May 2016

DNEŠNÍ POHLED NA "ODBOJ" V BATELOVĚ V ROCE 1945

28. may 2016 at 10:29 | VETERANUS


DNEŠNÍ POHLED NA "ODBOJ" V BATELOVĚ V ROCE 1945

Každoročně si v naší zemi připomínáme události prvních měsíců roku 1945. Ke svému konci se blížila evropské válka; ta pro naši zemi začala de facto na podzim roku 1938. Své tvrzení, že pro naši zemi začala ona válka na podzim roku 1938, opírám především o definici války, jak ji vytvořil teoretik války Carl von Clausewitz. Clausewitz definuje válku jako " akt násilí, jehož cílem je donutit protivníka, aby se podrobil naší vůli ("Der Krieg ist ein Akt der Gewalt, um den Gegner zur Erfüllung unseres Willens zu zwingen", Carl von Clausewitz, Vom Kriege). Lze se ptát: není hrozba válkou co do cílů adekvátní vlastní válce? Není její vlastní předehrou, jak tomu bylo v případě naší země v roce 1938-1939, ve stejné míře, jako je předehra součástí vlastního díla, třeba opery? Vždyť obsahem diktátu, jinak též eufemisticky nazývaného "dohodou", čtyř velmocí vůči Československu, bylo donutit jinak suverénní stát, aby odstoupil Německu část svého území. Část jeho občanů české národnosti byla současně s tím z odstoupených území vyhnána.

V roce 1938 čtyři evropské mocnosti, Velká Británie, Francie, Německo a Itálie, když si uzurpovaly právo rozhodovat o osudu jiných, donutily tak v září onoho roku hrozbou války Československou vládu, aby se podrobila jejich vůli. Jak to trefně vyjádřil starosta New Yorku La Guardia ve své řeči, se kterou v únoru 1939 vítal v Americe prezidenta Beneše, když prohlásil, že čtyři státy, které se sešly v Mnichově v září 1938 "prováděly místo politiky obyčejnou řezničinu, položily si na svůj operační stůl spoutaný malý stát a pak, podvodně jej zradivše, nelítostně jej začaly čtvrtit" (Dr Beneš, Paměti, Orbis, 1947). Tak začala naše válka s Německem, sice jen de facto, a jejím vrcholením pak bylo též postupné osvobozování naší země.

V dubnu a v květnu 1945 osvobození naší země kulminovalo a země byla osvobozována z násilného včlenění do Třetí německé říše. Lví podíl na tomto osvobození měla Rudá armáda Sovětského svazu; ta konala ve spojenectví s invazní armádou USA; při tom osvobozování naší země, tedy politický důsledek vojenských akcí, nebylo prvořadým válečným cílem oněch mocností. Ten spočíval ve zničení ozbrojené moci Třetí říše, především pak Wehrmachtu; bylo tedy jen důsledkem vývoje válečných operací, a tedy také důsledkem váhání západních členů Aliance otevřít druhou frontu v Evropě a v nepolední řadě také též důsledkem nechuti vrchního velení americké armády "hazardovat s americkými životy pro čistě politické cíle" (z dopisu generála Marshalla generálu Eisenhowerovi z 28.4.1945), že se československé území stalo v posledních dvou letech války prostorem, kde se utkávala značná část ozbrojených sil Německa s Rudou armádou Sovětského svazu, když bránila svůj stát, respektive jeho protektorát na území Československa, před důsledky bezpodmínečné kapitulace.

Z tohoto hlediska se mi jeví jako ahistorickými, pouze ideologicky motivovanými, snahy současné propagandy nahradit pojem "osvobození" jinými neurčitými, a mnohdy velice rozplizlými, pojmy. Příklady takové rozplihlosti nalézám v současnosti i v místě svého bydliště, v Třebíči. Namísto toho, aby bylo vzpomínáno to, jak příchod Rudé armády do města, v podstatě bez bojového střetnutí s vojsky Wehrmachtu, vnímali tehdejší pamětníci, tak se dnes vzpomíná toto osvobození jen jako konec války, ačkoliv v onom dni, tj. 8. května, ještě válka de facto nekončila. Vždyť ještě 9. května 1945 říká J.V.Stalin ve svém projevu, že "jedna skupina německých vojsk v prostoru Československa se dosud zdráhá splnit podmínky kapitulace", což neznamenalo nic jiného, že se ještě německá armáda nevzdávala.

Za této všeobecné situace bylo v řadě míst iniciováno, připravováno a realizováno povstání, tedy odzbrojené akce proti okupačním silám a současně s tím i proti ozbrojeným složkám Třetí říše; většinou to byly akce se spojeneckými armádami nekoordinované, špatně organizované a ještě hůře řízené, ač se jednalo o vystoupení se zbraní v ruce vůči ozbrojeným složkám Třetí říše, které se nacházely v protektorátu Čechy a Morava. Některým z těchto povstalců, jako tomu bylo v mém rodišti, v Třešti, bylo souzeno střetnout se se zkušenými válečnými hrdlořezy oddílů SS. To nemohlo skončit a neskončilo jinak než neúspěchem, jenž vedl ke ztrátám zbytečně, bez jakéhokoli vlivu na vývoj válečných událostí, obětovaných životů.

Podobnou akcí byla i "povstalecká" akce, obtížně hledám vhodné slovo, kterým bych pojmenoval onu dobrodružnou akci, jež se odehrála v místě jen sedm kilometrů vzdáleném od vesnice, ve které žili mí rodičové. By to Batelov. Akce v Batelově se naštěstí obešla bez lidských obětí. Já trávil onu dobu ve Zlíně jako "mladý muž" Baťovy školy práce.

Batelov je městys po obou stranách bývalé česko-moravské zemské hranice; nalézá se asi 17 kilometrů jihozápadně od Jihlavy. První písemná zmínka o Batelovu je ze 13. století; v roce 1279 se v ní píše jako o vsi. Batelovem v roce 1851 projížděl Karel Havlíček Borovský během své cesty do vyhnanství v Brixenu. V Batelově se císařskému kočáru porouchalo kolo, během opravy v místní kovárně se Havlíček setkal na místní poště s poštmistrem J. Rajským a farářem Slavíkem. Havlíček v Batelově pobýval již za studentských let, během kterých napsal báseň Dumka na batelovském vrchu. "Batelovský vrch" je dnes na turistické mapě č.79, kterou vydal Klub českých turistů, nazván "Havlíčkův vršek". Běžně je tam však nazýván jen jako "Vršek".

Batelov je místem, se kterým byl můj život v jistém smyslu spojen. Ve školním roce 1942/1943 jsem tam navštěvoval jednu třídu nástavby po skončení povinné školní docházky. Z Batelova též pocházela rodina Duškova, žijící od roku 1945 v Kostelci. Jedna z členek této rodiny se stala mou ženou v roce 1954. Batelov je též rodištěm známého spisovatele PhDr Zdeňka Mahlera.

Podle vzpomínek, tlumočených mi v roce 2000, dnes již zesnulého, účastníka událostí Zdeňka Duška, jsem zpracoval dále uvedený příběh "batelovských partyzánů". Plná jména aktérů batelovského příběhu neuvádím úmyslně. Časový odstup mi umožňuje pohlédnout na události v Batelově kritičtěji, než by na ně pravděpodobně pohlíželi přímí účastníci. Odstup mi umožňuje přestat pohlížet na podobná "povstání" či "odboj" bez mytologických brýlí.

V únoru 1945 se do Batelova k rodičům vrací z nucených prací v Německu 22ti letý Z. D. Jeho útěk z Německa se odehrával za dramatických okolností; Z. D. byl nasazen na opevňovací práce na řece Odře; tam právě začínala ofenziva Rudé armády. Z. ukrýval po celou válku ve stodole funkční armádní pistoli a náboje- to vše s asi 20 kg ekrazitu; trhavinu a pistoli přinesl jeho bratr J. D. v roce 1939, když se likvidovala armáda. J. byl délesloužící-ženista a k trhavinám měl přístup. Brzo po návratu Z. do Batelova jej kontaktovali dva kamarádi. Ti ho informovali o založení "Partyzánského oddílu Blaník II" a získali ho pro účast v tomto oddíle.

Jediná pistole, kterou vlastnil Z., se stala základem takového vyzbrojení oddílu, že by mu mohla závidět leckterá pravidelná jednotka armády. Na konci své vyzbrojovací činnosti přepadl oddíl muniční vlak na batelovském nádraží. Získal tak velké množství zbraní, které ukryl v lesích. Oddíl měl dvě velitelská stanoviště. Jedno se nacházelo na zalesněném kopci v jižní části městečka, nazývaném tehdy "Ve Vršku". Druhé velitelské stanoviště měl oddíl v městečku. Z. měl o několik roků mladší neteř M.; ta se brzy stala jeho velice chytrou a šikovnou spojkou; zajišťovala partyzánům výměnu zpráv mezi velením v městečku a lesním stanovištěm "Ve Vršku".

První akcí, kterou batelovští "partyzáni" provedli, bylo přepadení hájovny v lesích asi kilometr od křižovatky silnic z Rácova do Řídelova a z Nové Vsi do Řídelova. Tam získali zbraně pod pohrůžkou použití pistole; tou Z. mával před očima hajného; násilí nemuseli použít, hajný jim lovecké zbraně ochotně vydal; mezi nimi byla jedna kulovnice a náboje. A tak se arzenál oddílu pomalu zvětšoval. S takovou výzbrojí už bylo možné přikročit k větší akci a k získání dalších zbraní. Podařilo se jim přepadnout nákladní auto s německými vojáky, ve kterém byla přepravována výzbroj a munice. Výsledkem této akce bylo to, že oddíl již disponoval vojenskými puškami, náboji do nich a ručními granáty .

Vyvrcholením ozbrojovací činnosti oddílu pak bylo přepadení muničního vlaku na nádraží v Batelově. Vlak byl na cestě od Jihlavy směrem na Horní Cerekev. Z batelovského nádraží však neodjel. Partyzáni oddílu vytrhali za pomoci jednoho z železničářů v prostoru škrobárenského rybníka západně od městečka koleje; tyto naházeli do rybníka a znemožnili tak, aby vlak, který byl výpravčím na tuto okolnost upozorněn, z nádraží odejel.

Velitel vlaku, když se o této skutečnosti dozvěděl, vyslal na místo hlídku o síle asi 10-12 mužů. Posádka vlaku, kterou tvořil jen doprovod muničního materiálu, tak byla značně oslabena. Toho partyzánský oddíl využil a vlak ve stanici přepadl. Vlastní přepadení bylo vlastně velikým "divadlem" pro vystrašené vojáky; zřejmě i oni už měli války "plné zuby". Proto se nechali zajmout pod dojmem do vzduchu vedených výstřelů a hurónského křiku "útočících" partyzánů.

Do zajetí se však dostali i Němci, kteří se vraceli na nádraží z místa, kde byly koleje vytrhány. O jejich morálce svědčí malá epizoda zajímání velitele jednotky- jakéhosi poručíka Wehrmachtu. Ten se nejprve ukryl ve křoví na protilehlé straně kolejiště nádraží. Když kolem něj šel jeden z partyzánů, a, ač nejsa ozbrojen, na poručíka vykřikl "Hände hoch", tak důstojník zvedl ruce a dal se zajmout. Po zajetí celé posádky vlaku pak začala horečnatá, dnes by se řeklo logistická, akce. Byly "zmobilizovány" dva koňské potahy a začalo se s vykládáním vlakového nákladu a s jeho rozvážením po skrýších v lesích, kterými partyzánský oddíl disponoval. Především pak to byly lesy jižně od Rácova. Jako pracovní síla při této práci byli použiti oni němečtí vojáci z muničního vlaku. Ostatní zajatci byli odvedeni do "Vršku", kde bylo jedno z velitelských stanovišť oddílu.

Po přepadení muničního vlaku už oddíl disponoval mohutnějšími zbraněmi. Především to byly "panzerfausty", dokonce nějaké dělo. Ve stejné době bylo 5.5.1945 zahájeno v Třešti povstání a kdosi z třešťských občanů přijel do Batelova k získání informací o ukořistěné munici. Těžké a účinnější zbraně, které byly přepadením vlaku získány, už oddíl nepoužil, i když se jednou k použití "panzerfaustů" příležitost naskytla. V operačním prostoru oddílu se pohybovaly jakési německé obrněné transportéry a jeden ze zajatých vojáků rakouské národnosti se nabízel partyzánům, že je pomocí této zbraně zničí. Partyzáni se však obávali, že by tento voják takovou účinnou zbraň, kdyby ji dostal do svých rukou, mohl použít proti nim, takže mu tuto zbraň nesvěřili a z celé "bojové"akce sešlo.

Ve výzbroji, kterou z vlaku získali, byl dokonce protitankový kanon, ale dělostřelec major H., ač bývalý to důstojník čs. armády, s ním zacházet neuměl; rovněž poručík K., v bývalé čs. armádě ženista, nedovedl manipulovat s minami, které ukořistili. Jistý pan S. který se chlubil tím, že byl v armádě kulometčíkem, neuměl zase obsluhovat ukořistěný lehký kulomet. A tak lze jen mluvit o štěstí, že tento partyzánský oddíl nemusel vstoupit do skutečné bojové akce. Jak se to stalo právě v sousední Třešti. Tam bylo povstání, naivně a nekvalifikovaně organizované, potlačeno oddílem SS; důsledkem bylo 57 popravených občanů.

Odbojáři či "partyzáni" měli dvě velitelská stanoviště: jedno, "na městečku", tedy ve městě, a druhé ve "Vršku". Velitelé obou stanovišť nebyli schopni se dohodnout na postupu, navzájem se zbavovali velení. O jejich vztazích svědčí to, co se odehrálo později. Když se po skončení války, a tedy v době, kdy i oddíl ukončil svou činnost, po příchodu jednotek Rudé armády, konala v místním hostinci "Na mýtě" taneční zábava, tam si oba velitelé "partyzánů", H. s K. "vjeli do vlasů" a nakonec major H. vykázal poručíka K. ven z hostince, protože tento nebyl "předpisově" ustrojen; byl údajně oděn do jakési staré uniformy. Dovede si někdo představit, jak by se byla vyvíjela situace, kdyby do Batelova dorazila nějaká jednotka zbraní SS, které by bylo třeba se zbraní čelit, jak tomu bylo třeba v sousední Třešti?

V Batelově se také objevili, ještě před koncem války, i zástupci dalšího oddílu Blaník, odkudsi od Pelhřimova; ten uplatňoval nárok na vedení partyzánských akcí pod tímto jménem. Oba oddíly - "Blaník" a batelovský "Blaník II" si navzájem vyhrožovaly použitím zbraní proti sobě. Představitelé pelhřimovského Blaníku vyhrožovali, že přijedou se zbraněmi a "bateláky" zničí. Naštěstí k této malé "občanské válce" nedošlo; a naštěstí ani jeden z těchto oddílů nemusel podstoupit boj s regulérní ozbrojenou a odhodlanou jednotkou Wehrmachtu či dokonce oddílů SS.

Činnost batelovských "partyzánů" či "odbojářů", nevím, který název je výstižnější, se tedy po letech jeví jako něco, co spíše připomíná jakousi klukovskou hru na vojáky; jen náhodou se z ní nevyvinula tragedie. Naivita a velitelská nezpůsobilost jejich velitelů udivuje ještě dnes.

Žasnul jsem, když mi Z. vyprávěl, jak se chovali a jak se předváděli důstojníci bývalé čs. armády. Jak se hádali o velení, navzájem se velení zbavovali. Cožpak si lze v této souvislosti nepřipomenout slova Františka Palackého: "Volnost a rovnost všech občanův mezi sebou, co synův téže rodiny, byly hlavní známka starých Slovanův; kéž se k nim jen i svornost byla přidružila!"?

Jak činnost oddílu skončila i po formální stránce?

Když skončila válka, chtěli členové oddílu získat oficielní potvrzení o své činnosti, jakožto o činnosti oddílu partyzánského. Někteří členové oddílu byli údajně až za Rudolfem Slánským. Ten však jako podmínku takového uznání kladl to, že bude uvedeno, že iniciativu v organizaci oddílu měli komunisté. To však neodpovídalo skutečnosti. A tak už o uznání oddílu a tím také o přiznání jistých, byť jen morálních, zásluh na protifašistickém odboji, nebylo nikým z oddílu usilováno.


Až sem tedy líčení jednoho z přímých účastníků oněch událostí. Každý, kdo bude toto číst, si také může ono líčení postavit do širších souvislostí. Což pro toho, kdo bude chtít, může znamenat loučení se s mýty, jež, bohužel, stále ještě spoluvytváří "děsivou jednostrannost" našeho infomačního prostoru.

V Třebíči v květnu 2016.




NĚCO K "DĚSIVÉ JENOSTRANNOSTI" ČESKÉ MEDIÁLNÍ SFÉRY

24. may 2016 at 17:49 | VETERANUS

NĚCO K "DĚSIVÉ JEDNOSTRANNOSTI" ČESKÉ MEDIÁLNÍ SFÉRY

"Za bohatstvím vždy jde starost a roste touha stále více ho mít…"

(Crescentem sequitur cura pecuniam, maiorumque fames…Horatius, Ódy)

V týdeníku "Květy" číslo 19/2016 byl uveřejněn rozhovor s historikem a průkopníkem orální historie profesorem Miroslavem Vaňkem. Kromě jiného profesor také vyjadřuje svůj úžas nad tím, jak se současná ideologie nachází v extrémní poloze, kdy se i veřejnoprávní média ve svém pohledu, třeba na historii, snaží konzumenty informací přesvědčit, že "doba před rokem 1989 byla pouze a jen špatná".

Nevím, jestli profesor úmyslně či bezděky přechází skutečnost, že zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, zákon č. 198/1993 Sb., byl v roce 1993 kodifikován základní ideologický pohled na část národní historie; ten měl též nasměrovat, přesněji zjednosměrnit, jak pohled historiků, tak i médií, či celé společnosti; a to totalitní metodou. Právní statut tohoto pohledu byl potvrzen nálezem "nezávislého" Ústavního soudu. Do uvozovek dávám slovo "nezávislý" jen proto, že svým nálezem jen potvrdil Ústavní soud marxistickou tézi, že "právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy". A mohl si Ústavní soud, existující z vůle vládnoucí třídy, dovolit tvrdit něco, co by bylo v zásadním rozporu s onou vůlí?

Tento zákonodárný akt se udál v naší zemi v době, kdy na příklad francouzští historici prohlásili, že "historie není objektem práva, a že ve svobodném státě nepřísluší ani parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu a že politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politikou historie" (http://www.ldh-toulon.net/spip. php?artic...1086). Takový názor je ale českému právnímu prostředí zřejmě cizí.

Přijetí tohoto zákona vedlo, kromě toho, že se stalo ideologickou direktivou, i k takovému paradoxu, že první prezident Českého státu, jinak též signatář onoho zákona, Václav Havel, byl zvolen zákonodárci, kteří posléze vzpomínaným zákonem byli prohlášeni se zpětnou platností za příslušníky zločinné organizace. Tím jsme dosáhli jednoho světového primátu; měli jsme prezidenta, který se stal hlavou státu z vůle zločinců.

Mimochodem: ve světle onoho zákona, který zakotvil do hodnocení historie národa princip kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti, zní velice hluše argumentace, která v těchto dnech zaznívá v relevanci k vystoupení českého ministra kultury v Mnichově; ve vztahu k Sudetským Němcům je správně odsuzován princip kolektivní viny; ve vztahu k vlastnímu národu je tento princip naopak zakotven dokonce v zákoně!

Ptám se: Cožpak profesor Vaněk nevidí , že tímto zákonodárným aktem z roku 1993 byla de iure odstartována éra "děsivé jednostrannosti" pohledu na vlastní historii? A nejen pohledu na historii?

Samotný zákon je příkladem jednostrannosti; zákon kodifikuje jen menšinovou vůli té části národa, která se prostřednictvím politické moci, předané jí demokratickou cestou, drala k moci ekonomické; přesněji řečeno k majetku, který byl k mání v podobě celonárodního bohatství. A měla být také uspokojována, stále s "jídlem"vzrůstající, chuť k dalšímu obohacování se společenské třídy, která se vytvářela už v lůně starého režimu, když už stará ideologie vytvářela jisté hranice uspokojování této vzrůstající chuti? A k odůvodnění toho byla potřebná ideologie. Ta měla vyvolat atmosféru potřebné tolerance k rozkrádání národního bohatství. Už zde "nebylo Boha a vše bylo dovoleno" (Dostojevskij).

Nejschůdnější cestou k vytvoření nové ideologie bylo popření všeho, tedy i toho kladného, co vytvořil předešlý režim. Výsledek byl nabíledni. Kromě ideologie totální negace bezprostřední minulosti, zde máme onu "děsivou jednostrannost".

Názorným příkladem oné "děsivosti" je, jen jako maličký příklad, i samotné číslo týdeníku Květy, jež rozhovor s Miroslavem Vaňkem publikovalo. Stačí se jen podívat na stránku 6. onoho čísla. Je tam veliký obrázek účastníků vojenské přehlídky, která se konala 9. května 2016 na Rudém náměstí v Moskvě. Obrázek je uveden titulkem, že "Rusko řinčí zbraněmi". Proč na tuto stránku nahlížím jako na příklad oné "děsivé jednostrannosti"? Odpovídám jedním z příkladů.

Jestli Rusko uspořádá na svém území, ve svém hlavním městě, v den, který považuje za veliký svátek, vojenskou přehlídku, tak je to označeno jako "řinčení zbraněmi"; to přeneseně, podle F. Trávníčka, může znamenat "hrozbu válkou".

Jestliže ve stejnou dobu vysílají Spojené státy americké tisíce námořních mil od svých přístavů do blízkosti ruských námořních základen v Černém či Baltickém moři své válečné lodi vyzbrojené atomovými zbraněmi (torpédoborec Donald Cook), což v současné napjaté mezinárodní situaci musí vyvolávat znepokojení u těch, kdož se tímto cítí být ohroženými, tak je to považováno i našimi médii za tak bezvýznamné, že si toho nikdo ani nevšimne; eventuelně je to bagatelizováno báchorkami o cvičeních či o čistě obranných akcích, jimiž se čelí, blíže nespecifikované, "ruské agresi".

Opravdu si někdo naivně myslí, že jsou v současnosti do vzdálenosti tisíce námořních mil od vlastních přístavů posílány válečné lodi, způsobilé odpalovat rakety s jadernou náloží, a při tom nejsou vybaveny potřebnou municí? Že by byly tyto lodě vypravovány na takovou vzdálenost od své země plně nevyzbrojené a nepřipravené k vedení bojové činnosti, za situace, kdy konflikt nedozírného rozsahu může vzniknout třeba jen v důsledku provokativního sestřelu stíhače-bombardéra? Kdy je tento letoun sestřelen stíhačkou státu, jež je ve spojenectví s jadernou mocností, v době, kdy oběť sestřelu útočí v sousední zemi na společného nepřítele, teroristy, a kdy faktor času pro odpovídající rozhodnutí, jak bude reagováno velením země, jejíž letoun byl sestřelen, bude hrát rozhodující roli?

A kdy se toto vše odehrává v době, kdy jaderné mocnosti, jež sedí spolu v Radě bezpečnosti, zatím nedokázaly vypracovat efektivní postupy zabraňující eskalaci třeba neúmyslného či vyprovokovaného incidentu?

Jako letec-voják z povolání, působící v ČSLA v padesátých a šedesátých letech minulého století, vím, že naše protivzdušná obrana musela tehdy každý jednotlivý letoun, směřující k našim hranicím, považovat za potenciálního útočníka, který nese zbraň takové ničivé síly, že by byla s to srovnat se zemí velkoměsto. Říkalo se jim tehdy "citykillers", tedy "zabijáci měst".

Poznámka in margine. Od jisté doby lze tyto zabijáky "obdivovat" na dnech letectva NATO v Mošnově.

Zeptal bych se tedy redakce týdeníku "Květy" i ostatních médií: rozlišujete při tvorbě svých mediálních výstupů to, že o z oné "děsivé jednostrannosti", která se nám všem, jak tvrdí profesor Vaněk může vymstít, může vzniknout a být kultivována ve společnosti atmosféra, kdy společnost už nebude schopna odlišovat pravdu od polopravdy či od úmyslné nepravdy, tedy lži? Začínám o tom pochybovat.

Asi to není ve vývoji evropské kultury poprvé, kdy se ti nejprozíravější něčemu podobnému bránili. Zřejmě se něco podobného odehrávalo i v antickém Římě, kdy toto impérium se blížilo k bodu kulminace své existence. Jinak si nedovedu vysvětlit výzvu, kterou Marcus Tullius Cicero adresoval ve své lekci, již přednášel řečníkům, tedy těm, kdo tam tehdy představovali dnešní tisk, rozhlas, televizi: "Cožpak není známo, že prvním zákonem historie je bát se jakékoliv lži, nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti". Jestlipak něco podobného někdy slyšel a nad tím se i zamyslel tvůrce oné stránky v týdeníku "Květy", jenž navazuje na tradici "Kwětů českých", které byly založeny v době národního obrozování se roku 1834 a při jejichž redigování působil i muž, jehož přínos české kultuře i české státnosti nelze zpochybnit? Stačí jen nahlédnout do Přílohy 6 k zákonu č. 3/1993 Sb!

To byl tedy jeden konkrétní příklad toho, jak se oba děsivá jednostrannost projevuje. Dalším příkladem této jednostrannosti může posloužit posuzování historických jevů, kdy je toto posuzování vytrháváno ze širšího kontextu. Názorně absence kontextuálních souvislostí se projevuje v pohledu na padesátá léta. Aniž bych měl v úmyslu jakkoliv bagatelizovat či popírat nezákonnosti, k nimž docházelo, nemohu si nepřipomenout, že vše, co se odehrávalo v padesátých letech, se odehrávalo v podmínkách "studené války". Její podstatu přece tvořilo to, že byla pokračováním třídní války, jíž cílů se během Druhé světové války nepodařilo dosáhnout. Jinými slovy byla tato "studená" válka pokračování oné politiky, jejíž startovní pozicí byl konec války první, jmenovitě pak ruská revoluce. "Přidanou hodnotou" oné třídní druhé světové války, tedy hodnotou, kterou jí v Evropě přidal německý nacismus, byla hodnota rasová; válka se stala nejen válkou za zničení bolševismu, jakožto personifikace války s třídou, která se osmělila vztáhnout ruku na politickou moc, ale stala se též válkou za zničení či zotročení Slovanstva.

Když se nepodařilo dosáhnout cílů této třídní války ani pomocí takového nástroje, jaký by vykován v podobě německého nacismu, pak bylo nutno nasadit do nové "války", tedy do nové politiky, jež byla pokračováním války horké, jiné prostředky. A mezi ně nepochybně patřily prostředky atomové, jež byl aplikovány v podobě "odstrašování" či "deterrentu". A v takové atmosféře se odehrávaly všechny procesy politického rozhodování na obou stranách nové fronty, kterou prohnaní politikové, jichž představitelem a mluvčím byl W. Churchill, označili za "železnou oponu".

Takže: vážený pane profesore Vaňku, sklízíme jen "bouři", do které přerostl vítr, jenž zasili ti před námi. Jestliže se vrátíme pro porovnání o dva tisíce let zpět, pak jsme, bohužel, na tom mnohem hůře, než byl před narozením Krista římský poeta Publius Vergilius Maro. Ten když zpíval svou desátou eklogu pastýřům, tak se alespoň mohl utěšovat tím, že sice zpívá hluchým, ale nachází odezvu v lesích či u venkovského lidu.

Vy, pane profesore, bohužel, canis surdis!

KONEC VÁLKY A PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ PODLE MIROSLAVA ŠIŠKY,2.část

15. may 2016 at 9:18 | VETERANUS
KONEC VÁLKY A PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ PODLE MIROSLAVA ŠIŠKY 2.část
Vedlejším výsledkem "Pražské operace" byly zisky politické; bylo to dokončení bojů, vedoucích k osvobození Československa; ty začaly v říjnu 1944 Dukelskou operací a na konec vedly též k osvobození, nikoliv k dobytí, hlavního města spojeneckého Československa, Prahy; vedly též de facto kvítěznému ukončení vojenské části evropské části světové války. Provedení "Pražské operace" také přispělo k důkazům o oprávněnosti smlouvy, kterou v roce 1943 podepsal prezident Beneš v Moskvě; bylo "krví a železem" prokázáno, že ona smlouva nebyla jen cárem papíru; že ji tedy nestihl stejný osud, jako stihl mnohé jiné smlouvy.
Český historik Dr Prečan tvrdí ve svém referátu, na který už jsem odkazoval v 1. části, že "sovětské vrchní velení riskovalo osud Prahy a pomoc tamějšímu povstání nehrála v jeho kalkulacích žádnou roli". Bylo by zajímavé znát, jaké kalkulace sovětského velení má autor na mysli. Snad kalkulace, při kterých měli plánovači "Pražské operace" brát do úvahy i to, že se tam uskuteční povstání?
Kalkulovat při plánování Pražské operace na úrovni velitelů a štábů 1. a 2. Ukrajinského frontu, jež bylo zahájeno 1. nebo 2. května po obdržení příslušné směrnice Hlavního stanu, s povstáním Pražanů, by jistě bylo na místě; avšak jen v případě, že by oni velitelé a štáby znali, že se takové povstání uskuteční, jaké budou jeho cíle, jak bude organizováno a provedeno, kdo a jak se jej zúčastní a tak dále. Pak by bylo možné očekávat a požadovat, aby vše bylo skloubeno do jednoho plánu. Pokud by Hlavní stan Rudé armády potřebné informace o připravovaném povstání měl, dá se předpokládat, že by velitele frontů v tomto směru náležitě úkoloval. Nic takového se ale nestalo. Na spojenecké straně, ani u Sovětů, ani u Američanů, dokonce ani u čs. vlády, která už v té době byla na čs. území, potřebné informace o připravovaném povstání nebyly k dispozici.
Tvrdím, že žádný vojenský plánovač žádné armády na světě, nebyl by v té době schopen kalkulovat s něčím takovým, jako bylo ono povstání, když nebyl předem o něm, v přiměřeném a potřebném rozsahu, informován. A chtít něco podobného od velitelů a štábů frontů, kteří už uvedli svá vojska do pohybu na základě rozkazů, které obdrželi, a plánů, které z nich vyplývaly? To se mi nejeví vůbec možným. Cožpak si Dr Prečan neuvědomoval, že jakékoliv rozhodnutí, ať už na úrovni vrchního velení Rudé armády nebo na úrovni velitelů a štábů frontů, lze učinit jen na základě zhodnocení situace, tedy zhodnocení informací, které jsou k dispozici? A mezi takové informace, které musely být veliteli a štáby frontů Rudé armády zhodnoceny a brány v úvahu při koncipování rozhodnutí na operaci, musely patřit informace o povstání, o jeho cílech, o silách účastnících se, etc. Komplexní zhodnocení situace by tedy muselo zahrnout tedy vše, co vyplývalo z plánů povstání.
Jako příklad toho, že povstání bylo organizováno a zahájeno bez jakékoliv koordinace nejen s Rudou armádou, ale i se západními armádami, konkrétně s armádami americkými, bych použil knihu Omara Nelsona Bradley-ho, "A Soldier´s Story" vydané v roce 1951 v New Yorku. V ruské verzi byla kniha vydána pod titulem «Записки солдата» v Moskvě v roce 1957 Vydavatelstvím zahraniční literatury.
Omar Nelson Bradley byl velitelem 12. armádní skupiny, které podléhala také 3. armáda, jíž velel generál Patton. V podrobném líčení posledních týdnů a dnů války neuvádí jediné slovo, ze kterého by bylo možné usuzovat na to, že američtí velitelé, kteří stáli se svými vojáky na hranicích Československa, by měli jen tušení o tom, co se dělo v Praze. Přímo píše: "Teprve 4. května v 7 hodin 30 minut večer mi Eisenhower dal telefonicky souhlas, abychom překročili československou hranici. Nesměli jsme však dojít dále než do Plzně, protože "osvobození (tedy žádné dobytí, poznámka má) Československa patřilo mezi úkoly Rudé armády". Když pak Eisenhower sdělil sovětskému velení, že se naše armády budou pohybovat směrem ku Praze, "bude-li si to vyžadovat situace", bylo mu sděleno sovětskou stranou, že nesmíme postoupit za čáru České Budějovice-Plzeň- Karlovy Vary.
Je jistě na místě otázka, proč se dostalo Eisenhowerovi tak striktního odmítnutí. Byly to důvody politické či čistě vojenské? Jsem přesvědčen, že to byly důvody jen a jen vojenské. Vždyť v Jaltě bylo dohodnuto, že "bojové akce povedou ozbrojené síly toho kterého spojeneckého státu bez ohledu na poválečné okupační zóny a že každá armáda postoupí až tam, kam ji přivede logika boje vedeného s cílem bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa" (Dr Prečan v odkazovaném referátu). Čili politickými hledisky nebyl postup spojeneckých armád nijak omezen.
Jestliže tedy Eisenhower posílal svůj dotaz Sovětům nejdříve 4. května, kdy už vojska 1. a 2. Ukrajinského frontu byla v pohybu a realizovala zámysl Pražské operace, jakou jinou odpověď bylo možno očekávat? Vždyť v operaci bylo angažováno i letectvo, bylo nutno vyloučit rizika omylů, ke kterým by vedla vzájemná nekoordinovaná střetnutí letců; rovněž vojska Rudé armády útočící směrem ku Praze musela mít potřebný prostor pro svůj manévr , aby mohla reagovat na činnost bránícího se nepřítele, aniž by při tom hrozilo riziko, že se střetne nikoliv s nepřítelem, ale nechtěně se svými americkými spojenci. Myslet si, že v takové situaci se mohou vojenští velitelé řídit jakýmisi politickými hledisky, může jen člověk nemající představy o tom, co je operace takového vojenského uskupení, jakým jsou vojska frontů, čítající řadu divizí a specielních útvarů, zahrnující činnost dělostřelectva, letectva.
Jen si připomeňme situaci z poslední doby v Sýrii. I když Rusko a USA nejsou zcela jednotní v politickém náhledu na tamní válku,tak dokázali vypracovat koordinační postupy, aby nedocházelo k nežádoucímu a velice riskantnímu střetu mezi americkým a ruskými letci. Cožpak v době světové války v roce 1945, tedy v době, kdy žádná z bojujících armád nedisponovala takovými technickými prostředky, jež by umožňovaly kontrolovat prostor bojových operací, jakými disponuje doba dnešní, tomu mohlo být jinak?
Co se pak týče osudu Prahy, tak ten vůbec nespočíval v rukách sovětského velení na jakékoliv úrovni. Ten byl od okamžiku zahájení povstání jen a jen v rukách povstalců a těch sil, vůči kterým bylo povstání zahájeno. Teprve v závěrečné jeho fázi, kdy už o Prahu bezprostředně sváděla boje vojska Rudé armády, lze v jistém smyslu tvrdit, že osud toho města, tj. nakolik toto město se svými obyvateli ony boje přečká bez úhony, spočíval i na vojácích Rudé armády. Rovnou měrou však také záležel osud Prahy na těch, kdo toto město bránil jako komunikační uzel důležitý pro ústup armád. A to byly složky německých branných sil. O osudu Prahy měli však na prvním místě uvažovat iniciátoři, organizátoři a vůdci povstání. Házet odpovědnost dnes na sovětské vrchní velení, je zcela nekorektní.
Sám nemám k dispozici informace o tom, jaké v tomto směru byly vydány instrukce vojskům Rudé armády, útočícím na Prahu. Že bylo vojskům nařízeno šetřit v průběhů bojů o Prahu významné objekty, lze nalézt předpoklad a analogii v informacích z Ostravska; tyto informace mají někteří členové Svazu letců ČR. Při organizaci a provedení Moravsko- Ostravské útočné operace Rudé armády bylo Vrchním velením Rudé armády vydáno nařízení neničit v Ostravě průmyslové objekty. Když byla Ostrava 6.5.1945 osvobozena, získalo osvobozené Československo celý průmyslový komplex v Ostravě v zachovalém stavu. Plk v.v. Pavel Švec-přímý účastník jednoho z leteckých bitevních útoků, který 2.5.1945 (byl to poslední bojový vzlet bitevníků v této operaci) prováděl 2.československý bitevní letecký pluk 1.smíšené letecké divize, potvrzuje, že obdrželi rozkaz neničit průmyslové a civilní objekty. Útok, jehož se zúčastnil P. Švec, byl proveden na vlakové soupravy na nádraží v Českém Těšíně, kde se nakládala německá vojska, ustupující před Rudou armádou. (Informaci mi poskytl bývalý velitel 1. stíhací letecké divize "Zvolenské" plk gen. štábu Miloslav Neuberg.)
Je obtížné předpokládat, že podobné rozkazy obdržely i jednotky 1. a 2. Ukrajinského frontu, jež bojovaly v "pražské operaci" s nepřítelem na území Prahy?
Jestli se nestalo to, že by pražské povstání bylo zkoordinováno s velením spojeneckých armád, jež operovaly v této části evropského válčiště, pak taková akce, jako je vyvedení města, jakým byla Praha, do stavu povstání, nebylo nic jiného, než avantýra; ta s vojenskou akcí nemá nic společného. Je věcí objektivního přístupu historiků, aby udělali v tomto směru jasno. K tomu už je, podle mého soudu, nejvyšší čas. Stačí, abych si jen přečetl příslušnou stránku "wikipedie", abych viděl, kolik bludů a ideologicky zaměřených informací, tam je! A to vůbec neznám učebnice dějepisu, podle kterých se učí o povstání naši vnukové a pravnukové.
Pražské povstání se mi jeví z čistě vojenského hlediska, a jiné hledisko, než hledisko vojenské nemohu mít, jako akce hazardní a diletantská.
Tím, co jsem napsal, nechci jakkoliv zpochybnit nebo dehonestovat čin jediného člověka, který v svatém nadšení šel na pražské barikády, dával všanc svůj život; který někdy nakonec i na oltář vlasti položil.
Miroslav Šiška se ve svém druhém článku zabývá též úlohou, kterou v povstání hráli "vládce" protektorátu Karl Hermann Frank a německý generál Rudolf Toussain. Vůbec se nezmiňuje o tom, že v Protektorátu Čechy a Morava bylo tehdy rozmístěno největší operační uskupení Wehrmachtu, které tento ještě měl poté, kdy skončila operace Rudé armády vedoucí k pádu Berlína, a kdy se západní fronta Wehrmachtu v podstatě zhroutila. Koncem dubna "nepřítel působící na Západě se definitivně vzdal všech pokusů překážet současně pohybům spojeneckých vojsk", a "k západním spojencům se obrátil zády" (slova Dwighta Eisenhowera). Západní armády v podstatě měly plné ruce práce nikoliv s tím, aby překonávaly odpor nepřítele na příklad při překonávání českých pohraničních hor, ale s tím, aby odzbrojovaly vojska Wehrmachtu "po celých tisících vzdávajících se anglo-americkým vojskům" (Eisenhower).
Bradley o tom píše: "V době, kdy Alexandr přijímal kapitulaci Kesselringových armád v Itálii, kdy Montgomery odmítal o kapitulaci jednat s admirálem Hansem Friedenburgem v Lüneburgu, mé armády "…pokračovaly v postupu do Rakouska; při tom jsme ničili ty Němce, kteří se ještě bránili a brali jsme do zajetí ty, kteří přestali bojovat".
O tom, že by v této době v Praze běželo povstání a povstalecká Praha dokonce v anglickém jazyce volala o pomoc, nenalézám u Bradleye jediného slova. Více vzpomínek věnoval tomu, jak se setkal s maršálem Koněvem a jaké si vyměnili dárky. To také o něčem svědčí, že?
Kromě objektivních potíží, které bránily západním spojencům poskytnout účinnou pomoc povstalecké Praze, zde byly i příčiny subjektivního charakteru. Už 28. dubna píše generál Marshall Eisenhowerovi, že by "nerad hazardoval s americkými životy pro čistě politické cíle", načež mu vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, který jediný měl potřebnou pravomoc, odvětil, že "se nepokusí o žádný krok, který by z vojenského hlediska shledal za nerozumný". Pod tyto formulace, svědčící spíše o nechuti bojovat za zájmy lidí, "o kterých nic nevíme" (Neville Chamberlain v roce 1938), bylo možno skrýt všechno. Jistě, byly zde výjimky u vojáků
O náladách v samotné armádě však píše Bradley toto: "Ptal jsem se George Pattona: "Proč celá 3. armáda dychtí po tom, aby osvobodila Čechy? George se rozesmál. "Sem s tím Československem!", zakřičel. ! Chceme se bratříčkovat! Jak můžete zastavit armádu, která jde do boje s takovým bojovým pokřikem?" Avšak, jak píše dále Bradley: "Osvobození Československa bylo úkolem Rudé armády. Nesměli jsme postupovat dále, než do Plzně. Patton proti takové zastávce protestoval a dokazoval, že může dojít do Prahy. Je pravdou, že kdyby hlavní velení zrušilo svůj zákaz, byl by se během 24 hodin ocitl na Václavském náměstí".
Myslím, že i z těchto slov je zřejmé, že slova jednoho z členů ČNR Josefa Smrkovského , že "delegace ČNR nebyla vyslána ke generálu Pattonovi se žádostí, aby vtáhl do Prahy, protože šlo o nabídku politicky nebezpečnou, jelikož si uvědomovali, že "vpustit americkou armádu do Prahy by znamenalo udělat z ní osvoboditelku" (Dr Prečan) nejsou ničím jiným, než snahou politicky vyvinit ČNR, i sebe samého, z neodpovědnosti, se kterou bylo povstání organizováno a řízeno; jak by se bývalo slušelo na akci, které byl post factum přisuzován takový význam. Jestli by i podobná delegace ke generálu Pattonovi byla vyslána, zřejmě by se musela vrátit s nepořízenou. Patton nemohl eventuelní žádosti "Pražanů" vyhovět, jestliže by se býval nechtěl vystavit obvinění z nepodřizování se rozkazům; a to je v době války těžké provinění, kdyby jednal oproti zákazu, který vyslovili jeho nadřízení: generál Eisenhower, Bradley a další!
Smrkovský asi chtěl za každou cenu zdůraznit politickou stránku oné, z vojenského hlediska, avantýry, kterou pražské povstání bylo!
Na druhé straně tady byly vojenské, a možná i čistě lidské, snahy vojáků Wehrmachtu, příslušníků oddílů SS a dalších ozbrojených složek Třetí říše, které reprezentoval generál Rudolf Toussain v Praze a polní maršál Schörner ve Velichovkách. Jejich jediným zájmem nemohlo být nic jiného, než vyklouznout z obklíčení a sdílet osud 6. armády Pauluse u Stalingradu. Byl zde základní zájem, dostat se bez úhony na západ, kde je čekalo jen zajetí v zcela jiných podmínkách, než které panují na Sibiři; nebo v krajním případ zařazení do operace, kterou v té době již snovali plánovači britského generálního štábu na základě pokynů W. Churchilla. Ty měly najít své uplatnění v operaci nazvané "Unthinkable".
Jestliže chceme správně pochopit činnost složek, vůči kterým bylo zahájeno povstání, měli bychom znát třeba služební vztah teritoriálních ozbrojených složek Třetí říše, které představoval generál Toussain, se složkami bojující armády, jimž velel generál polní maršál Schörner. A jaké součinnostní vztahy panovaly mezi těmito dvěma složkami. Kdo měl vrcholnou rozhodovací pravomoc nad brannými složkami Třetí říše na území Protektorátu, když se toto stalo prostorem, kde byly vedeny bojové akce? Nepochybuji, že takovou pravomoc musel mít a měl generál- polní maršál Schörner. To vyplývalo z logiky vedení války, v daném etapě už války o poslední možnost záchrany.
Musím se ptát: jak je možné, že naši historici nám nedali na tyto základní otázky odpověď? A jestli už dali, proč nás, čtenáře, na to publicistika neupozorňuje? Nebyla by tato odpověď pro národ, zvláště pak pro mladou generaci, důležitější, než jakési abstraktní zkoumání "totalitního režimu", kterému se věnuje slovutný Ústav pro studium totalitních režimů? O tom, jaká rozhodnutí přijímala ČNR, na základě jakých informací je přijímala, kdo rozhodnutí koncipoval, kdo je zdůvodňoval atd apod, to jsou otázky, které ještě čekají na své objasnění k tomu, abychom si o pražském květnovém povstání mohli udělat objektivní, ideologicky z jakékoliv strany nepřikrášlený, obraz. Památka těch, kdo na barikádách položili svůj život, a jejich potomků, si to žádá.
Nic z toho nám článeček Miroslava Šišky, bohužel, ani nenaznačuje. Vysvětlení a zodpovězení těchto otázek, to je jistě práce pro kvalifikovaného historiky či spíše historiky. To nelze čekat od publicistického článku v deníku. Ale to, že stát při objasňování vlastní historie nehraje žádnou roli, která by vhodnými prostředky nasměrovala práci historiků tímto směrem, to už je na pováženou. Od demokratického státu, který by, kromě jiného, měl také pečovat o správnou interpretaci své vlastní historie, aby tato se mohla v duchu M.T.Cicerona stát "světlem pravdy a učitelkou života ( lux veritatis, magistra vitae), bych čekal mnohem víc!
K tomu však není třeba přijímat zákony à la zákon o protiprávnosti komunistického režimu, a předurčovat tak obsah práce historiků a dávat jim politické zadání pro své zkoumání, ale vytvořit materielní podmínky těm historikům, kteří by chtěli a byli schopni tuto část národní historie zpracovat. A to dbajíce zákona, který M.T.Cicero (opět ten Cicero!) definoval ve svých radách řečníkům: "Bát se jakékoliv lži, nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín nespravedlnosti, ani stín zloby"!
Konec.

KONEC VÁLKKY A PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ PODLE MIROSLAVA ŠIŠKY,1.část

14. may 2016 at 9:00 | veteranus
KONEC VÁLKY A PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ PODLE MIROSLAVA ŠIŠKY 1. část
«Государь вновь повторил слова о том, что он не примирится с Наполеоном до тех пор, пока останется хотя один вооруженный неприятель на русской земле.» (Л.Н.Толстой, Война и мир, книга 2, том третий, стр. 19).
"Nezachránili jste jen Rusko, zachránili jste Evropu." (Slova Alexandra I. ve Vilně 11.12.1812, Tolstoj, tamtéž, strana 232 českého vydání).
"Je třeba rozdrtit brannou moc německých vetřelců, je třeba do jednoho vyhladit všechny německé okupanty, kteří vtrhli do naší vlasti." (J.Stalin v referátu k XXIV. výročí Veliké Říjnové Socialistické revoluce, 6.listopadu 1941, O Veliké vlastenecké válce Sovětského svazu, Svoboda, Praha, 1945).
Publicista Miroslav Šiška předestírá čtenářům Práva dne 7. května 2016 své vidění závěrečných fází evropské části Druhé světové války, jež skončila bezpodmínečnou kapitulací Německa a poslední operací Rudé armády, operací "Pražskou". Ta ve svém důsledku vedla i k osvobození Prahy a k ukončení Pražského povstání. V podtitulku svého článku zapomíná, že veliký počet civilních obětí války byl také zapříčiněn nelidským způsobem vedení války na Východě; ta nejenže "získala charakter náboženských válek" (J.F.C.Fuller), ale byla též cílena k rasovému vyhubení Slovanů, jmenovitě pak Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů; stala se tedy genocidiem pro velkou část obyvatel Evropy.
Ve svém článku se M. Šiška opírá i o tvrzení českého historika Dr Viléma Prečana, jak je tento uvedl ve svém referátu na Mezinárodní konferenci k 50. výročí otevření druhé fronty v Evropě. Referát byl přednesen v Praze dne 9. června 1994 a zveřejněn v "Soudobých dějinách" I/4-5/94.
Na článek v Právu, který byl nazván "Konec druhé světové války v Evropě", navázal článek "Za německou kapitulaci v Praze byla povstalecká ČNR potrestána".
Oba články obsahují některá tvrzení, kterými bych se chtěl zabývat proto, že se mi jeví jako ne zcela správná.
Jsou to zejména tato tvrzení (cituji podle Práva):
  • Stalinův rozkaz z 1. května 1944 podává "poprvé svědectví", že "sovětská strana dospěla ke strategickému rozhodnutí" poslat své armády přes "své hranice z roku 1941", tedy do západní části Evropy.
  • Pražská operace měla "v závěrečných dnech války pro Sověty jednoznačně politické pozadí".
  • V Praze vypuklo 5. května "spontánní povstání".
Nejprve se vyjádřím k otázce strategického rozhodování Stalina. Tvrzení, se kterým M.Šiška pracuje, se opírá o názory a hypotézy amerického spojence Sovětského svazu; neopírá se o analýzy rozhodovacích procesů, ke kterým docházelo v roce 1943 a 1944 v kompetentních orgánech Sovětského svazu. Dnes, s odstupem desetiletí, a i se zkušeností oněch dalších sedmdesáti let, jež jsem intenzivně prožíval, jsem dospěl k závěru, že obavy Stalina v to, že západní spojenci nebudou ve válce pokračovat v souladu s vytýčenými cíli, jmenovitě pak s principem "bezpodmínečné kapitulace" Německa, jak byl vysloven na konferenci Roosevelta s Churchillem v Casablance počátkem roku 1943, byly nanejvýš oprávněné.
Jestli vznikly na Západě tehdy obavy, že by se "sovětská vojska mohla zastavit na sovětských hranicích z roku 1941 a nepokračovat ve válečných operacích proti Německu"
(Dr Prečan), pak tyto obavy, jež vyslovil náčelník Sboru náčelníků štábů USA G. Marshall v posudku předanému prezidentu Rooseveltovi, byly výsledkem úvah, ve kterých lze obtížně hledat byť jen prvky empatie ke svému východnímu spojenci. Možná, že na Západě tyto obavy vznikly i proto, že si američtí činitelé představovali rozhodování sovětského podobně, jak se rozhodoval car Alexandr I a jeho vrchní velitel Kutuzov v roce 1812; ti dočasně zastavili své armády v postupu západním směrem v okamžiku, kdy byl poslední Napoleonův voják vyhnán z ruského území; nebrali v úvahu to, že tažení Napoleona v roce 1812 svým charakterem mělo s tažením, patologicky uvažujícího Hitlera, málo co společného.
Možná, že mnozí z nás, já k takovým patřím, a zdá se, že i mnoho Rusů, lituje dnes toho, že se Stalin nezachoval stejně jako Kutuzov s Alexandrem I. A pokračoval v roce 1944 v postupu západním směrem. Toto píši i s vědomím toho, že by Stalinovo rozhodnutí nepokračovat v pronásledování a v likvidaci hitlerovských armád mělo jistě i pro mne osudový význam. Pravděpodobně bych býval neměl možnost dokončit studium na jihlavském gymnáziu, z něhož mne 5. listopadu 1941 vyhnali nacisté a jejich čeští asistenti, aby mně, spolu s mými spolužáky, zakázali studovat na jakékoliv střední škole. V té době už jsem uměl číst a byl jsem schopen rozpoznávat dopravní značky, což podle představ německých "übermenschen" by bylo dostačující k tomu, abych mohl být pasákem jejich prasat a nevystavoval se nebezpečí smrti pod koly dopravních prostředků.
S uvedenou myšlenkou autora článku, který se zjevně opírá i o tvrzení Dr Prečana, jenž prohlásil, že Stalin vyslal své armády přes hranice z roku 1941 teprve poté, kdy "získal přesvědčivý důkaz o angloamerickém odhodlání otevřít skutečnou druhou frontu v Západní Evropě" a "začal dobývat území, jež se mělo stát součástí jeho nového impéria", nesouhlasím. Dr Prečan, a s ním i Miroslav Šiška, si možná ani neuvědomují, že použitím slovesa "dobývat", jak říká M. Šiška "východní a střední Evropu", se připojují k těm, kdo revidují obsah a výsledky války v této části Evropy.
Svůj zásadní nesouhlas s tvrzením, že "došlo (!) ke strategickému rozhodnutí" (zase nevhodné sloveso!) opírám především o to, že základní strategická linie pro válku byla vytýčena Stalinem už v jeho slavném historickém projevu z 3. července 1941; v roce 1944 mohlo jít jen o změnu či potvrzení strategie tehdy vyslovené. V létě roku 1944 se jen rozhodovalo o tom, zda pokračovat v realizaci té části strategie, jak byla vyslovena dne 6. listopadu 1941: "Je třeba rozdrtit brannou moc německých vetřelců". Či zda vytýčit strategii novou. V roce 1944 "branná moc německých vetřelců" ještě rozdrcena nebyla; bylo třeba pokračovat i na cizích územích, bylo třeba provést ještě řadu vojenských operací, včetně operace Berlínské a Pražské. To také vysvětluje, proč se postup sovětských vojsk co nejdál na západ stal pro Stalina v poslední části války závažným válečným, především pak vojenským, cílem. Už Carl von Clausewitz nás poučil, že cílem války je "donutit protivníka, aby se podrobil naší vůli" (Carl von Clausewitz, Vom Kriege). A to se ještě v roce 1944 nestalo.
Sloveso, které použil doktor Prečan a jež opakuje i autor článku, že sovětská strana "došla" či "dospěla" ke strategickému rozhodnutí, není tedy, podle mého soudu, na místě. Jednalo se jen a jen o to, že bylo "potvrzeno" strategické rozhodnutí z července 1941! Že se mělo potvrdit či změnit ono strategické rozhodnutí, o tom nepochybuji. Bylo třeba opravdu veliké trpělivosti a vůle trvat na rozhodnutí z roku 1941 i poté, když se Stalin přesvědčoval o tom, že se stále silněji prosazuje myšlenka, kterou, ještě jako senátor, zastával dříve Harry Truman. "Když bude vítězit Hitler, bude třeba podporovat Stalina a když bude vítězit Stalin bude třeba podporovat Hitlera" (necituji přesně). Jistě je v literatuře k dispozici originelní varianta této Trumanovy myšlenky,
Pro mou zemi i pro mne osobně tedy bylo velkým štěstím to, že postupu Rudé armády západním směrem už nestálo v cestě nic, co by se podobalo polskému státu z roku 1938, kdy tento se záporně vyjádřil k požadavku umožnit sovětskému letectvu, případně pozemním vojskům, aby přišla na pomoc Československu v eventuelním válečném střetnutí s Německem. Nestálo zde nic podobného tomu, co třeba v roce 2016 zabránilo ruským "Nočním vlkům", kteří chtěli projet územím Polska ve své demonstrativní jízdě na motocyklech, aby jistým svérázným způsobem připomněli osvoboditelskou cestu Rudé armády z roku 1945.
V roce 1944 nejen neexistoval polský stát, který by bránil postupu Rudé armády přes Dukelský průsmyk na pomoc Slovenskému národnímu povstání, či který by později bránil Rudé armádě vstoupit do Moravské brány, při své osvoboditelské cestě do nitra Moravy. Naopak: v roce 1944 v Rudé armádě aktivně působili tak skvělí vojevůdci polského původu, jakým byl třeba maršál Rokossovskij.
Oba autoři, s nimiž vedu polemiku, a to jak Dr Prečan, tak i M. Šiška, se opírají o jisté výroky J.V.Stalina, jež zazněly v dubnu 1945 v jeho besedě s J.B.Titem; jí se zúčastnil Milovan Djilas; Stalin jimi objasnil svůj názor na podstatnou zvláštnost války, která probíhá, slovy: "V této válce to nebude takové, jako to bylo ve válce minulé. Ten kdo bude obsazovat cizí území a přivede tam svou armádu, ten tam také bude usilovně vštěpovati vlastní pořádek a metody, svůj společenský systém. Jinak tomu ani být nemůže". V ruském originále, a já předpokládám, že Stalin hovořil rusky, nikoliv anglicky, to znělo, jak píše Djilas, takto: "Сталин изложил свою точку зрения и на существенную особенность идущей войны. В этой войне не так, как в прошлой, а кто занимает территорию, насаждает там, куда приходит его армия, свою социальную систему. Иначе и быть не может" (http://krotov.info/lib_sec/05_d/zhil/as_04.htm).
Protože jsem se už několikrát přesvědčil, jaký význam má přesný překlad slov, zvláště když, jako je tomu tak v tomto případě, jsou z údajných slov Stalina činěny Dr Prečanem a následně pak i Miroslavem Šiškou, dalekosáhlé závěry o postupu Stalinových armád v létě roku 1944 do Evropy, tak jsem se pokusil najít přesnější význam Stalinových výroků, zejména pak sloves, která použil. Vím přece už z obecné školy, že sloveso je takový druh ohebného slova, který vyjadřuje děj, činnost, stav či změnu stavu.
Podle rusko-anglického slovníku má ruské sloveso «насаждать» tyto anglické významy: to force, to plant, to implant, to sow. Nikoliv "to impose", jak je použil překladatel ruské věty, již uvádí Djilas, do angličtiny. Nejblíže k použití významu ruského slovesa, by byla varianta "to implant"; to by v ruštině mohlo znamenat "внушать, внедрять, вселять"; což v češtině to znamená "vnukávati, vštěpovati, vzbuzovati", nebo "zakořeňovati" či "zasíti". Sloveso "vnutiti", jak je použil Dr Prečan a s ním i M. Šiška, což znamená "přemáhat odpor, nechuť, váhání" třeba domluvou, hrozbou nebo násilím, není tedy na místě, není správné, a významně zkresluje myšlenku, kterou vyslovil Stalin.
Rovněž ruské slovo «занимать» nemá ten význam, jaký mu přisoudil Dr Prečan, když prohlásil, že Stalin "začal dobývat území". Podstatou totiž bylo něco jiného: podstatou bylo dobíjet "zraněnou bestii" na územích, kam se stáhla poté, když byla vyhnána ze sovětské země. Podobně i M. Šiška používá sloveso "dobýti".
Ta část západní Evropy, do které v roce vstoupila Rudá armáda při pronásledování "zraněné bestie" nebyla však územími "dobytými", ale "zabranými či obsazenými"; implicitně do té doby, než byla ona bestie dobita a stát, jehož nástrojem tato "bestie" byla, byl přinucen bezpodmínečně kapitulovat. Je příznačné, že tento rozdíl dnes chápou mnozí čeští intelektuálové, a to navzdory "mozkové masáži", která převládá v našich masových sdělovacích prostředcích. Na příklad profesor moderních českých dějin Miroslav Vaněk říká v rozhovoru v Květech č. 19/2016, že dnešní ideologie jde do jednostranného extrému, když na příklad říká, že "nás v roce 1945 Sovětská armáda neosvobodila, ale dobyla".
To je však jen etymologická stránka Stalinových výroků. Podstata však spočívá v tom, zda lze z takového názoru dělat závěry o skutečných cílech Stalina v evropské válce. Dr Prečan z onoho výroku, který může být snadno chápán jako akademická debata, nikoliv jako jakési vyjádření politické strategie, vyvozuje závěr, že "pražská operace měla pro Sověty eminentně politické pozadí". Jestli tato operace měla své obzvláštní, tedy eminentní , "politické pozadí", tedy měla něco, co bylo "za" hlavním předmětem této operace, pak bychom měli toto Prečanovo tvrzení konfrontovat se zámyslem "Pražské operace", jak byl formulován ve Směrnici hlavního velení Rudé armády určeené velitelům 1. a 2.Ukrajinského frontu. Taková směrnice představuje, podle všech pravidel sovětské vojenské vědy, formulaci úkolů, které jsou ukládány velitelům frontů. Je v ní formulován také zámysl operace. A zámyslem "Pražské operace" bylo "provedení několika, co do směru se v Praze sbíhajících úderů", jichž cílem bylo "obklíčit, rozdělit a v krátké době zničit hlavní síly vojsk Wehrmachtu, jež se v té době nacházely na území Československa, a nedovolit těmto vojskům, aby ustoupily západním směrem". Zdůraznil bych zvlášť poslední část oné věty. Kontext tohoto cíle s operací "Unthinkable", kterou připravovali britští plánovači, lze předpokládat. (http://www.biograph.ru/index.php?option=com_content&view=article&id=1793:40-praga&catid=32:warcompanies&Itemid=22).
Onu Směrnici Hlavního stanu Rudé armády obdrželi velitelé 1. a 2. Ukrajinského frontu 1., eventuelně 2. května 1945. Tato data lze tedy považovat za data, kdy byla zahájena fáze přípravy Pražské operace těmi, kdo ji měli realizovat, tedy veliteli obou frontů Rudé armády. V oné době ještě svět mimo Prahu neměl nejmenší tušení, že v Praze kdosi připravuje něco, co posléze dostalo vznešený název "pražské povstání". A co přineslo velké oběti civilního obyvatelstva Prahy.
Konec 1. části