April 2015

2. ČÁST ROZHOVORU SMITHA S COHENEM

26. april 2015 at 8:47 | VETERANUS
2. ČÁST ROZHOVORU PATRICKA L. SMITHA SE STEPHENEM F. COHENEM.
Přepisují to, co bylo tisku předáno. Je to tak?
Do nedávno tomu tak bylo…Neprováděl jsem analýzu toho, zkušený žurnalista a analytik, který ví, jak klást otázky a který má přístup k informacím, by totéž mohl udělat během týdne. Jsem připraven se vsadit, co ukáže taková analýza: v těch částech Ukrajiny, které teď Kyjev vládne, je méně demokracie, než jí tam bylo před svržením Janukoviče. Je to hypotéza, ale zdá se mi, že New York Times a Washington Post by měly toto téma prozkoumat.
Mně se zdá, že prohlášení Kyjeva o tom, že válka na východě Ukrajiny je "protiteroristickou operací" je tou nejnehoráznější nálepkou, kterou současná moc vytvořila.
Proč ale s něčím takovým Washington souhlasil? Vždyť na tyto otázky má vliv. Bez Washingtonu by se dnešní Kyjev ocitl u soudu pro bankrot, a neměl by vůbec žádnou armádu. Proč Washington neřekl: "Nenazývejte tuto operaci protiteroristickou operací"? Vždyť tím, že ji tak nazvete, tak blokujete cestu k rozhovorům, Protože s teroristy nelze vést rozhovory, ty je třeba prostě ničit, protože jsou to vrahové, kteří jsou pevně přesvědčeni, že je třeba zabíjet.
A říkat, že to není občanská válka, ale jen prostá ruská agrese, znamená opouštět lidské rozměry celé takové války a ignorovat svobodnou vůli těch lidí, kteří na východě bojují- všech těch holičů, taxikářů, bývalých novinových reportérů, školních učitelů, uklízečů, elektrikářů, kteří tvoří přibližně 90% bojovníků-povstalců. Jsou tam i Rusové, z Ruska. Avšak ukrajinská armáda prokázala, že není schopna porazit to nebo alespoň zadržet to, co bylo na samém počátku různorodou, partyzánskou, špatně vyzbrojenou a vycvičenou bojovou silou.
Zděšení vyvolává to, že Kyjev používá k ostřelování a bombardování dělostřelectvo, minomety, do nedávno dokonce letectvo, při čemž ostřeluje nejen velká města typu Doněcka a Luganska, ale i další obydlená místa. To vše jsou města s 500 tisíci obyvatel,a jak se mi zdá jsou zasaženy dva či tři miliony obyvatel. To je nezákonné. Oni jsou válečnými zločinci, jestli budeme předpokládat, že povstalci ostřeluji své matky, své otce, své sestry. Ano, to dělá Kyjev s podporou Spojených států. Takže Spojené státy jsou spolu účastny na ničení měst, na zabíjení lidí na východě. Jestliže Nulandová mluví před kongresem a říká, že zabitých je pět, šest tisíc, tak je to číslo, které uvádí OSN. Tento počet představuje počet mrtvých v márnicích. Kolik mrtvých však není vůbec nalezeno? Německá rozvědka hovoří o 50 ti tisících.
Od dob Clintonovy administrativy neustále žvaníme o právu chránit lidi, kteří jsou oběťmi humanitárních krizí. Milion, možná více, uteklo do Ruska, to je údaj OSN. Ještě půl milionu uteklo do dalších míst na Ukrajině. A jaksi nepozoruji, že by ze strany USA byly podniknuty nějaké humanitární akce? Kde je Samanta Power, která vynalezla "právo chránit"? Zavíráme oči pře humanitní krizí, do které jsme hluboce zataženi. Je to skutečná hanba, bez ohledu na to, jestli se nám Putin líbí nebo ne. K Putinovi to nemá vůbec žádný vztah. Má to ale vztah k charakteru americké politiky a k charakteru Washingtonu. A k charakteru amerického národa, jestliže se tento s tím smiřuje.
Psal jste, že druhé minské ujednání je jedinou nadějí, která ještě zůstala. Řekněte mi, prosím, krátce, co si o "Minsku-2" myslíte, jestli toto ujednání má šanci na to, aby se udrželo.
V druhém minském ujednání se nachází mnoho pohyblivých částí. Jejich hlavní část- přerušení ostřelování a stažení na obou stranách těžkého dělostřelectva. Zdá se, že tato část ujednání je na obou stranách dodržována, avšak klid zbraní je velice nepevný. Teď je na čase, aby se přešlo k řešení politických otázek. Předpokládá se, že Kyjev bude realizovat určité ústavní reformy a dá východním oblastem jistou autonomii. Ve východních oblastech musí být provedeny nové volby, jež budou odpovídajícím způsobem odpovídat ukrajinským zákonům. Jestli vše do prosince bude provedeno, pak se rusko-ukrajinská hranice dostane pod kontrolu kyjevské moci a evropských pozorovatelů. Politická část bude tou nejtěžší, protože se jí nedostává podpory od kyjevských politiků
Prezident Porošenko jel do Minska, protože neměl jinou možnost. Merkelová řekla, že bude muset podepsat druhé minské ujednání. Avšak Kyjev je naladěn ultranacionalisticky. Nechce Východu ani Rusku ustoupit. Dosáhnout toho, aby byl "Minsk-2" schválen kyjevským parlamentem bude velice těžké. Dnes však tím hlavním, na čem spočívají ujednání "Minsk-2", je uvědomění si toho,že je to poslední optimální šance vyhnout se rozšíření války, která může docela dobře vyústit v přímou válku s Ruskem. Po tomto interview přijal parlament v Kyjevě řadu zákonů, které jsou buď v protikladu s podmínkami sjednanými v Minsku, nebo které tyto podmínky přímo anulují.
"Minsk-2", to je společná iniciativa Merkelové a francouzského prezidenta Hollanda. Nevím, proč si Merkelová na poslední chvíli uvědomila, že se situace liší od toho, co si myslela, avšak je z toho zoufalá. Je třena vidět, že má tato žena kolosální výkonnou odpovědnost za ekonomickou krizi Evropské unie a Řecka. Nepřátelé "Minska-2"…
Myslím si, že hlavním nepřítelem je Washington.
To je pravda, i když bych nechtěl Washington nazývat nepřítelem, avšak nelze být v tomto směru dětsky naivní. Washington řídí mezinárodní valutový fond (MVF). Washington řídí NATO. NATO a MVF, to jsou ty organizace, které mohou válku na Ukrajině buď rozšířit nebo ji zastavit.
Ať už bude rozhodnutí ve Washingtonu dělat Obama nebo někdo jiný, je dnes nejvyšší čas, aby rozhodnutí byla učiněna.
Všichni protivníci ujednání "Minsk-2" vystupují svobodně v novinách i v televizi, jsou citováni jako zcela rozumní lidé. Avšak v establishmentu není jediný člověk, který by uvažoval odlišně. Navenek je to velice nerovnocenný boj. Nezbývá, než doufat, že se v temných chodbách a v matně osvětlených kancelářích ve Washingtonu vedou vážné rozhovory na toto téma. Já si však myslím, že se tak neděje. 23. března hlasovalo 48 kongresmanů proti tomu, aby byly Kyjevu dodány zbraně, což jsem ve svém dopise velmi ocenil.
Naše postsovětská politika se po roce 1991 stala válkou, která je vedena jinými prostředky. Podle mého názoru nebyla studená válka nikdy ukončena. Změnila se taktika, možná i strategie, avšak žádná pauze nebyla.
Je to komplikovaná otázka. Dnes spočívá hlavní problém v tom, jak donutit americkou politickou třídu k tomu, aby nově přemýšlela o Putinovi. Dnes používají Putina k tomu, aby ospravedlnili jakoukoliv svou činnost, již považují za potřebnou, a nic nepřehodnocují. Avšak Putin se objevil mnohem později.
Není vhodné, aby historické skutečnosti sloužily k vytváření triumfální linie jednání; ona triumfální linie hlásá, že jsme nad Sovětským svazem zvítězili a že tímto vítězstvím byla studená válka ukončena. Podle slov Gorbačova, Reagana i Bushe skončila studená válka v roce 1988, nebo v roce 1990. Když odcházel Reagan z Bílého domu, zapsal si do svého deníku (zdá se, že to bylo v lednu 1989): "Skončili jsme se studenou válkou". Z toho vyplývá, že uvažoval tak, že ukončil tuto válku společně s Gorbačovem. Byl jsem v Moskvě, když se on za letního žáru, zdá se, že to bylo v červenci 1989, procházel po Rudém náměstí, a kdosi na něj zavolal: "Prezidente Reagane, jsme stále impériem zla?" A on velice přívětivě odpověděl: "Už nikoliv, to bylo kdysi…teď se vše změnilo".
Studená válka byla strukturovaným jevem. Jestliže prezident řekl, že skončila, tak to vůbec neznamená, že se tak stalo. Avšak v roce 1989 zde byla Malta, kde George Bush starší spolu s Gorbačevem řekli, že byla studená válka ukončena, a to pokračovalo ještě v době sjednocení Německa. V období od roku 1988 do 96.tých let hovořili světoví lídři, že skončila. Velmi hezky o tom psal vyslanec Reagana v Moskvě Jack Matlock; jelikož on byl v Moskvě v té době, pak je to, co napsal, velice pravdivé. Proto dělat rovnítko mezi rozpadem Sovětského svazu a koncem studené války, je historicky chybné.
Později Bush pokračoval po této oficielní cestě, po které on šel spolu s Gorbačovem, když říkal, že ve studené válce nebylo poražených, že jejím skončením vyhráli všichni. Bush se této linie držel až do doby, než se ukázalo ve výzkumech, že zaostává ve své kampani za znovuzvolení za Clintonem. A tak v roce 1992 prohlásil, že jsme to byli my, specielně on, kdo ve studené válce zvítězil. Brzy na to jsem se setkal s Gorbačevem. Má žena Katrina vanden Heuvel i já jsme se s ním přátelili už několik roků. Byl silně dotčen, jemu se zazdálo, že byl zrazen. Jelikož však byl velkomyslným člověkem, tak to Bushovi prominul.
Ale v daném okamžiku, tj. v 91. a v 92. roce…byla to prostě slova, ale jak říkají Rusové- "slovo je rovněž čin". Tím, že Bush prohlásil, že jsme ve studené válce zvítězili, připravil půdu pro to, aby začala svou činnost Clintonova administrativa a vycházela z téze o americkém vítězství; specielně to znamenalo, že se začalo s rozšiřováním NATO.
A historie nás přivedla tam, kde se ocitáme teď.
Co se změnilo v americké politice ve vztahu k Rusku od roku 1991 do dneška, a co se nezměnilo?
Myslím si, že historii známe-je to to, o čem jsem právě hovořil. Za kulisami probíhaly diskuze v různých skupinách po celé 90. roky. Avšak rozhodnutí, která mají historický význam- ať už hovoříme o Vietnamské válce, či o předmětu, který zajímá mne, (tj. proč otroctví a segregace se zachovaly tak dlouho na americkém Jihu, kde jsem vyrostl), nelze objasnit pouze jedním činitelem. Téměř vždy je činitelů velké množství. Avšak v letech 90. tých tu byli i lidé, kteří byli přesvědčeni, že nadešla příznivá chvíle k tomu, aby byly zafixován úspěch skončení studené války k rozvinutí rusko-amerického strategického partnerství a rovnocenného přátelství na široké frontě. Tito lidé však byli romantiky, jestli se lze takto vyjádřit.
Na této straně oceánu?
Zdá se mi, že tu byli lidé, kteří v něco takového věřili. Jsou zde rovněž lidé, kteří upřímně věří v postup demokracie, a napomáhání tomu považují za blahodárnou činnost; něčím takovým se zabývají i mí žáci. Věří v to a považují to za blahodárnou činnost. Proč bychom neměli pomoci dobrým zemím, aby dosáhly demokracie? Tito lidé jednoduše nevidí, že proces pokroku demokracie má i temné stránky, nebo s něčím takovým nepočítají. Lidé jsou prostě různí. Nesoudím je příliš tvrdě za jejich přesvědčení.
Jsou však i druzí, kteří říkají, že se Rusko znovu pozvedne a že my to nesmíme dovolit. Kromě jiného také proto musíme Rusko zbavit Ukrajiny. Psal o tom Brzezinski. V jisté době to byl on, kdo napsal, že Rusko spolu s Ukrajinou je velkou imperiální mocností, bez Ukrajiny však bude jen obyčejnou zemí. I ve Washingtonu byli lidé, byl jsem svědkem jejich konfidentských rozhovorů, kteří říkali, že Rusko už je zatlačeno a že je musíme v takovém stavu udržovat. Takový názor byl prosazován v administraci Clintona a takové mínění zjevně napomáhalo rozšiřování NATO.
Jako podpůrný argument uvádějí, že všichni chtějí vstoupit do NATO. Cožpak je můžeme takového práva zbavit? Vše je přece zcela jednoduché. Není tomu však tak. NATO přece není jakousi obchodní komorou druhého řádu. Není to bratrstvo s otevřeným členstvím, není to nějaká krajanská jednota. Je to organizace, která má zajistit bezpečnost, v níž jediným kriteriem pro členství musí být toto: "Upevňuje-li země-kandidát na členství bezpečnost druhých členů?" Ukrajinská krize, která se stala nejstrašnější krizí naší doby, dokazuje přesvědčivě, že nevybíravé rozšiřování NATO naši bezpečnost zeslabilo. Je to jako členství v Americké asociace penzistů, kdy dostáváte slevu pomocí amerických prostředků na obranu. Podobný argument je pravým šílenstvím.
A jsou tady ještě rusofobové, věční vojáci studené války a hlubocí strategičtí myslitelé. Vzpomeňte třeba Paula Wolfowitze, který napsal článek, v němž říká, že je třeba Rusko navždy zbavit možnosti, aby se stalo velkou mocností. Všichni takoví lidé tak hovořili…
Lze tady uvést vaše porovnání s Japonskem v roce 1945?
Otázka spočívá v tom, proč na to "skočil" Clinton. Zodpovězení této otázky nás přivede k Strobe Talbottu. Strobe byl žákem Isaiaha Berlina, který učil: jestli chceš porozumět Rusku, musíš znát jeho historii, kulturu i civilizaci. Je jasné, že kdybychom se přidržovali takového názoru, pak bychom nikdy, jak to řekl v roce 1996 či v roce 1997 George Kennan, nepřistoupili k rozšiřování NATO. Znal jsem Georgea, když 30 roků, pracoval v Princetonu. Sociální pozice Georgea vyvolávaly velký neklid, ale co se týká Ruska, pak vyslovil jednu velice důležitou myšlenku. Rusko pochoduje s vlastní hudbou, budiž, nelze tudíž dělat pokusy o vměšování, jinak bude zle. Je třeba mít trpělivost, je třeba chápat ruskou historii a síly, které v Rusku jsou. Stejnou pozici měl Isaiah Berlin. Podívejte se na současného Strobe Talbotta, který říká: musíme dodat zbraně, musíme svrhnout Putina, musíme vrátit Rusko zpět. To je však vměšování zvnějšku!
Jak tento člověk prošel cestu od A do B?
Říká se, že moc korumpuje, nebo v lepším případě mění člověka. Byl sousedem Clintona v pokoji v Oxfordu, a v důsledku toho se pak stal jeho poradcem o Rusku v Bílém domě. Je to velice chytrý člověk. Myslím si ale, že se v Rusku rozčaroval. Lidé, kteří pozorují Rusko, mají jednu zvláštnost: vytvoří si o Rusku svůj obraz, své Rusko. A když se v tomto obrazu zklamou, nemohou to Rusku prominout. Vzpomeňme Freda Hiatta z Washington Post. Fred psal v 90.tých letech z Moskvy, že tam bude velká demokracie. Podobně něco takového dělala většina hochů, kteří jsou teď na redaktorských funkcích. Rusko j e oklamalo. Oni to Rusku nemohou prominout, jako nelze odpustit ženě, která byla nevěrná. Nově myslet je pro ně nemožné. Je to taková zvláštnost, nejen americká, ale obzvlášť americká. S takovými lidmi, kteří se silně zhlédli v Rusku z doby Jelcina z let 1990.tých, a kteří byli přesvědčeni, že cesta bude kamenitá, jak si zvykli říkat, nelze dnes zavést jakoukoliv diskuzi. Avšak místo této kamenité cesty došlo ke "zkrachované křižácké výpravě". A s tím se oni nemohou smířit.
Částečně je to spojeno s Jelcinem.On se tak zoufale snažil získat nejen americkou pochvalu, ale i americkou lásku. Byl tak bezbranný, když ho začalo podvádět zdraví, stával se stále více rukojmím oligarchů; on tolik chtěl, aby byl ve Washingtonu považován za "Někoho". Podobně jako Gorbačov. Jelcin byl blízko tomu, aby odevzdal Washingtonu vše, co by si jen přál. Bylo tak až do války v Srbsku. A tehdy mu došlo, že Washington má určitý plán, jehož součástí je i rozšiřování NATO. V té době však už bylo pozdě, už neměl sil.
Později, když byl prezidentem Dmitrij Medvěděv (2008 2012), tak tento prohlásil, že ve skutečnosti volby nevyhrál Jelcin, ale vůdce komunistické strany Gennadij Zjuganv. Jestli budeme předpokládat, že Medvěděv nelže, jestli budeme vycházet z toho, že Medvěděv věděl o tom, co se stalo, pak všechny americké řeči o podpoře demokracie v Rusku, mohou vyhlížet při nejmenší jako sporné.
Přejděme k Putinovi. Jaký máte na to názor? Co chce on dosáhnout?
Na to nelze krátce či jednoduše odpovědět. To je spíše pro zvláštní univerzitní kurz, pro knihu. Je to pro daleko větší rozum, než který mám já. O tom mohou soudit historikové.
Někdy v roce 2012 jsem napsal článek "Démonizace Putina"; v něm jsem napsal, že mnohá tvrzení o Putinovi nejsou podložena, a že nelze ve Washingtonu provést racionální analýzu ruských činností, jak uvnitř vlastní země, tak i za hranicemi, protože vše probíhá a vše je filtrováno přes démonizaci tohoto člověka. Napsal jsem, že pokud se nezastavíme, bude se situace zhoršovat až do bodu, že se staneme heroinovými narkomany, kteří čas od času potřebují dávku. Nejsme s to o čemkoliv přemýšlet, jsme v zajetí Putina. Nejsme s to přemýšlet o jiných otázkách. A právě teď k tomu došlo v plném rozsahu. New York Times tehdy můj článek zamítly a publikoval jej na stránkách Reuters.com mně známý redaktor.
Historie, jak to vše stalo, začíná tehdy, když se Putin dostal k moci, když byl vyzdvižen Jelcinem a lidmi z jeho okolí, tedy lidmi, kteří byli spojeni s Washingtonem. Mezi těmito lidmi byl tehdy v Moskvě Anatolij Čubajs, za něhož proběhla privatizace, který naladil spojení s MVF a v mnohém směru napomohl korupci.Tehdy přijel Čubajs do Washingtonu, aby nás ujistil v tom, že Putin, ač pracoval v KGB, je demokrat.
Když se Putin dostal k moci, tak jej v New York Times i ve Washingtn Post nazývali demokratem, a co je ještě lepší, říkali, že je to, na rozdíl od Jelcina, střízlivý člověk. Jak jsme se dostali od roku 2000 k dnešku, kdy je on pro nás Hitlerem, Saddámem, Kaddafim- všemi těmi, jichž jsme se museli zbavit? Který, jak my dnes víme, zabil Borise Němcova, a stal se jeho vrahem proto, že na most, kde byl tento muž zavražděn 27. února, je vidět z Kremlu… Připomeňme si, prosím, že Sarah Palinová se dívá na Rusko z Aljašky! Všechno to je nesmyslné a odporuje to zdravému rozumu. Ale démonizace Putina se v Americe změnila v celý institut. Je to doslova politický institut, který je v protikladu s rozhovory toho typu, který vedeme my dva spolu.
Kissinger měl obdobné myšlenky. Myslím, že v minulém roce napsal: "Démonizace Putina-to není politika. Je to pokus, kterým se ospravedlňuje její neexistence". To je jen poloviční pravda. Dnes je to ještě horší, protože politika tady je. Mám za to, že tato "politika", jak se rodí v některých hlavách, spočívá v tom, jak se Putina zbavit. Otázka spočívá v tom, jestli takoví lidé mohou rozhodovat. Dříve jsem si to nemyslel, dnes však o tom přesvědčen nejsem; v mnohém z toho, co dělá Washington, včetně Státního departmentu, je vždy náznak toho, že Putin musí odejít.
Před několika roky jsem se těchto měnitelů režimů rétoricky zeptal:přemýšleli jste o tom, co se v Rusku stane, dojde-li ke změně moci? Je-li pravdou to, co vy říkáte, že Putin tvoří základ systému, pak v případě, že bude od moci odstraněn, se zhroutí celý systém. Rusko má ohromné množství všech známých prostředků hromadného ničení. Jaké budou následky vašeho povýšeneckého přesvědčení, že se musíme zbavit Putina, pro ostatní svět?
Takže je zapotřebí objasnit tento fenomén Putina. Je třeba objasnit, jak se z nezpochybnitelného demokrata změnil na toho nejhoršího vůdce od dob Ivana Hrozného. Jak tuto myšlenku objasnit: možná, že to bude více hovořit o nás, než o Putinovi!





1,ČÁST ROZHVORU SMITHA S COHENEM

26. april 2015 at 8:42 | VETERANUS
1.ČÁST
ROZHOVORU PATRICKA L. SMITHA SE STEPHENEM F. COHENEM.
Rozhovor vyšel v americké publikaci "SALON" a byl nadepsán titulkem, který v mém překladu z ruštiny zní:
New York Times "píše ve skutečnosti přes kopírák to, co říkají vládci Kyjeva"
O účastnících rozhovoru: Stephen Frand Cohen, narozený 25. listopadu 1938 je americkým učencem v oboru Studie Ruska na Universitě Princeton a na univerzitě New York. Ve své akademické práci se soustřeďuje na moderní ruskou historii od Říjnové revoluce na vztahy Ruska se Spojenými státy. Chen je znám jak v Rusku tak ve Spojených státech. Je blízkým přítelem Michaila Gorbačova, byl poradcem prezidenta George H.W. Bushe v letech 1980, pomáhal vdově po Nikolaji Bucharinovi Anně Larinovové při rehabilitaci jejich jména, setkal se rovněž s dcerou J. Stalina Světlanou.
Patrick L. Smith je autorem knihy "Time No Longer: Americans After the American Century". O roku 1985 byl v čele dopisovatelského střediska novin International Herald Tribune v Hong Kongu, později v Tokio. V té době také psal pro New Yorker "Dopisy z Tokia". Je autorem ještě čtyř knih a také píše do takových publikací jako je New York Times, The Nation, The Washington Quarterly atd.
Z ruského překladu, který byl zveřejněn na stránce http://inosmi.ru/world/20150420/227613068.html přeložil Jaroslav Dvořák. Original publikace:The New York Times "basically rewrites whatever the Kiev authorities say": Stephen F. Cohen on the U.S./Russia/Ukraine history the media won't tell you. Publikováno tam 17.4.2015.
Dále následuje první část rozhovoru. Druhá část má být zveřejněna o týden později.
>>>Je jedna věc psát do sloupku komentář v okamžiku, kdy se mučivě protahuje ukrajinská krize a Washington při tom bezmyšlenkovitě, aniž přemýšlí o budoucnosti, rozbíjí vztahy s Moskvou. Zcela jinou věcí je, jak vyplývá z dlouhého rozhovoru se Stephenem F. Cohenem, pozorovat to, jak jsou vážené a poctivé vědecké pravdy odsouvány do pozadí, aby se vyhovělo nepřípustným amorálním chytákům a válečné hysterii, která by snad byla vhodnou pro Herstovu mediální korporaci, jakož i pro to, co Kohen nazývá tou, v dějinách nejpošetilejší, expanzí vlivu NATO.
Podle libovolných měřítek je Cohen vynikajícím specialistou na otázky Ruska. Pracoval na univerzitách v Princetonu a v New Yorku. Psal o revoluční epoše ("Bucharin.Politická biografie") a dostatečně kontroverzně, avšak dojemně a vždy důstojně, o postsovětských desetiletích ("Krach křižáckého pochodu: USA a tragédie postkomunistického Ruska", "Soviet Fates and Lost Alternatives" (Sovětské osudy a ztracené možnosti"). Jeho kniha "Život po GULAGu a Návrat stalinských obětí"- je velice lidské dílo, ve kterém vypráví, s použitím vědeckých metod, o životních osudech bývalých vězňů, kteří jako přízraky se pohybují po postsovětském Rusku. "Nikdy mne neopouštěl nepříjemný pocit, že má práce ještě neskončila a že jsem své povinnosti ještě nesplnil", vypráví Cohen v první kapitole, "ačkoliv s každým dnem je mně známých obětí stále méně a méně".
Jestliže by bylo třeba jednou větou popsat celou sílu a hodnotu Cohenovy práce, pak by asi zněla takto: je to neslábnoucí, vytrvalá snaha o to, abychom aplikovali poučení historie na všechno, co vidíme.
Zdálo by se, že takový záměr musí být nadšeně přijat, avšak právě z tohoto důvodu se ocitl Cohen v centru intelektuálních sporů v okamžiku, kdy v Kyjevě došlo k převratu, který byl podporován USA. Bylo by zbytečné, aby se mluvilo o tom, že byl zapsán do černého seznamu nebo že je ostrakizován- sám Cohen nemá rád takové charakteristiky. Počkejme, možná, že je pro něj připraveno místo mezi početnými americkými proroky, kterým nebylo poskytnuto to, co by jim náleželo.
Lze jen obtížně nazvat nedočkavostí to, že Ministerstvo zapomnění, také nazývané Státním departementem, se distancuje od názorů Cohena na Ukrajinu a na vztahy s Ruskem. On se příliš často uchyluje k příčinně-následným vztahům a příliš často hovoří o odpovědnosti. Když jej však jeho vědečtí kolegové napadají a nazývají jej Putinovým "apologetem", pak vzniká pocit vyvolávající zvracení, že se vracíme zpět do éry makkartizmu. Dnešní pokorní ideologové z vědeckých kruhů mění rozhovory ve skutečné panoptikum.
Cohen, kterému je 76 roků, si zachovává zápal, nadšení bojovníka a na všechno si pamatuje. Zatím má názor, že jsme se ještě nevrátili do padesátých let. V současnosti však Cohen bojuje s Asociací slovanských, východoevropských a evroasijských studií (Associacion for Slavic, East European and Eurasian Studies); ta na podzim minulého roku zavrhla grant ve výši 400 tisíc dolarů, který jim Cohen navrhl se svou manželkou Katrinou vanden Heuvel, protože stipendia vědeckých spolupracovníků měla mít jeho jméno. Věřte tomu, čtenáři, ale je to tak , ačkoliv je na dvorku 21. století.
Interview, které bude následovat, se uskutečnilo před několika týdny v jeho bytě na Manhattanu poté, když bylo uprostřed února podepsáno příměří o klidu zbraní, známé jako Minsk-2. Rozhovor trval několik příjemných hodin. Když jsem se záznamem začal pracovat, tak mi bylo jasné, že mi Cohen předložil cenný materiál, který poskytne čtenáři krátkou, historicky zdůvodněnou, představu o tom, "kde jsme se teď" ocitli s Ukrajinou a se vztahem USA a Ruska.
"Salon" prezentuje toto interview ve dvou částech.Dále je uvedena první, redakčně upravená, část. Druhá bude publikována za týden.
Co si myslíte o příčinách činnosti Ruska na Ukrajině? Dnešní podmínky si vyžadují, aby bylo provedeno správné historické zhodnocení a aby toto zhodnocení bylo vyjádřeno v jasných formulacích. Máte za to, že byla činnost Ruska, z hlediska historické perspektivy, ospravedlnitelná?
Cožpak já mohu přemýšlet jinak? Mé varování, že dojde k této krizi, jsem už vyslovil před více než 20ti roky, počátkem let 1990. A počínaje únorem minulého roku, kdy v Kyjevě svrhli Janukoviče, tvrdím, že mezi Ruskem a USA to neprobíhalo tak, jako v letech 1990. Není třeba chodit hluboko do historie, stačí posledních 25 roků. Samozřejmé to, že vše začalo ještě předtím.
Více než rok říkám, že se jsme ve studené válce, a ta trvá už více než deset let. Podle mého názoru, a ten jsem si vytvořil už dostatečně dávno, buď neskončily Spojené státy se studenou válkou, ačkoliv ji Moskva skončila, nebo ji Washington obnovil. Rusové se jí až do poslední doby nezúčastnili, protože se jich bezprostředně netýkala.
To, co se na Ukrajině stalo, nás zcela jistě zavleklo buď do nové studené války nebo do studené války obnovené (ať to řeší historikové); jsme ale zavlečeni do války, která zřejmě bude nebezpečnější ze dvou nebo třech příčin. Dnes není její epicentrum v Berlíně, ale na Ukrajině, u ruských hranic, v mezích její vlastní civilizace. To je nebezpečné. V průběhu 40ti let historie staré studené války byla zformulována pravidla chování, byl zřejmé červené čáry, byly okamžitě odhaleny nové horké čáry. Teď pravidla nejsou. Vidíme to každým dnem-žádná pravidla nejsou ani na jedné straně.
Já považuji za ostudné to, že v USA není vidět podstatné činnosti, které by se stavěly proti této nové studené válce;v minulosti ale podobná opozice existovala vždy. Dokonce v Bílém domě bylo možno najít spolupracovníka, který měl jiný názor. A samozřejmě byli takoví lidé i na Ministerstvu zahraničí i v Kongresu. Masové sdělovací prostředky byly pro debaty vždy otevřeny - New York Times, Washington Post. Dnes už tomu tak není. Naše vedoucí tiskoviny, naše veřejné rozhlasové stanice, troubí na jednu notu. Ano, tam jsme se ocitli.
Ukrajinská krize v historické perspektivě. Je to velice nebezpečná půda. Řekl bych, že vy o tom víte nejvíce.
Právě proto jsem i napadán. Je to historický úsudek.Tato krize vyrostla za Clintonovy politiky. Nazval bych to americkou politikou, která se řídí principem, že "vítěz bere všechno" z Ruska, tedy ze strany, která prohrála válku. Ačkoliv není to tak, že by Rusko bylo poraženou stranou. Podle tohoto principu však začali v 90tých letech přemýšlet o Rusku přibližně tak, jako přemýšleli o Německu a o Japonsku po Druhé světové válce. Rusku dáme souhlas k tomu, aby do určité míry řešilo otázky své vnitřní politiky, bude mu dovoleno hrát roli státu v mezinárodní poltice-avšak bude mu to dovoleno jen jako mladšímu bratrovi, pokud bude bránit nové národní zájmy Ameriky.
Takovou ideu měl Clinton a Strobe Talbott; ten je dnes velice rozladěn tím, že jeho politika z období Jelcina ztroskotala. Že ztroskotalo to, co oni chtěli od Borise Jelcina a zdálo se jim, že to i získávají. Můžete si přečíst paměti Talbotta "The Russia Hand" a pochopíte, že ty všechny rozhovory o věčném přátelství a partnerství byly jen nesmyslem. Dnes se zhroutilo vše to, co bylo předpověditelné z různých příčin, ocitli jsme se tak v současné situaci.
Problém spočívá v tom, že při akceptaci pohledu, že jedinou příčinou nynější krize je "Putinova agrese", a tak uvažují americké prostředky masové informace a politický establishment; při tom se USA nepokoušejí zhodnotit svou politiku z posledních dvaceti let. Ještě jsem ani jednou neslyšel, že by kterýkoliv vlivný člověk řekl: " Možná, že jsme něco neudělali správně, možná, že bychom něco měli přehodnotit". Je to možná recept na uchování si a na upevnění současného kurzu, avšak takové uchování si a takové upevnění může znamenat válku s Ruskem…
Dovolte, abych uvedl jeden příklad. Se kterým se obtížně vyrovnává americká zahraniční politika a elita masových sdělovacích prostředků. Naše pozice spočívá v názoru, že ve 21. století nemá nikdo právo na sféry vlivu. Rusko požaduje sféru vlivu v tom smyslu, že nepotřebuje, aby byly americké vojenské základny na Ukrajině, v Pobaltí a v Gruzii. Čím však je expanze NATO, jestli to není rozšiřování americké oblasti nebo sféry vlivu? A nejen vlivu vojenského. Je to rozšiřování vlivu ve finanční, ekonomické, kulturní oblasti, jsou to mezinárodní manželství, jsou to vojáci, je to infrastruktura. Je to zřejmě největší v historii lidstva rozšíření sféry vlivu v tak krátké době.
Náš vice-prezident Biden neustále říká: "Rusko chce mít svou sféru vlivu, ale my to nepřipustíme". Ale svou sféru rozšiřujeme neustále a předpokládáme, že na to Rusko neodpoví. Je zřejmé, že je třeba začít diskuzi takto: "Má Rusko právo na oblast nebo sféru vlivu při svém zeměpisném obklíčení, kde nebudou zahraniční základny?" Jen toto, a nic více. Jestliže bude odpověď kladná, pak bylo třeba rozšiřování zakončit ve Východním Německu, jak to bylo Rusům slibováno. Avšak my se přisunujeme blíže a blíže. Ukrajina, to je rovněž rozšiřování NATO, bez ohledu na cokoliv. Washington může tvrdit, co chce mluvit o demokracii, o suverenitě a tak dále, ale zabývá se expanzí. Tuto diskuzi však už nemůžeme začít od samého počátku…Pokrytectví, neschopnost spojit ve Spojených státech vše do jednoho, to je prostě neuvěřitelné.
O charakteru kyjevského režimu. Zde je zase mnohé zahaleno mlhou. Otázka má dvě části. Je to část o převratu a o spojení Jaceňjuka s parlamentem. Současný kyjevský ministr financí je americkým občanem. V době, kdy si zde povídáme, ona vystupuje v Radě pro mezinárodní vztahy. Další částí otázky jsou vztahy režimu k ultrapravičákům.
To je ústřední otázka. V minulém roce jsem ji analyzoval na stránkách "Nation" v článku, který jsem nazval "Lež o Rusku" (Distoring Russia). Jedna jeho část byla o tom, že apologeti kyjevské vlády v masových sdělovacích prostředcích (té vlády, která se dostala k moci po 21. únoru) a příznivci demonstrantů z Majdanu, který generoval násilí, ignorují úlohu nevelikého, ale důležitého kontingentu ultranacionalistů, již vyhlížejí, páchnou a hovoří jako neofašisté. Za tento článek jsem byl vážně napaden. Počítaje v to i to, že na stránkách New Republic vystoupil Timothy Snyder z Yalu, který je velkým fandou Kyjeva. Nemám představu podle čeho jako profesor může vystupovat s podobnými tvrzeními. Jeho argumenty však spočívají v tom, že ono téma o neofašistech je tématem putinským, že má prohlášení jsou ospravedlňováním Putina, a že skuteční fašisté jsou teď v Rusku, nikoliv na Ukrajině.
Je možné, že i v Rusku jsou fašisté, my však nepodporujeme ruskou vládu, ani ruské fašisty. Otázka zůstává, a je to otázka mimořádně důležitá. Je-li na Ukrajině neofašistické hnutí, které navzdory slabým výsledkům ve volbách ovlivňuje situaci politickou a vojenskou cestou, a má-li nás to zneklidňovat?
Odpověď zní- stoprocentně ano. Avšak až do nedávna byla v USA odpověď stoprocentně ne, a to až do doby, než některé noviny začaly psát o kyjevských praporech, které měly na přilbách a na svých tancích svastiku. Toto téma se začalo posuzovat z širšího hlediska.Cizí novináři, kteří si nevšímali Rusů, začali osvětlovat tento fašistický fenomén, jež není vůbec neočekávaný. Tento zjev vyrostl z ukrajinské historie. Měl by se stát důležitou otázkou pro západní vedoucí činitele; mně se zdá, že pro Němce se už takovou důležitou otázkou stal. Německá rozvědka zná o Ukrajině víc, než americká, a otevřeně referuje svému vedení o tom, co se tam děje. Merkelová je zjevně zneklidněna.
Je ještě jeden příklad toho, co nelze posuzovat ve vedoucích prostředcích masových informací a na dalších plochách amerického establishmentu. Přečteme-li si názory zástupkyně státního tajemníka Nulandové, nedočteme se tam o tom nic. Co však může být důležitějšího než to, jestli se na evropském kontinentě obrozuje fašistické hnutí? Nehovořím o těch usmrkaných fašistech, kteří běhají po ulicích Západní Evropy. Hovořím o lidech dobře vyzbrojených, o lidech, kteří páchají strašlivé věci, kteří vraždí druhé lidi. Je třeba, abychom to posuzovali? Říkají nám, jestli i takoví existují, tak je jich minimální menšina. Mám na to standardní odpověď. Samozřejmě, ale Hitler i Lenin měli za sebou kdysi také jen mizernou menšinu. Jestli nás má historie něčemu učit, pak je třeba právě tomuto věnovat pozornost, právě o tomto je třeba přemýšlet…
Říkáme: všechno, co se děje na Ukrajině a proti Rusku, včetně nebezpečí, že začne válka, se dělá pro demokratickou Ukrajinu; tou se myslí ta Ukrajina, která je podřízena Kyjevu. Bylo by rozumné se zeptat, nakolik je samotný Kyjev demokratický. Avšak dopisovatelé New York Times a Washington Post, kteří posílají pravidelně své zprávy z Kyjeva, píší v podstatě přes kopírák to, co říká kyjevská moc, a jen velmi zřídka, častěji však nikdy, se neptají, jaká je demokracie na té Ukrajině, která je ovládána z Kyjeva.

OBRAZ RUSKA OČIMA M.C.PUTNY-3. ČÁST

20. april 2015 at 16:23 | VETERANUS
OBRAZ RUSKA OČIMA M. C. PUTNY , 3.ČÁST-
ZÁVĚREČNÁ
M.C.Putna ve své knize "Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity" zcela nepřesvědčivě zobrazuje tuto stránku ruských dějin. Troufám si to tvrdit už podle toho, jak prezentuje čtenářům "obraz Ruska před Ruskem", tedy obraz starověkých kultur při Černém moři. Používá k vykreslení tohoto obrazu báseň Alexandra Bloka "Skýtové". Ta byla napsána v roce 1918, tedy na počátku XX. století. M.C.Putna si po svém vysvětluje smysl toho, co vyslovuje v básni symbolista Alexandr Blok; kromě jiného tam spatřuje i ústřední otázku moderní ruské identity; také, když zřejmě řadí Bloka ke generaci moderních Rusů, soudí i podle oné básně, že i dnešní Rusko se považuje za dědice údělu barbarů, kteří jsou povoláni k tomu, aby ničili jakési křehké květy kultury "starého světa".
Tady už opravdu překračuje Putna, podle mého soudu, hranice reality a přenáší se do sféry fantazírování. Jeho práce, která by snad měla představovat pohled vědce na historii, zcela překračuje požadavky, které by na historickou práci měly být kladeny. Významný český biolog a filosof Emanuel Rádl napsal: "Historie má všechny činy lidské měřit měřítkem správnosti, ale často se správnost nahrazuje prospěšností a místo vědy historické vzniká pak politická a jiná agitace".
Můj postoj ke knize, jak jej zde vyjadřuji, je postojem laika, který knihu čte a studuje, a to, co v ní nachází, si dává do souvislosti s vlastním obrazem Ruska. Docházím k jednoznačnému závěru, že výklad významu religiozity v ruských kulturních dějinách, který nám podává M. Putna, je v rozporu s onou správností, které se dovolává Rádl. Spatřuji to zejména v tom, jak vidí Putna obsah a smysl básně "Skýtové", tedy s tím, jaké závěry on sám z básně vyvozuje.
Jako člověk, který samozřejmě nemá možnosti ověřovat si názory M.C.Putny podle jiných pramenů, na které se odvolává, předpokládám analogicky podle tohoto obrazu , že i ony další prameny nevysvětluje správně; respektive je vysvětluje tak, aby jeho vysvětlení podpořilo cíl, který si zřejmě zpracováním oné knihy zadal. Případně tak, jak on sám oněm dalším pramenům porozuměl se svými znalostmi ruského jazyka. V mých očích čtenáře Putnovy knihy pak kniha, která by podle Karla Schwarcenberga měla být vyjádřením "znalostí a hlubokého pochopení ruských dějin", je ve skutečnosti něčím zcela jiným: je spíše onou Rádlovou "politickou a ideologickou agitkou"; ta má přispět k dotváření obrazu soudobého Ruska jako něčeho, co je moderním zosobněním nezvladatelného údělu barbarů; je tedy eo ipso nepřítelem té části světa, který se dnes sice neoznačuje pojmem "starý svět", ale "euroatlantický svět"; Rusko ale je podle autora právě tím světem, který je stavěn do protikladu se světem západním, tedy se světem, jež má být zničen oněmi moderními barbary, tedy zřejmě "putinovským" Ruskem.
Fakticky se tak M.C.Putna staví po boku, a dává se do služeb, stratégům NATO, kteří, řečeno slovy italského sociologa Giuseppe Arlacchiho z roku 2012, "mají dobře spočítáno, že Rusko nepředstavuje hrozbu, že nemá agresivní úmysly... jejich práce však spočívá v tom, aby zobrazovali bílé jako černé. Chtějí si zachovat svá místa, jejich existence nemá dnes žádný smysl…jejich povinností je nacházet nové hrozby… oni jsou opravdu schopni vynalézt cokoliv, a nazvat to hrozbou".
Tvrzení M.C.Putny, že Alexandr Blok vyjadřuje ve své básni "Skýtové" pocit "nezvladatelné, fatální analogie s údělem barbarů, kteří stojí mezi Evropu a Asií a kteří jsou povoláni ničit křehké květy kultury" "starého světa", není podloženo jediným veršem básně .
Či snad má čtenář knihy věřit tomu, že onen nezvladatelný úděl ničit květy kultury "starého světa" projevuje ono Rusko, tedy ona Sfinga, tím, že vzhlíží k onomu "starému světu" "i s láskou" ( Она глядит, глядит, глядит в тебя И с ненавистью, и с любовью!..", tím, že jej zve slovy "Přijďte k nám! Dejte sbohem hrůzám války, přijďte k nám do objetí míru! Zasuňme, dokud není pozdě, starý meč do pochvy. Soudruzi! Staňme se bratry! (Придите к нам! От ужасов войны, Придите в мирные объятья! Пока не поздно - старый меч в ножны, Товарищи! Мы станем - братья!), či tím, že sličné Evropě nabízí a jí otevírá "celou šíří svých roklin a lesů", (Мы широко по дебрям и лесам Перед Европою пригожей Расступимся!), či tím, že rozeznívá svou lyrou, tedy nástroj, který byl vždy spojován s Apollónskými ctnostmi mírnosti a rovnováhy, melodií, která je starému světu adresována jako poslední výzva, aby se zúčastnil světlé bratrské slavnosti práce a míru? (В последний раз - опомнись, старый мир! На братский пир труда и мира,В последний раз на светлый братский пир Сзывает варварская лира.)
Dnes, ve druhé dekádě XXI. století, nalézám jen opakování výzev Bloka; opakování se projevuje v tom, jak je současné putinovské Rusko dnes a denně adresuje onomu "starému světu"; ten dnes představuje Ameriku a Západní Evropu; tedy výzvy k budování bezpečného světa, kde všem bude zajištěna stejná bezpečnost, kde, namísto nemravných a nezákonných sankcí, bude budován svět svobodného pohybu lidí, kapitálů, technologií, názorů a spolupráce.
A jak na ony výzvy, které Alexandr Blok adresoval "starému světu", tento odpověděl? Ještě za života básníka poslal do Ruska své intervenční armády, aby v zárodku udusily ten experiment, kterým se Rusko chtělo vymanit ze zaostalosti a přispět k rozvoji spravedlivého světa. Kdy, jak napsal F.X.Šalda: "Celý národ podstoupil strašlivé utrpení, aby vyzkoušel za lidstvo nové formy života společenského, hospodářského, duchovního".
Když v tomto tento "starý svět" nepochodil, vypěstoval nový "květ" v podobě nacismu a v podobě Wehrmachtu. A když pak zesabotoval nové výzvy Ruska k bratrství ve zbrani proti tomuto novému "křehkému květu" západní kultury, tak vyslal jako nový vítr znovu do Ruska "tupá, nadrilovaná, poslušná, zvířecí stáda hunské soldatesky" (uvozuji slova W. Churchilla) v čele armád onoho "starého světa", a sklidil bouři v podobě "Paestumech", čti "Drážďanech".
A po apokalypse Druhé světové války, která zasáhla téměř celou Evropu? Znovu jsou na Rusko "cíleny hlavně děl" (« наставлены пушек жерла!»). Tentokrát v podobě "tomahawků" a všemožných "SIOP- Single Integrated Operatinal Plan ", tedy "Jednotných integrovaných operačních plánů", jichž cílem mělo být udělat z Ruska během třiceti dnů jen "dýmající radioaktivní ruiny", jak o tom hovořil americký generál Curtis LeMay. Či v podobě neustálého přisunování zbraní k ruským hranicím; či organizováním "hollywoodských tyjátrů" , kdy jsou proháněny americké pancíře po celé západní Evropě.
Ano, tak pohlížím, jako jeden ze čtenářů knihy M.C.Putny "Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity" na ideologii, která prostupuje celou knihou. Je to ideologie antirusismu a antiputinismu. K tomu, abych dospěl k tomuto závěru mi stačilo podrobněji se zabývat jednou kapitolou knihy.
V Třebíči dne 20. dubna 2015.

OBRAZ RUSKA OČIMA M.C.PUTNY, 2.ČÁST

11. april 2015 at 18:10 | VETERANUS
OBRAZ RUSKA OČIMA M.C.PUTNY
2. ČÁST
V 1. části svého článku jsem uvedl, že hodnotím knihu M. C. Putny "Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity" především z toho hlediska, zda autor knihy, kterého Karel Schwarcenberg pasuje na znalce "hluboce chápajícího ruské dějiny", prokazuje odpovídající znalosti ruštiny. Zda jsou takové, aby prokazovaly, že správně pochopil prameny, ze kterých čerpá a o které opírá svá tvrzení. A není těchto pramenů málo. Vždyť "Poznámky", ve kterých prameny vyjmenovává, obsahují 449 položek; velkou část z nich, ne-li většinu, představují položky ruského původu. Už v okamžiku, kdy jsem při čtení knihy dospěl ke stránce 29, vznikly mé pochyby o jazykové kvalifikaci autora. Protože jsem ruského básníka, o jehož jednu z básní se autor opírá, Alexandra Bloka, neznal, tak první, co jsme udělal, bylo to, že jsem si báseň "Skýtové" přečetl v ruském originále (http://az.lib.ru/b/blok_a_a/text_0030.shtml). Mé hodnocení toho, jaké má M.C.Putna znalosti ruštiny, tedy jazyka země, jejíž religiozitu zkoumá, spočívá samozřejmě jen na tom, jak se to projevuje v jeho knize.
O tom, jak nesprávně autor překládá už první čtyřverší, jsem psal ve své první části. Za mnohem závažnější však považuji to, nakolik je autorova interpretace básně, psané v ruštině, v souladu s jejím obsahem. A tady dospívám k názoru, že je tato interpretace buď výsledkem nesprávného překladu a nepochopení významu ruského textu, nebo, a to by bylo ještě mnohem horší, že se jedná o úmyslné překroucení významu; aby snad bylo vyhověno ideologicky zaměřenému pohledu na současné Rusko. Jestli píši "ideologicky zaměřenému", tak mám na mysli ideologii uměle vyvolávaného strachu z Ruska, nebo, co je ještě horší, vyvolávání k Rusku nenávisti; vyvolávání takové nenávisti, která má, či může být, propagandistickou, ideologickou, přípravou na preventivní válku s Ruskem.
Preventivní válka s Ruskem nebude jistě vyloučena v případě, že onen Putnův "starý svět" dospěje, nad "jakoukoliv pochybnost", jak by řekl Perry Mason, k nezvratnému závěru, že se oni, novodobí "ruští barbaři", rozhodli zničit to, co Putna nazývá "křehkými květy kultury". Že se na takovou preventivní válku dělají, strategicky koncipované, přípravy, usuzuji třeba i z toho, jak vehementně je prosazována idea nepřekonatelné protiraketové a protivzdušné obrany; ta má přece umožnit provedení preventivního zničujícího úderu a při tom agresorovi zajistit nezranitelnost pro případ, že by si Rusko zachovalo i poté schopnost provést odvetný zničující úder.
M. C. Putna považuje za jednu s ústředních otázek moderní ruské identity, zda je, či zda chce být, dnešní Rusko více "Evropou" nebo "Asií". Nechci vůbec polemizovat s tvrzením, že je to "jednou z ústředních otázek" ruské identity; že je to tedy snad jedna z ústředních otázek snah po "totožnosti, naprosté stejnosti, rovnosti, úplné shody", s Evropou nebo s Asií. Ptát se na něco podobného se mi jeví už samo o sobě jako nesmyslné. Cožpak může identita v tom významu, jak je vysvětluje třeba Slovník jazyka českého, vydaného ve Slovanském nakladatelství v Praze v roce 1952, a jak jsem uvedl příslušné výrazy v uvozovkách, vůbec existovat? A identita nejen Ruska či kterékoliv jiné země? Vždyť naopak pestrost, tedy neexistence identity obyvatelstva celé naší zeměkoule, kdy jeden každý národ se čímsi odlišuje od národa jiného, je něco tak přirozeného, jako je přirozenou pestrost půdy, rostlinstva, živočišstva, jako je pestré fyzické okolí každého národa, jako je pestrá paleta jazyků, obyčejů, dějinného vývoje. Naopak: neexistence identity národů je něčím, co charakterizuje naši planetu! A v této pestrosti, nikoliv v identitě, také spočívá ona jedinečná krása našeho, jak se zdá v okolí do vzdálenosti mnoha světelných roků, ojedinělého světa, který po miliardy let obíhá kolem své hvězdy, Slunce!
Namísto "naprosté stejnosti, úplné shody", tedy identity národů pod "praporem" jedné civilizace, jedné religiozity, v podstatě totality, si budoucnost světa žádá, aby byla přiznána a respektována "kulturně-civilizační pestrost současného světa, a to i cestou plodného dialogu mezi hlavními konfesemi a civilizacemi při bezpodmínečné úctě ke svéprávnosti národů" (Lavrov ve vystoupení z 10. dubna 2015). Usilovat o to, aby kterýkoliv národ se snažil o identitu s nějakým druhým národem či světem, neodpovídá tendencím a trendům komunikačně globalizovaného světa. Nemůže to tedy tvořit ani centrum snah současného Ruska po identitě s Evropou, Asií či jiným světadílem.
A co to vůbec je v představách M. C. Putny ona Evropa? Či ona Asie? S nimiž se má Rusko identifikovat? Ani jeden z těchto dvou světadílů není něčím jednotným, něčím, co by mělo stejnou, jakousi zprůměrovanou, identitu.
Jestli už chce onu "ústřední otázku" moderní ruské identity demonstrovat na příkladu básně A. Bloka Skýtové, tak je úplně vedle. Blok nenechává žádného z čtenářů na pochybách, že se identifikuje jak s Evropou, ta s Asií. Jestli říká "Да, скифы - мы! Да, азиаты - мы" ("Ano - jsme Skýtové! Ano, jsme - Asiaté "), tak tím nepřiznává nic jiného, že se cítí jak Evropanem, tak Asiatem. Vždyť Skýtové sice přišli do prostorů severně od Černého moře odněkud z Asie, z dnešního Íránu, ale po řadu staletí, než skončila jejich pouť historií, byli součástí toho světadílu, který je nazýván Evropou. I ona Evropa prodělala obrovský vývoj a její identita se neustále měnila. I Skýtové, kteří přišli do Evropy z Asie, neustrnuli ve svém vývoji a jistě se obohacovali těmi, kdož v Evropě byli před nimi, a možná byli na vyšším civilizačním stupni. Skýtové jistě byli jiného založení, jiné kultury, než v té době byli antičtí Řekové a Římané, ale Evropané to byli či se jimi postupně stali.
Ostatně: lze vůbec v roce 2015, kdy Putna píše svou knihu, byť jen naznačovat, že by Asie byla něco méně cennějšího, než Evropa? Nezavání to nacionalismem a rasismem? Neříkal už první evropský arcirasista a arcinacista Hitler také o nás, Češích, že nejsme žádní Slované? Že stačí, aby si Čech nepřistřihl vousy, a už to, že mu ihned začnou směřovat dolů, dokazuje, že máme původ mongolský? A že jsme tudíž, podle rasových měřítek, postaveni níže, než árijský nadčlověk? A tudíž že jsme určeni k likvidaci nebo k zotročení?
A před Hitlerem to byl Napoleon, který v roce 1812 mlčky, bledý, nevěřící vlastním očím, sledoval požár Moskvy a zmohl se jen na udivený výkřik: "Oni to zapalují sami! Co je to za lidi? Jsou jako Skýtové! Jaká troufalost. Ti barbaři! Taková strašlivá podívaná!" (Jiří Kovařík, Napoleon v Rusku, I. díl, Pochod na Moskvu, vydal Akcent, Třebíč, 2012).I Napoleon byl zřejmě v zajetí něčeho, co neodpovídalo tomu, jak se cítil on, jako Evropan, a nerozuměl tomu, že by se Rusové mohli chovat jinak, než jak on, jako Západoevropan, si myslí, že by se měli, či neměli, chovat. V tu chvíli jistě Napoleon nemyslel na to, jaká spoušť zůstala tam, kudy prošla jeho armáda, co zůstalo z lidských obydlí v místech, kudy jeho armáda prošla. Už tedy Napoleon strádal něčím, co ve dvacátém století mnozí přisoudili Američanům, kteří: "…nehledě na veškeré své bohatství, technologii, všemožné kanóny, technickou převahu, nemají to nejdůležitější- nedovedou si vážit jiných světů a ctít jejich odlišnost" (ruská historička N. A. Naročnická).
Význam básně Alexandra Bloka spočívá, podle mého soudu, právě v tom, že nepopírá už v roce 1918 skutečnost, že jeho národ v sobě má i to, co mu přinesli Skýtové či co jej spojuje s Asií. Kdyby M. C. Putna vzal v úvahu na příklad to, jak komentovali Blokovu báseň blogisté z let 2005-2014, pak by viděl, že ani mnozí Rusové nemají potíže s tím, aby se identifikovali se "Skýty", s "Asiaty". Sám nepociťuji ze slov básníka, i ze slov blogistů, že by se za to jakkoliv styděli. Naopak. Ukazuje se, že navzdory tomu, že ze strany Západu bylo Rusko považováno za něco méně cenného, když bylo přirovnáváno ke Skýtům či k Mongolům, má jeho země, jeho národ, takové vlastnosti, které Západ nemá! Nikoliv tedy hledání identity, ale přihlášení se jak k Evropě, tak k Asii. Jeden z Rusů kdysi komentoval vlastnosti Skýtů tak, že měli jednu velice zajímavou vlastnost: když na jejich území přicházeli cizinci se zlými úmysly, tak buď úplně zmizeli ze světa nebo odcházeli totálně poraženi. Což na své kůži pocítili Němci v letech 1941-1944.
Tak tedy můj druhý dílčí závěr: pro tvrzení M.C.Putny, že je jednou z ústředních otázek moderní ruské identity otázka, zda chce být Rusko Evropou či Asií, nenalézám potvrzení ani v použité básni A. Beka "Skýtové", ani v těch informacích, které jsou mi dostupné v podobě informací, elektronicky rozšiřovaných.
Třebíč, 11.4.2015

OBRAZ RUSKA OČIMA MARTINA C. PUTNY, 1.část

6. april 2015 at 12:54 | veteranus
OBRAZ RUSKA OČIMA MARTINA C. PUTNY
I.část
Martin C. Putna, literární historik a kritik, též profesor kulturní antropologie, vydal v roce 2015 v nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o. knihu s názvem "Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity".
Nejsem ani historik, ani literární kritik. Jsem jen pouhým rusofilem, jak bych dnes mohl být nazván kýmkoliv z rusofóbů či rusoódijců. Novotvar "rusoódijec" jsem si vytvořil, abych odlišil ty, kteří jen mají, či pěstují, strach, tedy fóbii, odvozeno z řeckého phobos, z Ruska, od těch, kteří Rusko nenávidí; svůj novotvar odvozuji od latinského "odium", tedy "nenávist, odpor, záští". Můj vztah k Rusku začíná 1. květnem 1945; tehdy, krátce po půlnoci na 2. května, vstoupili do jídelny, nacházející se v suterénu obchodního domu ve Zlíně, kde jsem, s několika svými kamarády a s asi dvěma desítkami zlínských občanů, trávil svou poslední válečnou noc, tři vojáci Rudé armády; učinili to v rámci, pro ně už rutinní činnosti; ona činnost spočívala v porážení vojsk Wehrmachtu, která také tehdy bránila Zlín, a z jejich vyhnání z tohoto města. Pro mne to bylo tím, co se metaforicky většinou nazývá "osvobozením".
Neskrývám, že v onom krátkém, snad jen několik desítek vteřin trvajícím, čase, jsem si plně uvědomil, co se vlastně událo a že to můj život ovlivní na celý jeho zbytek. Jestli bych dnes měl krátce vyjádřit, od čeho jsem se cítil být v tu chvíli osvobozen, pak bych bez rozmyšlení řekl: cítil jsem se být osvobozen i od strachu, který jsem, jako živočich rodu homo sapiens sapiens, třeba zažíval o několik měsíců předtím. Konkrétně 20. listopadu 1944, kdy se nad mou hlavou, která se nalézala v témže městě, respektive v lese jižně od něho, otevřely pumovnice amerických bombardérů, označených vznešeným názvem "liberátor", tedy "osvoboditel", a začaly z nich vypadávat 500ti librové bomby.
Později, když jsem pobral více rozumu, mi došlo, že jsem byl v onu noc z 1. na 2. května 1945 nejen osvobozen, ale že jsem byl, spolu se svými slovanskými spoluobčany, zachráněn. Český národ, jehož jsem se svým narozením stal příslušníkem, byl zachráněn před genocidou, kterou nám, Slovanům, chystala rasa německých "nadlidí".
Že mne příchod oněch třech vojáků v gymnasťorkách zbaví navždycky strachu, byla samozřejmě tehdy jen má jistá iluze a projev naivity; už od 6. srpna 1945 jsem, až do dnešního dne, kdy píšu tyto řádky, žil v jiném strachu: ve strachu, že se nad mou hlavou rozzáří světlo "jasnější, než tisíc Sluncí".
Osudový význam oněch okamžiků ve Zlíně z počátku května 1945 spočíval pro mne také v tom, že jsem se od té doby intenzivně začal zabývat tím, kdo to vlastně byli oni vojáci, kteří do oné jídelny byli přivedeni jedním z přítomných odvážnějších starších "zlíňáků", koho vlastně představovali. Snad nebude nepochopitelné, když jsem ony vojáky začal spojovat s Ruskem, aniž jsem pátral po tom, jaké národnosti byli; spojoval jsem je s Ruskem už jenom proto, že hovořili «по-русски». Velice rychle jsem si uvědomil, že budu-li chtít poznat zem, kterou oni vojáci představovali, že musím začít s osvojováním si jejich jazyka. A v tomto směru jsem dosáhl slušnou úroveň. Když jsem devět roků na to odjížděl studovat do Moskvy na vysokou leteckou vojenskou školu, tak mé znalosti ruštiny už byly natolik dobré, že jsem nemusel absolvovat rok přípravky, zaměřené hlavně na studium ruského jazyka, jak se to stalo několik kamarádům. V průběhu tříletého studia jsem pak z předmětu zvaného «русский язык» byl hodnocen známkou «отлично». Několikrát se mi tam za mého pobytu také stalo při osobním kontaktu s místními, že se podivovali nad tím, když jsem jim řekl, že jsem Čech, když tak dobře hovořím jejich jazykem. Což mi, pochopitelně, lichotilo.
Bude tedy pochopitelné, že když jsem vzal do ruky knihu M.C.Putny a začal ji studovat, tedy když jsem začal studovat knihu, kterou Karel Schwarcenberg na obálce charakterizuje tak, že "vychází ze znalosti a hlubokého pochopení ruských dějin", že jsem v každém případě, kdy autor používá na potvrzení svých názorů citáty překladů ruských originálů, třeba básní, se díval především na to, zda je překlad správný a zda odpovídá duchu originálu. A tady jsem už na prvních stránkách knihy, konkrétně na stránce 29 a 30 (kniha má celkem 335 stran), zažil veliké rozčarování. A nejen to. Začal jsem pochybovat o tom, že autor je skutečně takovým znalcem Ruska, či takovým znalcem ruského jazyka, jak jej prezentuje bývalý ministr zahraničí České republiky. Tedy takovými znalostmi, které by mu umožnily studovat a pochopit něco tak složitého, jak je ruská religiozita.
Autor, chtěje demonstrovat, jak rozumí ruským dějinám, a jak se do nich "promítá jedna z ústředních otázek moderní ruské identity: je (či chce být) Rusko víc "Evropou"- nebo "Asií", použil jako příklad báseň-poému Alexandra Bloka Skythové. Blok napsal báseň v roce 1918, tedy nikoliv, jak tvrdí autor, "uprostřed chaosu" (jak je vědecky definován tento pojem?), ale v době, kdy Rusko vedlo s Německem rozhovory o míru.
Jeden z komentátorů básně (jistý Arsenij) to popsal 13.3.2013 takto:
"Blok psal tuto báseň, kdy byl ovlivněn pověstmi o tom, že rozhovory s Němci o míru zkrachovaly. Z toho vyplývalo poselství básně: naposledy vám navrhujeme, abyste byli našimi přáteli! Jestli se tak nestane, budete mít válku. Nebude to už ale válka jen s námi, se Skýthy, ("отныне в бой не вступим сами"); bude to válka s Mongoly, kteří jsou ještě hroznější. Mongolové jsou zde, stejně jako Skýthové, symbolem, to znamená, že zde má básník na mysli vůbec Asii (Čínu atd). Není od věci, že připomíná Paestum, tedy evropské město, zničené do základu Saracény."
Už v prvních verších nalézám chybu, která svědčí v neprospěch autorových znalostí ruštiny. "Жадные очи» nemohou být "žíznivými pohledy", neboť přídavné jméno «жадный» není odvozeno od podstatného jména «жажда» , tedy "žízeň"; je odvozeno od podstatného jména «жадность», tedy od slova, které znamená "hltavost, žravost, lačnost" nebo též vzhledem k penězům "lakomost, zištnost, chtivost, žádostivost" (Rusko-český slovník, L.V. Kopeckij, Slovanské vydavatelství, Praha, 1951) . To samozřejmě není totéž, co žízeň. I když to jistě neznamená něco vyloženě kladného. Spíše naopak. Chci jen poukázat na to, že autor význam ruských slov ne vždy správně chápe a interpretuje a tím zpochybňuje v mých očích to, že by správně chápal a vysvětloval ruskou religiozitu.
Ještě závažnějším je však to, jak celou báseň M.C.Putna interpretuje a jaký závěr o moderní ruské identitě v této interpretaci dělá. Tady už se dostávám z oblasti lingvistiky, tedy z posuzování autorových znalostí ruštiny, do oblasti ideologie, ve které se M.C.Putna pohybuje; bez obav ji, po prostudování celé knihy, nazvu ideologií antirusismu, případně antiputinismu. O tom ale ještě napíši.
Celkové pojetí básně ze strany autora se mi tedy jeví jako účelově, protirusky, tedy ideologicky, zaměřené. Začínám pochybovat o poctivých úmyslech autora; tuto knihu nenapsal, podle mého soudu, jen proto, aby čtenářům osvětlil ruskou religiozitu, ale také proto, aby jí podpořil "mainstream" současné západní, protirusky zaměřené, propagandy. Aby podpořil ten proud, který není, podobně jak proud Golfský, generován v Mexickém zálivu, ale ve Washingtionu, D.C.; jak na to, na příklad, poukazuje ve svém posledním prohlášení ruské Ministerstvo zahraničí, když píše: "…pozorujeme svévolnou protiruskou kampaň, která se rozbíhá v USA. Americké celostátní prostředky masové informace a vedoucí politologická střediska chrlí jako na povel protiruské paskvily; pečlivě při tom líčí Rusko jako nepřítele a šosákům vštěpují nenávist ke všemu ruskému"
Zcela přiléhavě se však k tomu vyslovil už loni jistý Alexej Fatějev v komentáři k básni A.Bloka, když napsal: "Přes všechny ty urážky, které jsou nám adresovány, se však otužujeme a sílíme; Evropa se však stále více dusí a utahuje smyčku na svém hrdle"; (alekfat@mail.ru, 2014/03/01).
Vedení této protiruské propagandy se mi samozřejmě nejeví jako činnost samoúčelná. Vyznívá však velmi zlověstně, protože je, podle mého soudu, propagandistickou přípravou války!
Jak je známo, tak klasik teorie války, Carl von Clausewitz, napsal ve svém hlavním díle "Vom Kriege", že vášně, a k nim jistě patří i nenávist, musí v národech být ještě dříve, než vzkypí v průběhu války. Lze se ptát: a jestli takové vášně v národech nejsou? Pak je nutné, jestli se začne vážně myslet na rozpoutání války, je vytvořit a pěstovat, je třeba kultivovat i nenávist k potenciálnímu nepříteli před tím, než zahájíme válku, že? A ptám se: nemůže i kniha, která se tváří tak nevinně, jako se tváří svým názvem kniha M.C.Putny, být také jedním z prostředků propagandy, která je cílena na výchovu k nenávisti?
Nebyl to významný americký "jestřáb" senátor McCain, který už v době, kdy byl ministrem zahraničí České republiky Karel Schwarcenberg, ve Varšavě hlásal, že Rusko je teď nepřítelem číslo jedna? Příznačné je pro mne to, že právě tento pan Schwarcenberg, který pěje takový chvalozpěv na knihu M.C.Putny, nedokázal, spíše však v souznění se senátorem, nechtěl, tehdy na výrok amerického politika reagovat; ač den předtím promptně reagoval na výrok moskevského soudu o skupině "Pussy Riot" ještě předtím, než tento výrok soudu nabyl právní moci.
Naši politikové, pánové Schwarcenberg, Bělobrádek, Štětina, paní Němcová, by však neměli zapomínat na lekce historie, konkrétně na to, jak, při verbování svých poddaných či svých spoluobčanů do války s Ruskem, dopadl rakouský monarcha v roce 1914, či jak dopadl na Slovensku v roce 1941 prezident Tiso. A to přes všechnu tehdejší protiruskou propagandu, jež sice dostala i protibolševický kabát, ale její podstata zůstala. Stejně jako zůstává podstata americké propagandy, která jen slova "komunistický" nahradila slovem "ruský"!
V Třebíči dne 6. dubna 2015.