March 2016

VYVOLÁ VLNAS TERORISMU PRINCIPIÁLNÍ ZMĚNU SYSTÉMU BEZPEČNOSTI EVROPSKÝCH STÁTŮ?

27. march 2016 at 11:32 | veteranus
Vyvolá vlna terorismu principiální změnu systému bezpečnosti evropských států?
Poslední činy teroristů, které byly spáchány v belgickém hlavním městě Bruselu, jež je také sídlem velitelských orgánů NATO a sídlem výkonných orgánů EU, mají široký ohlas. A to jak mezi politiky, tak i v médiích. Pokud mohu soudit z pozice občana, který je omezen, co se týče získávání informací, jen na obrazovku TV, či nesystematickou četbu tisku, ať už v papírové či elektronické podobě, tak jsem se zatím nesetkal s názorem, který by představoval širší pohled na fenomén, jenž tak sužuje Evropu. A to už počínaje teroristickými útoky v Paříži či na jiných místech, "předbruselské" Evropy. Absenci širšího pohledu spatřuji jednak v tom, že na prvním místě pozoruji nekontextuální pohled na nebezpečenství ohrožujících Evropu; omezenost pohledu pak spočívá i v absenci posouzení toho, nakolik tyto hrozby korespondují se současným systémem bezpečnosti; ten je prezentován jak hlavní vojenskou aliancí v podobě NATO a taktéž bezpečnostní situací, v níž se nacházejí ostatní evropské státy, nesdružené pod vlajkou Severoatlantické smlouvy. Nebo snad systém bezpečnosti Evropy má zahrnovat jen státy sdružené v Alianci?
To za prvé. A za druhé je pro mne doslova skličujícím poznání, že se onomu širšímu pohledu vyhýbají lidé, pro které by ono širší hodnocení mělo být hlavní naplní jejich duševní práce. Těmi, kdo se, z těch či jiných důvodů, onomu širšímu pohledu vyhýbají, jsou v mých očích, bohužel, i čeští profesionální vojáci toho nejvyššího "ranku", Petr Pavel, Jiří Šedivý, František Mičánek. Tedy čeští generálové, kteří jsou v té či oné míře spojeni s aliancí NATO a kteří pracují, či pracovali, v jejím žoldu.
Jelikož žiju v zemi, kde pociťuji nedostatek možností k tomu, abych se v dané věci vyjadřoval, tak využívám možnosti, kterou mi poskytuje internet; vyjadřuji často své názory na stránkách eletronických médií Ruska, převážně pak je to elektronické médium «Столетие» . Toto je Informačně- analytickým médiem Fondu historické perspektivy (Информационно - аналитическое издание Фонда исторической перспективы); má web adresu: http://www.stoletie.ru/. Už několikaletá zkušenost mi potvrdila, že se jedná o demokratický institut, který pěstuje svobodnou diskuzi o naléhavých problémech současnosti, historie i budoucnosti. Jeho záměry jsou objasněny slovy: "Bez znalostí a chápání minulosti se nelze pohybovat kupředu. Bez historie není ani přítomnost, ani budoucnost. Své poslání vidí Fond v tom, aby se spolupodílel na vytváření současnosti; ta se bude opírat o minulost a zajistí tak spojení veliké historie Ruska s jeho velkou budoucností".Prezidentem Fondu je, i v Česku známá a vydávaná, ruská historička Natalie Aleksejevna Naročnická (www. narochnitskaja.ru).
Jako Čech, tedy příslušník jednoho ze slovanských národů, který se nachází na západní výspě Slovanstva a který je částečně obklopen germánským světem (55% hranice České republiky tvoří hranice s Německem a s Rakouskem, 45% pak s Polskem a se Slovenskem), tedy světem, s nímž se v historii nejen "stýkal, ale i často potýkal" (Palacký), i jako člověk, který už jako Slovan po jistou dobu svého života "měl na kahánku", si dobře uvědomuji, jakou roli sehrál ruský národ, spolu s jinými slovanskými národy, v záchraně mého národa před germanizací a genocidou. A sám tedy spojení minulosti vlastního národa s budoucností, jež má pokračování i v mých dětech, vnoučatech i pravnoučatech, vidím i v tom, že nepodlehnu vyburcovanému a kultivovanému strachu z Ruska, přerůstajícímu až do nenávisti k ruskému národu a proto naopak usiluji o přiblížení k ruskému světu. Podle mých znalostí historie nehrozilo nikdy z tohoto směru ohrožení základů bezpečnosti mého národa, jež by dokonce ohrožovalo jeho existenci a budoucnost.
Vrátím-li se k podstatě vlastního vidění toho, na čem spočívá bezpečnostní situace Evropy, pak musím přiznat, že jsem "zatížen" metodikou profesionálního vojáka; měl jsem možnost po tři roky studovat zkušenosti Ruska, potažmo Sovětského svazu, jež získal ve čtyřleté válce, v Rusku stále nazývané Velkou vlasteneckou válkou, za své přežití a při osvobozování velké části Evropy. Ona metodika, na kterou se odvolávám, vyžadovala, aby na prvním místě při hodnocení situace, ve které by měla být činěna rozhodnutí na jakémkoliv stupni vojenského či obranného velení, bylo hodnocení protivníka. Přeneseno na širší úroveň hodnocení situace, kterou lze chápat také jako "bezpečnostní situaci" Evropy, ze které se odvíjejí opatření vedoucí k zajištění bezpečnosti státu, pak by hodnocení bezpečnostní situace mělo rezultovat do závěrů, které by odpovídaly skutečným, nikoliv fiktivním či virtuálním, nebezpečenstvím.
Dospívám k názoru, že závěry ze zhodnocení bezpečnostní situace, z něhož pak vycházela dosavadní koncepce budování obrany Evropy před těmito nebezpečenstvími, ji ohrožujícími, utrpěly, ve světle oněch teroristických činů,úplný krach. Terorismus, kterému Evropa v posledních letech čelí, představuje zcela jiné nebezpečí, než to, o které se opírá dosavadní bezpečnostní koncepce velké části Evropy, včetně České republiky, sdružené pod vlajkou NATO.
V těchto úvahách vycházím mlčky z předpokladu, že jakési zhodnocení bezpečnostní situace Evropy, z něhož pak rezultovala opatření ke koncipování její obrany, vůbec existovalo. Je také vysoce pravděpodobné, že takové hodnocení vůbec provedeno nebylo, ale, že "obrana" Evropy byla koncipována na základě politických záměrů či zadání. Tedy, že se tak dělo ve smyslu explicitního chápání téze teoretika války Carl von Clausewitze, že válka, a tedy i obrana, jakožto jedna z forem jejího vedení, je pokračováním politiky jinými prostředky. Autoři podobného politického zadání obrany Evropy jistě neopomněli vzít v úvahu další tvrzení Clausewitze, že "nejskvělejším prvkem obrany je přechod do mocného útoku, a že kdo na něco takového nemyslí, čili kdo ono pojetí přechodu do mohutného útoku nezahrne do svých obranných plánů, nikdy nepochopí nadřazenost obrany nad útokem". Prakticky to znamená, že jen politika určí, kdy je třeba z obrany přejít do útoku, třeba pod heslem o "preventivní válce". Ale přípravy k takovému přechodu do útoku, třeba v podobě rozmisťování příslušných struktur a "rotace" vojenských jednotek, musí být provedeny dostatečně včas. Jestli takové politické zadání e xistovalo, pak pro současnou Evropu to znamená, že ono Clausewitzovo pojetí je realizováno vůči jinému nepříteli, než který Evropu potenciálně i fakticky ohrožuje.
Názor o krachu příslušného hodnocení bezpečnostní situace Evropy na straně evropských států, především pak těch, jež jsou sdruženy pod vlajkou Severoatlantické smlouvy, jsem v uplynulých dnech vyjádřil na stránce toho ruského média, o kterém hovořím výše. Můj názor byl uveřejněn 24.03.2016 na stránce:
Pro čtenáře neovládající ruský jazyk, a jejich počet se, bohužel, stále zvětšuje, překládám:
"Evropští partneři USA by si měli uvědomit, že americké zhodnocení faktorů, které ohrožují bezpečnost Evropy, bylo chybné. Američané, na příklad generál Breedlove, se snaží dokázat, že hlavní hrozba pro Evropu spočívá v Rusku. Poslední teroristické činy v Bruselu, jsou, podle mého názoru, důkazem toho, že hodnocení skutečných hrozeb pro bezpečnost Evropy, na nichž spočívá vojenská politika evropských zemí, včetně Česka, zcela zkrachovalo. Během posledních dvaceti pěti roků se politikové, v čele s americkým prezidentem Obamou, včetně vzdělaných generálů, příkladem mohou být i čeští generálové, kteří jsou ve službách NATO, se snaží přesvědčit obyvatele Evropy, že hlavní hrozba pro Evropu se nachází v Rusku. Na základě tohoto nesprávného a falešného hodnocení reálných hrozeb se rozšiřuje NATO, budují se národní armády a provádějí se další opatření na evropském válčišti. Ukazuje se, že nebezpečí hrozí Evropě ze zcela jiného směru. Evropské státy nebudu schopny skutečné hrozbě čelit do doby, pokud nebudou mít vlastní hodnocení skutečných hrozeb a dokud se budou slepě podřizovat americkému hodnocení."
Na místě je tedy otázka: uvědomují si vůbec političtí činitelé, včetně příslušných ministrů financí, kteří akumulují finance proto, aby mohli financovat potřeby obrany, vůbec tuto situaci? Že finance, které jsou na účel obrany země každoročně vynakládány, o jejichž výši je každoročně sváděn urputný boj ve vládních kabinetech i v parlamentu, nejsou vynakládány účelně v tom smyslu, aby sloužily obraně země před skutečnými , nikoliv fiktivními, nebezpečenstvími? Položil vůbec někdo v Evropě otázku: neinvestovali jsme v uplynulých dvaceti pěti letech prostředky a úsilí špatným směrem? A explicitně: budeme i nadále se slepě podřizovat neevropským hodnocením bezpečnostní situace Evropy či přistoupíme k evropskému hodnocení situace na poli naší bezpečnosti?

GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO-3.ČÁST

15. march 2016 at 14:39 | VETERANUS
GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO
3.ČÁST
"O Rusech si lze myslet leccos, třeba i to, že jsou hloupí; když se vám ale postaví do cesty, nezbyde vám nic jiného, než se začít modlit." (W.Churchill).
"C´est un sacrilège que de faire la guerre à un peuple comme le votre." "Je rouhačství bojovat s takovým národem jako je váš." (Mladý zajatý italský důstojník Napoleonovy armády Pierru Bezuchovovi).
"Když náš svět zachvátilo za celou historii největší šílenství, šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby". (Šimon Perez v Moskvě 8.11.2012).
Nenalézám jediný příklad toho, že by se generál Mičánek či generál Pavel snažili pochopit Rusko a jeho představitele, že by se snažili vžít se do postavení Ruska a do myšlení jeho představitelů, že by dokázali zvážit zátěž a lekce historie, která jejich rozhodování ovlivňuje. Cožpak mohou Rusové zapomenout na lekce, které jim dala historie? Stačí si připomenout jen dva příklady:
Cituji podle L.N.Tolstoje z jeho románu "Vojna a mír", kde líčí situaci v Rusku v létě 1812: "Napoleon osobně napsal caru Alexandrovi dopis, v němž ho oslovoval "monsier mon frère" a upřímně ho ujišťoval, že si nepřeje válku…na každé stanici však současně vydával nové rozkazy mající uspíšit pohyb armády ze západu na východ…". V zápětí vydal rozkaz překročit ruské hranice a bez vyhlášení začal válku s Ruskem.
Druhý příklad. 14. května 1941 píše Hitler Stalinovi dopis, a v něm, kromě jiného: "Abych mohl zorganizovat své armády daleko od anglických očí a rovněž v souvislosti s nedávnými operacemi na Balkáně, rozmístil jsem značné množství svých armád, kolem 80 divizí, v blízkosti hranic Sovětského svazu. Je možné, že v souvislosti s tím se objeví hlasy o možnosti válečného konfliktu s vámi.. Na svou čest Vás ujišťuji, že to není pravda."(Historik Anatolij Utkin na stráncehttp://www.rg.ru/2008/06/20/stalin-gitler.html).
Co následovalo v červnu 1812 a v červnu 1941, na to snad nemůže a nesmí zapomenout žádný Rus, tím méně pak generální štáb jeho země. Syn bývalého dlouholetého ministra zahraničí SSSR Andrej Gromyka cituje ve své knize slova svého otce: "Uvědomují si na Západě, že syndrom "22. června" je u občanů Ruska ještě pod kůží, že na hrozbu, která spočívá v posunování hranic NATO k hranicím Ruska, bude odpovězeno tak, že to bude pro NATO velice nepohodlné?" ( Anatolij Gromyko, Andrej Gromyko. V labirintach Kremlja. Vospominanija i razmyšlenija, IPO Avtor, Moskva, 1997. )
Soudím, že není třeba pánům generálům Pavlovi a Mičánkovi zdůrazňovat, jaký význam má pro politicko-vojenské rozhodování Rusů, jejich vlastní historická zkušenost; na rozdíl od toho, jak vnímají mentorská kázání, zaznívající z úst třeba amerického generála Breedloveho. Soudím, že stále platí slova J. Stalina o trvale působících činitelích války. Slova J.V.Stalina o trvale působících činitelích, jak je formuloval ve svém rozkaze číslo 55 z 23.2.1942, jistě nemusím citovat . V zemi, kde se dnes posuzuje nikoliv to, co bylo řečeno, ale kdo to řekl, tak raději odkážu případné čtenáře těchto řádek na autora, který se v dané věci vyjadřoval před 110 roky, tedy dávno předtím, než se J. Stalin narodil. A sice na to, co o vlivu morálky napsal Carl von Clausewitz ve svém díle "Vom Kriege" (1852). Mimochodem, nemyslím si, že v uvažování Clausewitze, při jeho práci na fundamentálním díle o válce, zapadla beze stopy živá jeho zkušenost, když se jako pruský důstojník v ruských službách zúčastnil bitvy u Borodina; tam na vlastní oči mohl vidět, jak se projevuje patriotismus, tedy jeden z elementů morálního stavu ruských vojáků, když brání svou vlast, matičku Rus, před agresivním vpádem Napoleonských armád.
Mám si snad myslet, že na amerických školách oba pány, české generály, učili, že je třeba při hodnocení bezpečnostní situace bezpodmínečně a bezvýhradně věřit tomu, co říká o svých plánech a úmyslech pravděpodobný protivník, že je třeba brát za bernou minci stoprocentně to, v čem ujišťuje protivník svého budoucího soupeře? Nechce se mi věřit, že by náčeníci generálního štábu ČR propadali podobným iluzím.
Ptám se generála Mičánka, Pavla a všech těch, kteří se nás snaží omámit líčením toho, jak Rusko destabilizuje Evropu, aby nám řekli, co reálně, nikoliv virtuálně, dnes představuje pro Evropu největší hrozbu? A v jakých konkrétních činech se projevuje hrozba ze strany Ruska? Generál Mičánek, pochopitelně v duchu politiky, kterou bude v Římě poslušně obhajovat, opakuje klišé o tom, že Rusko svým údajným zásahem na Ukrajině "destabilizovalo Evropu"; bude zřejmě spoléhat na to, že si už nikdo nepamatuje, co vše, v delším časovém předstihu, krizové situaci na Ukrajině předcházelo. Opravdu je conditio sine qua non, že Rusko poté, když se už od dob druhé světové války přesvědčovalo, že se s ním nejednalo vždy upřímně a čestně v klíčových otázkách, které se přímo dotýkaly jeho bezpečnosti (viz na příklad sdílení atomového tajemství nebo organizování operací "Unthinkable"), když jeho předchůdci, Sovětskému svazu, bylo stále vyhrožováno totálním zničením a dobombardováním do jeskynní éry, že musí věřit v upřímnost ujišťování západních států, že rozšiřování NATO o další členy a rozšiřování infrastruktury východním směrem, je vyloženě jen politicko-vojenskou akcí obranného charakteru a že to vše není současně budováno tak, aby v určitém vhodném momentu rychle nezměnilo svůj obranný charakter v charakter útočný? Jak to v roce 1941 udělal Hitler? Opravdu nemá žádné důvody nevěřit Západu? Je těžké pochopit, že by i takový organismus, jakým je ruský stát, mohl být zahnán, nebo mohl se cítit být zahnán, do situace "zoufalého boje, ve kterém bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost"? (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992). Ale vyloučeno to jistě není. Neměla by podobná úvaha být součástí oné empatie k Rusku, jako k protivníkovi?
Kdo má paměť a je schopen a ochoten ji využívat, tak musí vidět, že krizová situace na Ukrajině představovala v podstatě zatím poslední operaci agresivní politiky Západu a NATO. Představovala operaci natolik provokativní, že mohla být v Rusku interpretována jako bezprostředně předcházející momentu, kdy dochází k tomu, že politika "pokračuje jinými prostředky" (Clausewitz). Jestliže se snažím vžít se do uvažování příslušných vojenských orgánů Ruska, tak nepovažuji za nereálné úvahy o tom, že jakákoliv budoucí akce deklarovaná jako akce obranná, se může kvalitativně změnit velice rychle. Dtačí třeba jen přeprogramovat dráhu letu raket. A to je dnes záležitostí někoilka sekund.
Chci zdůraznit, že používám slovo "agresivní" ne v tom zúženém smyslu, jak je většinou používáno, tedy jako "napadení", ale v širším slova smyslu latinského slovesa "aggredior, aggredí". Konkrétně v tom významu, kdy ono sloveso znamená "působit na někoho, přikročit k něčemu", kdy na příklad tvar "aggredi viam" znamená "nastoupit cestu". Každý, kdo má zájem si osvětlit onen širší význam originálního slovesa, má možnost nahlédnout do Latinsko-českého slovníku, vydaného v SPN, Praha, 1957. A přesvědčit se tak, jak jednostranně mohou být jednotlivá slova cizího původu používána a intepretována.
Agresivní politika Západu vůči Rusku začala s koncem té fáze studené války, kdy došlo k jistým, byť jen gentlemanským, dohodám mezi dřívějšími soupeři. Bohužel, konec oné "první" (slovo "první" používám proto, že dnes je zřejmé, že šlo skutečně o první fázi, po které následuje fáze druhá, v níž se právě nacházíme) fáze, byl namísto toho, že se jednalo o pat, ve smyslu šachové hry, interpretován jak mat. Tedy, a tady se zase odvolám na klasika teorie války Carl von Clausewitze, že válka je "akt násilí, jehož cílem je dosáhnout toho, aby se protivník podrobil vůli vítěze". Jestliže jedna strana začala konec první fáze studené války interpretovat jako své vítězství, pak druhá strana, která se necítila být poraženou, takovou interpretaci odmítne a současně odmítne se podrobovat vůli onoho "vítěze", pak lze těžké hovořit o vítězství. Osobně se přikláním k názoru, že právě v tomto spočívá kořen všech problémů, které v současnosti zmítají Evropou ve vztazích Evropa, případně spolu s USA a Kanadou, versus Rusko. To už vůbec nehovořím o tom, že skutečný gentleman by se i k poraženému protivníkovi choval ohleduplněji a s větší grácií, než se Západ k Rusku chová od počátku devadesátých let XX. století. A ptám se: který národ, vážící si své historie, by musel do nekonečna snášet urážky, povýšené jednání, pohrdání, tedy vše, čím je, za vydatného přispívání i některých českých politiků, častován národ ruský?
Jsem přesvědčen, že ten, kdo konec studené války, respektive jak se dnes ukazuje, konec její první fáze, interpretoval jako své vítězství a choval se k "poraženému" povýšeně a urážlivě, se přičinil též o to, aby byla zinscenována ukrajinská krize; ta měla být další operací druhé etapy strategie nové studené války. Tento "vítěz" se postaral o to, že tato operace získala charakter násilného státního převratu, jehož jednou, teď už i z hlediska vojenské strategie, velice významnou částí, se mělo stát získání vlády nad Krymem a nad námořní základnou Sevastopol; to by umožnilo získat nadvládu nad celým Černým mořem a, spolu s členem NATO-Tureckem, tak získat nadvládu nad celým Blízkým Východem. Získání Krymu se tak mělo stát významnou vojensko-strategickou základnou pro eventuelní další vojenské operace vůči Rusku. Že mohlo být tajným cílem "ukrajinské operace" právě toto, tak o něčem takovém jsem přesvědčen. Jsem si ale také jist tím, že příslušné plány "pětiúhelníku" nespatří hned tak světlo světa. Jestli je dokonce nestihne osud plánu SIOP-62; SIOP-62 byl označen zvláštním stupněm utajení (ESI- Extremely Sensitive Information), zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn. (Josef Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010).
Státní převrat na Ukrajině, ke kterému došlo za významné podpory i některých českých politiků, tedy ona "pronikavá změna poměrů ve státě", se projevil jako exploze nacionalistických vášní; ty vedly k násilným činům, mimo jiné dosud, po více než dvou letech, nevyšetřených; převrat vedl k rozpoutání až genocidních hrozeb vůči jedné části ukrajinského obyvatelstva. Dnes už nikdo, zdá se, si nechce připomínat, nebo to bylo odsouzeno k zapomenutí, slova tehdejší premiérky Tymošenkové; ta volala dokonce po použití jaderných prostředků proti obyvatelům jihovýchodní Ukrajiny. Je příznačné, že její slova byla velice rychle odstraněna z příslušné webovské stránky, a že nikdo z našich jejích "fanoušků" její slova neodsoudil. Nevím na příklad nic o tom, že by Karel Schwarcenberg, jenž dokázal vehementně, a bez meškání, kritizovat výroky soudu, který odsoudil rockovou skupinu "Pussy Riot", ještě předtím, než výrok nabyl právní moci; tentokrát, když zazněly výzvy paní Tymošenkové k použití atomových prostředků proti obyvatelům Východní Ukrajiny, mlčel.
Bylo by zajímavé se od paní Tymošenkové dozvědět, čí jaderné zbraně měla na mysli, když je přece známo, že Ukrajina žádné své takové zbraně nemá? Nepodobají se její slova onomu prohlášení generála Pavla, který rovněž horuje pro použití jaderných zbraní v eventuelní válce na Baltu, ač není v pozici držitele jaderných zbraní? Ten alespoň je v pozici předsedy jakéhosi výboru NATO, a má možná teoretickou možnost použití takových zbraní silami NATO iniciovat nebo podpořit. Ale paní Tymošenková? Její slova spíše hovoří o míře nenávisti, kterou je vedena její mysl, jež je signifikantní pro mnohá další slova, která od ukrajinských činitelů slyšíme.
U generála Mičánka a spol. také postrádám projev schopnosti či ochoty uvažovat nad tím, čím se v okamžicích, pro Rusko těžkých, formovala schopnost tohoto národa postavit se agresorovi, který hranice země překročil; kdy tedy protivník šel dál, než aby se k nim jen přiblížil, jako to dělá dnes NATO; a nakonec dokázal protivníka porazit či zničit. Profesionální voják na takové služební úrovni by se neměl omezovat jen na odborné studie různých ústavů pro strategická studia, případně na závěry vojenských specialistů. Jedná-li se o tak složitého, kvantitativně obtížně kalkulovatelného činitele, jakým je morální stav národa a armády, tedy činitele, který se nedá kvantifikovat jako se dají kvantifikovat divizí, tanky, jaderné bomby, střely apod, pak není od věci, jestliže se vojenský profesionál obrátí ke zdrojům, jež poskytují "inženýři lidských duší", literární intelektuálové. Ti dokážou srozumitelnou formou přiblížit atmosféru, ve které se odehrávala ta či ona válka a příprava k ní. Pro mne je jedním z takových literátů L.N.Tolstoj. Když si chci osvětlit atmosféru, ve které se odehrávalo jedno z osudových střetnutí ruského národa s agresorem, tak se obracím k jeho stěžejnímu literárnímu dílu, kterým je román "Vojna a mír". Třeba vydaný «Издательством АCT" v roce 2004 nebo ještě dříve v českém překladu vydaným Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze v roce 1959.
Příznačnou v tomto směru je debata, kterou v předvečer bitvy u Borodina vedou hlavní hrdinové románu, knížata Bolkonskij a Bezuchov. Z výroků knížete Andreje Bolkonského lze vyrozumět, že ve dnech předcházejících bitvě, došlo k jistému zlomu v náladách ruských vojsk. Andrej Bolkonskij odsuzuje, jinak uznávaného Barclaye de Tolly, tedy cizince v ruských službách, jenž až dosud velel armádám, že on, jako cizinec "nemohl pochopit, že poprvé bylo bojováno o ruskou zemi, že ve vojsku se najednou objevil bojový duch, jakého předtím nebyl svědkem, že v důsledku toho dokázali úspěšně odrážet nastupující Francouze, a kdy tento úspěch zdesateronásoboval ruské síly".
A když se posléze na scéně objevuje i pozdější teoretik války, Carl von Clausewitz, bojující rovněž v ruských službách a zcela nezúčastněně se o této válce vyjadřuje, jen jako o činnosti v jistém prostoru, bez ohledu na to, že v tomto prostoru žijí nejbližší knížete Bolkonského, tak to vede ke vzplanutí emocí tohoto Rusa: "Ano, pro ně je to jen prostor, v němž se odehrává bitva, kterou nemusí vyhrát a nadělají jen škody, zatímco pro mne je to místo, kde žije můj otec, můj syn a sestra". Ano, to přesně koresponduje s tím, co po více než sto letech píše ruský doktor historie A.V.Zubov: "Ano, Rusové v létě, pravděpodobně v srpnu 1941, poznali, více srdcem než rozumem, že je v sázce něco více, než jen jakási evropská hra; tehdy se kdesi pod Vjazmou, na cestách "smolenščiny", objevil pocit obrany, ne na život, ale na smrt, obrany rodného krbu. otcovského domu, hrobu předků, milované ženy a dětí, které ti dala, to vše změnilo duši vojáka (Drugaja vojna, 1939-1945, edice Rossija XX.věk, vydal Rossijskij gosudarstvennyj gumantitarnyj institut, 1996).
A tak, namísto toho, abychom z úst generála Mičánka, Pavla, případně dalších osobností české elity, slyšeli slova, ze kterých by zaznívalo pochopení pro postoje Ruska, ze kterých by byl vidět alespoň stín empatií či pokusu o empatii, tak jen čteme chvástavé řeči arogantních amerických generálů a jejich papouškování generály českými.
Na příklad prohlásí 25. února 2016 vrchní velitel Spojených ozbrojených sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove, že "ozbrojené síly USA v Evropě jsou připraveny, bude-li to potřebné střetnout se s Ruskem a zvítězit". Jak si takové chvíli nepřipomenout chvastounství jiného génia vojenství, císaře Napoleona. Ten v roce 1811 říká svému vyslanci ve Varšavě opatovi Dominique de Pradtovi: "Během pěti let budu vládcem světa. Zbývá jen Rusko a já je zničím…" ("Histoire de l'ambassade dans le Grand-Duché de Varsovie en 1812", Dominique de Pradt,1815).
Není zde jistá paralela?
Na závěr bych chtěl jen doporučit dnešním českým generálům, kteří jsou ve službách NATO, aby v době, kdy budou verbovat české vojáky do nové války s Ruskem, si připomněli, spolu se slovenským prezidentem, jak dopadl rakouský monarcha v roce 1914 nebo jak dopadl slovenský prezident Tiso v roce 1941. Že by mohly znovu zapůsobit síly, které se nedají zkalkulovat, ale které uvede do života Její Veličenstvo Historie!
Konec 3. části a celého článku s uvedeným názvem.

GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO, 2.ČÁST

14. march 2016 at 9:23 | VETERANUS
GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO
2.ČÁST
Postulát je princip určité teorie, který je v rámci této teorie přijímán bez důkazů a tvoří její východisko. (Malá československá encyklopedie, Academia, V. svazek, Praha,1987)
Empatie je složitý emocionální proces, jenž předpokládá porozumět druhému při zachování vlastní identity; nejprve probíhá proces souznění s objektem a následuje proces porozumění; to postupuje z emotivní k racionální rovině. (Malá československá encyklopedie).
Musím pochybovat o tom, zda snaha generála Mičánka přivést do oné natovské školy více přednášejících z oblastí střední a východní Evropy, kteří by nově vnímali bezpečnostní hrozby, přivede NATO k potřebnému cíli; když postuláty, se kterými NATO jako celek pracuje, mají málo společného se skutečnými faktory, které dnes vytvářejí nové bezpečnostní prostředí v Evropě. Jestli říkám "dnes", tak si pod tímto slovem představuji to, co se odehrálo v Evropě po skončení první etapy "studené války" koncem osmdesátých, počátkem devadesátých, let minulého století. Možná by mé pochybnosti rozptýlilo to, kdyby generál uvedl alespoň jedno jméno odborníka, a nemluvil o jejich "spoustě", jenž by třeba z Česka do NATO Defence College jako přednášející přišel, a mohl k této nové dokázal k nové situaci "něco smysluplného říci". Pochybuji však, že by se generál Mičánek odvážil přivést za katedru oné vysoké školy NATO někoho se Střední či Východní Evropy, kdo by nosil v kapse třeba diplom "Vorošilovky" či jiné vysoké školy ze států bývalé Varšavské smlouvy (konec konců jejich počet se v důsledku přirozeného chodu lidského života stále zmenšuje), nebo kdo by měl na klopě pomyslně přišito znamení příslušnosti k "zločinné a zavrženíhodné" organizaci. Takoví lidé jistě jsou z kolektivu těch, kteří by k problematice měli co říci, à priori exkomunikováni. A jejichž exkomunikace nebo ostrakizace z veřejného prostoru spočívá dokonce v jisté právní normě, která se nazývá nepřesně "zákonem".
Pokud to bude člověk nebo lidé, pro něž už dnes, generálem vyslovený, výrok, že "Pobaltí, Česko i Slovensko vnímá Rusko jako hrozbu", bude postulátem, tedy principem určitého hodnocení situace v položce "vlastní vojska", a pokud tedy bude tento výrok přijímán bez důkazů a bude tvořit východisko hodnocení bezpečnostní situace, což se zřejmě děje už dnes, pak je zde druhý důvod, pro který silně pochybuji o účinnosti podobného kroku.
Ostatně onen argument o strachu z Ruska, který naplňuje i Česko, nepodepírá generál Mičánek žádnými kvalifikovanými výzkumy mínění českého národa. Je to spíše propagandistické klišé, hodně zavánějící tím, že je zde "přání otcem myšlenky". Nebo spíše jistým, předem zpracovaným propagandistickým scénářem. Možná, že opírá generál své tvrzení o názory menší množiny občanů České republiky, která svůj vztah k onomu zdroji ruské hrozby už projevila v roce 2014 a 2015 tím, že odjížděla do Kyjeva, vědouc nad jakékoliv pochybnosti, které demonstrující skupiny ukrajinských občanů je třeba podpořit. Bylo by jistě zajímavé, kdyby nám všichni ti pánové či dámy řekli, jak se dozvěděli o tom, koho mají či nemají podpořit. Bez takového vysvětlení z toho totiž silně zavání podezření, že jednali podle jistého scénáře, zpracovaného daleko od příslušného kyjevského náměstí.
Generál Mičánek, a podobně i další publicisté, také neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by měly vyvolávat onen strach z Ruska. Pokud ovšem nedělá rovnítko mezi pojem "Rusko" a "Sovětský svaz" a pokud nemá na mysli obecný strach, který leží nad lidstvem od 6. srpna 1945, a jenž spočívá v možnosti, že by i Rusko mohlo, za jistých okolností použít atomové zbraně. K tomu, aby se tento druh strachu vyvolával, vymysleli si někteří publicisté zvláštní slovní ekvilibristiku. Na příklad jeden známý bývalý politik Luboš Dobrovský dokonce v debatě s redaktorkou Drtinovou neváhal označit Sovětský svaz, tedy onu reaganovskou "říši zla", za pseudonym, tedy za smyšlené, nepravé jméno, Ruska. Tím chce zřejmě explicitně, i se zpětnou platností (jak oblíbený to v našich zemích grif!) na dnešní Rusko přenést odpovědnost za všechny nepravosti , včetně třeba invaze vojsk Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem v roce 1968, a ideologicky tak snad i zdůvodnit pokračování studené války, zahájené Západem proti Sovětskému svazu v roce 1945, i na současnou fázi protivenství mezi Západem a Ruskem. (Když jsem pana Dobrovského slyšel v TV, tak bych jej bez váhání označil za dalšího "pěvce" v onom sboru NATO).
Jediným kladem, který ve vyjádření generála Mičánka spatřuji, je to, že "Evropa nesmí Rusko zatlačit do izolace". Poněkud mne udivuje, že se tímto může zaměstnanec NATO takto protivit názoru, nikoliv bezvýznamného přestavitele jednoho ze států Aliance, prezidenta Obamy; ten přece učinil jádrem své zahraniční politiky v posledních letech snahu o dosažení izolace Ruska. Chtělo by se říci: "Takto onu proponovanou válku s Ruskem nevyhrajete, pane generále, budete-li se v nejvyšších místech rozcházet v názoru, kdo je vlastně nepřítelem, co tento nepřítel sleduje, jaké má možnosti k realizaci svých cílů atd a pod.!"
A k "nářkům" na "brannou výchovu" českého národa generála Mičánka nebo stesky generála Šedivého, že "Armáda České republiky dnes dohání to, co bylo v minulosti zanedbáno" (Jiří Šedivý v Literárních novinách 12/2015)? To není nic jiného, než "pláč nad rozlitým mlékem". Pro mne, jako pro člověka, který mnoho sil věnoval budování čs. letectva, který pak řadu let dozoroval ve funkci ředitele Státní letecké inspekce i letecký průmysl, je onen "nářek" jen obrazem toho, do jakého plačtivého stavu byla v minulých 25 letech, pod vedením tak oslavovaného nevzdělance v roli vrchního velitele ozbrojených sil státu, dovedena branná schopnost národa. Stát, který měl propracován, a který po řadu let realizoval, systém branné výchovy mladých lidí, stát, který dokázal vyvinout a vyrábět vlastní obrněné transportéry, který dokázal vyrábět letadla stíhací i dopravní, stát, který dokázal vyzbrojovat Rakousko-uherskou monarchii, dokázal vyzbrojit svou armádu, která nemohla splnit svou roli jen z důvodů naprostého selhání politických špiček a klanění se státům, které nakonec mu vrazily nůž do zad, stát, který vyzbrojoval i armádu nacistického Německa, stát, který byl zbrojnicí i Varšavské smlouvy, tento stát dnes stojí v roli prosebníka s "čepicí v ruce" a musí draze nakupovat to, co by při jiném státním vedení byl schopen sám nejen vyrábět, ale i prodávat, jako to dnes činí Švédsko, Španělsko a další.
Koncem šedesátých let minulého století jsem besedoval s vynikajícím sovětským leteckým konstruktérem S.V.Iljušinem, šéfem OKB. Když jsem jej informoval, že naši konstruktéři dokázali z 18ti místného, licenčně zakoupeného, stroje Il-14, udělat 40ti místnou Avii-14, obrátil se tento vynikající konstruktér ke svým kolegům se slovy: "Vidíte, vidíte, co dokázali Češi udělat z našeho stroje? Já vám stále říkám, že na typu letadla je třeba dále pracovat!" Tak vysoce hodnotil tento vynikající stavitel letadel to, co jsme v té době dokázali.
Nad svým pracovním stolem mám čtyřdílný "Anglicko-český letecký slovník". Byl zpracován a vydán jako příloha ke Zpravodaji Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu (VZLÚ) v roce 1984. Na tomto vynikajícím lexikálním díle pracoval autorský kolektiv, který z počátku tvořilo 115 specialistů. Nebyli to specialisté-linguisti, ale techničtí odborníci onoho VZLÚ. Dnes se mohu jen ptát: kde je onen kolektiv VZLÚ, který se tvořil od počátku samostatné republiky v roce 1918? Odpověď je nasnadě: byl rozprášen všemi těmi "elitami", které se ujaly v této zemi vlády po Listopadu 1989, byl rozprášen spolu s obranným průmyslem, spolu s brannou schopností národa, kdy obrana této země, byla, prakticky beze zbytku, vložena do cizích rukou. Ač jsme byli schopni ji bránit, neříkám ubránit, sami. Ovšem za jediné conditio sine qua non: že bude v čele státu jiné, schopnější a své zemi oddané, velení.
Za nejzávažnější a nejspornější tvrzení generála Mičánka považuji jeho slova, že Rusko, mající ambici regionální mocnosti, "destabilizovalo Evropu a narušilo svým zásahem na Ukrajině zažité zvyklosti mezinárodního práva…" Něco takového lze tvrdit jen při naprosté absenci empatie k "protivníkovi" a při ignorování historického kontextu, determinujícího zásadním způsobem rozhodování představitelů dnešního Ruska.
Když používám pojem "absence empatie", tak se poněkud odchyluji od pojmů, které bych měl používat v diskuzi s vojenským profesionálem. Měl bych používat pojmu používaného v ČSLA, tj. "hodnocení protivníka". Záměrně ale využívám názorů jednoho z brilantních duchů americké politiky a amerického vojenství z období "karibské raketové krize", tehdejšího ministra obrany v Kennedyho administrativě , Roberta McNamary. Cítím, že i pro současnou dobu mají svůj neocenitelný význam slova McNamary, která napsal 40 roků po rozuzlení oné krize, když připomínal klíčová rozhodování v onu "černou sobotu" 27. října 1962. Neškodí si to, pro poučení pro dobu současnou, připomenout. McNamara se odvolává na "prezidentské pásky". Tedy na záznamy diskuse o tom, jak pokračovat v jednání se Sověty. A McNamara cituje z Kennedyho pásek:
Prezident Kennedy: "Ocitli jsme se v situaci, kdy nemůžeme dosáhnout stažení těchto zbraní z Kuby, jakkoliv…myslím prostřednictvím jednání.. myslím si, že Chruščov nemůže teď ustoupit , když něco takového vyhlásil veřejně. Nepůjde na to, aby stáhl rakety z Kuby."
Llewellyn Thompson: "Nesouhlasím, pane prezidente. Myslím si, že je stále naděje, budeme-li pokračovat v dosavadním postupu".
Prezident Kennedy: "Chruščov ustoupí?"
Llewellyn Thompson: "Nejdůležitější věcí pro Chruščova je, jak se mi zdá, aby mohl říci: "Zachránil jsem Kubu. Zabránil jsem invazi. A s tím můžeme pokračovat dál, můžeme pokračovat s raketami v Turecku, tedy s tím, o čem můžeme diskutovat později:"
A teď McNamara ve svém líčení oněch dramatických chvil, kdy prezident Kennedy přijímal rozhodnutí, od kterého možná odvisel osud celého světa, píše:
"Ještě se chvěji, když čtu tyto řádky. Čas běžel, na jedné straně zde byl prezident, jako člověk, který hledá cestu jak řešit krizi mírovou cestou, i jako člověk, který je zviklán dvojí komunikací s Chruščovem. Děkuji Bohu, že jsme měli prezidenta, který dokázal nacházet východisko z krize a že jsme měli poradce jako byl Tommy, který měl tolik empatie ( podtrhuji já) k sovětskému nepříteli. (I still quake when I read those lines. On the one hand, here was the president, with time running out, looking for a way to resolve the crisis peacefully but confused by the dual communications from Khrushchev. ..I thank God we had a president who was determined to find a way out of the crisis short of war and an adviser like Tommy, so full of empathy for our Soviet adversary.)"
Mnou použitý pojem "empatie", který patří především do oblasti psychologie, je ve vojenské profesi tedy ekvivalentem pojmu "hodnocení protivníka". Snad bude pochopitelné, když používám pojem "hodnocení protivníka" v tom smyslu, jak jsem si jej osvojoval při studiu na sovětské vysoké škole vojenského letectva. Tam jsem si pevně osvojil zásadu, že ať je přijímáno rozhodnutí k vedení bojové činnosti na jakémkoli stupni, ať už to byl stupeň "letecký roj, letka, pluk, divize" nebo později "letecká armáda", tak hodnocení protivníka, tj. určení toho, kdo je protivníkem, kde se nachází, jak je vyzbrojen, co dělá či hodlá dělat, jaké jsou jeho možnosti realizovat své, mnou odhadované, záměry , stálo vždy na prvním místě; a teprve potom následovalo hodnocení vlastních možností a jejich porovnání s možnostmi protivníka.
Hodnocení protivníka, tedy civilně řečeno projevení empatie k němu, je jedním z nejdůležitějších elementů při rozhodování o válce a míru, ale i v průběhu jakékoliv války. O tom, že, a jak, se projevily osudové slabiny různých politiků a vojáků, když nedokázali správně svého protivníka zhodnotit, lze nalézt poučné a varovné příklady v celé lidské historii. Stačí se jen vrátit do roku 1941.
Když tedy čtu výroky českých generálů, ať je to generál Pavel či generál Mičánek, nebo výroky jejich chlebodárců, jakými jsou třeba američtí politikové, či jejich kolegů, jakými je třeba generál Breedlove, tak u nich nenalézám jediného slovíčka, ze kterého bych mohl usoudit, že by pociťovali jen stín empatií k Rusku a k jeho představitelům, jako ke svému současnému, celému světu prezentovaného jako úhlavnímu, protivníku.
Jsem si však vědom toho, že projevit empatii je nejen výrazem schopností lidského individua či individuí, ale i ochoty dát své citové a rozumové schopnosti k onomu "složitému emocionálnímu projevu". To už se ale zcela nachází v oblasti morálky! A zde se, bohužel, nejvíce projevuje krize současné euroatlantické civilizace!
Konec 2. části

GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO-1ČÁST

10. march 2016 at 15:33 | VETERANUS
GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO
  1. ČÁST
"Cuius panem edo, illius carmina edo" ("Koho chleba jídám, toho píseň zpívám".)
"Bezectný voják se dá snadno koupit za mrzké zlato" ("Impius infando miles corrumpitur auro", Marcus Valerius Martialis, jeden z největších světových epigramatiků)
V srpnu 2015 jsem ve svém blogu http://veteranus.blog.cz uveřejnil článek, který jsem nazval "Čeští generálové v pěveckém sboru NATO". Názvem článku jsem chtěl metaforicky vyjádřit to, že dva čeští generálové, o kterých jsem v článku psal, generál Šedivý a generál Pavel, vyjadřují svými články či rozhovory v podstatě jen názory vojenské Aliance, jíž jsou, nebo byli, placenými pracovníky; že tedy vyjadřovali názory svých chlebodárců; byť se tyto názory nemusely shodovat s názory, možná mnohých, jejich spoluobčanů, nebo, možná, i jich samotných. Mzda či peněžitá odměna těchto pracovníků NATO je tedy v podstatě žoldem; jak je známo, je žold platem za činnost, konanou v cizích službách; tedy za služby konané často mimo rámec zájmů národa, s nímž je voják-žoldnéř- duchovně a rodově spojen. Dá se tedy oprávněně předpokládat, že ten, kdo žold vyplácí, bude pečlivě sledovat, jak je požadovaná služba vykonávána, a zda tedy "žoldnéř" "zpívá" tu píseň, jejíž text a melodii mu chlebodárce předložil. A podle toho bude vojáka, který pracuje v jeho službách, odměňovat, případně dále zaměstnávat.
V poslední době se onen "pěvecký sbor" NATO, jehož členové zpívají píseň toho, kdo je platí, rozšířil o dalšího, tentokrát záložního, českého generála Mičánka. Tento absolvent VUT Brno, obor Elektrotechnologie, později absolvent válečné školy letectva a PVO v USA, byl vojákem z povolání, nejprve Československé lidové, později České, armády. V ní prošel velitelskými a štábními funkcemi různého stupně, včetně náčelníka vojska protivzdušné obrany Armády České republiky (PVO AČR) na Generálním štábu (GŠ) AČR. Teď odchází do vedoucí funkce na vojenské škole NATO "Defence College" v Římě.
25.2.2016 s ním redakce MfD vedla rozhovor, který byl v deníku publikován. Cítím za svou profesionální, a nebojím se říct i patriotickou, povinnost, se k některým názorům generála vyjádřit. Dělám to při plném vědomí rizika, že mé vyjádření bude někým označeno za protinatovské, možná dokonce za nástroj ruské propagandy. Vždyť Rusko je v poslední době obviňováno ze všech možných i nemožných hříchů, také z toho, že se svou propagandou snaží naleptat jednotu NATO. Mohu být obviněn i z těch hříchů, ze kterých jsou, v duchu "černých baronů" Miroslava Švandrlíka či v duchu některých výroků Václava Havla, obviňováni en bloc, podle principu kolektivní odpovědnosti, bývalí aktivní vojáci ČSLA.
Neskrývám, že po celou dobu své aktivní vojenské služby v letech 1949-1964 jsem NATO vnímal jako "protivníka", proti němuž jsem se učil bojovat; ve své diplomové práci, kterou jsem zpracoval a obhájil na podzim roku 1957, jsem se dokonce snažil vypracovat taktiku ničení amerického atomového dělostřelectva ráže 280 mm frontovým letectvem, představovaným letouny Il-28; a to s použitím klasické (to zdůrazňuji!) munice. Zadavatelem mé diplomové práce mi nebyla dána k dispozici munice atomová, ač už v té době byla k dispozici, a ačkoliv jedním z principů ničení atomových prostředků protivníka, byl princip použití stejných, tedy atomových, prostředků.
To, že mi pro zpracování diplomové práce nebyla dána k dispozici jaderná zbraň, jak si to vyžadovala teorie, bylo zřejmě vyjádřením toho, že Sovětský svaz, kde jsem svou práci obhajoval, nebyl ochoten dát k dispozici, ani pro studijní účely, údaje o svých atomových prostředcích. Dokonce nebyl ochoten poskytnout informace o modifikaci letounu Il-28A, který byl jako nosič atomové bomby, předurčen. Bohužel, když jsem se v roce 2011 pokoušel získat kontakt na svého vedoucího diplomové práce, Hrdinu SSSR generála Poljakova, abych se dozvěděl důvody, proč jsem atomové prostředky k ničení atomových zbraní protivníka neobdržel, již jsem jej nezastihl mezi živými.
V době, kdy jsem svou diplomovou práci zpracovával, již uplynuly čtyři roky od okamžiku, kdy atomová bomba malých rozměrů pro použití taktickým letectvem, byla odzkoušena. Stalo se to 23. srpna 1953, tedy čtyři roky předtím, než jsem na diplomové práci začal pracovat.. Atomová bomba malých rozměrů RDS-T byla onoho dne svržena z letounu Il-28, tedy ze stejného typu letadla, pravděpodobně však v jeho "atomové" variantě, se kterým jsem při zpracování diplomové práce pracoval. I tento fakt byl tehdy před námi, studenty vysoké válečné školy, utajen.
V roce 1957 jsem takovou důvěru, abych jako vysokoškolsky vzdělávaný příslušník spojenecké, československé, armády, obdržel pro zpracování diplomové práce údaje o vhodné atomové zbrani a typu letadla, neměl. Sovětský svaz se tehdy zřejmě úzkostlivě snažil zabránit tomu, aby se atomové tajemství dostalo do jiných, než vlastních, rukou. A to se promítalo i do studijních osnov a záměrů vůči studentům cizích armád na sovětských vysokých vojenských školách. Jestli obdobné zásady dodržují dnes Spojené státy vůči studentům v podobě generála Pavla či Mičánka, soudit nemohu. Mohu jen pochybovat o tom, zda tři členové paktu NATO, kteří vlastní jaderné zbraně, sdílejí svá tajemství se svými spojenci či zda mají jejich spojenci možnost podílet se na rozhodování o jejich použití. Úvahy na toto téma však jdou nad rámec tohoto článku.
Jestli v oné době pro mne bylo NATO protivníkem, se kterým jsem měl být připraven se utkat, tak dnes pro mne představuje nepotřebný relikt studené války, tedy "organismus, předmět nebo jev, který se zachoval jakožto přežitek dřívějších dob" (Словарь инностранных слов, Русский язык, Москва, 1984). Kromě toho považuji NATO, především však jeho aktivity po roce 1991, za hlavního činitele, který destabilizuje Evropu. V tom se tedy zásadně liším od názorů generála Mičánka, jak je prezentoval ve vzpomínaném rozhovoru. NATO Evropu destabilizuje především tím, že podrývá, přesněji řečeno likviduje, i ony chatrné zbytky důvěry, které se do dnešní doby zachovaly z nelítostné války za záchranu evropské křesťanské civilizace.
O tom, jaké byly pravé důvody, jež vedly Spojené státy, s dalšími jejich partnery, k uzavření Severoatlantické smlouvy zjara roku 1949, mohu jen spekulovat. S jistotou si však dovoluji tvrdit, že hlavním důvodem nebyly závěry ze zhodnocení bezpečnostní situace v Severoatlantickém prostoru. Hlavním závěrem zhodnocení vojensko-strategické situace, ve které se ony státy, uzavírající smlouvu, nacházely, musela být jasná, a jakoukoliv pochybnost nevyvolávající, konkrétní definice toho, co ohrožuje bezpečnost států, uzavírajících onu smlouvu. Namísto definice předmětu zcela jasného vojenského ohrožení, jež by se opíralo o objektivní závěry z porovnání činitelů, jež mají strategický význam, zde byla jen spekulativní formulace nebezpečenství; tato formulace měla spíše charakter propagandistické záminky k uzavření vojenské koalice.
6. srpna 1945 se stalo něco nesporného, co představovalo kvalitativně nového činitele, který určoval celosvětový stav potenciálního ohrožení bezpečnosti kohokoliv. Kdo byl držitelem atomové zbraně mohl, nikoliv musel, ohrožovat kohokoliv podle své vlastní úvahy. Nebrat podobnou možnost, nikoliv nevyhnutelnou nutnost, v úvahu, si nemohl dovolit nikdo! Mohl si to dovolit Sovětský svaz po zkušenostech své, byť velice mladé, historie? Víme vůbec, co si řekli Truman se Stalinem a jaký byl tón toho, co si řekli v Postupimi, či co řekl nebo naznačil Churchill Stalinovi během pětihodinové večeře s ním v Postupimi v červenci 1945?
Jaký byl vůbec ke dni 4.dubna 1949, kdy byla uzavřena Severoatlantická smlouva, poměr strategických sil mezi Západem a SSSR, tedy jaká byla realita, jež určovala bezpečnostní situaci obou stran? USA měly absolutní monopol na atomоvé zbraně; sovětská atomová bomba RDS-1 byla odzkoušena sice téhož roku, ale stalo se to až 29. srpna 1949 na Semipalatinském polygonu; bomba měla výbušný ekvivalent 22 kzTNT. Ve stejném roce roce 1949 měly USA už 235 atomových jednotek (údaje o počtu jaderných zbraní uvádím podle "Ю.Б.Харитон, А.А.Бриш, Ядерное вооружение"). O tom, jaký byl poměr v nosičích, tedy v prostředcích dopravy atomových bomb ke stanoveným cílům, je zbytečné hovořit. Ještě v roce 1962, tedy o 13 roků později, v době karibské raketové krize, odpovídá maršál Malinovskij N. Chruščovovi na otázku, jaký je poměr strategických sil, slovy, že převaha USA je v tomto směru «подавляющая», tedy drtivá.
Jaký byl skutečný cíl uzavření smlouvy usuzuji z protokolu, do kterého vtělil Senát USA k rozšíření NATO k přistoupení Polska, Maďarska a Česka ze 4.5.1998 slova, že cílem existence NATO je "zabránit návratu hegemonistické velmoci ohrožující Evropu" (Henry Kissinger, Potřebuje Amerika zahraniční politiku ?, BBArt, Praha, 2002). Je zajímavé, že Senát USA si ponechal otevřená dvířka k tomu, aby kdykoliv kohokoliv mohl označit za onu "hegemonistickou velmoc", jejímuž návratu je třeba se bránit; rovněž není definováno, co je myšleno pod pojmem "velmoc". Musí to být jen velmoc jaderná, vojenská či také "jen" ekonomická?
Na druhé straně není jistě těžké z oněch slov dedukovat, kdo bude v roli toho, kdo jako de facto i de iure hegemon, tedy vládce, se bude cítit povolán k tom, aby určoval způsob, jakým zabránit onomu, blíže neurčenému subjektu, stát se hegemonem v Evropě. V podstatě tedy bylo oním smluvním aktem ze 4. dubna 1949 řečeno nikoliv to, kdo může být oním potenciálním hegemonem toužícím po návrat ke své roli hegemona, ale to, kdo bude oním skutečným hegemonem, tedy vůdcem, který bude rozhodovat o osudech států v přesně definovaném geografickém prostoru. Moc tohoto nového hegemona měla být podepřena přítomností především amerických ozbrojených sil, za nimiž stála celá americká ekonomická moc. Je náhoda, že je to jedině americká armáda, která přišla v roce 1945 na německou půdu jako armáda bojující společně se svými spojenci za totální kapitulaci Německa, a která tam stále ještě sedmdesát let zůstává? A dokonce tam má i své jaderné zbraně? Nenechávám se oklamat tvrzením, že dnes v Německu má americká armáda, tedy ještě sedmdesát roků po skončení války, jiný status, než který měla v roce 1945. I nejmladší historie naší země poskytuje důkaz o tom, jak snadno se dá změnit status cizí armády, která do země vstoupí jako armáda invazní, aniž se změní podstata jejího poslání, během krátké doby, a to na základě, v podstatě, přítomností cizích vojsk vynucené, smlouvy? Cesta k tomu je přece snadná: stačí dosáhnout změny vlády v invazí podrobené zemi; to už není tak obtížné dosáhnout v době, kdy je země obsazena cizí armádou; nebo uzavřením široké mezinárodní smlouvy za účasti okupační mocnosti, do níž je později ona, invazí postižená, země, velkomyslně přizvána, že?
Musím zdůraznit, že hovoře o Evropě, mám na mysli Evropu nejen v jejím geografickém rozsahu, ale také jako kulturní a civilizační subjekt lidstva, propojený společnými historickými prožitky; k nim nesporně patří i války, které na tomto kontinentě mezi sebou národy, Evropu obývající, vedly; v nich často jednotlivé národy bojovaly proti sobě, ale také společně proti nepříteli, který je ohrožoval. Druhá světová válka byla výmluvným příkladem společného boje evropských národů s nepřítelem, který ohrožoval samotnou křesťanskou podstatu evropské civilizace; válka, po ní následovavší, nazvaná "válkou studenou", je pak příkladem toho, kdy evropské národy, které byly v předešlé válce spojenci, byly postaveny proti sobě na základě rozporných ideologických koncepcí. Mnozí, a já se k nim počítám, se shodují v tom, že počátkem této nové, naštěstí jen "studené", války , byl 6. srpen 1945.
Tato "studená válka" pokračuje i dnes; jen se změnilo její zdůvodňování a též hranice mezi znepřátelenými částmi Evropy; to mělo za následek, že mnohé národy, v minulé "studené" válce bojující bok po boku, jsou dnes stavěny do pozic nepřátelských. A to navzdory tomu, že základní zájmy jednotlivých účastníků na obou stranách této, uměle vytvořené hranice, jsou, ve své kulturní a civilizační podstatě, totožné.
Nové společné nebezpečí, a v tom má generál Mičánek pravdu, mění i bezpečnostní prostředí, ve kterém se Evropa nachází. Bohužel však, jediná vojenská instituce, která se po skončení studené války jako její relikt zachovala, a které generál Mičánek teď slouží, není svým cílem, svou koncepcí, svým pojetím reálného nebezpečí a sil Evropu ohrožujících de facto, k řešení nové bezpečnostní situace, v níž se Evropa nachází, vhodná. Vojensky řečeno: její cíle, koncepce, strategie neodpovídají, realisticky a hlavně kvalifikovaně, zpracovanému zhodnocení situace. O tom podává nade vše jasnější důkaz současná bezpečnostní situace, kdy Evropě, včetně té její části, která je sdružena v NATO, hrozí zcela jiná nebezpečí, než ta, proti kterým je údajná její obrana koncipována. Několik válečných lodí NATO, které dnes operují v Egejském moři, jsou spíše k smíchu, než aby byly prostředkem obrany Evropy. Stejně tak jen jako jakási "hra na vojáky", představuje budování velitelské, spojovací a zpravodajské infrastruktury až bezprostředně před práh Ruska; považuji dokonce za ponižující pro tradice armády, v níž jsem sloužil, stejně jako v ní sloužili generálové Pavel a Mičánek, jestliže je za jakýsi "přínos" k obraně Evropy z naší strany prezentována stovka vojáků či patrolování nadzvukových stíhačů nad Islandem; to vše pro obranu Evropy před skutečným nebezpečím nemá žádný význam. Není to nic jiného, než mrhání prostředky a silami.
Konec 1. části.