončit povstání v Praze a osvobodit Prahu.

Díky této smlouvě se pak Československá republika nacházela ve spolehlivém spojenectví se SSSR a až do roku 1989, tedy také pod ochranným "jaderným deštníkem" Sovětského svazu.

Vzpomínaná smlouva z roku 1943 také mohla být jedním z faktorů, který, z hlediska plnění mezinárodních závazků Sovětského svazu, přispěl k jeho rozhodnutí nezastavit postup svých armád na svých hranicích, když bylo v roce 1944 dokončeno vyhnání německých agresorů . Jisté obavy, že Sovětský svaz nebude pokračovat v ofenzivě na západ od svých hranic, projevil na příklad náčelník Sboru náčelníků štábů USA generál Marshall, který "koncem března 1944 zaslal prezidentu Rooseveltovi posudek ministerstva obrany, že sovětská vojska nepřekročí hranice z roku 1941…" (Dr Vilém Prečan, Invaze 1944, Soudobé dějiny I/4-5/94).

Díky tomuto rozhodnutí, jež nesporně bylo motivováno i řadou dalších faktorů, se tak nenaplnil předpoklad, o kterém uvažuje ruský publicista Klim Podkova v deníku «Завтра». Jeho článek ve vlastním překladu uvádím dále.

A díky tomu, že se nenaplnily obavy amerických činitelů, jsem se mohl vrátit v roce 1945 k přerušenému studiu na jihlavském gymnáziu a tam také v červnu roku 1948 odmaturovat a být "shledán dospělým". V opačném případě by mne byl čekal stejný osud, jaký byl německými "nadlidmi" (Übermenschen) chystán pro celý můj národ. A mohl jsem zase, po celé tři další roky, používat služeb železnice při svých cestách do školy a zpět.

Takže zkušenost mého života svědčí, mimo jiného, i o tom, že tvrzení Václava Rubeše v uvedeném článku o jakýchsi "chybách" prezidenta Beneše, kterých se údajně dopustil za svého londýnského exilu, čí o jeho "slepotě", nejsou, při nejmenším z historického hlediska, spravedlivá. Čímž nechci dělat z prezidenta Beneše člověka nechybujícího. Vždyť už v antice se tvrdilo, že "mýliti se je lidské" (errare humanum est).

Následuje překlad článku Klima Podkovy z 13. dubna 2015. Byl zveřejněn na stránce http://www.zavtra.ru/content/view/istoricheskie-dolgi-rossii-kto-komu-dolzhen/


HISTORICKÉ DLUHY RUSKA. KDO JE KOMU DLUŽNÍKEM?

Západní hlasatelé "všelidských hodnot" hovoří neustále o historické vině Ruska vůči Západnímu světu: o vině za sovětskou okupaci, o vině za studenou válku, o vině za… Rusko má vůči Západu stejný dluh, jaký měl kolchoz "Záře komunismu" vůči sýpkám vlasti. Mládenci, opravdu jste se nespletli? Není ještě zcela jasné, kdo komu je dlužníkem. Evropa už zřejmě zapomněla, že už svou existencí v současné podobě je zavázána jmenovitě Rusku. Pojďme, připomeneme si to.

Švédská expanse XVI.-XVIII. století

Nebudeme se nořit do staleté tmy. Všimneme si jen epoch, které jsou více-méně známé. Dnes si málokdo připomíná (někdy to ani nezná), že Švédsko bylo, počínaje XVI. stoletím až do počátku XVIII. století, jedním z nejsilnějších evropských států. Během téměř 200 roků vedlo války s Ruskem, Dánskem i Polskem. V polovině XVII. století se docela vážně rozhodovalo to, zda bude "Rzeczpospolita" existovat jako samostatný stát (vzpomeňme na román a na film "Potopa"). Polsko se udrželo na okraji propasti jen za cenu neuvěřitelného úsilí.

Na konci XVII., a na počátku XVIII. století, vedl Karel XII. po dobu osmnácti let válku se všemi, kdo jej obklopoval; dělal si nároky, jestli ne na vládu nad celým světem, tak už určitě nad celou Evropou. Švédské impérium však nevzniklo. Byla to ruská armáda, která udělala v létě roku 1709 u Poltavy nad těmito jeho snahami křížek. (Bitva u Poltavy mezi ruskou a švédskou armádou, k níž došlo 27.6.1709, znamenala podle slov B.Engelse to, že "Karel XII svým pokusem vtrhnout do srdce Ruska zahubil Švédsko, a všem ukázal, že Rusko je nezranitelné". Poznámka má.)

