January 2018

VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, II.

30. january 2018 at 13:50 | VETERANUS

VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, II.

Poznámky participanta


Historik Matěj Bílý napsal v Úvodu své knihy "Varšavská smlouva 1969-1985" , že studená válka představovala zcela nový proces, který "mimo jiné poprvé v dějinách přinesl reálnou hrozbu totální likvidace lidské civilizace ve všeobecné jaderné válce".

Podle jeho soudu byla jednou z charakteristik "bipolárně rozděleného studenoválečného světa" existence dvou mocenských bloků, zastřešených velkými vojensko-politickými pakty-západní Severoatlantickou aliancí a východní Varšavskou smlouvou.

Podle mých poznatků docházelo už předtím, než stály proti sobě dva politicko-vojenské bloky, do nichž vyústily obě smlouvy, Severoatlantická a Varšavská, k ozbrojeným konfrontacím v československém nebi, jež mohly za jistých okolností přerůst ve válku. Třeba ve "válku studenou", která sice přináší lidské oběti, ale není válkou v tom pojetí, jak ji chápal klasik teorie o válce, Carl von Clausewitz.

Tyto konfrontace samy o sobě měly svůj válečný potenciál, ale ve válu nepřerostly. Jejich válečný potenciál spočíval, podle mého soudu, v tom, že se mohly, při vůli jedné z proti sobě stojících uskupení, stát záminkou pro iniciaci války.

Mí dva spolužáci z LVA, Josef Pavlík a Jaroslav Šrámek, to dosvědčují ve svých publikovaných vzpomínkách. V jejich podání nacházím viditelné rozpory v tom, kdo v té době vydával rozkazy k použití prostředků určených pro boj-palubních zbraní. Oba sloužili počátkem padesátých let v leteckých plucích, jež měly za úkol provádět obranu vzdušných hranic státu. Z jejich vzpomínaje také patrný i vztah obou letců ke smyslu činnosti vojenského letce. Což není nepodstatné, ale je to téma pro jinou diskuzi.

Josef Pavlík se stal, jak on sám říká v roce 2017 při své návštěvě Leteckého muzea ve Kbelích, "jedním z tzv. pilotů studené války...ano, říkali nám tak. Ale straně skutečně oddaných pilotů bylo jako šafránu. My jsme jen byli mladí a toužili jsme létat. A jinak to nešlo". (Použití odporovací spojky "ale" v jeho řeči by naznačovalo na existenci jistého nesouladu mezi pojmy "studená válka" a "straně oddaní piloti"; dá se tento nesoulad vyložit i tak, že vést studenou válku chtěli, podle jeho slov, jen komunistické straně oddaní piloti, zatímco ostatní, "neoddaní", toužili jen létat, k čemuž jim služba v letectvu ČSLA dávala největší, v oné době prakticky jediné, možnosti . Poznámka má).

A Pavlík pokračuje: "Američané, pokud chtěli vidět "čáru" (myšleno technická opatření, která byla budována na našem území podél západní a jižní hranice s Bavorskem a Rakouskem, pozn. má) pořádně, tak se dostali až na naše území. Pro takové případy nám byl vydán ostrý rozkaz, že je musíme "zatlačit" na naše území a donutit přistát. A když neuposlechnou, tak bez výstrahy sestřelit. Byl tu tedy rozkaz k boji bez vyhlášení války". Škoda jen, že Pavlík nekonkretizuje, co to bylo za rozkaz, kdo jej vydal, jak zněl, atd. a pod. (https://www.flying-revue.cz/josef-pavlik-moje-leta-s-mezkem)

A co vypráví v roce 2010 Jaroslav Šrámek? "Mé působení v letectvu mi umožnilo splnit klukovský sen být stíhačem...umožnilo mi také ale prožít pocit, že s nasazením všech duševních a fyzických sil konám vše v prospěch obrany své Vlasti".

A líčí své zážitky už na moderní proudovou techniku přecvičeného , a do služby strážce vzdušných hranic republiky zařazeného stíhače, z 10. března 1953; v ten den sestřelil americký bojový letoun, svými bojovými vlastnostmi ekvivalent to vlastního stroje, který pronikl na naše výsostné území.

