August 2014

NEJČERNĚJŠÍ DEN XX.STOLETÍ

5. august 2014 at 9:15 | veteranus
NEJČERNĚJŠÍ DEN XX.STOLETÍ
6. srpna 1945 bylo japonské město Hirošima postiženo tak zvaným atomovým bombardováním. Provedlo je strategické letectvo Spojených států amerických; z bombardéru Boeing B-29 Superfortress; letoun si letci pojmenovali na "Enola Gay" podle jména matky pilota plukovníka Paula Tibbetse; z bombardéru B-29 byl svržen výrobek atomového průmyslu, v příslušném rozkaze nazvaný "special bomb", jemuž byl přisouzen kódový název "Little Boy".
Důsledkem použití této "speciální bomby" bylo to, že byla zničena spousta lidských obydlí a jiných budov, kterými se vyznačovalo toto japonské město; desetitisíce jeho, převážně civilních, na válce ničím se nepodílejících, obyvatel, bylo buď spáleno žárem silnějším než "tisíc Sluncí" nebo utrpělo těžká zranění, v řadě případů nevyléčitelných; nebo bylo doživotně postiženo nemocí, do té doby téměř neznámou, nemocí z radioaktivního ozáření. Ve většině světa pak tento akt ničení a zabíjení vyvolal, do dnešního dne trvající, strach, děs a hrůzu, tedy "terror" ve významu tohoto latinského slova.
Bombardování se opíralo o přímý rozkaz prezidenta Spojených států amerických H. Trumana. Jeho provedení bylo odůvodněno "post factum"; údajně mělo zkrátit válku v Tichomoří s Japonskem a uchránit od možné smrti velké množství amerických vojáků; jim by byla údajně hrozila smrt v případě, že by bylo třeba provést invazi japonských ostrovů.
O tom, zda použití tak zvaných atomových bomb bylo či nebylo vojenskou nutností, se vedly mnohé diskuze. Většinou velmi protikladné. Jimi se zabývat nechci. Po prostudování řady materiálů, které jsou k mání na Internetu, jsem dospěl k názoru, že bombardování, nejprve Hirošimy, posléze Nagasaki, bylo v podstatě jen pokračováním experimentu neboli pokusu; ten měl v podmínkách, odlišujících se od pokusu prvního, jenž byl realizován v poušti Nového Mexika, poskytnout doklad o jeho technické realizaci v bojových podmínkách a o jeho důsledcích při jeho použití vůči velkoměstu obývaného běžným obyvatelstvem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že síly protivzdušné obrany Japonska v té době už prakticky neexistovaly a posádka bombardéru "Enola Gay" jimi ohrožována nebyla. I z tohoto hlediska už ona "mise" neměla bojový charakter.
Že se jednalo o experiment, bych spatřoval především v následujících skutečnostech.
Především to byla skutečnost, že použití tohoto prostředku nebylo svěřeno polním vojenským velitelům; byli to přece oni, jichž hlavním úkolem bylo vést a ukončit vítězně válku vedenou proti Japonsku. Nikdo jiný, než tito velitelé, nebyl schopen nejlépe ocenit, které vojenské cíle protivníka je třeba napadnout, aby to přiblížilo vojenskou porážku Japonců. Jen oni totiž mohli své rozhodnutí opírat o všestranné zhodnocení protivníka; toto zhodnocení je jednou ze základních podmínek přijetí správného a účelného vojenského rozhodnutí. Ani jeden z těchto vojáků, tedy specialistů na vedení bojové činnosti, nebyl do Alamogorda pozván, aby alespoň mohl přihlížet možným účinkům "zbraně", která měla být pro vedení války použita. A která se měla logicky dostat do jeho rukou. Nic takového se nestalo. Už to samo o sobě výmluvně svědčí o tom, že se nemělo jednat o zbraň, tedy o prostředek, kterým se bráníme nebo kterým útočíme. Rozhodnutí o použití na konkrétní objekt sice učinil voják, generál Groves, ale byl to vojenský inženýr, kterému bylo svěřeno řízení veškeré činnosti, směřující k vývoji a konstrukci tohoto prostředku; on ale neměl žádnou představu o tom, co v praxi znamená vedení boje či operace na válčišti.
Z technického hlediska použití první bomby v Hirošimě mělo ověřit, zda je vhodný i prostředek, v němž štěpný materiál pro vyvolání neřízené reakce prvků uranové řady byl odlišný od toho, který byl použit v Alamogordo. Na rozdíl od výbuchu v Alamogordo, kde štěpným materiálem bylo plutonium; v Hirošimě byl tímto štěpným materiálem izotop uranu- uran 235.
Určit cíl bombardování bylo svěřeno generálu Grovesovi. V té době ještě ani nejvyšší vojenský orgán, Spojený výbor náčelníků štábů, o existenci této zbraně nevěděl nic. Takže určení atomové strategie bylo svěřeno dodavateli zbraně. Nejprve byla vybrána tato města: Kokura-Kitakjúšú, Hirošima, Kjóto a Niigata.
Tady jsou slova Grovese, kterými vysvětloval zadání pro vlastní experiment: "Abychom mohli účinek bomby dobře posoudit ze všech hledisek, nesmí být cíl příliš poškozen předcházejícími leteckými útoky". Bylo přece třeba zajistit, aby tyto pravděpodobné cíle doznaly co nejmenší úhonu do provedení atomového bombardování. V opačném případě by bylo obtížné odlišit důsledky atomového výbuchu od těch účinků, které předtím způsobilo "klasické" bombardování. Humanitní hlediska nebyla pro Grovese ničím. Když třeba argumentoval pro Kjóto, jako pro cíl bombardování, argumentoval tím, že má toto město více než milion obyvatel, což zaručuje náležitý účinek výbuchu a kromě toho ono město zabírá velkou plochu, na níž se tedy lépe projeví vypočítaný průměr zničené zóny. Tentokrát zasáhli politikové (ministr H.L.Stimson) a usoudili, že Groves zachází příliš daleko. Místo Kjóta pak bylo vybráno Nagasaki. Groves vytýčil ještě jednu podmínku: "Úder musí být dostatečně divácky přitažlivým, aby se této zbrani dostalo dostatečného všeobecného uznání, když se tiskové materiály o něm dostanou do oběhu pro veřejnost".
V srpnu 1945 kterékoliv japonské město mohlo být uznáno jako významné z hlediska vedení války; současně však mohlo být uznáno i strategicky bezvýznamným; japonská armáda i loďstvo už byly v podstatě poraženy a japonská ekonomika byla v troskách. Válku už Japonsko v té době prohrálo několikanásobně; Hirošima a Nagasaki už nikoho ničím nezásobovaly; nevyráběly se tam zbraně, tato města netvořila nějaký uzel obrany Japonska; obrana Japonska už prakticky neexistovala.
Dalším argumentem pro zdůvodnění experimentálního charakteru výbuchu, bylo rozhodování o výšce, ve které má být řetězová reakce iniciována. Určení výšky byla, podle slov generála Grovese, věnována maximální pozornost. Zdůrazňuji jeho názor, že "v případě nesprávného určení výšky, by se výbuch mohl stát jen efektním pyrotechnickým představením". V těchto slovech neslyším nic jiného, než bezbřehý cynismus lidojeda! Že v epicentru výbuchu, nebo pod ním, budou tisíce živých, nevinných lidí, převážně žen, dětí, starců, to experimentátora nezajímá. Jeho zajímá jen to, aby se výbuch nestal "efektním pyrotechnickým představením" v podobě třeba těch, kterými bývá poznamenána silvestrovská noc neb Den díkuvzdání.
Lze jistě namítnout, že provést toto bombardování jen jako experiment, nemusí znamenat, že prostředek nebyl zhotoven také s cílem, aby byl použit vojensky. To je jistě pravda. Abychom si odpověděli i otázku, co ještě mohlo být motivem, kromě motivu vojenského, pro vývoj a použití prostředku, jehož ničivé účinky budou založeny na objevech vědy o atomovém jádru, je třeba se pokusit ozřejmit motivace, které vůbec vedly k tomu, aby byl celý projekt vývoje a zhotovení atomové bomby zahájen a byly do něj investovány obrovské finanční, materielní i duchovní hodnoty. Podle toho, co až dosud bylo uveřejněno, byl hlavním motivem, který nakonec vedl k tomu, že prezident Roosevelt dal souhlas k zahájení prací na projektu "Manhattan", jak byl posléze nazván, strach z toho, že nacistické Německo by mohlo něco podobného získat; což by znamenalo, že by se dostal prostředek nebývalé síly a vlastností do rukou lidí, kteří byli vedeni pohanskými mravy a ohrožovali vše to, co nazýváme západní civilizací.
Podle mého soudu dalším, ne nepodstatným, motivem bylo to, že se zde nabízela možnost získat prostředek takové síly a účinku, že by se jeho pomocí snáz prosazovala idea amerického vedení celého světa. Vždyť v době, kdy prezident Roosevelt činil konečné rozhodnutí o zahájení prací na projektu, tak zastával názor, že po válce budou chod světa řídit tři státy, nevím, které měl na mysli, z nichž jen jeden bude mít tuto zbraň k dispozici. Tato myšlenka mimochodem koresponduje se současnou snahou USA vybudovat takový systém protivzdušné obrany, který bude pro eventuelního protivníka nepřekonatelný. To v podstatě odpovídá myšlence prezidenta Roosevelta. Budu-li mít neproniknutelnou protivzdušnou obranu současně s útočnými prostředky nebývalé síly, pak je to totéž, jako kdybych měl útočné prostředky jen já sám.
Ať už motivace k vývoji a k použití atomové zbraně byla jakákoliv, dovoluji si dnes, s odstupem 69 ti let tvrdit, že výbuchem v Hirošimě se vrchovatě naplnil význam slova "terror". A že jím byla zahájena celá epocha moderního terorismu. U vědců, kteří přihlíželi pokusnému výbuchu v Alamogordo, to byl také strach, který mnohé z nich zachvátil. Nepochybuji o tom, že hlavními pocity obyvatel Hirošimy, kteří výbuch přežili a byli ještě schopni lidského vnímání, to byla hrůza, byl to děs, který je zachvátil.
A ostatní svět, který se s výsledky tohoto bombardování seznámil? Jaký byl převažující pocit pro zbytek dvacátého století, pocit, který převažuje dodnes? Je to strach, je to permanentní strach, který, dovoluji si tvrdit, tvoří kontext všech zásadních politických rozhodnutí politiků. Všechna varování, která vyslovil na počátku našeho věku Říman Seneca Mladší, varování, které je obsaženo už v prvních větách inauguračního projevu prezidenta USA Roosevelta z roku 1933, že je třeba se nejvíce bát strachu samotného, se naplnila vrchovatou měrou. Vyvolávání strachu a jeho udržování, se stalo jedním z hlavních nástrojů velmocenské politiky.
A jak celkově ohodnotit ono bombardování Hirošimy a Nagasaki při použití oněch "special bombs"? Podle mého soudu se jednalo o válečný zločin, který jako takový nebyl potrestán. A to jen proto, že jej provedl jeden z vítězů války.
Jeden z iniciátorů vytvoření atomové bomby a její spolutvůrce, maďarský vědec Leo Scilard, to vyjádřil pregnantně ve svém interview, které poskytl 15. srpna 1960 žurnálu "U.S.News and World Report". Říká: "Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby dříve, než jsme je měli my. A předpokládejme, že je svrhlo na naše dvě města, dejme tomu jednu na Rochester a druhou na Buffalo. A předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může někdo pochybovat o tom, že bychom takové bombardování označili za válečný zločin, že bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti Němce, odpovědné za takové bombardování, a že bychom je pověsili?" (http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html).
Jaká měřítka byla tak nastolena? To už je námět na jinou úvahu!