Evropa se přestala bát švédského vpádu. Pamatuje si to ještě?

Evropa ve francouzském stylu.

V roce 1812 byly téměř všechny evropské státy vasaly Francie. Napoleon sesazoval krále a na jejich trůny usazoval své favority a příbuzné. Pokud by se nebyl uskutečnil jeho pochod do Ruska, pak je docela možné, že by dnes celá Evropa hovořila francouzsky. Lze diskutovat o tom, jakým zlem bylo pro Evropu napoleonovské impérium. Vždyť "krvežíznivý Korsičan" žádné koncentrační tábory nestavěl a neprováděl rovněž etnické čistky. Avšak nadlouho by musely národy Evropy zapomenout na nějaké nezávislé národní státy.

Pouze pochod ruské armády za hranice v letech 1813 - 1814 umožnil to, aby se na mapě Evropy zachovaly mnohé státy. Pomatuje si na toto ještě Evropa?

Rudá armáda nepřekročí v roce 1944 hranice SSSR.

V roce 1944 se mohla Rudá armáda zastavit na hranicích SSSR. V takovém případě by byly na mapě Evropy ještě dnes "Říšský komisariát Norska a Nizozemí", "Polský Generální gouvernement", "Francouzská republika Vichy", "Protektorát Čechy a Morava". V "nezávislém" Rumunsku, Bulharsku, na Slovensku, v Maďarsku by byly všechny důležité otázky řešeny až poté, kdy byly odsouhlaseny "dohlížiteli" z Berlína, a plnoprávným hospodářem na ulicích jejich měst by byl německý voják.

Rudá armáda však překročila hranice a začala vybojovávat svobodu těmto zemím.

Když se však díváme na současné evropské politiky, jak se snaží zapomenout na to, že je svoboda a nezávislost jejich zemí zaplacena životy stovek tisíců sovětských vojáků, tak vzniká podezření, zda jim není líto toho, že byli osvobozeni? Není jim smutno po dobré vůli a spravedlivosti III. říše? A tak se dostáváme k otázce, že je tu někdo, kdo má krátkou paměť. A tím "někým" jsme i my sami.

Nezapomeňme!

Když hovoříme o Velké vlastenecké válce, tak často zapomínáme, že součástí armády, která 22. června 1941 překročila hranice SSSR, byly, kromě Wehrmachtu: dvě rumunské armády, dvě finské armády, maďarská armádní skupina, slovenská brigáda, expediční italský sbor.Tedy statisíce vojáků. Zapomínáme, že na Oděsu útočili Rumuni, že ze severu blokovali Leningrad Finové, že u Stalingradu byla německá fronta prolomena v místech, kde ji bránili Maďaři.

Do vojsk SS patřily i divize, které byly složeny z dobrovolníků též z Albánie, Belgie, Maďarska, Dánska, Itálie, Holandska, Lotyšska, Norska, Rumunska, Západní Ukrajiny, Finska, Francie, Chorvatska, Estonska atd… Každý druhý "esesák" nebyl Němcem! V postatě naše hranice 22. června 1941 nepřekročila německá armáda, ale mnohonárodní "sborná" Evropy, v níž Německo bylo lídrem.

Nic nového to, mimochodem, nepředstavovalo. Nebylo to jen jednou, kdy Evropa sjednocovala své síly k pochodu do Ruska. Francouzská armáda, která se vydala na pochod do Ruska v roce 1812, byla francouzskou jen, co se týče názvu. Její celá polovina (!) byla tvořena Poláky, Němci z německých států Rýnského svazu, Němci z Pruska, Italy, Španěly, Chorvaty, Rakušany. V letech 1854 -1855 útočily na Sevastopol spojené armády Anglie, Francie, Turecka a Sardinského království.

Je pravdou, že poté, kdy se válečné štěstí obrátilo, tak mnozí přeběhli od dřívějšího hospodáře na stranu vítězů, aby se mohli podílet na kořisti vítězů, a aby mohli oškubat svého nedávného vládce. Tak tomu bylo v roce 1813, tak tomu bylo v roce 1944, tak se to děje i nyní.

