SVĚT PODLE KISSINGERA

26. july 2017 at 9:13 | VETERANUS
SVĚT PODLE KISSINGERA
1.část (revidovaná varianta)
"Jestliže se vám zalíbíme, budete o tom vyprávět, ale zbytečně: nikdo vám neuvěří; znají nás jen málo a nechtějí nás poznat lépe". (To říká manželka ruského cara Mikuláše I. Francouzovi A. de Custinovi při jejich prvním setkání v roce 1839, http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/kyustin/intro.php).
"Nikdo více než já, nebyl otřesen velikostí ruského národa a jeho politickým významem. Myšlenka o tom, jak veliký je význam, ke kterému je tento národ, jenž se na jevišti starého světa objevil jako poslední, předurčen, mne neopustila za celou dobu mého pobytu tam". (Astolphe de Custine, Dopisy z Ruska, id).
"Rusy mám velmi rád a nikdy jsem nepoznal lepší lidi, ani lidi, kteří by se nám více podobali" (Ernest Hemingway, Přes řeku a do lesů, Melantrich, Praha, 1958).
"Američané vůbec, nehledě na všechno své bohatství, své technologie, všelijaké své kanony, svou technickou převahu, nevládnou tím nejdůležitějším- nerozumí jiným světům a neumí si vážit jejich odlišnosti." (Anatolij Ivanovič Utkin, doktor historie, profesor, ředitel střediska mezinárodních výzkumů Institutu USA a Kanady, akademik humanitárních věd, člen asociace politických výzkumů USA, poradce Výboru mezinárodních věcí Státní dumy Ruské federace, dnes již zesnulý,http://dbelyaev.ru/we-have-no-more-gifts-for-the-united-states-9875.html, 27.2.2013).
Nakladatelství "Prostor" vydalo v roce 2014 český překlad Martina Pokorného knihy Henryho Alfreda Kissingera "World Order". Překladatel knihy přeložil slovo "Order" slovem "uspořádání", takže český název Kissingerovy knihy zní: "Uspořádání světa". Což samo o sobě nemusí být nesprávné, ačkoliv anglicko-české slovníky mají pro ono slovo mnoho významů a slovo "uspořádání" mezi nimi není. Na příklad je to "řád, pořádek, instrukce, nařízení, rozkaz, povel, příkaz, směrnice, předpis, povaha" (Anglicko-český letecký slovník, VZLÚ, 1984), či "rozkaz, příkaz, pořádek"' (Vojenský anglicko-český takticko-technický slovník, vydaný v roce 1960 Ministerstvem národní obrany pod označením Škol-51-23). Ani renomovaný Anglicko-český slovník Osičky-Valdaufa, vydaný Academií v roce 1970, neuvádí v řadě významů slova "order" ten význam, který použil překladatel. Ale, budiž!
Pro mne, jako pro čtenáře knihy, jíž autorem je mezinárodně známá osobnost, by už samotný název, a to, jak byl přeložen do českého jazyka, mělo svůj význam; postrádám jen objasnění, proč právě bylo autorem zvoleno, kromě uvedeného významu, také spojení dvou slov "world" a "order", aniž je u slova "world" uveden tvar, ze kterého by bylo zřejmě, že se jedná o uspořádání "koho, čeho", tedy světa. Totéž platí pro překladatele. Autor i překladatel zřejmě nechávají na vůli čtenářů, aby si sami, po přečtení celé knihy, udělali závěr, kterému vlastně významu anglických i českých slov obsah knihy odpovídá.
