BITVA O STALINGRAD A ROZKAZ ČÍSLO 227, 3. ČÁST

24. december 2016 at 8:06 | veteranus
Dalším závažným tvrzením autorů francouzského cyklu, kterým se chci zabývat, je tvrzení, že Stalin zakázal evakuaci ze Stalingradu občanů města, především pak žen, dětí a starců. Podobně jako to činí dnešní západní propaganda na příklad při posuzování bojů v Sýrii, tak autoři tím chtějí zneužívat přirozených citů lidí, kteří samozřejmě nesnášejí, jestliže jsou v bojích postihováni nevinní. Znovu se projevuje princip dvojích měřítek. Když k něčemu podobnému dochází na straně západních armád, což se ve válce stávalo a stává velmi často, tak jsou to "jen" collateral defaults, tedy "vedlejší škody"; zatímco když dochází k těmto "vedlejším škodám" při činnosti ruských vojáků, tak jsou tyto nevinné oběti líčeny dokonce jako cíl vojenské činnosti a Rusko je za to sankcionováno a označováno za zemi, jež páše válečné zločiny. Dochází to tak daleko, že třeba EU na svém vrcholovém jednání 15.12.2016 obviní RF, Írán a syrský režim ze "záměrného bombardování obyvatelstva a nemocnic" v Aleppu.
Otázkou evakuace civilních obyvatel ze Stalingradu se podrobně zabývala ve svém článku v žurnále «Столетие» дне 23.8.2012 Ludmila Ovčiniková.
Její slova uvedu ve svém českém překladu:
"-Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ke dni 23. srpna, kdy německá Luftwaffe provedla první nálet na město, ne více než 100 tisíc obyvatel.
- Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.
- U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…
- Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků.
-"Bílé bestie" Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří po ulicích utíkali do bezpečí.
- Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly objektem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů.
- V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal evakuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním generalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: "Stalingrad nebude odevzdán".
- Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto 23. srpnem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny přes evakuační body prošlo 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce?"
A na závěr článku bych chtěl uvést jeden významný příspěvek k tématu. Je z pera jednoho z informovaných německých důstojníků a ukazuje na to, jak se chovali vojáci Rudé armády, kteří tak úporně bránili město, jež neslo Stalinovo jméno, a kteří bránili Stalingrad v duchu rozkazu číslo 227, jak se titíž vojáci chovali jako vítězové. Je to výpis z pamětí pobočníka maršála Pauluse, generála Adama. Napsal, když popisoval situaci v okolí maršála, velitele poražené 6. armády Wehrmachtu, v době, kdy očekávali příchod důstojníků Rudé armády, kterým byl maršál Paulus ochoten se vzdát do zajetí:
"Velký vstup do podzemí byl uzavřen a strážili jej vojáci Rudé armády. Dozorčí důstojník mi dovolil, abych s řidičem vešel na dvůr, kde byla auta. Zastavil jsem se zcela udiven.
Sovětští a němečtí vojáci, kteří ještě před několika hodinami po sobě navzájem stříleli, stáli klidně ve dvoře, majíce zbraň v ruce nebo na řemeni. Jak otřesně se však svým zevnějškem lišili!
Němečtí vojáci, otrhaní, v tenkých pláštích oblečených na ošuntělých uniformách, stáli jako kostlivci, postavy k smrti unavené, s vpadlými neholenými tvářemi. Vedle nich sovětští vojáci, nasycení, plní sil, v krásných zimních uniformách. Připomněl jsem si šťastné i nešťastné cíle, jež mi minulé noci nepřinášely spánek.
Vnějšek vojáků Rudé armády se mi jevil jako symbol-byla to tvář vítězů. Hluboce se mne dotýkalo i něco jiného. Naše vojáky nikdo nebil, tím spíše je nikdo nestřílel. Sovětští vojáci uprostřed svého zničeného města tahali z kapes a nabízeli německým vojákům, těmto napůl mrtvolám, své kousky chleba, papirosu, machorku.
Přesně v 9 hodin se dostavil náčelník štábu 64. armády, aby zajal velitele poražené 6. německé armády a jeho štáb."
(Adam W. Der schwere Entschluß. - Berlin, Vlg d.Nation 1965.. Ruský překlad na stránce http://militera.lib.ru/memo/german/adam/index.html, pod názvem Адам В.Катастрофа на Волге. Мемуары адъютанта Ф. Паулюса.)
A tak mi jen zbývá na závěr se zamyslet nad tím, co se stalo s oněmi vojáky, kteří ještě půl roku předtím, než německý generál získal uvedené poznatky, před nepřítelem ustupovali, dokázali město na Volze ubránit, nepřítele buď zničit nebo obklíčit a zajmout, a nakonec se k jednotlivým už poraženým vojákům lidsky chovat jako k zajatcům, kteří určitě nemuseli mít zcela čisté a krví nevinných neposkvrněné ruce? Pro to mám jediné vysvětlení: projevovala se zde podstata ruského charakteru, již nemohly přehlušit ani strašlivé zážitky, které získali ruští vojáci v průběhu ústupu v roce 1942 i v průběhu bojů o Stalingrad. Což se mi jeví i dnes jako velice aktuelní.
Mám totiž za to, že jednou z příčin toho, proč rusofobie, iniciovaná a kultivovaná na Západě, je jedním z ideologických projevů, jimiž představitelé některých národů, jež samy sebe prohlašují za národy výjimečné, nalézá tolik příznivců i v naší zemi.