Lídři některých evropských zemí, kteří ještě nedávno svorně hlasovali pro zavedení sankcí proti Rusku, se najednou "probouzejí" a vyjadřují ochotu k rozhovorům o jejich zrušení. Musíme brzy očekávat, že přijedou návštěvníci, kteří budou navrhovat oboustranně výhodnou spolupráci.

Jediní spojenci, kteří jsou Rusku oddáni do konce.

Budeme-li vítat návštěvníky, nesmíme zapomínat, že to nebyly jen ojedinělé státy, které se do Moskvy obracely s žádostí o pomoc, a když ji získaly, tak Rusko zradily. Totéž Bulharsko, které bylo Rusko zavázáno za své osvobození od panství Turků, se pak v obou světových válkách postavilo na stranu Německa proti Rusku. Nenechejme se tedy ukolébat ujišťováním o lásce a o věčném přátelství.

Jak už říkal Alexandr III.: "Rusko má jen dva spolehlivé spojence: svou armádu a své námořnictvo".

A co se pak týče historických dluhů, tak my nevytýkáme Polákům intervenci z let 1610 - 1612, Francouzům nevytýkáme zimní Napoleonův pochod z roku 1812, Němcům nevytýkáme jejich "Drang nach Osten" z roku 1941. Ač bychom to dělat mohli.


Až sem tedy překlad článků ruského publicisty Klima Podkovy.

V Třebíči dne 8. dubna 2018.







KDO BUBNUJE NA VÁLEČNÉ BUBNY? JSOU TO PSYCHOPATI?

4. april 2018 at 14:55 | VETERANUS

KDO BUBNUJE NA VÁLEČNÉ BUBNY? JSOU TO PSYCHOPATI ?

Psychopatie je porucha osobnosti spočívající v disharmonii její struktury, tj. v nadměrném zvýraznění nebo potlačení jedné nebo několika jejích složek. (Malá československá encyklopedie, V., Academia, Praha ,1987).

Nemohu se zbavit pocitu, že v poslední době je jedním z nejvíce frekventovaných slov, slovo "válka". Toto slovo však nestojí osamoceně. Když je používají historikové, tak doplňují toto slovo přívlastkem, nejčastěji hovoří o válce světové, první či druhé, často také hovoří o "válce studené". Ta snad měla skončit patem, který uznali hlavní hráči na světové šachovnici.

V poslední době je ke slovu "válka" připojován přívlastek "hybridní". Zejména toto slovo slyším z úst, či čtu z per, ideologů politiky- politologů. V těchto případech jsem však nezaznamenal jediný případ, kdy by představitelé této množiny naší společnosti, dali alespoň najevo, že by se chtěli řídit slovy řeckého filosofa , Sokrata (469-399) . Ten přece naléhavě zdůrazňoval, že "máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů" (Emanuel Rádl, Dějiny filosofie, Starověk a středověk, Votobia, Praha, 1998).

Zatím jsem se tedy, bohužel, nesetkal s tím, že by tento pojem někdo přesně vymezil, vyměřil, definoval. Zejména jsem zklamán v tom, že postrádám alespoň pokus o uvedení pojmu "hybridní válka" do kontextu s již definovaným pojmem "válka". Třeba s tím, jak na tento pojem pohlížel teoretik války, Carl von Clausewitz. Ten měl za to, že válka není nic jiného, než rozšířený zápas dvou protivníků, jehož cílem je donutit toho druhého, aby se podřídil vůli prvního. Platí to i pro válku "hybridní"? Mám šanci se dozvědět, jak toto slovní spojení chápou ti, kteří je užívají? Nebo se jedná jen o metaforu, či o hru se slovíčky?

Do, mnou nadhozené, diskuze se však ozývají i vážnější tóny. Jedním z nich je článek, který jsem zachytil v ruském mediálním prostoru. Byl zveřejněn na webovské stránce http://zavtra.ru/blogs/barabani_vojni_v_rukah_pshopatov, a měl název "Барабаны войны в руках психопатов", který překládám jako "Psychopati a válečné bubny". Podtitulkem článku byla věta "Skupina degenerovaných osob postrkuje bezstarostně svět do propasti". Autorem článku je Konstantin Dušenov.

Následuje můj, nikým neautorizovaný, překlad. Zveřejňuji jej nikoliv proto, abych získal souhlas eventuelních návštěvníků blogu, ale proto, že stojí za to se nad článkem zamyslet. Překlad vymezuji značkami ˃ a ˂.

˃˃˃Západní hysterie na téma "ruská agrese", jež, jak se zdálo, už dosáhla dávno svého vrcholu, pokračuje nicméně ve vytváření nových rekordů. Trump odvolává "měkkého" Tillersona a předává zvláštním službám USA kontrolu nad zahraniční politikou, v osobě bývalého ředitele CIA Pompea. Jmenuje svým poradcem pro národní bezpečnost super jestřába Johna Boltona, který volá po preventivním úderu na Írán a Severní Koreu, a chce donutit Putina, aby "vyrovnal účty". Provokace v tak zvané "kauze Skripal", jež co do své drzosti nemá precedens, vytváří základ pro mezinárodní skandál, který svými rozměry překračuje všechno to, co učinil Západ proti SSSR počátkem studené války…

Lze se divit tomu, že na tomto zamračeném pozadí prohlásil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg toto: "Rusko se stává stále více nepředvídatelným a agresivním. Situace ukazuje na to, že ze strany Ruska existují hrozby,na které bude muset aliance najít odpověď. Musíme být ostražitými a rozhodnými"?

Jak vyhlíží tato "ostražitost a rozhodnost" okamžitě objasnil ministr armády USA Mark Esper. Neuběhl ještě týden po válečnickém prohlášení Stoltenberga, když tento generál řekl. "Armáda USA bude vždy připravena utkat se s kýmkoliv a dosáhnout rozhodného vítězství nad jakýmkoliv nepřítelem, a to v jakékoliv době a kdekoliv. Naše armáda toho dosáhne díky své převaze v použití soudobých pilotovaných a bezpilotních válečných strojů, létajících aparátů a systémů zabezpečení. Vítězství nám zajistí spolehlivá technika spojená s přední taktikou; ta se opírá o soudobou vojenskou doktrínu USA. Naši velitelé a vojáci nemají v boji sobě rovných soupeřů…"

Nicméně jsou někteří bojechtiví generálové, kteří, na rozdíl od politiků, vědí, nikoliv jen z doslechu, co to je současná válka, se někdy pokoušejí vnést do tohoto rachotu bubnů určitý realismus. Na příklad generál John Hayten, který je v čele strategického velitelství USA, přiznal sklíčeně 28. března: "Běží závody ve zbrojení. Hyper zvukový potenciál Rusů znamená pro nás značnou výzvu. Potřebujeme zcela nový soubor aparátů, třeba jen proto, abychom zaznamenali jejich hyper zvukové hrozby. Dnes je zpozorovat nemůžeme. Současná generace družic a radarů nestačí na to, aby zachytila hyper zvukové rakety. Naši nepřátelé to vědí. Naše obrana není s to zabránit tomu, aby podobné zbraně byly proti nám použity. Proto naší odpovědí k zadržení Ruska, může být jen naše hrozba provedení hromadného jaderného úderu".

Haytenovi je asi potřebné poděkovat za otevřenost a za pragmatismus. Při čtení jeho slov mne však nepouštějí, jak říkal klasik, pochmurné myšlenky. Třeba mne trápí tato otázka. Čistě teoreticky: co se stane, jestliže ruský hyper zvukový "Předvoj" ( «Авангард») v nejaderné variantě, proti kterému podle slov Haytena Američané nemají obranu, vletí přímo do větracího okénka u Trumpa v Bílém domě? Budou nejvyšší američtí činitelé, z nichž polovina Trumpa smrtelně nenávidí, ochotni odpovědět na tento osamocený nejaderný ruský úder hromadným jaderným úderem USA?

Ano, jsou to jen otázky, jen otázky… A jaká bude na ně odpověď? Odpovědí budou jen hysterické výkřiky o "ruské agresi" a o "ruské proradnosti". Bohužel!

Mimochodem, na celkovém pozadí působí žalostně nepřiměřenost západní politické třídy a západních prostředků masové informace; dokonce však i tam je někdy možné uslyšet rozumné hlasy. Ku příkladu tam zaznívá hlas nezávislého vojenského experta, který publikuje po pseudonymem The Saker. Ve skutečnosti jde o, na Západě velice známého blogera, Andreje Rajevského. Narodil se v roce 1963 ve Švýcarsku, v Curychu. Jeho otcem je Holanďan, matkou je Ruska. On sám po určitou dobu pracoval jako analytik v ozbrojených silách Švýcarska. Později pracoval ve výzkumných strukturách OSN. Specializuje se na studium postsovětských států. Žije na Floridě v USA.

Zcela nedávno zveřejnil velice pozoruhodný článek s názvem "Co se stalo se Západem, kde jsem se narodil?" V tomto velice citově laděném článku píše The Saker, kromě jiného:

"Jsem vylekán, divím se a jsem zmaten. Narodil jsme se ve Švýcarsku, procestoval jsem velkou část Evropy, v USA žiju více než 20 let. Dokonce v nejhorších nočních můrách jsem si neuměl představit, že Západ spadne tak hluboko, jako nyní. Myslím tím současné západní lži, korupci, koloniální války, NATovské lži, příživnictví Východoevropanů atd.

Západ ani dříve nebyl rytířem v blýskajícím brnění. Avšak takové…

Dnes jsem ale velice, velice zděšen.

Co dnes vidím na Západě? Tupé, pokorné stádo, které je do propasti vedeno psychopaty (psychopaty v klinickém smyslu tohoto slova). Toto však není to nejhorší. Horší než to, je ohlušující mlčení většiny, kdy všichni odvracejí zraky a tváří se tak, že to vše, co se děje, "není jejich věcí". Nebo, a to je ještě horší, opravdově věří v tyto nesmysly. Co se s vámi stalo? Všichni jste se změnili v zombi?

Vzpamatujte se ! Západ kráčí stopami Hitlera! Dovolte mi, abych položil jednoduchou otázku: opravdu chcete jít do války s jaderným Ruskem, které je dnes semknuto kolem Putina do jednoho celku, jak tomu nebylo nikdy? Jsme to my,kdo se chystá začít válku. Možná dokonce termojadernou válku, ve které se oběti budou počítat ve sta milionech!

Válku z jakého důvodu? Proto, že Západ je dnes řízen hloučkem nestvůrných, nevzdělaných, povýšených psychopatů? Bohužel. Je tomu tak! Naše demokracie nepracuje. Vláda zákona platí jen vůči slabým a chudým, pro boháče není zákon přikázáním. "Západní hodnoty" jsou nyní, v lepším případě, jen smutným vtipem.

Tady máte pravdu: kapitalismus potřebuje válku a nadvládu nad světem proto, aby mohl přežít. Globální anglicky hovořící impérium se už brzy zhroutí. Jedinou, otevřenou otázkou však je: co všechno za to budeme muset zaplatit?

Západ už více nemá gramotné experty. Elity NATO nemají ani představu o tom, co se stane, jestli Rusové začnou opravdovou válku. Po celý život jsem studoval ruské vojenství, a mohu vám garantovat: nepochybujte ani na sekundu v tom, že Rusové neustoupí. Jestliže zaženete Rusy do kouta, tak vás prostě zničí…celou vaši civilizaci!

Ne, Rusové nechtějí válku a udělají vše pro to, aby se jí vyhnuli. Jestliže jim však nedáte možnost volby, očekávejte odpověď, a tato odpověď bude absolutně zničující. Oni se násilí nebojí. Putin to řekl jasně, a v této věci jej podporuje nejméně 95% obyvatel. Zamyslete se pozorně a opatrně nad jeho slovy: "K čemu vám bude svět, ve kterém nebude Rusko?"

Gavin Williamson, malý chlapec v tónině dur (мальчик-мажор), který, z neznámých pro mne důvodů, odpovídá ve Velké Británii "za obranu", prohlásil, že Rusko musí "odejít a držet hubu". Dovolte mi, abych prohlásil: "Británie se změní v hromadu radioaktivního popela ještě dávno před tím, než první Rus "odejde a bude držet hubu". To je prostá skutečnost!

Jsem na rozpacích: jen se podívejte na tento hlouček nadutých a nabubřených britských oslů, kteří si myslí, že jsou stále ještě impériem. Pohlédněte na Borise Johnsona, Terezu May a Gawin Williamsona … jste opravdu ochotni umřít pro to, abyste bránili zájmy těchto degenerovaných osob?"

Co se s vámi, lidé, stalo? Co se stalo se Západem, kde jsem se v roce 1963 narodil? Můj Bože, je to doopravdy skutečný konec? Cožpak jsem já jediný, který vidí, jak se to vše skončí?"

Co je ještě možné doplnit? Chci věřit, že ani já nejsem jediným. Ale…

Pane Bože, dej jim rozum a odpusť jim! Amen.˂˂˂


V Třebíči dne 4.4.2018.