September 2016

MĚSÍC SRPEN V HISTORII XX.STOLETÍ, 3. ZÁVĚREČNÁ ČÁST

16. september 2016 at 13:17

MĚSÍC SRPEN V HISTORII XX. STOLETÍ.

3. ZÁVĚREČNÁ, ČÁST

"My, českoslovenští letci slibujeme, že se nikdy nezpronevěříme úloze, kterou nám ukládá zdar a rozvoj republiky. Budeme vždy plnit své povinnosti občanů demokratického státu, své povinnosti k národu, z něhož jsme vyšli, i k vládě, kterou si vyvolil…" (Ze slibu letců, kteří se sešli 29. a 30. dubna 1968 v Měříně u Kamýku nad Vltavou, a který byl 25.6.1968 předán prezidentu republiky. Citováno podle knihy Josefa Mihuleho "Vzlet zakázán", Svět křídel, Cheb, 2015)

"Dnes je letectvo poznamenáno devastací a rozvrácením materiálně-technické základny, nízkou profesionální připraveností příslušníků vzdušných sil, nízkou úrovní materiálních zásob a použitelných lidských zdrojů." (Generál Ladislav Sochor, v letech 1966-1969 zástupce velitele 34. stíhací bombardovací letecké divize v Čáslavi, ve své knize Vzhůru do oblak, Erika, Praha, 2000.)

Než se rozepíši o vstupu částí armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, chci eventuální čtenáře následujících řádek seznámit se svým postojem, který jsem k oněm dnům zaujal a který jsem potvrdil i při své, tak zvané "prověrce" v srpnu 1970; tehdy jsem byl znovu oficiálně dotázán komisí ve složení pánové-soudruzi Trefil, Dykast, Smola, Karásek plus jedna dívenka neznámého jména, na svůj postoj k událostem srpna 1968. Byl jsem tak dotázán už v době, kdy jsem si byl, i podle zkušeností mých přátel a kamarádů, plně vědom toho, že od mého postoje v daném okamžiku závisí má další budoucnost, budoucnost mé rodiny, včetně dospívajících dvou dětí. Nebylo nic jednoduššího, než si "posypat hlavu popelem" a prohlásit, že jsem se mýlil. Mé stanovisko z doby k onomu vstupu z doby před dvěma roky, bylo však stejně záporné jako v roce1968, a znovu jsem je tedy v srpnu 1970 potvrdil na přímou otázku pětičlenné skupiny, která mé stanovisko chtěla slyšet.

Jestliže dnes se mohou dnešní mé postoje někomu jevit jako revize mého tehdejšího stanoviska či jako omluva oné akce, pak se jedná o mylné pochopení. Dnes se jen snažím pohlížet na otázku s odstupem doby, z mnohem širších hledisek, a hledám spíše vysvětlení, proč odpovědní politici, činící příslušné rozhodnutí, rozhodovali právě tak, jak rozhodovali. Eventuelně jak naši politikové k takovému rozhodování přispěli. Jen prosím eventuelní čtenáře, aby rozlišovali význam dvou sloves: "obhajovat něco" a "vysvětlovat si něco". Bez takové rozlišení budou má slova jen "canor surdis", tedy "zpěv hluchým".

Není to poprvé, kdy se vyjadřuji k otázce důvodů, které, podle mého soudu, vedly k rozhodnutí příslušných orgánů Varšavské smlouvy, především pak hlavního činitele této smlouvy, Sovětského svazu, provést invazi ozbrojenými silami do našeho státu.

V roce 1995, tedy před více než dvaceti lety, mi redakce dvouměsíčníku "Listy", v jejímž čele stál, pro mne nezapomenutelný, Dr Jiří Vančura; ten se usilovně staral o to, aby "vytvářel revui, která by nabízela vývojové alternativy oproti názoru, že existuje pouze jediná cesta" (uvozuji jeho vlastní slova v pamětech označených jako "Jiří Vančura. LXXX"). Redakce uveřejnila můj článek "Od války přes srpen 1968 po přihlášku do NATO". Tento článek vyvolal jistou odezvu Jana Šterna, v níž mne označil za člověka "formovaného i deformovaného profesí a osudem".

Redakce uvedla zveřejnění mého článku slovy, z nichž vyjímám ta, že se v článku "vracím k důsledkům podceňování vojenskostrategických aspektů mezinárodní i vnitřní politiky, k důsledkům, které považuji za škodlivé a pro budoucnost i nebezpečné, že vycházím z příkladu srpna 1968 k dnešnímu pochopení či spíše k nepochopení toho vpádu".

Usuzuji, že autorem oněch, veskrze příznivých, slov byl sám šéfredaktor Vančura, s nímž jsem se zřejmě názorově sblížil; v dubnu 2014, tedy brzy před svou smrtí, mi napsal, že my oba "jsme lidé dost vzájemně podobní, takoví umínění donkichoti, ale jak by svět bez takových vypadal?"

Když se tedy vracím ke svému článku z roku 1995 a konfrontuji jeho myšlenky s pohledem, který na sovětskou vojenskou intervenci do Československa v roce 1968 mám i dnes, tak vidím, že v podstatných věcech nemusím ani dnes nic měnit. Proto tedy na toto místo zařazuji některé myšlenky, které jsem tehdy napsal a k nimž se i po 26 ti letech hlásím; jejich oprávněnost potvrzuji i v roce 2016; dělám to zejména proto, že jsem svědkem toho, jak jsou, třeba ve veřejnoprávní televizi, události roku 1968 objasňovány jednostranně.

V roce 1995 jsem napsal: "Stále se ještě při hodnocení srpnových událostí roku 1968 zdůrazňuje jen politické pozadí a politické důvody tehdejší invaze "spojenců". Stejně tak, jako nevěnovali pozornost vojenskostrategickým aspektům tehdejšího postavení a úlohy Československa v rámci států Varšavské smlouvy"mužové jara 1968", tak ani dnešní analytici se této stránky vůbec nedotknou. Vládní komise pro analýzu událostí let 1967-1970 obdržela zadání ke své práci časově vymezené tak, že vojenské a strategické důvody, jejichž kořeny sahají daleko před rok 1967, ani nemohly být předmětem jejich zkoumání. Kdo by také v době, kdy se konstituovala nová ideologie, spočívající na totálním popření "komunistické" éry, měl zájem na tom, aby historie byla vysvětlena bez zášti a nestranně, že?

Obdobně si počínají historici zabývající se soudobými dějinami. A nejen to! Často, netroufám si říci, že převážně, si čeští publicisté, kteří v médiích prezentují pohledy na naši nedávnou minulost, tedy nedávnou proto, že ještě žijí její pamětníci a "spolutvůrci", jako příklad uvádím Vlastimila Kučeru z ČTV, na místo toho, aby otevírali prostor pro tvůrčí a mnohostrannou diskuzi sine ira et studio, "vytahují z historie jen šťavnatá sousta, jejichž žvýkání vyhovuje lidem bulvárního vkusu". Uvozuji slova Dr Vančury z jeho "pamětí-životopisu", na který odkazuji výše.

Pracoval jsem v letech, hodně předcházejících rok 1968, přesněji do roku 1965, na takových místech v čs. armádě, abych pochopil, proč armádní činitelé Sovětského svazu, především pak jeho Generální štáb, pokládali umístění sovětských vojsk v Československu za nezbytné; a to mnohem dřív, než na horizont historie vystoupil rok 1968 a tak zvané "pražské jaro". Nepopírám, že existovala souběžná politická motivace pro rozhodování sovětského politbyra, které pak o vojenském vpádu do Československa rozhodlo. Tvrdím jenom, že se sovětskému vojenskému velení v "příznivé" atmosféře alarmujícího politického vývoje v Československu, jemuž mohli Sověti ostatně při troše předvídavosti a vůle i napomoci, podařilo přesvědčit politické vedení o nezbytnosti přivedení určitého kontingentu sovětské armády na území Československa. Třeba i formou invaze. A tyto argumenty hrály při rozhodování o ní významnou, jestli ne rozhodující, roli. Pro sovětské generály - na rozdíl od politiků - byl čs. politický vývoj jen vítanou záminkou, aby byla v Československu umístněna sovětská vojska.

Jako vojenské důvody srpnové invaze jsem uváděl tři následující.

První důvod spočíval v tom, že mírová dislokace armád prvního a druhého strategického sledu nebyla v souladu s ambiciózními cíli ofenzivní činnosti, činnosti, jež byla jako součást obrany plánována. Byla to obrana, jež byla strategickou politicko-vojenská koncepcí; v rámci této obrany byly plánovány ofenzivní akce, jejichž cíle nemusely být o nic menší, než vojenské obsazení zbytku Západní Evropy až k Atlantiku a k Pyrenejím. Chápu, že mnoho publicistů, možná i historiků, si nedovede představit, že by se myšlenka na ofenzivní operace mohla vůbec zrodit v obraně. Plány útočných operací ale nemusí být jen součástí koncepce útočné války. Mohou, a skutečně také byly, jen realizací myšlenky, kterou vyslovil už Carl von Clausewitz. Ten zdůrazňoval v úvahách o přednostech obrany a považoval útočnou činnost v rámci obrany v podobě přechodu z obrany do rozhodného útoku za "blýskající se meč odvety"; toho, kdo s něčím takovým v obraně nepočítá, považoval téměř za ignoranta, který nechápe obranu jako rozhodující způsob vedení války.

Nepotvrzuje se potřeba mít na území jiné uskupení armád, než jen armádu československou, také tím, o čem na příklad píše letec Josef Mihule ve své knize "Vzlet zakázán" (Svět křídel, Cheb, 2015), "že brzy po invazi nás vojska bratrských zemí opustila, ale vojska Sovětského svazu u nás už zůstala"? Proč by zde také vojska dalších čtyřech "bratrských" zemí zůstávala, když jejich přítomnost nebyla opodstatněná z hlediska potřeb dosažení souladu mezi dislokací armáda a cíli, stanovenými pro strategickou protiofenzivu? Jejich začlenění do invazního uskupení pro rok 1968 mělo jen propagandistický důvod; jím mělo být podpořeno zdání, že se jedná o kolektivní akci Varšavské smlouvy, která se provádí nikoliv k řešení vojensko-strategických problémů, ale pro boj s kontrarevolucí v Československu! Takovému vysvětlení nahrávaly postoje obou nejaktivnějších propagátorů vojenského zásahu, Poláka Gomulky a Němce Ulbrichta. Tím měl být vysvětlen vlastním obyvatelům NDR, Polska, Maďarska a Bulharska onen, v podstatě zástupný, problém, jenž spočíval i v tom, že se jejich vojska invaze zúčastnila.

Druhý důvod jsem spatřoval v tom, že nebyla vytvořena dostatečná hloubka nárazníkového prostoru, který měl přikrývat prostory rozmístění strategických raket na Ukrajině. Československá armáda nebyla považována za dostatečně spolehlivou pro plnění úkolu takového "přikrytí" postavení strategických raket. Důvody, proč nebyla za spolehlivou považována, mohly také být jen smyšleným podpůrným argumentem při rozhodování politických orgánů.

Za třetí důvod jsem považoval změny v sovětských názorech na použití jaderných zbraní. Ty se projevovaly příklonem ke strategii "pružné reakce" označované také pojmem "lokální války". Jak ale vést "lokální válku" bez jaderných zbraní? Svěřit je svým spojencům? Jak by to mohlo dopadnout, demonstroval generál Janko při jednom ze cvičení. Generál Janko, kterému, jako cvičícímu veliteli frontu, byly autory cvičení dány k dispozici jaderné zbraně, navrhuje, aby byly použity k předstihovému jadernému úderu. Na dotaz řídícího cvičení, kterým byl ministr obrany Lomský, zda chce zahájit atomovou válku, odpovídá kladně: "Ano, chci, soudruhu ministře!". Píšu o tom podrobněji ve své knize "Letcem ve studené válce" na straně 170.

Kdo mohl zaručit, že se podaří udržet na uzdě "horké hlavy" à la hlava generála Janka při rozhodování o jejich použití, které by znamenalo zahájení všeobecné atomové války? Spolehlivým prostředkem proti takovému riziku bylo jen to, jestliže na čs. území budou sovětské jednotky a jen ty budou mít k dispozici atomové zbraně, a jen jejich velitelé, v celé armádní hierarchii, budou rozhodovat o jejich použití.

Aktuelní poznámka. Jaké máme dnes záruky, a všeobecně respektované procedury, že použití "jen taktických jaderných zbraní" nepřeroste ve válku, v níž budou uvedeny do chodu veškeré jaderné arsenály? Vždyť podobnou hlavu, kterou na svých plecích nesl v šedesátých letech XX. století generál Janko, nese dnes generál Pavel v čele armád NATO! Ten také hodlá použít "jen" "taktické jaderné zbraně" při "obraně" pobaltských států! Jaké máme záruky, že se generálovi Pavlovi, a jeho kolegům v příslušném výboru NATO, podaří konflikt, kde budou použity "jen taktické" jaderné zbraně, "ukočírovat" a nedojde ke stržení laviny? Opravdu musíme spoléhat na štěstí, onu marvanovskou "zlatou mušku", nebo na "strach, všeobecný strach, který bude nakonec přece jen slavit úspěch tam, kde státnický um ani náboženství (či vojevůdcovské schopnosti generálů NATO, dodávám já) neuspívají?" (Dwight D. Eisenhower, Invaze do Evropy, Praha, Naše vojsko, 1994).

Jednou z námitek, které vůči mým názorům, že Dubček a jeho druzi "nezvážili vojenskostrategické zájmy Sovětského svazu", bylo to, že se mne publicista Jan Štern ptá: "Kdyby je dobře zvážili, tak měli učinit co?"

Na to jsem odpověděl v čísle 3/1995 "Listů" s rizikem, že budu třeba zařazen mezi generály, kteří se jimi stávají po bitvě. Vyslovil jsem názor, že "měli navrhnout Sovětskému svazu, a to jako součást reformy politiky dřívějšího stranického a politického vedení (třeba v rámci zpracování "akčních" plánů, jež se stalo v té době téměř "módou" po zpracování a přijetí Akčního plánu KSČ, dnešní má poznámka), aby k řešení vojensko-strategických slabin, které Varšavská smlouva na československém směru pociťovala, byl v Československu umístěn kontingent ozbrojených sil SSSR".

S obviněním, že si chci těmito řádky vysloužit ex post generálské hvězdy, i dnes počítám. Stejně jako v roce 1995, tak i dnes, docházím k názoru, který jsem výše dal do uvozovek, proto, že jsem si uvědomoval a uvědomuji si i dnes, že se vše odehrávalo v podmínkách války, sice jen "studené", ale o nic méně úporné, kdy politikové na obou stranách jednali a rozhodovali pod tlakem neustálých hrozeb ze vzájemného zničení. Rozhodnutí Sovětů k invazi bylo jedním z takových rozhodnutí, kdy čas běžel a nebylo možné už déle váhat. Na řadě velkých operačně strategických cvičení, jichž jsem se ve funkci náčelníka štábu 10. letecké armády zúčastňoval, jsem se přesvědčoval o problémech, s nimiž se armády Varšavské smlouvy setkávaly v důsledku nesouladu mírové dislokace s proponovanými cíli ofenzivy. A proto jsem se cítil oprávněn k tomu, abych i post factum vyslovil názor, že příslušnými vojenskými činiteli, především pak generálním štábem, nebyly vyvozeny náležité a samostatné názory ze cvičení, kterých se GŠ v různých podobách zúčastňoval. Jinou otázkou samozřejmě je, zda v daných politických poměrech vůbec byl někdo v GŠ schopen a ochoten "nést svou kůži na trh" a iniciovat zpracování názorů, jež by sice odpovídaly samotné podstatě funkce generálního štábu armády, kteréhokoliv suverénního státu, ale nemusely odpovídat servilnímu postavení našich politiků.

K tomu bych dnešním historikům položil otázku: "Zabýval se vůbec někdo z historiků studiem těch návrhů, či požadavků, Sovětského svazu, které k umístění kontingentu Sovětské armády na našem území, byly předkládány Antonínu Novotnému a Alexandru Dubčekovi, v obdobích, předcházejících srpnu 1968, a které byly jimi odmítnuty? Jak byly zdůvodňovány? Jistě by bylo vrcholně zajímavé, jakou cestou se podobné požadavky Sovětského svazu dostávaly do Československa a zda byly konzultovány Generálním štábem s politickým vedením státu a jaká stanoviska k nim zaujímal GŠ i toto politické vedení. Šel bych ve svých dotazech ještě dál: "Zda a jaké vůbec závěry z operačně strategických cvičení, jichž se naše armáda v rámci Varšavské smlouvy zúčastňovala v raných šedesátých letech, včetně období Kubánské raketové krize, byly v naší zemi činěny? Pokud se toto nedovím, pak u mne bude trvat přesvědčení o historickém selhání předsrpnového čs. Generálního štábu a ministra obrany Lomského s jeho nejbližšími poradci.

V záhlaví tohoto článku jsem citoval velké Římany, Cicerona a Tacita, zejména v tom směru, že oba tito klasikové římské antiky požadovali od historie a historiků, aby události minulé zkoumali a vysvětlovali bez zloby, nenávisti, hněvu a nestranně. Udělal jsem to hlavně proto, abych jejich výzvy konfrontoval s dnešní dobou. Když nad smyslem jejich požadavků přemýšlím dnes, ve století dvacátém prvém, tak se především ptám: "Proč asi je vyslovovali před dvěma tisíci lety?" Nemyslím si, že to dělali s úmyslem, aby je vkládali do úst či na "keybordy" počítačů lidí, kterým se budou hodit i ve vzdálené budoucnosti. Jsem přesvědčen, že to dělali proto, že chtěli zapůsobit na ty své spoluobčany, kteří v jejich době vychovávali řečníky, tedy publicisty oné doby, či psali svá historická díla, a kteří zřejmě nerespektovali ony zásady. Velikost, mnou citovaných, význačných představitelů římské kultury z přelomu věků, spočívá, podle mého soudu, v tom, že i po dvou tisících roků zní jejich výzva stále ještě velice naléhavě. Pokud mohu soudit z pozice konsumenta části písemných či audiovizuálních prostředků, které používám i v roce 2016 v české kotlině, kde žiju už devátou desítku roků, tak ona výzva neztratila nic ze své naléhavosti.

Jednou ze skutečností pro mne je, jak se projevuje požadavek klasiků antického Říma v osvětlování událostí, které jsem sám prožíval. Ono osvětlování má totiž všechny znaky oné "děsivé jednostrannosti", jak ji charakterizoval historik a průkopník orální historie Miroslav Vaněk v týdeníku "Květy".

Když se mi letos dostala do ruky kniha letce Jiřího Mihuly "Vzlet zakázán", na niž odkazuji výše, tak jsem se znovu přesvědčil, že ani líčení událostí, které osudově ovlivnily city našeho národa, líčeníz perabývalého pilota nadzvukových letadel, plukovníka letectva Josef Mihuleho, "muže oddaného svému řemeslu s vášní člověka, vzdělaného, na výsost skromného" (slova jednoho recenzenta jeho knihy PhDr. Jaroslava Sýkory, bývalého stíhacího a dopravního pilota, sociologa), se neoprostilo od slov, která by jistě si vysloužila kritiku z úst mnou citovaných klasiků starého Říma.

Ukážu to na některých příkladech, jež se týkají toho, co se dělo u 34. stíhací bombardovací letecké divize. Lze se ptát, proč budu psát zrovna o tomto svazku vojenského letectva ČSLA? Je to proto, že mne k této divizi váží jisté osobní kontakty, jež jsem měl, i když v době, kterou líčí autor, jsem již v armádě nesloužil a řadu významných účastníků líčených v knize událostí ani neznal. Ale osoby velitelů této divize, ať už to byl Jožka Remek (velel divizi v letech 1962-1965, kdy jsem byl jako NŠ 10. LA jeho nadřízeným), či František Filip nebo Jaroslav Úlehla, jsou mi osobně známy: spolu s Jožkou Remkem jsem v roce 1952/1953 absolvoval kurz velitelů leteckých pluků v Hradci Králové. S Františkem Filipem, jenž v roce 1968 velel divizi, je mi podivné, že o jeho úloze se autor ani slovem nezmiňuje, jsem v letech 1954-1957 sdílel jednu světnici na "obščežitiji" a jednu lavici na učebnách KVVA Monino; Jaroslav Úlehla, který divizi velel v letech 1970-1973 byl mým spolužákem LVA v letech 1949-1951.

Autor knihy "Vzhůru do oblak", Ladislav Sochor z titulu zástupce velel divizi, a inspiroval mne svou knihou k tomu, že jsem sám, jako pamětník oné doby, vydal v roce 2003 knihu "Letcem ve studené válce". Zaujal jsem rovněž ve své další knize "Rozhovory o letectví…a nejen o něm" (2014) pak stanovisko k rozhodnutí L.Sochora povolit přistání sovětským letcům v onen den 21. srpna 1968.

Své stanovisko jsem vyjádřil těmito slovy: "Odmítnout přistání spojeneckým letcům, aniž jej předtím kdokoliv upozornil, že jsou to invazní letci, aniž by obdržel rozkaz, že jim musí jako voják čelit, by bylo jednáním proti všem nepsaným zákonům, které platí letectví od jeho zrodu…uvědomme si, že se jednalo o spojenecké letce. Cožpak vůbec mohl předpokládat, že přišli, aby mu "vrazili kudlu do zad?"

Neskrývám, že můj postoj k rozhodnutí L. Sochora, jehož podstata je pro mne, jako bývalého letce principielní, se nesetkal u některých mých leteckých kamarádů s kladnou odezvou. Pokud jsem vyrozuměl, tak nesouhlas víceméně vyplýval z emocionálních pohnutek, nikoliv z věcného posouzení. A při věcném posouzení se nutně dostaneme k otázce, zda a kdy může voják neuposlechnout rozkaz a jednat podle své vlastní vůle. Nikoliv podle "vůle vyšší, vůle zodpovědné", jak jsem se učil brzy po svém nástupu do LVA v červenci 1949, kdy mne a mé kamarády vychovával kapitán Oudrnický a další, ještě podle řádu A-I-1, tedy podle základního vojenského řádu, který měl původ ještě v armádě první republiky.

Můj postoj k jednání generála Sochora není motivován žádnými osobními pohnutkami. Osobně jej neznám a nechci v žádném případě se stavět do role soudce, který posuzuje události v Čáslavi v onom historicky významném dni, 21. srpna 1968, kdy lze na jednání odpovědných vojáků demonstrovat situaci, ve které se v onen kritický den nacházeli velitelé, jež byli také odpovědní i za životy svých podřízených. Chci proto na tomto místě ukázat, jak je činnost Ladislava Sochora, který v onen den velel divizi, osvětlována v knize Josefa Mihuleho; pro mne je to totiž příkladem toho, jak by takové události neměly být osvětlovány, a to ani v knihách memoárového charakteru, pokud by se dodržovala zásada římského historika Tacita, tj. sine ira et studio, tedy "bez hněvu a zaujatosti".

Jak je tedy rozhodování Ladislava Sochora popsáno v knize Josefa Mihuleho? Cituji: "Tehdejší zástupce velitele 34. stíhací bombardovací letecké divize, pplk Ladislav Sochor, umožnil sovětskému pluku bez problémů přistát na čáslavském letišti, čímž porušil rozkaz vrchního velitele ČSLA , prezidenta republiky Ludvíka Svobody. Odměny se soudruh Sochor dočkal v pozdějším období, kdy se stal velitelem 10. letecké armády v Hradci Králové." Citované věty doplnil vydavatel knihy v poznámce číslo 8 tímto: "Ladislav Sochor vypráví v knize "Vzhůru do oblak" na straně 150 "svůj román" s tím, že se prý nejprve vyptal, kolik mají přibližující se letadla paliva. Když se dozvěděl, že pouze na přistání, otevřel jim (ze soucitu?) letiště. Udělal by to prý i tehdy, kdyby šlo třeba o letadla NATO! Lze se tudy dovtípit, že tento generál humanista tenkrát otevřel letiště k přistání okupačním leteckým silám jako svého druhu charitativní akt; aby se nikomu nic nepřihodilo."

Ve svém "románu", jak bylo vyprávění generála Sochora nazváno vydavatelem knihy, však autor na stranách 44 a 45,nikoliv na straně 150, líčí události takto: "Po půlnoci na 21. srpna 1968 jsem byl povolán na štáb divize, kde jsme dostal nic neříkající informaci od náčelníka štábu letecké armády…" K tomu má poznámka: Podle slov člena Vojenské rady 10. letecké armády generála Humla, byla na velitelství 10. LA v oné době tato situace: "Na konci první hodiny po půlnoci 21. srpna jsme se my, dosažitelní členové Vojenské rady 10. LA, shromáždili v pracovně velitele genpor Jozefa Kúkela. Byli to: velitel, zástupce velitele plk gšt Ing Emil Hájek, náčelník štábu genmjr Ing Rotrekl a já." Viz má kniha "Rozhovory o letectví. A nejen o něm", strana 473. NŠ 10. LA generál Rotrekl tedy nemohl být na velitelství 34. sbold, jak píše Sochor.

Generál Sochor dále pokračuje: "Před osmou hodinou ranní 21. srpna jsem byl vyrozuměn, že žádá o přistání nehlášený letoun Sovětské armády typu UTI MiG-15. Přistání jsem povolil…v letounu byli dva majoři, kteří mne informovali, že za nimi letí celý pluk…nařídil jsem zapnutí radiotechnických a světlotechnických prostředků s tím, že za bezpečnost přistání očekávaných letounů, jak jsem majory upozornil, odpovídají sami piloti…musel jsem operativně vyřešit konflikt s velitelem pluku, (jím byl pplk Kloboučník…jemu jsem řekl: "Jsem v prvé řadě pilot a mohu vás ubezpečit, že kdyby zde za stejných povětrnostních podmínek přistávaly třeba letouny NATO, tak jejich přistání zabezpečím bez ohledu na politické názory kohokoliv".

Plukovník Kloboučník straně 100 a 101 knihy uvádí, kromě jiného: "V 01.10 21.srpna jsem byl vzbuzen s příkazem, abych okamžitě přijel na letiště…řidič mne odvezl před velitelské stanoviště divize…tam byl již přítomen zástupce velitele divize…ten držel v rukou šifrovanou zprávu, která po půlnoci došla z Generálního štábu. V ní stálo, cituji: "Dne 20.8. tohoto roku, ve 23.40 překročila vojska 5 států Varšavské smlouvy na 10 místech hranice ČSSR a postupují do vnitrozemí, atd." Dále v ní bylo nařízeno neklást odpor, vytvořit a usnadnit jim podmínky ke splnění jejich poslání…" Pak pokračuje: "Odpoledne se nad námi objevil letoun UTI MiG-15, udělal okruh, přistál a zajel na spojovací dráhu… v zápětí za ním přistávaly, v krátkých intervalech, dvojice stíhacích letounů MiG-19. Bylo jich celkem 38- celý pluk."

Pominu-li nepřesnost odkazu v poznámce vydavatele č. 8, v níž autor poznámky odkazuje na stránku 150 Sochorovy knihy, ač se Sochorova slova nacházejí na stránce 45, pak opravdu nevím, jaký rozkaz vrchního velitele prezidenta republiky Sochor nesplnil?, Vždyť vlastně jednal podle rozkazu GŠ, který požadoval "neklást odpor, vytvořit a usnadnit podmínky"? Že by vrchní velitel, znalý zásad velení, velel leteckým divizím přímo a pominul při tom stupeň GŠ, považuji u generála Svobody, tedy u osoby s tak velkými válečnými zkušenostmi, za vyloučené.

Stejně by bylo možné se ptát bývalého velitele letecké protivzdušné obrany státu, proč nezvedl stíhače a nenařídil jim sestřelovat letouny, jež prováděly výsadek na letiště Ruzyně? Vždyť tento výsadek hrál rozhodující roli při realizaci invaze. Účastníci tohoto výsadku to byli, kteří zatýkali politické vedení státu, členy Předsednictva ÚVKSČ, v čele s A. Dubčekem a zbavovali tak stát orgánu, který ve smyslu tehdy platné Ústavy řídil stát.

Tvrzení vydavatele knihy v poznámce č. 8, že "otevření(?)" letiště "okupačním silám" bylo tedy jakýmsi "charitativním aktem generála humanisty", ač tento v podstatě plnil rozkaz GŠ "neklást odpor, vytvořit a usnadnit podmínky ke splnění poslání" invazních vojsk, je už, samo o sobě, výsměchem požadavku, třeba ruského historika Pogodina, že "historie není povinna odhalovat modly, má ale za povinnost dávat každému, co mu patří, a to podle zákona spravedlivosti, nikoliv vyhovovat systému", ale vyslovovat se sine ira et studio". (Michail Petrovič Pogodin). Cožpak autoři memoárových knih, a vydavatelé jejich knih, také nepíší historii a neměli by také dbát těchto zásad? Nemyslím si to.

Snad nebudou slova, která jsem teď v posledních odstavcích napsal, chápana jako má obhajoba generála Sochora. Chci jimi jen poukázat na to, že pokud bychom bez protestu akceptovali přístup k osvětlování historických událostí, jak jsou prezentovány v uvedených knihách, byť by se jednalo "jen" o literatury memoárové povahy, pak bychom se dostali na úroveň třeba některých publicistů ze stránek "aktuálně.cz" a opravdu bychom jen "přežvýkávali tučná sousta lidí bulvárního vkusu" (slova Dr Vančury)!
Ukončeno v září 2016.

MĚSÍC SRPEN V HISTORII XX.STOLETÍ, 2.ČÁST

14. september 2016 at 12:11 | VETERANUS

MĚSÍC SRPEN V HISTORII XX. STOLETÍ.

2.ČÁST

"V roce 1939 podepsalo nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz smlouvu, "pakt Molotov- Ribbentrop", která otevřela cestu k 2. světové válce…a otevřelaV roce 1939 podepsalo nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz smlouvu dveře nenávisti." (Luděk Navara v MfD 18.8.2016).

"Právě Mnichovem se začala druhá světová válka…" (Dr.Beneš, Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Orbis, Praha, 1947).

"Sověti nebyli přihozeni na opačnou misku vah proti Hitlerovi a přistupovalo se k nim s lhostejností-neřku-li s pohrdáním-…události se vyvíjely, jako by Sovětský svaz neexistoval. Později jsme za to draze zaplatili." (W. Churchill, Druhá světová válka, I. díl, Blížící se bouře, str. 277, Lidové noviny, Praha, 1992).

"20. září 1938 přijal Hitler maďarského premiéra s ministrem zahraničí a dal oběma najevo, že je "odhodlán vyřešit českou otázku i za cenu světové války"…( Faber David, Mnichov 1938, Krise appeasementu, Bourdon, Praha, 2015).

"Když ztratilo vedení SSSR naději, že se podaří podepsat smlouvu se západními státy o kolektivní bezpečnosti, rozhodlo se jednat bez ohledu na kohokoliv a podepsalo s Německem smlouvu o neútočení; smlouva sice nepřidala Sovětskému svazu mezinárodní vážnosti, ale umožnila mu, aby získal maximum toho, co bylo možno na základě smlouvy získat." (Jakov Alexejčik v žurnále «Столетие».)

Pokud se týče smlouvy o neútočení, která byla v srpnu 1939 uzavřena mezi Německem a Sovětským svazem, a která je mnohými, na příklad českým publicistou Luďkem Navarou, označována za "otevření" cesty ke 2. světové válce, tak by si jistě mezinárodně politické atmosféra a kontext, v němž k oné smlouvě došlo, zasloužila diskuzi. Soudím, že o tom již byly napsány celé stohy knih. Posouzení smlouvy v širokém kontextu je dnes, když víme, jak to vše dopadlo, když víme, jakými cestami historie kráčela, není přesto věcí jednoduchou a jistě překračuje rámec článku L. Navary i mou polemiku s ním.

Co však chci vyslovit, je toto: "Jestli třeba profesora Vaňka děsí "jednostrannost publicistiky", tak v podání "spolupracovníka MfDnes" Luďka Navary mne navíc děsí zlovolnost, se kterou on na historické události pohlíží. Plně jeho pohled zapadá do kontextu s chováním současné americké administrativy, která nejprve vytvoří jisté záminky, tedy "vymyšlené, předstírané příčiny", jejichž cílem není nic jiného, než vyprovokovat zemi, kterou označila za geopolitického protivníka číslo jedna, k akcím vyloženě obranného charakteru, a pak na základě této její odezvy vyhlásí jisté sankce, jichž jediným cílem je škodit, škodit a zase jen škodit. A to se nestydí tato administrativa hlásit se ke křesťanské civilizaci!

Zeptal bych se v této souvislosti pana Navary:

"Slyšel či četl jste někdy o tom, jaké světovládné plány vyhlásil vůdce Třetí říše? Slyšel jste někdy o tom, že už v roce 1938 informoval Hitler novináře o tom, že je "nutné přeorientovat německý národ psychologicky a dosáhnout toho, aby si uvědomil, že existují věci, jichž lze dosáhnout jen silou". Vojákům pak říkal: "Vzal jsem na sebe odpovědnost za vyřešení životního prostoru Německa. Prosím vás, abyste to pochopili. V okamžiku, kdy se přesvědčím, že mohu zvítězit, pak udeřím okamžitě a nebudu se bát toho, že se ocitnu na kraji propasti"?

Četl jste někdy, že si generál Jodl 28. září 1938 zapsal do svého deníku tato Göringova slova: "Sotva se vyhneme velké válce. Možná bude trvat sedm roků, my ji však vyhrajeme"?

Četl jste někdy slova J.V. Stalina, která pronesl na XVIII. sjezdu VKS(b) 10. března 1938, cituji: "Francie a Anglie odmítly politiku kolektivní bezpečnosti a kolektivního odporu a postavili se na pozici nezúčastněnosti…ale politika nevměšování znamená mlčenlivý souhlas s agresí, znamená povolnost vůči agresi, znamená nadržování snahám rozpoutat válku…je to nebezpečná hra, která bude mít ten důsledek, že se všechny mocnosti ocitnou v bahnisku války…politika nevměšování má za cíl dosáhnout toho, aby jeden zeslabil a vyčerpal druhého, navádí Němce k tomu, aby se vydali na Východ, slibuje jim lehké zisky a vnuká jim heslo: "Jakmile začnete válku s bolševiky, hned bude vše pořádku"?

Slyšel jste někdy o tom, že "ministr zahraničních věcí Velké Británie lord Halifax uvědomil 28. ledna 1939 tajně prezidenta Roosevelta, že "počínaje listopadem 1938 se objevily příznaky, jež se s postupem doby stávaly stále určitějšími, že Hitler nastínil, že přikročí k další zahraničním dobrodružstvím na počátku roku 1939…hlášení potvrzují, že Hitler, s podporou Ribbentropa, Himmlera a dalších, hodnotí možnosti napadnout západní mocnosti, jakožto předběžnou operaci, za níž budou následovat aktivity na Východě"?

Slyšel jste, pane Navaro, že se velvyslanec Československa ve Velké Británii, Jan Masaryk, ptal v zářijových dnech 1938 ministerského předsedy Velké Británie Chamberlaina, zda jsou do Mnichova pozváni zástupci jeho země, a když uslyšel slova: "Nikoliv, Hitler to nestrpí", tak na to říká: "Pánové, jestliže obětujete mou zemi, a bude tím zachráněn mír ve světě, budu prvním, kdo vám zatleská. Jestli se to však nestane, ať vaši duši zachrání Bůh"? Dovedete si vůbec představit situaci, kdy syn zakladatele Československa je ochoten v zájmu zachování světového míru souhlasit i s obětováním země, které jeho otec věnoval celý svůj život?

Chci se však zabývat jednou stránkou smlouvy, která je často diskutována: nakolik byla smlouva výhodná pro tu či onu stranu. V naší publicistice je zdůrazňováno to, že při realizaci hospodářských vztahů mezi Německem a Sovětským svazem, které v průběhu účinnosti smlouvy byly realizovány vzájemnými dodávkami zboží různého charakteru, získalo Německo takové výhody, které mu umožnily vést válku se západními státy. V duchu tradice naší publicistiky, která je "až děsivě jednostranná", je to pochopitelně líčeno v neprospěch Sovětského svazu, potažmo Ruska. Což odpovídá současnému trendu protiruské propagandy.

22.8.2016 napsal Jakov Alexejevič v elektronické verzi žurnálu "Столетие» článek nazvaný "Jak Stalin obehrál Hitlera. Německo v předvečer války upevňovalo vojenskou sílu SSSR", (http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_stalin_gitlera_pereigral_872.htm, Как Сталин Гитлера переиграл, Германия укрепляла военную мощь СССР накануне войны).

Několik dnů předtím napsal ale spolupracovník MF DNES Luděk Navara svůj "oškliv", tedy něco "nehezkého, ohavného, šeredného, odporného, mrzkého" (F. Trávníček, Slovník jazyka českého, Slovanské nakladatelství, Praha, 1952); tento článek nazval "Jedno výročí. A proč o něm více mluvit". Nemám v úmyslu zabývat se etymologií slova "oškliv", to přenechávám příslušným odborníkům. Zcela jistě však musím v úvodu zdůraznit, že obsah článku pana Navary ve mně vzbuzuje pocity, které odpovídají významu onoho slova, jak je vysvětluje filolog F. Trávníček.

Pokusím se vysvětlit, proč u mne článek L. Navary vzbuzuje ony pocity, zvláště proto, že jej považuji za typický, až symptomatický zjev současné české publicistiky; řadí se tímto článkem vedle Vladimíra Kučery a dalších spolupracovníků veřejnoprávní české televize, a dalších.

Jsa člověkem, který byl "postižen" částečně neúplným klasickým středoškolským vzděláním na jihlavském gymnáziu v letech 1939-1945, neúplným proto, že mezi 5. listopadem 1941 a 9. květnem 1945 bylo gymnázium z vůle nacistických protektorů, tedy ochránců českého národa, a jejich českých přisluhovačů, uzavřeno, a nám, studentům, zakázáno studovat na jakékoliv jiné střední škole; zřejmě proto, abychom byli ochráněni od škodlivosti nadbytku vzdělání pro budoucí sluhy německých pánů, patřících do Bohem vyvolené skupiny "nadlidí" ("Übermenschen); velice často se obracím k velikánům antiky, využívaje při tom jistých zbytků znalostí latinského jazyka, který jsem měl možnost tři roky se učit a dokonce z něj skládat písemnou maturitní zkoušku. Tím vysvětluji některé své odvolávky na výroky antických filosofů či básníků.

Z článku ruského autora se dovídám, poprvé v životě, že v květnu 1940, tedy po podpisu oné smlouvy o neútočení, byly z Německa do SSSR dodány dva letouny "Dornier-215", pět letounů "Messeschmidt-109", pět letounů "Messesschmidt-110", dva letouny "Junkers-88", tři letouny "Heinkel-100", tři letouny "Bücker-131", tři letouny "Bücker-133"; v červenci to byly dva letouny "Heinkel-100" a o něco později tři letouny "Focke-Wulf- 58". Je pochopitelné, že se nikdo nechystal s těmito letouny bojovat, byly určeny k tomu, aby byly prostudovány v odpovídajících konstrukčních kancelářích a laboratořích.

Byly rovněž dodány stolice pro zkoušky motorů, vrtule, výškoměry, zapisovače rychlosti, kyslíkové systémy pro lety ve velkých výškách, letecké fotokamery, přístroje pro určování přetížení při řízení letadla, letounové radiostanice se zařízeními pro komunikaci, radiové zaměřovače, přístroje pro přistání za snížené viditelnosti, akumulátory, nýtovací automatické stroje, bombardovací zaměřovače, komplexy trhavých a tříštivo-trhavých bomb. Příslušní výrobci získali 50 typů zkušebních zařízení.

Koncem května 1940 byl do Leningradu přepraven nedostavěný křižník "Lützov", který byl později přejmenován na "Petropavlovský". Tento křižník pak v lednu 1944, kdy byla prorývána blokáda Leningradu, vypálil ze svých 203 milimetrových děl 1036 nábojů na armádu dodavatele tohoto křižníku!

Námořnictvo SSSR získalo rovněž hřídele lodních šroubů, vysokotlaké kompresory, řídicí mechanismy, motory pro čluny, palubní elektrickou aparaturu, ventilátory, pocínované kabely, palubní medicínská zařízení, pumpy, akumulátorové baterie pro ponorky, systémy snižující vliv kolébání lodi na palubní přístroje, výkresy 280mm a 408 milimetrových tříhlavňových palubních věží, stereo dálkoměry, periskopy, protilodní bombomety, nůžky pro stříhání drátových zátarasů na moři, magnetické kompasy, vzory min, hydroakustická aparatura, zařízení pro lodní kuchyně, dokonce palubní pekárny chleba, a mnoho dalšího.

Sovětské dělostřelectvo získalo dva komplexy těžkých polních houfnic kalibru 211 mm, baterii 105 mm protiletadlových děl s bojovým kompletem, přístroje pro řízení palby, dálkoměry, světlomety, dvě desítky lisů pro zpracování vystřelených nábojnic, dieselové motory, vzorek středního tanku. Velkou cenu mělo vybavení pro laboratoře, vzorky radiových spojovacích prostředků pro pozemní vojska, oděvy protichemické obrany, včetně ohni odolných, plynové masky, filtrovací zařízení, prostředky protiplynové ochrany, kyslíkové regenerační zařízení pro protichemické kryty, přenosné přístroje protichemického průzkumu, ohnivzdorné a protikorozní lodní barvy, vzorky syntetické gumy.

Říšské vedení plnilo pečlivě své závazky dodávek do SSSR zřejmě i proto, aby ukolébalo Stalinovu bdělost. Kromě toho spoléhalo na to, že v připravované válce zvítězí "bleskově" a nedá tak možnost Sovětům, aby využili získaného. Avšak Sovětský svaz počítal s dlouhotrvající válkou a nakonec to byl on, kdo zvítězil.

Nafta a potraviny, které byly Německu dodány, byly spotřebovány rychle, avšak německé vybavení pracovalo pro sovětskou obranu po celou dobu války. Jestliže vezmeme v úvahu, že toho všeho bylo v Německu zakoupeno v předválečných letech za několik miliard marek, pak to skutečně mohlo, podle mínění německých historiků, "pomoci Sovětskému svazu k vybudování obranného průmyslu, který byl schopen vyrábět v době války více výzbroje, než Německo". Nejnovější vzory německé výzbroje pak posloužily k tomu, že sovětská výzbroj "za války často co do své kvality převládla nad německou".

Podle údajů z konce května 1941, vyvezlo Německo do SSSR 1 milion tun naftových produktů, 1,6 milionu tun zrna, převážně krmiv, 111 tisíc tun bavlny, 36 tisíc tun pokrutin, 10 tisíc tun lnu, 1,8 tisíc tun niklu, 185 tisíc tun manganové rudy, 23 tisíc tun chromové rudy, 214 tisíc tun fosfátů, určité množství dřeviny, jakož i další produkty v celkové hodnotě 310 milionů marek. Částka, se kterou bylo počítáno v hospodářské smlouvě, nebyla dosažena.

Výčet toho, co získal SSSR v Německu, zaujme mnohem více místa. Podstatnou část německých dodávek představovalo vybavení závodů, při čemž to bylo komplexní vybavení závodů pro zpracování niklu, olova, pro slévárny kovů, pro chemické závody, cementárny, ocelárny. Bylo zakoupeno velké množství zařízení pro závody zpracovávající naftu, pro doly, včetně razicích strojů, kolem stovky exkavátorů, tři nákladní lodi, tanker na 12 tisíc tun, železo, ocel, ocelová lana, lano pro lanovky, dural, kamenné uhlí. Ohromující počet představoval počet kovo obrábějících strojů-bylo jich dodáno 6430 kusů. Pro srovnání se uvádí, že za celý rok 1939 dovoz takových strojů nepřevyšoval 3,5 tisíc kusů.

Všechny tyto dodávky byly tedy tím, co podle Luďka Navary, otevřelo cestu ke druhé světové válce? Jak to, že tuto cestu neotevřely podobné smlouvy, které Německo, dávno předtím podepsalo s Polskem, Francií, Velkou Británií, Litvou, Lotyšskem, Estonskem? Nelze také zapomínat na to, že ještě před podepsáním "paktu Ribbentrop-Molotov", uzavřel SSSR s Německem 19. srpna 1939 úvěrovou smlouvu, podle které Německo poskytovalo Sovětskému svazu úvěr ve výši 200 milionů marek a zavazovalo se dodat SSSR nejen stroje a jinou průmyslovou techniku, ale i techniku vojenskou. Příslušná hospodářská smlouva, podle které začaly být dodávky realizovány, byla podepsána až 11. února 1940. Podepsání obou těchto smluv nijak nevybočovalo z praxe, která existovala ve vztazích mezi státy, nikoliv jen mezi SSSR a Německem.

A jako závěr k této části mých úvah bych jen uvedl, že k jednání o "paktu Ribbentrop-Molotov" došlo až v době, kdy vedení Sovětského svazu ztratilo víru v uzavření smlouvy o kolektivní bezpečnosti v Evropě, a při tom však chápalo, že k válce v Evropě dojde nevyhnutelně. Přestalo se pak ohlížet na jiné a podepsalo smlouvu, která sice nepřidala zemi mezinárodní prestiž, ale poskytla možnost vyždímat ze smlouvy maximum možného.

Kromě výše uvedené web stránky jsem využil též informace z historické práce ruského historika Utkina , vizhttp://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html.

Konec 2. části.

MĚSÍC SRPEN V HISTORII XX.STOLETÍ. 1. ČÁST

13. september 2016 at 8:14 | VETERANUS

MĚSÍC SRPEN V HISTORII XX. STOLETÍ.

1.ČÁST


"Budu vypravovat něco málo o Augustovi a o posledních událostech, na to o principátu Tiberiově a tak dále, to vše budu vyprávět bez zloby a zaujatosti, ke kterým nemám důvod."( Tacitus Publius Cornelius (55-116), Letopisy I,1).)

"Cožpak není všem známo, že prvním zákonem historie je bát se jakékoliv lži, nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín nespravedlnosti, ani stín zloby?" (M.T.Cicero, O řečníkovi 2,15,62)

"Děsivá jednostrannost, dokonce i veřejnoprávních médií, se nám vymstí." (Profesor Miroslav Vaněk, historik a průkopník orální historie.)

"Historie není povinna odhalovat modly, má ale za povinnost dávat každému, co mu patří, a to podle zákona spravedlivosti, nikoliv vyhovovat systému, ale pracovat sine ira et studio". (Michail Petrovič Pogodin, 1800-1875, ruský historik, přítel K.H.Borovského.)

Měsíc srpen nám každoročně připomíná události, na které nelze zapomínat, avšak vzpomínka na které, či hodnocení kterých, vyvolává kontroverzní interpretaci; pohled na události by si, s odstupem doby a v kontextu chápané, žádaly přístup sine ira et studio.

Jsou to, podle mého soudu, tyto události: 1.vyvolání nad městy Hirošima a Nagasaki nařízené štěpné jaderné reakce prvků uranové řady, nepřesně také nazývaná atomovým bombardováním, jakožto prostředku vedení války i politiky; 2. podepsání v Moskvě smlouvy o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, jinak také v ideologickém slovníku pojmenované "paktem Ribbentrop- Molotov"; 3. vstup části armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa, nazývaný také invazí, tedy "násilným a hromadným vpádem, hlavně vojenským (do cizí země)" nebo také "okupací", tedy "obsazením, zabráním země".

Zcela vědomě používám k označení oněch událostí širší názvy, než jak jsou tyto události nazývány v běžné propagandistické sféře. Dělám to proto, že chci odlišit svůj pohled na tyto události; můj pohled se opírá jak o určité prameny, které mi poskytuje veřejná mediální sféra, a který se liší od pohledu, který používá mně známá publicistika, většinou, podle mého soudu, motivovaná jinými pohnutkami, než je nestranné, hněvu prosté, nazírání, tak o mé vlastní hodnocení toho,co čtu či slyším. Nejsem motivován ničím jiným, než snahou pohlédnout na ony události svýma očima, opíraje se o vlastní zkušenost a vlastní znalosti, které jsem o oněch událostech získal a na základě, kterých mohu předestřít svůj pohled, v němž se mi ony události jeví.

Nejprve k tak zvanému "atomovému bombardování" dvou japonských měst Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945. Oba výkony, jež provedly posádky amerického strategického bombardovacího letectva s letadly B-29, byly bezpochyby provedeny v rámci toho, co jim umožňovaly letouny konstruované k účelu bombardování, tedy "k ničení cílů leteckými pumami shozenými z letadla" (Letecký šestijazyčný terminologický slovník, vydaný v nakladatelství NADAS v Praze v roce 1963). K tomu byly posádky oněch letounů vycvičeny a pro to získaly v době, jež předcházela akcím nad Hirošimou a Nagasaki, zkušenosti v boji s nepřítelem; jím byla V Tichooceánské oblasti armáda japonského císařství. Cílem onoho "bombardování", jakožto součásti vojenských operací na Tichooceánském válčišti, jež vedly Spojené státy s Japonskem, však nebyly jen cíle vojenské, jak by to odpovídalo až do té doby těm způsobům vedení války, jež by respektovaly příslušné platné mezinárodní konvence. Uvedené akce představovaly použití zcela nového prostředku, které vojákům a politikům poskytla věda. Nový prostředek byl založen na iniciaci neřízené reakce štěpení prvků uranové řady. Hlavními projevy této reakce bylo intenzivní světelné záření, tlaková vlna a radiace. Rozsah účinků, předtím experimentálně zjištěných na střelnici v Novém Mexiku u Alamogordo, byl natolik veliký, že vyloučil selektivní použití na jednotlivé nepřátelské objekty vojenského charakteru a stal se de facto prostředkem hromadného ničení.

Už při experimentálním výbuchu v Alamogordo se prokázalo, že Spojené státy získaly do svých rukou prostředek, který, vedle výše ukázaných účinků (světelný impuls, tlaková vlna, radiace), vyvolává, s ničím dosavadním nesrovnatelný, účinek na psychiku lidí; ten se projevil ve vyvolání, do té doby těžko představitelného, strachu. Odvolám se na Roberta Jungka, který uvádí, že všech, kteří byli svědky experimentu v Alamogordo, a byli to převážně vědci, kteří jistě měli alespoň teoretickou představu o tom, čeho budou svědky, "se zmocnil strach z mohutnosti výbuchu" (Robert Jungk, Brighter Than A Thousand Suns, Horcourt, Brace and Company, New York, 1958).

Ukázalo se, že země, která má ve vlastnictví podobný prostředek, může vyvolat nikdy nevídaný strach, tedy latinsky "terror". Naplňovala se tedy představa, kterou už v roce 1941 vyjádřil prezident Roosevelt při příslušném rozhodování, že totiž svět po vítězné válce bude spravován čtyřmi státy, z nichž jen jeden (!) bude vlastníkem tohoto prostředku, a současně rozhodl, že se Spojené státy nebudou o tajemství, jak zkonstruovat takový prostředek, dělit s nikým, kromě Velké Británie. Není těžké tedy postulovat, že vedle "klasicky" vojenského použití, bylo kalkulováno s použitím tohoto prostředku k vedení poválečné politiky; že tedy bude umožněno Spojeným státům, aby použily v budoucnu tento prostředek k "vedení politiky jinými prostředky", než jakým byla válka v "klasickém", tedy do té doby obvyklém, pojetí. Že tedy "jinakost" prostředků, kterými disponuje politika, se kterými počítal teoretik války Carl von Clausewitz, bude se odteďka kardinálně odlišovat od všeho, co dosud znala historie.

Jako nejčastější argument, kterým ex post je zdůvodňováno použití onoho nového prostředku, je předejití dalším ztrátám amerických vojáků a zapůsobení na odpovídající japonské činitele, v jejichž pravomoci bylo rozhodování o válce a míru, a přinucení jich k bezpodmínečné kapitulaci. Toto zdůvodnění mělo ospravedlňovat použití tohoto prostředku i poté, kdy samotný test v Alamogordo prokázal, že účinky výbuchu zdaleka převyšují použití proti jakémukoliv, čistě vojenskému, cíli.

Zastánci, případně obhajovatelé, onoho rozhodnutí, včetně prezidentů Spojených států, z nichž jeden rozhodoval o uvolnění potřebných finančních prostředků pro vývoj a sestrojení tohoto nového prostředku ničení, druhý o jeho použití, se snaží argumentovat tím, že použití tohoto prostředku předstihlo domnělé snahy Německa a vedlo k ukončení války s Japonskem a k záchraně tisíců životů amerických vojáků, kteří by je ztratili při dobývání japonských ostrovů a při donucování Japonska kapitulovat. Jeden z těchto důvodů se opíral o nedostatek informací a o nedostatečné zhodnocení německých možností, včetně rozhodování "führera" v tomto směru, (je otázka, zda vůbec byl na straně Západu zájem o takové zhodnocení!); druhý důvod byl vyloženě spekulativní.

Samotné rozhodování o tom, kde a jak bude prostředek použit, však podobné argumenty vyvrací. Experiment v Hirošimě byl navíc technickým ověřováním toho, zda bude řetězová výbušná reakce úspěšná i při použití jiného štěpného materiálu, než se to stalo v Alamogordo. V Hirošimě byl jako štěpný materiál použit uran-235, na rozdíl od Alamogorda a Nagasaki, kde jím bylo plutonium.

Ještě silnější protiargument tvoří, podle mého mínění, toto: vojenští velitelé, kteří měli přímou odpovědnost za vedení bojové činnosti amerických sil v Tichomoří, nebyli přizváni nejen k testům v Alamogordo, kde by mohli posoudit vhodnost onoho prostředku pro vedení těch činností, za které odpovídali; nebyli ani přizváni do tak zvaného "cílového výboru", v němž se rozhodovalo nejen o cílech, ale také o způsobu použití. Může si kterýkoliv vojenský profesionál představit, že by měl rozhodovat o použití nějaké zbraně, aniž by znal, či měl alespoň představu, o jejím účinku? Já ne.

Volba cílů byla svěřena lidem, kteří s vedením bojové činnosti v Tichomoří neměli nejmenší kontakt; pravomoc rozhodnout o použití tohoto prostředku byla tak svěřena lidem, kteří za vedení bojové činnosti nenesli žádnou odpovědnost. Co se týče způsobu použití, jestli má být proveden vzdušný či pozemní výbuch, jaká má být výška, ve které bude iniciace realizována atd., pak rozhodování cílového výboru nevycházelo z vojenských potřeb, ale z toho, aby se exploze nestala jen jakýmsi "pyrotechnickým" divadlem, ale aby zničila co nejvíce materielních hodnot, a současně zabila či zmrzačila co nejvíce osob; ve městech, která se stala objektem onoho experimentu, nebyly stanoveny cílové body (target points), jak by si to vyžadovala technika bombardování, ale oním "target pointem" bylo celé město, obsazené či obývané, převážně neozbrojenými civilisty. Cynismus cílového výboru dosáhl takového stupně, že oběti civilistů, ke kterým ve válce může dojít a které jsou z hlediska obecné morálky považovány za vedlejší či nechtěné důsledky bojové činnosti, ani nebyly obhajovány.

Je příznačné, že Roosevelt a lidé kolem něho neměli jistotu, zda může být jaderná bomba použita ještě v probíhající válce. V březnu roku 1942 Vanevar Bush poprvé určil, že práce na vytvoření zbraně budou skončeny v roce 1944. Kdo mohl v roce 1942 určit, v jaké fázi bude válka v roce 1944? Roosevelt požadoval, aby se "pokračovalo kupředu podle logiky vnitřní potřeby, ale i s uvážením faktoru času". Od té doby i v úzkém kruhu amerického vedení se hovořilo o tom, že se atomová zbraň musí stát činitelem už pro vedení bojových činností, které probíhají.

V SSSR se rovněž možnostmi získat jadernou zbraň, zabývali. Na to vzpomíná G. Frolov: "Zdálo se nám: jestliže je někdo schopen získat atomovou bombu, tak jsou to především Němci, nikoliv Američané, čí Angličané nebo Francouzi. Němci mají vynikající chemický průmysl; znají technologii výroby kovového uranu; provádí pokusy oddělování uranových izotopů na odstředivkách. Nakonec: mají těžkou vodu a mají zásoby uranu. Naším prvotním dojmem bylo to, že Němci jsou schopni tento projekt uskutečnit. Bylo nám rovněž jasné, jaké by byly důsledky jejich úspěchu." Lze se ptát: nebyly úvahy o možných důsledcích německého úspěchu ve vytvoření atomové zbraně také důvodem, proč se Stalinovo vedení rozhodlo pokračovat v pronásledování a ničení invazních armád Německa i poté, když vyhnalo nepřítele ze svého území a obnovilo svrchovanost nad celým svým územím? V době nejistoty ve znalostech o pokroku německé vědy a techniky ve směru získání atomové bomby, hrál čas v dosažení co nejrychleji porážky a bezpodmínečné kapitulace Německa, významnou roli.

O tom, že nebylo bezvýznamné dosáhnout porážky Německa co nejrychleji, svědčí i záznam v Goebbelsově deníku: "Výzkumy v oblasti atomové zbraně dosáhly takové úrovně, kdy už výsledky mohou být využity. Obrovský rozsah ničení může být dosažen cenou minimálního úsilí…Soudobá technika poskytuje lidstvu neuvěřitelné prostředky ničení. Německá věda je v předvoji v této oblasti. Je důležité, že předstihujeme všechny; ten, kdo uskuteční revoluční výboj ve vědě, ten má největší naději na dosažení vítězství."

Roosevelt a lidé kolem něho neměli jistotu, zda může být jaderná zbraň použita ještě v probíhající válce. Avšak s jistotou předpokládali, že získají mohutný nástroj, který bude mít účinek na poválečný svět, že získají nový prostředek k vedení mezinárodní politiky. Vždyť nejen "válka je pokračováním politiky jinými prostředky" (Carl von Clausewitz), ale i mír lze považovat za "pokračování války jinými prostředky" ! Jak se nakonec i ukázalo v podobě "studené války", tak mír, který po ní přišel, nebyl ničím jiným, než pokračováním války; byl pokračováním války, tentokrát už ale proti svému spojenci z války, dřívějšímu to protivníku z doby intervencí proti bolševické revoluci roku 1917!

Hlavní konzultant Roosevelta v této oblasti, John Conant (mimochodem stejný optimista jakým byl Roosevelt), předpokládal, že Němci, možná, předbíhají Američany o rok, zatímco co dokonce "tříměsíční zaostávání by byl fatálním". Podle názoru amerického historika L. Shervina "přemýšlel Roosevelt o tom, že atomová bomba může být použita pro vytvoření nového světového řádu, avšak pravděpodobně předpokládal, že hrozba jejího použití by byla účinnější, než jakákoliv možnost mezinárodní spolupráce". Nicméně, podle mínění Roosevelta, vlastnit atomovou zbraň budou jen USA, ačkoliv svět bude řízen "čtyřmi policisty". Nebyla "hrozba použití" skutečným počátkem "studené" války, jež pokračovala po válce "horké"?

Na jaře roku 1944 musel Roosevelt volit mezi dvěma kurzy: první předpokládal pokračování spolupráce s Anglií, druhý vylučoval takovou spolupráci se Sověty. První kurz sliboval, že bude možné realizovat nadvládu dvou "policistů" Západu nad dvěma "policisty" Východu. Ze dvou alternativ, z nichž první předpokládala, že atomová zbraň bude podléhat mezinárodní kontrole, a bude v takové podobě svého použití zajišťovat základ mezinárodní bezpečnosti, druhá varianta zachovávala tuto zbraň jak "rezervní argument" poválečné stavby míru, zvolil prezident Roosevelt druhou variantu.

Vlastní výroba bomby byla zahájena teprve v únoru 1944 . Simpson, Marshall a V.Bush seznámili také s možností vytvořit novou zbraň vedoucí funkcionáře Kongresu: Reinberga, MacCormicka a Martina. Otázka o atomové spolupráci byla intenzivně posuzována 18. září 1944 na setkání Roosevelta s Churchillem v Hyde Parku. Shodli se na tom, že monopol na atomovou zbraň bude znamenat velké plus pro USA a Anglii v geopolitickém soupeření, jež může pro ně vzniknout se Sovětským svazem. Závěry diskuze byly zakotveny v memorandu z 19. září 1944. V posledním paragrafu memoranda se vzpomínají opatření, jež je třeba učinit, aby bylo "zabráněno uniku informací, zvláště pak směrem k Rusům".

Podle generála Grovese: "Dva týdny na to, kdy jsem souhlasil s tím, že budu vedoucím projektu "Manhattan", zmizely u mne navždy iluze v tom směru, že Rusko bude naším přítelem, ale naopak; projekt bude realizován právě na opačném předpokladu". Když bylo později provedeno senátní vyšetřování, tak generál Groves řekl, že byl prezident plně seznámen s tím, že se provádí úplná informační blokáda hlavního vojenského spojence.

Axiomem, který se upevnil ve Washingtonu, bylo to, že atomová bomba nivelizuje jakýkoliv pokus velkých mocností, které byly oslabeny válkou, obnovit svůj podíl na světové rovnováze. Taková zaostalá země, jakou bylo Rusko, bude potřebovat desetiletí k tomu, než získá svou "absolutní" zbraň; Rusové nemají sily k tomu, aby prošli cestou, kterou kráčela americká věda v letech 1939-1945, aby prošli cestou, která vyžaduje úděsnou koncentraci zdrojů a potřebných vědeckých kádrů. Americká bomba se stane neoddiskutovatelným argumentem americké diplomacie, tím "trumfovým esem", jež pomůže Americe ve všech sporných otázkách.

Z pohledu západního světa bylo Rusko dobré k tomu, aby bojovalo s Německem prakticky osamoceně. Aby ochránilo nepočítanými životy svých synů civilizaci před nacistickým barbarstvím; bylo však málo dobré k tomu, aby napomohlo vybudování nového míru. Bylo to Rusko (nikoliv opačná strana) které muselo pak za cenu nových obětí během čtyřiceti let likvidovat přehrady mezi dvěma světy; učinilo to tím, že v roce 1990 podepsalo Smlouvu o obyčejných zbraních; ta je zbavila nepochybné převahy na evropském válčišti; rozpustilo Organizaci Varšavské smlouvy; zrušilo Radu vzájemné hospodářské pomoci; zakázalo komunismus; prolomilo ze své strany "železnou oponu"; připustilo sjednocení Německa, aby znovu, tentokrát na rozmezí XX. a XXI. století, se muselo přesvědčit o tom, že to nebyl komunismus, ale geopolitické zájmy, jež v americkém myšlení převažují; ty obnovily "železnou oponu" a rozdělily Evropu tentokrát už v podmínkách, jež jsou pro poražené Rusko méně příznivé. USA znovu rozšířily svou vojenskou alianci až k ruským hranicím na západě a na jihu. Jestliže by někdo podobným způsobem jednal s Amerikou, pak by obvinění ze zákeřnosti neznalo hranic.

Západní spojenci Ruska nevzali v úvahu, že jakákoliv země, jež ztratí více než desetinu svého obyvatelstva, musí prožít národní šok, že se stane mnohem chápavější a citlivější na vlivy přicházející zvnějšku. Byla zkušenost Německa po První světové válce dostatečným ponaučením?

Důsledkem toho všeho byla desetiletá studená válka, tedy gigantická ztráta prostředků a zdrojů ve světle přání Západu nepřijmout Rusko do západního tábora proto, že Rusko se nechtělo dostat do pozice člena, který by byl západnímu táboru podřízen.

Churchill píše uprostřed války do Moskvy ministru Edenovi: "Nikdo není s to předpovídat , jaká se vytvoří balance sil a kde se budou nacházet spojenecké armády ke konci války. Je však pravděpodobné, že Spojené táty a Velká Británie, aniž by spotřebovaly všechny své síly, se stanou nejlépe vyzbrojeným a ekonomicky nejsilnějším blokem, zatímco Sovětský svaz bude naši pomoc potřebovat více než my jeho."

Rusové si dobře uvědomovali, jakou sílu má atomová zbraň. Molotov řekl už po válce ministru Byrnesovi na banketu v Londýně: "My pochopitelně s velikou pozorností posloucháme to, co říká pan Byrnes. Je to proto, že Spojené státy jsou jediným národem, který vyrábí atomové bomby. Avšak naše úcta ještě neznamená servilitu".

21. září 1945 se ministr války G. Stimson naposledy zúčastnil zasedání vlády. Posuzovalo se ministrovo memorandum na rozloučenou, bylo to završení jeho padesátileté politické kariéry; byl člověkem, který uviděl a pochopil nebezpečí jaderné epochy, chápal s jakým riskem je spojena "atomová diplomacie". Ve svém posledním vystoupení vyjádřil názor, že atomová tajemství nelze udržet trvale, neboť rozvoj vědy v jiných zemích bezpochyby zbaví USA výhod určitých výhod, jež se týkají atomového tajemství. Alternativou k tomu budou jen nekontrolované závody ve zbrojení. Nikdo nemůže dát Spojeným státům záruku neustálého vedení v této oblasti.

Závěrečná poznámka k této části.- V této části jsem hodně čerpal z práce ruského historika Utkina, s jehož názory se ztotožňuji. Odkazuji na http://webreading.ru/sci_/sci_history/anatoliy-utkin-mirovaya-holodnaya-voyna.html, Анатолий Уткин, Мировая холодная война.

Konec 1. části.