January 2014

DO DALŠÍHO DVACETILETÍ ČESKÉ ARMÁDY

9. january 2014 at 12:06 | VETERANUS
DO DALŠÍHO DVACETILETÍ ČESKÉ ARMÁDY
V loňském roce završila Česká armáda dvacet let své existence. My, kteří jsme byli s československou armádou, tedy její předchůdkyní a rodičkou v tom či onom rozsahu spojeni od konce Druhé světové války, víme dobře, jaká byla její prehistorie. Na objektivní historiografické zpracování této prehistorie historiky si však ještě budeme muset, my i naši potomci, jistě nějakou dobu počkat. Objektivnímu zkoumání je určitě na překážku to hodnocení nedávné historie, které kodifikoval polistopadový režim ve svém zákoně o protiprávnosti komunistického režimu. A nechal si toto hodnocení potvrdit i nejvyšším justičním orgánem!
Asi se nenajde historik, který by se dokázal postavit proti tomuto hodnocení. Mám na mysli prehistorii poválečnou, zejména pak tu její část, jež je orámována roky 1948 až 1989. Jako laik nemám samozřejmě úplný přehled o tom, co vyprodukovala v tomto směru česká historická věda. Myslím si jen, že se zatím nenašel historik, který by se protivil třeba hodnocení onoho období; jak si je dovolili provést autoři Bílé knihy o obraně; podle nich nebyla československá armáda v období let 1948 až 1989 ničím jiným, než oporou totalitního režimu. A jelikož to byl režim zřízený a řízený organizací "zločinnou a zavrženíhodnou", tak je v podstatě "vymalováno"! A pod tímto prostinkým a primitivně zjednodušeným konstatováním se ukrývá činnost statisíců občanů, kteří službou v armádě prošli, kteří už v míru nasazovali své životy (mnozí, třeba u vojenského letectva je i položili) pro to, aby tato armáda byla připravena splnit své poslání v případě, že bude požádána. A kteří nenesou odpovědnost za to, že vinou politiků tuto svou povinnost, stejně jako v roce 1938, splnit nemohli, když to bylo zapotřebí.
Zákonem kodifikované hodnocení historie předurčuje také historikům, že nemusí při popisu a hodnocení historie Československé lidové armády v tomto období, nebo dokonce snad nesmí, tuto popisovat, zkoumant a hodnotit, aniž by respektovali hlavní zákon historie, jak jej zformulaval před dvěma tisíciletími M.T.Cicero: "Bát se každé lži, nebát se žádné pravdy. Nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlnosti". Čeští historici nejsou snad ani morálně vázáni jinými svými kolegy, třeba historiky francouzskými, že "historie není objektem práva" a že " ve svobodném státě nepřísluší ani parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu". A že tedy nemusí v duchu tohoto postulátu otrocky respektovat čs. zákon o protiprávnosti komunistického režimu.
Podle mých vědomostí, je to jen historik Josef Fučík, který si na příklad dovolil napsat, že "…řada našich autorů posledního dvacetiletí houževnatě směšuje politické, ideologické a propagandistické aspekty totalitního režimu s vojenskými obory (vojenskou doktrínou, strategií, operačním plánováním, vyzbrojováním a bojovou přípravou vojsk) do jedné pestré a bizarní směsi." (Josef Fučík, Stín jaderné Války nad Evropou,Ke strategii vojenských bloků, operačním plánům a úloze Československé lidové armády na středoevropském válčišti v letech 1945 - 1968. Mladá fronta, Praha, 2010.)
Jedním z publicistů, kteří se dosti pravidelně na stránkách dvouměsíčníku "Listy" či v tisku zabývají problematikou armády, je sociolog, generál v.v., Antonín Rašek. Některými jeho názory bych se chtěl v tomto článku zabývat.
V douměsíčníku pro kulturu a dialog "Listy" číslo 4/2013 předestřel Antonín Rašek ve svém článku "Česká armáda dvacetiletá: doma a ve světě" popisnou formou velice zjednodušenou historii české armády ve dvacetiletí trvání České republiky. Několikrát ve svém článku použil v různých obměnách slovo "transformace". Téměř permanentní transformace armády tvořila podstatný obsah její dvacetileté historie.
