February 2015

BOMBARDOVÁNÍ PRAHY V ÚNORU 1945-AKT STÁTNÍHO TERORISMU

18. february 2015 at 9:09 | veteranus
BOMBARDOVÁNÍ PRAHY V ÚNORU 1945 - AKT STÁTNÍHO TERORISMU
V deníku Právo, včetně jeho Magazínu, ze dne 14.2.2015, věnovali dva autoři, Josef Koukal a Miroslav Šiška, své příspěvky leteckému bombardování Prahy, které bylo provedeno 14.2.1945.
Jako člověk, který podobné, i když menšího rozsahu, bombardování, zažil o několik měsíců dříve, konkrétně dne 20. listopadu 1944 ve Zlíně, i jako člověk, jehož povoláním bylo povolání pilota taktického bombardovacího letectva ČSLA, cítím potřebu se krátce k onomu bombardování vyjádřit.
Ve vzpomínaných článcích se oba autoři více zabývají technickou stránkou bombardování, které v únoru 1945 zasáhlo obytné domy a architektonické památky naší "Matky měst"; širším kontextem onoho aktu, který je stále ještě pojednáván jako akt jakéhosi vedení letecké strategické války s nepřítelem dvou západních členů Velké koalice vítězů nad nacistickým Německem, se autoři nedotýkají. Ač by právě toto mělo být s odstupem sedmdesáti let tím, co by si z této epizody onoho válečného střetnutí v Evropě zasloužilo, aby z něj dnešní doba vyvodila důležitá ponaučení; aby se i tato část historie mohla stát "magistrou vitae". Soudím, že je nejvyšší čas, abych i já se pokusil dát tomuto bombardování pravé jméno; chci se o to pokusit, aniž bych chtěl jakkoliv při tom snižovat přínos oněch dvou západních velmocí ke konečné porážce iniciátora a začátečníka oné války.
Co se týče vlastního bombardování Prahy v únoru roku 1945, tak soudím, že má dnes, po sedmdesáti letech málo smyslu zabývat se tím, zda šlo o letecké bombardování Prahy úmyslné či zda k němu došlo v důsledku chyby nechtěné či takové, která byla zaviněna počasím, selháním techniky, špatným zadáním záměrných bodů, či odchylkami v navigaci a v nesprávné identifikaci cíle.
Pro dnešní dobu má, podle mého soudu, větší význam posouzení širších aspektů onoho válečného aktu letecké války. A to z toho důvodu, že ony širší aspekty druhé světové války, a poučení z nich, stále ještě neztratily svůj význam a nejsou brány v úvahu příslušnými politickými činiteli. Naopak: svět pokračuje v tom, co o tomto způsobu vedení války napsal už v roce 1948 britský historik a teoretik J.F.C. Fuller, že "…strategické bombardování, jež započalo z iniciativy Churchilla, bylo chybné nejen z morálního hlediska, ale nebylo ospravedlnitelné ani vojenskými hledisky, politicky znamenalo sebevraždu." (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948).
Když jsem před lety četl v ruském překladu knihu Fullera, tak se mi jeho slova o "sebevraždě" zdála nadsazená. Dnes už ne. Když pozoruji, jak úporně se dnes západní svět, v jehož čele stojí, jak trefně napsal jeden ruský blogista, "bývalá anglická kolonie", snaží o vyvolání skutečné války ve východní části Západní Evropy, na Ukrajině, tedy války, jež by podle zákonů, vlastních jen jí, snadno mohla vyústit ve všeobecnou válku jadernou, pak slova o sebevraždě mi přehnanými nepřipadají.
A že k této sebevraždě napomáhají, byť ostýchavě, i čeští politici, tedy představitelé národa, který jen tak tak přežil válku a plánovanou genocidu, tomu už nerozumím vůbec. Cožpak se v této zemi nenajde jeden statečný a vlivný příslušník rodu "homo sapiens sapiens", který zvolá: "Dámy a pánové, vzpamatujme se! Začněme už věci nazývat pravým jménem, poučme se z historie, ne tak, jak snad doporučuje pan Koukal, tj. "kreativně ji tvořit", ale tak jak si zaslouží! "Cožpak není všem známo, že prvním zákonem historie je bát se jakékoliv lži a nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín nespravedlivosti, ani stín zloby?" poučoval řečníky, tedy antické publicisty, Cicero. (http://www.thelatinlibrary.com/cicero/oratore2.shtml#62).
Cožpak mají být oslyšána slova význačného českého historika, svého času rektora Univerzity Karlovy, Josefa Pekaře, Ciceronova slova potvrzující, aby "skutečnost byla poznávána pokud možno nestranně, nepředpojatě, objektivně, aby se historie stala učitelkou života, ovšem poznané v pravdě její" (J. Pekař v přednášce vydané v roce 1929)?
Cožpak se sedmdesát let po 14. únoru 1945 bojíme říci, že ono bombardování Prahy mělo svůj počátek v bombardování Londýna nacistickou Luftwaffe v roce 1940, jež nařídil Hitler? Na které navázali, nebo ještě, přesněji řečeno v duchu pohanských leges taliones, pokračovali, Roosevelt a Churchill. Ti rozhodli 21. ledna 1943, a přijali v Casablance směrnici "O zesílení společné letecké ofenzivy proti Německu". Ta předpokládala, že bude strategické letectvo použito k plánovitému ničení válečného průmyslu a ekonomiky Německa, jakož i k podlomení morálního ducha německého národa". Jestliže přiznáme toto následování Hitlerova rozhodnutí, tak tím přece vůbec nezmenšíme podíl obou státníků na porážce onoho "největšího šílenství historie, kterým bylo šílenství nacismu" (uvozuji slova Šimona Peréze, pronesená v listopadu 2013 v Moskvě). Jen dáme historii tu možnost, aby se "nebála jakékoliv pravdy".
Rozhodnutí Churchilla a Roosevelta z roku 1943 bylo porušením Haagské konvence z roku 1907, jež byla ratifikována v roce 1939. Podle článku 25 této konvence bylo bombardování, měst, osad, obytných domů a sídlišť, jež nejsou bráněny, ať už se provádí z jakýchkoliv důvodů, zakázáno. Odvolávat se na snad na to, že tuto konvenci už Hitler porušil a tím to i nás opravňuje k jejímu porušení, těžko obstojí z mravních důvodů. Nacismus za porušování konvencí v Norimberku souzen byl. Kdo by ale soudil vítěze Churchilla a Roosevelta? Taková justiční síla tu nebyla. To může učinit jen historie!
Oním rozhodnutím v Casablance byla zahájena epocha, kdy se i letectvo, tento výtvor lidského génia, americké a britské, připojilo k vyvolávání "strachu, děsu a hrůzy", (latinsky terror) mezi lidmi, na válce se zbraní v ruce nezúčastněnými. Říkalo se tomu nikoliv terorismus, ale "podlomení morálního ducha". Lze se jen ptát: lze morálního ducha národa podlamovat ještě něčím silnějším, emocionálnějším, než je vyvolávání všeobecného strachu, děsu a hrůzy? Přiznávám, že nikoliv. A toto mé přiznání se opírá o vlastní zkušenost: pocity, které jsem já 20. listopadu 1944 zažíval ve Zlíně, když se nad mou hlavou otevřely pumovnice amerických bombardérů a začaly se z nich sypat 250ti kilogramové bomby, aby po několika desítkách vteřin ukončily svou pouť k zemskému povrchu ničením a zabíjením, nemohu zapomenout ani po sedmdesáti letech!
Tím, že věci nazveme pravým jménem, jim dáme ten význam, který jim náleží. A tento moderní terorismus, zahájený bombardováním Londýna, Zlína, Drážďan a Prahy, dostal kvalitativně nový impuls atomovým bombardováním Hirošimy. Od Hirošimy do dnešních dnů následuje epocha, kdy vyvolávání strachu, tedy terorismus, se stalo, navzdory varování už Seneky Mladšího, tím, čeho se musíme obávat nejvíce. Státní terorismus se stal nástrojem i v rukou těch, kteří slovy proti němu bojují! Že se pak "lidé rozumní" dopracovali při uplatňování teroristických metod až k uřezávání hlav zajatců či k jejich upalování zaživa- to už je jen důsledek vývoje. Vyvíjely se formy, ale podstata zůstala: tou je vyvolávání strachu, děsu, hrůzy!
Co se pak týče bombardování Prahy, a předtím Zlína, Brna, Přerova, snad zbývá jen otázka, zda bylo možné chtít od velitelů, navigátorů a bombometčíků oněch bombardovacích skupin, aby si uvědomovali, že svrhávají své bomby ne na Německo, jehož morální duch mají údajně podlomit, ale že je svrhávají na města státu, který byl jejich spojencem, a jehož letci se tak statečně bili na příklad v bitvě za Británii několik roků před tím. A zda si to uvědomovali i ti velitelé, kteří nad Prahu, a před tím na Zlín a Brno, posílali své posádky a stroje.
A tady se spíše dotýkám nejen jejich znalostí geografie a geopolitiky, ale i jejich mravů. Brát při svém rozhodování v úvahu také "vyšší princip", jim jistě bylo stejně cizí, jako to bylo cizí těm, kteří v roce 1999 rozhodovali o bombardování Bělehradu; tedy o bombardování hlavního města státu, který pro vítězství nad nacismem toho tolik udělal. Údajně pro ty poslední byla oním vyšším principem tak zvaná, selektivně volená, lidská práva. Avšak: "K čemu jsou zákony, když chybí mravnost", volal na počátku našeho věku Horatius? Parafrázuji: " K čemu je volání po lidských právech, když chybí mravnost u těch, kteří je vzývají?"
Co však si, podle mého soudu, musíme jako poučení vzít, z doby před sedmdesáti roky, je toto: od onoho bombardování Zlína, Prahy, Drážďan, vedla přímá linie k bombardování Tokia v březnu 1945, k bombardování a holocaustu obyvatel Hirošimy, Nagasaki, k bombardování Bělehradu v roce 1999. A jen se ptám: je teď na řadě Moskva či Washington? Je těmto městům souzeno, aby se staly "dýmajícími radioaktivními troskami", jak i nám svého času hrozil americký generál, velitel strategického letectva, Curtis LeMay? Či ještě jinak: bude někdy toto lidské šílenství mít konec? Vyléčí se někdy lidstvo z této nemoci?
Osobně jsem skeptický při hledání odpovědi na tyto otázky. Zvlášť když jsem si přečetl poslední projev prezidenta Obamy, kterým uváděl "Strategii národní bezpečnosti USA" (http://inosmi.ru/op_ed/20150213/226255885.html). Současný americký prezident se mi nejeví jinak, než jako člověk stižený duševní poruchou zvanou "syndrom mocenské závislosti", tedy oním "syndromem hubris"; ten je kombinací pýchy, vystupňované sebedůvěry, pohrdání ostatními lidmi (F. Koukolík, Jak si lidé hrají, Radioservis, Praha, 2009). Jinak se mi tento americký černý prezident, mající ve svých rukách obrovskou destruktivní moc, a ve své duši možná hluboce zakořeněnou touhu po pomstě na bílé rase, jež lidu jeho barvy kůže přinesla tolik příkoří, nejeví!
A proto tedy na druhé straně Atlantiku ono "světýlko v tunelu", které by osvítilo XXI. století, nevidím. A to ani díky jiným skvělým Američanům, jakými jsou třeba lyžaři Ted Ligety či 19ti letá Mikaela Shiffrinová! Ti, řečeno slovy dalšího skvělého lyžaře Bode Millera, "reprezentují svou zemi lépe, než jejich země reprezentuje je" (Body Miller, Rychlá jízda, SnowPress, 2005).

JAK SE V ČESKU PROVÁDÍ VÝCHOVA K NENÁVISTI K RUSKU

5. february 2015 at 15:28 | VETERANUS
JAK SE PROVÁDÍ V ČESKU VÝCHOVA K NENÁVISTI K RUSKU.
V roce 2007 jsem na stránkách Listů (dvouměsíčníku pro kulturu a dialog) vedl polemiku s Lubošem Dobrovským na téma "Co s Ruskem?". Záznam lze nalézt na webovské stránce http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=074&clanek=040711.
Ve "stručné odpovědi panu Jaroslavu Dvořákovi" Luboš Dobrovský napsal, kromě jiného, toto: "Nepohrdám ani Rusy, ani Ruskem. Rusů, jejich statečnosti a zásluh za porážku nacistického Německa si vážím… kritizuji věcně aktuální režim, který v Rusku nedemokraticky prosazuje prezident Vladimír Putin".
O tom, jak vypadá ona "věcná kritika" u pana Dobrovského po osmi letech od vzpomínané polemiky, se lze přesvědčit z jeho rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou na "Aktuálně.cz" (http://nazory.aktualne.cz/rozhovory/dobrovsky-valku-ruska-proti-ukrajine-zbabele-nazyvame-krizi/r~a6ea77fca79e11e4a10c0025900fea04/).
Pokud bych tedy měl očekávat, že názory pana L.Dobrovského na Rusko budou onou "věcnou kritikou", třeba věcnou kritikou konkrétních akcí ruské politiky na mezinárodní poli, a jestliže budeme od kritiky požadovat, aby byla "rozborem či posudkem" (Trávníček, Slovník jazyka českého), pak musím vyjádřit své zklamání. Spíše jsem po přečtení rozhovoru nabyl pocitu, že jsou jeho názory jen papouškováním toho, co protéká propagačním "mainstreamem" Západu; ten spíše představuje kultivaci těch vášní, jež podle klasika teorie války, Carl von Clausewitze, musí v národech být dříve, než započne válka mezi nimi.
Jednou z takových vášní je zajisté nenávist. Ta určitě figuruje mezi potřebnými vášněmi na prvním místě. O tom nás dostatečně poučují dějiny Evropy třicátých let XX. století. Je pochopitelné, že metody západní propagandy, kterými jsou ony vášně kultivovány, už nejsou zdaleka tak vulgární a primitivní, jako tomu bylo za časů Dr Goebbelse. Sotva však lze pochybovat o tom, že by se odehrávaly živelně, bez předem stanoveného plánu a scénáře; plán a scénář zajišťuje v dnešní době zcela určitě jakoukoliv velkou válečnou operaci. Nediskreditovala by neexistence scénáře slovutnou přednost USA, jak ji demonstruje hollywoodská "továrna snů"?
A že se jedná o velice rozsáhlou operaci, o tom mne přesvědčuje i článek, který byl uveřejněn v ruském překladu na stránce http://inosmi.ru/world/20141213/224892337.html . Autorem je americká novinářka Diana Johnstone. Článek vyšel v publikaci zvané "Counter Punch"; ta je vydávána ve Spojených státech; tam byl článek nazván "Zmražená válka Washingtonu proti Rusku".( Washington's Frozen War Against Russia). V originále vyšel 9. prosince 2014 a na stránce výše uvedené byl publikován 13.12.2014.
Autorka píše: "Je to už více než rok, co Spojené státy rozehrávají scénář, který byl zpracován k tomu, aby 1) upevnil kontrolu USA nad Evropou, a to pomocí blokády obchodu Evropské unie s Ruskem; 2) přivedl Rusko k bankrotu; 3) zbavil se Vladimíra Putina a nahradil jej americkou loutkou, podobnou té, jakou byl milovník alkoholů Boris Jelcin."
Musím říci, že plně souhlasím se slovy bývalého českého prezidenta Václava Klause, že prvotním hybatelem konfliktu na Ukrajině, který dnes přerostl ve virtuální konflikt mezi Ruskem a tak zvaným "Západem", byly "nepochybně Spojené státy a jejich přátelé v západní Evropě, i někteří naši politikové, kteří nadšeně jezdili řečnit na Majdan" (Právo, 31. ledna 2015). Poznámka.- Po tom, co publikovalo Právo z rozhovoru s Václavem Klausem, jen očekávám, kdy Václav Klaus bude za svá slova zařazen na pověstný seznam neamerických občanů, kterým bude zakázán vstup na americké (tedy USA) území.
V rozpoutání nějakého podobného scénáře nemusíme začínat "na zelené louce". Předobrazem mohou být události v Libyi z roku 2011. Je dobré si připomenout, jakým scénářem tam vše začalo. Ony události jsou dnes rovněž označovány za "válku". Na příklad na odpovídajících stránkách Wikipedie jsou použity tyti výrazy: občanská válka v Libyi, Libyan Civil War, Guerre civile libyenne, Bürgerkrieg in Libyen, Гражданская война в Ливии.
Některými publicisty byla podstata oné války označena jako "neznámá válka nové generace". Proč? Protože byla "válka zahájena jako inscenace čistě divadelního charakteru. Poprvé byla použita síla nových forem agitační mašinérie: k nim patřily Internet a družicová televize. Poprvé byly vybudovány dekorace velkých rozměrů, jakožto kopie jednotlivých čtvrtí některých libyjských měst, včetně Tripolisu. Byla to právě televize a Internet, které provedly první úder", píše Sergěj Pitkin 5.9.2011 na stránce http://www.stoletie.ru/rossiya_i_mir/livija_neizvestnaja_vojna_novogo_pokolenija_2011-09-05.htm. A pokračuje: "Od rána do večera běžely v televizi nezřetelné snímky, na nichž jsme viděli, v podstatě jen nohy lidí odněkud někam běžících. Vše to doprovázel hysterický křik žen a mužů, kteří vykřikovali cosi o "strašlivých zvěrstvech Kaddafího katů"…na obrazovkách jsme viděli oblaka černého dýmu, kostry zničených domů, ženy, které křičely cosi o smrti nevinných dětí, jež byly zabity rukou krvavého diktátora…jak se později ukázalo, tak to byly požáry pneumatik, specielně za tímto účelem nahromaděných, a zničené domy- to byly filmové dekorace…avšak Kaddafi už zcela ztratil kontrolu nad situací, jež se vyvíjela zcela podle připraveného scénáře…Libye se stala zkušebním polygonem, na němž se ověřovala teorie vedení síťové války, kterou vymyslel Pentagon, války, která je považována za válku nové generace".
Nepřipomíná nám to čímsi to, co jsme v zimních měsících roku 2014 viděli na obrazovkách televize, že se děje na ulicích Kyjeva, aby to posléze dostalo název "Majdan", jenž vstoupí do historie?
Když se tedy vrátím k rozhovoru pánů Hvížďaly a Dobrovského, pak musím říci, že bych od graduovaného rusisty a bohemisty, tak je alespoň představován na příslušné stránce Wikipedie, očekával, že nenahradí požadovaný rozbor či posudek jen "papouškováním" toho, co bylo vytýčeno stratégy západní propagandy. Tedy i to, že bude "přesným jazykem" definován i pojem "Západ". Už tady nalézám zásadní rozpor u pana Dobrovského, rozpor mezi slovy a činy. Jestli se dovolává "přesného jazyka" a vyzývá k odvaze "přesnými slovy pojmenovávat" to, co se děje na Ukrajině, pak by se sám měl podobno zásadou řídit.
Když tedy začne hovořit o tom, že je na Ukrajině vedena "Ruskou federací válka proti suverénnímu ukrajinskému státu", měl by nám říci, jakou definici pojmu "válka" uznává.
Podle Wikipedie je ve čtyřech jazykových verzích (anglické, francouzské, německé a ruské) definován pojem "válka" ne zcela totožně. Na příklad v anglické verzi Wikipedie je za válku považována srážka, spor, rozpor, bitva, boj, jedním slovem "conflict", který je zorganizován a často prodlužován státy nebo nestáními činitelei. (War is an organized and often prolonged conflict that is carried out by states or non-state actors.) Francouzi pak, v případě, že se jedná o konflikt mezi státy, jej podmiňují vyhlášením války a připouštějí, že může jít i ozbrojený konflikt mezi opozičními silami společnosti (Une guerre est un conflict armé entre États précédé généralement d'une déclaration de guerre ou un conflit armé entre populations opposées.) Němci pak mají za to, že musí být při konfliktu použity zbraně k realizaci násilí a na konfliktu se musejí podílet předem vytvořené kolektivy (Krieg ist ein organisierter und unter Einsatz erheblicher Mittel mit Waffen und Gewalt ausgetragener Konflikt,[1][2] an dem oft mehrere planmäßig vorgehende Kollektive beteiligt sind.) Rusové zase hovoří o účasti politických institucí, ať už jsou představovány státy, rasami, politickými uskupeními (Война́ - конфликт между политическими образованиями - государствами, племенами, политическими группировками и так далее, - происходящий в форме вооружённого противоборства, военных(боевых) действий между их вооружёнными силами.
Nejjednodušeji na to pohlížíme my, Čechové: " Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí".
Pro úplnost uvedu ještě definici klasika teorie vojenství Carl von Clausewitze. Ten ve svém fundamentálním díle "Vom Kriege" uvádí, že "válka je aktem násilí, jehož cílem je přinutit protivníka, aby se podrobil naší vůli" (Der Krieg ist also ein Akt der Gewalt, um den Gegner zur Erfüllung unseres Willens zu zwingen. ).
A to ještě nepíšu o tom, že mnohými je používán pojem "hybridní válka", s jehož definicí si starosti nedělá nikdo.
