June 2016

VZPOMÍNKA NA JEDNU LEGENDU ČESKOSLOVENSKÉHO LETECTVÍ.1.POKRAČOVÁNÍ

29. june 2016 at 10:21 | VETERANUS

VZPOMÍNKY NA JEDNU LEGENDU ČESKOSLOVENSKÉHO LETECTVÍ. 1. POKRAČOVÁNÍ

"Uběhne jedna či dvě desítky let, a teprve tehdy jsme schopni jak se patří docenit, co se tehdy odehrávalo. Mějme na paměti Vergiliova slova: Forsan haec olim memisse iuvabit."

Miroslav Krleža.

11. ledna 2015 zemřel ve věku nedožitých 100 let muž, kterého bych neváhal zařadit mezi tu skupinu československých letců, kterou bych nazval "legendami". Jmenoval se František Novák, narodil se 1. července 1915. Nebojím se nazvat jej "legendou", protože v jeho životě, v době po skončení Druhé světové války, se zrcadlí historie vojenského a též civilního letectví. Byl aktivním účastníkem té části historie československého letectví, kterou neváhám nazvat "zlatou" jeho érou. Byl vrstevníkem těch mužů čs. vojenského letectva, bez nichž si historii oné "zlaté éry" představit nelze: Vosáhlo, Tykal, Hlavatý a další. Je úkolem historiků, neobtěžkaných ideologií zákona o protiprávnosti komunistického režimu, aby toto období zpracovali, řídíce se ciceronovskou zásadou "ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia" (Cicero, Ob oratore, II, 15,62). A nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti!

To píši přesto, že by novodobí, a veskrze efemérní, samozvaní soudci nad dějinami této země, tuto éru nejraději uvrhli do "černé díry", ze které by ani to nejmenší světýlko nemohlo proniknout navenek; a muže a ženy, kteří v této éře československé letectví posunovali vpřed, pokud ještě žijí, by nejraději ostrakizovali; ostrakizovali nikoliv na deset let, jak to prováděli antičtí Řekové, ale "na věčné časy". Autora tohoto článku nicméně povzbuzují slova římského básníka raného římského císařství Publia Vergilia Mara (70-19 před naším letopočtem), že "jednou bude vás těšit i vzpomínka na tyto strasti", jak Vergiliův verš "forsan et haec olim meminisse iuvabit" přeložil Otmar Vaňorný (Publius Vegilius Maro Aeneis, Svoboda, 1970).

A tento čas radostného vzpomínání nadešel, na sklonku mého života; navzdory tomu, že éra, které se dotýká ve svých dopisech František Novák, je v oficielní propagandě objektem buď zatracování a spílání nebo také vynuceného zapomínání.

Se životem Františka Nováka byl od jisté doby spojen i život můj, aby nakonec toto spojení vyústilo v přátelství, vzpomínky na které si ponesu do konce svého života. V posledních letech Františkova života byly naše kontakty dost čilé a vyvrcholily v létě roku 2014 mou návštěvou u něho v Poděbradech; tam trávil v jistém sociálním zařízení poslední roky svého života; oslavili jsme spolu s ním, ve společnosti i mé manželky a manželů Perlingerových, a vnučky jubilanta, jeho 99.tiny a těšili jsme se na to, že budeme moci oslavit i jeho sté narozeniny. Osud, bohužel, rozhodl jinak, a tak jen toto médium, Internet, mi poskytuje možnost, abych připomněl alespoň útržky jeho života, jak jsem se o nich dozvěděl přímo od něho. Tím, co teď vložím do svého blogu, jen doplňuji to, co jsem o něm, a o životě v jeho blízkosti, zapsal do svých knih "Letcem ve studené válce" a v "Rozhovorech o letectví. A nejen o něm…". Bylo mi dopřáno, že druhou knihu jsem mu mohl věnovat při svém pobytu u něho v roce 2014, a jsem přesvědčen, že uspěl během půl roku, který mu ještě zbýval do konce života, ještě přečíst; jeho odezvy na knihu jsem se už, bohužel, nedočkal.