Je to první věc, u které bych se rád zastavil. A to proto, že význam tohoto slova, převeden do české řeči, znamená "přeměnu", "přetvoření" nebo "převod". Tak je interpretoval jazykovědec František Trávníček. Odpovídá to i latinskému významu slovesa "transformare"; z něho je slovo "transformace" nepochybně odvozeno. Ono slovo vnímám jako proces, během něhož se předmět pohybuje z jednoho stavu do stavu druhého, a to podle zadání, které určil hybatel, jenž k tomu má příslušnou pravomoc. U takového "předmětu", jakým je armáda státu, byl zcela určitě oním hybatelem stát; jeho ozbrojeným nástrojem přece armáda je. Armáda je jistě zcela ojedinělým objektem takového procesu; jedná se o organizaci, jejímž hlavním posláním je být připravena na válku. To znamená i na něco, kdy může jít státu doslova o všechno. Na příklad počátkem šedesátých let minulého století by bylo šlo, za jistých možných okolností, podle slov tehdejšího náčelníka Generálního štábu generála Rytíře, "o prostou existenci národa". Je na čtenáři, aby sám představil, co znamenají slova "prostá existence národa". Nemělo toto možné nebezpečí tehdy vliv i na historii armády?
A z toho pak rezultuje, že zadání pro jakoukoliv činnost armády, tedy i pro uskutečnění její transformace, musí, podle mého soudu, vycházet z toho, na jakou válku, a na válku s kým, musí být armáda připravena či připravována. Nemohu se zbavit dojmu, že v případě transformace české armády nestálo na počátku transformačních procesů ujasnění toho, kdo je či kdo by mohl být nepřítelem našeho státu, který by usiloval ozbrojenou silou o to, aby náš stát, který je podle Ústavy státem svrchovaným, jednotným a demokratickým, byl cestou cizí vojenské síly těchto atributů zbaven. A toto neujasnění, podle mého názoru, pokračuje a stává se tak jakýmsi "trvale působícím činitelem". A zcela bezhlavě jsme se stali členy jiné aliance, ač jsme s jinými aliancemi či smlouvami neměli zrovna nejlepší zkušenosti.
Nestačí, podle mého soudu, shoda (koho s kým?) v tom, že, jak píše A.Rašek, "je zapotřebí tří klíčových a kontinuálně novelizovaných dokumentů". Jedním z těchto dokumentů je jistě "Bílá kniha o obraně ČR". Základní podmínku toho, aby byly ony dokumenty vůbec k něčemu dobré, je to, aby v nich bylo jasně, nikoliv rozplizle a obecně, definováno, kdo či co představuje v současnosti, i v dohledné budoucnosti, pro náš stát onu sílu, která by nás chtěla zbavit těch základních atributů státu: být svrchovaným, jednotným a demokratickým.
Mám celkem jasnou představu o tom, jak je nesnadné v současném světě takovou definici vypracovat; jestliže se máme přenést do reality, nikoliv do oblasti tvorby mýtů. Vím, že "v tom" nejsme sami. Ve stejné situaci je celá aliance, jíž jsme členem. I ze slov A. Raška jsem usoudil, že procesem náročného rozhodování, převedeno do slovníku, kterým jsem započal, tedy transformací, prochází i NATO.
Na stejný problém, který má též NATO, poukázal ve svém rozhovoru, který poskytl internetovému médiu «Столетие» poslanec Evropského parlamentu, člen Italské demokratické strany, Giuseppe Arlacchi. Tedy občan státu, který je rovněž, jako Česká republika, členem NATO. Rozhovor byl v červenci 2013 zveřejněn na internetové stránce http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm.
Článek byl příznačně nazván "NATO se zabývá tvorbou mýtů". Kromě toho, že oprávněnost titulku dokazuje už dobou počátku 90.tých let, říká: "…dnes je největším problémem pro NATO, aby zdůvodnilo svou existenci…dnes neexistují hrozby, které by zdůvodňovaly existenci NATO…v Bruselu jsou neustále zaměstnáváni hledáním a vytvářením hrozeb…propaganda NATO je velice účinná. Daří se jí vytvářet nepřítele,i když tento neexistuje… práce nových lidí, kteří do Bruselu přicházejí, spočívá v tom, aby z bílého dělali černé… jejich povinností je nacházet nové hrozby…"natovci" dnes trpí hlavně bolestmi hlavy, která dostávají z toho, že musí neustále hledat nové "hrozby".
Teď něco k minulým transformacím České, respektive Československé armády, o kterých píše A. Rašek. Je nad mé síly posuzovat podrobně, hlavně pak kvalifikovaně, jejich průběh, jejich plusy, jejich mínusy. Nejsem schopen určit jednoznačně osoby či orgány, které zadávaly armádě dispozice pro transformaci. Jedno však ze svého pohledu, jako graduovaného vojáka, mohu prohlásit s pravděpodobností, jež se v mých očích blíží jistotě: cílem oné, či oněch, transformací, bylo: zbavit náš stát schopnosti bránit se samostatně i těm silám, které by byly úměrné obrannému potenciáu naší země, a které by snad měly v úmyslu náš stát zbavit základních jeho atributů. Cílem, podle mého soudu, bylo: vložit obranu těchto hodnot plně, nebo v maximální možné míře, do cizích rukou a zbavit náš stát schopnosti bránit svou suverenitu podle vlastního uvážení, a vložit ji plně do rukou spojenců; a to včetně těch, kteří se v minulosti jako naši spojenci nijak zvlášť neosvědčili; či kteří dokonce usilovali o totální zničení toho, co český stát již od středověku představoval. Důsledkem toho je, že se kroky vlastní vlády naplnila skeptická vize profesora Václava Černého; tu vyložil vzrušenými, emocemi naplněnými, slovy ve svém "Křiku koruny české": "Budeme ještě kdy mít podobnou armádu? Chtěla svému národu, statečnému, ale hluboce antimilitaristickému, dokázat svou oprávněnost, a nesměla! A v tom je tragédie: kdy tento národ uvěří znovu v opodstatněnost vojáka? A kdy se osmělí uložit svému vojákovi, aby pro národní čest a svobodu umíral? Pomyslili na toto ti, kdo roku 1938 armádě zakázali bojovat?"
A já se dovolím se zeptat: pomyslili na tato slova ti, kteří po roce 1989 odstartovali onu sérii transformací české armády, jíž výsledkem je to, co mám před očima dnes? Kdy, jak jsem se shodl před několika lety v korespondenci s bývalým prezidentem Václavem Klausem, bylo "z vaničky s vodou vylito i děťátko"?
Antonín Rašek má samozřejmě pravdu, že "jsme" (neříká, kdo je ten, kdo je skryt za plurálem slovesa "býti"; já osobně se do oné tajemné množiny nepočítám, snad je to ona, pro mne neméně tajemná, "bezpečnostní komunita"), před složitým rozhodováním, jako bylo rozhodování v minulosti. O oné tajemné "bezpečnostní komunitě" se ještě zmíním.
Tady bych si dovolil tvrdit, že období rozhodování, jež je datováno listopadem 1989, respektive datem, kdy byla skončena na základě džentlmenského slova a podání rukou prezidenta Reagana a M. Gorbačova, "studená válka", trvá rovněž po celou dobu oněch dvaceti-dvaceti čtyř let. Proč si to myslím? Myslím si to proto, že od té doby, ač jsa vojensky vzdělán a nejsem v této věci laikem, stále nevím, kdo je tím potenciálním či skutečným nepřítelem. Nejsem jaksi schopen absorbovat argumenty, že na příklad v Afgánistánu bojují naši vojáci za obranu České republiky. Že toho nejsem schopen ale také může být proto, že jsem byl vojensky vzdělán na "nesprávném" místě; proto jsem byl asi také per legem zbaven občanské spolehlivosti. Nikoliv však občanství, a tak si dovoluji mít názory odlišné od těch, kterými se i mne snaží krmit propaganda. Je to také možná tím, že jsem málo naslouchal quasiodborníkům na vojenství, kteří zaujímali až funkce ministrů obrany, a jejichž odborná kvalifikace ve věcech vojenských byla nad jakoukoli pochybnost (jak by řekl Perry Mason) doložena i úředním dokladem, v hantýrce zvaným "modrá knížka". To přiznávám.
V uvedeném článku A. Raška rovněž postrádám vysvětlení toho, proč by Evropa (kdo to konkrétně je?) měla "odpovídat za bezpečnost na africkém kontinentu", případně "na Středním Východě". K tomu snad byla, jako jeden z nejdůležitějších výsledků Druhé světové války, vytvořena OSN, ne? Ta pověřila "Evropu" něčí takovým? Neměli bychom tedy více než o "upevňování Severoatlantické aliance", usilovat o upevňování Organizace spojených národů?
K výše uvedenému poznamenávám, že část toho, co jsem zde napsal, byla v podobě mého dopisu redakci, publikována v čísle 5/2013 Listů.
A teď k oné tajemné "bezpečnostní komunitě". Antonín Rašek se o ní rovněž zmiňuje v článku, který uveřejnila "Mladá fronta DNES" dne 2. ledna 2014.
V článku vyslovuje A. Rašek jednak pochybnosti, zda současný kandidát koalice, která se chystá převzít vládu nad touto zemí, Martin Stropnický, těžko uspěje, nejen u politiků a občanů, ale i u oné "bezpečnostní komunity", jestliže nepřijde s "kritickou sebereflexí". (Zdá se, že ona Raškova "bezpečnostní komunita" není eo ipso součástí množiny, kterou on považuje za občany jen našeho státu, jak bych se implicitně měl domnívat. Jinak by ji přece nestavěl vedle občanů). Zase jsem se, bohužel, musel obrátit na slovník českého jazyka, abych si ozřejmil pojem "reflexe", tedy i "sebereflexe" Za doby "temna", kterou jsem prošel, jsem se spíše setkával s pojmem " kritika" a "sebekritika", což samozřejmě není totožné s moderními pojmy, které používá sociolog A. Rašek. F Trávníček mne poučil, že "reflexe" je vlastně, kromě toho, že znamená "odraz světla", také "úvaha, přemítání". A tedy pojem "sebereflexe" by měl znamenat úvahu, přemítání nad sebou samým, případně nad resortem, který dostane ministr na starost, a který, kromě jiného, od roku hospodařil nebo prohospodařil (?), to se ještě ukáže, s "téměř dvěma biliony" (2x1012) korun českých.
Na druhé straně A. Rašek doufá, že ona tajemná "bezpečnostní komunita" by mohla pomoci v mnohém novému možnému ministrovi Stropnickému, jehož odbornost, zdá se podle médií, nezamlouvá ani prezidentu Zemanovi. Podotýkám, že se nezamlouvá ani mně. Nevím totiž, zda a v jaké míře ovládá budoucí ministr vojenské "řemeslo", zda není rovněž hrdým držitelem "modré knížky" či obdobou "zpěvačky" Parkanové či jiných minulých ministrů; ti i v očích A. Raška byli jistými "outsidery" tedy někým podle F. Trávníčka, kdo stojí či stáli stranou armády.
Když tedy sociolog A. Rašek hovoří o jakési, téměř spásné "bezpečnostní komunitě", aniž vysvětleje, jaký subjekt představuje, ponechává nás, čtenáře, v nevědomosti. Jaké je postavení ve společenském systému této komunity? Je to společenství politického, apolitického, odborně fundovaného charakteru? Kdo ji tvoří? Jaké jsou názorové hranice této komunity?Jak se formuje? Komu odpovídá? Jakou kvalifikaci musí mít příslušníci této komunity? Není to nějaké "bratrstvo kočičí pracky"?
Vždyť tvůrci Bílé knihy o obraně, kteří se 21.10.2013 sešli, volají po větší účasti veřejnosti v diskuzi o armádě, stěžují si na nedostatek rovnocenných partnerů pro diskuzi, o nějaké "bezpečnostní komunitě" se ani nezmiňují.
Ve světle toho, co jsem napsal, se mi nezdá, že by v příštích dvaceti letech mohlo dojít k potřebnému přelomu v hodnocení potřeb obrany této země a k efektivnějšímu a účelnému využívání prostředků, které stát, jehož jsem občanem, na svou obranu před možnými nebezpečími, vynakládá. A že mu k tomu nepomůže žádná bezpečnostní komunita, která, jak mám podezření, je silně determinována oficielní státní ideologií. Že žádná "oficelní státní ideologie" neexistuje? Čím potom je zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který už dvacet let figuruje v našem právním systému a který na celých dvacet let zásadně ovlivnil morální klima této země! A který je kvintesencí této ideologie.
Jestliže sám stát nebude samostatně, suverénně definovat své okolí z toho hlediska, jak toto okolí může ohrozit základní hodnoty státu a národa; jestliže toto stát v nejširším konsensu se svými občany neudělá, jestliže nebude spoléhat především na své vlastní síly a možnosti, tak to za nás nikdo neudělá. Je jen třeba se na vlastní historii, a nejen historii dvacátého století, podívat svýma očima, použít poznatky vlastní historie, použít svá měřítka pro její hodnocení.
Napsáno 9.1.2014.