December 2016

BITVA O STALINGRAD A ROZKAZ ČÍSLO 227, 3. ČÁST

24. december 2016 at 8:06 | veteranus
Dalším závažným tvrzením autorů francouzského cyklu, kterým se chci zabývat, je tvrzení, že Stalin zakázal evakuaci ze Stalingradu občanů města, především pak žen, dětí a starců. Podobně jako to činí dnešní západní propaganda na příklad při posuzování bojů v Sýrii, tak autoři tím chtějí zneužívat přirozených citů lidí, kteří samozřejmě nesnášejí, jestliže jsou v bojích postihováni nevinní. Znovu se projevuje princip dvojích měřítek. Když k něčemu podobnému dochází na straně západních armád, což se ve válce stávalo a stává velmi často, tak jsou to "jen" collateral defaults, tedy "vedlejší škody"; zatímco když dochází k těmto "vedlejším škodám" při činnosti ruských vojáků, tak jsou tyto nevinné oběti líčeny dokonce jako cíl vojenské činnosti a Rusko je za to sankcionováno a označováno za zemi, jež páše válečné zločiny. Dochází to tak daleko, že třeba EU na svém vrcholovém jednání 15.12.2016 obviní RF, Írán a syrský režim ze "záměrného bombardování obyvatelstva a nemocnic" v Aleppu.
Otázkou evakuace civilních obyvatel ze Stalingradu se podrobně zabývala ve svém článku v žurnále «Столетие» дне 23.8.2012 Ludmila Ovčiniková.
Její slova uvedu ve svém českém překladu:
"-Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ke dni 23. srpna, kdy německá Luftwaffe provedla první nálet na město, ne více než 100 tisíc obyvatel.
- Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.
- U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…
- Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků.
-"Bílé bestie" Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří po ulicích utíkali do bezpečí.
- Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly objektem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů.
- V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal evakuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním generalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: "Stalingrad nebude odevzdán".
- Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto 23. srpnem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny přes evakuační body prošlo 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce?"
A na závěr článku bych chtěl uvést jeden významný příspěvek k tématu. Je z pera jednoho z informovaných německých důstojníků a ukazuje na to, jak se chovali vojáci Rudé armády, kteří tak úporně bránili město, jež neslo Stalinovo jméno, a kteří bránili Stalingrad v duchu rozkazu číslo 227, jak se titíž vojáci chovali jako vítězové. Je to výpis z pamětí pobočníka maršála Pauluse, generála Adama. Napsal, když popisoval situaci v okolí maršála, velitele poražené 6. armády Wehrmachtu, v době, kdy očekávali příchod důstojníků Rudé armády, kterým byl maršál Paulus ochoten se vzdát do zajetí:
"Velký vstup do podzemí byl uzavřen a strážili jej vojáci Rudé armády. Dozorčí důstojník mi dovolil, abych s řidičem vešel na dvůr, kde byla auta. Zastavil jsem se zcela udiven.
Sovětští a němečtí vojáci, kteří ještě před několika hodinami po sobě navzájem stříleli, stáli klidně ve dvoře, majíce zbraň v ruce nebo na řemeni. Jak otřesně se však svým zevnějškem lišili!
Němečtí vojáci, otrhaní, v tenkých pláštích oblečených na ošuntělých uniformách, stáli jako kostlivci, postavy k smrti unavené, s vpadlými neholenými tvářemi. Vedle nich sovětští vojáci, nasycení, plní sil, v krásných zimních uniformách. Připomněl jsem si šťastné i nešťastné cíle, jež mi minulé noci nepřinášely spánek.
Vnějšek vojáků Rudé armády se mi jevil jako symbol-byla to tvář vítězů. Hluboce se mne dotýkalo i něco jiného. Naše vojáky nikdo nebil, tím spíše je nikdo nestřílel. Sovětští vojáci uprostřed svého zničeného města tahali z kapes a nabízeli německým vojákům, těmto napůl mrtvolám, své kousky chleba, papirosu, machorku.
Přesně v 9 hodin se dostavil náčelník štábu 64. armády, aby zajal velitele poražené 6. německé armády a jeho štáb."
(Adam W. Der schwere Entschluß. - Berlin, Vlg d.Nation 1965.. Ruský překlad na stránce http://militera.lib.ru/memo/german/adam/index.html, pod názvem Адам В.Катастрофа на Волге. Мемуары адъютанта Ф. Паулюса.)
A tak mi jen zbývá na závěr se zamyslet nad tím, co se stalo s oněmi vojáky, kteří ještě půl roku předtím, než německý generál získal uvedené poznatky, před nepřítelem ustupovali, dokázali město na Volze ubránit, nepřítele buď zničit nebo obklíčit a zajmout, a nakonec se k jednotlivým už poraženým vojákům lidsky chovat jako k zajatcům, kteří určitě nemuseli mít zcela čisté a krví nevinných neposkvrněné ruce? Pro to mám jediné vysvětlení: projevovala se zde podstata ruského charakteru, již nemohly přehlušit ani strašlivé zážitky, které získali ruští vojáci v průběhu ústupu v roce 1942 i v průběhu bojů o Stalingrad. Což se mi jeví i dnes jako velice aktuelní.