Mé kontakty s ním byly většinou písemné a v několika dopisech mi osvětlil i některé věci, jež vrhají, kromě jiného, i světlo na poměry, které v československém letectví, vojenském i civilním, vládly.

První, obsáhlejší dopis, mi František, svého času mi nabídl tykání, proto pro mne je jen a jen František, poslal z Nymburka, kde tehdy žil, 13.4.2003. V dopise se velice lichotivě vyjadřuje o mé první knize "Letcem ve studené válce". Jestli do svého blogu tento dopis bez úprav zařazuji, tak to ne budiž interpretováno jako projev mé domýšlivosti, ale jen proto, že to i svým způsobem ukazuje na způsob myšlení Františka. Píše:

"Milý Jaroslave,

srdečně Tě zdravím a děkuji Ti za věnování tak pěkného a všestranně kvalitního díla, Tvé knížky, kterou velice obdivuji.

První poznámka:František má na mysli mou knihu "Letcem ve studené válce", kterou jsem mu věnoval.

Představuje pro mne, dnes osaměle žijícího člověka, připomenutí událostí a jevů z doby, kterou jsme oba prožívali při budování našeho letectva. Naše životní osudy jsou si také v lecčems podobné. Kniha, kterou jsi mi věnoval, pokud se k tomu mohu cítit oprávněn, představuje pro mne Tvůj filosofický přístup, politický nadhled a praktický přístup k dění kolem nás v dané době. Oceňuji Tvou zásadovost, houževnatost, touhu po pravdě a systém shromažďování, třídění faktů k pozdějšímu vyjádření toho, co jsi měl na mysli. K takovému počinu se rozhodl málokdo. Za sebe se přiznám, že jsem se k tomu neodhodlal. Pro mne to vše svědčí o Tvé stále vysoké morální síle. To jsou vlastnosti, které zásadně mohou směřovat k dosažení ideálního stavu, ovšem též za ideálních podmínek. Avšak ve společnosti tak ideově zmatené, politickými mocenskými vlivy tak deformované, nebylo, bohužel, možno ideálního stavu v naší práci dosáhnout. V tom jsme žili a vynakládali, Ty i já, někdy i marné úsilí.

Jaroslave, musím se Ti svěřit, že ze všeho nejvíce si cením myšlenek vložených do vůbec prvních vět Tvého literárního počinu, to je do úvodního věnování Tvojí manželce.

Druhá poznámka: František píše o tomto mém věnování z knihy "Letcem ve studené válce": "Věnováno památce mé ženy, která se mnou prožívala velkou část mého profesionálního života. Byla mi statečnou a trpělivou životní družkou, stála při mně v dobách dobrých, šťastných, i v dobách, kdy jsem, mnohdy díky sám sobě, častěji však působením lidí nehodných, prožíval i krušné životní chvíle. Jí vděčím za to, že jsem se mohl vždy věnovat plně své práci, že jsem u ní nacházel klid i povzbuzení, že byla ke mně tolerantní, dokázala mne povzbudit i podržet, nereptala, když jsem byl společensky ponížen.

Věnováno rovněž všem ženám letců, vojenských i civilních, jež byly oporou svým mužům v jejich krásném, avšak těžkém a nebezpečném, povolání a vytvářely jim zázemí domova, bez něhož žádnou kloudnou práci, tím méně pak profesi leteckou, nelze dobře vykonávat."

Plně sdílím jeho obsah i smysl, protože je v naprostém souladu s mým míněním. Manželky nás-letců-neměly a nemají lehký život ani v podmínkách, kdy by nedocházelo k jakýmkoliv deformacím ve společnosti. Podporu manželky a její povzbuzování v radostných i krušných dobách bych neocenil a nevyjádřil lépe, než jsi to učinil Ty. Děkuji Ti za to za sebe, a mohu-li, tedy i za naše vrstevníky-letce.

Tvoje kniha je pro mne svou koncepcí a líčením známých problémů a otázek velice poutavá. Připomíná mi mé mládí i tehdejší moje pracovní úsilí. Četl jsme ji s takovým zaujetím, že jsem se od ní ani nemohl utrhnout. Svědčí o tom fakt, že jsem s četbou končil po 2x o ½ 3 hodině ranní. Přečetl jsem ji tedy v daleko kratší době, než jakoukoli jinou knihu. Za tento zážitek Ti také moc děkuji.

K jednotlivým epizodám, jak je líčíš, mohu říci toto: některé události a počiny, po uplynutí oněch 50ti let, byly v mé paměti překryty jinými, z mého pohledu výraznějšími. Uvedu příklad:

Když mne v roce 1950 generál Hanuš osobně ustanovoval do funkce velitele 47. leteckého pluku, řekl mi doslova: "Jseš velitelem pluku, který má zákaz létání pro podezření, že tam někteří chtějí uletět. Dělej si s tím, co chceš, ale jestli Ti někdo uletí, budeš sedět". Po řadě rozhovorů se známými letci a techniky (z Božího Daru a Havlíčkova Brodu) jsem došel k závěru, že toto je právě jedna z deformací, vykonstruovaná kontrarozvědkou-tehdy všemocnou. Riskoval jsem, dal jsem plnou důvěru svému štábu, velitelům letek a rojů. Po tak zvaném osobním "vyvezení" (to jest osobní kontrola pilotních a velitelských schopností podřízených, provedená na letounu s dvojím řízením, má vysvětlivka) všech, nařídil jsem provádět letecký výcvik podle plánu. Pamětníci této doby znají jistě efekt tohoto mého rozhodnutí. Nikdo neuletěl, všichni byli šťastní, že mohou ase état a při letecké přehlídce v květnu t.r. v Praze, jsme byli nejlépe slétaným útvarem. Tím ovšem nekomentuji fakt, že nás při slavnostním defilé navedl gen. Hanuš, v "Dakotě" pilotované mjr Suchardou (svým oblíbencem) všechny do tak špatného počasí, že se stal zázrak a nikdo se nám nezabil. A Hanuš si toho byl vědom a sám to přiznal.

A další příklad spojený s podezřením z úletů: štáb velitelství letectva nařídil dálnopisem vyzvednutí jisté kurýrní zásilky na letišti Kbely, v určené době. Platil ještě zákaz letů. Bylo nepříznivé počasí, převážně mraky až na zem, déšť. Tehdy jsem určil, že let vykoná npor.Grolmus, jeden z mála schopných takový úkol splnit. On to dodnes neví, ale byl označen jako jeden z podezřelých z připravovaného úletu.Moje intuice a tedy rozhodnutí bylo správné. Grolmus úkol splnil jako velitel osádky letoun C-3.

Takových příkladů by bylo více, ale to by také bylo na vydání nějaké publikace, což nehodlám podniknout.

Další vývoj mé letecké a velitelské činnosti byl dán úkolem vybudovat ze 47. leteckého pluku na letišti Hradčany 46. bombardovací leteckou divizi. Tam jsem byl krátce zástupcem a poté velitelem. Na toto období vzpomínám jako na trudné období nedostatečného týlového zabezpečení (sníh na letišti, zámek v Mimoni, atd.)

Třetí poznámka: Jednalo se zámek v městečku Mimoň, který sloužil po jistou dobu 46. divizi a byl hlavně využíván k ubytování leteckého personálu.

V těchto podmínkách jsme i před nepříznivé zimní počasí splnili výcvikové úkoly tohoto období. U toho jsi ostatně byl Ty také. Asi po dvaceti letech jsem na Dejvickém náměstí v Praze zcela náhodně potkal plk Škorpíka (tehdy v Hradčanech byl poručík), který při krátkém rozhovoru zhodnotil toto období zhruba takto: "Vy jste nás sice proháněl, ale zalétali jsme si."

V té době nikdo z vás ani nemohl tušit, jaké boje jsem sváděl já, tehdy major, se zkostnatělými představiteli velitelství letectva, hlavně týlu, a konečně i se samotným generálem Hanušem. Ten měl od svého štábu jen samé příznivé informace a proto mne těžce "péroval". Svolal na můj návrh velkou poradu ve své kanceláři, vyslechl doklady týlu (tehdy plk Navrátil, dokonce můj vzdálený příbuzný) a můj doklad. Závěr byl ten, že je všechny zepsul a když je všechny poslal pryč, řekl mi: "Ty kluku hubatá, ty mi děláš problémy, ale máš "recht", že se nedáš!" A pak se v Hradčanech děly věci!

V únoru 1953 jsem odešel do civilního letectví, jak sám uvádíš. O tomto, pro mne zejména psychicky náročném, období, by se dalo mnoho vyprávět.

Čtvrtá poznámka: V té době byla v resortu Ministerstva dopravy provedena reorganizační opatření. V jejich rámci byly orgány státní správy civilního letectví sloučeny, podle sovětského vzoru, s hlavním národním leteckým dopravcem- Československými aeroliniemi- do jedné organizace.

Tato organizace se nazývala aloí správa ciH Hlavní správa civilního letectví- Československé aerolinie- (HSCL-ČSA) a František Novák se stal jejím ředitelem.

Nikdo z vojáků-letců- tam tehdy z Ministerstva národní obrany zapůjčených, neměl na růžích ustláno. Byli dosazeni na funkce, které by jinak zastávali tam zabydlení civilisté. I tam jsem řešil problematiku úletů do Německa. To, co přede mnou nikdo neodhalil, jsem musel řešit já, a to s minimální nebo žádnou podporou stranických i odborových orgánů. Přesto jsem odhalil příčiny tohoto jevu, provedl příslušná opatření, též v prospěch létajícího personálu. Za mého působení již žádná posádka neuletěla a ČSA získaly vůbec poprvé ocenění vlády za výsledky hospodaření, včetně lukrativní částky na odměny vybraných pracovníků v rámci udělení "Rudého praporu". A to jsem jako voják-laik v hospodaření takové organizace, teprve získával znalosti z tohoto oboru. Stačil jsem tam ještě vyvolat jednání, velice obtížné, ale úspěšné, o reorganizaci civilního letectví. Obtížného proto, že organizaci, do níž jsem přišel, zpracovávali sovětští experti z Aeroflotu.

V rámci schválené reorganizace jsem se pak vrátil do armády. To už asi pamatuješ.

Konec 1.pokračování.

OBAMA, HIROŠIMA A LIBYE V KVĚTNU 2016

5. june 2016 at 13:57 | VETERANUS

OBAMA, HIROŠIMA A LIBYE V KVĚTNU 2016

Když Pilát viděl, že nic nepořídí, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: "Já nejsem vinen krví tohoto člověka; je to vaše věc…pak dal Ježíše zbičovat a vydal ho k ukřižování" (Matouš, 27, 24,25).

"Cítím, spolu se svými kolegy, na svých rukách krev", říká Robert Oppenheimer prezidentu Trumanovi po bombardování Hirošimy a Nagasaki. "To je maličkost. Dá se to lehce umýt vodou", odpovídá Truman.

"Lidé uprostřed války musí činit různá rozhodnutí. Je posláním historiků, aby kladli otázky a zkoumali je" (Obama japonské televizi NHK, Právo, 28.5.2016).

V říjnu 1940 při jednom z prvních bombardování Londýna německou Luftwaffe navštívil ministerský předseda Velké Británie Churchill místa postižená bombardováním. Když se vracel k autu zaznívaly v davu výkřiky: "Vraťte jim to, ať si to také zkusí". Churchill píše: "Slíbil jsem jim, že se postarám, aby jejich přání bylo splněno, a tento slib jsem rozhodně dodržel. Dluh byl splacen desateronásobně, ba dvacateronásobně při hrozném soustavném bombardování německých měst, jež s rozvojem naší letecké moci nabývalo na intenzitě…nepříteli bylo vše vrchovatou měrou mnohonásobně vráceno a naměřeno. Běda ubohému lidstvu!" (W. Churchill, Druhásvětová válka, 2. Díl, strana 332, Lidové noviny, Praha, 1985).

To napsal W. Churchill 1. ledna 1949! Jakoby tím říkal: "Já jsem to začal, a vy, lidé, si s tím teď dělejte, co chcete. Jen je mi vás líto." Zdá se nepochybné, že tímto okamžikem byl Velkou Británií, ke které se připojily Spojené státy americké, zahájen nový typ války, která se začala nazývat strategickým bombardováním; byly bombardovány ty nepřátelské objekty, jež nebyly v přímém bojovém kontaktu s vlastními vojsky; byla to především velká města, obývaná převážně civilním obyvatelstvem. Jak po válce napsal britský historik J.F.C. Fuller, toto strategické bombardování, "bylo chybné nejen z morálního hlediska, ale nebylo ospravedlnitelné ani vojenskými hledisky, politicky znamenalo sebevraždu".

Tímto, tak zvaným strategickým bombardováním, kterým pojem "strategie" dostával novou náplň, neboť objektem napadení vojenskými prostředky se stali i ti příslušníci nepřátelské strany, kteří neměli v ruce zbraň, kterou by se mohli bránit; byla tak realizována ona dvacetinásobná odplata, kterou Churchill slíbil svým spoluobčanům; ta měla málo společného se strategií války; byla motivována nikoliv tím, co bychom mohli zařadit do sféry vojenského umění, tedy dovedností vést boj, válku; byla motivována nenávistí; ta vedla až k tomu, že se tím zastánce západní formy demokracie, Churchill, "vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly". Cituji opět Fullera. Na to velice učenlivě navázali Američané i ve válce s Japonskem; nakonec to vše vyvrcholilo atomovým bombardováním Hirošimy a Nagasaki v srpnu 1945. To bylo, jak napsal Fuller, "zdůvodněno záchranou statisíců amerických i japonských životů. To je sice chvályhodný cíl, nikterak to však neospravedlňuje použití prostředků, které odporují všem zvyklostem války a požadavkům humanity. Jestliže se za takové stanovisko postavíme, pak bude možno pod záminkou zkrácení války a záchrany lidských životů ospravedlnit jakékoliv krutosti". (Odkazuji na knihu J.F.C.Fullera,The Second World War 1939- 1945, vydanou v Londýně v roce 1948.)

Fuller byl jeden z příslušníků historické obce, který se už ve stejné době, kdy W.Churchill sepisoval své vzpomínky, postavil k této části vedení války čelem a nazval věci pravým jménem, nikoliv slovy vítězů ve válce, "kteří mají vždycky pravdu". Politikové, zvláště pak ti, kteří se ve válce ocitli na straně vítězů, podobnou odvahu, aby se k historii postavili čelem, do dnešního dne nenalezli a svalují tuto povinnost zaujmout, vedle historického, též politické stanovisko, na jiné. A to ani po sedmdesáti letech, kdy lidé přímo odpovědní za zlé činy, se již zpovídají před tribunálem Nejvyššího. Příkladem může posloužit i americký prezident Barak Obama; ten jako držitel Nobelovy ceny míru by měl mít v "popisu" své práce říkat i nepříjemné věci, a neschovávat zbaběle "hlavu do písku".

V květnu 2016, tedy 71 roků po "hirošimském holokaustu", navštívil Obama Hirošimu. Předtím pobýval na základně Námořní pěchoty Spojených států amerických v Iwakuni. Základna Iwakuni se nachází v japonské prefektuře Yamaguchi na ostrově Honšú ( 3409´ N, 132011´E), 35 km JZ od Hirošimy; základna je od roku 1952 oficielní základnou složky Amerických ozbrojených sil, zvané United States Marine Corps; od roku 2009 je pouze vojenskou základnou bez jakéhokoliv civilního využití.

Tam Obama prohlásil: "Má návštěva Hirošimy má uctít památku všech, kdo zahynul v druhé světové válce. Má také potvrdit naši rozhodnost vytvořit takový svět, ve kterém jaderné zbraně nebudou potřebné…podílíme se na odpovědnosti za to, co se zde stalo a musíme se historii dívat do očí otevřeně". Prezident neupřesnil, kdo jsou to oni "my", kteří se podílejí na odpovědnosti; tedy vedle konkrétních Američanů, kteří rozhodovali o provedení onoho bombardování, bombardování, na které přiléhají slova Fullera, že nebylo "ospravedlnitelné vojenskými hledisky", a jehož důsledkem bylo zničení města a smrt desetitisíců jeho obyvatel, převážně civilních občanů.

Ono bombardování nejen že nebylo "ospravedlnitelné vojenskými hledisky". Ono bylo uskutečněno dokonce bez toho, že by se na výběru cílů a na volbě způsobů použití, zcela nového vojenského prostředku, podíleli vojenští velitelé, kteří měli přímou odpovědnost za vedení vojenských operací na Tichomořském válčišti a byli tudíž nejvýše kompetentní rozhodovat o použití prostředku, který jim k vedení bojové činnosti poskytla věda.

A jestli požaduje prezident, abychom my všichni, nebo při nejmenší všichni občané USA, jichž prezidentem je a jejichž jménem hovoří, se podívali historii do očí, pak by se neměl odvolávat na jakousi neosobní "historii", ale měl by vyzvat ty, kteří jsou povoláni historii studovat, aby tak učinili v duchu zásad vytýčených už v antickém Římě: "Bát se jakékoliv lži, nebát se žádné pravdy, nepřipustit ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti" (Cicero).

Místo toho, jak se domnívá na příklad v Rusku jistý Sergej Michejev, tak, co se týče Hirošimy, formuloval v podstatě Obama věci takto: "Děláme to a hovoříme o věcech tak, jak to považujeme za potřebné, nikoliv tak, jak se to může jevit z morálního hlediska ospravedlnitelné. I když z tohoto pohledu nejsou oprávněnými naše pretenze na morální vedení světa, tak o tom ani nikdy nepřemýšlíme…a když se něco stalo před mnoha lety, tak se od naší tehdejší činnosti nedistancujeme a máme za to, že vše, co jsme dělali, bylo správné. Navíc jsme přesvědčeni, že by omluva vytvořila precedens, a zítra by kdosi chtěl, abychom se zase omlouvali. A tím by zkrachoval mýtus o naší bezúhonnosti Proto se takto chováme zcela vědomě." (http://zavtra.ru/content/view/titanik-2/Сергей Михеев). S tím nemohu než souhlasit.

Prezident Obama se vůbec, v předvečer svého odchodu z Bílého domu, snaží, v duchu tradice, kterou už založili jeho předchůdci, podnikat kroky a činit prohlášení, kterými by se, alespoň v očích té části světové veřejnosti, která vzhlíží ke Spojeným státům jako k nedotknutelnému božstvu na Olympu, prezentoval i jako morální vůdce světa, kterému nechybí i náležitá míra sebereflexe. K takovému patří i jeho prohlášení z uplynulých dní, kdy se hlásí k jakýmsi svým chybám v mezinárodní činnosti.

V duchu jakési sebekritiky označil za svou největší chybu vojenské vměšování do vnitřního konfliktu v Libyi. Odůvodnil při tom svou chybu "nedostatkem ověřených a spolehlivých informací" (http://izvestia.ru/news/616435). Takovým vyjádřením však především prokazuje nezpůsobilost či neochotu, a to je ještě horší, amerických politických elit, jichž je mluvčím, učit se z vlastních minulých chyb.

Musím se ptát: kde zůstalo ponaučení z kubánské raketové krize roku 1962? Jeden z významných činitelů Kennedyho administrativy té doby, ministr obrany USA Robert Strange McNamara napsal svému partnerovi ze společného vyhodnocování oné krize, penzionovanému (od roku 1992) sovětskému armádnímu generálu Anatoliji Ivanovičovi Gribkovovi, v dopise z 22.května 1997, nazvaném "Komentáře Roberta S. McNamary o budoucí roli jaderných zbraní", kromě jiného, toto:

"Tím, kdo přivedl v říjnu 1962 svět na pokraj války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy... ani jedna z těchto zemí neměla v úmyslu vytvářet svou činností podobné nebezpečí...v době naší třetí schůzky v Moskvě v lednu 1989, už bylo všem nám zřejmé, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto zemí dělala rozhodnutí na základě nehodnověrných informací, nesprávného úsudku a chybných kalkulací"?

Je to jen náhoda, nikoliv známka, až děsivé neschopnosti či neochoty, učit se na vlastních chybách, jestliže 19 roků po tomto dopise, tedy 54 roků po rozuzlení krise, se znovu prezident, údajně nejmocnější země světa, vymlouvá na to, že udělal, na základě "nedostatku ověřených a spolehlivých informací" chybné rozhodnutí, které uvedlo do chaosu jednu významnou africkou zemi, Libyi? Při tom nepřiznává, že z jeho země dokonce vzešel přímý televizní přenos, kdy je, před očima světa a za potlesku politiků, vražděna politická hlava této země? Jestli něco může být dokladem toho, na jaké nízké mravní úrovni se nachází země, která se pasuje do role vůdce světa, pak je to právě toto. A hlava tohoto státu si dovoluje na místě, který je hanbou křesťanské civilizace, svalovat odpovědnost za to snad na celý svět!

Nemáme právo se ptát, zda se v nejbližší budoucnosti nemůže opět stát, že třeba ve vojensko-politické organizaci, která je dominantně závislá na systému shromažďování a vyhodnocování infomací, jenž už nejméně dvakrát za našeho života prokázal svou nezpůsobilost, že tato činnost, na jejímž základě se činí rozhodnutí o válce či míru, nebude opět svěřeno lidem a institucím, které tuto činnost vykonávají diletantsky a lajdácky, možná dokonce zločinně? Máme jistotu, že na základě podobných "neověřených a nespolehlivých" informací nebudou aktivovány prostředky "Posledního soudu", které i náš národ vrhnou do situace, kdy, řečeno slovy bývalého náčelníka Generálního štábu generála Rytíře z doby před více než padesáti lety, "bude třeba dělat rozhodná opatření k zachování prosté existence národa"? A že třeba čeští generálové nebudou něčemu takovém nápomocni?

Nemohu se zbavit pocitu, že pro současnou civilizaci je největším nebezpečím právě to, co charakterizují mnou citovaná slova současného prezidenta USA, Baraka Obamy. Myslím si, že se v jeho osobě, a v jeho postoji k tragédii Libye, jak v zrcadle odrážejí slova ruského, již zesnulého, historika Anatolije Ivanoviče Utkina: "Nehledě na veškeré své bohatství, své technologie, svou technickou převahu, nemají Američané to nejdůležitější: nedovedou si vážit jiných světů, nedovedou ctít jejich odlišnost". Což, mimo jiného, prokazují i ve vztahu k jiným zemím, než byla Libye!

Oprávněnost těchto slov je potvrzována ze všech stran, a znovu to potvrdil prezident Obama v Hirošimě. Mně nezbývá nic jiného, než věřit a přát si, aby se ještě za mého života naplnila slova římského historika Livia: "Quanto quisque altius elatus est, tanto foedius corruit" - "Čím výše je kdo povznesen, tím hanebněji padá."