Riskují tím samozřejmě to, že se mezi čtenáři najdou i tací, patřím k takovým, kteří dospějí k závěru, že knihu není něčím, co by pravdivě ukázalo, jak je vlastně svět uspořádán; hlavně pak, kdo jej tak uspořádal, a jakými principy se řídil hybatel osudy světa při jeho uspořádávání; mně osobně se uspořádání světa, jak je líčí autor knihy, jeví spíše pouze jako jeho fabulace, která nepopisuje svět v jeho realitě. Což je jistě akceptovatelné, ale představuje to něco, co Wolfgang Ischinger nazval ve Foreign Affairs "vlastní ligou Kissingera". Nabízí to neodbytně myšlenku, že autor knihy "hraje" s osudy světa podle pravidel, která si sám sestavil, a že mnohdy je, jím zobrazovaný svět, takovým, jak by jej autor chtěl mít, nikoliv jakým skutečně je.
Pro mne, jako jednoho ze čtenářů, který v roce 2017 knihu četl, je už z názvu navíc patrné, že knihu napsal politolog; tedy člověk odborně se zabývající oborem lidské činnosti, který by snad měl mít vztah k vědě, a který by případně měl být součástí těch lidských činností, jež jsou vědou oprávněně nazývány. Mně se však to, co se nazývá "politologií", už delší dobu jeví vědou jen "jako".
Analogii pro to, abych onu, pro tak zvanou "vědu", ke které se dnes hlásí tak veliké množství lidí, našel vhodný výraz, hledám třeba u astronomů a kosmologů. Ti mají pro vesmírný objekt, který se zemskému pozorovateli jeví "jako" hvězda, ale svými vlastnostmi odpovídá něčemu jinému, název s příponou "quasi". V latině toto slovíčko znamená "jako by, jakoby, jako". Astronomové tedy znají "kvasar", což hvězdou není, ale je "quasistellar radio source". Protože, jak mi říká má zkušenost, je "politologie" vědou jen zdánlivě (quasi), měl by se i tento obor lidské činnosti, ke kterému je řazen i autor knihy, nazývat jinak.
Výstupy oné "quasivědy", jak je nalézám v knize Kissingera, mají se skutečnou vědou málo společného. Tím samozřejmě nemám jen na mysli, že tento obor je vzdálen zásadě, již vyslovil Immanuel Kant, že "v každé vědě je jen tolik vědeckosti, kolik v ní je matematiky" (E. Rádl, Dějiny filosofie, Novověk, strana 241, Votobia, Praha ,1999). Tady by Henry Kissinger pohořel úplně, vždyť jen to, že uvádí, že Rusko v letech 1552-1917, tedy za 365 roků, zvětšovalo své území v průměru o sto tisíc kilometrů čtverečních ročně, je nesmyslem nejen geografickým, ale i popřením aritmetiky. Pouhé násobení uvedených čísel a jejich porovnání s výměrem Sovětského svazu, jenž byl geografickou entitou mnohem větší, než je jeho část - Rusko - jen má slova o nesmyslu potvrzují.
Druhý můj argument, kterým chci potvrdit svůj názor, že to, co prezentuje autor, lze spíše než vědou, nazvat "quasivědou", spočívá v tom, že věda by měla pracovat s definicemi a jednoznačně interpretovanými či interpretovatelnými pojmy. A pokud takové definice ještě nemá, pak by na nich měla pracovat, a autor, který s nedefinovanými pojmy pracuje, by je měl vysvětlit, alespoň tak, jak je chápe on. Pokud ovšem je veden snahou říkat a psát pravdu, byť by to v daném okamžiku byla jen pravda jeho.
V tom se však Henry Kissinger zásadně zpronevěřuje principům, které už před dvaceti pěti stoletími prosazoval Řek Socrates, když zdůrazňoval, že k tomu, abychom poznali pravdu, musíme mít k dispozici přesné výměry. A pravda přece musí být prvořadým "výstupem" při vysvětlování "řádu světa" (World Order), že?
À propos: "řád světa", podle tvrzení Kissingera, sice "nikdy v dějinách neexistoval" (str. 14), ale přece jen by jej rád viděl na prvním místě, že? Namístě je otázka: jestliže nikdy neexistoval "řád světa", proč by najednou mělo existovat jakési "uspořádání světa"? Nebo snad nejsou pojmy "řád" a "uspořádání" identity, kterým je možno uvést pod "společným jmenovatelem", tedy pod pojem "order"?
Už z názvu bych tedy, jako čtenář, měl poznat, čím se kniha skutečně, nikoliv jen virtuálně, zabývá. To, bohužel, se nestalo a samotné přečtení knihy spíše ukazuje na to, že kniha spíše představuje snůšku pohledů na svět, jen zdánlivě systemizovaných; nikoliv však něco, co by bylo možno chápat jako výklad toho, jak je dnešní svět uspořádán, jaké reálné síly, nikoliv tedy jen vůle a činnost jistých politických osobností, tu vystupovaly v roli "scénáristů a režisérů", a kdo tedy měl hlavní roli v onom uspořádávání současného světa do jeho dnešní podoby. Toho se ale Kissinger zřejmě bojí, jako "čert kříže", jelikož by se mohl dostat na půdu svého soukmenovce Karla Marxe.
Možná také by nebylo irelevantní, kdyby kniha poskytla informaci o tom, jak a v čem se ono uspořádání světa, či pořádek a řád, v němž se nacházejí, odlišuje od světa minulého, kde vlastně probíhá ona virtuální hranice mezi "starým a novým" světem, a jak se do nového uspořádání světa promítají kataklyzmata Druhé světové války a války studené po ní následující a na ni navazující.
Že svět si žádá nového uspořádání netvrdil jen Karel Marx, když prohlašoval, že "filosofové svět různě vykládali, je však zapotřebí jej změnit". To tvrdí i současný papež František. Ten při návštěvě Bolivie v roce 2015 prohlásil: "Uvědomujeme si, že něco není v pořádku se světem, když je tolik rolníků bez půdy, tak mnoho rodin bez domova, tolik dělníků bez práce, tak moc lidí, jejichž důstojnost není respektována? Pokud je tomu tak, potom trvám na tom, abychom se nebáli říci: chceme změnu, reálnou změnu, strukturální změnu. Tento systém je neúnosný." Nabízí se otázka: "Není současná hlava katolické církve skrytým marxistou?"
Podle vydavatele, jak je uvedeno na záložce obalu, předkládá ve své knize "vlivný politolog, historik a bývalý ministr zahraničí Spojených států", Henry Kissinger, "mnohostranný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na řád světa". Autor také, podle vydavatele, zaměřuje pozornost čtenáře na "americké politické vize, které se "přestaly opírat pouze o systém vyvažování a začaly usilovat o dosažení míru šířením demokratických principů".
Henry Kissinger, tento pozorovatel, možná v jisté době i spolutvůrce, "uspořádání" světa, který v jisté době zaujímal významné místo v administrativě státu, jenž se od okamžiku, kdy jeho politici dostali od vědy prostředek, který jim dal takovou sílu, že se mohli stát též, vedle uspořadatelů světa, také "smrtí, ničiteli světů", (viz R.Oppenheimer v knize "Jasnější než tisíc sluncí"), nepracuje s přesnými výměry. Jako příklad uvedu, jím často používaný, dokonce v nadpise na obálce knihy(!), pojem "mocenská rovnováha".Tady "zabrousil" autor nikoliv do matematiky, ale do fyziky, aby si odtud vypůjčil pojmy, kterou jsou vysvětlovány v encyklopedických publikacích. Protože, podle mých znalostí, vědecky zdůvodněná definice onoho dvouslovného pojmu "mocenská rovnováha", neexistuje, pokusil jsem se empiricky, spíše v podobě laických otázek, se zeptat autora: "Co je, či co není, mocností, jež vstupujíc do oné soustavy, tuto uvádí do relativně stálého stavu? A jakou činností se tak děje? Jaké nástroje, či jakou sílu, má k dispozici? Je tou silou síla materielní, duchovní, či obojí? Čím je charakterizován stav rovnováhy soustavy států, jež ji tvoří? Představují onu soustavu všechny státy světa nebo jen některé? Jestli ano, tak které? Kdo určuje, že bylo dosaženo rovnovážného stavu soustavy a podle jakých kritérií se tento, relativně konečný, stav soustavy určuje? Jaká role a pravomoc přísluší jednotlivým, od sebe se lišícím, prvkům oné soustavy?
Podobné, a mnoho dalších otázek, by bylo možno formulovat, a hledat na ně odpověď, aby se také vyjasnilo, co vlastně představuje mocnost, tedy sílu a vliv, jednotlivých prvků soustavy. Oč se ona síla opírá? O držení či nedržení atomových zbraní, o počet balistických raket, o počet základen, o velikost námořních sil, o počet letadlových lodí etc? Jakou roli hrají morální faktory? A tak dále, a podobně. Nezáleželo by to také na tom, udržovat nejen vojenskou moc, jak to zdůrazňují v posledních letech američtí prezidenti, ale dennodenně (něm. tagtäglich) projevovat činy, a to nikoliv výběrově, ale univerzálně, jak se obhajují "humánní hodnoty"?
A při hledání odpovědi na tyto a další otázky, se znovu vracím k principům, které vyslovil už před dvaceti pěti stoletími Socrates.
Na prvním místě bych se byl rád od p. Kissingera dozvěděl to, čím se dá objasnit, že teprve 65 roků poté, kdy byl podepsán Vestfálský mír, a kdy byl v Evropě zaváděn tak zvaný "vestfálský systém", údajně nastolující "evropskou mocenskou rovnováhu" , se "odlehlé a tajuplné Rusko poprvé v dějinách zapojilo do sporu o evropskou mocenskou rovnováhu"? Nebylo to proto, že nikdo Rusko k něčemu takovému nepozval? Nepřipomíná to jistou shodu s obdobím, které následovalo po skončení "studené války" v Evropě koncem osmdesátých let XX. století? Kdy jsou současné snahy a nabídky Ruska na vytvoření jednotného bezpečnostního a politického systému Evropy, systému, který by určitě nebyl v rozporu s "mocenskou rovnováhou", odmítány? A kdy důsledkem takové politiky je spíše než budování "evropské mocenské rovnováhy" vytváření její disbalance, kdy je cíleně vylučováno z Evropy Rusko, jakoby tento stát geograficky, civilizačně i kulturně nebyl součástí Evropy? Kdy si z Ruska zbytek Evropy vytváří potenciálního protivníka? Proč tomu tak je? Není to v prvé řadě proto, že Západní Evropa do "Evropy" zařazuje jen konvenčně určené státy a národy?
Za druhé proto, že to, co je nazýváno "sporem" o rovnováhu představuje něco neurčitého a libovolně interpretovatelného. Vždyť samotné substantivum "spor" je přece odvozeno od slovesa "příti se"; a to znamená "míti spor, "hádati se" (Trávníček).
A za třetí proto, že na fenoménu "vestfalského vyjednávání" se ukazuje, že se ono vyjednávání nemohlo stát základem "globálně aplikovatelného systému", když jeho vyjednavači, tedy ony subjekty, které měly "globálně aplikovatelný systém" vytvořit se "nepokusili do jednání vtáhnout sousední Rusko"; tak samozřejmě nemohl vzniknout nejen globální systém, ale dokonce ani ne systém evropský. Což se v "modrém" projevuje i dnes, kdy na příklad systém evropské bezpečnosti se tvoří bez účasti Ruska, nebo dokonce proti němu. Otázkou tedy je, zda dnešní úsilí o vytvoření jakéhosi bezpečnostního systému Evropy může skončit lépe, než skončilo úsilí o to, aby se vestfálský princip rovnováhy stal univerzálním. Nabízí se otázka: jaký vlastně význam má existence OSN? Je skutečně tím, več doufali její tvůrci v ohni druhé světové války?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement