March 2015

O TŘECH INTERVIEW ČESKÉHO GENERÁLA

25. march 2015 at 16:55 | VETERANUS
O TŘECH INTERVIEW ČESKÉHO GENERÁLA
Moto: "Cuius panem edo, illius carmina edo", tedy: "Koho chleba jídám, toho píseň zpívám".
Ve dnech, kdy vrcholila "Karibská raketová krize" na podzim roku 1962, si prezident USA J.F.Kennedy vyměnil dopisy s Předsedou Rady ministrů SSSR N.S. Chruščovem.
V dopise z 25. října, tedy ze soboty, která je také nazývána "černou" sobotou, vysvětloval Chruščov prezidentovi své chápání významu "útočná" či "obranná" zbraň. Doslova napsal: "Vezměme jako příklad obyčejné dělo. Jo to zbraň útočná nebo obranná? Obrannou zbraní bude dělo tehdy, jestliže je postavíme na hranici, aby ji chránilo, či jestli jím vybavíme opevněný bod. Když však více děl soustředíme a přidáme k nim potřebné množství vojáků, pak se stejná děla stanou útočnými prostředky, protože budou určena k tomu, aby dělostřelecky připravila útok pěchoty. Stejně je tomu i se zbraněmi raketo-jadernými a jakýmkoliv druhem výzbroje" (Огонек, 44-46/1992).
Nakolik tento argument, spolu s jinými, napomohl rozřešení krize, kdy celý svět stál na okraji propasti jaderné zničení, lze jen spekulovat. Jedno si však dovoluji tvrdit s jistotou: podstata tvrzení, že rozšiřování Aliance, a jejích struktur, je jen obrannou akcí, je stejná, jakou pro N.S.Chruščova bylo "obyčejné dělo" v roce 1962. Tento argument se stal jedním z hlavních propagačních nástrojů, který je, už po více než dvacet let, používán současnou předválečnou propagační strategií vojenské aliance NATO, v níž předsedou vojenského výboru se má 1. června 2015 stát český generál Petr Pavel.
Co je v současné argumentaci NATO nového je to, že v rozhovoru, který poskytl 18.3.2015 partnerovi "aktuálně. cz" generál Pavel, odchovanec to nejen svého otce, který aktivně sloužil v ČSLA, ale i odchovanec vojenských škol a armády, kterou zřídil a po čtyřicet roků kultivoval "komunistický režim", označuje stát, který se nachází východně od území účastníků smlouvy, tedy Ruskou federaci, za "protivníka". Prohlásí-li to první voják státu, a označí-li tak stát, se kterým udržujeme diplomatické styky, tedy stát, se kterým byla jeho země spojencem od roku 1935 nejméně do roku 1991, včetně doby války, v níž se jednalo o osud národa, a v níž byla společně prolévána krev, za "protivníka", tedy za "soupeře", za "nepřítele", tak to už má jinou váhu, než kdyby podobné prohlášení pronesl třeba nějaký hospodský štamgast.
Je pravdou, že generál sám v těchto těchto dnech prokázal, že v tom buď jasno sám nemá a tápe, což by, vzhledem k funkci, kterou má zastávat, mohlo být na pováženou; nebo nás, čtenáře, považuje za někoho, kdo je ochoten zhltnout cokoliv. Už ve svém interview "Právu" dne 21. března 2014 generál nehovoří o "protivníkovi", ale o "našem protějšku". Když na takovou důležitou charakteristiku cizího státu volně pohlíží náčelník generálního štábu České armády, co potom si má myslet běžný občan? Profesionál nad podobnými jazykovými ekvilibristikami pak jen musí kroutit hlavou.
Argument, že rozšiřování vojenské aliance NATO a jejích infrastruktur od původní hranice, jak byla definována v původním textu Severoatlantické smlouvy (dále jen "smlouva"), a jak se změnila v důsledku přistoupení ke smlouvě dalších evropských států, je projevem svobodného rozhodování oněch nových států, není nic jiného, než apologie. A to proto, že nebere absolutně v úvahu, zda toto rozšiřování je skutečnou reakcí na nějaké, nově pro jednotlivé uchazeče o členství vzniknuvší, hrozby; vůbec nepřihlíží k tomu, jak toto rozšiřování NATO chápe onen "protivník"; zda je tedy také výrazem alespoň minimální empatie k onomu protivníkovi; protivníkovi, který se stal v určité fázi "studené války", přesněji v okamžiku, kdy vrcholila nanejvýš konfrontační její fáze, skutečným partnerem pro jednání, partnerem, se kterým se jednalo o skončení oné etapy studené války, a s nímž byla dohodnuta opatření, jež zásadně změnila poválečné uspořádání té části Evropy, ve které žijeme. Ke změnám nedošlo proto, že by ze strany Ruska došlo k "porušení zásad bezpečnostního systému nastaveného po druhé světové válce". Změny byly důsledkem toho, že dosažen určitý konsensus; ten měl spíše charakter gentlemanských dohod a pečetěn byl stiskem ruky, v naivní představě, že se to děje v prostředí, kdy jsou i ústně dané sliby dodržovány, a to alespoň v duchu rytířských mravů, a kdy by bylo možno uzavřené dohody považovat za slibný začátek nového nastavení parametrů onoho bezpečnostního systému; ale konsens, tedy shoda, shodné mínění, zde dosaženo bylo.
Od budoucího funkcionáře NATO bychom měli očekávat, že nám řekne konkrétně, kdy, kým a jak byl porušen, onen, "po válce nastavený", bezpečnostní systém! A měl by nám také konkrétně říci, co podle něj tvořilo onen základ "po válce nastaveného" bezpečnostního systému! To nám, stále ještě náčelník generálního štábu České armády, nemusí vysvětlovat? Při vysvětlování by však měl opustit ono propagandistické klišé, že to vše začalo až oním, smutně proslaveným, "Majdanem", který byl spíše "mejdanem", tedy zorganizovaným a cíleně řízeným chaosem!
Jaký to vlastně byl onen poválečný bezpečnostní systém (myšleno po druhé světové válce), který byl údajně porušen Ruskem? Byl to onen systém nepřetržitého jaderného zastrašování nebo "odstrašování", "deterrentu"? Tedy systém založený jen a jen na živení a kultivaci strachu (terror), který se už jako první a hlavní pocit zmocnil vědců, již přihlíželi v červenci 1945 v Novém Mexiku zkoušce toho, čemu se později začalo říkat "special bomb"? Vždyť onen pojem "deterrent" je zase jen odvozen od latinského slovesa "deterreo, deterrere", což neznamená nic jiného, než "odstrašovat, strachem odvracet". V době, kdy generál Pavel možná ještě trávil příjemné chvíle u prsu své matky, aby ukojil kojenecký hlad, tak pisatel těchto řádků už v čele štábu taktického letectva ČSLA po tři měsíce se usilovně připravoval na to, aby jemu svěřený štáb a podřízené divize byly schopny vystoupit na obranu této země. Tím se nijak nechci povyšovat nad generála; chci jen připomenout, že jsou v této zemi ještě lidé, kteří nejsou ochotni konzumovat vše, co jim současná generalita předkládá k věření a co vydává za pravdu v "poslední instanci". Nemusí vůbec být při tom pod vlivem "ruských polopravd a černé propagandy". Mně jen postačuje, abych si udržel na svém krku svou hlavu a neztrácel schopnost vlastního úsudku! A neodvrhl zcela zkušenost celého svého života.
Stačí jen pohled na politickou mapu Evropy, aby bylo zřejmé, jak se bezpečnostní situace změnila v roce 1989 až 1991, a jaká reálná perspektiva bezpečnostní atmosféry v Evropě se před Evropou potenciálně otevírala. K využití onoho obrovského potenciálu však chyběla politická vůle všech evropských partnerů; důsledky sklízí Evropa i ve své "ukrajinské krizi". Chyběla nejen vůle, ale i důvěra a víra v dané slovo. Bohužel sehráli v tomto směru i plačtivou roli političtí představitelé mé země! Avšak místo toho, aby v atmosféře, která vznikla, byly vytvořeny a realizovány koncepty celoevropského řešení bezpečnostní situace, jež by zajišťovala stejnou úroveň bezpečnosti všem, byla nastolena atmosféra nového zastrašování a řekl bych, dokonce provokování; provokování, které je možná vedeno z cílem, aby druhá strana, jak dnes decentně říká generál Pavel, "náš protějšek", ukázala, kde se podle jejího soudu nachází hranice "kritické reakce". Jestli takové provokování má být jakýmsi "průzkumem bojem", pak si snad i český generál uvědomuje, že se jedná o nesmírně nebezpečné "průzkumy"; už jen proto, že ani 53 roků po rozuzlení karibské krize, nejsou vypracovány regule, podle kterých by bylo možno krizi řídit tak, aby nesklouzla do nekontrolovaného průběhu!
Chtěl bych se zeptat generála Pavla: pokud by bylo realizováno to, co navrhoval ještě Gorbačov a oč usilovala ruská strana po posledních dvacet let, tedy vytvoření celoevropského systému spolupráce a bezpečnosti, byl by tady dnes nějaký problém Krymu, Donbasu, Ukrajiny etc.? Místo toho se musím, jako starý člověk, který už pomalu dovršuje devátou desítku roků svého života, znovu bát o budoucnost svých dětí, vnoučat, pravnuček i o budoucnost této země, která je mi podstatně bližší, než Colorado , Kalifornie či Texas! Bohužel, až nadejde můj den, budu zřejmě odcházet z toho světa se stejným strachem, s nímž jsem prožíval několik desítek vteřin onoho 20. listopadu 1944, když se ve Zlíně nad mou hlavou otevřely pumovnice amerických "liberátorů" (jak příznačný to název!) a započaly svou pouť k zemskému povrchu 500 librové bomby! Přinášejíce nikoli svobodu (libertas), ale zkázu a smrt, na vedení války nezúčastněným, lidem!
Argument generála Pavla, že " Moskva se do pozice protivníka pasovala sama intervencí na Ukrajině", považuji u vojáka za těžko akceptovatelný. Vnitroukrajinská krize roku 2013-2014 se v jakékoliv své fázi nijak nedotkla jakéhokoliv státu-účastníka Severoatlantické smlouvy tak, aby se na základě toho stalo Rusko "protivníkem", tedy nepřítelem.
Jestliže říkám, že se "nedotkla jakéhokoliv státu-účastníka Severoatlantické smlouvy", tak tím mám na mysli, že se nedotkla fakticky, tj., že by ve smyslu článku 5 Smlouvy, byl kterýkoliv z účastníků smlouvy objektem "ozbrojeného útoku". Že se dotkla virtuálně, tj. "domněle, zdánlivě, vymyšleně", to dokážou jistě scénáristé a inscenátoři současné západní propagandy "podložit" desítkami důvodů, kdy cokoliv z toho, co se na příklad odehrálo na Ukrajině v letech 2013-2014, bude za takový, třeba jen hypotetický, útok, považováno, a bude na něj, podle vlastních měřítek, reagováno.
Generál ve svých úvahách zřejmě vůbec nepřipouští, že by rozšiřování vojenských struktur Severoatlantické smlouvy směrem na východ, tedy směrem, ze kterého Rusko v posledních dvou stoletích byli přepadáno v podstatě celou Evropou pod prapory Napoleona a Hitlera, že by mohlo Rusko, a zcela oprávněně, chápat jako akt agrese vůči vlastní zemi. A že by se podle toho také mohlo chovat. Agresí to bezpochyby je; pokud ovšem budeme pojem "agrese" interpretovat v celé šíři významů latinského slovesa "aggredior, aggredí", od něhož slovo "agrese" je nepochybně odvozeno. Tady odkazuji na Latinsko-český slovník, SPN, Praha,1957.
Stejně jako tvrdil v roce 1962 N.Chruščov, že jaderné zbraně, dislokované na Kubě, nejsou zbraněmi určenými k útoku na Spojené státy, ale jen zbraněmi odstrašení, tedy zbraněmi sloužícími jen jako "deterrent", tak představitelé Západu už dvacet let tvrdí, že organizace NATO slouží jen "kolektivní obraně" (viz preambule smluvních článků). Cožpak nelze použít tyto struktury velice rychle k útoku? Jak se to může stát s oním "obyčejným dělem"? Podle toho, jak rozhodne politické vedení? A záminka, aby k takové změně z "obranné" na "útočnou"? Ta se vždycky najde. V tomto směru je historie dostatečně dobrá učitelka! Jak se na toto rozšiřování dívá protivník, kterým podle generála Pavla jednoznačně je Ruská federace, jak on vnímá a cítí toto rozšiřování, to už se vůbec nebere v potaz. Pocity "empatie" k protivníkovi jsou asi generálu Pavlovi zcela cizí, ač by, jako profesionální voják, měl dobře chápat význam tohoto pojmu; vždyť pojem "hodnocení protivníka", které jistě jako náčelník generálního štábu české armády dobře chápe a zná, a jistě se učil i na VAAZ, je jen vojenským ekvivalentem oné "empatie". Jistě by měl z vojenské historie také dobře vědět, jak se i těm nejslavnějším vojevůdcům těch nejsilnějších armád nevyplatilo v historii ono podceňování či nedoceňování protivníka. Skoro si říkám: proč se všichni ti vědci, jako byl na příklad nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Konrád Lorenz a jeho kolega H.Hediger, namáhali s odvozováním zákonitostí chování živých organizmů, jež platí v celé živočišné říši, jestliže český generál, spolu se svými kolegy z NATO, se nesnaží pochopit, že i stát, národ, je možno dotlačit k hranici "kritické reakce", kdy "bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost"? (K. Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992). A nedokážou odvodit konsekvence do vojenské oblasti?
Existuje vůbec v historii příklad, kdy by jakýkoliv protivník byl hodnocen podle toho, co sám o sobě říká, nikoliv podle toho, jak jeho chování a činy vnímá druhá strana? Cožpak není pro Rusko dost výmluvným příkladem z jeho nejmladší historie na příklad to, když byl Sovětský svaz Hitlerem ujišťován, že divize Wehrmachtu jsou umisťovány ve východní části Polska proto, aby byly odvedeny zpod dosahu bombardovacího letectva Velké Británie; když se nakonec ukázalo, že to byla jen lež a záminka k přípravě napadení? Je opravdu možné si myslet, že Generální štáb RF je parta naivních prosťáčků, kteří znovu uvěří podobným báchorkám?
Mám si opravdu myslet, že generála Pavla učili na Vysoké štábní škole v Camberley či v Královské akademii obranných studií v Londýně nebo na King´s College, podobným bludům? Nechce se ani věřit, že by chtěl generál Pavel zesměšnit do takové míry ony školy, jejichž absolvováním se pyšní!
Jestliže náčelník generálního štábu české armády, a brzy druhý muž NATO, generál Pavel, považuje Rusko za protivníka, byť ve svém posledním interview už použil jiný, "přátelštější", pojem, snad proto, aby nás zmátl, a "Moskva se podle něj do této pozice pasovala sama intervencí na Ukrajině", pak bych se jen zeptal: je toto označení Ruska za "protivníka", tedy za "odpůrce, nepřítele" (Slovník jazyka českého, F.Trávníček) také výsledkem konsensu členských států NATO, jak o tom hovoří generál v jiném svém rozhovoru, ( Právo 7.7.2012)? Označit v České republice Rusko za nepřítele, to přece není žádná legrace. Vždyť by to zásadně změnilo postavení naší země vůči Rusku, jak bylo národem chápáno po staletí a jak bylo vyjádřeno smlouvami Československa s právním předchůdcem dnešního Ruska, se Sovětským svazem, z roků 1935 a 1943; a jak bylo posvěceno společně prolitou krví v boji s nacismem. Je podobné tvrzení generála potvrzeno demokraticky získaným míněním většiny obyvatel této země? Má vůbec od svého národa generál mandát k tomu, aby takto Rusko označoval, aniž na to byl dotázán svrchovaný český démos?
Nepotvrzuje český generál Pavel svým tvrzením spíše názor člena Evropského parlamentu Giuseppe Arlacchiho, jak jej vyjádřil v roce 2012 v rozhovoru pro "Stoletie" (2010.http://en.wikipedia.org/wiki/Pino_Arlacchi), že "největším problémem, který má před sebou NATO, je nutnost ospravedlňovat svou existenci…že v Bruselu se nepřetržitě zabývají vyhledáváním a vytvářením nových hrozeb…že i nová, mladá generace, která přichází do Bruselu (a k této nové, mladé generaci jistě patří i generál Pavel, poznámka má) je vedena k tomu, aby "považovala za svou povinnost nalézat nové hrozby… a že je při plnění této povinnosti připravena vynalézt cokoliv a nazvat to hrozbou"?
Podle generála Pavla prý Moskva prezentuje ceny ropy a sankce jako spiknutí CIA, která tím prý chce zničit Rusko, srazit ho na kolena. Možná by k orientaci generála Pavla, který takto označuje chování, jak on říká "Moskvy", pomohlo, kdyby se zamyslel třeba nad slovy Alexandra Zinověva . Pro upřesnění: autorem výroku, který budu dále citovat, je Alexandr Alexandrovič Zinověv (1922-2006), sovětský a ruský vědec, sociolog a sociální filosof, spisovatel, který, kromě jiného, bojoval v roce 1944 jako pilot-šturmovik na letounu Il-2 v Polsku, Německu, Československu, Maďarsku, Rakousku, pilot, který poslední bojové vzlety uskutečnil v průběhu "Pražské operace", kdy se podílel na ničení velkého uskupení německé armády, jíž velel generál polní maršál Schörner; a který byl jako autor knihy Homo sovieticus 6.8.1978 vyhoštěn se svou rodinou ze Sovětského svazu, uchytil se pracovně na univerzitě v Mnichově, v roce 1990 mu pak bylo vráceno sovětské občanství a v roce 1999 se vrátil do Moskvy, motivuje svůj návrat tím, že nechce "žít společně s těmi, kdo chtějí zničit můj národ a mou zemi".
V době okolo svého návratu uveřejnil ve francouzském "Le Monde" článek pod názvem "Proč se vracím do Ruska". Překlad článku uveřejnil v roce 2000 dvouměsíčník "Listy" ve svém 1. čísle. Z článku cituji proto, abych poněkud ozřejmil a posunul časově zpět tvrzení generála Pavla, jak je to s oním "srážením Ruska na kolena".
Zinověv píše: "Vládci západního světa chtějí srazit Rusko na kolena, aby se už nedokázalo pozvednout na úroveň světové velmoci, a jeho území proměnit v kolonii Západu" a "mocí zpití vládci Ameriky a jejich západoevropští služebníci se nezastaví před ničím, aby zlomili schopnost Ruska vzdorovat, aby je vymazali z povrchu zemského a z paměti lidstva".
Když k tomu doplním to, co napsala americká žurnalistka Diana Johnstone do amerického žurnálu "CounterPunch"13.12.2014, (http://inosmi.ru/world/20141213/224892337.html) cituji: "Je to už rok, co USA rozehrávají scénář, podle kterého chtějí upevnit svou kontrolu Evropy pomocí toho, že blokují obchod Evropy s Ruskem, že chtějí přivést Rusko k bankrotu, že nakonec se chtějí zbavit Putina a nahradit jej loutkou podobnou milovníku alkoholu Borisi Jelcinovi", pak nemusím vůbec vyhledávat jakékoliv kontakty s ruským světem, abych začal pochybovat o tom, co mi dnes prezentuje český generál.
Mně osobně to, co napsala americká novinářka, zapadá do kontextu toho, co mohu zprostředkovaně pozorovat po dobu nejméně dvaceti let v Evropě a co se nad jakoukoliv mou pochybnost ozřejmuje v oné nešťastné části slovanského světa, nazývaného Ukrajinou, Ruskem, Novoruskem, Kyjevskou Rusí etc.
Ve světle mého nazírání se mi generál Pavel jeví jako člověk mně cizí, byť by nás oba mělo spojovat působení v ČSLA, sice v různých fázích její historie, nicméně profesionálně totožné. Výroky, které on pronáší, nejsou pro mne výroky českého generála, tedy člověka, kterého by se mnou mělo spojovat nejen fyzické pouto společného jazyka a půdy, ale i tradice dějinná, ony společné osudy. Obsah slov, která v oněch interview pronáší v mém rodném jazyce generál Pavel, jsou pro mne obsahem cizí, jejich obsah je vyjadřován pro mne jazykem cizím, jazykem "žoldnéře bojujícího jen za materielní výhody či za finanční náhradu, zvanou žold" (Malá československá encyklopedie, Academia, Praha,1984) . Jestli má být jazyk skutečně "soustavou prostředků, schopnou vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní prožitky" (tamtéž), pak musím, bohužel, konstatovat, že s generálem Pavlem nemám společný jazyk. A v tom, podle mého soudu, spočívá hlavní tragičnost doby, ve které se, spolu s ním, nalézám.
Ona tragičnost spočívá právě v tom, že je masivně, hlavně pak těmi, kteří se řídí římskou radou "fas est et ab hoste doceri", tedy "je vhodné nechat se poučit i od nepřítele", uplatňován onen princip "divide et impera"; ten, jak říká generál "s úspěchem uplatňovali již staří Římané". Nebyli to jen staří Římané. Tento princip, jak se uvádí v publikaci "Moudrost věků",(Svoboda, Praha,1988) našel své uplatnění zvláště v kolonizační praxi Velké Británie. Dnes jsou to zejména potomci bývalé britské kolonie, Američané, kteří tento princip velice úspěšně uplatňují vůči svým odvěkým protivníkům- Slovanům. Dovedně při tom využívajíce či zneužívajíce jedné špatné vlastnosti Slovanů, na kterou už upozorňoval František Palacký, když napsal: "Volnost a rovnost všech občanův mezi sebou, co synův téže rodiny, byly hlavní známka starých Slovanův; kéž by se k nim jen i svornost byla přidružila!"(F. Palacký, Z dějin národu českého, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1957) .
Ono "rozděl a panuj" má totiž ještě jednu "variantu": "Divide, ut imperes (regnes)", tedy : "Rozděl, abys mohl vládnout". Ano, v tom já spatřuji smysl politiky, kterou i v současnosti uplatňují víceméně úspěšně Američané, následovaní v těsném sledu Angličany! Právě ona podřadná spojka "abys", dává tomuto principu ten význam, který zřejmě v politice USA je důležitou podmínkou vládnutí světu. Abychom mohli světu vládnout, tak je bezpodmínečně potřebné jej dělit, nikoliv spojovat, že? Podstata při tom není v tom, jestli se rozdělí velké politické celky na menší, na příklad Jugoslávie, Československo, Sovětský svaz.
Podstatným bude, že budeme rozděleni a děleni názorově, že si nebudeme rozumět, byť budeme používat stejný jazyk; tak jako si já nerozumím s generálem Pavlem! Pak bude snadnějším nad námi oběma vládnout! Budeme rozděleni i v názoru, kde budeme hledat svého nepřítele. Není to tak, jak říká generál Pavel, že by byl "zaměňován hlas některých - byť vrcholných - českých politiků za většinový hlas občanů této země"; je to spíše tak, že se proamerické propagandě ještě nepodařilo zcela přesvědčit většinu občanů této země, že je to Rusko, odkud hrozí pro naši zemi největší nebezpečí.
Sám nevidím příčinu toho, proč existuje "vstřícnost několika generací Čechů k politice Moskvy přes to, že zažili sovětskou okupaci", na existenci které se ptá partner generála v interview z 18.3.2015, v tom, že by se jednalo jen o to, že "někteří čeští politikové se názorově rozcházejí s většinovým názorem občanů této země". Spatřuji příčinu oné názorové propasti mezi většinovým názorem a názorem té množiny občanů, k nimž asi přísluší i generál Pavel, v tom, že právě zde se projevuje onen skrytý génius našeho národa: ten spatřuji v tom, že ona většina dokáže téměř neomylně odhalovat lež od nepravdy, od polopravdy a od pravdy. Stále zvětšující se většina občanů této země dokáže, podle mého soudu, chápat rozdíl mezí tím, co je či bylo "sovětským", a tím, co bylo a je "ruským". Stále větší část národa správně chápe a odlišuje to, co se odehrálo v roce 1968 od toho, co se odehrálo v roce 1939; co bylo invazí, tedy násilným hromadným vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a co pak bylo, už v podobě propagandistického klišé, za okupaci označováno; a co bylo, na rozdíl od toho, okupací zbytku Československa Wehrmachtem v roce 1939 de facto i de iure.
Na to, abych si dokázal učinit názor na onen podstatný rozdíl mezi oběma těmito akty, jež se dotkly mé země, mi stačí, abych si do ruky vzal dokument nazvaný "Školní zpráva". Ten jsem obdržel na závěr své školní docházky v jednotřídní škole, 5. postupném ročníku, za školní rok 1938/1939. Pouhý pohled na tento úřední dokument, a na jeho úpravy, jak je provedl řídící učitel, poskytuje informaci o tom, co je skutečnou okupací země, dostatečně jasnou a výmluvnou!.

JEŠTĚ JEDNOU O NADLIDECH A PODLIDECH

11. march 2015 at 12:15 | VETERANUS
JEŠTĚ JEDNOU O NADLIDECH A PODLIDECH.
V ruském týdeníku "Zavtra", tedy "Zítřek", byl publikován článek ruského autora Igora Malyševa. Článek byl nazván «Еще раз о равенстве. Уберменш и унтременш». Název překládám jako: "Ještě jednou o rovnosti. Übermenschen a Untermenschen.".
Svým obsahem mne článek velice zaujal, protože sdílím podobné pocity i ve vlastní zemi, tedy v Česku. Rovněž koresponduje i s dalšími informacemi třeba o tom, jak na nás, Čechy, pohlížel třeba bývalý velvyslanec Velké Británie v Berlíně v třicátých letech minulého století Henderson.
I informace ze současné doby, jak je třeba prezentuje česká lékařka, žijící a pracující ve Velké Británii, pod pseudonymen "The Beastess" v dvouměsíčníku "Listy", v číslech 6/2012 a 1 a 3/2013. korespondují s článkem Rusa Malyševa. Signifikantní pro uvedené téma je zejména její článek v čísle 3/2013.
Článek Malyševa jsem přeložil a vkládám na svůj blog. Originál článku lze nalézt na straně http://www.zavtra.ru/content/view/eschyo-raz-o-ravenstve-ubermensh-i-untermensh/.
Následuje překlad článku. Začátek a konec překladu uvozuji:> a <.
>>> Pojďme, a přestaňme, jak říkají Babelovi hrdinové, "sami sebe učit všelijakým hloupostem". Nebudeme sami sobě lhát.
Jestli si někdo myslí, že jsou všichni Evropané či Američané zaujati pouze humanismem, všelidskými hodnotami a demokracií, a že do archivů byly odloženy všechny ty pojmy o "nadlidech" a "podlidech", tak se pokusím vyjádřit nesouhlas s takovým názorem.
Jen připomenu, že se nacistická ideologie nerodila na nějakém neznámém místě, ale v jednom z center současné Evropské unie, v Německu. Připomenu také, že se idea koncentračních táborů zrodila a byla vyzkoušena ne nějakým neznámým, ale "veskrze humánními" Angličany v anglicko-burské válce na pomezí XIX. a XX. století.
To tedy znamená, že j fašismus, jako takový, je výlučně evropským produktem. Věřte, že na vysokých evropsko-amerických tribunách mohou říkat cokoliv, ale já dám přednost tomu, že zůstanu ve svém pohodlně zabláceném přesvědčení, že fašismus, jakožto ideologie, nebyl vyřazen z evropského programu. S výjimkou jednoho bodu -antisemitizmu. Ten byl opravdu odstraněn z programu, obžalován a ukřižován na kříži hanby. A to tak, aby nikomu nepřišlo na mysl zapochybovat v tom, že se jednalo o příšernou myšlenku bezvýjimečného zničení Židů. Byla to myšlenka opravdu hanebná, o tom není sporu. Proč však všichni zapomněli na to, že na onom "Schindlerovském seznamu", byli podle plánů Říše také Slované, kteří měli být vyhubeni. Jestli ne celých 100%, jako Židé, (jakož i Cikáni, o kterých na Západě příliš nevzpomínají), tak minimálně dvě třetiny. To znamená 70%, pravda? To jsou ale malichernosti, které lze zapomenout, že?
Zdá, že jsou to opravdu malichernosti, na které lze zapomenout. Pro evropské politické elity představují Slované, jak už předtím, podlidi, tedy lidi představující spotřební, odpadový materiál.
Hledáte příklady? Je jich tolik, kolik chcete.
Jen k těm nejčerstvějším. Když byla zastřelena desítka "svobodou slova" zdivočelých žurnalistů (promiňte hrubá slova, ale viděl jsem obálky onoho žurnálu), tak byl uspořádán v Paříži smuteční průvod, v jehož čele kráčely hlavy evropských států, včetně velice pochybného humanisty Porošenka. A to se stalo ve stejné době, kdy v Doněcku a jeho okolí, umíralo denně přibližně tolik lidí, lidí dospělých a dětí, kteří, na rozdíl od novinářů "Charlie Ebdo, neponižovali a neuráželi celé národy a náboženství. Při tom celá tolerantní, veskrze humánní, Evropa pláče na slzami pokrytou stránku "Charlie Ebdo", jako do kapesníku. Proč tomu tak je? Copak to není pochopitelné? Je přece třeba pochopit, kdo jsme my a kdo jsou oni! Oni jsou "vyšší rasa", nikoliv parta slovanských, tím spíše prorusky naladěných, "untermenschen". Jak se vůbec jacísi obyvatelé nějakého Doněcku (kde to vůbec, prosím vás, je, někde na Sibiři?) mohou rovnat s "bílými sáhiby"?
Jó, kdyby v Doněcku zabíjeli homosexuály…pak by křik dostihl až ty nejvzdálenější kouty pekla!
Když se na Srby-Slovany sypaly bomby s ochuzeným uranem, našel se alespoň jeden evropský žurnál, který by zakřičel: "Co to, proboha, děláte?" Nikoli. Spokojeně spali a mlčeli. A zaspali!
Když lid SSSR v referendu 1991 hlasoval pro zachování Svazu, našel se alespoň jeden z "bojovníků za demokracii" na Západě, který by vzýval svatý status projevu lidové vůle? Nikoliv! Lidové mínění Slovanů zajímá Evropu a USA jen tehdy, když je v souladu se strategií evropské nenávisti ke Slovanům. V ostatních případech je nezajímá, ba je dokonce škodlivé. Proevropská volba "majdanu" je zřejmě svatá, protože se hodí evropským polobohům. Proruská volba Krymu je pobuřující a nezákonná. Volba Kosovanů je demokratická a hodná uvážení. Volba Podněstří, Jižní Osetije a Donbasu je amorální a je třeba ji obstruovat,
Nebo se podívejme na umění. Jestliže mne upozorníte na film nebo na knihu, ve kterých by Slovan vystupovat jako jednoznačně kladný hrdina, budu vám velice povděčen. Pečlivě jsem se snažil si něco takového vybavit, ale mohl jsem si připomenout jen případy, kdy v nejlepším to byl neutrální obraz. Včetně těch, které nemají příliš dobrou pověst. Ve většině případů jsou Slované zobrazováni jako jasně se projevující záporné postavy. Nepovažujte mne, prosím, za paranoika, ale já cítím za celým tímto "uměním" toto poselství: "mrtvý Slovan- dobrý Slovan". V krajním případě Slovan je dobrý, pokud je pevně držen za mřížemi.
Ještě jeden názorný příklad. Ti, kteří se musí zabývat i změnami občanství, často slyší, že africký černoch nebo pologramotný Pakistánec či Filipinec může snadněji emigrovat na Západ, než průměrný Slovan z bývalého SSSR. V žádném případě, chraň bože, nechci lobbovat za zájmy těch, kteří se chtějí vzdálit z "této země", ale skutečnost je názorná a přesvědčivá.