Poznamenávám, že se to stalo necelé dva roky po datu, kdy byli oba stíhači, jak Šrámek, tak i J. Pavlík, v Hradci Králové po ukončení školení v LVA jmenováni poručíky letectva, když předtím oba v době mezi 1.10.1950 až 30.6.1951 absolvovali v Pardubicích tak zvaný bojový výcvik na letounech S-199 Messerschmitt, a když oba 30. června 1951 složili vojenskou přísahu.

Šrámek, který v roce 1953 sloužil u 5. stíhacího leteckého pluku v Líních, píše ve svých "Vzpomínkách": "Docházelo k velmi častému narušování vzdušného prostoru naší republiky, a to nejen vrtulovými letouny v příhraničním prostoru, ale i proudovými letouny do hloubky našeho území…při letu 10. března 1953 ve dvojici s poručíkem Forstem vidím dvojici letounů v prostoru Merklín…rozpoznal jsem dva letouny F-84 s americkými výsostnými znaky…hlásím řídícímu létání, že v prostoru je narušitel, dva letouny F-84…řídící létání (tedy funkcionář oprávněný vydávat rozkazy letcům ve vzduchu, pozn. má) dává rozkaz k útoku…v ostré levé zatáčce zahajujeme vzdušný boj…první dávkou z kanonů NS-23 zasahuji pravou přídavnou nádrž…pronásleduji prchajícího nepřítele…v čase 11:03:30 střílím druhou a poslední dávku, po které se z pravé strany z letounu F-84, přibližně v místě, kde je umístěna kabina, vyvalil černý dým a v zápětí oheň" (Jaroslav Šrámek, Vzpomínky pilota, Svět křídel, Cheb, 2010).

Rozkaz k útoku na zničení narušitele vzdušného prostoru republiky vydává v 10:59:30 mjr.Grznár (toho dne řídící létání, poznámka má) rozkaz k útoku (http://www.afterburner.cz/clanky/sramek.htm).
V té době byl velitelem 5. stíhacího leteckého pluku, ve kterém sloužil Jaroslav Šrámek, a zřejmě tedy i řídícím létání onoho dne, major Grznár, jehož rozkaz byl poručík Jaroslav Šrámek, v duchu přísahy, kterou 30.6.1951 na půdě Letecké vojenské akademie složil, povinen "bez odmluvy plnit" (Vojenská přísaha z roku 1951, http://army.cz/scripts/detail.php?id=6766).

Ve Wikipedii je tento střet líčen takto: "Ve vzdálenosti 35 kilometrů od státní hranice narazili na dva americké letouny typu F-84E Thunderjet, letící v nižší výšce než oni sami. Poručík Šrámek informoval o Američanech velitelské stanoviště a dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, jež měla přimět Američany přistát na československém letišti. Poté uvedl svůj MiG do sestupného letu a zatáčky. Američané reagovali tím, že se rozdělili. Šrámek sledoval vedoucí letoun a vystřelil varovnou salvu. Americký letoun se přesto snažil uniknout do Německa. Šrámek tedy dostal rozkaz letoun sestřelit. První salva zasáhla stroj ze vzdálenosti 300 metrů. Z Thunderjetu vyšlehly plameny a pilot G. A. Brown (který byl mimo jiné veteránem Korejské války, se musel katapultovat. To již byl 58 km nad německým územím. Tím byla bitva skončena."(https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%A1_bitva_nad_Merkl%C3%ADnem)

Pokud by tedy v duchu slov Josefa Pavlíka, že podobné rozkazy, vydávané stíhačům při provádění jimi ostrahy vzdušných hranic státu, představovaly "rozkazy k boji bez vyhlášení války", pak to tedy byl velitel pluku, kdo válku de facto zahájil. Že rozkaz, který byl Šrámkovi majorem Grznárem vydán, byl jím splněn, a vedl ke zničení amerického letounu, pilot se zachránil katapultáží, nevedl k vyhlášení války, o tom můžeme dnes tvrdit s jistotou. Je na historicích, aby nám dali odpověď na to, proč to k válce nevedlo. Nebylo to také proto, že postižená strana, to jest Spojené státy americké, nepřisoudila tomuto incidentu takový význam, aby se stal záminkou pro rozpoutání války? Třeba také proto, že cítila svou spoluodpovědnost za to, že k takové situaci vůbec mohlo dojít? I když, podle vlastní interpretace vyslovené bezprostředně po incidentu americkým vysokým komisařem James Conantem, byl "americký proudový stíhací letoun nad spolkovým územím (tehdy to byla americká okupační zóna Německa, poznámka má) napaden a sestřelen nad Bavorským lesem dvěma proudovými letouny sovětského typu Mig-15, pocházejícími z Československa". (J.Šrámek, ibid).