Mám totiž za to, že jednou z příčin toho, proč rusofobie, iniciovaná a kultivovaná na Západě, je jedním z ideologických projevů, jimiž představitelé některých národů, jež samy sebe prohlašují za národy výjimečné, nalézá tolik příznivců i v naší zemi.
Bude tedy na místě, jestliže připomenu slova dvou mužů, kteří svou erudicí i životním postojem jsou oprávněni zaujímat stanovisko k tomuto tématu.
Prvním z nich bude, dnes již zesnulý ruský historik a profesor Anatolij Ivanovič Utkin.Ten v rozhovoru s Natilijí Naročnickou vypráví: "Vzpomínám si na jeden rozhovor. Byl jsem ve Finsku, v Tampere. Tam jsem se seznámil s Finkou, která 14 roků pracovala v Moskvě, na velvyslanectví. Věděla o nás mnoho, byla také na Sibiři. A tato Finka mi jednou řekla tuto větu, která mne, z počátku, dokonce urazila: "Víš Anatoliji, u vás dobrého není nic." Pomyslel jsem si zprvu, že je to urážlivé, ale na druhé straně, co s tím nadělám, jestli má druhý člověk takový dojem. Žijí si svůj život, my svůj, jich je asi 5 milionů. Ona však se trochu odmlčela a pak pokračovala: "S výjimkou skvělého, fantastického charakteru". To mi řekla tato, jak zmrazená treska studená, finská žena! Mnoho od nás vytrpěli, žili s námi v jednom státě, ruský charakter znají nikoliv z doslechu, mají s ním svou zkušenost. Pronesla však svým výrokem takový chvalozpěv na náš národ, že se mi až uši červenaly, bylo to však velice příjemné…"
(http://dbelyaev.ru/we-have-no-more-gifts-for-the-united-states-9875.html, Už nemáme více dárků, které bychom mohli dát Spojeným státům,27.2.2013, Anatolij Ivanovič Utkin, 1944-2010, ruský doktor historie,profesor).
Tento výrok finské ženy koresponduje s tím, jak se o ruském národě vyjádřil před čtyřmi roky nedávno zesnulý izraelský prezident Šimon Perez: "Velikost Ruska nedosahuje velikosti jeho duše", řekl při otevření Ruského židovského musea v Moskvě" 8. listopadu 2012 Šimon Perez. "Když náš svět zachvátilo za celou lidskou historii největší šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby." (http://www.stoletie.ru/na_pervuiu_polosu/shimon_peres_ja_prijehal_suda_chtoby_skazat_vam_spasibo_882.htm)
Soudím, že vše, co se odehrálo v roce 1942 a 1943 kolem města na Volze, dotvrzuje jen to, co o ruském národě řekla finská žena a izraelský prezident. A že i jisté zakolísání, které vojáci Rudé armády projevili v předvečer osudové bitvy, byly jen nepříjemnou epizodou a jejich vina za důsledky ústupu byla hrdinským bojem při obraně Stalingradu bohatě vykoupena.
Tím nejobecnějším závěrem, který bych v souvislosti s francouzským televizním cyklem chtěl vyjádřit je ten, že jak u autorů cyklu, tak i u politiků Západu, kteří se dnes pasují do role jakýchsi univerzálních nositelů mravnosti, postrádám jednu z vlastností, která už v dějinách, naposled v době vrcholení karibské raketové krize v roce 1962, sehrála, možná rozhodující, úlohu: je to schopnost empatie vůči tomu, kdo je, nebo koho si vybrali, za svého protivníka.
Západní politici by se znovu měli zamyslet se nad těmito slovy Roberta S. McNamary: "Ještě se chvěji, když čtu tyto řádky (míní tím pásky záznamů JFK). Čas běžel, na jedné straně zde byl prezident, který hledal cestu, jak řešit krizi mírovou cestou, byl zde člověk, který byl zviklán dvojí komunikací s Chruščovem. Na druhé straně tu byl Tommy Thompson, starší úředník ministerstva zahraničí, poradce prezidenta, ale současně člověk, který byl, co se týče současného postavení, nejníže postaveným členem ExComm. Avšak tak veliká byla důvěra prezidenta k jeho zkušenostem- k jeho schopnosti mít empatie ke Chruščovovi a k celému vedení v Moskvě. Děkuji bohu, že jsme měli prezidenta, který dokázal nacházet východisko z krize a že jsme měli poradce jako byl Tommy, který měl tolik empatie k sovětskému nepříteli." (http://www.armscontrol.org/act/2002_11/cubanmissile, Forty Years After 13 Days. Robert S. McNamara).
A k tomu ještě dodám citát slov již vzpomínaného A.I.Utkina: "Nehledě na veškeré své bohatství, technologii, všemožné kanóny, technickou převahu, nemají Američané to nejdůležitější- nedovedou si vážit jiných světů a ctít jejich odlišnost:" Stačí si jen připomenout slova a činy současného amerického prezidenta Obamy, díky Bohu už opouštějícího světovou politickou scénu, aby se člověk utvrdil v citovaných slovech ruského historika!
A tečku k těmto mým úvahám dělá to, co jsem v čase vánočním roku 2016 vyslechl z úst prezidenta Putina a na druhý den četl, jak jeho slova pokřivil, zřejmě zlomyslně, možná negramotně, představitel Ministerstva zahraničí USA Kirby. Může to posloužit jako exemplární příklad toho, k jakým zvrácenostem se dopracovala dnešní politika!
24. prosinec 2016.