Fašistická rasová ideologie ve směru ke Slovanům je stále činná. Na rozdíl od "Leninova díla", toto dílo žije a někdy dokonce vítězí. Evropan je Übermensch, Slovan je Untermensch.
Chci zdůraznit, že hovořím pouze o vztahu k nám těch elit, které určují politiku západních zemí a bloků. Na úrovni lidských vztahů to není tak hrozné. Prostí lidé se mohou domluvit vždy a mohou pochopit jeden druhého. Jinou otázkou je, že to na nich závisí málo…
Využívám příležitosti, abych na konec svého článku poslal pozdrav slovanským státům, kterého jsou novými členy NATO, jakož i státu, který se o to snaží, ač byl teprve nedávno nakreslen na globus. V souladu s ideologií rasové nadřazenosti, budou vaše děti, dojde-li k třetí světové válce, prvními, kteří budou vrženi do pece této hrůzy. Jako vůdcové jste pochopitelně průměrní, avšak vás, jak "nadlidi", na rozdíl od vašich dětí, mi nebude líto.<<<
Dovolím si doplnit názory onoho Rusa několika svými myšlenkami. Vztah Anglosasů či Germánů ke Slovanům má jistě kořeny v daleké minulosti a je někdy živen i námi samými. Současní stratégové geopolitiky to však dovedně využívají, hledají či vytvářejí záminky, aby podobné "nadčlověčenské" názory byly posilovány. Děje se to, podle mého soudu, také z důvodu jisté propagandistické strategie, jíž cílem je připravit mínění oněch "prostých lidí" na to, až oheň války bude zažehnut a vraždění dostane masový, hromadný, charakter.
Byl to teoretik války Carl von Clausewitz, který vyslovil názor, že "vášně, které mají ve válce vzplanout, musí už v národech být". Ptám se tedy: a jestli takové vášně, k nimž bezesporu náleží i nenávist, v národech nejsou? Pak je třeba je vytvořit, kultivovat a podporovat, že? Cožpak k tomu civilizace, jíž jsme také příslušníky, nemá dost prostředků a zkušeností? Jistě že má. A k tomu, jak se to někdy dělá, nemusíme ani navštěvovat Paříž. Jak lehké je dnes zabíjet lidi po skupinách, to už máme příklady i v Uherském Brodě! O Libyi, Iráku, Sýrii, Afgánistánu nemluvě. I na, v podstatě nevinné, oběti onoho běsnění bychom měli myslit, když oplakáváme ty, co jsou nám geograficky či kmenově nejbližší.

OKUPACE KOSTELCE U JIHLAVY V BŘEZNU 1939 BRANNOU MOCÍ TŘETÍ NĚMECKÉ ŘÍŠE

2. march 2015 at 10:30 | veteranus
OKUPACE KOSTELCE U JIHLAVY V BŘEZNU 1939 BRANNOU MOCÍ TŘETÍ NĚMECKÉ ŘÍŠE.
Soudím, že některých událostí je třeba vzpomínat i tehdy, když je nepostihlo "kulaté" výročí. Zvláště tehdy, jestliže se jistým kontextem a jistými aspekty dotýká událostí současných.
15. března 1939 byla, v rámci okupace torza Československa, okupována německým Wehrmachtem i malá osada na pomezí Čech a Moravy, Kostelec. Někdy je obec také nazývána Kostelcem u Jihlavy a svého času, dokonce po dobu řady staletí, byla nazývána Wolframs; což znamenalo v relevantní době, že je majetkem jistých Wolframů. Později si tento název uzurpovali ti potomci německých imigrantů a kolonizátorů, kterým se toto místo ve Střední Evropě stalo jejich druhou vlastí. A kteří později prohlásili, že chtějí, aby se tato jejich druhá vlast, kterou konstituovali jejich přeci, kteří přišli na území, obsazené po staletí před tím kmenem Slovanů, jako imigranti a kolonizátoři, stala součástí jejich první vlasti. "Heim ins Reich" se stalo heslem, vyjadřujícím jejich přání.
15. března 1939 byla osada Kostelec, nacházející se v té části československého území, kterou čeští Němci nazývali "Iglauer Sprachinsel" (přeloženo "německý jazykový ostrov") Německem, spolu se zbytkem Československa, který zůstal samostatným státem po diktátu čtyřech velmocí ze září 1938, okupována. Tento, v podstatě válečný, akt z března 1939 okupací nazýván nebyl; byl označován za mezinárodní akt, kterým toto území vzal vůdce Německé Třetí říše Adolf Hitler, pod svou ochranu. Když prezident československého státu Dr Hácha, pod hrozbou války, ale v v rozporu s platnou Ústavou, vyslovil souhlas s tímto aktem mezinárodní agrese.
Okupaci předcházelo odstoupení velké části československého území Německu, které se uskutečnilo pomocí diktátu čtyřech velmocí ze září 1938, který v podstatě toleroval hrozbu války, kterou hrozilo Německo, se plně krylo s definicí války, jak ji svého času vypracoval Carl von Clausewitz: "Válka je akt násilí, který má za cíl donutit protivníka, aby se podrobil naší vůli."
Jak jsem akt okupace z března 1939 v Kostelci vnímal a jaký měl ohlas u části místní inteligence, a později i u některých kronikářů, bych chtěl psát. Částečně jsem byl svědkem prvních okamžiků invaze německých vojsk a chování příslušníků Wehrmachtu. Píšu "částečně" proto, že jsem nebyl schopen a jako jedenáctiletý chlapec ani ochoten, obsáhnout vše, co se v onen den v Kostelci stalo. Byl jsem tehdy žákem pátého postupného ročníku místní jednotřídní české školy. Ač byla středa, vyučování jsem se nezúčastnil. Důvody mi známy nejsou. Pravděpodobně proto, že učitel Jaroslav Med, v jehož péči česká škola byla, věděl či tušil, že se bude odehrávat něco, co by mohlo i fyzicky ohrozit i jemu svěřené žáky. Určitou dopolední dobu jsem strávil ve společnosti svých dvou kamarádů. Synů místního zvěrolékaře MVDr Karla Rybníkáře. Rodina Rybníkářů vlastnila vilku u silnice do Třeště a Jindřichova Hradce, v místě, které se nachází v bezprostřední blízkosti železniční trati Kostelec-Slavonice. Vilka tam stojí dodnes, je neobsazena a viditelně chátrá.
Pro mne dnes nevysvětlitelnou zůstává i skutečnost, že starší syn Rybníkářů, Karel, který v té době už navštěvoval gymnázium v Telči, byl rovněž doma u svých rodičů, ač byl všední den; nebyl tedy v místě, kde studoval. Proč asi? Odpověď neznám, stejně jako si nedovedu vysvětlit, co mi dalo impuls, abych z bytu, kde jsme bydleli, šel ke svým kamarádům, jejichž obydlí bylo mimo továrnu. Něco zde muselo být, že jsem se tak choval, nějaké očekávání zde bylo. Kdo mé chování inicioval, to nevím. Návštěva kamarádů v jejich vilce sice nebyla neobvyklou, ale proč k ní došlo v den, který byl normálním všedním dnem?
Počasí onoho dne, ač byla už polovina března, a za několik dnů měl nadejít kalendářní první jarní den, bylo zcela zimní. Krajina byla pokryta silnou vrstvou sněhu; to v té době nebylo až tak neobvyklé; onoho dne však vydatně sněžilo, vál silný vítr a při pohledu z okna, u kterého jsme seděli a pohlíželi na silnici, jsme viděli, že na silnici jsou závěje; jejich projíždění vojákům na motocyklech působilo značné potíže. Silnice prohrnuta nebyla. Bezprostředně u vily Rybníkářů zůstala stát dvě či tři obrněná vozidla, možná lehké tanky, to již dnes nedovedu identifikovat. Co však bylo zajímavé, a pro nás neobjasnitelné, bylo to, že posádky těchto vozidel nahazovaly na ona vozidla lopatami sníh; zřejmě proto, aby byla vozidla maskována před vzdušným průzkumem nebo dokonce před útoky československých letadel. Dnes vím, že toto chování vojáků zcela odpovídalo zásadám chování v boji. Boj mohli vojáci či museli očekávat. Svými veliteli byli jistě instruováni ne pro jakousi vojenskou přehlídku při vstupu do "jihlavského jazykového ostrovu", ale pro očekávání boje. Vůbec mne jejich chování neudivuje, když vím, s jakým drilem byl německý voják připravován na výboje v Evropě, které de facto onoho dne začínaly.
To, co se odehrávalo ve skutečnosti, by vysvětlovalo i ulehčení, s jakým vpád německých vojsk zaznamenává kronikář, bývalý občan Kostelce, jistý pan Withelm v Kronice; ta je publikována v německé verzi Wikipedie.
Německý kronikář píše: "15. března 1939 pochodovaly Kostelcem německé oddíly k Jihlavě. Bez použití branné moci a bez krveprolití byly Čechy a Morava připojeny jako Protektorát k Německé říši. S nadměrnými díky a s chválou vzpomínal na tuto událost vrchní učitel Straka." V originále to zní takto: "Am 15. März 1939 marschierten deutsche Truppen durch Wolframs nach Iglau. Ohne Waffengewalt und Blutvergießen wurde Böhmen und Mähren als Protektorat dem Deutschen Reich eingefügt. Mit überschwenglichen Dankes-u.Lobesworten gedachte Oberlehrer Straka dieses Ereignisses." http://www.emikesch.de/wolframs/chronik/index.html
Slova "bez použití branné moci" a "bez krveprolití" jinak, než ulehčení, které pociťuje kronikář po odstupu doby, možná šedesáti-sedmdesáti roků, tedy se značným odstupem od doby, která přinesla i jemu též zážitky poválečného odsunu z této druhé do první vlasti, chápu jen jako výraz toho, že on, i jeho nejbližší, očekávali jiný průběh událostí, než k jakému ve skutečnosti došlo. I když, a to je třeba připomenout, že k takovému bezbolestnému a nekrvavému průběhu invaze Wehrmachtu nepřispěla ani tak ona sama, ale rozkazy prezidenta a vlády onoho zbytku Československa z konce zimy roku 1939.
Kronikář oné doby, místní učitel na obecné německé škole, českého jména Straka, však onu událost zaznamenal slovy zcela jinými. Aby čtenář mohl posoudit, nakolik slova učitele Straky jsou jen "nadměrnými díky a chválou" či znamenají něco mnohem více, tak uvedu, jaký záznam v kronice německé školy učinil onen učitel Straka. Obávám se, že jeho zápis, byť je zapsán do knihy zvané "kronika", není kronikou, tedy letopisem či vypsáním příběhu v časovém postupu, jak vysvětluje pojem "kronika" český jazykovědec F. Trávníček. Je spíše výlevem, nacistickou ideologií zfanatizovaného, intelektuála.
Učitel Straka, podtrhuji slovo "učitel", tedy vychovatel mladé německé generace, to vylíčil těmito slovy:
"Vítězství pravdy a práva.
To, co se stalo v týdnu mezi 15. až 22. březnem 1939 skutečností, nemůže obyčejný smrtelník rozumem pochopit; jen silná víra věrného srdce může společně sdílet to, co vyjádřil básník těmito slovy: "Právě teď se stalo to nepopsatelné".
Poté, když se rozpadl svazek Česko-slovenské republiky, právě tehdy ztratil nepřirozený státní útvar, tento zmetek z Versailles, poslední zdání oprávněnosti. V důsledku elementárního nástupu práva národa na sebeurčení se zřítil, na lžích postavený, domek z karet - Československo.
Jen organizační genius Vůdce zabránil hrozícímu chaosu, když spojil ve Středoevropském prostoru to, co svou přirozeností, kulturou a životní nutností k sobě patří. Aby zajistil v tomto citlivém středoevropském prostoru klid, pořádek a mír, a aby došlo ke konečnému zklidnění, vložil projevil státní prezident Hácha se svou vládou, lepší náhled na situaci, než jeho předchůdci, a vložil osud českého národa a země do rukou Vůdce Německé Říše. Vůdce na základě jeho prosby vzal český národ pod ochranu Říše; při tom zaručil zvláštní autonomní vývoj českého národního života. Na tom spočinuly dohody z Berlína z 15. března.
Večer téhož dne byla na pražském Hradě vztyčena Standarta Adolfa Hitlera. Současně německá branná moc, v čele se svým vůdcem, připojila bez použití zbraní a bez prolití krve staré německé říšské území k Velkoněmecké říši.
Spolu s tím dal Vůdce českým Němcům s konečnou platností svobodu, o kterou jsme od říjnových dnů roku 1938 usilovali. Naše statečné vytrvání v útrapách a těžkostech bylo odměněno říšským občanstvím. Pravda konečně zvítězila.
Jak slabá jsou všechna slova našich díků, které musíme vzdát našemu Vůdci. Nemůžeme své díky vyjádřit slovy, musíme je dokázat svými činy. Musíme mu je dokázat svou poslušností, svým plněním povinností; v jednotě a ve svatém sebeobětování dáme své nejlepší národu a Říši. Naše prosba Vůdci musí znít takto: "Veď nás. V Tvých rukou leží osud milionů, kteří přebývají v Tvém srdci, kterým můžeš věřit. Ať Ti Bůh dá sílu, abys žil pro jednotný národ, pro Tebe bije i naše srdce."
Tak jsem přeložil slova originálního doslovného zápisu učitele Straky. Přepis oněch slov mi v roce 2014 pořídil syn mé kamarádky z mládí, Jenuly Schönové, Bernd Reuter, z ručně psaného záznamu ve školní kronice německé školy v Kostelci.
Příslušný text zápisu ve školní kronice zní takto:
"Der Sieg der Wahrheit und des Rechtes.
Was in der Märzwoche vom 15. bis 22. 1939 Wirklichkeit ward, das vermag der gewöhnliche Sterbliche mit dem Verstande nicht mehr zu fassen; nur der starke Glaube eines treuen Herzens kann allein da noch mit, dem der Dichter mit den Worten Ausdruck gab: "Der Unbeschreibliche, hier ist es getan". Nachdem sich Verbände der Tschecho-Slowakischen Republik gelöst hatten, da verlor dieses widernatürliche Staatsgebilde, jene Mißgeburt von Versailles, den letzten Schein einer Daseinsberechtigung. Mit dem elementaren Aufbruch völkischer Selbstbestimmung stürzte das auf Lügen gebaute Kartenhaus der Tschechoslowakei jäh zusammen. Nur der ordnende Genie des Führers verhinderte das drohende Chaos, als er ein mittel europäischen Raume zusammenfügte, was nach Natur, Kultur und Lebensnotwendigkeit zusammengehört. Zur Sicherung von Ruhe, Ordnung und Frieden in diesem empfindlichsten Teile Mitteleuropas und zur endgültigen Befriedung legte der tschechoslowakische Staatspräsident Dr. Hácha im Einverständnisse mit seiner Regierung, einer besseren Einsicht als seine Vorgänger folgend, das Schicksal des tschechischen Volkes und Landes vertrauensvoll in die Hände des Führers des deutschen Reiches. Der Führer hat auf diese Erklärung das tschechische Volk unter den Schutz des Reiches genommen, wobei er ihm eine seiner Eigenart gemäße autonome Entwicklung seines völkischen Lebens gewährleistete. So kündete das am 15. März zu Berlin geschlossene Abkommen.
Am Abend des selben Tages ging die Standarte Adolf Hitlers auf der Prager Burg hoch. In einem Zuge hatte die deutsche Wehrmacht mit ihrem Führer ohne Waffengewalt und Blutvergießen altes deutsches Reichsland würden als Protektorat dem Großdeutschen Reich eingefügt. Damit brachte der Führer auch den Volksdeutschen in Böhmen und Mähren die endgültige Freiheit um die wir sie seit den Oktobertagen 1938 so beneideten. Unser tapferes Ausharren in Drangsal und Not wurde durch die Reichsbürgerschaft, die wir erwarben, belohnt. " Die Wahrheit hat doch gesiegt ". Wie schwach sind da alle Worte unseres Dankes, den wir unserem Führer darbringen wollen. Wir können diesen Dank nicht Worten aussprechen, sondern wir wollen ihn durch die Tat beweisen. Wir wollen ihm unwandelbare Treue im Gehorsam und Pflichterfüllung geloben und in einmütiger Geschlossenheit und in heiligem Opfergeist unser Bestes geben für Volk und Reich. Unsere Bitte an den Führer soll sein: " Führe uns! In deinen Händen liegt das Schicksal von Millionen, die in deinen Herzen wohnen, denen du ein Glaube bist. Gott hat dir die Kraft gegeben, einzig deinem Volk zu leben, das für dich der Pulsschlag ist".
Tak tedy pohlížel na události 15. března 1939 příslušník venkovské německé inteligence, vychovatel německé mládeže. Myslím, že pozorný čtenář výše uvedeného nepotřebuje komentáře a dovede si udělat svůj názor.
K mým zážitků onoho prvního dne okupace Československa patří i to, že jsem, vraceje se od Rybníkářů domů, potkal na nádvoří továrny, v blízkosti továrního komína, dvojici vojáků Wehrmachtu. Ti přicházeli ze spodní části továrny, z míst, kde se nacházela expedice hotového zboží. Oba vojáci byli viditelně v dobré náladě, jejich krok byl nejistý, smáli se. Každý měl kolem krku otočen věnec špekáčků, které dostali nebo ukradli v místech, odkud přicházeli.
Pro mne, jako pro žáka 5. postupného ročníku obecné školy, měla okupace za následek ještě to, že následujícího dne už jsme se nemohli vrátit do budovy naší školy. Odtud českou školu místní Němci vystěhovali, my žáci, jsme po jistou dobu museli navštěvovat obecnou školu v sousední Dolní Cerekvi. Učitel Med byl z Kostelce vypuzen; jak to proběhlo, nevím. Teprve v květnu jsme se mohli vrátit do školy v Kostelci. Ale naše vyučování se už odehrávalo jinde; bylo to v místnostech původně mateřské školky, v naprosto nevyhovujícím prostoru. V květnu také přišel nový učitel Vrdlovec a pod jeho vedením jsem mohl docházku obecné školy ukončit. Vysvědčení, tedy úřední listina, které jsem na závět školního roku 1938/39 obdržel,už bylo upraveno tak, že to vyjadřovalo nový statut státu. V záhlaví nápis ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA byl přeškrtnut a rukou nadepsáno: "Protektorát Čechy a Morava". Upraven byl název země: namísto názvu "Moravskoslezská" bylo napsáno Morava.
Tak se tedy jeví i po 76ti letech onen akt války, tedy ona agrese Německa vůči Československu. Zážitky onoho dne nevyprchaly ani po tolika letech! Myslím si rovněž, že mé vyprávění poskytuje i látku pro srovnání toho, jakou konkrétní náplň mělo ono slovo "agrese" v realitě roku 1939, a jakou náplň tomuto slovu dávají někteří naši publicisté a politici dnes, v roce 2015!