OPĚT SE STANE NAŠÍ HLAVNÍ ZBRANÍ STRACH?

19. april 2014 at 17:22 | veteranus
OPĚT SE STANE NAŠÍ HLAVNÍ ZBRANÍ STRACH?
13.4.2014 jsem redakci internetových novin "Britské listy" zaslal příspěvek v naději, že toto médium reprezentuje tu část médií, která nejen lovy, ale činy. Zajišťuje jedno ze základních práv občanů- právo na svobodu slova. Jelikož po týdnu jsem od redakce neobdržel jediného slova vysvětlení či omluvy, tak zveřejňuji svůj příspěvek Britským listům zde, na svém blogu.
Zní:
Na počátku našeho letopočtu vyslovil římský filosof Seneca Mladší myšlenku, že se "nesmíme bát ničeho, kromě strachu samotného" (Scies nihil esse in istis terribile nisi ipsum timorem). Toto pak ve století dvacátém, v roce 1933, opakoval F.D.Roosevelt ve své první inaugurační řeči. ("First of all, let me assert my firm belief that the only thing we have to fear is fear itself" (http://historymatters.gmu.edu/d/5057/).
Nehledě na tato varování se stalo vyvolávání strachu důležitou zbraní americké politiky. A později se k tomu připojili i další. Začalo to 16.7.1945 v 5 hod 30 min, kdy všechny ty, kdo přihlíželi prvnímu výbuchu, který vyvolala neřízená jaderná reakce plutonia v Alamogordo v Novém Mexiku, byli to převážně chladně uvažující učenci, "ovládl strach z mohutnosti výbuchu". Cituji podle ruského vydání knihy "Brighter Than a Thousand Suns", Robert Jungk, Horcourt, New York, 1958. A pak už následovaly Hirošima a Nagasaki, a za nimi všechny ty plány "Totality", "Dropshot", a celá tak zvaná "studená válka". V ní, podle slov amerického historika, se "oba tábory staraly o to, aby jeden vyvolával strach z toho druhého. A tak se ve smrtelném klinči pohybovaly k okraji propasti". A. Schlesinger, "Cykly americké historie"; cituji v překladu z ruského vydání (http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/Historry/shlez/index.php).
A teď se k vyhrožování strachem připojil i český prezident Miloš Zeman. Podle "Práva" z 12. dubna 2014 řekl "Krym je ztracen, chci odstrašení". Nevím, jak a kde prožíval Miloš Zeman, jako osmnáctiletý mladík, podzim roku 1962; tehdy se svět přiblížil až bezprostředně k onomu okraji propasti, o které hovoří Schlesinger. Autor těchto řádků ve funkci druhého nejvyššího funkcionáře taktického letectva prožil celé tři měsíce onoho podzimu v lesích a ve vojenských prostorech Československa; a se svým štábem horečně pracoval na otázkách zvýšení bojové pohotovosti letectva.
V té době se na druhé straně Atlantiku odehrávalo drama karibské raketové krize. Je příznačné, že až třicet či čtyřicet let poté byl tehdejší aktér krize, ministr obrany Kennedyho administrativy McNamara, šokován informací, že sovětská vojska nejen připravovala na Kubě odpalovací stanoviště raket středního doletu s megatunovým náložemi, ale měla už před zřízením námořní blokády Kuby k dispozici i taktické jaderné zbraně (proslavená CIA o tom neměla ani potuchy); a pravomoc k použití těchto taktických zbraní měl polní velitel generál Plijev. A to bez souhlasu Moskvy. McNamara nebyl na pochybách, že použití taktických jaderných zbraní, byť byly použity bez souhlasu Moskvy, by mělo za následek, že by Spojené státy odpověděly celou silou svých jaderných zbraní. Což, kromě jiného, svědčí o tom, že neexistovaly nástroje, jak jistou eskalaci "kočírovat". Dovoluji si pochybovat o tom, že dnes takové nástroje existují a že ono odstrašení, kterým hrozí Miloš Zeman, ve shodě s prezidentem Obamou, bude možno "kočírovat". K tomu je totiž zapotřebí vzájemné důvěry. A ta neexistuje! O existenci hluboké nedůvěry ve slova Západu nemůže pochybovat nikdo, kdo se v poslední době seznámil s projevy ministra Lavrova nebo bývalého prezidenta SSSR Gorbačova.
Co však představuje, pro dnešní dobu ten nejpodstatnější, závěr z kubánské krize, je to, proč se události vyvíjely nebezpečným směrem; bylo to důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí (USA,SSSR a Kuby) činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací. A je tedy na místě se ptát, zda dnešní ukrajinská krize není ve stejné situaci. Obzvláště púroto, že na rozdíl od kubánské krize je ve hře mnohem víve "hráčů", než tomu bylo v roce 1962.
Má pravdu Henry Kissinger, že "čtyři války, které za svůj život viděl, vždy začínaly s velikým entusiasmem a s lidovou podporou, a pak jsme nevěděli jak z nich vyjít…prověrka politika nespočívá v tom, jak začínat válku, ale jak ji ukončit" (http://inosmi.ru/sngbaltia/20140306/218264421.html). Neplatí totéž pro politiku sankcí a "odstrašování"?
Že se karibská krize zastavila na okraji propasti, vděčíme jen tomu, že, jak Chruščov, tak Kennedy, dospěli k rozumnému řešení a že navíc při aktérech stálo veliké štěstí. Což by se už napříště nemuselo opakovat. Nepoučoval nás už před mnoha lety Jaroslav Marvan, že štěstí "je jen muška zlatá"? Kdy se už konečně i pro dnešní politiky, včetně našeho prezidenta, stane historie onou "magistrou", a nebudou ji studovat a využívat jen výběrově? Jak se to zrovna hodí jen pro jejich pomíjivé a chvilkové cíle?
Zeptal bych se pana prezidenta: měl alespoň jednou možnost vidět filmy o tom, co se děje při atomovém výbuchu? Je si alespoň částečně vědom toho, že chce zastrašovat velmoc, která disponuje kapacitou schopnou zničit svět? Samozřejmě tím spáchat i svou sebevraždu? Vždyť ono "zastrašování", pro které horuje, znamená nahánět někomu hrůzu. A k tomu je zapotřebí dvou: jednoho, kdo straší a druhého, kdo se nechá strašit, někoho, kdo nemá "pro strach uděláno" (Zaorálek, Lidová rčení, Nakladatelství AV, Praha, 1963).
Zeptal bych se rovněž: četl někdy Vrchní velitel českých ozbrojených sil "Vojenskou doktrínu Ruské federace"? A v ní články o tom, jak ona doktrína pohlíží na použití atomových zbraní? Nechce se mi věřit, že by český vzdělanec, v současnosti na místě nejvyššího velitele, který bude rozhodovat či spolurozhodovat o použití jaderných zbraní koalice, jíž jsme členy, by mohl uvažovat stejně, jako uvažuje kandidát na místo prezidenta Ukrajiny Tymošenková. Slova, která ona pronesla na adresu ruských obyvatel Ukrajiny, to nejsou slova, která se jen tak házejí do větru! Za taková slova by měla být ona politička při nejmenším prohlášena za persona non grata. Opravdu by bylo možno si myslet, že snad je vyloučeno si myslet, že není možné zahnat politickými akcemi protivníka, kterým pro některé naše politiky na nejvyšších místech je dnešní Rusko, zahnat do stadia "kritické reakce" (viz Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mf, Praha, 1992)?
A kdy dojde k vojenskému konfliktu, byť s použitím obyčejných prostředků, který bude ohrožovat samotnou existenci státu, a kdy tento konflikt přeroste v jaderný"? Cituji z vojenské doktríny RF, čl, 16 (http://news.kremlin.ru/ref_notes/461). Ví tak zvané "mezinárodní společenství", představované třeba Evropskou unií, a velení NATO, jak zabránit tomu, aby eventuelní konflikt s tím, koho bude Miloš Zeman chtít odstrašovat, třeba s použitím klasických zbraní, nepřerostl v konflikt jaderný? Pochybuji o tom! Myslím si, že občané této země by měli mít jistotu, že to Vrchní velitel ozbrojených sil ví!
V poslední době se doslova "hitem" stalo vyvolávání strachu z Ruska a z jeho armády. V atmosféře strachu lze na příklad semknout řady členů pomalu se rozkládající aliance či snadněji přesvědčit občany, že si mají odříci třeba nároky na vyšší penze a dát své peníze na to, čemu se říká obrana; ač to se skutečnou obranou souvisí jen zdánlivě. A co ve skutečnosti jen zaručuje doslova báječné profity zbrojních koncernů.
I v posledních slovech tajemníka NATO Rassmusena lze najít potvrzení slov Giuseppe Arlacchiho, od roku 2009 člena Evropského parlamentu za Jižní Itálii. Ten, když hovoří o pracovnících ve štábu NATO říká, že je "jejich hlavní starostí dnes nacházet nové hrozby… jsou schopni vymyslet co je libo, a pak to nazvat hrozbou" (http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm). Z lidského hlediska je to i pochopitelné, kdo by takovou "práci" nedělal, za báječné peníze, ve světě, kde o "peníze jde až v první řadě", že?
Někteří naši novináři nemohou pochopitelně zůstat pozadu v přiživování strachu. Při tom přehlížejí realitu událostí a pomocí jisté slovní ekvilibristiky dávají do souvislosti události spolu nesouvisející. Podnětem k takovému podněcování se stalo na příklad pro novináře Jaroslava Veise, údajné "vměšování se Ruska do současného dění na Ukrajině". (Ukrajinské brýle, Týdeník rozhlas, 15/2014). Při tom zcela pomíjí, že i jiní se do tohoto dění vměšovali i na dosti vysoké vládní úrovni. A to ještě v době, než nastala kulminace protestů a než došlo k masakru v Kyjevě. Jestlipak je si vědom svého podílu na této kulminaci údajně "nejlepší ministr zahraničí", kterého jsme kdy měli?
Pan Veis došel dokonce tak daleko, že se pomocí jakýchsi virtuálních brýlí snaží činnost Ruska v ukrajinské krizi porovnat s tím, kdy podle něj Rusko podniklo své "ozbrojené výboje do zemí, kde ruská armáda nemá co dělat". Jako příklad uvádí i Československo.
Ve vztahu k Československu to bylo poprvé v letech 1944-1945, kdy armáda Sovětského svazu, až do roku 1946 nazývaná oficielně Rudou armádou, tedy žádná ruská armáda, postoupila až na území Československa; to tehdy bylo představováno Protektorátem Třetí německé říše a Slovenským státem. (Řada mých dvojjazyčných školních vysvědčení je v záhlaví nadepsána "Německá říše-Protektorát Čechy a Morava"). Došlo k tomu v bojích, které Rudá armáda vedla s armádou nacistického Německa; cílem těchto bojů bylo dosažení bezpodmínečné kapitulace Německa; na té se, jako na politickém cíli války, dohodli prezident Roosevelt s W. Churchillem v Casablance. Prohlášení o požadavku bezpodmínečné kapitulaci Německa bylo, jak se tvrdí v anglické verzi Wikipedie, "historicky nejprovokativnějším prohlášením"; znamenalo bezpodmínečné vzdání se nebo složení zbraní. Jaké byly důsledky, o tom se lze na příklad dočíst v pamětech nacistického generála Heinze Guderiana či v díle o historii Druhé světové války britského historika J.F.C. Fullera.
Sovětský svaz se k tomuto požadavku západních spojenců připojil. V Teheránu se pak dohodlo, že každý ze spojenců bude svými armádami postupovat tak daleko, kam jej přivede bojová činnost. Protože západní spojenci dlouho váhali s otevřením druhé fronty v Evropě, tak došlo k tomu, že Rudá armáda postoupila hluboko na západ od svých hranic. A vstoupila tedy i na území Československa. Vstup Rudé armády na území Československa byl také možný na základě spojenecké smlouvy mezi SSSR a československou exilovou vládou.
S ukrajinskou situací let 2013-2014 tedy tehdejší činnost Rudé armády, nikoliv armády ruské, nemá společného nic.
V druhém případě, to bylo v roce 1968, vstoupila na československé území vojska Sovětského svazu, tedy žádná ruská armáda. Na území Československa vstoupila sovětská, nikoliv ruská, armáda, společně s německými vojsky z NDR (ta podruhé během třiceti let), Polska, Maďarska a Bulharska. Na příklad velitelem letiště Ruzyně, které dočasně ztratilo mezinárodní status a stalo se letištěm pod vojenským velením, byl bulharský plukovník. Dne 26.8.1968 jsem s ním osobně jednal za přítomnosti tehdejšího generálního ředitele ČSA. Potřeboval jsem si ujasnit, nakolik je ovlivněna přítomností cizích vojsk bezpečnost letů civilních letadel na letišti. Jako představitel orgánu státního odborného dozoru v civilním letectví jsem v tomto směru cítil určitou spoluodpovědnost za celkový stav bezpečnosti civilních letů.
Tentokrát ke vstupu cizích vojsk na naše území došlo bez vědomí a souhlasu československých ústavních orgánů. S rokem 1945 to však něco společného mělo; oba vstupy se odehrály v podmínkách války; i když druhý případ se odehrával ve válce, obecně nazývané "válkou studenou". Na tento kontext není dobré zapomínat; a to ani v tom případě, že k tomuto vstupu má člověk záporný vztah; což je případ pisatele těchto řádků.
Ani tento případ nemá nic společného se situací na části bývalého ukrajinského území-poloostrovem Krym. Tam se ruská armáda nacházela, společně s dosti početnou armádou ukrajinskou (18000 mužů), už před počátkem krize; a to podle příslušných smluv mezi Ruskou federací a Ukrajinou.
Těmto novinářům, eventuelně i politikům, by bylo možno doporučit, aby v době, kdy se svou publikační činností snaží pomáhat těm Evropanům, případně jejich zaoceánským partnerům, při pěstování rusofobie, ba dokonce nenávisti k Rusku a jeho představitelům, aby si uvědomili, že historie ještě neskončila. A mohli by se tudíž objevit noví Napoleonové nebo Hitlerové a Evropa bude potřebovat pomoc Ruska a jeho armády. A jak řekl v Moskvě 8.11.2012 prezident Státu Izrael Šimon Peréz, tak v době, "kdy svět zachvátilo za celou historii největší šílenství, šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby".
A to na rozdíl třebas od "sladkých" Francouzů. Ti nejen, že v září 1938 spolu s "hrdým Albionem rozhoupali zrady zvon", a teď se pokoušejí světu číst lekce o mezinárodním právu, tak později, kdy byli postaveni před osudovou zkoušku v květnu 1940, nedokázali odolávat armádě nacistického Německa ani celé dva měsíce (43 dny)! Pro porovnání toho, jak se bojuje s něčím takovým, jako byl německý nacismus lze uvést, že Leningrad odolával obležení, a nevzdal se, 863 dny; Stalingrad odolával 164 dny!
10. března 1014 jsem psal předsedovi vlády a prosil jej: "Proboha, vzpamatujte se!" Odezva žádná, což je v naší zemi už standardem. Dnes bych stejnou výzvu adresoval prezidentu Zemanovi!
V Třebíči dne 19.4.2014.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama