February 2016

SPISOVATELKA WAGNEROVÁ, UPRCHLÍCI A NAŠE DOMOVY

15. february 2016 at 12:00 | VETERANUS
SPISOVATELKA WAGNEROVÁ, UPRCHLÍCI A NAŠE DOMOVY
Strach je uvědomělá reakce na nebezpečné jevy, od nichž se očekává náhlá změna k horšímu. Chorobný stav hrůzy před něčím. (Masarykův slovník naučný).
Lidskost je lidský cit, láska k lidem, k člověčenstvu, humanita. (Slovník jazyka českého, F. Trávníček).
Láska je morálně estetický cit spočívající v nezištné a hluboké náklonnosti ke svému předmětu. (Malá československá encyklopedie.)
Spisovatelka Alena Wagnerová se dopracovala ve svém článku "Uprchlíci a starost o naše domovy", jenž byl uveřejněn v "Týdeníku rozhlas" číslo 5/2016, k zajímavým, pro mne v jistém smyslu objevným, závěrům. Spatřuji je v tvrzení autorky, že "strach převážné většiny Čechů, včetně prezidenta republiky a Václava Klause" vyplývá z toho, že tato množina občanů České republiky ony uprchlíky "sotva viděla". Druhým, pro mne objevným, tvrzením je to, že "docela obyčejná lidskost je jednou ze základních hodnot evropské kultury".
Je třeba jen litovat toho, že nám, čtenářům, neříká spisovatelka Wagnerová, o jaké zdroje opírá své tvrzení, že "většina" Čechů, včetně současného i bývalého prezidenta, trpí strachem ze "současného proudu uprchlíků", kteří zaplavují Evropu, a že tento strach, pokud existuje v označené množině občanů ČR, je důsledkem toho, že ona většina, i oba prezidenti, na rozdíl zřejmě od ní, tento proud utečenců "sotva viděla".
Když jsem článek Aleny Wagnerová četl tak jsem, jak to dělám v poslední době často, sáhl po slovnících, abych si některé pojmy ozřejmil. Přece jen od doby, kdy jsem na jihlavském gymnasiu maturoval z češtiny, uplynulo 68 roků, a mnoho, dnes v publicistice používaných, pojmů, je používáno v poněkud jiném významu, než jej měly v době mých středoškolských studií. Kromě toho jsem si ujasňoval i význam takových pojmů, jako je "strach" a "láska". A to navzdory tomu, že jsem měl jasno v tom, co je strach. Jednak si po celý život nesu pocity, které jsem zažíval ve Zlíně, když se, 20. listopadu 1944, nad mou hlavou otevřely pumovnice amerických "Liberátorů" a začaly svou pouť k zemi 500librové bomby. Kromě toho se mne, jako bývalého vojenského letce, mnoho lidí později ptalo, zda jsem měl při létání strach, a musel jsem jim objasňovat, že vnímám rozdíl mezi strachem a obavou z toho, zda se člověku vždy podaří úspěšně ukončit let, který byl zahájen, když na startovní čáře nastavil výkon motorů na startovní a uvolnil brzdy.
Masarykův slovník naučný, vydaný v roce 1932 (!) v Praze (kdy se instituce v Česku zmůžou na vydání něčeho podobného?) mi vysvětlil, že strach je "uvědomělá reakce na neobyčejné jevy, od nichž se očekává náhlá změna k horšímu", a že je to také "chorobný stav hrůzy před něčím". A tak se ptám Aleny Wagnerové: "Opravdu si myslíte, že většina Čechů, i oba prezidenti, trpí něčím podobným?" Nejsou to spíše obavy z toho, zda onen, zdánlivě chaotický, pohyb statisíců lidí z Východu a z Afriky, nevyvolá takové komplikace v našem životě, že budou ohroženy "základní hodnoty evropské kultury"? A to včetně základních hodnot kultury českého národa, které se v naší zemi utvářely nejméně půl druhého tisíce let?
Od doby, kdy pračlověk Janeček vysvětloval před jeskyní (byla to "Pekárna"?) v Moravském krasu paní Janečkové, že "od cizích nepřišlo nikdy nic dobrého, a proto je třeba si s cizí pakáží nic nezačínat a každý cizinec se má bez okolků přepadnout a odkrouhnout" (Karel Čapek, O úpadku doby, Kniha apokryfů), prodělala i Střední Evropa dlouhý vývoj k lepšímu. Byla to dlouhá a trnitá cesta, kterou prošla Evropa i naše země ve středověku a novověku, než dospěla k tomu, že mohlo být zapsáno do Listiny základních práv a svobod, že "nikdo nesmí být zbaven života" a že "trest smrti se nepřipouští". Dávno má Evropa za sebou dobu, kdy v Lavaux upálili v roce 1211 "nesčetný počet kacířů s hroznou radostí", kdy i v naší zemi v 15. století bylo "spácháno hrůz a ohavností bez počtu"a bylo "povražděno lidu na statisíce" (F.Palacký). Ať už o tom píše Emanuel Rádl nebo František Palacký, tak nezapomínají na kontext, na atmosféru, ve které ony krutosti byly páchány. "Tyto bohopusté hrůzy by se neudály, kdyby Čechům nestrojilo se násilí a nepřipravovala úplná záhuba", kdyby "Němci ve své zpupnosti a v domnění své neodolatelné přemoci se nechystali veřejně a ohlasně vyhladit veškeré české plémě s tváře země a učiniti najednou konec národu českému" (Palacký). Což platilo i pro století dvacáté!
Jestli ale paní Wagnerová tak vehementně tvrdí, že "docela obyčejná lidskost", tedy láska k lidem, k lidstvu, "je jednou ze základních hodnot evropské kultury", měla by se zamyslet nad tím, zda použila správný tvar slovesa "býti". Já si myslím, že správnějším tvarem by byl podmiňovací způsob, tedy že lidskost "měla by být" onou základní hodnotou. Nebo snad bych měl zapomenout na dlouhou cestu, kterou evropská kultura prošla od doby pračlověka Janečka až do doby, kdy zákonodárný sbor naší země schválil Listinu základních práv a svobod? Paní Wagnerová by neměla zapomínat na to, že je ještě před námi dlouhá cesta, než bude dosaženo toho, že bude možno použít takový tvar slovesa "býti", který použila ona.
Za sebe musím prohlásit, že nechci zapomínat na to, jakou úlohu sehráli Evropané v křížových výpravách právě do zemí, odkud k nám mnoho utečenců přichází, nezapomínám na to, že součástí oné evropské kultury je také vytvoření kolonialismu, připomínám si, že dokonce současný papež František prosil v Americe "za odpuštění za zločiny spáchané vůči původnímu obyvatelstvu během tak zvaného dobývání Ameriky" (víme, kdo tuto Ameriku "dobýval", že to byli Španělé, Portugalci, Francouzi, Britové a jiní Evropané); nezapomínám na to, že to byli Evropané, kteří vynalezli koncentrační tábory a gulagy, že to byl jeden z kulturních, vzdělaných národů Evropy, který vynalezl a realizoval průmyslovou likvidaci celých lidských etnik, nezapomínám na to, kde a z jakých kořenů vyrostly ideologie nacismu a bolševismu, které výchovu k nenávisti třídní či rasové, tedy k opaku oné lásky k lidem, učinili svou státní ideologií. Přiznávám, že i já sám, jako mladík, jsem po jistou dobu uznával teorii třídní nenávisti. A po pravdě řečeno, nejsem si zcela jist, zda v Evropě a mezi Evropany vládly dlouhodobě takové poměry a takové mravní klima, aby zde byly podmínky, ve kterém by rostla a upevňovala se "lidskost", jako jedna ze základních hodnot evropské kultury.
Myslím si, že ani spisovatelé, tedy oni "inženýři lidských duší", by neměli zavírat oči ani před tím, že i v naší zemi, dokonce v polistopadové éře, tedy v zemi, kde dokonce její prezident proklamoval heslo o "vítězství pravdy a lásky" nad lží i nenávistí, byly přijaty a stále platí zákony, které lze nazvat leges taliones , tedy zákony, jejichž podstatou je nikoliv spravedlnost, nikoliv láska k bližnímu, ale odveta za, předtím projevovanou, třídní nenávist, a že tato odveta, ve své podstatě je jen jiný druh nelásky, halící se jen do hávu demokratických frází; že tato neláska není ničím jiným, než popřením oné lidskosti, pro kterou tak plaiduje.
K tomu, aby takový fenomen, jakým je "lidskost", se stal jednou ze základních hodnot kultury, musí být vyvíjeno dlouhodobě výchovné úsilí. O tom jistě není třeba Alenu Wagnerovou přesvědčovat. V tomto směru jsem já naplněn spíše skepsí, že je o něco takového usilováno. Po desetiletích, kdy v této zemi byl pěstován určitý druh třídní nenávisti, a kdy byl, jak se říká, systém, který ji kultivoval, poražen, a kdy tedy mělo nastoupit období, kdy bude kultivován opak této nenávisti, tedy lásky, tak jsem, dnes a denně, přesvědčován o něčem jiném. Po odeznění kultivace třídní nenávisti nastoupila doba zase jen kultivace jiného typu nenávisti. Stačí jen čas od času zapnout televizi, a v ní třeba vidět duel dvou politiků, Kalouska a Babiše. Co z obrazovky přímo srší, to není láska, porozumění, empatie k druhému, ale jejich pravý opak.
Proto bych poprosil paní Alenu Wagnerovou, aby pohlédla na náš svět střízlivě a nevydávala přání za skutečnost.
V Třebíči dne 15.2.2016.

ALENA WAGNEROVÁ A ZKUŠENOST TĚCHTO DNŮ

11. february 2016 at 8:29 | VETERANUS
ALENA WAGNEROVÁ A ZKUŠENOSTI TĚCHTO DNŮ
Spisovatelka Alena Wagnerová zveřejnila v Týdeníku rozhlas číslo 45/2015 článek a nazvala jej "Zkušenost těchto dnů".
V článku napsala:
"Divoké bušení na dveře našeho dámského oddělení lehátkového vozu. Policie, policie, řve do našeho probuzení tvrdě rozpláclý mužský hlas. Přede dveřmi bavorský policista. Rozhlédne se po našich rozespalých obličejích a komisně se jedné po druhé zeptá: Österreich? Bundesrepublik? Rychle odhadne, že k uprchlíkům rozhodně nepatříme a zapráskne dveře. Řev policistů na peroně a hlasy těch, jimž je zřejmě určen, ale neutuchá. "Schneller, schneller", ozve se několikrát, to strašné slovo, které pro každého z nás starších je nerozlučně spojeno s okupací, koncentráky, deportacemi. Povytáhnu trochu roletu a oni procházejí na dva metry ode mne: dva tři mladí muži s malými batůžky na zádech, muž vedoucí za ruku malého rozespalého chlapce, vedle něho žena s taškou, do níž je uložen celý majetek rodiny, pár starších mužů a zase žena s dítětem v náručí.
To už není anonymní masa utečenců jako na záběrech v televizi, ale lidé. Lidé jako my. Z nichž každý má svůj osud, svou naději, své zoufalství. Hluboká noc, je půl druhé, jako by zvýrazňovala schopnost jasného vidění. A člověku se srdce svírá úzkostí a soucitem nad tím, čeho je svědkem. Je to prostě hrozné, nevysvětlitelně hrozné, vidět ty bezmocné lidi, kteří kolem nás procházejí. To není nijaká divoká horda, která by chtěla islamizovat Evropu, ale lidé, kteří hledají místo, kde by mohli v klidu žít, protože ztratili domov. Nejsou to taky žádní analfabeti, zvlášť mezi Syřany je řada lidí s odbornou kvalifikací, advokáti, lékaři, profesoři. Takoví lidé obvykle neopouštějí své domovy, když jim nejde o život. Co všechno už mají za sebou? Tentokrát jde jen jenom o registraci těch, kteří doputovali na vytouženo německou hranici, v tomto případě na hlavní nádraží v Pasově. A pak je čeká přeplněná tělocvična, hala veletržního paláce nebo těžko vytopitelné stany. A my v dámském oddělení lehátkového vozu se začínáme stydět, že tu ležíme v teple na čistém bílém prostěradle. Ale kdo ví, jestli i my sami nebudeme jednou uprchlíky, vděčnými za každé dobré slovo. A tak buďme spravedliví i k těm řvoucím bavorským policistům, kteří, denně konfrontováni s více než dvěma tisíci běženců, jsou už na hranici svých sil. A bez pomoci stovek dobrovolníků by jejich proudy sotva zvládli.
Snad kdyby Miloš Zeman, Václav Klaus nebo Martin Konvička tu lidskou bídu tak zblízka, jako teď já, uviděli, by jim na rtech zamrzly všechny hloupé, ostudné řeči, že je sem nikdo nezval, že, co chtějí, je islamizovat Evropu, a ta je má poslat zpátky odkud přišli, a své hranice nejlépe obehnat ostnatým drátem a tak chránit své tradiční hodnoty a integritu. Ale není ve skutečnosti tím největším nebezpečím pro evropské hodnoty právě ona hysterie a nenávist rozsévající xenofobie, kterou šíří a která nemůže vést k ničemu jinému než k násilí a destabilizaci společnosti, kterou ti, co sem přicházejí, už zažili? Nepřichází sem velká část z nich také proto, že s Evropou spojují i vizi demokracie, humanity, svobody slova?
Snad by bylo na čase si připomenout, že i my, Češi, jsme už často patřili k uprchlíkům, po Bílé Hoře, před válkou, po únoru, po konci pražského jara. Byli jsme i těmi, kdo uprchlíkům poskytoval nový domov, v 16. století novokřtěncům, ve dvacátém antifašistům a Židům utíkajícím z Hitlerova Německa, po válce Řekům a ještě nedávno ochotně poskytli azyl tisícům běženců z bývalé Jugoslávie a z Čečenska. Současná neochota většinové české společnosti podílet se no onom vpravdě nadlidském úkolu zvládnout obrovský uprchlický proud přijetím naprosto zanedbatelného počtu běženců, kteří už tady jsou, je ostudná a degraduje nás v očích celé Evropy. Přitom jde o mnoho: Protože nepodáme-li těmto lidem pomocnou ruku a vezmeme jim naději na důstojnou existenci v rámci uznání našich zákonů a hodnot, hrozí nebezpečí, že se, zklamaní, stanou onou nebezpečnou masou, která může destabilizovat Evropu."
K tomu mé stanovisko, jak jsem je, v omezenějším rozsahu, poslal dne 3.11.2015 via e-mail redakci Týdeníku rozhlas. Odezvy jsem se nedočkal do 8.2.2016, kdy píšu tento příspěvek do svého blogu. Což lze rovněž považovat jako doklad toho, jak je realizována ona "svoboda slova" v Česku; jak tedy ve skutečnosti vyhlíží to, co je pro utečence visí, čili viděním, se kterou utečenci, podle autorky, odcházejí ze své vlasti do neznáma. Skutečnost oné "svobody" vyhlíží jinak. Uvedu svou vlastní zkušenost s tím, jak se v podmínkách svobody slova zachází se slovy občanů, kteří nepíší v souladu se stanoviskem redakce. Ve skutečnosti jsou ve společnosti dvě, velikostí se podstatně odlišující, skupiny občanů. Příslušníci jedné skupiny mají exkluzivní přístup k určitému tiskovému médiu, rozsah jimi publikovaných článků či příspěvků, je limitován pouze zákonem, který zakazuje publikování určitých myšlenek (vše nezakázané je povoleno), adresa tohoto média je veřejně přístupná třeba cestou e-mailu; příslušník druhé, podstatně větší, skupiny, není omezen v tom, aby své připomínky, stanoviska redakci média zaslal. A pak už záleží jen na vůli či libovůli redakce, zda příspěvek či jeho část uveřejní či nikoliv. Zásah redakce do zaslaného příspěvku není omezen, redakce není povinna s autorem odsouhlasit znění toho, co bude publikováno.
Uvedu konkrétní případ. Npsal jsem redakci: "...do exilu odcházela řada slušných občanů. Pro zemi, ze které odcházejí, je to ztráta; zatímco země, kam přicházejí, získává. O tom by nejlépe mohli hovořit Američané. Vždyť jen díky exulantům, jako byli Fermi, Scillárd, Teller a další, získali v druhé válce svůj jaderný obušek, kterým vydírají celý svět už sedmdesát roků. Se slušným lidmi však také odcházeli ti, kteří neváhali spojit se s cizí mocností a kteří pomáhali snovat plány, jichž důsledkem mohla být přeměna jimi opuštěné vlasti na radioaktivní spáleniště."
Z tohoto odstavce mého dopisu redakci zůstalo toto: "Pro zemi, ze které odcházejí, je to ztráta; zatímco země, kam přicházejí, získává". Myslím si, že je to dost názorný příklad toho, jak to ve skutečnosti vypadá s onou, Listinou základních práv a svobod (Listina, čl. 17, odst (2) zaručernou svobodou, jež podle Aleny Wagnerové také motivuje uprchlíky směřující do Evropy. Bohužel, rozčarování, které já zažívám dnes a denně, je teprve čeká. Možná se ale dozví, že se v našich krajích říká "pozdě bycha honit".
Tolik úvodem. Pokračoval jsem tímto:
Ani na okamžik nepochybuji o prožitcích autorky, o úzkosti v srdci a o soucitu nad tím, čeho byla svědkem. Dovedu se vžít do jejích pocitů, ač vše vnímám zprostředkovaně přes obrazovku televize. Jako člověk, který během, téměř ukončených devíti dekád svého života, včetně války, také leccos viděl a zažil a který, jak doufá, bude zažívat zjara příštího roku radost z toho, že se mu narodí další pravnoučata, pohlaví zatím příroda tají, mám podobné pocity, jaké má paní Wagnerová. Vedle těchto pocitů se mne také ale zmocňuje zlost na ty, kteří tento exodus svými nerozvážnými činy rozpoutali a kteří jej, jak správně napsal student Střední průmyslové školy strojnické ve Vsetíně v MfD 15.10.2015, z pohodlí svého křesla a s "havanou" v ústech, řídí.
Současně se mne zmocňuje vztek nad nezodpovědností mužů, otců rodin, kteří namísto toho, aby doma dělali vše pro to, aby se poměry v jejich zemi změnily, aby se tam dalo žít tak, jak žijí jiní otcové rodin třeba v Německu, se vydávají na cestu plnou životních rizik do neznáma, do nejistoty, ač třeba svým dětem říkají, že je vedou do lepšího života. Boris Pasternak ústy svého hrdiny, doktora Živaga, napsal, že "pořádný chlap má zatnout zuby a sdílet osud své země". Takovému názoru fandím i proto, že jsem se sám ocitl po roce1968 na podobné životní křižovatce, kdy jsem se ve skrytu duše zabýval ochodem z této země, ale nakonec jsem podobnému nutkání nepodlehl a dál pracoval "na národa roli dědičné". Jen se ptám: jestlipak tito muži, "oblečení ve značkovém oblečení, vlastníci nejnovější chytrý telefon, řvoucí "Germany, Germany" (slova dalšího středoškolského studenta z Bohumína, MfD, 22.10.2015), někdy vůbec slyšeli o doktoru Živagovi?
Mnou obdivovaný famózní americký lyžař, sympaťák Bode Miller, který se už jako dvouletý "na ramenou své mámy účastnil protijaderných demonstrací", napsal v knize svých vzpomínek , že "každý, kdo má děti, ví, že je na takovou událost nemůžete jen tak vzít bez toho, aniž byste jim řekli, o co se jedná". A tak si říkám: co asi říkají svým dětem oni otcové, kteří "vedou za ruku" své chlapce blátem a nepohodou cizími zeměmi? Co může vyrůst z takových dětí? Naučí se poctivé práci, nebo jen tomu, jak bez úhony proplouvat nástrahami světa? Mám mít soucit s takovými "takymuži"?
Nakonec se ptám samotné paní Wagnerové: odkud berete jistotu, že je to "většina české společnosti, která projevuje neochotu" podílet se na zvládnutí onoho uprchlického proudu? Je to neochota? Není náhodou ona "většina" přesvědčena o staré pravdě, pocházející až z antiky, že "když se odstraní příčina, odstraní se i následek" (Sublata causa tollitur effectus)? A že tedy země Střední Evropy měly řešit příčiny onoho exodu, a to ještě předtím, než se masy lidí daly do pohybu, eventuelně neměla pomáhat tomu, co zinscenoval někdo jiný? My, Středoevropané, máme řešit následky toho, co zinscenoval někdo jiný, možná dokonce na jiném, přes oceány vzdáleném, kontinentě? A kdo by měl projevit maximum ochoty? Pregnantně se vyslovil onen středoškolák, kterého jsem již citoval, když napsal: "Má naše země za tuto situaci vůbec nějakou odpovědnost?...neměli by se především angažovat "vývozci demokracie"?
Mimochodem: ač jako stařec mám mnoho důvodů dívat se skepticky na mladou generaci, v tom asi nejsem žádnou výjimkou lidského rodu, tak názory, které jsem mohl číst v oněch dvou článcích v MfD, mne velice potěšily a obnovily ve mně optimismus. A jestli si někdy kladu otázku, do jakého světa se narodí příští má pravnoučata, pak mi oni dva středoškoláci dali novu naději. A vrátili mne do mladých let, kdy po skončení války jsem, rovněž jako středoškolák, propadl myšlenkám o cestách k lepší společnosti. A přes všechna rozčarování, jež mi život přinesl, vůbec nelituji toho, co jsem pro to dělal.
Ostatně: už před pětadvaceti stoletími, kdy v antickém Řecku začali pracovat na tom, aby vytvořili to, čemu ještě dnes říkáme "demokracie", hledali cesty, jak získat názor většiny, aby pak byli třeba na základě rozhodnutí většiny odsouzeni občané, kteří nesloužili dobře společnosti. Tehdy k tomu měli k dispozici keramické střepy a nejzákladnější matematický úkon, jemuž jsem se i já učil už v první třídě, tehdy ještě obecné, školy: sečítání střepů, na kterých byla napsána jména občanů, kterým byla vyslovena nedůvěra. Je pravda, že od té doby byla pravidla demokracie propracována tak "dokonale", že dnes je, pomocí hlasování vložením hlasovacích lístků do uren, vše zorganizováno tak, aby nakonec byla vytvořena vládní menšina, která pak začne vládnout většině. Opravdu je toto ona demokracie, ke které směřujeme? Kdo o mých slovech pochybuje, ať si porovná počty oprávněných voličů-občanů s počty těch, kteří nakonec v podobě tak zvané "koalice", tedy quasi většiny, vládnou zemi po další čtyři roky do dalšího dějství onoho "divadelního představení".
Je pravdou, že někdy i většina, podlehnuvši slibům a frustrovaná poměry, ve kterých, ač nezaviněně, musí žít, se může mýlit. O tom mne osobně poučila i historie, kterou jsem sám prožíval. Ale že by to byl tento případ, která onu "většinu", jak je prezentována Alenou Wagnerovou, staví do role, jež je "ostudná a jež nás degraduje v očích celé Evropy"? Nevěřím! Už jen proto ne, že nevím, kdo to je v daném případě ona "celá Evropa", která si uzurpovala právo soudit i mne, spolu se dvěma studenty středoškoláky, jejichž dopisy jsem v novinách četl!

ALENA WAGNEROVÁ A MORÁLKA NÁRODŮ

9. february 2016 at 17:02 | VETERANUS
ALENA WAGNEROVÁ A MORÁLKA NÁRODŮ
Empatie je složitý emocionální proces, jenž předpokládá porozumět druhému při zachování vlastní identity. (Malá čs. encyklopedie).
V"Týdeníku rozhlas" číslo 9/2015 napsala spisovatelka Alena Wagnerová, tedy žena, kterou v čísle "Týdeníku" číslo 6/2016 označil jeho šéfredaktor Milan Pokorný, za autorku "velmi empatickou a liberální", článek "Paměť v těchto dnech"
Článek, ke kterému zaujímám stanovisko, nejprve uvedu, podle výše uvedeného pramenu, v plném znění:
"Tři filmové záběry z různých časů mi v těchto dnech plných nejistoty, jestli nestojíme znovu na prahu války, nebo alespoň nového rozdělení Evropy, nejdou z mysli a stále znova je vidím před sebou.
Ten první je ze 17. července 1944: Nekonečný zástup zajatých německých vojáků je pod dohledem rudoarmějců ozbrojených samopaly veden ulicemi Moskvy. Někteří sotva jdou. Donedávna vítězná armáda jako by se znovu rozpadala v jednotlivce. Vyčerpané, hladové, nemocné, apatické, bez naděje. Defilé zbědovanosti. Ulice jsou lemovány hustými davy Moskvanů. I na nich zanechala válka své stopy. Ale jestli Stalin nebo Berija měli v úmyslu těchto padesát sedm tisíc poražených nepřátel v kolonách táhnoucích městem vydat posměchu ulice, pak se hluboce zmýlili. Dav na chodnících mlčí, ulice se propadá do ticha, nikdo nezvedá pěsti, nikdo nespílá, nikdo se neshýbá pro kámen nebo kus bláta. Lidé jako by tu na ty druhé hleděli z hlubin své vlastní lidské podstaty, v níž není místa pro nenávist a mstu. A někteří jako by jim svýma očima skoro chtěli podat soucítící ruku. Občas z davu vyběhne žena a podá některému ze zajatců kus chleba. A nikdo jí v tom nebrání, žádný z vojáků ji nezažene ani nevytrhne chléb z ruky.
Ten druhý je z květnových dnů roku 1994. Na Rudém náměstí v Moskvě se jako každý rok v květnových dnech scházejí veteráni, aby oslavili vítězství a konec druhé světové války. Prsa ověšená metály, v rukou ještě nerozvinuté zástavy, čapky s rudými hvězdami. Tak jako vždycky. Ale něco se změnilo. Obvyklý hrdinský patos, který tato setkání provázel, chybí. Už to není slavnostní shromáždění, ale zmatený, po náměstí bezradně pobíhající houfec lidí, kteří ztratili své dějiny. Jejich boj, jejich mrtví kamarádi, jejich hrdinství, Velká vlastenecká válka, to všechno ztratilo cenu. Rozpad Sovětského svazu je o to připravil. Hodnota a čest jejich životů jsou ty tam a z nich samých se stal mrtvý inventář na smetišti dějin. Jako by svět zapomněl, že i díky tomu, že oni ve válce nasazovali své životy, jsme my víc než šedesát let mohli v Evropě žít v míru.
O pár týdnů později si s přítelkyní ve výletní hospůdce na okraji Prahy přisedáme ke stolu, u něhož sedí dvě starší ženy. Občas spolu vymění slovo - česky. Pak si mají objednat a čeština jim dojde. Když číšník odejde, s rozpaky se na nás podívají a jedna z nich se zeptá, jestli nám nevadí, že jsou Rusky. Studem by se v nás krve nedořezal, že se nám někdo omlouvá za to, že je Rus. Ne, ty dvě nejsou žádné ženy oligarchů chrastící zlatými náramky; jedna z nich pracuje v kuchyni na velvyslanectví, ta druhá je její kamarádka, kterou pozvala na návštěvu Prahy. Když se dozvíme, že jsou z Oděsy, začneme překotně jedna přes druhou napravovat dějiny hovorem o Isaaku Babelovi a novém Michalkovově filmu, až se zbavíme svého studu. A když se rozejdeme, vlají jejich široké pláště ve větru už docela spokojeně.
Kdykoliv na podzim roku 2014. V Doněcku nebo jiném městě východní Ukrajiny předhodili proruští separatisté zajaté ukrajinské vojáky jako kořist obyvatelům města. Nepřepočítali se. A my ve filmu vidíme, jak se lidé na chodnících na ně vrhají, hrozí jim, řvou, nadávají, plivou na ně, házejí blátem a shnilými vejci, jako by si neuvědomovali, že se tím strefují i do sebe. Kdyby byli mohli, snad by je byli ušlapali. Zdivočelá masa, slavící svátek msty.
A žádná žena nevyšla z davu, aby jim - svým - podala chleba. Kdo je to svedl k takové nenávisti? Co se to s nimi stalo, s těmi dětmi a vnuky rusovlasých Ukrajinců, kteří si v posledních dubnových dnech roku 1945 v naší kvetoucí zahradě smývali prach a pot z bojů o Brno, a průzračné vodní kapičky odstřikující z jejích těl kolem sebe šířily jistotu, že válka už nikdy nebude?
"Moji nesmrtelnou duši chtěli zavřít do vězení," rozesměje se v Tolstého Vojně a míru Pierre Bezuchov ve své zajatecké cele. Že by to v Rusku už dnes neplatilo?"
To píše Alena Wagnerová ve svém článku. Zaujímám k článku toto stanovisko:
Spisovatelka Alena Wagnerová, porovnávajíc to, co se odehrálo v moskevských ulicích v onom roce 1944, s tím, čeho byla svědkem při shlédnutí jiného filmu z podzimu roku 2014, který ukazuje jak "proruští separatisté předhodili zajaté ukrajinské vojáky jako kořist obyvatelům města a jak "se lidé na chodnících na ně vrhají, hrozí jim, řvou, nadávají, plivou na ně, házejí blátem a shnilými vejci, jako by si neuvědomovali, že se tím strefují i do sebe" se ptá: "Co se stalo s ruským národem za sedmdesát let od doby, kdy Stalin nebo Berija, jak ona píše, "vydali posměchu ulice" tisíce německých zajatců, když je donutili pochodovat moskevskými ulicemi, a kdy se udál opak"?
A já se ptám za prvé: odkud bere paní Wagnerová jistotu, že úmysl Stalina nebo Beriji spočíval právě ve vydání zajatců "posměchu ulice"? Nemohl jejich úmysl spočívat právě v opaku? Že by Stalin neznal , co Pierru Bezuchovovi říká ve "Vojně a míru" jeden z mladých zajatých italských důstojníků, příslušník napoleonovské armády: "Je hanebností, svatokrádeží, válčit s takovým národem, jako je ruský národ. Vy, kteří jste tolik vytrpěli od Francouzů, necítíte vůči nim zloby".
Nekoresponduje ono líčení Tolstého o roce 1612 s tím, co v roce 1943 zažíval německý důstojník, pobočník polního maršála Pauluse, Adam? Cituji z jeho pamětí, kde líčí toho, čeho byl svědkem ve Stalingradě:
"Sovětští a němečtí vojáci, kteří ještě před několika hodinami stříleli jeden na druhého, stáli klidně ve dvoře, držíce své zbraně v ruce nebo na řemeni. Jak otřesný pohled na ně byl!
Němečtí vojáci, v otrhaných tenkých pláštích, které měli oblečeny na ošuntělých uniformách, vyzáblí na kost, k smrti vyčerpaní, jejich propadlé neholené tváře. Vedle nich vojáci Rudé armády- dobře vykrmení, plní sil, v krásných zimních uniformách. Připomněl jsem si řetězy štěstí i neštěstí, jež mi za minulé noci nedávaly usnout.
Zevnějšek vojáků Rudé armády se mi jevil symbolicky- byly to tváře vítězů. Byl jsem však silně vzrušen jinou skutečností. Naše vojáky nikdo nebil, tím spíš je nikdo nestřílel. Sovětští vojáci uprostřed rozvalin města, které bylo zničeno námi, Němci, vytahovali ze svých kapes, a nabízeli německým vojákům, těmto z poloviny mrtvolám, svůj kousek chleba, cigaretu, machorku". ( Adam W. Der schwere Entschluß. - Berlin, Vlg d.Nation 1965, http://militera.lib.ru/memo/german/adam/index.html.)
Nemám právo se domnívat, že Stalin a Berija chtěli ukázát světu právě to, jak se chovají k poraženým a zajatým nepřátelům Rusové, tedy oni "Skýtové a Aziaté" (Alexandr Blok), na rozdíl od toho, jak se sovětskými zajatci zacházel Hitler a jeho čeládka, tedy představitelé evropské civilizace oné doby, když nechali zajatce po stotisících "chcípat" hlady a zimou v německých lágrech a když se jejich dozorci vysmívali jejich "barbarství", že se živí červy nebo okusují z hladu nohy svých spoluvězňů?
A za druhé se ptám: Nenapadlo paní spisovatelku Wagnerovou, že by se u oněch "proruských separatistů" v roce 2014 mohlo jednat o lidi, právem se cítící býti ohroženými právě jinými "rusovlasými Ukrajinci", tentokrát se nepodobajícími oněm Rudoarmějcům, "kteří si v posledních dubnových dnech roku 1945 v kvetoucí zahradě jejich domu smývali prach a pot z bojů o Brno", ale spíše se podobajícími Julii Tymošenkové či Jaceňjukovi, kteří ony "proruské separatisty", včetně obyvatel Krymu, považovali za "podlidi", jichž je zapotřebí se zbavit libovolným způsobem či které je třeba "postřílet" atomovými zbraněmi?
A za třetí se ptám: Nezaznamenala paní Wagnerová, že ona válka na východní Ukrajině je "válkou nové generace", která už předtím byla v roce 2011 odzkoušena v Libyi ? Dočetl jsem se, že byla "válka zahájena jako divadelní inscenace. Poprvé tam byly využity v plné míře nové formy agitační mašinérie: internet a družicová televize. Poprvé byly vybudovány dekorace velkých rozměrů jako kopie jednotlivých částí libyjských měst, včetně Tripolisu. Byla to právě televize a internet, které provedly prvé údery. V televizi byly od rána do večera zobrazovány velice potemnělé obrázky; na nich bylo možno vidět, v podstatě jen nohy, odkudsi kamsi běžících zástupů lidí. Vše to doprovázel hysterický křik mužů i žen; z jejich úst byly slyšet jen výkřiky "o strašlivých zvěrstvech Kaddafího katů". Na obrazovkách bylo možno vidět oblaka černého dýmu, zbytky zničených domů, bylo možno slyšet ženský nářek o nevinně zahynuvších dětech, jež zemřely rukou krvavého diktátora. Jak se později ukázalo, tak dýmající trosky byly hromadami automobilových pneumatik, specielně k tomu shromážděných a zapálených. A trosky? To byly filmové dekorace holywoodského stylu."
Toto, i jiné podrobnosti, si lze přečíst v analytickém článku na stránce (http://www.stoletie.ru/rossiya_i_mir/livija_neizvestnaja_vojna_novogo_pokolenija_2011-09-05.htm). Pochopitelně, náš český, svobodný, tisk nic podobného nezveřejní. O české TV nemluvě.
Není pro paní Wagnerovou podivné to, že na žádném ze záběrů z východní Ukrajiny, včetně těch, na které poukazuje, a které prezentuje ČT ve svých zpravodajských relacích, není, alespoň podle mých poznatků, stoprocentně a nad "jakoukoliv pochybnost " (jak by řekl Gardnerův obhájce Perry Mason) prokázáno, odkud a kdo to přesně jsou ti lidé, kteří se na zajaté vojáky "vrhají, hrozí jim, řvou, nadávají, plivají, hází blátem a shnilými vejci"; stejně tak je nám do dnešního dne utajeno, odkud přesně pocházely záběry přesunující se těžké techniky, odkud a kam byla vedena snajperská střelba v Kijevě při zimním "Kijevském mejdanu" v roce 2014, či odkud a kam vedou palbu soudobé "kaťuše" atd?
Ptám se: odkud pramení jistota paní Aleny Wagnerové, že se skutečně jednalo o "ukrajinské" vojáky na jedné straně a o ruské občany Ukrajiny, tedy o potomky to Rusů, kteří už po staletí obývají území dnešní jihovýchodní Ukrajiny, na straně druhé? Lze z obrazů, prezentovaných televizí a filmy, dedukovat závěry o morálních vlastnostech národů? Lze se ptát samozřejmě ptát, "co se, s těmi dětmi a vnuky rusovlasých Ukrajinců", stalo, že dokázali zaživa spálit 42 oděsských občanů v dnech "ukrajinského mejdanu"?
Uvést onu scénu údaji o místu, čase a dalších přesných identifikačních znacích, jistě není, z hlediska inscenátorů a režisérů onoho dramatického obrazu, jsitě žádoucí, když se lze, zcela oprávněně domnívat, že se jedná o cílené opracovávání veřejného mínění, aby toto bylo schopné akceptovat pozdější údery, které budou, třeba s použitím atomových zbraní, jak o tom hovořil český generál v cizích službách (NATO) Pavel, a v návaznosti na něj i poslankyně českého sněmu Langšádlová, na "agresora", který nám, občanům, bude jako náš nepřítel prezentován. Jestli Carl von Clausewitz ve svém fundamentálním díle "Vom Kriege" napsal, že vášně, které se rozpoutají za války, musí už v národech být, tak je snad nasnadě, že pokud takové vášně, jako je třeba nenávist, v národě nejsou, že je třeba je vypěstovat. A to v zájmu politiky, jíž pokračováním má být válka. V mých očích nemá celá obrovská mediální kampaň, která je v posledních letech vedena s cílem ukázat Rusko jako potenciálního nepřítele, jiný cíl, než nás na totální, i pro nás zničující, válku s ním připravit! A to, si, bohužel, asi neuvědomují ani naši "rusofóbové", u kterých hranice mezi "fóbií" a "odiem" už je těžko rozeznatelná.
Tak, jako se ptá Alena Wagnerová, co se vlastně stalo s ruským národem, bych se mohl ptát, spolu s Rostislavem Ernstovičem Goldsteinem (nar. 15.3.1969), ruským státním a politickým činitelem, členem Rady federace Federální Dumy Ruské federace, který se na stráncehttp://izvestia.ru/news/603252 , v podstatě obdobně ptá:
"Kdo by ještě uprostřed dvacátých let XX. století uvěřil tomu, že veliký, vzdělaný, vysoce kulturní a disciplinovaný německý národ bude v průběhu několika let doveden do úrovně "ledových sfér a duté země", "čerepoměrok", lampionových pochodů a "čistě árijské fyziky", která popírala židovskou teorii relativity? Kdo by věřil tomu, že ochranná vrstva, která kryla tisíciletou kulturu, moudrost, filosofii a mravnost, bude tak tenká, že nebude s to ji ochránit před pravěkou krutostí? Nakonec to došlo až tak daleko, že masovou likvidací, která získala podobu běžícího pásu a byla účetnicky kalkulována, se začali zabývat nikoliv jacísi, ve zkumavkách vypěstovaní, lidé, ale obyčejní občané- učitelé, účetní, úředníci, prodavači, mezi nimi Eichman, Himmler,Kaltenbrunner a další.
Alena Wagnerová se ptá, "co se to stalo, s těmi dětmi a vnuky rusovlasých Ukrajinců?" Tato otázka má mnohem širší rozměr. Lze se ptát, co se vlastně stalo v Rusku mezi květnovými dny roku 1994, kdy na Rudém náměstí v Moskvě už "obvyklý hrdinský patos, který tato setkání provázel, chyběl...už to nebylo slavnostní shromáždění, ale zmatený, po náměstí bezradně pobíhající houfec lidí, kteří ztratili své dějiny", a květnovými dny roku 2015, kdy procházel moskevskými ulicemi a oním Rudým náměstím "Nesmrtelný pluk", o kterém ruská historička Natalije Naročnická, vypráví: "Účastnila jsem se akce "Nesmrtelný pluk"; pak jsme se procházeli po Tverském bulváru. Zcela neznámí lidé se navzájem zdravili. Na Rudém náměstí byla překrásná přehlídka. I to je potřebné, nehledě na to, že je přece známo, jaké zbraně máme. Avšak právě akce "Nesmrtelný pluk" ukázala, jaká je u nás jednota; do ulic vyšlo půl milionu lidí se sdílenými pocity; s pocity tak silnými, že se člověk zalykal. Možná, že to nebylo obzvlášť hezké z náboženského hlediska, ale měla jsem v Den Vítězství pocit, že se účastním velké náboženské slavnosti. Když na ulici, v onom lidském proudu, zmizelo jakékoliv odlišení, když nepřemýšlíš o tom, kdo je vedle tebe, jestli je z tvého kruhu, vzdělanostního, majetkového, kulturního; nic z toho nebylo důležité. Všichni se smáli, všichni se objímali. Bylo tam mnoho mladých. Nezapomenutelné. Bylo by dobře, kdyby tato myšlenka nebyla zašlapána, kdyby nebyla zabarvena, kdyby vše zůstalo přirozeným.
Byli se mnou mí přátelé, Angličan s portrétem svého dědečka, který zahynul v Severním konvoji, byl tam velký francouzský byznysmen, který pak v kavárně pronesl přípitek: "To, co jsme dnes viděli, ukazuje, že Rusko nezahyne nikdy. Něco takového není a nebude možné v žádné jiné zemi, bohužel". Byla mezi námi francouzská rodina, manželé, kteří v Rusku pracují. Nechce se jim odjíždět do Francie! Říkají: "Jak můžeme jet do země, kde nás zapíšou: rodič číslo 1, rodič číslo 2". Při tom Rusko není pro ně, co se týče podmínek k životu, tou nejvhodnější zemí."
Myslím si, že odpověď na onu otázku budeme hledat stále a je to otázka, která se netýká jen ruského či ukrajinského národa.
Já sám nalézám odpověď třeba i zde:
"Rusové poznali, jako vždy více srdcem než rozumem, že je v sázce něco více, než jenom jakási evropská hra, pravděpodobně se to stalo v srpnu 1941 pod Vjazmou, na cestách "smolenščiny"-objevil se pocit obrany, ne na život, ale na smrt, rodného krbu, otcovského domu, hrobů předků, milované ženy a dětí, které ti dala - vše to změnilo duši vojáka" (A.V.Zubov, doktor historie)
"Nevědí, že odpor Slovanů se v extrémních případech zdesateronásobuje, a nikdo nerozumí tomu, proč se tak děje. Zapomínají, že Rusové pomalu zapřahají, ale rychle jedou. Nedochází jim, že pero stlačované ruské trpělivosti, je stlačeno k hranici, jež nemá v historii obdobu a že stačí už jen málo, aby se vymrštilo očišťující silou, jež smete všechnu pěnu, hnus, zkaženost. A Rusko se znovu narodí..."(Alexandr Lebeď: Za děržavu obidno..., 1995, Moskva).
A neustále se proto vracím k citátu, který jsem uvedl v záhlaví. Spatřuji v absenci vzájemné empatie základní příčinu dnešních, vzájemnou nedůvěrou naplněných, vztahů mezi Západem a Východem, konkrétně mezi USA a EU, včetně ČR, na jedné straně a Ruskem na straně druhé.
A to navzdory zkušenostem krize z roku 1962, kdy se svět dostal bezprostředně na okraj propasti všezničující jaderné války. Na závěr se proto odvolám ke slovům tehdejšího ministra obrany Kennedyho administrativy, Roberta Mc Namary: "Ještě se chvěji, když čtu řádky prezidentových pásek. Čas běžel, na jedné straně zde byl prezident, který hledá cestu, jak řešit krizi mírovou cestou… vedle něho je tu jeho poradce Tommy Thompson, starší úředník ministerstva zahraničí, tedy člověk, který je, co se týče současného postavení, nejníže postaveným členem Mimořádného výboru (ExComm). A veliká byla důvěra prezidenta k jeho zkušenostem- k jeho schopnosti mít empatie ke Chruščovovi a k celému vedení v Moskvě. Děkuji bohu, že jsme měli prezidenta, který dokázal nacházet východisko z krize a že jsme měli poradce jakým byl Tommy, který měl tolik empatie k sovětskému nepříteli. (http://www.armscontrol.org/act/2002_11/cubanmissile).
Myslím si, že nemusím více dodávat, když vyjadřuji své názory k článku spisovatelky Alena Wagnerové, liberální a smyslem empatie obdařené ženy.