October 2015

NATO JEN KLOPÝTÁ, PANE RAŠKO?

2. october 2015 at 7:26 | VETERANUS
NATO JEN KLOPÝTÁ, PANE RAŠKO?
1.část
Antonín Rašek, sociolog, spisovatel a bývalý vysoce postavený funkcionář ministerstva obrany, generál v záloze, uvažuje ve svém článku "Kam klopýtá mocné NATO" v "Mladé frontě dnes" ze dne 10. září 2015 nad přítomností a budoucností Severoatlantické aliance. Už z titulku jeho článku se zdá, že pochybuje o jistotě kroků, jimiž Aliance kráčí do své budoucnosti. Vždyť samotné sloveso "klopýtati" neznamená nic jiného, než že Aliance při své "chůzi" do budoucnosti "zakopává, namáhavě jde, dělá chyby". Skutečnost, že dělá Aliance při své chůzi chyby, by nemusela tak mnoho znamenat, neboť "chybovati je lidské" a moudrý člověk se dokáže učit nejen ze svých chyb, ale i z chyb svého nepřítele. Podstatné je, zda tento subjekt, který se dopouští chyb, je subjektem moudrým, a zda dokáže, či zda vůbec chce, se na svých chybách učit a neopakovat je. Staří Římané šli ještě dál, když považovali za vhodné nechat se poučit i od nepřítele. "Fas est et ab hoste doceri", říkali. Praxe dosvědčila, že se touto zásadou řídili velmi intenzivně a jejich impérium přetrvalo staletí. Což je zajisté poučné i pro ty, kteří dnes chtějí řídit celý svět!
Co se týče NATO, tak mám za to, že jde dnes o mnohem víc. Jde o samotný smysl existence vojensko-politické aliance. O tom ale později. Co se týče cíle, ke kterému Aliance kráčí, je tento podle A.Raška rovněž nejistý. Vždyť příslovce "kam" může znamenat i pochybnosti o straně, směru či subjektu, ke kterému Aliance směřuje. Protože v celém článku jsem nenalezl jasnou definici cíle, ke kterému by NATO mělo kráčet i poté, když byly splněny cíle, k dosažení kterých bylo v roce 1949 založeno, tak si myslím, že měla být věta nadpisu doplněna otazníkem. Jasné určení toho, kam vlastně NATO kráčí dnes, či kam by mělo kráčet v budoucnosti, článek neobsahuje. Nebo snad má NATO dnes směřovat ke stejným cílům, které definoval první generální tajemník organizace? Vždyť už 4.5.1998, tedy 49 roků po uzavření smlouvy a tedy před 17ti lety, zapsal Senát USA při rozšiřování NATO do protokolu o přistoupení Polska, Maďarska a Česka, že účelem, tedy cílem, existence NATO je "zabránit návratu hegemonistické velmoci ohrožující Evropu". ( Henry Kissinger, Potřebuje Amerika zahraniční politiku ?, BBArt, Praha, 2002.) Toto samotné už není v souladu s cíli, které definoval první tajeník NATO. V nové definici si americký Senát ponechal otevřená dvířka k tomu, aby konkrétně, v závislosti na politické konjunktuře, označil, kdo je potenciálně onou "hegemonistickou velmocí". Což lze interpretovat také tak, že onou nejmenovanou velmocí může být jedině Německo; vždyť druhá evropská velmoc, která potenciálně mohla znovu usilovat v roce 1998 o hegemonii nad Evropou, Sovětský svaz, už měla "na kahánku" a po několika málo letech se z politické mapy světa ztratila. A zbývalo tedy Německo, které mohlo vyvolávat u amerického Senátu podobné obavy. To by ale nevysvětlovalo činnosti směřující ke geografickému rozšiřování Aliance. Budou tedy asi existovat jiné skutečné cíle; ty jsou nám zatím utajovány.
Tvrzení, že je NATO organizací určenou k možné obraně před napadením, považuji, s prominutím, za propagandistický "blábol". Jako bývalý vojenský profesionál, vycvičený k tomu, aby dokázal hodnotit situaci, především pak existenci, záměry či činnost pravděpodobného protivníka, postrádám existenci konkrétních odborných, nikoliv quasi odborných, závěrů, jež by nadále opravňovaly vynakládání nesmírných materielních a duchovních sil na udržován a výstavbu celého ústrojenství podobné aliance, jež by měla být schopna čelit skutečným, nikoliv fiktivním a virtuálním nebezpečenstvím! Jedině motivace onoho vojensko-průmyslového komplexu mohou něco takového "ospravedlnit"! Skutečná politika s tím nemá co dělat!
Německý filosof XVIII. století Immanuel Kant zastával názor, že ve vědě je jen tolik vědeckosti, kolik je v ní matematiky. Netroufám si po kantovsky soudit, kolik matematiky je ve vědě zvané "sociologie", a zda by tato, jako věda, obstála v očích filosofa Kanta. O jednom jsem přesvědčen zcela určitě: každá věda by měla pracovat s definovanými pojmy a pokud některé ještě definovány nejsou, pak na jejich definicích pracovat. Myslím, že to platí i pro sociologii. A pokud jsou názory sociologů publikovány, tak je tento požadavek obzvlášť důležitý pro to, aby bylo srozumitelné to, co čtenáři těchto článku čtou, a aby to bylo jednotně, nikoliv totalitně, chápáno. To považuji za minimální požadavek. Nebo je snad mlčky předpokládáno, že čtenář při čtení jakéhokoliv článku bude nejprve zjišťovat, jak je ten či onen pojem definován či jak má být chápán v době, kdy jej čte? Případně ke kterou definici čtenář uznává. A definic může někdy být i několik. Stačí jen jako příklad si zjistit, kolik existuje definic výrazu "disident".
To, co jsem napsal, platí, podle mého soudu, i pro pojmy, které A. Rašek používá v úvaze o tom, v jakém období se dnes Severoatlantická aliance- NATO -nachází. Myslím si, že je třeba přesně odlišit smysl pojmů "idea", "ideál" a "cíl". K tomu později.
Ve svých úvahách se A. Rašek dovolává, jako už mnoho autorů před ním, údajných slov prvního prezidenta Československa o tom, že se "státy udržují ideály, z nichž se zrodily". Což by jistě mohlo platit obecně. Důležité je však vždy třeba vědět, jaké jsou to ideje, Rašek říká ideály, jež měl Masaryk na mysli. A hlavně: v jakém širším kontextu byla ona slova vyslovena. Jestli je pravdivý citát slov Masaryka, na který se A. Raška odvolává, pak by byla jejich platnost omezena na "správu státu". Což implicitně nemusí znamenat souvislost s cíli, ke kterému by český stát měl směřovat.
Aniž bych se chtěl jakkoliv dotknout pověsti a památky TGM, jehož spoluobčanem jsem po celých devět let svého, ještě neuvědomělého, života také byl, nemohu se zbavit dvou pocitů.
Na prvním místě mám jisté pochybnosti, zda jsou slova, A. Raškem citovaná, skutečně autentickými slovy Masaryka a v jakém širším kontextu byla vyslovena. Mé pochybnosti jsou podepřeny i tím, že na příklad ani autor příslušného článku ve "wikipedii", který ona slova cituje, si není jist s jejich zdrojem ( o tom se lze přesvědčit na stránce https://cs.wikiquote.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Garrigue_Masaryk, kde je odvolávka na zdroj opatřena otazníkem) Rovněž není zcela jasné, zda měl Masaryk na mysli "ideály" nebo "ideje". Což není jedno a totéž. Kromě toho měla být ona slova pronesena či napsána v roce 1935, kdy Masaryk abdikoval na funkci prezidenta; v oné době však Masaryk nebyl mentálně na lepší úrovni, než jakou konstatoval rok předtím profesor Josef Pelnář, který zřejmě Masaryka v létě onoho roku vyšetřoval, když doktoru Benešovi napsal: "Poruchy mozkové se zase zvětšily. Není v stavu souvisle mluvit. Někdy se mu podaří pronést souvislé věty, někdy líp anglicky. Nebezpečí života není, ale naděje na restitutio ad integrum ( tj. "navrácení v předešlý stav", vysvětlení mé) bohužel ubylo." (http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/posledni-volba-t-g-masaryka-prezidentem/)
Že lze původ, A.Raškou citovaných, slov, hledat u Masaryka, dosvědčuje však Dr Edvard Beneš. Ve své knize "Paměti", která vyšla v roce 1947 v Praze, píše: "…platila pro nás Masarykova slova, že státy se udržují těmi ideami, z nichž vznikly". Dr. Beneš tedy nehovoří o "ideálech" , ale o "ideích". Beneš také nehovoří o "správě" státu, ale o jeho udržování. Nahlédnutím do Slovníku jazyka českého F. Trávníčka z roku 1952 se v rozdílu podstaty obou slov jen utvrzuji. Zatímco "idey" jsou "obrazy, pohledy, myšlenky, nápady", tak "ideály" jsou "ztělesněnými ideami, jsou představami něčeho naprosto dokonalého, jsou vzorem dokonalosti, jsou vznešenými, nejvyššími, často nedostižnými cíli, metami". Nemyslím si, že by prezident Masaryk či jeho žák a spolupracovník Dr Beneš nebyli realisty, a nedokázali odlišit inspirující roli idejí, jimiž se sami řídili při usilování o zřízení československého státu, tedy idejí o tom, že bude součástí " Evropy demokratické, pokrokové, sociálně vyspělé a stále jdoucí vpřed", od reality, ve které se v roce 1935 Evropa skutečně nacházela. Je dnešní Evropa skutečně tou Evropou, o které Masaryk i Beneš snili?
Ve své úvaze se tedy opírám též o projev abdikujícího prezidenta Beneše z 5. října 1938, tedy z doby po mnichovském diktátu, kdy Československo již, podle jeho vlastních slov, bylo ve válce; ve s vém projevu vyslovuje Dr Beneš víru, že jeho národ, stojící na prahu světové války, neztratí "víru v ideály lidskosti, v ideály svobody, práva a spravedlnosti". Jsem přesvědčen, že ke vznešeným ideálům, k nimž vedli Masaryk, Beneš a další všechny ty, kteří usilovali o vymanění se z rakouského područí, patřilo i odhodlání Čechů, kteří v první světové válce, jako rakouským monarchou zmobilizovaní a do zbraně povolaní vojáci, můj tatínek k této množině rakouských občanů patřil, přešli na stranu nepřítele a nasazovali v řadách nepřátel monarchie, v níž byli povoláni do zbraně, i svůj život; riskujíce při tom, že jej ztratí i v případě, že by se, už jako italští, francouzští či ruští legionáři, dostali do zajetí; věděli, že v takovém případě budou souzeni jako vlastizrádci a jako takoví popravováni. Jak se to také v mnoha případech stalo; svědčí o tom na příklad památník v Itálii u jezera Lago di Garda.
Druhá má nejistota je pak v úzkém kontextu s nejistým tvrzením A. Raška, že ona slova TGM by mohla platit "i pro mezinárodní organizace", jakou je třeba NATO. Tady se už sám autor článku odpoutal od idejí a ideálů, ze kterých se zrodil československý stát, a přeskočil do oblasti definování cílů NATO; ty už s oněmi původními idejemi, z nichž se rodil československý stát, nemusí mít mnoho společného. Evropa v roce 1949, to už nebyla Evropa, o které snil Masaryk s Benešem. Ideály, ke kterým měl směřovat stát, do kterého jsem se i já narodil, nejsou s ideály, na kterých byla postavena organizace NATO, identické. Už jenom proto ne, že mravní základ oněch cílů NATO je odlišný od mravních cílů, na nichž se zrodil český stát.
"Udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi", to určitě nejsou ideje, ze kterých se zrodil československý stát. Vždyť už samotné sloveso "držet" může také znamenat "mít něco v držení, vládnout, disponovat něčím To je už spíše v souladu s významem slovesa "impero, imperare". Lze se ptát: komu přísluší a z čeho vyplývají myšlenky takového chování se v Evropě a vůči Evropě? Jsou to vůbec ideje vyrostlé na evropské půdě, či jsou to myšlenky někoho, kdo si přisvojil právo se k Evropě, Rusku či Německu takto chovat? Je to snad proto, že si onen mimoevropský subjekt toto právo přisvojuje proto, se podílel na záchraně Evropy před pohanskými idejemi "krve a rasy"? Není to spíše proto, že ještě v roce1949 disponoval monopolem na zbraň, která podepírala jeho vojenskou moc silou, jíž se lidstvo dotklo "prastarého řádu vesmíru" (slova George Marshalla). Ptám se: nebyly to spíše ideje amerického vojensko-průmyslového komplexu, který získal ve válce významný vliv na politiku státu a který významným způsobem ovlivňuje i současnou zahraniční politiku USA? Ty se sice významně podílely na porážce Německa, ale právo jednat s Evropou a se svým válečným spojencem, bez něhož by válku s Německem nikdy nevyhrály, tak, jak to vyjádřil onen první tajemník NATO, si usurpovaly; nikdo jim k uplatňování své moci podobným způsobem nedal mandát! Tím spíše, že jedna z velmocí, kterou snad bylo možno obviňovat z hegemonistických cílů, byla spolutvůrcem vítězství i poválečného uspořádání Evropy!
Myslím, že je na místě připomenout slova D. Eisenhowera, vojáka a politika, který se stal prezidentem Spojených států, v době, kdy opouštěl svůj úřad.Tehdy se velice rozhodně vyjádřil o skutečném nebezpečí, jež by mohlo ohrozit samotné základy Spojených států, a které mohlo zásadním způsobem ovlivnit jejich politiku.
D. Eisenhower prohlásil, kromě jiného: "Spojení ohromné vojenské moci s rozsáhlým zbrojním průmyslem je něčím novým v amerických dějinách. Totální vliv tohoto spojení - vliv hospodářský, politický, ba dokonce duchovní, - lze cítit v každém městě,v každém státě, v každé kanceláři federální vlády. Uznáváme to, k čemu dospěl vývoj, ale nesmíme ignorovat jeho vážné důsledky. Náš boj, naše zdroje, naše živobytí je ve hře; tak jako je ve hře samotná stavba naší společnosti. Musíme být ve vládních výborech na stráži proti získávání vojenským-průmyslovým komplexem, ať už záměrnému či nechtěnému, neoprávněného vlivu.
Existuje potenciál pro katastrofální nárůst nepříslušné moci a tento potenciál bude přetrvávat. Nesmíme nikdy dopustit, aby síla tohoto spojení ohrozila naše svobody, nebo náš demokratický proces. Nesmíme nic považovat za samozřejmost. Pouze obezřetná a informovaná veřejnost může udržet v patřičných mezích moc ohromné průmyslové a vojenské obranné mašinérie, a to v souladu s našimi mírovými metodami a cíli tak, aby bezpečnost a svoboda mohly vzkvétat bok po boku."
Konec první části.