Jsem toho názoru, že je velmi důležité, aby na začátku jakéhokoliv rozhovoru o konfliktu na Ukrajině bylo jasně řečeno, zda jde skutečně o válku a o jakou válku se jedná. Jestliže to nebude jasně řečeno, pak bude obtížné pochopit, kdo jsou těmi protivníky na obou stranách onoho konfliktu a jaké sledují cíle každý z nich; a v čem konkrétně se projevuje ona Klausewitzova "vůle", jíž má být každá z obou konfliktujících stran druhou stranou podrobena. Bez takového úvodního zadání rozhovoru se jakákoliv debata přenese na půdu spíše spekulací, dohadů, a získá pak spíše statut nástroje propagandy než prostředku k nalezení pravdy.
Než začneme posuzovat možné cíle konfliktních stran, tedy jejich motivy, ono pověstné "cui bono", pak nebude na škodu připomenout slova "dobrého vojáka Švejka"; ten v hospodě "U Kalicha" na počátku svého vstupu do války pronáší, v přítomnosti civilního strážmistra Bretschneidera, svůj první komentář sarajevského atentátu, těmito větami: "Vojna s Turky musí být. Zabili jste nám strejčka, tak tady máte přes držku" (Osud dobrého vojáka Švejka za světové války, Čs. spisovatel, Praha 1987, str. 23). S trochou nadsázky to lze parafrázovat takto: "Připojením (adnexū) Krymu jste nám "vypálili rybník" (čti "zmařili náš tajný záměr uchvátit tento významný vojensko-strategický potenciál"), tak tady máte "přes držku" (čti "tady máte ekonomické a další sankce").
Vyhlášení Spojenými státy, a v pelotonu za nimi i státy Evropské unie, sankcí přes hlavy k tomu kompetentních orgánů Organizace spojených národů, není přece nic jiného, než zahájení ekonomické války; touto válkou se má naplnit ten cíl války, kterým je, podle von Clausewitze, podrobení si protivníka, tj. Ruska, vůli světového "monarchy", "strýčka Sama" (Uncle Sam). Případně Rusko mimosoudně, tedy v duchu leges taliones, ztrestat.
A k tomu, aby se světová veřejnost přiklonila na stranu těch, kdo vyhlašují sankce, je třeba vyhledat důvody, a tyto kultivovat a živit širokou propagační kampaní, a postavit Rusko do role nepřítele; podle strůjců těchto plánů je třeba dosáhnout toho, aby Rusko bylo jako nepřítel vnímáno, a aby bylo vnímáno jako stát, kde jsou osnovány další plány ohrožující "západní civilizaci". Při tom se, zcela viditelně, potvrzují slova italského sociologa, člena Evropského parlamentu, Giuseppe Arlacchiho, která vyslovil ve svém interview z roku 2012: "Natovská propaganda je velice efektivní. Daří se jí vytvářet nepřítele i tam, kde tento neexistuje. Evropané samozřejmě jsou velice skeptičtí na to, aby uvěřili myšlence, že jim ze strany Ruska hrozí nebezpečí. Nacházejí se k němu blíže a jsou se situací lépe obeznámeni. Ale Američané? Ti věří. I v jiných státech světa jsou rovněž lidé, kteří "polykají" natovské mýty…lidé, kteří vedou psychologickou válku, mají dobře spočítáno, že Rusko nepředstavuje hrozbu, že nemá agresivní úmysly. Avšak činnost těchto lidí spočívá v tom, aby zobrazovali bílé jako černé. Chtějí si zachovat svá místa, jejich existence nemá dnes žádný smysl…jejich povinností je nacházet nové hrozby...oni jsou opravdu schopni vynalézt cokoliv, a nazvat to hrozbou."
Že se tento úkol pracovníkům ve štábu NATO, k nimž, bohužel, patří i naši bývalí vojáci, daří, je vidět z toho, že i dnes, se skutečné hrozby nacházejí někde jinde, než v místech, na která je ukazováno; že skutečné hrozby, kterým je třeba čelit zcela jinými, než vojenskými, metodami a prostředky, přicházejí odjinud; pracovníkům NATO se daří přesvědčit i naše politiky, aby zvyšovali financování naší, v podstatě expediční, armády. Místo toho, aby ony finanční prostředky byly vkládány do oblastí, odkud hrozby skutečně přicházejí.
Ač je mi, jako bývalému vojenskému profesionálu těžké to říkat, tak je třeba finančně posilovat ne armádu, ale policejní, zpravodajské, informační složky. Zdá se mi však, že podobné volání je jen voláním poutníka v poušti, kde jej nikdo neslyší.
Jestli tedy pan Dobrovský volá po tom, aby bylo uvaleno "stoprocentní embargo na jakékoliv ekonomické kontakty s Ruskem, i za cenu, že budeme mít potíž s energetickými surovinami, odbytištěm pro některé zboží…", pak je to pro mne jen důkazem 1) toho, že měl pravdu " papežský legát, který kdysi přijel do Čech a napsal do Říma zprávu, že v Čechách každá babička zná bibli lépe než u nás mnohý kněz" http://www.getsemany.cz/book/export/html/1397; říkám tomu"syndrom české babičky"; 2) pro pana Dobrovského, stejně jako pro prezidenta Obamu a spol., je asi zcela neznámým či nerespektovaným pojmem "empatie"; zvláště pak je nepoučilo to, jakou roli na příklad sehrála empatie při rozhodování prezidenta Kennedyho v karibské raketové krizi roku 1962; čtyřicet roků po ní napsal jeden z aktérů této krize, McNamara: "Ještě se chvěji, když čtu řádky prezidentských pásek. Na jedné straně, zde byl prezident, čas běžel, který hledá cestu jak řešit krizi mírovou cestou, jako člověk, který je zviklán dvojí komunikací s Chruščovem. Na druhé straně je tu Tommy Thompson, starší úředník ministerstva zahraničí, poradce prezidenta, ale současně člověk, který je, co se týče současného postavení, nejníže postaveným členem ExComm. Avšak tak veliká byla důvěra prezidenta k jeho zkušenostem- k jeho schopnosti mít empatie (podtrhuji já) ke Chruščovovi a k celému vedení v Moskvě… Děkuji bohu, že jsme měli prezidenta, který dokázal nacházet východisko z krize a že jsme měli poradce jako byl Tommy, který měl tolik empatie k sovětskému nepříteli."
Z jediného slova pana Dobrovského v uvedeném rozhovoru nenabývám dojmu, že by něco podobného, jako je empatie k Rusku, pociťoval. A to přes jeho ujišťování, které vyslovil v odpovědi na mou polemiku v Listech, že "nepohrdá ani Rusy, ani Ruskem. Rusů, jejich statečnosti a zásluh za porážku nacistického Německa si váží…" Je patrně rozdíl v tom "něco nemít" a "něco mít". To jistě erudovaný lingvista dobře chápe. Tehdejší slova L. Dobrovského v konfrontaci s těmi, která pronáší v rozhovoru s K. Hvížďalou, pak vyznívají hluše; stejně hluše jako zní slova prezidenta Obamy; ten na jedné straně ujišťuje svět, že jeho sankce nemají za cíl Rusku škodit a při tom si mne ruce radostí nad tím, jak se mu podařilo přivést ruskou ekonomiku do stavu, kdy je, jak on zpupně prohlašuje, "nadranc"("its economy is in tatters"http://inosmi.ru/op_ed/20150122/225744638.html) a praktická činnost jeho administrativy směřuje tedy jen a jen k tomu, co nejvíce Rusku škodit, škodit a škodit! 3) asi se nezbavím pocitu, že ty tři roky, které pan Dobrovský strávil ve funkci ministra obrany, jej nic nenaučily ze základů vojenské metodiky přijímání rozhodnutí na jakémkoliv stupni vojenské hierarchie; tam na prvním místě stojí krok, který jen vojenským projevem oné "empatie"; totiž hodnocení protivníka. Svými slovy nedokazuje, že by si něco takového osvojil; ač na nesprávném hodnocení protivníka "vyhořeli", a z toho je dobré se poučit, kromě jiných, i takoví politikové a vojevůdci, jakými byl Napoleon či Hitler.
A tím se dostávám k závěru. Považuji celý rozhovor pánů Hvížďaly a Dobrovského jen za důkaz toho, jak se v naší zemi provádí mnohými, ne nevýznamnými, osobami výchova ne k porozumění, ke spolupráci, k vzájemné koordinaci boje s těmi nebezpečími, která dnes ohrožují naši bezpečnost, k boji za vítězství "pravdy a lásky", ale že se naopak národ vychovává k pravému opaku: k nenávisti, ke zlobě, v lepším případě ke strachu, fóbii. Dovolím si parafrázovat zvolání římského básníka Horatia "Quid leges sine moribus" slovy: ano, k čemu jsou všechna volání po svobodě, po pravdě a lásce, po demokracii, když chybí mravnost!
V Třebíči dne 5. ledna 2015.