Bude tedy na místě, jestliže připomenu slova dvou mužů, kteří svou erudicí i životním postojem jsou oprávněni zaujímat stanovisko k tomuto tématu.
Prvním z nich bude, dnes již zesnulý ruský historik a profesor Anatolij Ivanovič Utkin.Ten v rozhovoru s Natilijí Naročnickou vypráví: "Vzpomínám si na jeden rozhovor. Byl jsem ve Finsku, v Tampere. Tam jsem se seznámil s Finkou, která 14 roků pracovala v Moskvě, na velvyslanectví. Věděla o nás mnoho, byla také na Sibiři. A tato Finka mi jednou řekla tuto větu, která mne, z počátku, dokonce urazila: "Víš Anatoliji, u vás dobrého není nic." Pomyslel jsem si zprvu, že je to urážlivé, ale na druhé straně, co s tím nadělám, jestli má druhý člověk takový dojem. Žijí si svůj život, my svůj, jich je asi 5 milionů. Ona však se trochu odmlčela a pak pokračovala: "S výjimkou skvělého, fantastického charakteru". To mi řekla tato, jak zmrazená treska studená, finská žena! Mnoho od nás vytrpěli, žili s námi v jednom státě, ruský charakter znají nikoliv z doslechu, mají s ním svou zkušenost. Pronesla však svým výrokem takový chvalozpěv na náš národ, že se mi až uši červenaly, bylo to však velice příjemné…"
(http://dbelyaev.ru/we-have-no-more-gifts-for-the-united-states-9875.html, Už nemáme více dárků, které bychom mohli dát Spojeným státům,27.2.2013, Anatolij Ivanovič Utkin, 1944-2010, ruský doktor historie,profesor).
Tento výrok finské ženy koresponduje s tím, jak se o ruském národě vyjádřil před čtyřmi roky nedávno zesnulý izraelský prezident Šimon Perez: "Velikost Ruska nedosahuje velikosti jeho duše", řekl při otevření Ruského židovského musea v Moskvě" 8. listopadu 2012 Šimon Perez. "Když náš svět zachvátilo za celou lidskou historii největší šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby." (http://www.stoletie.ru/na_pervuiu_polosu/shimon_peres_ja_prijehal_suda_chtoby_skazat_vam_spasibo_882.htm)
Soudím, že vše, co se odehrálo v roce 1942 a 1943 kolem města na Volze, dotvrzuje jen to, co o ruském národě řekla finská žena a izraelský prezident. A že i jisté zakolísání, které vojáci Rudé armády projevili v předvečer osudové bitvy, byly jen nepříjemnou epizodou a jejich vina za důsledky ústupu byla hrdinským bojem při obraně Stalingradu bohatě vykoupena.
Tím nejobecnějším závěrem, který bych v souvislosti s francouzským televizním cyklem chtěl vyjádřit je ten, že jak u autorů cyklu, tak i u politiků Západu, kteří se dnes pasují do role jakýchsi univerzálních nositelů mravnosti, postrádám jednu z vlastností, která už v dějinách, naposled v době vrcholení karibské raketové krize v roce 1962, sehrála, možná rozhodující, úlohu: je to schopnost empatie vůči tomu, kdo je, nebo koho si vybrali, za svého protivníka.
Západní politici by se znovu měli zamyslet se nad těmito slovy Roberta S. McNamary: "Ještě se chvěji, když čtu tyto řádky (míní tím pásky záznamů JFK). Čas běžel, na jedné straně zde byl prezident, který hledal cestu, jak řešit krizi mírovou cestou, byl zde člověk, který byl zviklán dvojí komunikací s Chruščovem. Na druhé straně tu byl Tommy Thompson, starší úředník ministerstva zahraničí, poradce prezidenta, ale současně člověk, který byl, co se týče současného postavení, nejníže postaveným členem ExComm. Avšak tak veliká byla důvěra prezidenta k jeho zkušenostem- k jeho schopnosti mít empatie ke Chruščovovi a k celému vedení v Moskvě. Děkuji bohu, že jsme měli prezidenta, který dokázal nacházet východisko z krize a že jsme měli poradce jako byl Tommy, který měl tolik empatie k sovětskému nepříteli." (http://www.armscontrol.org/act/2002_11/cubanmissile, Forty Years After 13 Days. Robert S. McNamara).
A k tomu ještě dodám citát slov již vzpomínaného A.I.Utkina: "Nehledě na veškeré své bohatství, technologii, všemožné kanóny, technickou převahu, nemají Američané to nejdůležitější- nedovedou si vážit jiných světů a ctít jejich odlišnost:" Stačí si jen připomenout slova a činy současného amerického prezidenta Obamy, díky Bohu už opouštějícího světovou politickou scénu, aby se člověk utvrdil v citovaných slovech ruského historika!
A tečku k těmto mým úvahám dělá to, co jsem v čase vánočním roku 2016 vyslechl z úst prezidenta Putina a na druhý den četl, jak jeho slova pokřivil, zřejmě zlomyslně, možná negramotně, představitel Ministerstva zahraničí USA Kirby. Může to posloužit jako exemplární příklad toho, k jakým zvrácenostem se dopracovala dnešní politika!
24. prosinec 2016.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama