January 2017

KAREL PACNER, ROBERT McNAMARA A KUBÁNSKÁ KRIZE ROKU 1962

22. january 2017 at 9:00 | veteranus

KAREL PACNER, ROBERT McNAMARA A KUBÁNSKÁ KRIZE ROKU 1962

"Consilium mihi pauca de Augusto et extrema tradere, mox Tiberii principatum et cetera, sine ira et studio , quorum causas procul habeo" (Tacitus Publius Cornelius, Annales I.,1) ("Chci vyprávět něco o poslední době Augusta, na to o principátu Tiberiově, a o dalším, a to beze zloby a bez jednostrannosti, příčiny ke kterým jsou mi vzdáleny.")

Když římský historik Tacitus začal psát své Letopisy, považoval za potřebné zdůraznit už v prvních větách svého díla, asi k tomu měl důvody vycházející z jeho vlastních zkušeností té doby, že přistupuje k této práci bez pocitů hněvu a chce na události pohlížet nestranně. Tuto zásadu, starou více než dva tisíce let, zdůrazňoval už Cicero, když sto let před Tacitem nabádal řečníky, tedy v antickém Římě ty, které bychom mohli přirovnat k dnešním publicistům, aby dbali základního zákona historie, to jest "nebát se žádné pravdy, bát se každé lži, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti". Ona zásada, podle Cicerona dokonce zákon historie, je, bohužel, mnohým našim publicistům velice vzdálena a v jejich publicistických dílech se málo projevuje. Proběhlo oněch dva tisíce let zbytečně?

O nerespektování těchto zásad jsem se přesvědčil, když jsem se seznámil s článkem Karla Pacnera, jehož publikační práce jistě nejsou českému čtenáři neznámy; ten využil na podzim roku 2016 příležitosti, kdy na věčný odpočinek odešel kubánský revolucionář Fidel Castro, aby znovu oživil některé skutečnosti, týkající se tak zvané "kubánské raketové krize". Ta se odehrála v létě a na podzim roku 1962. Pisatel těchto řádků byl v jistém směru na této krizi osobně angažován, když jako příslušník ČSLA prožil ony tři měsíce, kterým konec byl v polovině listopadu onoho roku, většinou v neustálých cvičeních, přesunech a pobytech ve štábní "vétřiesce", jichž se zúčastňoval se svým štábem letecké armády, aniž byl kloudně informován o tom, co se vlastně v západní části Atlantiku a jeho ostrovní či pevninové části, vlastně odehrává. Že v této době se svět ocitl, aniž to kdokoliv z vlivných politických činitelů si přál, na okraji propasti všeobecné jaderné války, to jsem pocitil v plném rozsahu až několik desetiletí později.

Nemám v úmyslu zabývat se jednotlivými výroky Karla Pacnera z článku, který byl ve třech pokračováních uveřejněn na stránkách "technet.idnes.cz". I když, musím přiznat, že jsem se málokdy setkal s takovou směsicí pojmů, jež jsou ve vzájemném rozporu, či které se vymykají definicím, které jako vojenský profesionál znám. Při tom už před dvaceti pěti stoletími Sokrates zdůrazňoval: "máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů" (Emanuel Rádl). O pravdu ale zřejmě Karlu Pacnerovi až tak mnoho nešlo.

Chtěl bych toto cestou přispět k uvedenému tématu překladem dopisu, který jeden z aktérů této krize, americký ministr obrany v Kennedyho administrativě, Robert S. McNamara, poslal svému sovětskému partnerovi, generálu A.I.Gribkovovi. Byl to dopis člověka, který rozhodně nestál v oné krizi stranou a který byl schopen po několika desetiletích zaujmout k ní fundované stanovisko. To bylo v mnoha směrech jiné, než jaké zaujímají mnozí publicisté ještě dnes. Což může být nepřímým důkazem toho, že současná publicistika s názory McNamary příliš nepracuje a jako důležité je nebere.

Onen dopis byl zveřejněn v jednom z čísel 10, 11, 12/1992 či v čísle 1/ 1993 ruské publikace «Военно-исторический журнал». Dopis zaslal McNamara generálu Gribkovovi na jeho prosbu o napsání komentáře k událostem Karibské krize v rozsahu 25 - 30 stránek. Jka jsem vyrozuměl u dopisu, měl být komentář McNamary zařazen do publikace, kterou Gribkov připravoval. McNamara se omluvil svou velkou zatížeností, ale neměl námitek, aby Gribkov publikoval komentář menšího rozsahu, který, jako přílohu k dopisu, poslal. Rozhodl jsem se k publikaci ve svém blogu, k tomu jsem od redakce ruského žurnálu dostal souhlas, proto, že komentář McNamary obsahuje mnoho zajímavých informací.

Následuje můj překlad dopisu z ruské publikace. Originál dopisu v ruštině byl publikován na stránkách http://history.milportal.ru/ a jeho přílohu tvořily tak zvané "poznámky" ("комментарии").


"POZNÁMKY ROBERTA S. McNAMARY K BUDOUCNOSTI JADERNÝCH ZBRANÍ.

Skončení "studené války", spolu s rostoucím pochopením praktické nepotřebnosti jaderných zbraní, i vysokého rizika, jež je spojeno s jeho existencí, ukazuje jak na možnost, tak na naléhavou nutnost přehodnocení jadernými mocnostmi dlouhodobých cílů, jimž mají sloužit jaderné síly. Je třeba, abychom zahájili rozsáhlou veřejnou diskuzi o alternativních jaderných strategiích. Předpokládám, že taková diskuze nás dovede k závěru o tom, že je třeba, abychom se vrátili ke světu bez jaderných zbraní.

Jako argument, kterým chci podpořit svůj názor, bych poukázal na tři momenty:

1.Zkušenost kubánské raketové krize z roku 1962, zejména opak to, co jsme se o krizi dozvěděli v poslední době, svědčí pro to, že do té doby, kdy USA a další velké jaderné mocnosti budou mít k dispozici velké arsenály jaderných zbraní, budeme čelit riziku, že budou tyto zbraně použity a nakonec zničí náš národ.

2.Toto riziko je neospravedlnitelné (a sotva bylo ospravedlnitelné dříve) vojenskými důvody.

3.V posledních letech se udály vážné změny v názorech vedoucích expertů Západu na otázky bezpečnosti (jak mezi civilními, tak i mezi vojenskými experty), co se týče bojového použití jaderných zbraní. Je stále větší počet těch,i když zatím netvoří většinu, kteří mají stejné názory, jako mám já.

Na prvním místě je tedy kubánská raketová krize:

Všeobecně se má za to, že činnost Sovětského svazu, Kuby a Spojených států přivedla v říjnu 1962 tyto země na pokraj války. Nebylo tehdy známo, jak blízko se svět dostal na počátek jaderného neštěstí. Ani dnes to mnohým známo není. Teprve před rokem zpřístupnila Kennedyho knihovna dříve utajené materiály, které poskytují nový pohled zvnitřku na téměř realizovanou katastrofu. Ani Sovětský svaz, ani Kuba, ani USA neměly v úmyslu vyvolat svou činností takové nebezpečí.

Tato krize začala tím, když Sovětský svaz dopravil na Kubu (tajně a se zjevným úmyslem oklamat) v létě a počátkem podzimu roku 1962 rakety s jadernými hlavicemi a spolu s tím i bombardéry. Rakety byly zacíleny na města podél východního pobřeží USA a vytvářely tak nebezpečí pro 90 milionů lidí. Fotografie těchto raket a bombardérů, jež zhotovil letoun U-2 v neděli 14. října 1962, byly předloženy prezidentu Kennedymu. On, stejně jako jeho vojenští i civilní poradci, předpokládal, že činnost Sovětů vytváří pro Západ hrozbu. Proto Kennedy dal souhlas k tomu, aby, počínaje 24. říjnem, byla zřízena vojenská mořská blokáda Kuby. Byly rovněž zahájeny přípravy k provedení vzdušných úderů a k provedení mořského desantu. Na první den bojové činnosti se plánoval masivní letecký úder 1080 letounových vzletů. Krize dosáhla svého vrcholu v sobotu 27. října 1962. Jestliže by Nikita Chruščov následující neděli byl veřejně neprohlásil, že SSSR odveze své rakety, pak předpokládám, že by většina Kennedyho poradců mu doporučila, aby byla zahájena bojová činnost.

K tomu, aby bylo pochopeno, čím byla tato krize vyvolána, a jak se dosáhnout toho, aby bylo možno se podobným krizím vyhnout, setkali se vysoce postavení sovětští činitelé s kubánskými a americkými osobami, které se zúčastnily na vypracování rozhodnutí v těchto krizových dnech, na řadě konferencí, jejichž počátek byl v roce 1987 a pokračoval dalších pět roků. Setkání v Havaně v lednu 1962, jemuž předsedal Fidel Castro, byl pátou a poslední konferencí.

V okamžiku, kdy skončilo třetí setkání v Moskvě v lednu 1989, bylo už zřejmé, že, před krizí i během jejího řešení, bylo v každé ze třech zúčastněných zemí rozhodováno na podkladě ne zcela hodnověrných informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací.

Uvedu jen čtyři z velkého množství příkladů:

Ještě před tím, než byly v létě 1962 na Kubu dopraveny sovětské rakety, předpokládal Sovětský svaz i Kuba, že se USA chystají provést na Kubu výsadek, aby svrhly Castra a jeho vládu. Takový úmysl jsme neměli.

USA předpokládaly, že SSSR nikdy nedopravoval své jaderné hlavice ze svého území a že tak neučiní i tentokrát. Ve skutečnosti tomu bylo zcela jinak. V roce 1989 jsme se v Moskvě dozvěděli, že byly sovětské hlavice dopraveny na Kubu ještě před říjnem a že, jak jsem už dříve poznamenal, byly rakety s těmito hlavicemi zacíleny na americká města. CIAv té době tvrdila, že na Kubě žádné jaderné zbraně nejsou.

Sovětský svaz předpokládal, že mohou být jaderné hlavice dopraveny na Kubu utajeně, aniž by byly odhaleny, a že USA nepodniknou nic, jestliže bude jejich přítomnost demonstrována. V tom se také mýlil.

I nakonec, kolem prezidenta byli lidé, kteří na něm požadovali, aby byl proveden letecký úder ke zničení raket, za nímž nejpravděpodobněji bude následovat námořní výsadek. Při tom se velice silně mýlili, když předpokládali, že Rusové na to neodpoví bojem.

Ve stejné době informovala CIA o tom, že je na Kubě 10 tisíc sovětských vojáků. Na moskevské konferenci se její účastníci dozvěděli, že ve skutečnosti bylo na Kubě 43 tisíce sovětských vojáků plus 270 tisíc dobře vycvičených kubánských vojáků. Jak sovětští, tak i kubánští vojáci, byli připraveni, podle slov jejich velitelů, "bojovat na život a na smrt". Kubánští vedoucí počítali s možnými ztrátami ve výši 100 tisíc lidí. Sovětští představitelé, včetně dlouholetého ministra zahraničních věcí Andreje Gromyka, i bývalého velvyslance v USA Anatolije Dobrynina, vůbec nemohli pochopit to, nakolik Američané uvažují o důsledcích svých vlastních činů. Američané měli za to, že po takové porážce na ostrově nezačne SSSR bojovou činnost na jiném místě. Je však nanejvýš pravděpodobné, že důsledkem toho všeho by byla nekontrolovatelná eskalace bojové činnosti.

V roce 1962, v době krize, někteří z nás, včetně mne i prezidenta Kennedyho, předpokládali, že mají USA co do činění s velkým nebezpečím. Moskevské setkání tento názor potvrdilo. Avšak teprve na konferenci v Havaně jsme my oba poznali, spolu s ostatními, že jsme toto nebezpečí velice podcenili. Generál Gribkov, bývalý náčelník štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nám sdělil, že sovětské síly měly na Kubě v roce 1962 nejen jaderné hlavice k balistickým střelám středního doletu, jež byly zacíleny na americká města, ale že měly i jaderné letecké bomby a též taktické jaderné hlavice. Předpokládalo se, že taktické jaderné hlavice budou použity proti americkým výsadkovým silám. Jak jsem již připomněl, tak ve stejné době CIA tvrdila, že na ostrově jaderné hlavice nejsou.

V listopadu 1992, tedy třicet roků po těchto událostech, jsme se dozvěděli ještě více. V článku, který byl publikován v sovětském tisku, bylo oznámeno, že v době, kdy kubánská raketová krize vrcholila, měly sovětské síly na ostrově 162 jaderné hlavice; mezi nimi bylo neméně 90 taktických hlavic. Navíc bylo oznámeno, že 26. října 1962, tedy v den, kdy se situace nejvíce vyhrotila, byly jaderné hlavice vyvezeny, v očekávání amerického vpádu, z míst jejich skladování a byly umístěny blíže k prostředkům jejich dopravy na cíle. Následujícího dne obdržel sovětský ministr obrany R.Malinovskij od velitele sovětských vojsk na Kubě hlášení o provedených opatřeních. Malinovskij je přeposlal Chruščovovi. Chruščov hlášení Malinovskému vrátil s formulací "schvaluji". Je tedy zřejmé, že v případě amerického útoku, který, jak jsem již říkal, prezidentovi doporučovali mnozí vojenští i civilní představitelé administrace, zde byla veliká pravděpodobnost, že sovětská vojska na Kubě by byla použila jaderné zbraně ve snaze zabránit tomu, aby se jaderné hlavice nedostaly do rukou protivníka.

Nemusíme vymýšlet, co by se bylo stalo při takovém vývoji situace.

Ačkoliv americké síly, jež byly určeny pro vpád na ostrov, neměly ve výzbroji taktické jaderné zbraně- prezident i já jsme to specielně zakázali- nikdo nebude věřit tomu, že v případě, kdy by americká vojska byla napadena jadernými zbraněmi, že by se USA zdržely od provedení odvetného jaderného úderu. Čím by to vše bylo skončilo? Totální katastrofou nejen pro Spojené státy, Kubu a Sovětský svaz, ale i pro všechny ostatní země světa, včetně Japonska; ti všichni by trpěli důsledky radioaktivního spadu.

Myšlenka, kterou bych chtěl podtrhnout, spočívá v tomto: lidem je vlastní, že dělají chyby. My všichni děláme chyby. V každodenním životě za chyby platíme draze, ale snažíme se z nich poučit. Ve válce, kde jsou použity obyčejné bojové prostředky, se cena chyb měří ztrátami životů, někdy tisíců životů. Jestli však dojde k chybám při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak se z takových chyb poučit nedokážeme. Tady chyby přivedou ke zničení národů. Ve spojení s tím tvrdím s jistotou, že, neomezené spojení lidské náklonnosti dělat chyby s jadernými zbraněmi, vytváří neobyčejné riziko možné katastrofy.

Za druhé je třeba zodpovědět otázku: existuje vojenské zdůvodnění toho, abychom se vystavovali takovému riziku? Odpověď zní: nikoliv, neexistuje.

Vojenská hodnota jaderných zbraní je limitována hrozbou, že budou použity vaším soupeřem. Proto: jestli náš protivník nemá jaderné zbraně, nemáme ani my důvod mít je ve výzbroji.

Částečným důsledkem pochopení toho, jak blízko jsme se přiblížili ke katastrofě v době raketové krize, jakož i v důsledku toho, že roste chápání toho, že jaderná výzbroj ztrácí svou cenu, došlo k revolučnímu zvratu při hodnocení úlohy jaderných zbraní. K velké části těchto změn došlo v posledních pěti letech. Mnozí vojenští činitelé jsou připraveni jít mnohem dál, než jsou úmluvy, které uzavřeli Bush s Jelcinem. Někteří z nich zašli velmi daleko a prohlašují (jako jsem to udělal i já), že dlouhodobým cílem musí být návrat, nakolik to jen bude účelné, ke světu bez jaderných zbraní.

Toto je však, bezesporu, velice problematický návrh. Většina západních expertů v oblasti mezinárodní bezpečnosti (jak vojenských, tak i civilních) má nadále za to, že je to hrozba použití jaderných zbraní, která odvrací válku. Zbigniev Brzezinski, poradce prezidenta Cartera pro národní bezpečnost, prohlásil, že plán na zničení jaderných zbraní, je "plánem na vytvoření světa, ve kterém bude bezpečné vést obyčejnou válku: proto on není jeho přívržencem". V podstatě totožný závěr je obsažen ve zprávě komise, kterou jmenoval bývalý (v letech 1989-1993) ministr obrany USA Richard Bruce Cheney, kterou vedl bývalý (od ledna 1967 do dubna 1977) sekretář letectva USA (Secretary of the Air Force) Thomas Care Reed. Je zřejmé, že i současná Administrativa USA tento závěr podporuje. Avšak je nutno přiznat, dokonce i tehdy, jestliže budeme tento argument akceptovat, že jaderné odstrašování (deterrence) možné agrese obyčejnými prostředky má z dlouhodobého hlediska vysokou cenu: tou zůstává riziko výměny jaderných úderů.

Za třetí: právě existence tohoto rizika vyvolává změnu v názorech odborníků v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Pochybuji o tom, že veřejnost o takových změnách ví.

Odborníci na oblast bezpečnosti mají dnes velmi se lišící názory, avšak všichni uznávají, že použití jaderných prostředků proti nepříteli, který vlastní podobné zbraně, bude mít za následek katastrofální následky. Proč bychom okamžitě neměli zahájit posuzování těmi pěti státy, které oficiálně prohlásily, že mají jaderné zbraně, předností alternativních dlouhodobých cílů?

Máme možnost volit jednu ze třech variant:

1. Pokračovat v realizaci Spojenými státy ve strategii "rozšířeného odstrašování", který byla v minulém roce potvrzena prezidentem Clintonem. Tato strategie znamená, že jaderné síly USA a Ruska budou omezeny na přibližně 3500 strategických hlavic v každé ze stran (tato cifra byla odsouhlasena prezidenty Bushem a Jelcinem), nebo případně na 2000-2500 (cifry, které posuzovali prezidenti Clinton a Jelcin).

2. Přechod k minimálním odstrašujícím silám, kdy dvě hlavní jaderné mocnosti si uchovají, každá ne více než 1000-2000, hlavic.

3. Varianta, ke které se i já sám hlásím, je návrat všech pěti jaderných mocností k bezjadernému světu, "nakolik to jen bude možné". Formulace "nakolik to jen bude možné" znamená podmínku zachování si obrany před rozpoutáním války státy, které dříve vlastnily jaderné zbraně, případně před získáním takových zbraní jednotlivými státy nebo teroristy. Zničení jaderných zbraní bude možno realizovat po etapách.

Přínos do této diskuze vnesla mezinárodní komise, která byly vytvořena koncem roku 1994 ministerským předsedou Austrálie Kigingtonem; jejím cílem bylo vypracování "programu úplného zbavení světa od jaderných zbraní".

Členy komise se stali:Michel Rocard, bývalý ministerský předseda Francie; Roald Sagdějev, bývalý ředitel Institutu kosmických výzkumů SSSR; Joseph Rotblatt, nositel Nobelovy ceny za rok 1955, jeden ze spoluautorů první jaderné bomby; polní maršál lord Carver, bývalý náčelník Generálního štábu Velké Británie; Lee Butler, bývalý vrchní velitel Strategického letectva USA; Robert McNamara a další. Komise připravila zprávu, která je dnes známa jako "Zpráva Canberrské komise". Doporučení, která tato zpráva obsahovala, přijali členové komise jednomyslně, bez jakýchkoli výhrad či námitek. Podle těchto doporučení mělo pět jaderných mocností- Čína, Rusko, Velká Británie, Francie a USA- nedvojsmyslně prohlásit, že přijímají jako politickou povinnost zničit jaderné zbraně. Vyhlášení takového závazku mělo být následováno třemi okamžitými činnostmi, jež budou směřovat k jeho splnění:

1. Snížení stupně bojové pohotovosti veškerých prostředků použití jaderných zbraní.

2. Odpojení všech jaderných hlavic od svých nosičů.

3. Prohlášení, že se vzdávají práva použít jaderných zbraní jako prvních proti jaderné mocnosti a že nepoužijí jaderných zbraní proti státům nevlastnícím jadernou zbraň. USA nikdy nesouhlasily s tím, že něco podobného prohlásí.

5. prosince 1996 se 19 vysloužilých vysoce postavených amerických důstojníků a 42 admirálů a generálů dalších zemí spojilo k podpoře uvedených doporučení na totální zničení jaderných zbraní.

Uběhnou léta, než budou tato doporučení zcela splněna. Ale začínáme se prodírat do myšlení, jež formovalo strategii jaderných mocností po více než čtyři desetiletí. Stále víc politických i vojenských činitelů dospívá k chápání dvou základních pravd: jsme opravdu schopni "vrátit džina do láhve"?; jestli to neuděláme, bude existovat značné riziko, jak se to prokázalo v době kubánské raketové krize, že se XXI. století stane svědkem jaderného zničení národů.

Jestliže budeme jednat po ukončení "studené války", v zájmu vytvoření systému kolektivní bezpečnosti, jestliže věnujeme zvláštní pozornost odvrácení války mezi velikými státy, a jestliže uděláme kroky k návratu do bezjaderného světa, pak XXI. století, jenž zcela určitě nebude stoletím klidu, nebude bezpodmínečně svědkem toho, kdy bude ve válce zabito ještě 160 milionů lidí. Toto se musí bezpodmínečně stát nejen naší nadějí, nejen naším snem, ale i naším nezpochybnitelným cílem. Vím, že někteří, možná mnozí, mohou považovat podobné prohlášení za naivní, zjednodušené, idealistické a dokonce donkichotské. Jako lidské bytosti, jako občané svých zemí, které mají možnost ovlivňovat světové události, můžeme se spokojit s tím, že si budeme přát něco menšího? Myslím si, že ne. Věřím, že i Vy, pane generále, budete se mnou souhlasit."

Tím končí "poznámky" McNamary.

Jestliže McNamara ve svém dopise konstatuje, že, "v každé ze třech zúčastněných zemí bylo rozhodováno na podkladě ne zcela hodnověrných informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací", měli bychom se dnes v roce 2017 ptát, zda je dnes situace kardinálně příznivější. Když se však třeba z pera hostujícího profesora New York University Tomáše Klvani dozvídám, že 45. prezident Spojených států, který 20. ledna 2017 složil prezidentský slib, je člověk "mentálně labilní", že je to "kolosální ignorant, nevzdělaný a neinformovaný, intelektuálně líný člověk, šířící nepravdy, mýty, fámy a nepodložená tvrzení, jemuž se ve lhaní nikdo ani zdaleka nepřibližuje, jehož program bude pro světovou bezpečnost znamenat radikální ohrožení" (Tomáš Klvaňa, Fenomén Trump-Poslední vzpoura bílých mužů, Pejdlová Rosička, s.r.o., Jarošov nad Nežárkou, 2016), pak si nutně musím položit otázky: Je u takového člověka, který má přístup k jaderným kódům, jež mohou spustit světovou apokalypsu, nějaká záruka, že se v rozhodujícím momentu bude rozhodovat na základě "hodnověrných informací, bude je správně hodnotit a bude bezchybně kalkulovat"? A je vůbec spolehnutí na velmoc, která si za svého prezidenta zvolí takového člověka a nadělí jej pravomocemi, jež mohou "radikálně ohrozit" světovou bezpečnost?

Nemusí svět počítat s ještě větším rizikem, než které bylo v době, kdy prezidentem USA byl Robert Nixon, který "v posledních dnech svého úřadu vzlykal, tloukl pěstmi do stěn a přemýšlel o tom, že vydá rozkaz začít jadernou válku a kdy ministr obrany Schlesinger musel zajistit, aby žádný z případných Nixonových rozkazů ozbrojené síly neuposlechly"? (František Koukolík, Jak si lidé hrají?, Radioservis, Praha, 2009)?