November 2017

JE VYPRÁVĚNÍ O PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBO MÝTEM?Závěr.

23. november 2017 at 10:01 | VETERANUS
JE VYPRÁVĚNÍ O PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBO MÝTEM?
4.část, závěrečná.
"Vojenská operace je souhrn vzájemně sesouhlasených a navzájem spojených, co se týče cílů, času a místa konání, činností pozemního vojska, letectva, námořnictva, jež jsou prováděny podle jednotného plánu" (Různé prameny, na příklad "Словарь иностранных слов», vydaný v Moskvě v roce 1984).
"Operatio" (latinský výraz neklasický) je "pracování, práce, výkon, dílo, zřízení" (Latinsko český slovník, SPN, Praha, 1957)
Po třináct let svého života (1970-1983), kdy jsem byl účasten procesu společenské práce na úseku civilního letectví, jsem měl často co do činění s materiály, které vydávala Mezinárodní organizace civilního letectví (ICAO). V těchto písemných materiálech byly vydávány mezinárodní normy, doporučené předpisy a operační procedury, kterými se, v podstatě celosvětově, řídil mezinárodní letecký provoz už od konce druhé světové války. Při studiu a aplikaci těchto materiálů mne doslova fascinovalo to, že v každém z těchto materiálů, byla nedílnou jejich součástí kapitola, obsahující definice základních pojmů.
Proto už při prvním seznámení se s knihou V. Čermáka jsem konstatoval hlavní defekt knihy. "PSYOP je pracovní název pro psychologickou operaci (někdy i PSYWAR, alias psychologická válka)" nám říká autor. Proč tedy neuvedl definici pojmu "psychologická operace"? Existuje taková definice, nebo neexistuje?
Z vysvětlení pojmů "psychologie" a "psychika", jak je třeba nacházím v Malé československé encyklopedii, bych tedy mohl dedukovat, že se jednalo o lokálně a časově omezené působení na psychiku určitých subjektů, které byly v akci invaze vojsk pěti států VS angažovány. A tímto působením mělo být dosaženo cíle, který si iniciátoři a organizátoři pro tuto operaci vytýčili. Nebo se mělo také působit na někoho dalšího? Třeba na evropské veřejné mínění? Či na alianci Severoatlantické smlouvy a měla operace být též jakýmsi "průzkumem bojem"?
A tady už vyvstává první otázka: co bylo hlavním cílem operace?
Autor sice hovoří o tom, že mělo být "zásadním způsobem ovlivněno chování československého a sovětského vedení? Proč jenom těchto dvou vedení? A proč jenom vedení? Proč ne také širokého veřejného mínění v přímo dotčené zemi, proč také ne chování čs. občanů, kteří byli přímo zasaženy či ovlivněny konkrétním chováním a jednáním invazních vojsk? Bylo cílem vyvolat ztrátu mýtu o bratrství s Rusy? Proč jenom s Rusy, když byli angažováni i Poláci či Bulhaři? Mýtus bratrství s těmito dvěma slovanskými národy neexistoval? Postavení jejich představitelů nebylo přece nevýznamné. Sám jsem několik dnů po 21. srpnu jednal v Ruzyni s bulharským plukovníkem, který se sebevědomě prohlásil za velitele ruzyňského letiště a sdělil mi, jako představiteli čs. státního orgánu na úseku bezpečnosti civilního letectví, na přímou mou otázku, že převzali odpovědnost za zajištění bezpečnosti letového provozu na letišti! Z arogantního chování onoho Bulhara jsem usoudil, že nemá smysl vést dále jakoukoliv debatu, a tak jsem se jej ani nezeptal, kdo mu takový statut udělil.
Myslím si, že by stálo za to porozmýšlet i nad slovy Andreje Voroncova, jehož jsem již citoval (www.nash-sovremennik.ru). Píše: "Myslím si, že Sovětský svaz nemusel tak spěchat s tím aby po rozbití Německa vrhl své síly na rozdrcení německého uskupení v Československu, když uvážím, jaký byl pracovní vklad československého národa na vyzbrojování Wehrmachtu. Možná, že stálo za to, aby byla Čechům dána možnost, aby sami porazili Němce. Předpokládám, že by se počet budoucích protisovětských křiklounů z roku 1968 značně zmenšil už v roce 1945. Rovněž si myslím, že sovětská armáda mohla v Československu zůstat po roce 1945 mnohem déle. Třeba tak dlouho, po jakou dobu byla v NDR. Berme v úvahu i to, že část Československa, Slovensko, bojovalo na straně Třetí říše ve válce proti SSSR, a i to, že to byl právě Československý sbor, který v roce 1918 rozpoutal v Rusku občanskou válku velkých rozměrů. Sovětský svaz na něco takového však nepřistoupil. Dokonce tam po válce nezůstala ani skupina sovětské armády. A jak tomu bývá vždy, dostal za to jako odpověď "černý" dík". Což byl názor jednoho Rusa, tedy občana státu, který o provedení invaze rozhodoval.
Podobných otázek by mohla být spousta. A teprve jejich zodpovězení by mohlo invazi Československa vysvětlit. Mne však zajímá jen jedna, pro mé uvažování, jako bývalého vojenského profesionála, ta hlavní: "Kdo byl konkrétně tím subjektem, který přijal rozhodnutí, že bude uskutečněna "psychologická operace"? A kdo také koncipoval zámysl celé "psychologické" operace, a také určil její cíl a limity provedení?
Takovým otázkám se nemůže vyhnout nikdo, kdo uznává princip příčinnosti jevů, kdo uzná i to, že i psychologická operace je lidským dílem, že ji nekoncipovaly a nerealizovaly jakési nadpřirozené síly.
Protože autorovi se nepodařilo tuto základní otázku formulovat a dát na ni ve své knize věrohodnou odpověď, tak se na veškeré vyprávění o jakési "psychologické operaci" (tedy PSYOP 68) nemohu dívat jinak, než jako na mýtus, který má čtenáře ze světa reality, ve kterém se nepochybně pohybovali ti, kdo o celé operaci "Dunaj" rozhodli, přenést do světa, kde vládnou mýty. Ty mají opět vyvolávat jakési "mysterium tremendum".
A jelikož akceptuji názor E. Rádla, že "mythus je projev života na rozhraní mezi životem animálním a civilizovaným", pak mi jen zbývá domyslet, zda má mýtus, který prezentuje V. Čermák v uvedené knize, blíže k životu animálnímu, tedy živočišnému, či má blíž k životu civilizovanému.
Konec článku.

JE VYPRÁVĚNÍ O PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBO MÝTEM?

23. november 2017 at 9:54 | VETERANUS
JE VYPRÁVĚNÍ O PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBO MÝTEM?
Třetí část.
V první a druhé části se do názvu vloudila chybička. Má být PSYOP 68. Omluvám se.
"Krásti" znamená v češtině "tajně brát cizí majetek". (Slovník jazyka českého).
"Krádež" je "trestný čin, jehož se dopustil ten, kdo si přivlastnil cizí věc tím, že se jí zmocnil". (Malá československá encyklopedie.)
" Jedním z axiomů, který se stabilizoval ve Washingtonu, bylo to, že atomová bomba znivelizuje jakýkoliv pokus velkých mocností, které byly oslabeny válkou, obnovit svůj podíl na světové rovnováze. Taková zaostalá země, jakou bylo Rusko, bude potřebovat desetiletí k tomu, aby získalo svou "absolutní" zbraň; Rusové nemají síly k tomu, aby prošli cestou, kterou kráčela americká věda v letech 1939-1945, cestou, která vyžaduje úděsnou koncentraci zdrojů a potřebných vědeckých kádrů. Americká bomba se stane neoddiskutovatelným argumentem americké diplomacie, tím "trumfovým esem", jež pomůže Americe ve všech sporných otázkách." (Světová studená válka, Anatolij Utkin,http://webreading.ru/sci_/sci_history/anatoliy-utkin-mirovaya-holodnaya-voyna.html)
"Atomové tajemství - to je celé průmyslové odvětví, nikoliv lékařský předpis" (Filip Morrison, pracovník v laboratořích Los Alamos).

Poslední otázkou, ke které se chci vyjádřit, je otázka atomového tajemství. K tomu V. Čermák píše zcela nekompromisně: "Sověti se k atomovým "know how" dostali krádeží atomových tajemství v USA. V pozadí jejich základních znalostí o jaderné výzbroji, byla krádež duševního vlastnictví nebývalého rozsahu".
V. Čermák blíže neurčuje, co ono "know how" v oblasti atomového tajemství, relevantně výroby atomových bomb, jež údajně "ukradli" Sověti, znamenalo. Renomovaný anglicko-český letecký slovník, zpracovaný špičkovými odborníky Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu, který často využívám, vysvětluje pojem "know how" takto: jedná se o "odbornou nebo praktickou znalost, znalost technologie, znalost technické dokumentace postupů, receptur apod., znalost informací o technologickém postupu".
V čem tedy spočívalo ono tajemství, které Američanům "ukradli" Sověti?
Ještě v ne příliš vzdálené minulosti, tedy předtím, než Hitler rozpoutal válku v Evropě, náležely všechny objevy v oblasti, která zkoumala svět atomů, celému mezinárodnímu vědeckému společenství. Teprve na prahu čtyřicátých let, kdy se ve vědeckých kruzích objevily myšlenky, že by bylo možné výsledky základního výzkumu v této oblasti použít k vojenským účelům, začínaly informační prameny o těchto tématech v periodických vydáních žurnálů a na vědeckých konferencích, doslova "vysychat" před očima zájemců. Laboratorní zkoušky štěpení atomů se staly předmětem utajování.