BITVA O STALINGRAD A ROZKAZ ČÍSLO 227, 2.ČÁST

24. december 2016 at 7:56 | VETERANUS
BITVA O STALINGRAD A ROZKAZ ČÍSLO 227, 2. ČÁST
"Kdyby se všichni Rusové alespoň trošku podobali vám", říkal mladý zajatý francouzský důstojník, Ital, Pierrovi Bezuchovovi, "c´est un sacrilège que de faire la guerre à un peuple comme le vôtre" ("bylo by bezbožné vést válku proti národu, jako je váš") (L.N.Tolstoj, Vojna a mír, IV., str. 238,239; Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1959.)
"Dobře si pamatuji rozkaz Reichenaua. V listopadu 1941 jsem byl převelen do štábu 6. armády…okamžitě po nástupu tam mi bylo jasné, jaký tam vládne duch. Přímo na schodišti před vchodem do operačního sálu bylo velká deska s oznámeními a s textem rozkazu, který měl tento titul: "O chování vojsk v okupovaných zemích Východní Evropy". Rozkaz byl podepsán generálem-polním maršálem von Reichenau. To, co rozkaz požadoval od vojáků, bylo obludné. Požadoval bezvýjimečné zabíjení ruského obyvatelstva, včetně žen a dětí. To nemělo nic společného s těmi způsoby vedení války, jež by odpovídaly mým představám. Reichenauův rozkaz překračoval dokonce "rozkaz o komisařích", který požadoval, aby se s politickými komisaři zacházelo ne jako s vojáky nebo zajatci, ale požadovalo se, aby byli izolováni a okamžitě bezvýjimečně likvidováni. Co jen zůstalo od Haagských konvencí!" (Adam W. Těžký konec, Berlín, Vlg Nation, 1965,http://militera.lib.ru/memo/german/adam/index.html.)
Stalin píše v rozkaze číslo 227:
"Nepřítel vrhá na frontu nové síly, dere se dál na území Sovětského svazu, obsazuje stále nové prostory, pustoší a ničí naše města, vesnice, znásilňuje, zabíjí a okrádá sovětské obyvatelstvo…dere se k Volze, ke Stalingradu, chce za jakoukoliv cenu obsadit Kubáň, Severní Kavkaz s jejich naftovým a potravinovým bohatstvím…
Obyvatelé naší země, kteří chovají k Rudé armádě lásku a úctu, začínají být rozčarováni, ztrácí víru v Rudou armádu, mnozí ji proklínají a viní z toho, že opouští svůj národ, odevzdává jej do otroctví a sama prchá na východ.
Na frontě se pak někteří hloupí lidé utěšují úvahami o tom, že můžeme ustupovat dále na východ, že máme mnoho území, mnoho země, mnoho obyvatel a že budeme mít vždy dostatek a v přebytku jídlo. Takovými názory chtějí tito lidé ospravedlnit své chování. Avšak takové rozhovory jsou veskrze falešné a lživé, jsou výhodné jen pro naše nepřátele.
Území Sovětského svazu není pouští, jsou to lidé, dělníci, rolníci, inteligence, jsou to naši otcové, naše matky, naše ženy, bratři, děti. Území Sovětského svazu, které již obsadil nepřítel, a které se chystá ještě obsadit, to jsou potraviny a další zdroje pro armádu i pro týl, je to kov a palivo pro průmysl, jsou to fabriky, závody, jež zásobují naši armádu zbraněmi a municí, jsou to železnice.
My už nemáme nad Němci převahu ani v lidských zdrojích ani v zásobách potravin. Ustupovat dále znamená zabíjet sebe sama a spolu s tím zabíjet naši Vlast.
Je třeba v zárodku odmítat rozhovory o tom, že můžeme bez konce ustupovat, že máme velké území, že je naše země velká a bohatá, že je nás mnoho, že budeme mít vždy nadbytek potravin. Takové rozhovory jsou lživé a škodlivé, oslabují nás a posilují nepřítele. Jestliže nepřestaneme ustupovat, zůstaneme nakonec bez potravin, bez kovů, bez závodů a fabrik, bez železnic.
Z toho vyplývá, že je zapotřebí ukončit ústup.
Ani krok zpět! Taková výzva musí být dnes hlavní výzvou.
Je zapotřebí hájit každou pozici houževnatě, do poslední kapky krve, hájit každý metr našeho území, držet se každého kousku sovětské země a hájit jej do posledních možností.
Naše Vlast prožívá těžké dny. Musíme nepřítele zastavit a pak obrátit zpátky za každou cenu. Němci nejsou tak silní, jak se to může zdát panikářům. Mobilizují poslední síly. Jestliže vydržíme jejich úder teď, tak nám to zajistí vítězství.
Jsme schopni přežít úder a pak obrátit nepřítele západním směrem? Ano, jsme schopni, naše fabriky a závody v týlu pracují výborně, naše armáda na bojišti dostává stále více letounů, tanků, děl, minometů.
Čeho se nám nedostává?
Nedostává se nám pořádku a discipliny v rotách, v plucích, v divizích, v tankových útvarech, v letkách letectva. V tom dnes spočívá náš hlavní nedostatek. Musíme v naší armádě navést nejpřísnější pořádek a železnou kázeň, chceme-li zachránit situaci a uhájit Vlast.
Nelze dále trpět ve svých řadách velitele, komisaře, politické pracovníky, kteří svévolně opouštějí bojové pozice pluků a divizí. Nelze dále trpět, aby velitelé, komisaři, političtí pracovníci nečinně přihlíželi k tomu, když hrstka panikářů určuje situaci na bojišti, nelze trpět, aby tito s sebou strhávali k ústupu další vojáky a otevírali tak frontu nepříteli.
Panikáři a zbabělci musí být zneškodněni na místě.
Od tohoto okamžiku se musí stát železným zákonem pro každého velitele, pro každého rudoarmějce, pro každého politického pracovníka tento požadavek: ani krok zpátky bez rozkazu nadřízeného.
Ti velitelé rot, praporů, pluků, divizí, a odpovídající tomu komisaři a političtí pracovníci, kteří ustoupí z bojové pozice bez rozkazu nadřízeného, jsou vlastizrádci. A s takovými veliteli a politickými pracovníky je třeba jako s vlastizrádci naložit.
Takový je příkaz Vlasti.
Dále se v rozkaze též odvolává na příklad Němců, u kterých po porážkách v roce 1941 a v zimě 1942 se rozkolísala disciplina ve vojscích; následně pak přijali tvrdá opatření, jež vedla k dobrým výsledkům. Mezi tato opatření patřilo i zřízení trestních rot, dokonce trestních praporů, jež byly tvořeny z velitelů, kteří se provinili porušováním kázně. Tyto byly nasazovány na nejnebezpečnější úseky, aby v boji vykoupili svou vinu.
