February 2018

VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, ZÁVĚR

27. february 2018 at 9:36 | VETERANUS

VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, ZÁVĚR

VE SVĚTLE TISÍCŮ SLUNCÍ NAD EVROPOU

Když autor knihy "Varšavská smlouva 1989-1985" analyzuje strategickou koncepci Varšavské smlouvy v první polovině 70. tých let, tak vyslovuje některá tvrzení, jež bych chtěl rovněž komentovat.

Prvním takovým tvrzením je to, že "hlavním konceptem, autor říká "aspektem", válečných plánů paktu, zůstávala rychlá ofenziva s cílem obsazení západní Evropy".

"Aspekt" je "pohled na něco, pojetí něčeho". Slovo "koncept" je odvozeno z latinského "conceptus", a znamená pojem, pojetí myšlenky. Z analýzy strategické koncepce Varšavské smlouvy, jak ji provádí autor knihy, by tedy mělo být zřejmé, co tvoří hlavní myšlenku onoho pojetí, která charakterizuje onu koncepci. A jelikož "Varšavská smlouva" byla politickou smlouvou, nikoliv vojenským paktem, tak by se čtenář měl především dozvědět, co bylo základní myšlenkou politické koncepce, či politické strategie států, které smlouvu uzavřely. Teprve z této politické strategie se mohla odvíjet vojenská strategie účastníků smlouvy, jež by našla posléze své vyjádření i ve válečných plánech.

To by vyplývalo z jedné ze základních tézí teorie války Carl von Clausewitze, že "válka není pouhým politickým aktem, ale je skutečným nástrojem politiky, je pokračováním politických vztahů, jež jsou realizovány jinými prostředky" ("Der Krieg ist nicht bloß ein politischer Akt, sondern ein wahres politisches Instrument, ist eine Fortsetzung des politischen Verkehrs, ein Durchführen desselben mit anderen Mitteln", Carl von Clausewitz, Vom Kriege, Dűmmlers Verlag, Berlin, 1832).

Jinými slovy řečeno: jestliže chceme pochopit strategii určité války, pak musíme porozumět politické strategii toho, kdo chce jít do války, nebo toho, kdo se na ni připravuje. Vždyť válka není nic jiného, než jistý způsob soupeření, či zápasu, dvou partnerů. V případě VS existoval konkrétní protivník, jenž byl jejím potenciálním politickým soupeřem v eventuelní válce. V žádném případě se nejednalo o soupeření s něčím nekonkrétním. A jako v každém zápase, tak i zde reaguje každý jeho účastník na impulsy a "chvaty" svého soupeře. Ani jeden z těchto soupeřů nežil na pustém ostrově.
Ve fázi, která předchází válce, a v této fázi se VS nacházela prakticky po celou dobu své existence, probíhalo kontinuálně rozhodování o přípravě země, státu, aliance, včetně jejich armád, na možnou válku. Na úrovni vojenské strategie pak probíhalo zhodnocování početných činitelů. Mezi nimi těmi nejpodstatnějšími byly: zhodnocení pravděpodobného protivníka, se kterým bude válka vedena, zhodnocení vlastních možností vést s ním úspěšnou válku, včetně zhodnocení možností spojenců realizovat válečný cíl aliance; jistě musely být zhodnoceny geografické podmínky v prostoru, kde bude vedena válečná bojová činnost, klimatické a povětrnostní podmínky, a další. Výsledkem takového všeobjímajícího zhodnocení situace, ve které se stát či aliance nachází v předvečer očekávané války, pak bylo strategické rozhodnutí, jež bylo v průběhu oněch šestnácti let revidováno či upřesňováno.
Jako příklad z historie lze uvést rozhodování, které jistě musel učinit Stalin se svým štábem koncem května 1944, když bylo dovršeno vyhnání invazních armád Německa, a jeho spojenců, ze sovětského území, a kdy bylo třeba se rozhodnout, zda se SSSR zachová podobně jako se zachoval Alexandr I. v roce 1812, či zda bude pokračovat v pronásledování a dobíjení raněné bestie až do Berlína, tj. mimo hranice svého území.



Stalin jistě musel brát v úvahu i stanovisko polské emigrantské vlády, která vydala 1. října 1943, tedy více než půl roku po Casablanské konferenci Churchilla a Roosevelta, své "Armii krajovej" (AK) instrukci pro případ "nesankcionovaného vstupu sovětské armády na území Polska". V instrukci se psalo: "Polská vláda bude protestovat u Společnosti národů proti narušení suverenity, jestliže dojde ke vstupu Sovětů na území Polska bez souhlasu polské vlády".

Dr Prečan toto zásadní strategické rozhodnutí Stalina zdůvodnil tím, že tak bylo učiněno "poté, kdy Stalin získal přesvědčivý důkaz o angloamerickém odhodlání otevřít skutečnou druhou frontu v západní Evropě" (Dr Prečan, Invaze 1944, Soudobé dějiny I/4-5/ 94). Chtít od Dr Prečana, aby přiznal Stalinovi kladný charakterový rys dodržení slova, daného Rooseveltovi a Churchillovi, že se připojí ke strategii vynucení bezpodmínečné kapitulace Německa, by asi bylo příliš. Jiné prameny hovoří též o tom, že Stalin v jakési diskuzi prohlásil "se silným gruzínským přízvukem", že "dokončíme osvobození Evropy sami". Jednou věcí však je pronést něco podobného ve stadiu diskuze o příští strategii, jinou věcí ale je učinit strategické rozhodnutí. V daném případě se dané strategické rozhodnutí Stalina opíralo o politická rozhodnutí přijatá na mezinárodních konferencích Velké Aliance.

A jestliže je strategické rozhodnutí učiněno, pak se to promítá do potřebných plánů. Jestliže kterýkoliv z těchto činitelů je při hodnocení situace opomenut či podceněn, tak může být výsledkem jen neúspěch oné strategie. O tom bohatě svědčí celá zaznamenaná historie válek.

Řečené znamená, že hovořit o válečném plánu, jehož cílem mělo být obsazení Západní Evropy, aniž byl nazván a analyzován politický cíl takové války, hovořit o tom, bez toho, že by byl objasněn zámysl očekávané či proponované války, pak takové rozhovory nepředstavují nic jiného, než fabulaci, odtrženou zcela od reality.

Základním nedostatkem úvah, předestřených autorem knihy, se mi jeví to, že z ničeho, v knize uvedeného, si jako čtenář nemohu učinit představu o tom, co mělo být hlavním cílem války, který předpokládal "rychlé obsazení Západní Evropy". Mark Kramer, jehož se autor knihy dovolává, šel ještě dál, když údajně tvrdil, že "Varšavská smlouva hodlala rozpoutat útočnou válku". Co to vůbec je "útočná válka"?

Jestliže není objasněno, proč by Varšavská smlouva měla vůbec něco takového, jako je rozpoutání války, udělat, aniž je vysvětleno, komu, ve kterékoliv fázi své existence, měla být státy, sdruženými ve VS, válka vyhlášena, pak se dostává se svými úvahami mimo rámec smlouvy, a mimo rámec tématu své vlastní knihy.

Autor také neodpovídá na základní otázku, proč by se toto obsazení mělo uskutečnit? Nestačí totiž jen určitý cíl vytýčit, ale je třeba mít také představu či cíl, co dělat v případě, že se nám podaří donutit protivníka, aby se podrobil naší vůli, a připustil obsazení území, které jeho národ obývá po tisíciletí! A tato vůle musí být rovněž cílená, jestliže nechceme dospět k tomu, že vést danou válku, představovalo jen zbytečné ztráty, které jsme k dosažení cíle obětovali!

Vrátím se ještě pro poučení k příkladu Druhé světové války. Jestliže počátkem roku 1943 stanovil Roosevelt v Casablance, se souhlasem Churchilla, jako strategický válečný cíl to, že je třeba donutit Německo k "bezpodmínečné kapitulaci", aniž při tom ještě oba stratégové znali, zda se k této strategii války připojí i Stalin s celou vahou Sovětského svazu, kterou reprezentoval, bylo jejich rozhodnutí v podstatě jen rozhodnutím "vabank", nikoliv výsledek všestranného zhodnocení všech faktorů, z nichž rezultuje vítězství. Toto rozhodnutí nebylo, podle mého soudu výsledkem všestranného zhodnocení situace, především pak zhodnocením vlastních možností. Mysleli si autoři tohoto rozhodnutí, že sami donutí Německo kapitulovat jen leteckou válkou? Tak bylo možno uvažovat jen při podcenění protivníka a při přecenění vlastních možností!

Mohu tedy pochybovat o tom, co řekl Churchill 5. ledna 1945 ve Sněmovně, že "teprve po důkladném, všestranně promyšleném a zralém zvážení všech faktů, na nichž závisí náš život a naše svoboda, rozhodl prezident Roosevelt, s plným mým souhlasem" o strategii bezpodmínečné kapitulace Německa. Ani slova o tom, jak na válečném poli měla být ona strategie realizována. Počítal už tehdy Churchill s tím, že tu "špinavou práci", která musí být vykonána k realizaci podobného rozhodnutí, za něj udělá někdo jiný? Třeba Stalin se svou Rudou armádou a se stovkami tisíc jejích příslušníků, kteří ještě budou muset položit své životy, aby se tato strategie naplnila? Nezněla z úst Churchilla post factum jen krásná slova o svobodě? O taková slova není nikdy nouze, protože se nedají kvantifikovat, třeba přepočítáním na dolary či libry, že?

Pravdu měl J.F.C.Fuller, když později napsal, že "přijetí v lednu 1943 téze o "bezpodmínečné kapitulaci" mělo za následek, že "válka získala charakter náboženské války, protože žádná velmoc nemůže přistoupit na bezpodmínečnou kapitulaci, aniž by ztratila svou čest a důstojnost, klady své historie, svého národa a svých potomků, což vedlo k tomu, že válku bylo třeba vést do úplného zničení".

Pohled ze strany těch, s nimiž byla válka vedena, a vůči kterým byla tato strategie vyhlášena, též ilustruje názor německého generála Heinze Guderiana. Ten ve své knize "Vzpomínky vojáka" označuje ono vyhlášení za "drzý požadavek, který vyvolal v německém národě, zvláště pak v armádě, silné pobouření, protože každému vojákovi bylo od této chvíle jasné, že naše nepřátele zachvátila vášeň zničit německý národ, a že se tím prokázalo, že válka není zaměřena proti Hitlerovi a proti tak zvanému nacismu". To vedlo, mimo jiného, k tomu, že na straně Německa byla proklamována "totální" válka. Jejím vyjádřením byla i slova ministra Goebbelse, která si ještě z té doby pamatuji: "Unsere verfluchte Feinden werden noch sehen, dass etwas anders ist Paris und Bucharest, und das etwas anders ist Köln ung Königsberg zu besetzen".

Bude na místě, jestliže se znovu obrátím k některým autorům, kteří jsou považováni za klasiky ve svém oboru. Jak tito autoři definují válku. Nejprve to je Carl von Clausewitz. Ten ve svém stěžejním díle "Vom Kriege" (jak je možné, že autor Bílý s tímto autorem vůbec nepracoval, jak je vidět ze seznamu na stranách 415-424?) definuje válku jako "akt násilí, jehož cílem je donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli". (Der Krieg ist also ein Akt der Gewalt, um den Gegner zur Erfüllung unseres Willens zu zwingen. )

Jeho názor potvrzuje významný anglický historik vojenství J.F.C.Fuller, který ve svém díle o Druhé světové válce píše, že "cíl války spočívá v tom, aby byl nepřítel přiveden k rozumu a ne v tom, aby byli zabíjeni lidé a působeny materielní škody". Či byla obsazována území, dodávám já. Z těchto tvrzení lze bez problémů dedukovat, že "obsazení Západní Evropy, které bylo cílem válečných plánů VS", jak tvrdí autor Matěj Bílý, nebylo s tvrzeními Clausewitze a Fullera v souladu.

Tyto definice nemusí, samozřejmě, žádný autor brát za nezpochybnitelné, a chápat je jako dogma za předpokladu, že by válku, kterou se on zabývá, či o které on uvažuje, definoval jinak, a spatřoval ve válce dosažení jiných cílů, než kterými je donucení protivníka, aby se podřídil naší vůli, či aby byl přiveden k rozumu. Třeba lze chápat válku také jako exportní prostředek, jehož prostřednictvím se vyváží takové "zboží", jakým je "demokracie" či "svoboda: včetně svobody vykořisťovat, či jako prostředek, pomocí kterého má být protivník přinucen vzdát se svých, samozřejmě "nesprávných", protože neodpovídajících našim kritériím, představ o tom, jak by měla být organizována společnost. Lze jít i v podobných představách dokonce tak daleko, že bude protivník nucen k tomu, aby nahradil své pojetí demokracie pojetím naším. V takovém případě by nám musel autor říci, v čem spatřoval on cíle války, na který se v daném období připravovala na jedné straně VS, na druhé straně NATO. A nenahrazovat tento cíl představou o získání území či "lebensraumu".

Tvrzení, že cílem válečných plánů VS bylo obsazení Západní Evropy, je, podle mého soudu, chybné. Podobně chybné interpretace cílů války se dopouštějí i jiní významní historikové. Na příklad Dr. Vilém Prečan tvrdil ve vzpomínaném referátu, že "Stalin 22. června 1944 vyslal své armády přes hranice z roku 1941 a začal dobývat území, jež se mělo stát součástí jeho nového impéria" (Dr Prečan, ibid). Čili cílem Stalinovy války po červnu 1944 tedy podle Dr Prečana nebylo "dobít zraněnou bestii, tj. Wehrmacht, v jeho vlastním doupěti" (Stalinův rozkaz číslo 70 z 1. května 1944), ale "dobývat teritorium pro své impérium". Přijmout tuto tézi znamená, ve své podstatě, zcela změnit historiografii války. Což je jistě dobrou oporou pro všechny dnešní "přepisovače" dějin!

Znamená to změnit nejen historiografii, ale vůbec smysl oné války. Neboť uvažovat o smyslu oné války znamenalo také uvažovat o smyslu politiky, která bude následovat po válce, která ji realizovala "jinými prostředky". Kdy tedy bude politika pokračovat zase jinými prostředky, než válkou! Nad tím se autor knihy Matěj Bílý, ani další autoři, nezamýšlejí. Snad proto, že takové úvahy by vedly až do dnešních dnů a bylo by třeba hledat odpověď na otázku, jaký byl smysl "války studené", v jejímž rámci VS fungovala, a která na válku "horkou" přímo navazovala. A jaký smysl má politika po skončení oné "studené", a která dnes zřejmě má pokračování ve válce "hybridní"!

Jako by v onom červnu roku 1944 ještě neexistovalo již vzpomínané politické rozhodnutí Roosevelta a Churchilla, ke kterému se později připojil i Stalin. Cílem války, který byl touto strategií formulován, bylo donutit Německo bezpodmínečně kapitulovat. Kapitulace neznamenala nic jiného, než donutit Hitlera k tomu, aby upustil od svých plánů získat pro svou zemi země na východě, včetně otroků z počtu tam žijících národů, a složil zbraně. Dosáhnout takového cíle války nebylo možné jinak, než totální porážkou branné moci Německa, Wehrmachtu. A k tomu sloužila řada vojenských operací západních členů "Velké aliance" a SSSR. Pro Rudou armádu tyto operace jen navazovaly na ty, jež vedly k vyhnání armád Wehrmachtu a jeho spojenců z území SSSR. Pro západní státy pak navazovaly na operace vedené proti jednomu z členů hitlerovské koalice, Itálii, a pak operace zahájené výsadkem do Severní Francie. Poslední z těchto operací pak byla "Pražská operace" Rudé armády.

Při těchto operacích, jež byly vedeny spojeneckými armádami proti Wehrmachtu a jeho evropských spojenců, byla obsazena území, dříve zaujímaných Německem a jeho spojenci. Když při tom obsadila Rudá armáda velkou část Západní Evropy, to jest teritoria nacházejícího se na západ od 290 východní délky, tedy od poledníku, který pomyslně rozděluje evropský kontinent na západní a východní polovinu, tak se to týkalo i naší země, a bylo to jen vedlejším důsledkem, nikoliv cílem vyhlášené strategie! A samozřejmě důsledkem toho, že Německo neprojevilo vůli kapitulovat dříve!

Jaký to vše mělo dopad na historiografii Druhé světové války v Evropě, to můžeme pozorovat i dnes, kdy se projevují viditelné snahy tuto historii přepsat v zájmu efemérní politiky.

Přehlížení těchto základních vazeb mezi politickou a vojenskou strategií, pak má za následek i chybné hodnocení strategie Varšavské smlouvy, sahající až do druhé poloviny trvání její existence. A promítá se i do současné doby, tj. dlouho poté, kdy studená válka byla ukončena politickými rozhodnutími. Vedlo to i k nesprávnému, podle mého soudu, hodnocení důvodů, které vedly v roce 1968 k invazi armád některých členů VS do Československa.

Jako příklad takové nesprávné interpretace bych uvedl tvrzení Matěje Bílého, že "koncept nácviků útočné operace byl podstatně ovlivňován i pozitivní zkušeností s masivními útočnými operacemi Rudé armády v závěrečném období Druhé světové války v Evropě a jejich přetrvávající vliv na sovětské vojenské uvažování, především na přípravu a plánování operací, a to i více než tři desetiletí po porážce nacistického Německa".

Při tom se autor dokáže opřít i o teoretika války Carl von Clausewitze, aniž to vysloveně píše, když vyslovuje názor, že "rozdrcení protivníka prostřednictvím pouhé obrany vlastního území bylo jen stěží proveditelné".

Podívejme se, jak chápal význam útočných operací, které jsou koncipovány jako součást ofenzivy, Carl von Clausewitz: "Rychlý, mohutný přechod do útoku-tento blýskající se meč odplaty-ten tvoří nejskvělejší část obrany. Kdo s ním ani v myšlenkách nespojuje obranu, ba co víc, kdo s ním bezprostředně jako s její součástí nepočítá, pro toho nikdy nebude jasná převaha obrany". (Carl von Clausewitz, ibid).

Každý, kdo se dnes zajímá o to, jak se na uvedenou věc dívají ruští historikové a teoretikové vojenské vědy, zjistí, že nejvíce pozornosti je věnováno, nikoliv studiu "masivních útočných operací konce války", ale příčinám kritických neúspěchů prvních dnů, týdnů a měsíců války, která začala 22. června 1941. Tehdy visel osud Ruska doslova na "vlásku", dalo by se říci, že i na činech "27 Panfilovců" na křižovatce u Dubosekova, či na odolnosti a statečném chování vrchního velitele, který neopouštěl své stanoviště v Kremlu ani tehdy, kdy němečtí generálové viděli jeho věže ve svých dalekohledech, kdy byl "Hannibal ad portas". Možná by to poskytlo i vysvětlení, proč se Putin zjara 2014 odhodlal k akci na Krymu, ač jistě musel předpokládat, co za to od vzteklounů ve Washingtonu či v Londýně, kterým byl touto akcí "vypálen rybník", sklidí. Když říkám "vysvětlení", tak to vůbec nemusí znamenat bezvýhradný souhlas, jak se to snaží mnozí agitátoři dnes chápat!

Zabýval jsem se touto věcí již v roce 1994 a 1995. Tehdy jsem jsem publikoval v časopise "Soudobé dějiny" a "Listy" dva články. Nejprve to byl v roce 1994 článek "Vojenské důvody invaze do Československa v roce 1968" (Soudobé dějiny, 4-5/94). Druhým byl článek "Od války přes srpen 1968 po přihlášku do NATO" (Listy, XXV, 2/1995). Dovolil jsem si tehdy vyslovit názor na vojenské důvody srpnové invaze. Nikdo z vojenských odborníků, či politiků, pokud vím, neuznal za potřebné se mými názory zabývat. Pouze publicista Jan Štern mi tehdy uštědřil známku člověka "formovaného a deformovaného profesí a osudem".

Už tehdy jsem spatřoval primární důvod invaze ze srpna 1968 v tom, aby byly vytvořeny podmínky pro "přechod vojsk Varšavské smlouvy v krátké době do rozhodných ofenzivních akcí", tedy řečeno slovy Clausewitze, aby bylo možno "tasit onen blýskající se meč odplaty". Což nebylo realizovatelné, pokud by "mírová dislokace armád prvního a druhého strategického sledu nebyla cílům takové války přizpůsobena". A k tomu bylo nutno přesunout do prostoru československého válčiště určitý kontingent Sovětské armády.

Do dnešního dne jsem nezaznamenal fundovaný ohlas na tyto dva články. S výjimkou toho, jak mne oznámkoval publicista Jan Štern. Ani v knize Matěje Bílého, která je předmětem mého současného komentáře, jsem nenalezl nic, co by znamenalo jistý souhlas s názorem, že skutečným důvodem invaze z roku 1968 nebylo "potlačení Pražského jara", ale že měla pravdu Margaret Thatcherová, že "v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu Sověti ukázali, že jakékoliv hnutí ve Východní Evropě, které by mohlo ohrozit jejich vlastní vojenské zájmy, bude bez slitování a bez odmluvy rozdrceno" (Margaret Thatcherová, Roky na Downing Street, Naše vojsko, Praha, 1966).

Jestli mé důvody nebyly a nejsou důvodem k polemice či k věcnému rozboru ani v práci takového charakteru, jakou je kniha Matěje Bílého, tak si to vysvětluji jedině tím, že uznat vojenské důvody invaze za důvody primární, by znamenalo ztrátu aureoly pro řadu politiků ještě žijících a již nežijících, a pro řadu historiků, kteří o tomto píší, i nutnost přejít k líčení historie sine ira et studio!









VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, IV.ČÁST

18. february 2018 at 11:35 | VETERANUS
VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, IV.
V knize "Varšavská smlouva 1969 -1970 věnuje autor, Matěj Bílý, jednu kapitolu "strategické koncepci Varšavské Smlouvy v první polovině 70. let". Autor má jistě pravdu, když poukazuje na existenci limitů, jež měly jednotlivé státy v té oblasti, která by jim byla příslušela, kdyby byla realizována ustanovení nového statutu Spojených ozbrojených sil v otázce strategických a operačních plánů. Podle autora byly ale domácím, tedy i našim, vojenským a politickým orgánům, přiznány "poměrně značné pravomoci". Je jen škoda, že nevysvětluje, co znamenalo v praxi ono sousloví "poměrně značné". Jako čtenář knihy bych očekával, že nám autor vysvětlí, v čem spočívalo omezení, a jak veliké bylo ono omezení, kdy z "úplných" pravomocí vzniklo jen jakési torzo, které je vymezeno použitými slovy.Bylo by zajímavé se dozvědět, zda tito činitelé chtěli a uměli oněch, byť omezených, pravomocí využít.
Rozhodně by stálo za, kdyby se současní historikové pokoušeli odhalit, zda k oněm limitům rovněž nepatřila jistá neschopnost a neochota našich domácích činitelů se s potřebnou vervou zasazovat o vlastní přínos ke strategické koncepci svých spojenců, když se smluvně zavázali se radit " v zájmu zajištění společné obrany". Pouhá výmluva na to, že se vše odehrávalo v atmosféře "totalitního režimu", kterou často slýcháme, příkladně kterou lze vyrozumět i z projevu generála Rytíře z roku 1968, o kterém ještě budu psát, už by zkoumavým zrakům historiků stačit neměla.
Pro čtenáře knihy by jistě bylo zajímavé, a pro naše současné "politické a vojenské" činitele možná i poučné, kdyby mohli srovnat, jak se, a do jaké míry se, tehdejší a dnešní naše situace, vzájemně liší. Především by bylo cenné, kdyby bylo autorem objasněno, zda se současné postavení naší země, která už ztratila statut jakéhosi "satelita" obíhajícího kolem "hvězdy nad moskevským Kremlem", zlepšilo tím, že už není ničím satelitem. Či stále je a změnila se jen hvězda, kolem které obíhá? Myslím si, že takové srovnání by mělo jistý smysl.
Teď se chci podrobněji věnovat otázce spoluúčasti našich činitelů na tvorbě té části strategie Varšavské smlouvy, která v období, jímž se autor zabývá, tvořila její páteř už proto, že na ní závisel nejen osud možné války v naší části Evropy, ale i existence národa. Vždyť už počátkem šedesátých let charakterizoval náčelník generálního štábu (NGŠ), generál Rytíř, situaci národa, ve které by se ocitl v případě realizace tehdejších plánů našeho pravděpodobného protivníka, tedy v případě vzniku jaderné války, tak, že by bylo třeba pomýšlet na to, jak "zachovat jeho prostou existenci".
M. Bílý uvádí, že "členské státy Varšavské smlouvy postrádaly především informace o celkové sovětské jaderné strategii". O čem to svědčilo? Základní otázkou, která by si žádala odpovědi, je to, zda vůbec něco podobného, jako "sovětská jaderná strategie" existovalo. A teprve pak bylo třeba se ptát, jaká ona strategie byla. Bylo však třeba nejprve vyjasnit definici pojmu "jaderná strategie". Takovou definice postrádám i dnes, kdy vedu s autorem polemiku o jeho knize. Nepomáhá mi ani práce teoretika války Carl von Clausewitze "Vom Kriege". V jeho, době ani on, ač erudovaný autor, neměl ani tuchy o tom, že by se mohl objevit bojový prostředek, který z většiny jeho teoretických závěrů udělá něco naprosto nepoužitelného.
Jen na dokreslení uvedu, že když jsem v roce 1957 na konci svého studia v KVVA Monino, zpracovával diplomovou práci na téma "ničení atomového dělostřelectva USA ráže 280 mm frontovým letectvem", jsem, ač to odporovalo všem teoretickým zásadám, nedostal od zadavatele práce k dispozici atomovou zbraň, ač tato již v onom roce reálně existovala, a byla pro typ letounu, se kterým jsem disponoval, použitelná. Byla už na Semipalatinském polygonu vyzkoušena shozem z letadla Il-28 dne 23. srpna 1953. Nejen, že jsem jadernou zbraň od zadavatele cvičení nedostal, ale dokonce jako vysokoškolský student jsem o existenci této bomby, označené jako RDS-T, neměl ani tušení. Nedozvěděl jsem se nic možná ze stejného důvodu, jakým bylo to, že Československo, jako účastník Varšavské smlouvy, nebylo informováno o sovětské jaderné strategii.
Netroufám si ani dnes, tedy po době, která už uplynula od okamžiků, kdy jsem se několika cvičení strategického významu zúčastňoval, a kdy i československá letecká armáda dostávala úkol použít v plánovaných operacích atomové zbraně, dát jednoznačnou odpověď na položenou otázku. Jedno však vím zcela určitě: i když jsme při různých cvičeních s použitím atomových zbraní rámcově kalkulovali, nikdy naše plánovací činnost, na úrovni velitelství letecké armády, nedospěla do zpracování detailního plánu, ve kterém by byly konkrétně postiženy všechny podrobnosti, které by si použití těchto zbraní vynucovalo. Uznávám, že naše plánování bylo tehdy hodně vzdáleno realitě. Něco podobného také od nás požadováno nebylo.
Vysvětluji si to nikoliv neochotou organizátorů oněch cvičení, ale i tím, že ani autoři scénářů podobných cvičení, tedy pracovníci Generálního štábu Sovětské armády či Spojeného velení VS, neměli jasných odpovědí na podobné otázky a neměli je detailně propracovány a nebyli proto ani schopni vypracovat podrobné scénáře cvičení, na kterých byli cvičeni velitelé a štáby armád jednotlivých členských států. Naši armádu, a naše letectvo, nevyjímajíc. Podle mých poznatků si někdy scénáristé oněch cvičení sami ověřovali, kam až lze dojít bez rizika, že cvičící velitelé "rozpoutají" v zápalu hry válku, která se stane sebevraždou. O jednom takovém případu jsem psal ve své knize "Letcem ve studené válce" na straně 169 a 170.
Pravdu tedy má autor, když, odvolávaje se na jistého P.F.Jensena, tvrdí, že "vojenská cvičení paktu nelze považovat za odraz skutečných válečných cílů" či, že "vojenská cvičení z operačních plánů nevycházela". Oprávněně bych se i já mohl ptát: k čemu jsme vlastně byli cvičeni? Všechna tvrzení o "bleskové ofenzivě" na Západ, a podobně, tak eo ipso zcela ztrácejí tím svou relevanci.
Pokud se týče naší, československé, letecké armády, tak v oné době, tedy v letech 1961-1964, končilo naše uvažování v té fázi , kdy jsme jen nahrazovali kalkulace, jež jsme při použití klasické munice prováděli proto, abychom dosáhli požadovaného účinku vlastní bojové činnosti se zbraněmi, kterými letectvo disponovalo, tedy leteckých pum a palubních střelných zbraní, novými kalkulacemi, jež spočívaly v tom, že na ten a ten cíl bude svržena atomová bomba takové a takové kilotonáže. A jaký účinek bude mít toto použití na protivníka, bylo zvažováno jen rámcově.
Nikdy naše plánovací činnost nepokročila tak daleko, aby byl zvažován komplexně účinek použití zcela nových zbraní, atomových bomb. A ten přece se nevyčerpával účinkem tlakové vlny; ta v podstatě jen zvětšovala účinek výbuchů klasické munice; byla tady nová, dříve nekalkulovaná kvalita: byl jí účinek světelného impulsu a radiace. A byl zde nepochybně i účinek na psychiku lidí, tedy vojáků, kteří by byli svědky atomového výbuchu. Výcvikové použití bomb, označených jak ZVAP (značkovač výbuchu atomové pumy), jež jsem osobně se svou osádkou shazoval z letounu Il-28, nemohlo předpokládanou realitu zdaleka nahradit. Stačí si jen připomenout zážitky vědců, tedy lidí znalých, kteří byli svědky první neřízené atomové štěpné reakce v pustině Nového Mexika. Všech se zmocnil strach. Lze očekávat, že vojáků, kteří by byli svědky něčeho podobného, se mohlo zmocnit něco jiného? To se však zkalkulovat nedalo!
Zejména se nikdy v našich plánech nebral do úvahy účinek světelného impulsu, který by zasáhl nejen nepřítele, ale i vlastní vojska. A to včetně vlastních i sousedních letců, kteří by ve vzdušném prostoru jaderných úderů operovali. Jestli tomu tak bylo do roku 1964, kdy jsem ještě v letectvu sloužil, tak tomu zřejmě bylo i v letech, kterými se zabývá kniha M. Bílého.
A tato nová kvalita vyvolaná novou zbraní, s níž se dosud za celou svou historii lidstvo nesetkalo, musela bezpochyby podstatně ovlivnit strategii, operační umění i taktiku, tedy všechno to, s čím ani klasik teorie války, Carl von Clausewitz, nemohl počítat. Potřebnou zkušenost nepřineslo ani použití dvou atomových bomb , jež explodovaly nad japonskými městy Hirošimou a Nagasaki; už také ne proto, že jejich použití nebylo použitím ve prospěch vedení bojové válečné činnosti, ale bylo motivováno zcela jinými, než vojenskými, cíli. Čili: poznatky účinku atomových zbraní na konkrétní situaci bojujících armád, kde proti sobě stojí ozbrojené síly a jsou v bojovém kontaktu, nebyly experimenty v Hirošimě a v Nagasaki zjištěny, a jejich poznatky potřebné pro vedení budoucí bojové činnosti, tedy i pro vytvoření strategie jejich použití, byly nulové. Pro vedení možných budoucích operací armád NATO a Varšavské smlouvy na evropském válčišti, neměly prakticky žádnou cenu.
Polní či námořní velitelé, kteří nesli odpovědnost za vedení války v Pacifiku, nebyli ani přizvání k tomu, aby rozhodovali o cíli použití těchto bomb, a tedy neměli ani možnost vyslovit se k tomu, na jaký cíl by atomové bomby měly být použity, aby to pomohlo splnění jejich bojových úkolů. Byli v podstatě jen vykonavateli rozhodnutí vyšších instancí. Nebyli tedy ani s to ocenit, jak by se reálné použití jaderných bomb promítlo do bojové činnosti a do chování armády nepřítele, s nímž bojovali, a jaký by mělo skutečný vliv na další vedení jeho bojové činnosti a tedy i války.
Tito velitelé, kteří tehdy veleli armádám v Pacifiku, nebyli schopni ani později vtělit vlastní poznatky do výcvikových dokumentů, podle kterých jsou pak armády cvičeny. A to platilo na všechny armády na obou stranách fronty studené války, ať už v NATO či ve VS. O tom, že na obou stranách fronty studené války, kde proti sobě stály armády NATO a VS, byla snaha příslušné poznatky získat, svědčí řada cvičení, která byla s použitím reálných bomb prováděna. Uvádí se, že USA za tímto účelem provedly ne méně než desítku explozí. Byla to na příklad operace Buster-Jangle a operace Upshot-Knothole.
V SSSR byla provedena dvě cvičení. První v Tockém, druhé v Semipalatinsku. Prvního cvičení na polygonu v Tockém, které řídil maršál Žukov, se kromě vojenských činitelů zúčastnili i političtí činitelé. Konalo se 14. září 1954. Přihlíželi mu maršálové Vasiljevskij, Rokossovskij, Koněv, Malinovskij, z politických činitelů Chruščov, Bulganin, ministři obrany Spychalskij, Ludvík Svoboda, i hosté z Číny, též vědec Kurčatov. Atomová bomba byla svržena z letounu Tu-4 z výšky 8000 metrů, štěpným materiálem bylo plutonium, kódový název bomby byl "Taťjanka", její TNT ekvivalent byl 40 kilotun.
Názor autora knihy, že "členské státy Varšavské smlouvy postrádaly informace o celkové sovětské jaderné strategii" se mi nutně jeví jako irelevantní.
V době, kterou se zabývá autor, běžela na plné obrátky soutěž v dosažení kvantitativní parity, případně převahy, v jaderných zbraních. Výsledkem této "soutěže", do které se zapojily i další velmoci, jako Francie, Velká Británie, Čína, bylo to, že v roce 1969 disponovalo těchto pět jaderných mocností celkem 38395 kusy jaderné munice různého charakteru, mohutnosti a způsobu dopravy k cílům; v roce 1985, kdy končila svou existenci VS, jich bylo 63792 (podle «Ядерный справочник NPDC" za listopad-prosinec 1997).
Sumární "výkon" těch desítek tisíc jaderných výbušnin, a jejich vliv nejen na vedení možné války, ale na poměry v rozměrech celé planety, asi ještě nikdo nespočítal. Jen eufemisticky se to odbývá výrazem "návrat do doby kamenné", Tím hrozili někteří američtí generálové, při tom zamlčujíce, že by se podobný osud dotkl i jich samých. Jen McNamara měl odvahu něco podobného prohlásit už v roce 1997. Jeho slova však jsou zapomenuta, nebo se nacházejí v jakési "černé díře" zapomnění. Seznam "pramenů a literatury" Bílého práce o tom podává svědectví.
Je nepochybné, že na příslušných místech oněch velmocí, se pracovalo na určité koncepci, podle mého soudu nepřesně chápané jako "strategie použití" této munice ve válce. Jestli už ono nahromadění destruktivních kapacit si mělo vynutit zpracování určité strategie, pak se mohlo jednat nikoliv o strategii použití, ale o "strategii přežití".
Válka, v níž by byly použity jaderné zbraně, a která by se pak vyvíjela podle zákonů vlastních válkám vůbec, mohla vzniknout i nechtěně, jen jako důsledek chybné lidské činnosti. Už Seneca Starší pronesl výrok, že "errare humanum est", tedy že "mýlit se je lidské". Účastník Karibské krize Robert S. McNamara, když psal svůj komentář o budoucí úloze jaderných zbraní, došel k závěru, že, cituji podle dopisu, který napsal v květnu 1997 generálu Gribkovovi: "My všichni děláme chyby. V běžném životě nás chyby mohou přijít velice draho, ale snažíme se z nich poučit. Jestliže však dojde k chybám při použití jaderných zbraní, nebude možné se z takových chyb poučit. Takové chyby budou mít za následek zničení národů. A proto s jistotou předpokládám, že ničím neomezené spojení lidské náklonnosti lidí dělat chyby s existencí jaderných zbraní, vytváří veliké riziko vzniku možné katastrofy. Existuje vojenské zdůvodnění takového rizika? Neexistuje".
Laureát Nobelovy ceny Konrad Lorenz šel ve svých úvahách ještě dál, když se zabýval agresí, tedy "útočnou činností zvířete i člověka, která je namířena proti příslušníkům vlastního druhu". V roce 1963 napsal: "Podíváme-li se na dnešního člověka, jak třímá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho duch, a v srdci má agresivní pud, který zdědil po antropoidních předcích a který jeho rozum není schopen ovládnout, nebudeme mu prorokovat dlouhý život!" (Konrad Lorenz, Tak zvané zlo, MF, Praha, 1983).
Takže zde byly dva faktory, jež zásadně ovlivňovaly další uvažování nad "jadernými strategiemi" v tomto směru: vyloučení rizika osudových chyb v jednání politiků, nejvyšších vojenských složek i řadových vojáků při rozhodování o použití prostředků, jejichž výbušná část byla prezentována štěpným jaderným materiálem, a potlačení pudových vztahů k možnému protivníkovi v budoucí válce.
Sám nepochybuji, že právě ona druhá složka byla, v autorem zkoumané době, cílevědomě potlačována. A bohužel tomu tak není ani v době současné. Jinak než nepotlačováním této složky, tj. agresivního pudu ve vědomí člověka, si nemohu vysvětlit názory českého generála, který hrozí použitím jaderných zbraní v případě "obrany" baltských zemí, a názory české poslankyně, ženy, která pro použití takových zbraní pléduje. Možná, že k vystřízlivění těchto lidí by stačilo, kdyby jim byl demonstrován výbuch jaderné munice o ekvivalentu třeba jedné Mt. Jistě by bylo možné vybavit onu ženu dostatkem spodního prádla, kdyby měla takové demonstraci přihlížet. Vždyť i "taktická jaderná zbraň" může disponovat ekvivalentem jedné Mt, že, pane generále?
Chtěl bych své pochyby demonstrovat i na výrocích člověka, jehož jsem si velice vážil proto, že mnoho vykonal pro tuto zemi a pro československou armádu, generála Rytíře, NGŠ. Ten říká 13. března 1968: "Kdysi byla doktrína, bude válka, padne sedm úderů na Německo, Německo bude zlikvidováno, osm se říkalo, ne sedm, já jsem se spletl"….jaderná válka je zkázou světa, je zkázou lidstva…" A pokračuje: naši potenciální nepřátelé přešli k teorii lokální války, ta připouští možnost vedení války bez jaderných zbraní, Pod hlavičkou "doktríny pružné reakce" byla v NATO přijata v roce 1967…ze stanoviska naší republiky nám teorie lokální války nevyhovuje, protože znamená orientaci na klasickou válku... pro jadernou válku ale nehoruji". Nejsou podobné výroky, ve své podstatě, něčím jiným, než vyjádřením onoho "agresivního pudu" Konráda Lorenze?
Klasická válka však, podle názoru generála Rytíře, znamenala ve svých důsledcích orientaci na válku bez použití jaderných zbraní, omezenou v podstatě jen na teritorium Evropy. Z hlediska Ameriky to byla chytrá spekulace. Zbaví své teritorium a národy rizika zničení, ale nemá nic proti tomu, aby omezená válka byla vedena na jiném kontinentě, cizíma rukama, možná s pomocí nějakého nového "lend-leasu", a sami si počkají na to, jak bude taková válka probíhat, sem tam přistrčí nějakou "pomoc", a teprve když poznají, na čí stranu se kloní štěstěna, tak se rozhodnou, zda a jak zasáhnou, aby nepřišli o výsledky takové války; budou-li ještě nějaké.
Nelze, podle mého soudu, popřít, že to byla právě ona "karibská krize", nikoliv "zlepšující se schopnosti sovětských strategických raket", jež vedla k přechodu od "masivní odvety" k "pružné reakci" Ke zdůvodnění se pak vytvořila potřebná slovní kamufláž.
Jedna podotázka, kterou si dovoluji položit: nebyl také jedním z cílů invaze do Československa v roce 1968, cíl nahradit nejvyšší armádní orgány jinými osobami, které budou více akceptovat sovětské strategické zájmy, jež v té době už byly představovány výsledky "karibské krize"? Vždyť odstranění generálů Rytíře a Lomského z funkcí bylo jedním z prvních "personálních" důsledků invaze. Třetí z oné legendární trojice, jež spolu s nimi prošel bojovou cestou od Buzuluku do Prahy, generál Janko, se zachoval jako voják, když, pro něho v bezvýchodné situaci, použil osobní zbraň proti sobě.
Podle slov prezidenta Kennedyho byly USA připraveny zasáhnout všemi silami v případě, že proti jejich vojskům, která budou invadovat (z latinského slovesa "invado, invadere") Kubu, budou použity "taktické jaderné zbraně"? Třeba taktické zbraně podobné těm, se kterými generál Pavel a poslankyně Langšádlová chtějí "bránit" baltské státy. Vždyť základním zájmem SSSR, vyjádřeným v oné absentující "jaderné strategii", nemohlo být nic jiného, než zajistit "přežití národů SSSR v jaderné válce". Stejně jako když náš NGŠ požadoval od vedoucích státních činitelů, dělat opatření k "prostému přežití národa". Lituji jen toho, že nám generál Rytíř neřekl, co on sám si pod oním "prostým přežitím" představoval. Připravit i jeskyně Moravského krasu k poskytnutí útočiště těm zbytkům národa, kteří by masivní jaderný úder na naši zemi přežili? Nevím!
V této souvislosti lze položit i tuto otázku: "Nebylo chybou lidského společenství, chybou, která má kontinuální charakter a pokračuje až do dnešního dne, kdy určujícím citem, který existuje mezi politickými protivníky už není důvěra, ale strach, jestliže paralelně se zápasem o paritu či převahu v jaderných zbraních, se nepracovalo se stejnou houževnatostí a úsilím nad tím, jak toto riziko totálně vyloučit, či alespoň na tom, jakými konkrétními kroky zabránit tomu, aby třeba omezený válečný konflikt mezi jadernými velmocemi a státy vlastnícími jaderné zbraně, nepřerostl rámec, kde by jejich použití bylo, jestli ne zcela vyloučeno, tak alespoň omezeno tak, aby se nerozvinul v konflikt, v němž bude použit celý, již vytvořený, arsenál těchto zbraní?"
Neměl by i historik, který se zabývá historií VS v letech 1969-1985, místo nářků nad tím, že "členské státy postrádaly informace o celkové sovětské jaderné strategii", odpovědět na to, zda a jak náš stát-účastník Varšavské smlouvy - přispěl k tomu, aby byla ona osudová lidská chyba odstraněna?
A druhou otázkou je: existovala vůbec někde, nejen v československé armádě, nějaká strategie, které cílem by bylo, nikoliv použití arsenálu jaderných zbraní k vyvolávání celosvětového strachu z totálního zničení lidské civilizace, ale předejití takovému použití? Kde je ono vychloubání se právem na vedení celého světa, právem, kterým je nadělena jen jedna, zcela výjimečná, civilizace? V čem spočívá její výjimečnost? V tom, že vytvoří, jsa sama puzena strachem z toho, že by ji mohl vytvořit někdo jiný, zbraň, která pak ohrožuje celé lidstvo, aniž současně vytvoří mechanismy, jež by zabránily jejímu použití? V čem spočívá její přednost?
Neměl by historik, který se zabývá strategií Varšavské smlouvy z let 1969-1985, tedy obdobím, které následovalo po kubánské raketové krizi, více čerpat z poznatků, které byly vyvozeny z této krize?
Jako člověk, který se v posledních letech intenzivně zabýval studiem některých materiálů, publikovaných o kubánské raketové krizi, už také proto, že její "ohlas" jsem v čele štábu čs. taktického letectva (10.LA) po celé tři měsíce konce léta a začátku podzimu intenzivně 1962 prožíval, se pozastavuji nad tím, že autor knihy, o které jde řeč, se prakticky ani slovem nezmiňuje o vlivu této krize na uvažování stratégů na obou stranách Atlantiku. Na příklad, když posuzuje "změny v uvažování o charakteru konfliktu" (strany 137-138), vysvětluje "ústup od rigidních představ o totální jaderné válce", tedy od doktríny "masové odvety", k nové strategii "pružné reakce" (potlačuji zde nutkání k diskuzi o směšování dvou pojmů, "doktrína" a "strategie"), "zlepšující se schopností sovětských strategických raket". Cožpak kubánská krize nepředložila na pořad dne zcela jiné problémy, spočívající především v koncepcích velení těm výkonným silám, jež měly na "dosah ruky spoušť" nukleární katastrofy?
Jen domysleme do důsledků diskuzi, která se odehrála v roce 1992 na Kubě mezi bývalým ministrem obrany USA Kennedyho administrativy McNamarou a dvěma ruskými činiteli Georgijem M. Kornijenkem, bývalým prvním náměstkem ministra zahraničí SSSR, a Nikolajem S. Leonovem, šéfem oddělení KGB pro kubánské záležitosti.
Možná, že i pro čtenáře těchto mých řádek bude zajímavým sled úvah, který jsem sestavil z debaty oněch třech funkcionářů vyslovených v oné debatě. Uvedu ony úvahy v jejich kontextuálním sledu:
"Generál Issa-Plijev, velitel sovětských sil vysazených na Kubu, měl právo a povinnost použít všechny zbraně, které měl k dispozici, včetně taktických zbraní jaderných, v případě, že by bylo došlo k realizaci masivní invazní operace, kterou Američané plánovali. Sovětský velitel pobřežní obrany ostrova, i v případě, že by neobdržel rozkaz z Moskvy, pokud by se byl dostal do situace, kdy by mu hrozilo, že bude zničen americkými jednotkami, by rovněž byl nepřipustil, aby jeho zbraně byly zničeny, a že by je byl použil.
Podle názoru McNamary to bylo logické z hlediska polního velitele. Ale z hlediska politického vedení se to jevilo jako zcela šílené, protože zde vzniklo nebezpečí nekontrolovatelné eskalace.
Názory McNamary se opíraly i o jeho vlastní zkušenost, když v březnu 1961 McNamara navštívil Západní Německo s Paulem Nitzem, byl to jeden z jeho náměstků, a s náčelníkem Spojených štábů generálem Lymanem Lemnitzerem, tak se ptal polních velitelů NATO, jak by použili taktické jaderné zbraně, které měli k dispozici. Řekli mu, že by je byli použili proti Varšavskému paktu a proti sovětským oddílům, kdyby byli napadeni. Zeptal se jich, co by následovala potom? Neměli odpověď. Nedomýšleli problém do konce.
Sovětské vedení rovněž cela určitě nemělo žádnou představu o tom, co se stane, když použijí na Kubě nukleární zbraně proti US oddílům, které na ně zaútočí (Leonov). Kdo ale věděl s jistotou, jaká by byla sovětská odpověď, když by USA zaútočily na Kubu a přitom by zničily kubánské vedení, kubánský stát a zabily kubánských a sovětských občanů? Lze jen věřit, že by odpověď na to nespočívala v použití jaderných zbraní? Nejbližším cílem by zřejmě byl Západní Berlín, který by byl obsazen sovětskými vojsky. Ale USA by na takovou akci odpověděly použitím nukleárních zbraní.
Závěrem McNamary z této diskuze bylo, že všichni měli proklatě velké štěstí. Byli jsme tak blízko k nukleární katastrofě. A Leonov dodává: "Stačila jedna chyba v tomto špatném čase října 1962, a všechno mohlo být ztraceno".
Konec poznámek číslo IV.

VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, III.

4. february 2018 at 11:16 | VETERANUS


































































VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, III.

"Studená válka, jako zcela nový proces, přinesl, mimo jiné, poprvé v dějinách reálnou hrozbu totální likvidace lidské civilizace ve všeobecné jaderné válce" , napsal autor knihy, historik Matěj Bílý, v prvním odstavci Úvodu své knihy "Varšavská smlouva 1969-1985". V první části svých poznámek jsem napsal, že si toto tvrzení "vyžádá odděleného posouzení". To chci učinit v této III. části svých poznámek.

Bylo tomu skutečně tak, jak píše historik? Cítím se oprávněn položit tuto otázku proto, že studená válka nejen že skončila, jak jsme ujišťováni dokonce z úst představitelů země, kteří byli jedněmi z jejích iniciátorů, ale od jejího formálního skončení studené války už uplynulo více než čtvrt století. Přesto se ona hrozba nenaplnila. Nestálo by za to, aby autor, když píše svou knihu v roce, kdy od roku 1989, který je snad obecně považován za konec studené války, uplynulo už 27 roků, se alespoň pokusil zodpovědět to, zda ona "reálná hrozba" skutečně existovala, proč se stalo, že nedoznala svého naplnění, případně jakou roli v jejím nenaplnění sehrála i "Varšavská smlouva"?
Případně, aby se vyjádřil k tomu, zda tato hrozba, i při neexistenci studené války, stále trvá; současný celosvětový stav jaderné výzbroje, kterou ovládá nejen stát, jež již atomovou zbraň reálně odzkoušel, a to nejen na střelnici, ale při jejím použití na velkoměsta, ale kterou ovládají i státy další a "fenomén" oné hrozby nepřestal existovat a hrozba "totálního zničení" nad lidskou civilizací, jako Damoklův meč, stále visí? Při tom nevisí nad jedincem, jako visel ostrý meč nad Damoklem, ale visí nad celým lidstvem? Odpověď na onu otázku, zda, a jakou roli, v odvrácení oné hrozby sehrála též Varšavská smlouva, by jistě byla žádoucím závěrem, který by čtenáři knihy M. Bílého díla uvítali.
A my, kteří jsme svého času stáli v "přední" linii jedné strany fronty oné "války", bychom jistě rádi znali, zda jsme svou součinností v řadách ČSLA bránili tomu, aby se ona hrozba nenaplnila, či zda jsme naopak pomáhali tomu, aby se ona hrozba stávala stále větší! Nestojíme současným historikům za to, aby se nám, před naším odchodem do světa, kde možná budeme postaveni před soud "Nejvyššího", dostalo případně pozemského "rozhřešení"?
Zatím se nám dostalo jen záporného hodnocení, když třeba se naše vláda jen omezila na to, že nás ve své "Bílé knize obrany ČR" označil za "oporu totalitního režimu", jehož zřizovatelem byla "zločinná" politická síla. Nestojíme my, ještě žijící pamětníci a přímí účastníci jednotlivých bitev oné "studené války", naší vládě, a nejen vládě, ale především historikům, za to, aby i naše činnost byla posuzována podle římské zásady "suum cuique"? Aby se tedy každému z nás dostalo spravedlnosti, aby se tedy každému z nás dostalo to, "co mu patří, co jeho jest"; tedy nejen pokárání za to špatné, co učinil, ale i pochvaly za to dobré, co vykonal?
Zdůraznil bych v této souvislosti na prvním místě to, že by spravedlivý soud nad námi měli vynést historikové, nikoliv politici. Třeba i ti, kteří jsou činní v "Ústavu pro studium totalitních režimů". Pochopitelně za předpokladu, že ono slovo "studium", které mají v názvu svého ústavu, nebudou interpretovat jen v duchu těch významů onoho latinského slova, kterými jsou "náklonnost, stranictví" . Že tedy boudou vykládat historii Varšavské smlouvy, jíž jsme spoluvytvářeli, tak, jak to proklamoval římský historik Tacitus, když začal psát své "letopisy", tedy "sine ira et studio" .

Již v úvodu svých "poznámek" jsem se dovolával požadavku Sokrata, aby snaze po odhalování pravdy předcházelo ujasnění výměrů, čili definic těch pojmů, jež jsou při zkoumání historického objektu používány. Tento požadavek v maximální míře platí pro kapitolu knihy, která je nazvána "Strategická koncepce Varšavské smlouvy v první polovině 70. let". Vyjmenuji některé pojmy, které by si vyžadovaly, aby byly definovány předtím, než se stanou objektem úvah. Případně aby bylo odkázáno na zdroj, kde takové definice může čtenář nalézt. Jsou to pojmy: "rychlá ofenziva, masivní útok, agresivní ráz plánů, útočná válka, blesková ofenziva, masivní útočná operace".
Plně chápu stesk autora na to, že "příslušná dokumentace aliančního vedení, týkající se celkové strategie paktu", není dostupná a dnes těžko popsatelná. Již v úvodu knihy vylučoval autor "možnost širšího výzkumu v dohledné budoucnosti v souvislosti se současnou politickou situací v Rusku jeví jako utopická" . K tomu bych jen poznamenal, že nelze očekávat nic jiného, když naše země jako celek byla převedena do tábora na druhé straně fronty, která, jak ukazuje i současnost, stále existuje, jen posunula své hranice blíže k současnému Rusku. A že nelze očekávat, že by ruská strana těm, kdož jsou teď v řadách jejích protivníků, umožnila přístup k pramenům, bez toho, že by znovu pečlivě hodnotila, zda tento přístup neodhalí něco, co by bylo možno proti ní použít. Čili, že příčinou nedostupnosti potřebných studijních materiálů, není "současná politická situace v Rusku", ale zásadní změna postavení českých historiků, jejich přechod z pozic "přátelských" do pozic opačných. Historiografie se, podle mého soudu, už dávno stala nástrojem politiky, jak o tom svědčí neustálé přepisování historie z čistě politických pohnutek. Politika si dokonce uzurpovala právo vynášet soudy nad historií, což mělo na příklad za následek, že francouzští historici prohlásili, že "ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu", protože "politika státu není politikou historie" (http://www.ldh-toulon.net/spip.php?artic...1086).
Domnívám se, že k pochopení toho, jakou měla Varšavská smlouva vojenskou strategii, lze dedukovat z toho, že tato strategie "vojenského paktu", jak je ona "Smlouva o smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci" ze 14. května 1955 nazývána, vycházela zřejmě z politické strategie států, které onu smlouvu zavřely. Očekával bych tedy od historika, že se alespoň pokusí vyměřit politickou strategii,kterou se ony státy řídily. Už klasik teorie války, pruský důstojník Carl von Clausewitz, definoval válku ne jako ojedinělý politicky akt, ale jako "skutečný nástroj politiky, která realizuje politické vztahy jinými, než mírovými prostředky" ("…der Krieg ist nicht bloß ein politischer Akt, sondern ein wahres politisches Instrument, eine Fortsetzung des politischen Verkehrs, ein Durchführen desselben mit anderen Mitteln", Carl von Clausewitz, Vom Kriege, http://.www.clausewitz.com.reading/VomKriege1832/TOC.htm).
Ze slov Clausewitze lze snadno vyvodit, že vojenská strategie obecně, a tedy i vojenská strategie Varšavské smlouvy konkrétně, bude tvořit pouze "nástroj" politiky. Stejně jako vojenská strategie NATO, tedy organizace, v níž nikoliv nevýznamnou roli hrají tři jaderné velmoci, USA, Francie, Velká Británie, bude vycházet z politických strategií, na prvním místě těch účastníků smlouvy, kteří disponují prostředky, které v jejich rukách představuje potenciál oné "hrozby totální likvidace" při nejmenším té části lidské civilizace, jež už řadu tisíciletí žije na evropském kontinentě, a vlastně se stala zárodkem i současné civilizace severoamerické. A má vlastní zkušenost ze vzájemných vztahů s ostatními partnery, kteří na evropském kontinentě žijí, a navzájem se po tisíciletí "stýkají a potýkají" (Palacký). A vedly také mnohé války proti sobě, avšak také často bok po boku!
Podrobněji se touto oblastí svých poznámek budu zabývat později.

Cožpak nelze na politickou strategii států, které 4. dubna 1949 uzavřely ve Washingtonu, D.C., Severoatlantickou smlouvu, usuzovat už z vyjádření generála Hastings Lionel Ismay-e, prvního Generálního tajemníka Severoatlantické aliance, že úkolem NATO je "udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi"? (https://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance).

Už z této věty lze usoudit, že cílem politické strategie Severoatlantické aliance nebylo to, co nám bylo po léta líčeno jako zdůvodnění její existence, že totiž cílem bylo "zadržování" komunismu, ale že cíle směřují mnohem, mnohem dál. Důkazy pro to není tak obtížné nalézt. Stačí vrátit se ke konci "studené války", kdy byly odmítnuty návrhy, i našeho prezidenta, na současné zrušení Varšavské smlouvy a NATO, nebo vzpomenout slov amerického prezidenta Roosevelta, který " …druhého dne konference v Jaltě prohlásil: "Kongres spolu s americkým národem budou podporovat "rozumná opatření směřující k zajištění míru v budoucnosti", ale jako on sám předpokládá, nebude tato podpora spočívat na udržování značného množství amerických vojsk v Evropě na dobu delší, než jsou dva roky" (http://webreading.ru/sci_/sci_history/anatoliy-utkin-mirovaya-holodnaya-voyna.html).
Nebo se obrátit ke geografii a položit si otázku, jak je geografií definován kontinent zvaný "Evropa", kde probíhá hranice mezi západní a východní Evropou, které státy patří do dvou polovin kontinentu, a snadno uvidíme, jak politika s těmito pojmy libovolně žongluje a vykládá si je tak, jak to vyhovuje danému, efemérnímu, okamžiku. Názorně se to projevilo při letošních prezidentských volbách třeba u kandidáta profesora Drahoše, tedy člověka, u kterého lze předpokládat, že bude jako vědec ve svých projevech volit přesné výrazy, když ve svém předvolebním letáčku psal o tom, že se bude zasazovat o "ochranu evropských hranic", aniž při tom jasně řekl, kterou Evropu a které hranice má na mysli, případně proti jakém nebezpečí chce Evropu chránit.
Při tom stačí jednoduchý výpočet toho, po kterém poledníku probíhá hranice mezi "západní" a "východní" Evropou. Evropu v geografickém smyslu dělí na Západní a Východní 29. poledník východní délky. A ten probíhá zhruba: 75 km západně od Sankt Petěrburgu, 80 km východně od Minsku v Bělorusku, Kišiněvem v Moldavii, 25 km západně od Istanbulu v Turecku. To znamená, že ze států, které se částečně nacházejí ve východní polovině Evropy , je to jen malá část severního Norska, menší část evropského Ruska, část Běloruska, část Ukrajiny, malá západní evropská část Turecka.

Odkazuji zde rovněž na "Атлас мира", vydaný v Moskvě v roce 1954, na jeho list číslo 88-89, na němž je zobrazena "Západní Evropa".

Konec poznámek číslo III.