Základní znalosti o štěpení atomů a o řetězové štěpné reakci ale měli v té době vědci ve všech zemích, které měly dostatečně rozvinutý vědecko-technický potenciál. Rusko k takovým zemím určitě patřilo. Avšak před vědci a inženýry , kteří v této oblasti pracovali, ještě bylo zapotřebí najít efektivní prostředky k realizaci řetězové štěpné reakce, k jejímu řízení a k jejímu využití. A právě v tom spočívalo "tajemství" atomové bomby, jelikož mechanismy, potřebné k tomu, aby se přešlo z mikroskopického, v podstatě z atomového, světa, do světa vnímaného člověkem, tedy do světa, kde by byla realizována řetězová štěpná reakce s cílem zvětšit množství energie při ní vznikající, a kde by bylo možno řídit velikost této vznikající energie, se ukázalo velice složitou a nákladnou záležitostí.
Před vědci a inženýry byl úkol, jak řídit proud neutronů, který vznikal v radioaktivní látce? Jak dosáhnout toho, aby štěpení atomů během řetězové štěpné reakce probíhalo rovnoměrně, jak dosáhnout toho, aby proces, který proběhl v miliontinách sekundy, nevedl k výbuchu celého množství látky, jak dosáhnout toho, aby nedošlo k výbuchu na jednom konci látky a k jejímu vypaření na druhém konci? Jak dosáhnout toho, aby tento proces spontánně neutichl? Jak dosáhnout požadované čistoty radioaktivních materiálů, jak zabránit tomu, aby nedošlo k radioaktivnímu zamoření produkty štěpení? Jak vytvořit bombu poměrně nevelkých rozměrů, aby ji bylo možno dopravit na bojiště? Jak vyzkoušet systém, při kterém se uvolňuje milionkrát větší množství energie, než se uvolňuje při spalování ekvivalentního množství uhlí? Jak zajistit, aby systém nebyl na příklad iniciován kosmickým zářením? To byly jen některé problémy, které museli řešit fyzikové -teoretici.
Když už se V. Čermák odhodlal k tak kategorickému výroku, že se jednalo o krádež duševního vlastnictví, která umožnila, aby se Sovětům vůbec podařilo zlikvidovat v historicky krátkém čase atomový monopol USA, tak si mohl dát práci i s tím, aby třeba definoval "nebývalý rozsah" oné krádeže. Třeba ve světle výše uvedených otázek.
Čtenář těchto mých řádků jistě pozná, že v zásadě nezpochybňuji fakt, že část atomového tajemství získali Sověti ještě za války u svého spojence, který ve stejné době krvácel i za jejich zájmy, způsobem, který lze definovat jako krádež. Bylo však skutečnou krádeží třeba to, když "Klaus Fuchs, bývalý komunista, který opustil hitlerovské Německo ještě v roce 1933, začal předávat informace o projektu Manhattan spolupracovníkovi sovětského vojenského přidělence", nebo když tentýž vědec "v červnu 1945 předal ruským vědcům zprávu, která byla napsána v Los Alamose, ve které byla podrobně popsána plutoniová bomba, jež v té době už byla sestrojena a měla být vyzkoušena?
To je však jen jedna stránka problému. Druhá, neméně významná, je stránka morální. Mám za to, že v druhé dekádě XXI. století by i této stránce měla být věnována pozornost, jíž si tento problém zaslouží; a to v kontextu toho, co se odehrálo poté, kdy v červenci 1945 byl proveden v Novém Mexiku test oné "tretky", nikoliv bomby. "Gadget", tj. tretka, cerepetička, tak toto technické zařízení nazvali vědci, byla úspěšně odzkoušena, a po krátké době po pokusu byl prezidentem Trumanem informován v Postupimi Stalin.
"Toto bylo tím největším tajemstvím, které bylo sděleno Sovětskému svazu, protože mu tak bylo sděleno, že lze atomovou bombu vyrobit", říká Jores Alferov, ruský vědec. Tvrdit, že Sověti neměli "základní znalosti" o jaderných zbraní, a že je museli ukradnout, lze jen tehdy, je-li mozek autora takového tvrzení zcela zaslepen nenávistí a zlobou. Nebo se u něj projevuje totální ignorance toho, jakými cestami šla světová věda v dvacátých a třicátých letech XX. století a jaké poměry ve výměně vědeckých informací tehdy ve světě vládly. Sovětská věda, a ti její představitelé, kteří v historicky krátké době, navzdory všem "prognózám" Západu, nakonec sami vytvořili vlastní zbraň, nebyli ve znalostech teorie, jíž výsledkem bylo uskutečnění neřízené štěpné reakce prvků uranové řady, nijak pozadu za svými západními kolegy. Problém byl jen a jen v konkrétních odlišnostech podmínek, ve kterých vedly válku USA a Sovětský svaz, a za kterých se mělo přistoupit k technické realizaci vědeckých poznatků. Na jedné straně Sověti vedli svůj smrtelný zápas o prosté přežití, a na druhé straně USA mohly, v podstatě v klidu, pod ochranou oceánů, vybudovat celé průmyslové odvětví, jež bylo s to přejít od laboratorních pokusů k výrobě vlastní atomové zbraně. Sověti museli celé své úsilí soustředit nejprve na boj o přežití, a posléze na zničení Wehrmachtu, aby tak bylo dosaženo bezpodmínečné kapitulace Německa, jak tuto strategii vytýčili Roosevelt s Churchillem v roce 1943 v Casablance a Sovětský svaz se k této strategii připojil. Vše toto mělo i svou morální stránku, která by neměla být opomíjena.
Z řečeného vyplývá, že "tajemství" atomové bomby mělo v podstatě čistě technický charakter. Podobalo se to řešení velice obtížného hlavolamu, který byl sice pro mnohé, včetně Sovětů, řešitelný, ale jeho řešení vyžadovalo čas, peníze a připravené kádry.
Pozice Sovětského svazu, jak uznávají i dva autoři knihy "Охота за атомной бомбой: Досье КГБ №13 676. - М.: Вече, АРИА-АиФ, 2001", profesionální kontrarozvědčík Vladimír Čikov a americký badatel Harry Kern, byla pragmatická: "Jestli se vám naskytne možnost, abyste si osvojili výsledky práce druhých, tedy těch, kteří se do luštění tohoto hlavolamu pustili dříve, než vy, zvláště pak, jestli ti druzí pro jeho řešení soustředili nejlepší odborníky a mobilizovali pro to příslušné zdroje, jež jsou potřebné k provedení velkého množství pokusů, proč byste se nesnažili ušetřit čas k provedení zkoušek a k nápravě chyb, nehovoříc už o potřebných obrovských finančních prostředcích, abyste se rychle dopracovali k požadovanému výsledku? A jestli jste došli k přesvědčení, že ti "druzí" před vámi nespravedlivě a lstivě ukrývají výsledky své práce v době, kdy vy vedete i za ně boj na život a na smrt se společným nepřítelem, pak nebudete mít žádné výčitky svědomí z toho, že jste pronikli za dveře jejich laboratoří a odebrali tam plány a výpočty."
Řečeno metaforicky,tak taková byla pozice Sovětského svazu k projektu "Manhattan".
Je samozřejmé, že proti takové pozici se lze odvolat třeba k tomu, co hlásá Desatero.
V jednom přikázání z Desatera, ve kterém se Izraeli dostaly od Boha na Sinaji na cestě z Egypta směrnice pro nový život, praví: "Nepokradeš." V Bibli, v Druhé Mojžíšově knize, se také praví, že "při trestech za krádeže…se přihlíží k okolnostem, za nichž byl čin spáchán" (Ekumenický překlad Bible, Praha, 1985).
Nestálo by za jistou pozornost, kdyby, v rámci nestranného posuzování oné "krádeže", bylo přihlédnuto i k okolnostem, za nichž onen čin "krádeže" byl spáchán, a kdyby byla diskutována i morální stránka toho, proč se Sověti museli uchýlit k metodám, jejichž "hříšnost" byla jistě dobře známa i bývalému úspěšnému absolventu církevního semináře, který stál v čele význačného spojence Američanů a Angličanů ve válce s hitlerovským Německem. A od srpna 1945 i s Japonskem.
Americká vláda věděla, že se sovětská rozvědka pokouší najít cesty, jak získat informace o projektu "Manhattan", a že možná něco ví o zbrani, která byla téměř připravena k použití. Stačí připomenout, že už 9. září 1943 a 31. prosince 1944 sdělil H. L. Stimson, člen Rooseveltova kabinetu, prezidentovi, že Rusové vedou výzvědnou činnost, pokud se týče tohoto projektu. Z toho lze dedukovat, že si Američané byli vědomi toho, že jsou v jejich domě "sovětští zloději", kteří "kradou" jejich tajemství; přesto s nimi nepřerušili spojenecké a jiné svazky, ale dokonce se s nimi setkávali na významných konferencích (Teherán, Jalta), a stále usilovali o to, aby jejich spojenec - "zloděj"- vstoupil na jejich straně do války s Japonskem a pomohl jim porazit úhlavního nepřítele USA v Tichooceánské oblasti. A proč proti oněm "zlodějům" energicky nezasáhli? Asi pečlivě zvažovali, co je v daném okamžiku pro ně prioritní a proč ve třicátých a na počátku čtyřicátých roků představovalo proti výzvědná služba FBI, která byla namířená proti operacím sovětských specielních služeb, jen malou část její činnosti Asi tam také existovaly ve státní administrativě různé názory na to, zda se Sověty spolupracovat nebo jim čelit.
Možná by bylo dobré připomenout zde jednu epizodu z počátečních roků války, jak o ní vypráví ve své knize "Солдаты империи" Felix Ivanovič Čujev:
"Počátkem války, v srpnu 1941, si pozval Stalin letce Gromova, Bajdukova a Jumaševa (Gromov a Jumašev přeletěli spolu v roce 1937 severní pól do Ameriky bez mezipřistání, Bajdukov uskutečnil podobný let v témž roce spolu se Čkalovem). Stalin jim říká: "Prezident USA Roosevelt nechce přijmout našeho velvyslance Umanského, ale vás přijme zcela určitě!"
A tito tři letci byli vysláni do USA. Roosevelt je osobně přijal a říká jim: "Náš ministr války je proti tomu, abychom vám pomáhali, ale jeho náměstek je pro. Budeme se proto bavit jen s těmi Američany, kteří jsou ochotni vám pomáhat."
Při druhém setkání, kterého se zúčastnil i Averell Harriman, říká prezident Harrimanovi: "Spolu s letci jsme řešili společné otázky, vy teď poletíte do Ruska a vyjasníte, čím ještě můžeme Sovětskému svazu pomoct. Harriman letěl do Moskvy, ale Gromov, Bajdukov a Jumašev zůstali do listopadu v USA a vybírali typy letounů, které by jejich fronta potřebovala. Roosevelt sovětským letcům umožnil, aby si prohlédli všechno, kromě "létající pevnosti". Tento letoun byl považován za tajný, protože na něm byl zaměřovač firmy "Nord American".
"V tom je jediná překážka", řekl Roosevelt. "Kdybych byl Stalinem, tak bych takovou překážku odstranil během jedné hodiny; musím však respektovat zákaz Senátu na tento přístroj, ačkoliv vím, že jej Němci ukradli nám, vylepšili jej, instalovali ne svých čtyřmotorových "Focke Wulfech", s nimiž teď bombardují Moskvu. Leťte do Los Angeles, prohlédněte si schémata, přivezte svůj zaměřovač, a my pro vás uděláme vše, co bude možné".
V Los Angeles řekl konstruktér přístroje letcům: "Pošlete zaměřovač, my jej pro vás přestavíme, avšak dříve, než za půl roku to nestihneme".
Takže: jak je vidět, ve válečné době byly i různé názory na to, co je, či co není krádež. Lze se také ptát: "Kradl prezident Roosevelt a konstruktéři v Los Angeles leteckou techniku ve prospěch Rusů?"
Když si klademe otázku, zda bylo správné či nikoliv to, když Rusové "kradli" atomové tajemství, pak není jistě bez významu to, že Rusové nemohli zapudit ze svých myslí to, že "první tři strašné roky bojovala jejich země prakticky osamoceně proti Německu, a po stejnou dobu upřednostňoval Západ neotevření druhé fronty války. V Moskvě věděli, že západní státy společně pracují na vytvoření jaderné zbraně, a nemohli si při tom neudělat závěry z toho, že na straně západních spojenců zaznamenávají jen mlčení. A to jak ve Washingtonu, tak i v Londýně a v Ottawě" (Utkin, ibidem).
Z pohledu dnešního dne by se historici měli vyhýbat používání podobných hrubých výrazů, jako je obviňování z "krádeže duševního vlastnictví", a zabývat se více příčinami toho, proč mezi spojenci, kteří se dokázali v principu sjednotit na definici hlavního strategického cíle, jež spočíval ve vybojování bezpodmínečné kapitulace Německa a Japonska, vznikly a existovaly takové vztahy, které lze obtížně vtěsnat pod společného jmenovatele křesťanské morálky, mnohdy v abstraktní dnešní interpretaci. Vždyť i Churchillovi se líbilo to, když mu Stalin v jedné debatě říká, že "za války je pravda tak důležitá, že jí musí chránit bataliony lží"! Takže i na interpretaci jednotlivých křesťanských zásad se, jinak úhlavní ideoví nepřátelé, mohli shodnout.
Jestli dnešní svět něco od historiků potřebuje především, tak je to zodpovězení otázky, proč měla důvěra mezi spojenci zrovna tak nízkou úroveň. Odpověď na takovou otázku by se mohlo stát skutečným ponaučením k tomu, aby i tato část historie se mohla stát "učitelkou současného života" ("magistrou vitae").
Pohlížet na tuto stránku historie jen pohledem kriminalisty, který hledá zloděje, aniž by viděl věci v celé mnohostrannosti, má, podle mého soudu, velice málo společného se skutečnou historiografií; ve skutečnosti je jen moderní realizací nových mýtů. Vždyť i v Bibli se požaduje, aby bylo přihlíženo k okolnostem krádeže. A co jiného, než přihlédnutí k okolnostem je to, když se přihlíží také k pozici druhé strany?
Cožpak bylo bez významu stanovisko Roosevelta, který už na startovní čáře projektu "Manhattan" měl za to, že i v poválečném světě to budou jen USA vlastnit atomovou zbraň, byť bude svět řízen "čtyřmi policisty. Proč směly vlastnit atomovou zbraň "jen" USA?
Odpověď na tuto otázku by jistě byla relevantní i dnes, kdy se vede spor se Severní Koreou. A kdy na místě "jen" USA, existuje jistý "jaderný klub", který čítá, nikdo přesně neví kolik členů, a nikdo další tuto zbraň mít nesmí? Neměl by tento problém být řešen " z gruntu", jak to, v dopise, který jsem už vzpomínal, v roce 1997 navrhoval McNamara? Cituji: "Proč bychom neměli zahájit diskuzi o upřednostnění alternativních dlouhodobých cílů pěti států, které oficielně prohlásily, že jsou držiteli jaderných zbraní?" A současně dodává, že "on je zastáncem té varianty, kdy se všech pět jaderných mocností navrátí, nakolik to bude účelné, do bezjaderného světa" (výraz "nakolik to bude účelné", znamenal v jeho pojetí nutnost uchování si ochrany před rozpoutáním války státy, které už vlastní jaderné zbraně, nebo zabránění jednotlivým státům či teroristům, aby takové zbraně získaly…zničení jaderných zbraní by mohlo být provedeno v několika fázích). Jeho názory se však staly jen dalším vývojem, který jaderné mocnosti nijak neovlivňovaly, jen novým mýtem. Bohužel!
Kdo dnes něco ví o mezinárodní komisi, jež byla vytvořena koncem roku 1994 ministerským předsedou Austrálie, a která měla za cíl vypracování návrhu "programu totálního osvobození světa od jaderných zbraní"? Co se stalo s dokladem této komise, který dostal název "Zpráva Canberrské komise"? Jak ony jaderné mocnosti reagovaly na jednomyslně přijatý závěr oné komise, který požadoval, aby oněch, tehdy existujících pět jaderných mocností, jednohlasně deklarovalo, že učiní politický závazek zničit jaderné zbraně?
Na místo toho všeho má svět, kromě oněch pěti jaderných mocností, další členy atomového klubu, a nové problémy. V poslední době s Íránem, a nyní se Severní Koreou.
Otázka o atomové spolupráci ve válečné době byla nejintenzivněji posuzována 18. září 1944 (bylo to po druhé konferenci v Quebeku) při setkání Roosevelta s Churchillem v Hyde parku. Shodli se na tom, že monopol na atomovou zbraň bude značným aktivem USA a Anglie v geopolitickém soupeření, jež může vzniknout se Sovětským svazem.
Podívejme se , jak se na věc dívali muži, odpovědní za realizaci projektu, a jak se na atomové "tajemství" dívali vědci, bez jejichž znalostí by se projekt stěží uskutečnil. Generál Groves, jenž nesl plnou odpovědnost za jeho realizaci, později napsal: "Dva týdny na to, kdy jsem souhlasil s tím, že budu vedoucím projektu, získal jsem přesvědčení, že Rusko bude naším hlavním nepřítelem, a projekt byl realizován právě na tomto základě".
A co vědci? Niels Bohr, dánský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1922, o jehož vědeckém přínosu k získání onoho "tajemství" lze stěží pochybovat, byl zastáncem toho, aby se tajemství sdílelo s Moskvou. Byl si zřejmě dobře vědom toho, znaje dobře úroveň sovětské vědy, že udržet tajemství po ono dvacetiletí, jak to předpokládal Groves, není možné a, ani z morálního hlediska, správné. Za své názory byl, údajně samotným Churchillem, označen za nebezpečného pomýleného učence, který je schopen předat vojenská tajemství Rusům, tedy svým vědeckým kolegům.
O tom, co se v této oblasti dělo v SSSR, podává svědectví Vladimír Sergějevič Antonov, vedoucí odborník "Sálu historie zahraniční rozvědky", plukovník ve výslužbě, v článku "Leonid Kvasnikov a atomová bomba. Vědci ve službách zahraniční rozvědky"; článek byl publikován na stránce http://nvo.ng.ru/spforces/2012-08-24/14_kvasnikov.html.
Psal o tom též Sergěj Leskov v Izvěstijích 8.12.2009.
Z informací těchto osob uvádím:
10. října 1941 podepsal lidový komisař Berija speciální informaci Stalinovi "O intenzivních vědecko-výzkumných pracích na vytvoření atomové bomby, které jsou prováděny v Anglii, USA, Německu a Francii".
V dubnu 1942 píše vědec G. Frelov Stalinovi: "Toto je můj poslední dopis; po jeho napsání složím jako vědec své zbraně. Budu čekat jen na to, kdy se podaří vyřešit atomový problém v Německu, Anglii nebo v USA. Výsledek bude natolik ohromující a obrovský, že už nebude mít význam zjišťovat, kdo je u nás vinen tím, že byly tyto práce odvrženy".
V únoru 1943 bylo v Akademii věd SSSR podepsáno nařízení o vytvoření laboratoře číslo 2, kterou měl řídit Igor Vasiljevič Kurčatov. Ten pak pozval J.Charitonova, I. Kikoina, J. Zeldoviče a G. Flerova. Začali pracovat na vytvoření nového průmyslového oboru .
Každý, kdo měl alespoň představu o úrovni sovětské vědy, a takovou představu západní vědecké kruhy měly, musel vědět, že Sovětský svaz měl schopnosti k tomu, aby atomovou zbraň vyvinul vlastními silami. "Problém" měl jedině v tom, že celé své úsilí a celé své možnosti soustřeďoval na porážku ozbrojených sil hitlerovského Německa, a dnes je zřejmé i na to, aby porážka Německa byla dokončena dříve, než se Německu podaří sestrojit vlastní atomovou zbraň. Chci věřit tomu, že historická věda dříve nebo později zjistí, jakou roli hrál faktor času, a že by západní státy měly z toho nakonec vyvodit vděčnost Sovětskému svazu za to, že dokončil, spolu s "krádežemi" atomového tajemství, porážku Wehrmachtu dříve, než se Němcům podařilo tuto zbraň vytvořit.
Takže: sovětští vědci a sovětský stát nečekali na to, až získají od rozvědky "duševní tajemství nebývalého rozsahu", ale v rámci možností, daných jim podmínkami kruté války o přežití, nad problémem získání atomové zbraně vlastními silami pracovali.
Ruská strana dnes otevřeně přiznává, že úkolem rozvědky Sovětského svazu bylo získání též informací, jež by pomohly sovětské straně likvidovat atomový monopol, a vyloučit tak možnost, že jí bude prostřednictvím této zbraně vykonáván všemožný nátlak. Třeba v podobě prohlášení vysoce postavených amerických generálů, kteří Sovětskému svazu svého času vyhrožovali tím, že z něj během třiceti dnů udělají jen "dýmající radioaktivní trosky".
A pro tuto činnost získávala sovětská rozvědka spolupracovníky, kteří pak důležité informace předávali. Tak v operaci "Enormous" působilo 14 agentů-zahraničních občanů. Mezi nimi to byl vědec-fyzik Klaus Fuchs, manželé Rosenbergovi, později popravení na elektrickém křesle, a agenti Leontýna a Moris Koenovi. V průběh této operace, která probíhala několik let, bylo získáno obrovské množství tajných dokumentů o celkovém rozsahu 12 tisíc listů.
Při hodnocení úlohy, kterou měla zahraniční rozvědka, je však třeba mít na zřeteli, že bombu vytvářela ne zahraniční rozvědka, ale vědci a specialisté; tedy ti, kteří ji vytvořili za neuvěřitelně složitých podmínek, v ničem nesrovnatelných s podmínkami, které měli v USA ti nejlepší světoví fyzikové, kteří se tam sešli. Pro sovětské vědce měla informace, získaná cestou zahraniční rozvědky cenu jen pomocných materiálů.
V oficielním prohlášení tiskové kanceláře Služby zahraniční rozvědky ze 6. května 1994, které je podepsáno tiskovým tajemníkem, se také zaujímá stanovisko k memoárům bývalého pracovníka KGB, generál-poručíka Pavla Sudoplatova «Спецоперации: Лубянка и Кремль. 1930-1950 гг.». Praví se v něm:
" Vycházeje z archivních materiálů, kterými disponuje Služba zahraniční rozvědky, pak kniha P.Sudoplatova "Specielní operace" představuje mozaiku reálných událostí, polopravd a čistých výmyslů.
Je pravidlem, že se specielní služby vyhýbají tomu, aby komentovaly metody vlastní práce a informovaly o svých informačních zdrojích. Avšak v daném konkrétním případě si dovolujeme nekompromisně prohlásit, že tvrzení, jež tato kniha obsahuje o tom, že sovětské výzvědné služby získaly informace o atomové bombě přímo od takových vynikajících vědců jakými byli E. Fermi, L.Scilard, R. Oppenheimer a někteří další, neodpovídají skutečnosti".
Je pod úrovní českého historika, aby vzal v úvahu také podobné prohlášení?
Tak se spolupracovníkem sovětské rozvědky též stal německý politický emigrant, Klaus Fuchs. Dříve se zabýval výzkumem rychlých neutronů na univerzitě v Birminghamu. Byl získán Hlavní zpravodajskou správou Generálního štábu Rudé armády, a pak předán na spojení se zahraniční rozvědkou NKVD. Fuchs přijel do USA v prosinci 1943. Byly od něho získány tajné informace o průběhu výstavby závodu v Oak Ridge, založeného v roce 1942, kde se vytvořením první atomové bomby zabývalo též 12 laureátů Nobelovské ceny z oblasti fyziky, původem z USA a z Evropy. Použití "tretky" v podobě už atomových bomb v Hirošimě a v Nagasaki bylo v Moskvě pochopeno jako poselství adresované především Sovětskému svazu, a tak z toho byl jen potvrzen závěr o nutnosti vytvořit vlastní atomové zbraně.
Zdá se mi však pokrytecké, jako to dělá V. Čermák, jestliže je činnost rozvědky Sovětského svazu odsuzována v zemi, kde spolupráce s rozvědnými službami cizích, v dané době nepřátelsky se chovajících států, je zákonem povýšena na činnost, zasluhující odměny z rukou hlavy státu! Byť se to koná pod vyfabulovanou záminkou o jakémsi "odporu proti komunismu"! Nebo snad činnost státu nepřátelských rozvědek, nemohla potenciálně sloužit i použití prostředků hromadného ničení, včetně prostředků atomových, vůči občanům, kteří s "komunismem" neměli nic společného ? (Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu číslo 262/2011Sb, v němž se v § 3 kromě jiného praví, že "formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…").
Co se týče období po skončení války, kdy se na Postupimské konferenci Stalin osobně přesvědčil v tom, že s jeho zemí, přes všechno to, co přinesla na oltář společného vítězství, nebude mít nikdo slitování, řekl svému nejbližšímu spolupracovníkovi Molotovovi: "Jestliže budou USA disponovat jaderným zbraněmi v dostatečném množství, pak je zcela určitě použijí k tomu, aby navždy skončily se Sovětským svazem. Jestliže se nám však podaří vytvořit tuto zbraň v nejbližší době, budou přemýšlet o tom, zda se jim vyplatí použít tuto "věcičku" proti nám."
Po válce tedy využíval Sovětský svaz všechno to, co mohl získat od spřátelených států a co získal jako vítězná mocnost, okupující část Německa. Obdobně se chovaly i USA, když neváhaly využít schopností ani Wernhera von Brauna, který namísto raket V-2, jimiž destruoval města ve Velké Británii, dovedl NASA až k dosažení Měsíce.
Na příklad cestou do Prahy navštívila Benešova vláda Moskvu a podepsala do nejvyššího stupně utajenou dohodu se sovětskou vládou, která této poskytovala práva na využití uranové rudy těžené v Jáchymovských šachtách; ty dávaly před válkou 20 tisíc tun uranového kysličníku ročně. Sovětská strana věděla, že tyto šachty chtěla využít Velká Británie. Zdá se, že Beneš a jeho kolegové neměli představu o tom, jaký význam v této úmluvě hraje uran.
V roce 1945 přijely z Německa do SSSR , jakožto "dobrovolníci", stovky německých vědců, kteří měli vztah k atomovým problémům.
Mezi nimi byl i Gustav Hertz (1887-1975), německý fyzik, laureát Nobelovy ceny za fyziku v r. 1925, též laureát Stalinské prémie, aby pracoval na sovětské atomové bombě. Byl to synovec Heinricha Hertze (1857-1894). Ještě před válkou říkal , že by nejvíc užitku přinesl, kdyby mohl pracovat v SSSR. Hertz mohl lehce podle příkladu Einsteina odjet do Ameriky. Avšak neopouštěl Německo, kde žil z průkazem "užitečného Žida"; tam neměl právo pracovat ve státních institucích, pracoval však v soukromé firmě "Siemens". V roce 1945 se Gustav Hertz stal jedním z prvních německých fyziků, kteří souhlasili s tím, že pojedou do SSSR, stal se ředitelem institutu, žil na břehu Černého moře v domě, který byl postaven podle jeho projektu. Hertz zůstává jediným zahraničním laureátem Nobelovy ceny, který v Rusku pracoval.
Do uniforem přestrojení sovětští akademici získali v Německu, kromě učenců, také 200 tun kovového uranu, což, podle přiznání Kurčatova, zkrátilo lhůtu výroby první bomby o rok až jeden a půl roku. Celkem na atomovém projektu pracovali v SSSR stovky německých specialistů. K dispozici dostali v Abcházii sanatoria "Sinop" a "Akudzeri", ze kterých bylo vysídleno několik desítek vysoce postavených rodin. Z Německa přijížděly vlakové soupravy se zařízením, byly odtud dovezeny tři ze čtyřech německých cyklotronů, rovněž mohutné magnety, elektronové mikroskopy, oscilografy, transformátory vysokého napětí, vysoce přesné přístroje.
Do SSSR bylo též vyvezeno zařízení Institutu chemie metalurgie, Fyzického institutu císaře Viléma, elektrotechnická laboratoř firmy "Siemens", Fyzického institutu ministerstva pošt Německa…na objektech "S" a "G"jak byly označeny dřívější sanatoria pak pracovali: na objektu "A" byl ředitelem baron Manfred von Ardenne, objektu řediteloval Gustav Hertz. Pracovali tam vynikající učenci: Nikolaus Rill; Max Folmer postavil, v SSSR první, zařízení na výrobu těžké vody. Později se stal prezidentem AV NDR; dále to byl člen NSDAP a poradce Hitlera pro vědu Petr Tissen, konstruktér legendární centrifugy na dělení uranu Max Steinbeck a držitel prvního západního patentu na odstředivku Hernot Zille…celkem to bylo okolo 300 osob. Všichni tito vědci dělali pro Hitlera atomovou bombu, ale v SSSR jim jejich minulost nevyčítali. Mnozí němečtí učenci se později stali, někteří opakovaně, nositeli Stalinských prémií. (Kdo vytvářel sovětské atomové zbraně? Sergěj Leskov, Izvěstija 8.12.2009).

Konec třetí části.

JE HISTORIE O PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBOMÝTEM, 2.část

20. november 2017 at 8:44 | VETERANUS
JE VYPRÁVĚNÍ O PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBO MÝTEM?
Druhá část.
"Vojenská operace je souhrn vzájemně sesouhlasených a navzájem spojených, co se týče cílů, času a místa konání, činností pozemního vojska, letectva, námořnictva, jež jsou prováděny podle jednotného plánu" (Různé prameny, na příklad "Словарь иностранных слов», vydaný v Moskvě v roce 1984).
Detailní interpretací nových názorů a jejich logickým vyvrcholením bylo vytvoření tak zvané "McNamarovy doktríny"; ta se posléze stala oficiální doktrínou USA a NATO pod názvem "doktrína pružné reakce". Její podstata spočívala v tom, že Západ bude připraven vést jak totální atomovou válku, tak i války lokální s použitím jaderných zbraní nebo bez jejich použití.
Poté následovalo i v Sovětském svazu vyvozování závěrů, které nemělo o nic méně dramatický průběh jako v USA.
A jak tomu bylo u nás?
Psal jsem o tom v roce 1994 v časopise "Soudobé dějiny", který vydává Ústav pro soudobé dějiny AVČR, v čísle 4-5/1994. Článek byl nazván "Vojenské důvody invaze do Československa v roce 1968". Následně jsem pak publikoval v "Listech", dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, číslo 2, v roce 1995, článek "Od války přes srpen 1968 po přihlášku do NATO", kde jsem psal o tomtéž. I když v polemice, která se v omezeném rozsahu na stránkách Listů" odehrála, a ve které jsem dostal od publicisty Jana Šterna nálepku člověka "formovaného i deformovaného svou profesí a osudem", mohly už mé články u zainteresovaných a nezaujatých historiků vyvolat alespoň povšimnutí. Pokud by ovšem tito nebyli "unaveni a blaseováni dějinami hořejších desíti tisíc", (čti "politických představitelů Pražského jara"), a pokud by "hledali a poznávali masy, hlavní činitele a nositele dějinného vývoje, jejich pravdu a náplň" (uvozuji slova Josefa Pekaře z článku "Paměti sedláka Josefa Dlaska" ve "Smyslu českých dějin", Rozmluvy, Praha, 1990).
Při úvahách o možných důvodech invaze by tedy nebylo od věci, zamyslet se hlouběji nad názory náčelníka GŠ, generála Otakara Rytíře, jak je prezentoval v lednu 1968 na shromáždění funkcionářů armády; ty zřejmě nebyly jen jeho osobním stanoviskem, ale stanoviskem vrcholného vojenského orgánu, Generálního štábu ČSLA; ony názory zřejmě kulminovaly v roce 1968. GŠ byl jistě významnou složkou státní moci v Československu, jehož názory nemohli političtí představitelé nebrat v úvahu. Jeho názory, jakož i názory dalších představitelů GŠ, jakým byl třeba generál Vitanovský, náčelník operační správy GŠ- zástupce NGŠ ČSLA, se nutně jistě promítaly i do jejich běžné činnosti, kterou bylo nutno požadovat od uvedených funkcionářů. Tyto názory nemohly jistě ujít ani pozornosti těch, kteří pracovali na strategických koncepcích Varšavské smlouvy pro případnou válku.
Uvedu jen heslovitě některé výroky generála, jež musely nepochybně vyvolávat značnou nejistotu u sovětských stratégů. Poznamenám předem, že tentýž muž ještě v počátkem šedesátých let (asi roku 1964) varoval politické činitele, že "náš stát bude se všemi svými zdroji vystaven velmi soustředěnému úderu zbraněmi hromadného ničení na celou hloubku našeho území, což si vynutí, aby na teritoriu byla činěna nejradikálnější opatření k zachování prosté existence našich národů" (J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou). Co všechno se muselo odehrát za ony čtyři roky v jeho mysli a v jeho okolí, a v myslích jeho nejbližších spolupracovníků, aby tentýž muž v lednu 1968 říkal? "Potenciální nepřátelé přešli k teorii lokální války…touto teorií podvedli a oklamali sovětské soudruhy, a oni na to šli, přistoupili na teorii lokální války…Sovětskému svazu možná teorie lokální války vyhovuje… z hlediska naší republiky nám teorie lokální války nevyhovuje, protože připouští možnost vedení války bez jaderných zbraní, …znamená orientaci na klasickou válku, která znamená soutěž se Západem ve vyzbrojování našich jednotek; tuto soutěž nemůžeme vyhrát, protože jejich ekonomika je daleko mohutnější než naše..."?
Každý, kdo si osvojil sovětskou vojenskou metodiku, jež byla používána při přípravě rozhodnutí na jakémkoliv stupni velení (tedy i na nejvyšším strategickém stupni), nemůže opominout to, že jedním z činitelů, který musí být hodnocen, je zhodnocení "vlastních vojsk". A součást "vlastních vojsk" tvoří i generální štáby, a proto hodnocení jejich kvality musí být nedílnou součástí tohoto hodnocení. Vždyť "organizační schopnosti velitelského sboru armády" byly jedním z trvale působících činitelů, jež rozhodují o osudu války. Tak to definoval již J. V. Stalin ve svém rozkaze číslo 55 z 25. února 1944, a jistě se tímto názorem řídili i sovětští stratégové počátku šedesátých let XX. století.
Součástí "velitelského sboru" armád Varšavské smlouvy byl tudíž také generál Rytíř, "válečně ustanovený do funkce velitele Československého frontu". Byl jím i generál Vitanovský, "válečně předurčený do funkce náčelníka štábu Československého frontu" (viz "Československá lidová armáda na Rýnu", Naše vojsko, Praha, 2007). Nebyl součástí onoho velitelského sboru také jeden z nejvýše postavených postav v ČSLA, generál Janko, soustavně cvičený na funkci velitele frontu, tedy člověk zastávající postoje, jež ne zcela ladily s principy "doktríny pružné reakce"? O názorech generála Janka jsem psal ve své knize "Letcem ve studené válce" na straně 170 (J. Dvořák, Letcem ve studené válce, Erika, Praha , 2003.)
Nevytvářely závěry z hodnocení schopností velitelského sboru ČSLA, které jistě byly předmětem soustavného hodnocení sovětskými stratégy, také jeden z důvodů, proč po karibské krizi vznikly v Generálním štábu Sovětské armády pochybnosti o schopnosti ČSLA být pevným článkem strategického uskupení Varšavské smlouvy v případných akcích "pružného reagování" na vojensko-politickou situaci v Evropě? Nemohly být takové pochybnosti také jedním z důvodů intervence?
Snažím se vžít se do postavení Generálního štábu Sovětské armády, který musí pro politické vedení země, jež je ve stavu permanentní války s USA (byť je to "jen" válka "studená"), kontinuálně vypracovávat stanoviska k vojenským možnostem země.Tyto možnosti implicite musely zahrnovat i možnosti aliančních zemí, ve kterých generální štáby tvořily důležitou složku. Součástí toho stanoviska, či stanovisek, neustále zpřesňované, byly jistě i návrhy, jak dosáhnout zlepšení mírové dislokace vlastních ozbrojených sil, když se toho nepodařilo dosáhnout dřívějšími politickými jednáními s vedením státu představovaného A. Novotným. To za prvé.
Za druhé zde vyvstávala otázka: jak neutralizovat pochybnosti o významu a aplikaci doktríny "pružné reakce", které zaujímal Generální štáb ČSLA, a jež de facto zpochybňovaly způsobilost jedné z významných složek ozbrojených sil ČSSR?
Je obtížné chápat sovětské stratégy, kteří si dobře osvojili teorii války, jak ji vypracoval Carl von Clausewitz, kteří se opírali namnoze o vlastní zkušenost z války, kdy se správnost těchto myšlenek potvrdila, a pro které se stalo jasným, že přechod k doktríně "pružné reakce" bude znamenat mimo jiného i přechod k takovému způsobu vedení války, který byl jimi používán, a to velice úspěšně, ještě před patnácti lety? Tedy i přechod k takovému pojetí vztahu obrany a útoku, jak jej chápal Clausewitz.
Nechť se čtenáři těchto mých řádků, spolu se mnou zamyslí znovu nad tím, co o tom píše Clausewitz ve svém stěžejním díle; a možná bude srozumitelnější i to, proč o vyrovnání disproporce v dislokaci armád určených pro rozhodnou protiofenzivu, též tak usilovali sovětští stratégové, kteří nakonec přesvědčili politické vedení k rozhodnutí o přivedení určitého kontingentu svých vojsk na území ČSSR:
"Rychlý, mohutný přechod do útoku- tento třpytivý meč odplaty-ten tvoří nejskvělejší část obrany. Kdo s ním ani v myšlenkách nespojuje obranu, ba co víc, kdo s ním bezprostředně jako s její součástí nepočítá, pro toho nebude nikdy jasná převaha obrany." (Ein schneller, kräftiger Übergang zum Angriff - das blitzende Vergeltungsschwert - ist der glänzendste Punkt der Verteidigung; wer ihn sich nicht gleich hinzudenkt, oder vielmehr, wer ihn nicht gleich in den Begriff der Verteidigung aufnimmt, dem wird nimmermehr die Überlegenheit der Verteidigung einleuchten…,Vom Kriege, Carl von Clausewitz, Dűmmlers, Berlin, 1832).

Operace "Dunaj" byla tedy důslednou aplikací těchto slov Clausewitze. Byla aplikací jednoho z elementů "doktríny pružné reakce" na možnou válku na evropském válčišti, konkrétně pak na strategickém pražském směru, a to v takové podobě, v jaké se nezamlouvala československému náčelníkovi GŠ Rytířovi ! Pro mne je důkazem toho, že sovětští stratégové provedením této operace jen vylepšovali podmínky pro to, aby po úspěšné obraně mohli realizovat onen, Clausewitzem požadovaný, "mohutný přechod do útoku". V tom také, podle mého soudu, spočívá podstatný význam událostí roku 1968. Což nikterak nemusí znamenat, že nedoceňuji i morální a politický význam invaze pěti států; pro, nejméně dva z interventů, byla i jistá reminiscence na rok 1938!
Je tak nepochopitelné, že pro doktrínu "pružné reakce" bylo třeba získat i představitele čs. armády silovým způsobem, když nebylo možné dosáhnout toho cestou jednání? Po invazi pak jejich neutralizace byla dosažena kádrovými opatřeními na nejvyšších místech armádního velení ČSLA, které byly uskutečněny po 21. srpnu 1968.
Možná také, když se nad tím dobře zamyslíme, že se nám ozřejmí, jaký je rozdíl mezi reálným myšlením vojenských stratégů a tvorbou mýtů, které fabrikuje jakýsi utajený, nedefinovaný a neznámý subjekt, či tvůrce.
Stejně jako Roberta McNamaru mrazilo, když si čtyřicet let od rozuzlení kubánské krize přehrával "prezidentské pásky" z října roku 1962, tak i mne dnes mrazí, když si pročítám přepis autentického projevu generála Rytíře z ledna 1968 (příslušnou magnetofonovou pásku se záznamem onoho projevu jsem svého času předal Ústavu soudobých dějin AV). Výňatky jsem uvedl výše.
Podle mého soudu spočívá ještě dnes před historiky úkol zhodnotit výše uvedené názory generála Rytíře pohledem těch, kteří měli hlavní odpovědnost za vytváření strategie Varšavské smlouvy. To znamená pohledem Generálního štábu Sovětské armády. A připojit k tomu i pohled na názory generála Janka a Lomského, jak se třeba projevily na jednom ze cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Psal jsem o tom již vpředu.
Nepovažuji za podstatné, aby se historikové příliš "pitvali" v tom, zda či neexistovalo něco, co by prezentovalo jakousi "samostatnou" a "nezávislou" doktrínu našeho státu; její neexistence tížila generála Vitanovského více, než jej mělo tížit to, že se nepodílel na tvorbě doktríny Varšavské smlouvy, potažmo doktríny sovětské. Jestliže říkám "měla tížit", tak tím myslím to, že poctivý přístup ke spojenectví v alianci Varšavské smlouvy ze strany našich nejvyšších vojenských představitelů, vyžadoval také od každého z nich projev určité aktivity, jež by naplňovala pojem "spojenectví" náležitým obsahem.
Dnes, padesát let od oné doby by bylo na místě, aby se historická věda řídila, při zaujímání k těmto otázkám, hledáním správnosti v činnosti jmenovaných činitelů, nikoliv hledisky politické prospěšnosti, jak ji vidí momentální politika.Jestli říkám "hledisky správnosti", tak mám na mysli to, aby na jejich činnost bylo pohlíženo "beze zloby, bez jednostrannosti". I na vojenské činitele té doby se vztahuje zásada suum cuique, tedy "každému, co mu patří".
Zdá se mi, že je třeba se zbavit, byť jen na chvíli, uvažování o jakési "suverenitě" v situaci, kdy byla vedena válka, byť studená; tedy, kdy se plynule pilovaly přípravy rozhodování o válce a míru mezi dvěma antagonistickými bloky. Mít na zřeteli, že na místech nejdůležitějších, tedy jak v USA, tak v SSSR, byl přijímána autonomní rozhodnutí bez toho, že by byl předem získán souhlas všemi státy, sdruženými v oněch dvou blocích, to jest v NATO a ve Varšavské smlouvě (VS). Můžeme si myslet, že rozhodování, které v karibské krizi činil Kennedy, bylo předem konzultováno a odsouhlaseno ostatními členy NATO? Či že rozhodnutí o provedení operace "Anadyr" bylo činěno po souhlase s ostatními členy VS?
V. Čermák se podivuje tomu, že "na samotné okupaci bylo zvláštní především to, jak velká byla armáda, která při této akci byla nasazena, i to, že byla vyzbrojena ostrou municí…". Podivovat se tomu lze jen tehdy, kdy se přehlíží kontext operace "Dunaj", jako jedné z operací studené války. Už Karibská krize ukázala, že v podobné situaci, kdy jsou uvedeny do pohybu obrovské vojenské síly, se může velení vojskům, a tedy i jejich činnost, nechtěně a bez vědomí těch, kteří o provedení operace rozhodli, vymknout kontrole. A bylo nutné být připraven reagovat na nově vzniklou, a nepředvídanou, situaci. Stále ještě nebyla vyloučena možnost, že i v srpnu 1968 ovlivní svou činností situaci, náhle, nepředvídaně, nějaký "čubčí syn", jak onoho "neznámého aktéra" označil prezident Kennedy, když vyslechl informaci v onu "černou sobotu" 25. října 1962, a dozvěděl se, že do výsostného vzdušného prostoru Sovětského svazu směřuje z Aljašky jeho vlastní stíhač, vyzbrojený střelou "vzduch-vzduch" s jadernou hlavicí!
Sovětská strana musela počítat s eventualitami, které mohou nastat, a to bez ohledu na to, že získala od amerického prezidenta písemné vyjádření, že bude akce považována za vnitřní záležitost Varšavské smlouvy. Žádná, oběma stranami války vypracovaná a akceptovaná pravidla, jak řídit vojenské akce v podmínkách "pružné reakce" neexistovala. Už jenom pojem "pružný" si lze vysvětlovat různě. Sovětská strana celou operaci považovala za natolik důležitou z pohledu své strategie, že byla ochotna jít na risk i velkého konfliktu. Jestli to bylo správné, či nikoliv, není, z hlediska současného hodnocení, relevantní. Jako jeden příklad hodnocení celé operace uvedu slova M. Thatcherové: "… v roce 1968 v Československu Sověti ukázali, že jakékoliv hnutí ve Východní Evropě, které by mohlo ohrozit jejich vlastní vojenské zájmy, bude bez slitování a bez odmluvy rozdrceno." (Margaret Thatcherová: Roky na Downing Street, Naše vojsko, Praha, 1966.).
A co o tom říká jeden z řadových důstojníků ruské armády Voroncov? "…byl jsem tehdy kapitánem, starším inženýrem raketového oddílu, a dobře si pamatuji srpen roku 1968. Ačkoliv jsem neměl příležitost k tomu, abych se zúčastnil invaze vojsk do Československa, dotkly se události srpna roku 1968 i nás, vojáků Raketových vojsk strategického určení (RVSU). Tehdy byla RVSU uvedena do zvýšené bojové pohotovosti, bojové hlavice byly spojeny s těmi raketami, jež měly startovat z pozemních stanovišť." ( Andrej Voroncov v "Наш современник " №8 - 2003 г. (www.nash-sovremennik.ru). Nevyvolávají tato slova stejné "mysterium tremendum", jaké má v nás vyvolávat nějaký mýtus?
Konec druhé části.

JE VYPRÁVĚNÍ O PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBO MÝTEM, 1.část

20. november 2017 at 8:40 | veteranus
JE VYPRÁVĚNÍ O

PSYOP 68 HISTORIOGRAFIÍ NEBO MÝTEM?
První část.
"Historiografie" jsou v užším smyslu slova dějiny jakéhokoliv problému" (Malá Československá encyklopedie, svazek 2, Academia Praha, 1985).
"Chci vyprávět o poslední době Augustově, o principátu Tiberiově a o dalších věcech, a to bez hněvu a stranického zaujetí, ke kterým nemám důvod." (Tacitus,Letoipsy ,I,1)
"Mythus je projev života na rozhraní mezi životem animálním a civilizovaným. Mythus si podrobuje mysl, plní ji posvátnou hrůzou, vyvolává v ní strach,vyvolává husí kůži běžící po zádech; je to "mysterium tremendum", tedy tajemství, před kterým je třeba se třást…v každém mythu je docela vedlejší otázka, jak to doopravdy bylo".(Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., Votobia Praha,1998).
PhDr Vladimír Čermák, CSc, napsal, a v roce 2010 v nakladatelství Naše vojsko vydal, knihu "Operace Srpen 1968".
Již v "Předmluvě" se autor pokouší čtenáře přesvědčit, že teprve teď nastala doba, "kdy mnozí lidé už umí používat vzdělanost k rozvíjení samostatného myšlení" a proto jim "nelze zatajovat fakta o nedávné minulosti bez jakýchkoliv následků". Autor se snaží přesvědčovat o tom, že se někteří, jmenovitě pak Dr Lubomír Štrougal, snaží, vydáním memoárů, "blokovat bádání v této oblasti"; snad jsou vinni i tím, že napomáhají vzniku "absence kritické korekce toho, co se stalo" a "znemožňují tak nedávnou minulost nejen poznávat, ale i rozumět jí"; to snad má za následek to, že porozumění minulosti "zůstává velkým problémem našich nedávných dějin". Z řečeného by pak eo ipso měl čtenář knihy dedukovat, že prezentovaná kniha tyto nedostatky historiografie, alespoň částečně, odstraní.
Protože jsem dobu po skončení války velice aktivně prožíval, dokonce 25 roků jsem v řadách KSČ dával mnoho svých disponibilních sil k tomu, abych oné straně pomáhal vybudovat novou společnost, která by už měla být prosta těch vad, které jsem, už jako dospívající mladý muž, prožíval na své kůži, tak mohu dnes, v druhé dekádě XXI. století, prohlásit, že za osudové kroky, které blokují poznávání minulosti, nepovažuji mně známé memoáry, ale především zákon o protiprávnosti komunistického režimu číslo 198/93 Sb., a následný "Nález Ústavního soudu České republiky" číslo 14 z 21. prosince 1993.
Svého času vyjádřilo několik desítek, možná stovek, francouzských historiků, názor, že "historie není objektem práva", že "ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu", protože "politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politikou historie" ( http://www.lhd-toulon.net/spip.php?artic...1086)? Francouzští historikové, které nelze považovat za primitivy, asi věděli, proč takové stanovisko formulovali.
Jestliže čs. zákonodárná, výkonná a soudní moc takové stanovisko nerespektovala, a postavila na cestu k poznání historické pravdy svou, ideologicky motivovanou konstrukci v podobě onoho zákona, pak i na cestu ke skutečnému poznání té části naší historie, která je v knize prezentována jako "Pražské jaro", byl postaven blok v podobě novodobé Chimairy; ta bude bránit ve vstupu na cestu vedoucí k poznání pravdy.
Překonat působení oné chiméry lze jen tím, že "všechny činy lidské budou měřeny měřítkem správnosti, a ona "správnost" nebude nahrazována prospěšností, a místo historické vědy pak nepůjde jen o politickou a jinou agitaci" (E. Rádl). Což, řečeno slovy římského historika Tacita, znamená, přísně se držet zásady, že o historii bude vyprávěno "bez hněvu a stranické zaujatosti" (sine ira et studio).
Přečtení knihy "Operace Srpen 1968" mne nepřesvědčilo, že se autorovi knihy podařilo tuto zásadu, vytvořenou už v antice, dodržovat. Proto jsem přistoupil ke zpracování několika připomínek. Chci ze svého pohledu pomoct k nalezení správné cesty k pravdě o době, kterou jsem sám intenzivně prožíval.
Musím předeslat, že jsem svou profesí voják a že tedy můj pohled, jak mne k tomu vybízí i samotný název knihy (řeč bude o operaci), bude ovlivněn mou profesí; ta byla ve své poznávací části zásadně ovlivněna vzděláním na vysoké škole vojenského letectva v SSSR; a s tím související vojenskou kariérou; ta částečně zasahovala i období před rokem 1968. Zvláště pak to bylo období kubánské raketové krize, jež předcházelo invazi Československa.
Na prvním místě chci oponovat tvrzení V. Čermáka, že "pečlivě vybíraní mladí lidé byli vysíláni do SSSR, aby se naučili sovětsky myslet, žít a šířit vše sovětské". Protože jsem v padesátých letech minulého století byl jedním z oněch "mladých lidí", který byl už jako voják z povolání, vázaný už dříve složenou přísahou, vyslán v roce 1954 do SSSR, aby tam studoval na vysoké škole vojenského letectva, musím prohlásit, že tvrzení autora knihy je vědomě nepravdivé, tedy lživé. Před mým odjezdem ke studiu mi nikdo z mých nadřízených podobný úkol nezadal. A to ani přímo, ani nepřímo.
Sám jsem své vyslání na uvedené studium uvítal s jistým vnitřním nadšením. Chápal jsem to především jako jistou poctu, které se mi dostalo díky dobré předešlé činnosti v řadách vojenského letectva. A v samotné možnosti studovat v SSSR jsem samozřejmě viděl též příležitost poznat blíže zemi, která v historii i mé země sehrála významnou úlohu. Vždyť ji, i mne samotného, zachránila před osudem, který byl pro slovanské národy chystán nacistickým Německem. A mně, na místo osudu mi nacistickým Německem chystaného, poskytlo osvobození v roce 1945 armádou oné země, možnost dokončit středoškolské studium; tuto možnost mi v roce 1941 vzala německá okupační moc, když mě, jako žáka tercie jihlavského gymnázia vyhnala ze školy, a následně mi zakázala studium na jakékoliv střední škole.
Hlavní smysl vyslání ke studiu do SSSR jsem však především chápal jako příležitost, kdy budu moct už v míru prokázat své odhodlání plnit slova přísahy, že budu své zemi až do "posledního dechu oddán", a že se "budu svědomitě učit vojenskému umění". A možnost učit se vojenskému umění v zemi, která v minulé válce nad jakoukoliv pochybnost prokázala, že dovede porážet i toho nejzkušenějšího nepřítele, jsem považoval za vrcholnou příležitost, kterou mi osud v té době mohl nabídnout.
Druhou věcí, kterou musím předeslat, je to, že jsem, a zůstávám po celý svůj život, a to přibližně od svého sedmnáctého roku života do dnešních dnů, tím, koho autor nazývá nepřesně definovaným pojmem "rusofil" a "sovětofil". V této souvislosti si nemohu nevšimnout toho, že se autor v jistých pasážích své knihy nevyhýbá použití pojmů, které, podle mého soudu, vůbec nepatří do knihy, která by měla být řazena mezi knihy historické. To platí na příklad tehdy, kdy označuje SSSR za jakési "monstrum". Tady se autor vůbec nepokouší o to, aby seznámil čtenáře s tím, co toto latinské slovo, které se stalo také součástí českého slovníku, znamená. A už vůbec se nepokouší objasnit čtenářům, v čem se stát, nazvaný monstrem, jako takový vyznačuje, či vyznačoval.
Odvolávka na to, že je to slovo i "pro většinu Rusů" označujících svůj stát jako monstrum, nestačí. Kdo tvoří onu "většinu" Rusů, kteří takto na svůj stát pohlížejí? Nejsou to náhodou ti Gogolovi Rusové, kteří "se po ruském zvyku dali na pití"…, a kteří pak "znají jen silné výrazy, a když někoho obdaří slůvkem, přejde to slůvko na celý rod a potomstvo a potáhne se za nimi… třeba na konec světa"?
Latinské slovo "monstrum", převzaté do Slovníku jazyka českého, znamená podle Latinsko-českého slovníku (SPN, Praha, 1957) "nadpřirozené znamení, nadpřirozený úkaz, zjev, zjevení, obluda, netvor, nestvůra". Použití takových epitet při označení jakékoliv země, to je také ještě historiografie? Nebo je to ideologií motivovaný mýtus? Tady přece nejde o to, zda je tím v daném případě někdo uražen či nikoliv, ale o to, že je tímto ahistorickým a nevědeckým pojmem označována země, o jejímž kladném přínosu pro světovou historii nelze pochybovat.
Uznávat kladný přínos existence a činnosti Sovětského svazu pro historii světa za kladný, přece vůbec neznamená zastírat i záporné stránky činnosti tohoto subjektu světové historie. Stačí jen "maličkost": držet se zásady, že historie bude popisována sine ira et studio, tedy "bez hněvu a stranické zaujatosti"!
Bylo snad projevem "obludy, nestvůry, netvora" to, co o Rusku napsal F.X.Šalda (1867-1937) ? "Na počátku XX. století se udál v Rusku děj hromadného entuziasmu pro ideu, kdy celý národ podstoupil strašlivé utrpení, aby vyzkoušel za lidstvo nové formy života společenského, hospodářského, duchovního. Je možné, že se zmýlil i v tomto případě, že jich nenalezl. Ale pokus byl v obojím případě tak opravdivý a tak děsivý přímo svým odhodláním, že stojí osamocený v dějinách."
A F. X. Šalda, který zemřel roku 1937, nemohl při psaní oněch řádek ani tušit, jakou roli při zachraňování křesťanské civilizace svěří historie Rusku v době Druhé světové války. Na tom ani nezmění nic skutečnost, že se vyplnila Šaldou předpokládaná možnost, že zkouška, nalézt tyto nové formy společenského, hospodářského a duchovního života, nebude úspěšná. Na opravdovosti a odhodlání těch, kteří takovou zkoušku organizovali a řídili až ke splnění role, kterou jí historie předurčila, to však nemění nic. Což ostatně obecně platí pro experimentování vůbec.
Bylo snad projevem činnosti "obludy" či "nestvůry" to, co prohlásil 28. září 1944 o Rusku Churchill v Dolní sněmovně? "Britští a američtí spojenci nesmí nikdy zapomenout na nezměřitelnou službu, kterou Rusko vykonalo pro společnou věc. Když překonalo dlouhá léta strádání a útrap, dokázalo zbavit života německé vojenské monstrum. Rusko zadrželo a zničilo velkou část sil, které stály proti nám, větší než ty, které s námi bojují na Západě. Za tato dlouhá léta zaplatilo obrovskou cenu. Bylo to Rusko, na které připadla hlavní tíže boje v pozemních bitvách"? (Anatolij Utkin, Světová studená válka).
To vše, a mnoho dalšího kladného, co Sovětský svaz přinesl pro světovou historii, nebylo výsledkem činnosti něčeho nadpřirozeného, nebylo výsledkem činnosti jakéhosi zjevení, ale bylo výsledkem úsilí, někdy až zoufalého, reálně existujících milionů lidí, z nichž velká část pro věc svého státu přinesla oběť nejvyšší!
Autor knihy konstatuje s jistým politováním, že se vyskytují poměrně dlouhé periody, kdy se nikdo bádáním o období let šedesátých nezabýval, že to možná signalizuje existenci specifických bloků a bariér vůči pokusům hlouběji studovat minulost, a to přesto, že formálně existují pracoviště, která se těmito událostmi mají zabývat jako stěžejní problematikou své existence. Jako je to na příklad ÚSTR; ale nedělají to proto, že lidé, kteří u toho byli a mohou podat svědectví o tom, co viděli, zapomínají, anebo se prostě pletou.
Co se pak týče armády, pak byl vytvořen další "blog" na cestě zkoumání historie tohoto období v podobě "Bílé knihy o obraně", kterou vydalo Ministerstvo obrany v roce 2011, realizujíc tím programové prohlášení vlády Petra Nečase. Jak jsem se přesvědčil korespondencí s jedním pracovníkem ÚSTR na podzim tohoto roku, tak zde existuje blog téměř dogmatické podoby. Je představován větou, že "československá armáda po převzetí moci komunistickou stranou v roce 1948 se stala jednou z opor nového totalitního systému". A jelikož byl tento systém en bloc odsouzen, pak zde byla položena i překážka, kterou nelze při zkoumání, třeba úlohy armády, překročit.
K tomu by bylo třeba dodat, že oni lidé mohou mít i jiné zábrany, než je zapomnětlivost nebo popletenost, proč svědectví nepodali, ač by mohli mnoho říci. Jako příklad bych uvedl to, jak se k projektu, který byl počátkem devadesátých let realizován, postavila řada funkcionářů armády, kteří "byli u toho a mohou podat svědectví". Onen projekt nesl anglické označení "Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact", (http://www.isn.ethz.ch/php/index.htm) (dále jen "PHP").
Je poučné zabývat se osudem tohoto projektu, zvláště pak postojem řady funkcionářů ČSLA, kteří byli "u toho", a kteří měli teoreticky možnost k "tomu" něco říci, a byli v roce 2003 interviewováni, či žádáni o interview, Karlem Sieberem. Rozhovory se konaly mezi květnem a listopadem 2003. Již vzpomínaný zákon číslo 198 o protiprávnosti komunistického režimu (v mém pojetí to je zákon o "sofistikovaném honu na čarodějnice") byl přijat 9.7.1993, tedy 10 roků před tím; ten postavil, v podobě právní normy, blok k tomu, aby byly prozkoumány příčinné souvislosti událostí, předcházejících roku 1968.
Většina československých pamětníků, kteří byli požádáni, aby se vyjádřili formou interview k činnosti čs. armády, jako součásti vojsk Varšavské smlouvy, jež tvořila historický rámec událostí roku 1968, tuto možnost odmítla. Bylo to patnáct armádních funkcionářů, z nichž jsem dobře znal Jaroslava Klíchu. A to z doby, kdy jsem, řečeno jeho slovy, spolu s ním věřil, že "žádný člověk není jen ostrov sám za sebe"; tedy z doby, kdy on byl zástupcem náčelníka politického oddělení 46. bombardovací letecké divize a já byl zástupcem velitele oné divize, tedy v letech 1957 až 1960. Bez toho, že bych od něho znal jeho konkrétní důvody, proč odmítl se podílet na projektu "PHP", mám téměř stoprocentní jistotu, že to nebyly důvody zdravotní, ani věkové, ale spíše pochybnosti, zda by jeho stanovisko nebylo v době "honu na čarodějnice", jež v té době charakterizoval atmosféru v naší zemi, zneužito proti němu, a nebo proti jeho rodině.
Kromě toho zde byli také lidé, kteří, z neznámých mně důvodů, vůbec nebyli zahrnuti do okruhu těch, kteří by měli být dotazováni proto, že zastávali takové pracovní pozice v armádě, kde získávali konkrétní užitečné poznatky. Na příklad z pětice funkcionářů velitelství 10. letecké armády, kteří měli přístup k nejtajnějším bojovým dokumentům pro válku, nebyl dotazován nikdo. Což mimo jiného dosvědčuje jistou předpojatost, možná i apriorní zlobu, iniciátorů a realizátorů takových projektů, jakým byl třeba onen "PHP". A ukazuje též na to, zda vůbec existuje politický zájem tuto část národní historie systematicky studovat a hledat v ní i poučení! "Fas est ab hoste doceri" ("Je vhodné nechat se poučit i od nepřítele", čti "i od příslušníků organizace zločinné a zavrženíhodné"), hlásal už přece na přelomu letopočtu Ovidius, že?
Pokud by nebyla byla ab initio ("od počátku", tedy od okamžiku, kdy politickou moc získaly "porevoluční" síly) v naší zemi vytvořena atmosféra, jež už na úrovni státní moci předurčila interpretaci nejnovějších dějin země; pokud by se byl stát skutečně zajímal o příčiny a o širší souvislosti událostí kolem roku 1968, a nezadával záměrně úkol historického zkoumání pouze obdobím mezi roky 1967 až 1970, jak to vláda učinila svým zadáním. Pak by se, možná, nemusel V. Čermák pozastavovat nad tím, že "stále chybí vysvětlení toho, proč k událostem roku 1968 vlastně došlo" , a proč chybí "vysvětlení toho, proč muselo dojít k tak masivní (a jistě i nákladné) invazi vojsk do státu, který nebyl vůči těm, kteří jej napadli, nepřátelský".
Kontext událostí roku 1968 sahá, podle mého soudu, mnohem hlouběji do minulosti, než je rok 1967. Při nejmenším sahá ke kubánské raketové krizi roku 1962. K pochopení toho, k čemu tehdy mohlo dojít, a proč k tomu mohlo dojít, nejprve došli Američané. Jich se, poprvé ve vlastní historii, přímo dotkla přítomnost mocných sil protivníka u jejich prahu a na jejich "zadním dvorečku". "Na západní polokouli pohlížely Spojené státy jako na svou zakázanou oblast", píše ruský historik V. Utkin; to se sice, "nijak neztotožňovalo s demokratickými principy, které hlásaly" (Anatolij Utkin, Světová studená válka), ale v mnohém to objasňuje jejich reakci na to, když si Sovětský svaz dovolil přesunout na Kubu, po souhlase se zákonnou vládou této země, kontingent svých vojsk, včetně jaderné munice a prostředků jejich dopravy na cíle, jež by se byly mohly vyskytnout na moři nebo na americké pevnině v případě, že by bylo došlo k vojenskému střetu.
"Chruščov v roce 1962 vystavil svět, včetně SSSR, riziku zkázy", kategoricky tvrdí V. Čermák. Tento jeho názor se "poněkud" neshoduje s názorem jednoho z aktérů kubánské krize, tehdejšího ministra obrany Kennedyho administrativy, Roberta C. McNamary. Ten píše v dopise z 22. května 1997 svému sovětskému partnerovi z příslušných jednání, generálu A.I.Gribkovovi, kromě jiného (překládám z ruské verze dopisu, jak byla publikována v časopise «Военно-исторический журнал»), toto: "Všеobecně se má za to, že činnost Sovětského svazu, Kuby a Spоjených států přivedla v říjnu 1962 všechny tyto tři země na okraj války…ani Sovětský svaz, ani Kuba, ani USA neměly úmysl vytvořit svou činností tak nebezpečnou situaci…v době, kdy se skončila práce na analýze oné krize na třetím setkání v Moskvě v lednu 1989, prováděná skupinou vysoce postavených sovětských, amerických a kubánských osob, jež se zúčastnily vypracování rozhodnutí v oněch krizových dnech,(první setkání této skupiny se odehrálo v roce 1987, mělo pokračování dalších pět let a skončily v lednu 1992 posledním setkáním v Havaně za předsednictví Fidela Castra), bylo zřejmým, že v době, která předcházela krizi, i v době krize samotné, byla v každé z uvedených zemí přijímána rozhodnutí na podkladě nehodnověrných informací, nesprávných úvah a chybných kalkulací (v ruském originále «недостоверной информации, неправильных суждений и ошибочных расчетов»).
Otázkou tedy je: kdo má více pravdy? V. Čermák či McNamara, potažmo ona skupina, která konferovala pětkrát v letech 1987 až 1992?
Po rozuzlení krize pak "v projevech prezidenta Kennedyho zaznívaly v období mezi říjnem 1962 a listopadem 1963 myšlenky, které naznačovaly, že se v tom, jak američtí vůdci chápali své zájmy, začal objevovat nový důležitý moment: slepé nepřátelství k SSSR může v krizové situaci zahubit nejen globální zónu vlivu, ale i samotnou Ameriku" (V.Utkin, ibidem). Lze vyloučit, že i na sovětské straně bylo uvažováno podobně? Vždyť ponaučení z karibské krize nemohla být jednostrannou záležitostí.
Namísto Eisenhowerovy "hromadné odvety" prosadil Kennedy svou koncepci "pružné reakce" (flexible response). "Ta se však pro provedení vojenských operací ukázala jako mýtus. Nepodařilo se najít nástroje jak regulovat jaderný boj a jak zabránit jeho vystupňování či jak jej opět zastavit".(J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou). Aktuální otázka zní: nejsou stejným mýtem slova generála Pavla o tom, že bude na východním křídle NATO bojovat s Ruskem i s "taktickými jadernými zbraněmi"?

Konec první části.