Lze se ptát, jakou má tato epizoda z roku 1953, tedy z doby, kdy ještě "Varšavská smlouva" nebyla uzavřena, vztah k činnosti Varšavské smlouvy z let 1969-1985, kterou se zabývá kniha M. Bílého? Mám za to, že přímý a zcela relevantní. Ukazuje na to, že v atmosféře vyhrocených mezinárodních vztahů, za situace, kdy jsou ozbrojené síly protivníků, a jednotliví jejich příslušníci v těsném kontaktu, se stávají ti vojáci, kteří bezprostředně mají "prst na spoušti", těmi, kdo velice často vytvářejí zásadní podmínky pro vznik válečné situace. Že těmi, kdo de facto o vzniku válečné situace rozhodují, nejsou vrchní velitelé a vrcholní politici; ti v takových situacích často, jako v onom případě, nemají, nebo ztrácejí, vliv na chod událostí, protože se jim řízení situace vymyká z rukou. A v tom spočívá i rozhodující lekce případu z 10. března 1953, který se udál na československo-bavorské hranici.

V podobné situaci byl svět i v "černou sobotu" 27. října 1962, kdy kulminovala karibská raketová krize. A možná také na podzim roku 2015, kdy bojový letoun Turecka, tedy člena NATO, sestřelil 24.11.2015 v syrském pohraničí ruský bojový letoun. Možná právě v tyto dva dny měly zásadní vliv na další vývoj faktory, které spíše se nacházejí v oblasti morální, než v oblasti vojenské činnosti. V případě karibské krize to byla empatie amerických činitelů k sovětským vůdcům, v druhém případě zdrženlivost a rozvážnost ruského velení.

Myslím, že vyprávění obou zkušených pilotů ČSLA, kteří sloužili ve stíhacích plucích, jichž hlavním úkolem byla obrana vzdušných hranic republiky, názorně zobrazuje situaci, která existovala na západní hranici státu, tedy i na hranici mezi budoucími politicko-vojenskými protivníky. Tato situace gradovala rokem 1962, kdy se lidstvo skutečně, v důsledku nikoliv jen existence Varšavské smlouvy, ale v důsledku rozhodování, činěných v nejvyšších politických patrech třech států, USA, SSSR a Kuby, ocitlo na prahu jaderné propasti.

Slova uvedená v předešlém odstavci, bych chtěl doložit výroky jednoho z aktérů krize, která se v létě a na podzim roku 1952 rozhořela v západní části Atlantického oceánu. Tato krize dostala též název "kubánská raketová krize". V sérii pěti konferencí kvalifikovaných osob, tak či onak účastných v krizi, jež pozdějších letech analyzovaly onu krizi, byly vysloveny závěry o příčinách krize. Tyto vyjádřil jeden z účastníků, bývalý americký ministr obrany Kennedyho administrativy Robert S. McNamara v dopise, který 22. května 1997 zaslal svému sovětskému partnerovi, generálu Gribkovovi. V dopise uvedl, že považuje za příčiny krize to, že v těchto třech zemích, tedy v USA, v SSSR a na Kubě, byla v době krize a před ní, činěna rozhodnutí na základě nespolehlivých informací, nesprávných úvah a chybných kalkulací.

V tomto dopise také vytyčuje cesty, kterými bylo třeba se ubírat, aby se podobná krize nemohla opakovat. Jeho návrhy, v mnoha směrech mající dlouhodobý charakter, se perspektivně promítala i do období, které je předmětem knihy Matěje Bílého. Považuji téměř za signifikantní, že v seznamu pramenů a literatury a ve jmenném rejstříku knihy, jméno McNamary, a onen dopis, nejsou ani vzpomenuty. Za signifikantní to považuji zejména proto, že se asi autorovi do celkového pojetí své práce nehodí tvrzení, že by do okruhu států, které činily nesprávná rozhodnutí, vedoucí ke krizi, byly zahrnuty též Spojené státy.

Jestliže se historik zabývá Varšavskou smlouvou z období konce šedesátých let až první poloviny let osmdesátých, aniž se dotkne kontextu karibské krize, jež sama o sobě, i její rozuzlení, zásadně ovlivnilo další vývoj, pak takovému rozboru něco důležitého chybí. Chybí tomu zevrubná analýza toho, proč vůbec ke krizi takového rozsahu a významu vůbec došlo a jaké ponaučení historie této krize lidstvu, tedy i Varšavské smlouvě, přinesla.

Konec poznámek číslo II.

OPRAVA

21. january 2018 at 15:59 | VETERANUS
V článku Varšavská smlouva a my, ze dne 21.1.2018, jsem se dopustil chyby. V odstavci, který začíná slovy "Kromě jiného tam reprodukuje..." a končí slovy ...nás lépe nechtějí" má ve větě 3.řádek zdola být datum 15. července 1839,nikoliv rok 1989! Omlouvám se návštěvníkům blogu.

VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY, I.

21. january 2018 at 14:56 | veteranus

VARŠAVSKÁ SMLOUVA A MY

Poznámky participanta - I.


V roce 2016 vydal "Ústav pro studium totalitních režimů" knihu "Varšavská smlouva 1969-1985. Vrchol a cesta k zániku". Autorem knihy je pracovník Ústavu, Matěj Bílý. Podle slov vydavatele, uvedených na obálce knihy, je v knize analyzováno "vnitřní dění v politických i vojenských strukturách uvedené organizace, což je zasazováno do kontextu vývoje studené války a událostí v sovětské zájmové sféře v Evropě". Kromě této analýzy je v knize také "hodnocena úloha Varšavské smlouvy, jakožto jednoho z nástrojů Kremlu pro správu východního bloku".

I když časový rámec předmětu, v knize zkoumaného, je vymezen roky 1969-1985, tak jej lze, podle výše uvozovaných vět, vztáhnout i na období před rokem 1969; v podstatě je zde tedy kontext s obdobím mezi roky 1955 -1969; tedy i s obdobím,, jež následovalo po roce 1955, kdy byla Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, Německem (demokratickým), Polskem, Rumunskem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsána "Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci", konvenčně nazývaná "Varšavskou smlouvou".

A to je období, které zahrnuje i mé působení v ČSLA. K němu mohu zaujmout stanovisko, opírající se i o mé vlastní poznatky. Jelikož žiju v zemi, kde o mé poznatky nikdo z dnešních "elit" zájem nemá, (do oněch "elit" řadím i graduované historiky a historiografy), pak mé poznámky, které chci ke knize M. Bílého přičinit, a které publikuji ve svém blogu, jsou, pro muže mého věku a místa ve společnosti, jedinou příležitostí k pozvednutí hlasu k některým výrokům autora. To je také jediným cílem mých poznámek.

Mé působení v řadách ČSLA je vymezeno roky 1949-1964. Z této řádky let bych vyčlenil etapu roků posledních, počínající rokem 1961. To už jsem působil v poměrně vysoké štábní funkci, jako náčelník štábu taktického letectva, organizovaného nejprve do samostatného smíšeného leteckého sboru, a od roku 1962 do 10. letecké armády. A v této funkci jsem už měl příležitost pohlížet i na své působení v armádě ve větší šířce a ve větších souvislostech, než které mi dávalo působení v nižších organizačních složkách letectva (letka, pluk, divize).

V posledních letech mého působení v čs. vojenském letectvu se odehrála jak "druhá berlínská krize", jak to nazývá autor knihy, tak i události roku 1962; tehdy vztahy mezi dvěma politickými uskupeními, jinak také nazývané "studenou válkou", přinesly, "poprvé v dějinách reálnou hrozbu totální likvidace lidské civilizace ve všeobecné globální jaderné válce" (M.Bílý). Autor nepoužívá k označení interakce mezi státně-politickými subjekty v části tehdejšího světa pojem "vztahy", ale "proces", což je "zákonité, postupně na sebe navazující a vnitřně vzájemně spojené změny jevů, věcí a systémů" (Malá čs. encyklopedie, Academia, 1987, Praha). Tvrzení, že studená válka snad sama o sobě vytvořila hrozbu "totální likvidace lidské civilizace" si vyžádá oddělené posouzení; tomu se věnuji v některé z dalších částí poznámek.