A Stalin, v duchu starořímského "fas est et ab hoste doceri", se ptá: "Neměli bychom se i my poučit u našich nepřátel, jak to dělali naši předkové, když se u nepřátel učili a pak nad nimi vítězili?"
Kategorická přísná slova však nebyla adresována jen Rudé armádě. I ředitelé závodů, vyrábějících zbraně, dostali své. O tom může svědčit telegram, který Stalin odeslal dvěma ředitelům závodů, jež vyráběly bojové letouny. Přečtěme si telegram, který byl odeslán dvěma ředitelům výrobních závodů Šenkmanovi a Treťjakovovi: "Klamete naši zemi a Rudou armádu. Zatím jste se neuráčili vyrábět letouny Il-2. Tyto letouny potřebuje teď naše Rudá armáda jako vzduch, jako chléb. Šenkman dodává jeden letoun denně, Treťjakov jeden až dva kusy Mig-3 každý den. Vysmívají se tím naší zemi, vysmívají se Rudé armádě. Nepotřebujeme Migy, ale Il-2. Jestliže se bude 18. závod snažit vylhat se tím, že bude dodávat po jednom Il-2 denně, pak se velice mýlí a zaplatí za to. Prosím vás, abyste nenapínali trpělivost vlády a požaduji, abyste dodávali více Iljušinů. Varuji naposled."
Když jsem počátkem šedesátých let četl tento telegram na jednom z panelů v síni tradic OKB Iljušina, tak jsem se provázejícího nás pracovníka ptal, co znamenala v oné době ona poslední věta. Odpověď byla jednoznačná: pak mohlo následovat jen zastřelení. A tak jsem si představoval situaci výrobců bojových letounů poté, kdy závody byly možná spěšně přesunuty do východních oblastí země a kde výroba probíhala za podmínek, těžko představitelných, představoval jsem si, co se asi dělo, když jmenovaní ředitelé dostali podobné telegramy. Doba však byla nesmírně tvrdá i v týlu, kdy se i tam rozhodovalo prakticky o osudu celé země.
Škoda jen, že autory francouzského cyklu zajímala z celého rozkazu jen jeho nařizovací část. Mnou citovanou úvodní část rozkazu pominuli, ačkoliv tato objasňovala podstatu situace, ve které byl tento drakonický rozkaz vydáván. Stalin a lidé, kteří se na přípravě rozkazu číslo 227 podíleli, si zřejmě při hodnocení situace, ve které se nacházela vlastní vojska, uvědomili, v čem spočívají hlavní příčiny nepřijatelného chování bojujících armád; jak se toto projevilo v ustupování po úspěšném protiútoku a po odražení nepřítele u Moskvy.
Zdá se, při zpětném pohledu na průběh války na sovětsko-německé frontě v první polovině roku 1942, že si vrchní velitel Rudé armády, a lidé kolem něho, uvědomil, že, řečeno slovy Lva Nikolajeviče Tolstého, kdy líčí situaci v bitvě s Napoleonem u Slavkova v roce 1805, "nastala minuta morálního zakolísání, kdy se řečí osud bitvy: poslechnou rozladěné skupiny vojáků hlas svého velitele, nebo na něj pohlédnou a budou utíkat dál?" (podle L.N.Tolstoj, Война и мир, книга первая, часть третья, ХХ, стр. 232, Издательство ACT, Москва, 2004). Tady ovšem nebyla situace podobná jedné bitvě, která v minulosti mohla rozhodovat o osudu celé války.Tady šlo o bojovou situaci na bojišti obrovského rozsahu. Avšak momenty, kdy se rozhodovalo o dalším průběhu války zde zřejmě byly a situace si vyžadovala důkladného zhodnocení.
Výsledkem onoho hodnocení situace vlastních vojsk nemohlo být nic jiného, než rozhodnutí, jehož vyjádřením pak byl rozkaz číslo 227. Bylo by však asi přílišným požadavkem chtít od francouzských autorů televizního cyklu, kteří stěží byli vedeni snahou objasňovat historii sine ira et studio, aby jejich pohled na léto 1942 v předvečer bitvy o Stalingrad byl v tomto směru nestranným!
Výsledkem onoho zhodnocení situace vlastních vojsk bylo i nalezení hlavní příčiny ústupu, tedy hlavní příčiny morálního zakolísání armády. Ta spočívala v tom, že se nepříznivě projevila mentalita národa, hlavně pak v řadách nižších velitelů a vojáků, kteří si neuvědomovali, možná také v důsledku toho, že neměli celkový přehled o situaci, dosah nebezpečí, kterému země čelila; zřejmě u nich převážila mentalita příslušníků národa, kteří soudili, že možnosti země jsou, co se týče prostoru, v podstatě neohraničené.
Sám se takovým pocitům, jež se zřejmě zmocnily masy vojáků, ani příliš nedivím; stačí, když si připomenu svou vlastní zkušenost z vnímání obrovských prostorů ruské země. Něco podobného mohlo ovládnout, dokonce bez jejich zlého úmyslu, i samotné tvůrce televizního cyklu. Sám si připomínám to, jak na mne samotného, a mé kamarády, se kterými jsem cestoval v létě 1954 vlakem ke studiím do Moskvy, působil, v podstatě nekonečný, prostor, který se po dva dny otevíral před našima očima. Psal jsem o tom ve své knize "Letcem ve studené válce" v kapitole "Poznávám širokou rodnou zem". Když jsem se po několika letech po vydání této knihy setkal s jedním z kamarádů z LVA, který v Rusku nikdy nebyl, tak se tento sám podivoval: "Jak ty, Jardo, jako vzdělaný letec, ses mohl podivovat nad rozlehlostí ruského prostoru?". Jak jsem mu měl vysvětlit, jaké dojmy člověk získává, když konfrontuje své, třeba z map či knih vyčtené, představy, s tím, když se s realitou tohoto prostoru setkává?
A cožpak lidský jedinec, který se v takové zemi narodil a prožil život, je od vlivu prostoru, s nímž se od mládí setkává, izolován, a na jeho myšlení a jednání nemá vliv? I Rudoarmějci, počínaje řadovým bojovníkem až k veliteli divize či armády, si mohli myslet, že "lze bez konce ustupovat, že mají velké území, že jejich země je velká a bohatá, že je jich mnoho, že budou mít vždy nadbytek potravin"? A takové myšlení bylo třeba zlomit i pomocí radikálních, až drastických, opatření! Jakým byl v daném případě onen rozkaz číslo 227.

