May 2015

4.ČÁST ROZHOVORU P.SMITHA SE S.COHENEM

6. may 2015 at 10:39 | VETERANUS
4.ČÁST ROZHOVORU P. SMITHA SE S.COHENEM
Smith:Chtěl bych se na věc podívat z druhé strany a zeptat se: jak se díváte na strategické cíle Ameriky? Ptám se na to v kontextu s vaší analýzou, kterou jste provedl v práci "Krach křížového pochodu" (Failed Crusade), tedy v kontextu s "transitionologií"; vy tak nazýváte to paradigma, podle kterého se Rusko musí stát rájem volného trhu. Z vaší knihy je jasné, že v důsledku toho došlo ke vzrůstu a ochraně podvodníků, kteří uchvátili velkou část akcií národa. Dnes často slyšíme o "změnách" v Rusku. Jaké jsou dnes ambice Washingtonu?
Mám za to, že ukrajinská krize představuje ten nejsilnější úder na bezpečnost Ameriky. Úder silnější, než kterým byla válka v Iráku se svými dlouhodobými následky; příčina je teď jasná. Cesta k národní bezpečnosti Ameriky znovu probíhá Moskvou. Neexistuje jediný vážnější problém regionální bezpečnosti a s tím spojenými problémy národní bezpečnosti, které bychom mohli řešit bez úplného součinosti s jakýmkoliv vůdcem Kremlu. Tečka. Nemám. Co bych dodal.
Mluvíme o Blízkém Východu, mluvíme o Afganistánu, mluvíme o energetice, mluvíme o klimatu, mluvíme o rozšiřování jaderných zbraní, o terorismu, o sestřelených letadlech, mluvíme o dvou bratrech teroristech z Bostonu.
Podívejte se: mám na zřeteli onu tradiční bezpečnost Ameriky, která mne zneklidňuje, která zajišťuje bezpečnost mých dětí, mých vnoučat i mne samotného; vše to se odehrává v době, která je mnohem nebezpečnější, než bylo období studené války, protože v současné době je méně struktur, je více nestátních hráčů, je více nekontrolovaných jaderných technologií a materiálů…. Bezpečnost může být jen částečná; ale i ta odvisí od americko-ruské spolupráce v širokém měřítku, tečka. A právě v tomto okamžiku ztrácíme na Ukrajině Rusko, ztrácíme je pro národní bezpečnost Ameriky; a jestli už dokonce zítra skončíme se svou činností, tak Rusko už nikdy- při nejmenším za života celé generace, nebude ochotno s Washingtonem spolupracovat v otázkách bezpečnosti tak, jak tomu bylo před začátkem této krize.
To je důvod, o kterém soudím, že architekti americké politky ve vztahu k Rusku i k Ukrajině destruují národní bezpečnost Ameriky; to je důvod, proč jsem patriotem, protože tito architekti poškozují bezpečnost Ameriky. O tom jde řeč, a kterýkoliv rozumný člověk, který není zasažen putinofóbií, musí být schopen toto vidět.
Publikováno 24.4.2015





3.ČÁST ROZHOVORU P.SMITHA SE S.COHENEM

6. may 2015 at 10:36 | VETERANUS
3. ČÁST ROZHOVORU PATRICKA L. SMITHA SE STEPHENEM F. COHENEM.
Smith: Myslím si, že hříchem Putina, v širokém smyslu slova, je jeho připravenost přijmout výzvy, obarvit je všemi barvami a stavět východní ideály proti ideálům západním; v užším slova smyslu pak je to ústup od neoliberálního ekonomického režimu; ten má naopak jednohlasnou podporu Washingtonu. Samozřejmé je, že má Putin za co odpovídat, ale zdá se mi, že se nestaví do roli obránce toho všeho, co dělá. S čím se potýká ve své zemi? Co se pokouší udělat?
Řeknu krátce. Když se ptám Rusů, domnívají se, že odpověď spočívá v tom, že mu americký prezident závidí. U nás bylo v poslední době hodně neúspěšných prezidentů. Clinton se prakticky znemožnil sám; Bush ztratil oblibu pro válku, do které nás zatáhl a o které nám lhal; Obama se přímo před očima scvrkává, má jeden neúspěch za druhým. Na druhé straně Putin je autorita, jeho postavení v Rusku se upevňuje z roku na rok.
Mimochodem: donedávna byl Putin hlavním evropským státním činitelem, o tom nelze pochybovat. Ve 21. století s ním snad může v jedné řadě stát Merkelová, avšak stojí daleko od něho. To je fakt, ať se nám Putin líbí či ne. To mění vše. Ale nechť vše posoudí historie. Jak říkal Lenin, projde "x" roků, historikové se ohlédnou dozadu a zhodnotí všechny plusy a mínusy. A to bude jiná situace.
Uvedu jen krátkou historickou perspektivu: Putin dostal moc především proto, aby zachránil Jelcinovu rodinu od obvinění z korupce; první "ukaz", který podepsal jako prezident, osvobozoval Jelcinovu rodiny od soudního postihu v budoucnosti. Mezi jiným, on svůj slib plní. Jedním z argumentů o Putinovi v Rusku je to, že je věrný svým přátelům a svým pověřencům; nemůže žádného z nich poslat do penze. Uznává kodex cti pracovníka KGB. Mně se to vcelku i líbí. Je to lepší, než když ti vrážejí kudlu do zad…
Vycházím z toho, že ať už moc získal jakkoliv a i z jakýchkoliv důvodů, začíná se sám sebe ptát, jaké má poslání, co o něm řekne historie. Putin sám v tom má absolutně jasno. Ruský stát se zhroutil ve XX. století dvakrát. Udělejme si přestávku a zamysleme se nad tím, co to znamená. Rusko se zhroutilo během revoluce v roce 1917 a Sovětský svaz se rozpadl v roce 1991; byl roztrhán na kousky. Když se stát zhroutil, nastalo to, co Rusové nazývají zmatkem, "smutou", tedy dobou neštěstí. "Smuta"- to jsou útrapy a hoře, to je vpád zvnějšku, to je občanská válka, to je národní bída. Právě takové Rusko zdědil Putin. Vzpomeňte jen, že když se dostal k moci v roce 2000, mohlo Rusko v důsledku Jelcinovy politiky zkrachovat potřetí. Gubernátoři byli prodejní, neřídili se zákonem, neplatili daně, mnozí řídili své oblasti jako by to byla kriminální lenní knížectví. Rusko bylo zcela nechráněno, při tom se NATO rozšiřovalo. Rusko nemělo na světové události žádný vliv.
Putin se dostává k moci a chápe, že jeho prvním úkolem je zastavit rozpad státu, tedy to, co on nazývá vertikálou; Rusko bylo vždy řízeno shora dolů, centralizovaně. Stávalo se skoro neřiditelným vzhledem ke svým obrovským rozměrům. Putin se rozhodl, že je třeba především udělat to, aby se něco podobného nikdy nemohlo opakovat. V ruské historii bylo tím nejstrašnějším to, když nastal onen zmatek, ona "smuta", tedy, když se stát rozpadal. Zamyslete se nad tím: od roku 1917 do roku 1991 se to stalo dvakrát v největším, co do rozměrů, státě světa.. Zná historie ještě podobný precedent? Jak může lídr dostat moc a nevidět, že…<<<
Až se tedy překlad první části rozhovoru. Teď pokračuji další jeho částí. Tato byla 4.2.2015 publikována na stránce http://inosmi.ru/world/20150504/227843684.htmla byla nazván takto:
Architekti politiky USA ve vztahu k Rusku a Ukrajině destruují národní bezpečnost Ameriky (část 1).
Cohen v této části rozhovoru dokončuje analýzu dědictví, které získal Vladimír Putin, a objasňuje, proč Putin soustředil svou pozornost na "ztracené alternativy"; tedy na ty varianty, které sice mohly být realizovány, avšak realizovány nebyly. Pro Cohena byla jednou takovou nerealizovanou alternativou ta, při které mohla být provedena taková demontáž sovětského systému, jež by umožnila vyhnout se těžkostem, jež vznikly jeho demontáží.
Putin obdržel jako dědictví dostal rozvaliny, které nazval "katastrofou".
Jako ruský lídr se Putin během let měnil; platí to zejména o zahraniční politice; ale i o tom, co se týká politiky vnitřní. Prvním jeho impulsem byl pohyb směrem k zavedení množství reforem cestou volného trhu a proti progresivní dani. Zavedl 13% plošnou daň, Stave Forbes byl tehdy nadšen, že?
Putin navrhl Georgi Bushovi mladšímu to, co Jelcin Clintonovi navrhnout nemohl; totiž plnohodnotné rovnocenné partnerství. Jak to udělal? 11. září 2001 telefonuje Bushovi a říká mu: "Ať uděláte cokoliv, jsem s vámi". A na to Bush odpovídá: "Mně se zdá, že budeme nuceni začít válku v Afgánistánu". A Putin na to: "Mohu vám pomoct. Máme v Afgánistánu velké rezervy a možnosti. Mám dokonce k dispozici armádu, která se jmenuje "Severní aliance". Já vám ji předám. Chcete dostat právo přeletu? Vycházejte z toho, že už toto právo máte!"
Kolik jen našich životů zachránil Putin v době naší pozemní války v Afganistánu? Víte, jakou cenu za to v Rusku zaplatil? Všichni lidé, kteří se tam zabývají otázkami bezpečnosti, byli proti němu.
Byli proti němu? Můžete mi to objasnit?
Ano, byli proti němu. Vy si myslíte, že tam nebyli lidé, kteří neměli chuť vidět Ameriku na kolenou? Tak často na nás i Amerika napadala. Ať teď ví, co to je! Ale Putin se domníval, že dosáhl svého, že dosáhl toho, co se nepodařilo Jelcinovi; a že to bude pro Rusko představovat zisk. Putin dosáhl skutečného strategického partnerství s Amerikou. Vzpomeňte si, že i on měl starosti s radikálním islámem, protože v Rusku vyznává islám téměř 20 milionů občanů. Rusko se nalézá jak na Východě, tak i na Západě; rozkládá se na obou stranách fronty.
A jak na to Bush odpovídá? Novým rozšiřováním NATO, jednostranným vypovězením Smlouvy o protiraketové obraně; USA tak vypovídají smlouvu, která tvořila základ jaderné bezpečnosti Ruska; to byla skutečná zrada. Tak se odpovídá člověku, který zachránil životy našich občanů? Právě v této chvíli se dostává do oběhu slovo "zrada".
To je pro Putina důležité slovo.
Nejen pro Putina. Když se Medvěděv stal prezidentem v roce 2008, tak toto slovo rovněž použil. "Amerika porušila své slovo, byla to ona, kdo nás zradil, kdo nás oklamal, více Americe nevěříme ani slovo". Toto jsme neměli dělat; měli jsme dodržet i slovo, které od nás dostal Gorbačov; i ten měl dostat v písemné formě slib, že se NATO nebude rozšiřovat.
Tato důvěra, tato naivní důvěra na straně Rusů, kdy předpokládají, že u Američanů existuje něco takového, jako je dodržení daného slova, kdy u nich vzniká dojem, že mají co do činění s čestnými lidmi, a najednou vidí opak, to vedlo k tomu, že se chovají tak, jak se chovají. To vše bylo pro Putina, a nejen pro Putina, ale pro celou politickou třídu, zradou; a Putin za to zaplatil.
Slyšel jsem, že zástupci pravého křídla ruských inteletuálů jej nazývali usmiřovatelem Západu. Řečeno velmi měkce. I dnes lze slyšet od nich taková slova: "Mariupol? Oděssa? Neměli jsme je obsadit najednou? Vždyť patří nám. O čem Putin vlastně přemýšlí? Proč o takových věcech vůbec přemýšlí?"
Tak se stalo, že Putin nastoupil svůj kurz; následovala řeč v Mnichově v roce 2007. A McCain seděl v první řadě mezi jeho posluchači a poslouchal. Putin říká: "Poslyšte, my chceme být vašimi partnery, právě to, co děláme, děláme od okamžiku, kdy se k moci dostal Gorbačov. Věříme v myšlenku jediného evropského domu. Avšak pokaždé, kdy se na vás obracíme nebo s vámi hovoříme a předpokládáme, že jsme se s vámi domluvili, chováte se jako hegemon; chce-li někdo zůstat na vaší straně, musí dělat to, co říkáte vy".
Putin přijel do Mnichova proto, aby řekl: "Svým špatným chováním ve vztahu k postsovětskému Rusku riskujete to, že se začne nová studená válka".
McCain si vyložil jeho slova tak, že novou studenou válku vyhlášuje.
Démonizace Putina však začala ještě dříve; začala ještě před jeho mnichovskou řečí; začala tehdy, kdy začal vytlačovat ze země některé naftové společnosti, které náležely těm, koho podporovali američtí oligarchové. Podíval jsem se na to pečlivě: v žádné velké zemi, kde se těží nafta, není dovoleno, aby majoritní část naftu těžících společností vlastnili zahraniční majitelé.
Je velice dlouhá historie o tom, jak se Putin v amerických masových sdělovacích prostředcích mění z nepochybného demokrata, který se chce stát partnerem Ameriky, v dnešního Hitlera, jak jej nazvala Hillary Clinton. Jen se podívejte na to, co se vyklubalo z celé té rusofóbie.
V telekanále "Russia Today" nedávno proběhl dokumentární film o tom, jak Putin vypráví o době, kdy bylo přijato rozhodnutí o tom, co se stalo v Krymu. Je to udivující: podobné úvahy se objevily v onu noc, kdy byl svržen Janukovič během státního převratu, který byl podporován Američany. Můžete udělat analýzu Putinových úvah o Krymu, jež vedly k annexi Krymu?
Podle mého názoru, došlo na straně Putina k některým chybám. Dnes o Krymu víme více, avšak z jeho slov lze usoudit, že došlo v této věci ke sporům. Není vše tak jednoznačné, jak on říká. Sporů se zúčastnily dvě strany.
Jedna říkala: "Je třeba zabrat Krym hned, neboť jinak budeme nuceni bojovat později s NATO". Druhá strana říkala: "Nechť se tam provede referendum v otázce spojení s Ruskem; více než 80% bude pro spojení s Ruskem. Sami nebudeme projevovat aktivitu; jen zjistíme mínění obyvatel, a my pak řekneme, že o výsledcích budeme přemýšlet. A mezitím uvidíme, co se bude dít v Kyjevě". Kreml mínění obyvatel Krymu zjistil. A to se pak stalo pro Putina argumentem. Získal Krym, který se chtěl stát součástí Ruska, a Putin mohl říci Washingtonu: "Chtěli jste, aby Krym zůstal součástí Ukrajiny? Já chci na oplátku získat trvalý zákaz toho, že se Ukrajina nestane členem NATO, a že dojde k federalizaci podle ukrajinské Ústavy; to je to, co musím navrhnout svým krymským bratrům".
Nakonec prohráli ti, kteří říkali, že Krym bude pro Putina trvale tou nejdůležitější trumfovou kartou. Zvítězila vša druhá strana.
Lze vše to považovat za Putinovu zásluhu, avšak vše probíhalo ve skutečnosti trochu jinak. Všichni byli závislí na zpravodajských informacích, které přicházely z Kyjeva, jokož i z Krymu a z Donbasu. Po zhlédnutí filmu je zřejmé, že zlomovým momentem byl svržení Janukoviče. Nesmíme zapomenout, že evropští ministři zahraničí, Polska, Německa, Francie, byli svědky uzavření dohody a souhlasili s tím, že Janukovič vytvoří koaliční vládu a zůstane prezidentem do prosince; avšak všechno zvrátila ulice. Nikdy nezapomenu, jak obrovitý Kličko stál na Majdanu a z výšky svých dvou metrů vyhlásil, že došlo k velkému triumfu v podobě dohody; a tehdy jakýsi nevysoký člověk odtáhl mikrofon na stranu a řekl: "Táhni odtud ke své mámě. Zítra tento papír bude na ulici hořet". A druhého dne se tak skutečně stalo. Toho večera bylo možno vidět, jak vypadá neporažený mistr světa v boxu v těžké váze, když je smrtelnkě vyděšen.
To byl ten převratný okamžik; avšak v našem podání má všechno "na svědomí Putin"; Putin však "měl vše na svědomí" proto, že se stal centrální démonizovanou osobou.
Co my sami děláme pro to, aby byla ukrajinská otázka řešena? Hovořil jste o "naději", když jste mluvil o domluvě z února, že bude přerušena palba; hovořil jste o Minsku II, jako o "poslední nejlepší naději". To se mi nelíbilo. Naděje-to je něco jako ctnost, ale ona může být také velice krutou.
Jakýkoliv člověk, který má zdravý smysl a dobrou vůli, ví, že se něco podobného nachází v oblasti určitého druhu samosprávy (home rule), jež byla vytvořena ve Spojeném království; nelze to však nazývat federativní Ukrajinou, jestliže to tak pohoršuje Kyjev. Podle Ústavy jsou gubernátoři všech ukrajinských regionů jmenováni Kyjevem. Je však pravděpodobné, že něco takového nelze realizovat dokonce ani v Západní nebo na Střední Ukrajině. Ukrajina se fragmentuje.

NÁVŠTĚVA, O KTERÉ SE V ČESKU MLČÍ

3. may 2015 at 8:24 | VETERANUS
NÁVŠTĚVA, O KTERÉ SE V ČESKU MLČÍ
Podle elektronické verze ruského deníku "Izvěstija" se v Moskvě 29. dubna 2015 uskutečnilo zajímavé setkání s prezidentem země, která je, či má být, podle slov a činů amerického prezidenta Obamy, izolována od světa. Toto setkání, jak mohu soudit, ušlo, či bylo "ujito", pozornosti českých médií, včetně veřejně právní televize. Přiznávám, že své tvrzení opírám jen o nesoustavné sledování hlavních zpravodajských relací a o pravidelné čtení dvou deníků: ve čtvrtek je to "MfD" a v sobotu "Právo". MfD kupuji jen a jen proto, abych získal pro svou manželku týdenní program televize, a sobotní "Právo" proto, že se mi jeví jako jediné denní tiskové médium, o kterém mohu konstatovat, zejména v poslední době po jisté výměně redaktorů, snahu o vyváženost komentářů, a absenci snah o drastické "vymývání mozků" mycími prostředky západní provenience.
Moskevské setkání mne zaujalo především pro to, kdo byli těmi mezinárodně známými osobnostmi, kteří se jaksi nepodřídili nátlaku amerických politických činitelů, aby spatřovali současné Rusko a jeho prezidenta za původce všeho zla; kteří si ale, a to se mi zdá nejdůležitější, uvědomují, že se mezinárodní politika nachází, podle vyjádření tiskového mluvčího Vladimíra Putina Dmitrije Peskova, nikoliv v "zostřené mezinárodní", ale v "turbulentní" situaci. Fotografie, kterou "Izvěstija" uveřejnily, na níž si prezident Putin podává ruku s Kofi Ananem, nositelem Nobelovy ceny míru, a přihlíží tomu Jimmy Carter, ex-prezident USA, nesvědčí zrovna o tom, že si podává ruku s osobou, v níž je, podle interpretace i některých českých publicistů, koncentrováno veškeré zlo současného světa.
Nebudu zabíhat do vysvětlování fyzikálních vlastností turbulence, (nejsem k tomu ani kvalifikován). Více mi pomůže empirie pilota, který ví, že přechod laminárního proudění kolem křídla, do turbulentního, znamená ztrátu vztlaku a pád letadla. Vyjdu z toho, že slovo "turbulence" je odvozeno od latinského adjektiva "turbulentus"; to znamená na prvním místě: "uvedený ve zmatek, nespořádaný, zmatený" (dalšími významy se zabývat nebudu). Prosím vážené čtenáře mého článku, aby si všimli toho, že něco muselo být někým uvedeno, nikoliv, že se tam ocitlo spontánně, samo od sebe. Alespoň tak to chápu. Tím, kdo zavedl mezinárodní situaci do turbulentního stavu, kterým je charakterizována mezinárodní situace 70 roků poté, když předchozí obdobná turbulentní situace světa byla řešena až válkou, se zabývat nechci. Mé soudy by byly jistě velice subjektivní.
Když ale vidím, že ve skupině oněch "stařešin" světové politiky, vedle už jmenovaných, jsou takoví lidé jak Henry Kissinger, Jean Chretien, Nicola Sarkozy, tak usuzuji, že ona turbulence získává nekontrolovatelný průběh a že ti, nejrozumnější a nejzkušenější lidé této planety, si to uvědomují a chtějí udělat něco k tomu,aby ona turbulence nerezultovala v pád celého světového politického systému, případně lidské civilizace jako takové. Vždyť v turbulentním proudění vykonávají částice kromě posouvání též i složitý vlastní pohyb, který vede ke vzniku vírů. O tom, k jakým důsledkům v mezinárodní politice vede ona turbulence, dnes se tomu také říká "řízený chaos", vidíme na příkladech Libye, Iráku, Afgánistánu, Sýrie, Ukrajiny . Tyto příklady ukazují zela jasně, že teorie, která předpokladá, že lze chaos, tedy turbulenci, řídit, je od samého počátku chybná. A je-li chybná teorie, pak asi ani praxe, z ní plynoucí, nebude správná.
Osobně jen spekuluji o tom, že oni činitelé si připomněli situaci z doby "karibské raketové krize". Tu tři její hlavní aktéři později charakterizovali jako stav, kdy vedle dovedného, a nakonec i odpovědného, menedžmentu, a díky tomu, že existovala jistá empatie u všech aktérů krize, stálo vedle nich i obrovské štěstí. Tedy ona "zlatá muška". A že jim došlo, že podobné štěstí by lidstvo už mít nemuselo. Jak se nakonec shodli v roce 1992 McNamara s N.S.Leonovem a G.M.Kornijenkem.
O tom, co si oni představitelé s Vladimírem Putinem řekli, co bylo tím hlavním motivem, proč vážili cestu do Moskvy a proč to byla právě Moskva, kam se odebrali, lze se jen dohadovat. Co si však dovoluji tvrdit je to, že oněm pánům, případně těm, kteří je o pomoc požádali, došlo, že se svět znovu ocitá blízko okraji propasti jaderné katastrofy. A že blízko této propasti ocitá proto, že jedna z jaderných mocností světa je dotlačována k hranici "kritické reakce". Tedy k hranici, kdy bojovník nasazuje všechny síly, protože "nemůže ani uniknout, ani očekávat milost". A že se Rusko ocitá v podobné situaci, v jaké se, podle legendy, ocitlo oněch 28 Panfilovců v bitvě u Moskvy v listopadu 1941. Kdy už ustupovat nebylo kam, protože za jejich zády byla Moskva.
Ať už se ona legenda a výrok připisovaný veliteli poručíku Kločkovovi zakládá na pravdě či nikoliv, nemohu se zbavit dojmu, že Rusové dneška, netvrdím, že všichni, by mohli uvažovat podobně. Kam ještě mají ustupovat pod tlakem NATO a Západu? Zejména poté, kdy se ocitlo v situaci, kdy ztratili důvěru ve slova, která jim byla adresována? Lze se Rusům divit, když nevěří slovům, že se NATO rozšiřuje na východ k jejich hranicím z čistě obranných pohnutek? Vždyť ještě dnes žijí v Rusku pamětníci toho, jak je ujišťoval Hitler v roce 1941, že soustřeďuje své armády ve východním Polsku, aby je odvedl zpod úderů britského letectva, když se nakonec ukázalo, že je soustřeďuje tam proto, aby mohl Rusko napadnout!
Osobně nepovažuji výroky prezidenta Putina o tom, že uvažoval o rozkaze atomovým prostředkům zaujmout zvýšenou pohotovost, jako vyhrožování, jak je to často našimi publicisty prezentováno, ale jako výzvu k tomu, aby se jeho slova brala vážně. A to nejsou slova agresora, ale poctivá, čestná, slova člověka, který podle Ústavy má vrcholnou odpovědnost za Rusko, a který se cítí povinen upozornit protivníka na to, že už se těsně přiblížil k oné hranici "kritické reakce". Kdy «отступать некуда»?
Leonid Kalašnikov, první zástupce výboru Státní Dumy RF pro mezinárodní záležitosti označil tuto skupinu stařešinů, kteří navštívili Moskvu a besedovali s prezidentem Putinem, za tu složku občanské společnosti, která má vliv na vedení kterékoliv země. Při tom Kalašnikov zdůraznil, že "je třeba ocenit u prezidenta Putina to, že on, nehledě na podráždění, které vzniká u kteréhokoliv vůdce jakékoliv země, jestli se vůči němu projevuje nekorektní chování", který nehledě na to "je ochoten setkávat se západními politiky a pokouší se objasnit jim politiku vlastní země".
K takovému názoru se bez výhrad připojuji. Nevím, jestli bych něčeho takového byl sám schopen.
V Třebíči dne 3.5.2015