Už v Úvodu knihy snad autor à priori vychází z toho, že čtenáři jeho knihy se už předem ujednotili v chápání toho, co vlastně ona "studená válka" byla, a že už proběhla ta fáze diskuze o daném tématu, během které se čtenáři, a tedy i celá relevantní společnost, ujednotili na jednotném chápání toho, zda se vůbec jednalo o jakousi válku, kdo a jak ji zahájil, kdo se jí zúčastnil, jaké byly cíle a nástroje jednotlivých bojujících stran, atd. Tedy spoléhá na to, že už byla splněna podmínka, kterou už před dvaceti pěti stoletími prosazoval Sokrates: "Máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů" (E.Rádl, Dějiny filosofie, Votobia, Praha, 2005). Je tomu opravdu tak?

Či snad autor, když píše onu knihu, zná přesnou definici pojmu "studená válka", našel už shodu v oné množině "nepřeberného množství vědců", kteří se oním "fenoménem" , tedy něčím "co je snem, co se zdá" (pheinomenon), zabývají, na onen pojem? Jestli ano, proč to čtenářům své knihy neříká?

Abychom pochopili jednotně výměr pojmu "studená válka", a kdy tato "válka" začala, musíme se sjednotit i na době, kdy "to všechno začalo".

Dnes je běžné určovat jako začátek "studené války" dvě vystoupení lídrů válečné protihitlerovské aliance Churchilla a Stalina. Na prvním místě je to projev bývalého britského ministerského předsedy W. Churchilla; ten jím byl pronesen 5. března 1946 ve Westminsterské koleji v městečku Fulton ve státě Missouri,USA. Obsah projevu byl odsouhlasen tehdejšími anglickými vládními politiky a prezidentem USA Harry Trumanem. Nebyl tedy jen osobním názorem Churchilla. Zmíněný projev měl programový charakter. "I dnes udivuje svou politickou přímočarostí a agresivností" (http://www.e-reading.ws/chapter.php/1003481/2/Stiven_Styuart_-_Operaciya__Raskol_.html).

Projev vyzněl jako "memorandum studené války" zaměřené proti Sovětskému svazu. Jako ústřední mezinárodní subjekt je v této řeči představeno "bratrské spojenectví národů, hovořících anglickým jazykem". A tento subjekt prezentoval hlavní ideu, kterou je " vzájemné dorozumění se s Ruskem, jež musí být podporováno všemi silami zemí, které hovoří anglicky, a všemi jejich spojenci". Toto spojenectví má dva hlavní nepřátele: válku a tyranii.

Na projev Churchilla reagoval po devíti dnech v deníku "Pravda" jeho partner z doby válečné protihitlerovské koalice, J.V.Stalin. Článek Stalina, který "organicky nedůvěřoval Západu" (Utkin), byl plný tvrdých slov.

Kromě jiného řekl: "Ve skutečnosti pan Churchill, se svými anglickými a americkými přáteli, vyhlásil národům, které nemluví anglicky, jakési ultimatum: uznejte naši nadřazenost dobrovolně, a pak bude vše v pořádku, v opačném případě je válka nevyhnutelná… národy však neprolévaly pět roků krev proto, aby nadvláda hitlerovců byla nahrazena nadvládou churchillovců…"

V podstatě výměna prohlášení mezi Stalinem a Churchillem v tak pregnantní a bojovné formě, otevřela první stránku "studené války" mezi anglicky hovořícími a anglicky nehovořícími národy.

Když jsem se zamýšlel nad tím, kde mohou být kořeny antagonismu mezi anglicky a neanglicky hovořícími národy, jak lze tento antagonismus vidět ve slovech Chrurchilla, tak jsem se vrátil k jednomu zajímavém pramenu z XIX. století. V roce 1839 podnikl francouzský aristokrat, libující si v poznávání světa turistikou, markýz de Custine, cestu do Ruska. O cestě pak v Paříží vydal knihu "Rusko v roce 1839" (http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/kyustin/intro.php).

Kromě jiného tam reprodukuje svůj rozhovor s ruskou carevnou Alexandrou Fjodorovnou, manželkou cara Mikuláše I. Alexandra Fjodorovna byla původem pruská princeznaŠarlota Pruská, plným jménem německy Friederike Luise Charlotte Wilhelmine von Preußen (1798-1860). Ta přijela do Ruska v roce 1817, takže v době, kdy se setkala s markýzem de Custinem, už v Rusku žila 22 roků. Oněch 22 roků pobytu v Rusku nezahálela a "snažila se zabývat se problémy Ruska a jeho obyvatel". 15. července 1989, kdy rozmlouvá s Francouzem, mu tato žena, původem Němka, říká o své zemi: "Jestli se vám zalíbíme, budete o tom vyprávět, ale zbytečně: nikdo vám nebude věřit; znají nás velice málo a poznat nás lépe nechtějí".

Její slova, pronesená více než sto let v anglicky nehovořící zemi před slovy W. Churchilla ve Fultonu, v mnohém nasvědčují tomu, co charakterizuje, podle mého soudu, vnitřní vztah západních politiků k Rusku. Vztah, který se opírá dodnes o malou znalost Ruska a ještě ve větší míře o nechuť Rusko poznávat. Absence oněch znalostí a vůle poznávat zemi, se kterou má být budováno "vzájemné porozumění", pro které horoval Churchill, pak lze považovat za jednu ze základních příčin, které vedly až k tomu, co ruský historik Utkin nazval"největší tragédií XX. století, a chybou, která měla kolosální rozměry, při čemž tuto chybu neudělali v Moskvě o nic větší, než ji vytvořili ve Washingtonu…studená válka se stala chybou, za kterou lidstvo zaplatilo obrovským úsilím a náklady, jež představovaly za období roků 1945-1991 minimálně deset trilionů (1012) dolarů".

Jak se nepodivovat slovům Roberta McNamary, ve kterých projevoval své city 40 roků po kubánské krizi, jíž byl aktivním účastníkem a možná i iniciátorem. Když poslouchal "prezidentské pásky" z jednání mimořádného výboru z října 1962, a když oceňoval uvažování prezidenta Kennedyho a jeho poradce Tommy Thompsona, tak obdivoval jejich schopnost projevit takovou míru empatie k Rusům. Tedy projevit něco, co je jen jistým vyjádřením potřebného porozumění. Vždyť samotný pojem "empatie" je, jak nás poučuje psychologie, "schopností promítnou své vlastní "já" do psychického obrazu druhého člověka takovým způsobem, který vyvolá souznění a následné porozumění (podtrženo mnou) které postupuje od emotivní k racionální rovině". (Malá Čs . Encyklopedie, II. , Academia, 1985).

A tak se ptám: jestli pak zná německá kancléřka Angela Merkelová výše citovaná slova bývalé ruské carevny, Němky svým původem, která ona pronesla 22 roků poté, kdy se přestěhovala do Ruska, následujíc svého manžela, a stala se ruskou carevnou? Jestli pak se paní Merkelová snaží pochopit Rusko XXI. století, když se opovržlivě vyjadřuje o ruském prezidentovi Putinovi, jako že "žije v jiné zemi"? Jestli pak se snaží kancléřka Merkelová porozumět Rusku tak, jako to dovedla v roce 1839 její předchůdkyně, Šarlota Pruská alias Alexandra Fjodorovna, ruská carevna? Jestli pak dokáže mocná evropská politička porozumět tomu, že "jakákoliv země, jež ztratí více než desetinu svého obyvatelstva, prožije národní šok, a stane se mnohem vnímavější a citlivější na vlivy přicházející zvnějšku"?(A. I. Utkin, Světová studená válka,


Jestlipak se současní historici, kteří se zabývají studenou válkou, a kontextuálně i osudy Severoatlantické a Varšavské smlouvy, zamyslí i nad rolí, kterou v rozpoutání oné "války" mohly sehrát city člověka, který "tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly" ( J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948)?

Podle ruského historika Utkina "byl pro Churchilla charakteristický "dvojí jazyk"; jeho vědomí se doslova štěpilo na dvě poloviny. Toho si všimli lidé v jeho blízkosti. Lord Halifax v roce 1942 říkal: " Nemohu se zbavit nadšení z toho, jak rychle se mění názory Churchilla na Rusko. Když mu Eden navrhoval, aby hledal kompromis se Stalinem, tak byl častován slovy od psů do sviní, teď však sám navrhuje prezidentovi Rooseveltovi, aby udělal vůči Stalinovi totéž". Po setkání v Moskvě v roce 1944 si doktor Moran všiml, že předseda vlády se "jeví jako rozpolcený mezi dvěma liniemi činnosti…během jedné hodiny je připraven prosit prezidenta o to, aby byla vytvořena všeobecná fronta proti komunismu, a během další hodiny je připraven prosit Stalina o přátelství. Někdy se tyto dvě linie střídají překvapivě rychle." (Utkin, ibid).


Konec poznámek číslo I.

JENS STOLTENBERG ZADRŽUJE RUSKO

1. january 2018 at 15:05 | VETERANUS

JENS STOLTENBERG ZADRŽUJE RUSKO

Ruský elektronický žurnál «Столетие» publikoval 29. prosince 2017 informaci o tom, že generální tajemník NATO Jens Stoltenberg doufá v aktivizaci kontaktů s Moskvou. Slova Stoltenberga údajně zazněla v jeho interview, které poskytl tiskové agentuře DPA (Deutsche Presse Agentur).

V článku jsou citována jeho slova, že "že dojde k vícero setkáním, a že budou více využity spojovací kanály mezi vojáky". K tomu údajně dodal, že všechny země -účastníci NATO - jsou na to připraveny. O konkrétních plánech v tomto směru odmítl hovořit.

Žurnál uvádí, že generální tajemník NATO poznamenal, že pro Alianci "stejně důležitým aspektem, jakým je dialog s Ruskem, je "zadržování" ("сдерживание") Ruska.

Vše to mne přimělo k tomu, abych se zabýval pojmem, který Stoltenberg v rozhovoru použil, tj. "zadržování Ruska". Slovo "zadržování" Rusové zřejmě odvozují od slovesa «здерживать». V ruském slovníku Ušakova je dokonavé sloveso «здерживать» vysvětleno tak, že se jedná: 1.Odolávání účinkům tlaku, tíže, něco vydržet. Také znamená zadržení prudkého útoku útočníka. 2. Přerušení nebo zadržení chodu, zpomalení chodu někoho.

Jaké konkrétní sloveso bylo použito v uvedeném interview, zda se rozhovor uskutečnil v němčině, angličtině, či v mateřštině Stoltenberga, norštině, není ze zprávy zřejmé, ač to může být pro správné pochopení významu toho, o čem hovořil, důležité. Usuzuji, že ruský deník použil při překladu z jazyka, ve kterém se onen rozhovor uskutečnil, ruské slovo.

Považoval jsem za vhodné napsat do komentářů k uvedenému článku toto:

"Jako občan české národnosti jsem získal vzdělání v Česku, co se týče ruštiny pak i částečně při svém tříletém studiu v KVVA Monino. Když jsem četl Stoltenbergova slova, hledal jsem objasnění ruských slov "сдерживание России» ve "výkladovém slovníku Ušakova" (http://ushakovdictionary.ru/word.php?wordid=68786). Tam je onen výraz, odvozený od slovesa, vysvětlen tak, jak uvádím výše.

V souvislosti s tím mám za to, že by pan Jens Stoltenberg měl světu objasnit, podle jakého článku Severoatlantické smlouvy či Charty OSN, je organizaci NATO dáno právo "zadržovat Rusko" před čímkoliv. Nakolik je mi znám text Severoatlantické smlouvy (na příklad z knihy "ČSLA na Rýnu", Naše vojsko, Praha, 2007), tak se tam o nějakém "zadržování" kohokoliv nehovoří. Nebo snad lze tak široce interpretovat článek č. 3 oné smlouvy? V něm se praví, že budou "smluvní strany…udržovat schopnost odolat ozbrojenému útoku". Mají tedy slova Stoltenberga znamenat, že už v současné době se situace jeví v očích NATO tak, že ze strany Ruska hrozí onen "ozbrojený útok", a že ono "zadržování Ruska", které realizuje NATO, je projevem toho, jak se smluvní strany, ke kterým od jisté doby patří i Česká republika, na takový útok připravují?

Asi mně unikly konkrétní kroky české vlády, které by svědčily o tom, že je i naše země, včetně její armády, je na něco podobného, jakým je možné ozbrojené napadení České republiky Ruskou federací, připravována. Že by to nestálo za zmínku ani v rozhovoru, který deníku "Právo" poskytla 23.12.2017 ministryně obrany Karla Šlechtová? Článek lze chápat tak, že svými slovy vysvětluje ministryně veřejnosti, jak chápe plnění své funkce ministryně obrany.
Rovněž ani jeden z mužů, kteří se ucházejí o přízeň voličů ve volbě prezidenta republiky a vrchního velitele ozbrojených sil země, se v probíhající kampani o něčem takovém, jako je zadržování Ruska, nezmínil. Což by bylo možno si vyložit i tak, že ani jeden z těchto kandidátů na prezidenta, a tedy na funkci vrchního velitele ozbrojených sil, nepovažuje situaci ohrožení České republiky ze strany Ruska za vážnou, nebo vůbec s takovým hodnocením situace, kterou demonstruje generální tajemník NATO, nesouhlasí. Nebo? Nebo nejsou zajedno s tím, o čem generální tajemník NATO hovoří, a nepřikládají těmto jeho slovům náležitý význam.
Při tom Jens Stoltenberg tvrdí, že země-členové NATO- souhlasí s tím, že ono úsilí o "zadržování" Ruska je stejně důležité jako dialog s ním. Nutně se nabízí též otázka, zda současný požadavek na dialog s Ruskem je v souladu s politikou, kterou před několika lety proklamoval prezident Obama, když vyhlásil politiku "izolace Ruska", a jeho slova nebyla zatím ani jeho nástupcem odvolána? Když před krátkou dobou prezident Zeman navštívil Rusko a pobyl tam několik dnů, a jistě tam i jako představitel jedné ze zemí-členů NATO- vedl dialog i na toto téma, tak spíše sklidil v našich, tak zvaně "demokratických", médiích, jestli ne přímo odsouzení, tak jistě až provokativní nezájem.

Další podstatnou otázkou v této věci je to, aby bylo zodpovězeno, zda má NATO, jako regionální vojenská aliance, vůbec právo takové "zadržování" plánovat a realizovat, když se jedná o zadržování jednoho ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN, tedy nikoliv regionální, ale celosvětové organizace? A když k tomu od RB OSN neobdržela mandát? Neuzurpuje si NATO toto právo v rozporu se základními mezinárodními normami? Nemá právo rozhodovat o takovém "zadržování" jen RB OSN? Není podobná činnost NATO vůči Rusku, aniž ji kdokoliv k tomu oprávnil, agresí?

Jaké vůbec panují poměry v celosvětové organizaci, která byla vytvořena v ohni Druhé světové války proto, aby nahradila Společnost národů, která vznikla po válce první, když tato se ukázala jako neúčinný nástroj v zabránění druhé válce, jež svým rozsahem onu první mnohonásobně předčila? Co si může řadový světoobčan, autor těchto řádek do takové kategorie patří, myslet o tom, když dvě mocnosti, jež ovládají největší vojenskou silou, USA a Rusko, silou schopnou, budou-li jednat ruku v ruce, donutit kohokoli, aby respektoval mezinárodní pravidla soužití, se, na místo toho, aby družně řešily úkoly, před kterými stojí svět, častují sankcemi a jinými, v podstatě ne přátelskými akcemi?

Nestálo by za to, aby příslušník jednoho z evropských národů, Nor, tedy příslušník národa, který byl také těžce zasažen Druhou světovou válkou, se ve funkci, kterou nyní zastává, více zamyslel nad tím, jak vůbec organizace NATO plní svou deklarovanou funkci? A jestli vůbec je tato regionální organizace schopna nahradit OSN?

Poznamenávám, že můj komentář k článku v žurnále «Столетие» byl publikován 30.12.2017 13:41 na stránce http://www.stoletie.ru/lenta/gensek_nato_nadejetsa_na_aktivizaciju_kontaktov_s_moskvoj_152.htm.