BITVA O STALINGRAD A ROZKAZ ČÍSLO 227, 1.ČÁST

13. december 2016 at 18:47 | VETERANUS

BITVA O STALINGRAD A ROZKAZ ČÍSLO 227, 1. ČÁST

"Jménem lidu Spojených států Ameriky zasílám tento list městu Stalingrad, abych dokumentoval naše nadšení, které pociťujeme k jeho obráncům; jejich statečnost, duševní síla a sebeobětování, jež projevili v době obléhání města mezi 13. zářím 1942 a 31. lednem 1943, budou navěky oduševňovat srdce všech lidí milujících svobodu. Jejich slavné vítězství zadrželo vpád a stalo se zvratem ve válce spojených národů proti silám agrese." (Z listiny, kterou odeslal prezident Roosevelt 17.5 1944https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A1%D1%82%D0%B0%D0%BB%D0%B8%D0%BD%D0%B3%D1%80%D0%B0%D0%B4%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%8F_%D0%B1%D0%B8%D1%82%D0%B2%D0%B0).

"Občanům Stalingradu, pevným jako ocel, věnuje král Jiří VI. a vyjadřuje tím nadšení, jež pociťuje britský národ." (Gravura na meči věnovaném Stalingradu.)
"Sionismus, který se dere k nadvládě nad světem, bude se nám krutě mstít za naše úspěchy i za naše výsledky. Stále ještě se dívá na Rusko jako na zemi barbarů, jako na surovinový přídatek. Mé jméno bude rovněž pomluveno a očerněno, obviní mne z mnohých zločinů." (Slova I.V.Stalina řečená v besedě s A.M. Kollontajevovou, velvyslankyní SSSR ve Švédsku, v listopadu 1939, viz http://grachev62.narod.ru/stalin/t18/t18_267.htm.)
"Nařizuji Rudé armádě domoci se toho, aby se rok 1942 stal rokem, kdy dojde ke konečné porážce německo-fašistických armád a k osvobození sovětské země od hitlerovských ničemů!" (Z rozkazu lidového komisaře obrany číslo 130 z 1. května 1942, vydaného v Moskvě. V originále to zní takto: " Приказываю: "Всей Красной Армии - добиться того, чтобы 1942 год стал годом окончательного разгрома немецко-фашистских войск и освобождения советской земли от гитлеровских мерзавцев!")
"Z jejich tváří lze usoudit, že jsou vyrobeni z poctivého přírodního materiálu. Člověk dospívá k nepříjemnému přesvědčení, že velitelský sbor Sovětského svazu pochází z lepší třídy, než je náš vlastní velitelský sbor". (Goebbels v roce 1945, když si prohlížel fotografie sovětských vojevůdců.)

Česká televize vysílala na svém druhém programu v listopadu 2016 francouzský dokumentární cyklus o jedné z rozhodujících bitev Druhé světové války. Bitva se odehrála v operačním okolí města a přímo ve městě, jež tehdy neslo název Stalingrad. První díl cyklu se nazýval "Stalingrad: Ani krok zpět." (vysílán byl 26. listopadu). Druhá část, vysílaná 28. listopadu, nesla název "Stalingrad: Za Volhou není země:" Třetí část se nazývá: "Stalingrad: Ve znamení Uranu."

V záplavě filmů o Druhé světové válce, jež jsou k vidění na TV obrazovkách v podání "veřejnoprávní" televize, vyvolává filmový cyklus o Stalingradské bitvě osvěžující dojem. Částečně rozptyluje celkový dojem, který by z celkové koncepce české televize, jak je nám, divákům, prezentována, mohl vzniknout, že totiž hlavní bitvy, pozemní, námořní či letecké, oné války, se odehrávaly všude jinde, než na území tehdejšího Sovětského svazu, tedy dnešního Ruska.

Jako televizní divák, který svým původním povoláním má blízko k otázkám vojenství, jsem udělal tentokrát výjimku při volbě televizních programů o válce, které chci shlédnout, a francouzský cyklus o Stalingradské bitvě jsem sledoval. Byl jsem hlavně zvědav na to, zda se budou jeho autoři zabývat tématem Stalingradské bitvy sine ira et studio, a zda se dokáží vyhnout současnému propagačnímu zaměření západního světa, kdy je usilovně kultivována snaha ponížit, pomluvit a očernit Rusko, včetně postavy muže, který v létech 1941 až 1945 stál v čele SSSR a to dokonce v úloze Vrchního velitele ozbrojených sil. Tedy muže, který činil zásadní rozhodnutí ve vojenské-strategických i vojensko-politických otázkách. Francouzský cyklus nevybočuje, ve snaze očernit Stalina, z ostatních publicistických děl, které jsem měl možnost vidět. Byť to nedělá tak vulgárním způsobem, jako jiní.

Na druhé straně musím alespoň ocenit snahu tvůrců cyklu po jisté objektivitě, byť jsou, ať už chtěně či nechtěně, přece jen místu, kde se jedna z rozhodujících bitev Druhé světové války odehrávala, vzdáleni; geograficky i psychologicky. Navíc představují zemi, která by mohla být zatrpklá vůči Rusku i na základě své historické zkušenosti z XIX. století; kromě toho představují zemi, jež se nemůže pyšnit svými politickými postoji v září 1938 v Mnichově, jež vedly ke světové válce; představují zemi, která se nemůže pyšnit ani svými výsledky ve válce, kterou s nacistickým Německem musela svést v roce 1940. Musím ocenit snahu podat objektivnější, zloby a jednostrannosti zbavený, obraz bitvy, která byla rozhodujícím zvratem v průběhu Druhé světové války. Byť tato snaha nevyznívá vždy stoprocentně.

Z výroků, jež zazněly v promítané české variantě cyklu, nazvané "Stalingrad: Ani krok zpět" (www.ceska.televize.cz/vysilani/11300113269-stalingrad), a které doprovázely, snad autentické, obrazy z té doby, mne, jako nejvíce zpochybňující požadavek na líčení událostí sine ira et studio, zaujaly tyto:

-Stalin promluvil až 3. července 1941;

-čistky z roku 1938 zdecimovaly Rudou armádu;

-28.7.1942 byl vydán rozkaz č. 227; v něm byla obviněna samotná armáda z toho, že se morálka hroutila a že začalo martyrium nekonečných ústupů;

-23. srpna 1942 asi v 15:00 zaútočilo na Stalingrad 600 německých letadel, zahynulo při tom 40.000 lidí z asi 600.000 obyvatel, kteří byli v té době ve městě; Stalin zakázal, kromě jiného, evakuaci obyvatelstva; teprve koncem srpna začala evakuace obyvatelstva, starých lidí, žen a dětí.

Použití příslovce "až", při vzpomenutí řeči Stalina k národu, může být interpretováno ve smyslu "teprve". Autoři zřejmě tím chtějí vyjádřit pochybnost, zda lhůta 11ti dnů, které uplynuly mezi 22. červnem, kdy vojska Wehrmachtu překročila státní hranici SSSR a kdy následovalo vyhlášení války Německem Sovětskému svazu, a 3. červencem, kdy Stalin vystoupil už jako předseda Státního výboru obrany, tedy orgánu, do jehož rukou byla vložena plná státní moc, a kdy tedy Stalin získal plnou pravomoc vyhlásit strategickou linii pro válku, do které byl přinucen vstoupit, byla dobou oprávněnou a byla přiměřená dané situaci; zdá se, že autoři cyklu zastávají názor, že tato doba mohla být podstatně kratší.

Autoři zřejmě à priori předpokládají, že v Sovětském svazu, jako ve státě, kterému už dávno předtím byl přisouzen statut "totalitního" státu, neexistovala a nebyla respektována ústavní pravidla, která by vymezovala pravomoci vrcholných státních orgánů při rozhodování o válce a míru a která by určovala pravomoci jednotlivých ústavních činitelů. Podobné axioma, které možná vyznávají autoři cyklu, však, podle mého soudu, zcela určitě nezapadá do principu psát o historii "sine studio"; pracuje se s předpoklady, jež nemají oporu ve skutečnostech.

Autoři cyklu asi ani nechtějí vzít v potaz to, že příprava projevu, který, jak se ukázalo, byl v podstatě vytýčením strategie pro celou válku, byla, ve složitých mezinárodních i vnitřních podmínkách, jež existovaly, procesem, v jehož průběhu musel být shromážděn a zhodnocen obrovský objem ověřených informací. A že si takový proces, i pro člověka zběhlého v otázkách mezinárodní i vnitřní politiky, vyžádal přiměřený čas; zvláště za situace, kdy bylo třeba strategického rozhodnutí, tedy onen projev také odsouhlasit a posoudit s mnohými činiteli. Vždyť se jednalo o válku, která svým obsahem a cíli útočící strany, neměla v lidské historii, včetně historie Ruska, pravděpodobně analogii.

Dalším momentem, který chci posoudit, je otázka vydání rozkazu číslo 227 z 28.7.1942; rozkazu, který se obsahově splétá (jak by asi řekl v antice Říman contexit), tedy je v kontextu, s rozkazem (nikoliv s projevem, jak uvádějí autoři) Stalina číslo 130 z 1.5.1942.

Nejprve tedy k rozkazu číslo 130. Ten byl vydán 1.5.1942. V onen den Stalin žádný projev nepronesl. V rozkazovací části rozkazu nařizuje Stalin Rudé armádě, aby se v roce 1942 domohla toho, že vojska uchvatitelů budou v onom roce poražena a vyhnána z území Sovětského svazu. V originálu textu rozkazu používá Stalin sloveso "добиться», což znamená "domoci se", na příklad ve vazbě «не могу добиться толку», tedy "nemohu dostat rozumného vysvětlení věci nebo nemohu přijít věci na kloub". Stalin tedy neslibuje nikomu, že v roce 1942 bude nepřítel poražen a vyhnán ze země. Jak se to snaží vysvětlovat autoři francouzského cyklu. Podotýkám, že vycházím jen z českých slov, jak byla použita v TV, nikoliv z francouzského originálu. Je docela možné, že nesprávně Stalinova slova přeložili jak Francouzi z ruštiny do francouzštiny, tak Češi, provádějící dabing z francouzštiny do češtiny.

Podle mé interpretace by bylo možno Stalinovi vytknout, že nedocenil možnosti Rudé armády a dával jí úkol, který byl nad její síly. Tady bych ale silně pochyboval o tom, že by Stalin takto formuloval úkol ve svém rozkaze, aniž by znal stanovisko Generálního štábu, případně aniž by jen potvrzoval návrh, který mu Generálním štábem byl předložen. A že by tedy rozkaz sám zpracovával a za jeho obsah i formu bezvýhradně odpovídal.

Druhá možnost pak spočívá i v tom, že velení Rudé armády, a Rudá armáda jako celek, nebyly schopny úkol, nařízený vrchním velitelem, ze subjektivních důvodů, realizovat. Byly zde tedy možnosti dvě: buď byl rozkaz objektivně nerealizovatelný nebo jej jeho vykonavatelé neplnili ze subjektivních důvodů. S druhou možností koresponduje situace, na kterou bylo reagováno rozkazem číslo 227 a dalšími informacemi, které vyšly na světlo světa při diskuzi v roce 2012 o situaci kolem bojů o Stalingrad.

Že rozkaz není plněn, poznal vrchní velitel brzy po jeho vydání

V diskuzi, která se rozhořela na stránkách žurnálu "Столетие» dne 23.8.2012, uvádí jeden z diskutujících, který se označil jako AU-717, v příspěvku zveřejněném 9.10.2012, toto:

"Bulletiny a hlášení, zasílané sovětskými leteckými veliteli o jakýchsi až nevyčíslitelných ztrátách, které byly způsobeny nepříteli leteckými útvary, dráždily silně Stalina. Důsledkem toho byly nepříjemné výtky, jež musel vyslechnout náčelník Leteckých sil Rudé armády (VVSKA- Vojenno-Vozdušnych Sil Krasnoj Armii) generál-poručík A.A.Novikov.

Když dostal tento náčelník od vrchního velitele jeden z následujících "kopanců", vydával štáb VVSKA zlobné rozkazy, nařízení a pokyny.

Na příklad v pokynech z 20. července 1942 se praví. "…pochybnost o správnosti hlášení štábů leteckých armád rezultuje z toho, že výsledky bojové činnosti letectva nikdo nekontroluje, hlášení jsou obyčejně sestavována jen na základě hlášení posádek letounů, které lety provedly."

26. srpna 1942 byl armádní generál G.K.Žukov jmenován zástupcem Vrchního velitele a poslán do Stalingradu, aby tam připravil protiúder na útočící německá vojska. Krátce před tím přijel do Stalingradského frontu představitel Hlavního výboru obrany, sekretář ÚV VKS(b), G.M.Malenkov spolu s vrchním velitelem VVS generál-poručíkem letectva A.A.Novikovem. Kromě jiného měli prověřit početné stížnosti velitelů pozemních vojsk na nečinnost sovětského letectva, jmenovitě na neexistenci ochrany ze vzduchu.

Výsledkem jejich práce bylo písemné hlášení Stalinovi:

"Hlášení soudruhovi Stalinovi Josifu Visarionovičovi.

Přísně tajné.

V průběhu posledních šesti-sedmi dnů jsme pozorovali činnost našeho stíhacího letectva.

Na základě početných skutečností jsme dospěli k přesvědčení, že naše stíhací letectvo pracuje velmi špatně. Naši stíhači nevstupují do boje se stíhači nepřítele dokonce ani v těch případech, kdy mají několikanásobnou převahu. V případech, kdy naši stíhači mají za úkol chránit bitevníky, nevstupují rovněž do boje s nepřátelskými stíhači; ti pak beztrestně útočí na bitevníky, sestřelují je, při čemž naši stíhači se drží stranou, dokonce se někdy vracejí bez boje na svá letiště.

To, co hlásíme, nejsou, bohužel, jednotlivé skutečnosti.

Podobné ostudné chování stíhačů vidí naše vojska každodenně. Na vlastní oči jsme viděli nejméně deset podobných případů. Nezpozorovali jsme jediný případ, kdy by se naši stíhači chovali správně.

Máme za to, že je třeba přehodnotit existující systém vyzdvihování a odměňování stíhacích pilotů za bojové vzlety.

Došlo k tomu, že na bojišti byly zvráceny pojmy o tom, co je bojový vzlet. Za bojový vzlet je považován každý let na bojiště, nezávisle na tom, jestli stíhač svedl boj s nepřítelem nebo ne. To vede k tomu, že naši stíhači nevyhledávají střet s nepřítelem, vyhýbají se boji a vlastní bitevníky a bombardéry ponechávají svému osudu.

Nehledě na to, že si naši stíhači vedou tak hanebně, započítávají fronty jejich vzlety mezi vzlety bojové.

Navrhujeme: od tohoto okamžiku považovat za bojový let jen takový, při němž stíhač vedl vzdušný boj s nepřítelem. V případě, že stíhač doprovázel bitevníka nebo bombardéra, poskytovat peněžitou odměnu a vyznamenávat jen za podmínky, že se bitevníci a bombardéři vrátí na své letiště.

Máme za to, že by Hlavní stan měl vydat následující rozkaz…(dále následuje text rozkazu, který pak dostal číslo 0685).

Podepsáni Žukov, Malenkov, Novikov."

Velitel 8. letecké armády generál major letectva T.T.Chrjukin, velitel armády, která působila v rámci Stalingradského frontu, vydal ještě předtím, předvídaje nespokojenost nadřízených, 18. srpna 1942 nařízení, které dostalo číslo 00295; v něm tvrdě kritizoval velitele stíhacích divizí své armády, a v podstatě obviňoval podřízené letce ze zbabělosti a z nedůstojného bojového chování.

Vzpomínaný rozkaz číslo 0685 z 9. září 1942, tedy z doby, kdy už bitva o Stalingrad byla v plném proudu, konstatuje, že se podobné chování sovětského stíhacího letectva vyskytovalo nejen u Stalingradského frontu, ale prakticky u všech frontů, zvláště pak u Kalininského, Západního, a Jihozápadního.

Nehledě na hrozby důtkou od svého velitele, nezanechali stíhači 8. letecké armády svých zvyků a 23. srpna 1942 dali přednost tomu, že "nezpozorovali" nepřátelské letouny, které bombardovaly Stalingrad. Bylo to doloženo i v hlášeních německých letců, kteří se bombardování zúčastnili.

Jeví se mi proto zcela neopodstatněným tvrzení, že na průběh a nepříznivý vývoj na frontách Rudé armády i v roce 1942, měla zásadní vliv čistka armády z roku 1938. Koneckonců: autoři filmového cyklu by měli mít na zřeteli dvě věci: předně to, že francouzská armáda nedokázala Wehrmachtu čelit více než měsíc, ač ji jistě žádné čistky nepostihly. Při tom v Rusku v roce 1942, tedy v době Stalingradské bitvy, už válka trvala celý rok. A chování stíhacího letectva Rudé armády, jak je popsáno vzpomínanými funkcionáři, asi stěží lze přičíst na vrub čistek, které proběhly před čtyřmi roky.

Kromě toho vliv čistek, které v Rudé armádě proběhly v roce 1938, postrádá kvalitativní zhodnocení, tj. stanovení toho, jakou kvalitu měli čistkami postižení a v čem jejich kvalita předstihovala kvalitu těch, kteří byli nahrazeni.

Přiznám, že jsem sám pocítil rozčarování, když jsem se o situaci, jak je popsána v hlášení Stalinovi, dozvěděl v roce 2012. Když jsem 30. června 1951 vystupoval jménem čerstvých absolventů LVA v Hradci Králové při jejich vyřazení jako poručíků letectva, a sliboval, že i my, mladí důstojníci vojenského letectva ČSLA se budeme učit od "stalinských sokolů", tak jsem netušil, jak málo a špatně jsem o chování letců Rudé armády byl informován. Ono pozdní poznání je i dnes pro mne zklamáním a jistým varováním.

Nemám pochyb o tom, že na situaci, kterou zjišťoval vrchní velitel Rudé armády po vydání svého rozkazu číslo 130, a po získání dalších informací o tom, že se Rudé armádě nedaří plnit jeho rozkaz, a po analýze těchto informací, musel vrchní velitelem reagovat, jestliže chtěl, aby byla realizována strategie, kterou vytýčil 3. července 1941.

28. července 1942 proto vydává rozkaz číslo 227, jehož podstatu: "ani krok zpátky", si vzali za svou do názvu i autoři francouzského cyklu. Šlo o nesmírně tvrdý rozkaz. Dovoluji si však tvrdit, že bez jeho vydání a bez jeho důsledné realizace, by se věci pro Sovětský svaz, a tedy i válka v Evropě, vyvíjely v roce 1942 katastrofálně. O možném vývoji osudu mého národa, i mne samotného, si ani netroufám spekulovat! Zaslouží si však, abych se zdůvodněním rozkazu zabýval podrobněji. K tomu dává podklady informace ve zdůvodňující části rozkazu.

Doba však byla nesmírně tvrdá i v týlu, kdy se i tam rozhodovalo prakticky o osudu celé země.