March 2012

CO SE STALO NAD ČUKOTKOU PŘED PADESÁTI LETY

30. march 2012 at 11:56 | VETERANUS
CO SE STALO NAD ČUKOTKOU PŘED PADESÁTI LETY.
Před necelými padesáti roky, 27.10.1962 v 11 hodin 20 minut washingtonského času, obdržel ministr obrany ve vládě prezidenta Kennedyho McNamara informaci, že jejich letoun U-2, který pilotoval major C. Maultbe, narušil hranice SSSR v prostoru Čukotky. Ministr se nacházel v místnosti, kde zasedal mimořádný výbor zřízený prezidentem na počátku vzniku krizové situace kolem rozmístění určitého kontingentu sovětských vojsk v Republice Kuba.
Podle vzpomínek generála letectva D. Berginala, který byl v blízkosti McNamary, ten v tomto okamžiku zbledl a začal křičet: "To je válka se Sovětským svazem. Prezident se musí okamžitě spojit s Moskvou. A krajně rozčilený opustil místnost". Prezident se k tomu vyjádřil klidněji. Jen řekl: "Vždycky se najde čubčí syn, který je schopný věc překazit."
Poznámka.- 27.10.1962 byla sobota, tedy den, který byl později kýmsi nazván "černou sobotou". Tak zvaná "kubánská raketová krize" se nacházela na samém vrcholu svého vývoje a svět se nacházel jen krok od propasti všeobecné atomové války. V ten den také vrcholilo jednání prezidenta USA J.F. Kennedyho s předsedou Rady ministrů SSSR N. Chruščovem o urovnání krize.
Onu sobotu se stalo totiž toto. Letoun U-2 odstartoval z letecké základny Eielson Air Force Base na Aljašce do prostoru Severního ledového oceánu. Měl za úkol sbírat vzorky atmosféry s cílem určit, jestli se na Nové Zemi neprováděly jaderné testy. Tyto lety se v tomto prostoru prováděly pravidelně od počátku padesátých let. V době "Kubánské raketové krize" byly průzkumné lety uskutečňovány denně. Byla brána v úvahu celková situace a zvýšená "citlivost" stran. Piloti dostali přísný rozkaz (údajně přímo od prezidenta Kennedyho) nepřibližovat se k hranicím SSSR blíže než na 100 km. Během letu se však letoun, údajně pro navigační chybu, odchýlil od stanoveného kurzu a ocitl se nad Čukotkou. Podle oficielní verze byl dezorientován v důsledku účinků severní polární záře na navigační přístroje a do sovětského vzdušného prostoru vlétl nechtěně
Podle některých pramenů měl v tomto narušení sovětského výsostného prostoru "prsty" velitel letectva Spojených států generál Curtis LeMay. Uvádí se, že tomuto generálovi nebyl proti mysli vznik třetí světové války, protože se utěšoval, že po třiceti dnech takové války bude Rusko představovat jen "dýmající radioaktivní trosky".
Když pilot "zjistil chybu", porušil radiové ticho a spojil se se Strategickým leteckým velitelstvím na Aljašce, oznámil svou polohu (?!) a žádal pomoc. Bylo mu rovněž v otevřené řeči nařízeno změnit kurz a "co nejrychleji se vrátit". Rozhovor byl zachycen. Let byl rovněž zachycen sovětskými radary. Ze základny na ostrově Wrangel byli zvednuti sovětští stíhači, kteří dostali rozkaz sestřelit narušitele.
Jakmile se sovětští stíhači ocitli ve vzduchu, byli na americké základně na Aljašce, kde, jak se zdálo, na tento okamžik jen čekali, zvednuti dva stíhači F-102 Delta Dagger, aby zabránili sestřelu letoun U-2 sovětskými stíhači. Pod křídly jednoho ze stíhačů byly zavěšeny dvě rakety "vzduch-vzduch" GAR-11 Falcon s jadernými hlavicemi. Rakety "vzduch-vzduch" měly zavěšeny proto, že to byli pohotovostní stíhači. Pod označením GAR-11, později od označením jako AIM-26 Falcon, byla vyvinuta zvětšená varianta Falconu s nukleární hlavicí o síle 0,25 kilotun. Samotná nukleární hlavice byla označena jako W-54.
O tom, že mají američtí stíhači zavěšeny rakety s jadernými hlavicemi, neměla sovětská strana ani potuchy. Dosud nezodpovězenou otázkou zůstává, proč v době krize, kdy dokonce sám prezident z opatrnosti zakazuje posádkám amerických letadel přibližovat se k hranicím sovětského výsostného prostoru na vzdálenost menší než 100 km, jsou na letouny stíhacích letounů zavěšovány rakety "vzduch-vzduch" s jadernými hlavicemi.
Tak se stalo, že ve vzdušném prostoru SSSR se nacházely tři americké letouny a proti nim letěli dva sovětští stíhači. To se odehrávalo v době, kdy vrcholila karibská krize. U-2 byl už ve vzduchu 10 hodin, docházelo mu palivo. Na sovětském letišti, jako stroj v nouzi, přistát nemohl, protože stroj byl doslova přeplněn tajnou aparaturou různého určení. V případě, že by bylo došlo k vzdušnému boji, bylo by možná použito jaderné střelivo. Na štěstí se navedení sovětských stíhačů na cíl neuskutečnilo. U-2 i F-102 se vrátily na Aljašku.
Čím toto vše mohlo skončit, ví jen Bůh. A jen Bůh to zřejmě zařídil tak, že U-2 stihl opustit sovětský vzdušný prostor před tím, než jej dostihli sovětští stíhači.

EDIČNÍ POZNÁMKA

16. march 2012 at 13:33 | VETERANUS
V publikování své práce, kterou jsem nazval "ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM" na tomto blogu nebudu pokračovat. Kdo má zájem se s touto mou prací dále seznamovat, nechť přejde na adresu http://nzoryleteckhoveterna.blogspot.com. Tam nalézám větší komfort pro publikování, zejména v tom, že délka příspěvků není omezena počtem 40000 znaků. Příklad: to, co jsem na tomto blogu musel rozdělit na čtyři pokračování, jsem mohl publikovat na uvedeném blogu naráz. Autor.

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 4. POKRAČOVÁNÍ

16. march 2012 at 8:58 | VETERANUS
A kdo či co, smím-li to vědět, mělo na vás takový vliv, že jste své názory na tuto problematiku změnil?
Důležitý význam pro mne mělo to, když jsem si přečetl některé práce profesora Václava Černého.
Teď jsem úplně vedle. Nezlobte se, ale toto mi neříká vůbec nic. Kdo to, prosím vás byl Václav Černý? A jaký on měl vztah k problematice, kterou diskutujeme?
Tady tedy musíme udělat malý exkurs do oblasti "kdo je kdo" v nejmladší historii našeho státu. Prof.PhDr. Václav Černý, který se narodil 26. března1905 v Jizbici u Náchoda a zemřel 2. července1987 v Praze, byl český literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof.
Po maturitě (1924) studoval bohemistiku a romanistiku, studia úspěšně zakončil roku 1929. Od roku 1930 pracoval v Ženevě, kde se roku 1931 stal docentem srovnávacích literatur a obecné literární vědy. Roku 1936 se stal docentem na Karlově univerzitě a od roku 1938 působil jako mimořádný profesor i na Masarykově univerzitě v Brně. Od tohoto roku též redigoval Kritický měsíčník, ten redigoval až do r. 1942 a po jeho obnovení i v letech 1945-1948. Po uzavření vysokých škol působil jako učitel na gymnáziu, po 2. světové válce se stal profesorem srovnávacích literárních dějin na Filozofické fakultě UK v Praze. Během 2. světové války se podílel na organizaci českého protinacistického odboje.
Pro své spory s marxistickým výkladem dějin literatury musel v r. 1951 opustit univerzitu. Téhož roku byl uvězněn, po návratu z vězení pracoval v nevýznamném postavení v Československé akademii věd. Roku 1968 mohl opět vyučovat na univerzitě, ale již roku 1970 musel nucen odejít do důchodu. Po tomto roce jeho práce vycházely pouze v zahraničí. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Dlouhodobě spolupracoval s novinami Lidová demokracie, které mu umožnily publikovat články o literatuře.
Osobnost Václava Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury dvacátého století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové kultury, jehož osud, přinášející mu od čtyřicátých let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance této doby. Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992,1993).
A právě v této knize je publikována jedna, podle mého soudu nesmírně závažná, a i pro současnost vysoce aktuální, esej. Je nazvána "O jedné, avšak významné stránce socialistického realismu". Nemohu jinak, než, že budu citovat slova profesora Černého, která na mne udělala nesmírný dojem a v mnohém mi, i v mém pokročilém věku, "otevřela oči".
Zde jsou jeho slova :
"Černobílý pohled na svět se příčí samotnému marxismu. To platí i o pojmu třídní nenávisti. Tato nenávist je základním prvkem marxismu, je akční vzpruhou a pramenem bojového marxistova étosu. Své jméno však odvozuje z toho, že je nenávistí třídní, nikoliv nenávistí k člověku. Je nenávistí instituční, žádnou jinou. Týká se výhradně jen špatných společenských zřízení, špatného sociálního řádu, a v člověku samém pouze stop a důsledků tohoto řádu, to jest omylů, které ho s ním spojují, lží, na kterých člověk lpí, aby se k svému prospěchu mohl s tímto řádem aktivně a mravně ztotožňovat."
Dovedete si, mladý muži, představit, jak se mohl utvářet osud jednoho lidského jedince a celé společnosti, kdyby podobná slova zazněla v pravou chvíli a ze správných a hlavně vlivných úst? Kolik lidského neštěstí se nemuselo v této zemi odehrát, kdyby politikové, kteří řídili tento stát, něco podobného prohlásili a sami se tím řídili ve své politické praxi?
Myslím, že jsem dostatečně objasnil svůj dnešní postoj k tak zvanému třídnímu přístupu, který byl deformovaně uplatňován i při výběru budoucích velitelů vojenského letectva. Nic to však nemění na mém názoru, že nevidím žádnou příčinnou souvislost mezi tímto přístupem a kvalitou budoucích vojenských letců, kteří, stejně jako já, v roce 1949 nastoupili do LVA, aby tam získali kvalifikaci vojenského pilota.
To, co bylo řečeno zde, má i jistou souvislost s mnoha dalšími otázkami.
Jako na příklad?
Jak na příklad souvislost s tím, jak na onu dobu pohlíží nejen pan Čepelík, ale i někteří historikové. Jestli dovolíte, můžeme přejít k otázce tak zvaných "králů vzduchu".
Ano, souhlasím. I já jsem chtěl s Vámi diskutovat další knihu, kterou jsem o vojenských letcích četl. Jedná se o knihu "Soumrak králůvzduchu".
P

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 3. POKRAČOVÁNÍ

16. march 2012 at 8:52 | VETERANUS
Zajisté. Velmi mne to zajímá.
Tak tedy. V září roku 1967 havaroval v kanadském Ganderu letoun Il-18D. O této nehodě, a mé účasti na jejím vyšetřování, jsem dosti podrobně psal už ve své knize. V souvislosti s námi diskutovanou otázkou se zmíním ještě jednou o velice zajímavém aspektu této nehody. Bohužel, až poté, kdy bylo skončeno vyšetřování nehody, jsem se dozvěděl o něčem, co mělo zřejmě rozhodující vliv na průběh letu, který skončil katastrofou. Tento aspekt má souvislost právě s psychosomatickými vlastnostmi lidského jedince, který v daném případě letoun pilotoval.
Medicínská věda zjistila, že setrvačné síly ovlivňují funkci vestibulárního aparátu vnitřního ucha. Konkrétně se to při pilotáži letadla může projevit tím, že akcelerační síly, které při vzletu a při počátečním stoupání působí na organismus pilota, ovlivňují jeho vnímání vertikální polohy. Ovlivňují tedy jeho schopnost správně si uvědomovat, kam směřuje zemská tíže. Takovou schopnost si lidský organismus osvojil během několika milionů let trvajícího vývoje na planetě zvané Země. Působením akceleračních sil při vzletu a při počátečním stoupání, pak u pilota vzniká pocit, že letadlo stoupá s vertikální rychlostí vyšší, než mu ukazují palubní přstroje, přestává údajům těchto přístrojů věřit, a když nemá možnost ujistit se pohledem z kabiny na terén či na nějaké referenční body na jeho povrchu, řídí se jen svým pocitem a letoun převede namísto stoupání do klesání. V Ganderu pak důsledkem toho bylo, že přibližně ve výšce 50ti metrů převedl letoun do mírného klesání, což vedlo ke srážce s terénem s důsledky pro život osob na palubě i pro stroj.
Mezi piloty se takové vnímání zjednodušeně, co já pamatuji, hodnotilo tak, že pilot cítí "zadkem". Je to možná vulgární, neodpovídá to poznatkům vědy, ale něco na tom je. Že se příslušné signály, které vytvořil mozek poté, když dostal informace o poloze vertikály z vestibulárního aparátu, jsou přeneseny tam, kde má pilot kontakt se strojem, t jest na sedačce. Ta mu v daném případě nahrazuje zemi, po které předtím, po miliony let, kráčeli jeho předkové.
A tady máte důkaz toho, že nějaké třídní či netřídní přístupy k výběru letce, nehrají vůbecžádnou roli. Na rozdíl od toho, jakou významnou roli hrají jeho psychické a somatické schopností. A žádná komise či funkcionář, ať už se řídí jakoukoliv ideologií, nemůže kriteria pro hodnocení zdravotních podmínek budoucího letce přehlížet. Tak jako nelze "poručit větru a dešti", tak nelze nerespektovat to, co s žádnou ideologií nemá nic společného. Stejně tak sebeintenzivnější studium marxismu-leninismu mi nemohlo pomoct, abych se naučil přistát co nejblíže u přistávacího "T"! To jsou dvě věci, které spolu absolutně nesouvisejí.Nesmíme zapomínat ale na jednu věc. Že totiž rozhodování o tom, kdo se může v oné době stát vojenským letcem podle přísných zdravotních kritérií, bylo jen jednou součástí takového rozhodování. Prováděl se totiž výběr mužů-letců pro povolání budoucích leteckých velitelů. To znamenalo, že ke kriteriím zdravotním, byla ještě připojena kriteria politická. Ten, kdo je určoval, měl na mysli, že se buduje vojenské letectvo armády, která, jako v každém politickém systému, je nástrojem státu. A nezpomínejme, že v oné době už studená válka běžela na plné obrátky. Ten, kdo politicky vedl onen stát, také určoval ona kriteria. Nemyslím si, že by se přístupy politického vedení státu odlišoval tehdejší stát od přístupů kteréhokoliv státu na světě. Jen idelogická podstata států se liší. Kdybychom se chtěli zabývat tímto, pak by se naše debata dostala do zcela jiné roviny. A to jistě nechceme.
Teď jsme se dostali k uplatňování třídního přístupu při výběru uchazečů o povolání vojenského letce. Pan Čepelík píše, že tento třídní přístup podstatně ovlivnil kvalitu budoucích letců.
Tak zvaná třídní hlediska, která byla uplatňována při vytváření sboru vojenských letců-vojáků z povolání, jistě mohla, teoreticky vzato, způsobit, že mezi odmítnutými mohli být i ti, kteří se mohli později projevit jako vynikající talenty pro letecké povolání. V tom tato třídní kriteria, zvláště byla-li uplatňována dogmaticky, byla jistě potenciálně nespravedlivá vůči potenciálním letcům-výtečníkům. Zda ale došlo k tomu, že byli odmítnuti potenciálně výborní letci, nelze ani dokázat ani vyvrátit. Zůstává to pouze v rovině hypotézy.
Na druhé straně to ale vůbec neznamená, že kvality přijatých byly takové, že to mělo za následek nižší kvalitu požadovaných "leteckých vlastností" vojenských letců. Jsem přesvědčen, že systém výběru letců, který byl aplikován, vycházel ze základních předpokladů pro výkon leteckého povolání. A takové předpoklady nejsou v žádné příčinné souvislosti s "třídním" původem.
Pan Čepelík by nám také musel přesněji definovat, co míní pod výrazem "kvalita nově přijímaných zájemců". Co přesně má na mysli výrazem "kvalita". Kvalita pro co? Jen pro výkon letce? Či také pro výkon vojáka z povolání, budoucího velitele armády, kterou si budovala nová politická moc?
Ostatně: názory, které zde projevuje pan Čepelík, se projevovaly u našich velitelů i v době, kdy i já se pro roli vojenského letce připravoval. Vzpomínám si, že jednou při nástupu celé naší jednotky posluchačů mého ročníku, nám jeden z velitelů, zcela demagogicky z důvodů, které si už nepamatuji, vytýkal: "Jste nejhorší ročník, který jsme tady kdy měli". Dnes opravdu nejsem v stavu říci, co jej podnítilo k takovému výroku. Vím jen, že v diskuzi, která se pak rozvinula, jsem argumentoval, rovněž s notnou dávkou demagogie: "Chcete snad říct, že je tomu tak proto, že mezi námi jsou mladí muži, kteří přišli do LVA z civilních dělnických povolání a že tedy jsou to lidé nižších kvalit, než ti, kteří přišli jako středoškoláci?" Jinými slovy: sám jsem, v duchu zásad, kterým jsem tehdy stranil, ne zcela opodstatněně argumentoval tak zvaně "třídními" hledisky.
Představte si, že i z jiných úst jsem četl v poslední době podobné výroky. Mám zde na mysli jednoho z vysokých armádních funkcionářů, svého času dokonce zástupce náčelníka Generálního štábu ČSLA.
Co teď máte na mysli?
Mám na mysli slova, dnes již zesnulého, generála Šmoldase (1917 - 2003). V rozhovoru, který poskytl pracovníkovi projektu PHP (Parallel History Project on NATO and Warshaw Pact), pronesl tato slova: "Alexej Čepička, který byl v letech 1950 - 1956 ministrem národní obrany, radikálně a naprosto změnil armádu. Nejprve povyhazoval staré důstojníky z první republiky a místo nich udělal velký nábor po továrnách, po dělnických kádrech, které dostaly rychle půlroční nebo roční kurzy…A tyhle rychlokvašky obsadily poměrně vysoká místa v armádě. Bohužel, ta změna se trochu zvrtla. Z té fabriky většinou neposlali toho nejlepšího. Byli rádi, že se mohou některých lidí zbavit. A z těch lemplů se potom měli stát důstojníci. Někteří ovšem neměli o armádě celkem žádné ponětí a o morálce teprve ne. Takže se začali vytahovat, zacházeli surově s podřízenými."
Je trochu pikantní, a to dodám, že to pronesl člověk, kterého charakterizoval jiný generál -Václav Vitanovský - slovy, že "většího lenocha jsem neznal v armádě. Ten ráno přišel, nejprve si dal čaj, vykouřil fajfku, dal si svačinu a šel domů. Přišel odpoledne a tak dále…"
Generál Šmoldas se mýlil jen v tom, že tvrdil, že tento přístup zavedl až mnisstr Čepička. Nikoliv. Už dříve se tak postupovalo. Mohu potvrdit, že už rok po Únoru 1948.
Mám Vašim slovům rozumět tak, že jste schvaloval onen, tak zvaně "třídní" přístup, který byl při výběru budoucích letců vojenského letectva uplatňován?
Pokud by se mne byl tehdy na to někdo tak zeptal, jak se ptáte vy, pak bych byl nesporně odpověděl slovem "ano". Jako mladý komunista, který se teprve prokousával teorií, na níž byla ona politika strany založena, jsem byl přesvědčen, že třídní přístup je správný.
Máte snad na celou věc dnes, s odstupem víc než šedesáti let, jiný názor?
Samozřejmě. "Jen hlupák nemění své názory", prohlásil kdysi známý pediatr profesor. Švejcar. A já nechci být považován za hlupáka. Pokud se týče toho, jak se na věci dívám dnes, byl bych rád, kdybyste trpělivě vyslechl dnešní mou argumentaci. V souvislosti s knihou pana Čepelíka se snažím jen vysvětlit, nikoliv obhájit, onen třídní přístup, jak byl v té "archaické době českého komunismu" uplatňován. Chci jen poukázat na to, že pan Čepelík nemá pravdu, jestliže dává onen třídní přístup do příčinné souvislosti s profesionální kvalitou budoucích vojenských letců. Znovu zdůrazňuji, že se nejednalo jen o výběr mužů pro výkon vojenských leteckých profesionálů, tedy lidí, kteří se měli naučit perfektně ovládat všechny letecké dovednosti. Jednalo se také, a to především, o výběr mužů, kteří se měli stát příslušníky velitelského sboru armády. A ta byla budována jako ozbrojený nástroj státu, v němž rozhodující politickou silou byla komunistická strana se svými idejemi a představami o roli armády ve společnosti. A společnost měla být programově vedena k vybudování socialismu v této zemi.
Koneckonců: i onen, tak zvaně třídní, přístup v této i v jiných věcech poválečné historie této země, byl, z dnešního pohledu, v mnohém špatný a vedl k nepravostem, nesprávnostem a dokonce i k justičním vraždám. Tyto nesprávnosti, nepravosti, se už nikdy nepodaří napravit či obhájit. Ve svých důsledcích onen nesprávně pochopený a interpretovaný třídní přístup způsobil to, že ony "ušlechtilé ideály", jimiž jsem se opájel i já v dobách své mladosti, byly dokonale zprofanovány na mnoho, mnoho generací. Jestli se vůbec ještě někdy podaří se k jejich počátkům vrátit a začít vše znova, ale jinak!
V jisté podobě tato diskuze pokračuje i dnes. Autor knihy, na kterou se odvolávám na počátku, bývalý ministr obrany v první polistopadové vládě armádní generál Vacek vede na www.CSLA.cz stránku otázek a odpovědí.
Nedávno mu jeden z tazatelů položil tuto otázku: "Pane generále, mohl v ČSLA dosáhnout nějaké významné funkce a tedy i vyšší hodnosti někdo, kdo nebyl členem KSČ. Znáte osobně takový příklad?" Generál Vacek odpovídá: "Žádného generála, který by nebyl členem KSČ ze sedmdesátých a osmdesátých let neznám. Můžete mi ale Vy uvést alespoň nějaký příklad, kdy v armádách NATO by se stal generálem někdo, kdo by byl zcela viditelně levicového smýšlení (vůbec nemyslím, že by snad byl dokonce členem KS)?"
K tomu bych jen poznamenal já. Dnes se tomu samozřejmě neříká "třídní přístup", pojem "třída" není jednoznačně definován, jak se tak mohlo zdát za časů Marxe, takže nikdo dnes argument třídního přístupu používat nebude. Ale podstata zůstává stejná: každý politický režim buduje svou armádu podle jistých hledisek, při čemž hlediska nejsou odtažitá od politické skladby společnosti. Tak tomu jistě bylo i za první republiky, tak tomu bylo i za režimu, kdy komunistická strana měla rozhodující politickou moc a tak tomu je i v režimu našem. Stačí se podívat i do jiné oblasti, než je armáda. Na příklad v naší Ústavě je zapsáno, že "lid je zdrojem veškeré státní moci", tedy i moci soudní. Dovede si někdo představit, že by na příklad v Ústavním soudu byli i soudci, kteří by se rekrutovali třeba z komunistické strany? Jistě máme v paměti tahanice kolem jejich jmenování. Bylo by strkáním hlavy do písku, kdybychom toto neviděli!
Přiznám se, že teď vašim slovům moc nerozumím. Mám to chápat tak, že vy, jako bývalý komunista, se na otázky třídního boje, třídní nenávisti a podobně díváte jinak než za své mladosti?
Pochopitelně. Považuji se dnes za mnohem poučenějšího člověka, než jakým jsem byl v oněch letech. Určitě pak poučenějším, než v oné době, kdy jsem se teprve prokousával, v podstatě jako samouk, tím, co se nazývalo učením marxismu-leninismu a kdy jsem byl v mnohém až nekriticky závislý na oficielní interpretaci. A ta, jak ukázala historická zkušenost, má vlastní zkušenost, mé vlastní promýšlení si mých vlastních postojů oné doby, byla jiná, než jak se na věci dívám dnes. Myslíte si, že ve vesnické organizaci KSČ, jíž jsem byl členem, byl někdo, kdo by byl schopen školit mne v otázkách třeba marxistické filosofie? Vším jsem se musel prokousávat sám, shánět si knihy, studovat je bez toho, že bych se mohl dostat do kontaktu s někým, kdo by mi mohl věci vysvětlovat, případně kdo by byl schopen mi oponovat a přednášet argumenty.
P

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 2.POKRAČOVÁNÍ

16. march 2012 at 8:43 | VETERANUS
ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
2. POKRAČOVÁNÍ -VÝSTAVBA DŮSTOJNICKÉHO SBORU POÚNOROVÉHO VOJENSKÉHO LETECTVA
"Ve své knize "Letcem ve studené válce", jste v kapitolách "První názorové střety" a "Jak se formuje voják", začal diskuzi můj nový přítel, "jste vylíčil své první zážitky ze života v Letecké vojenské akademii. Tam začala v roce 1949 vaše letecká kariéra. Poněkud jinak, než jak to líčíte vy, na začátky v Letecké vojenské akademii (LVA) nahlíží bývalý příslušník této vojenské školy Břetislav Čepelík. V časopise "Historie a vojenství číslo 2.XLV/1996" vyšel jeho článek "Letecká vojenská akademie 1945-1950". Autor se v článku zabývá šestiletou historií této armádní instituce, která byla v uvedených letech hlavním školním a výcvikovým zařízením, kde byli připravováni vojenští letci-důstojníci. Na straně 159 uvedeného periodika píše: "O službu v letectvu přestal být zejména mezi mladými lidmi zájem... V porovnání s prvními poválečnými léty, kdy z velkého množství dobrovolně se hlásících uchazečů jich bylo přijímáno jen malé procento, bylo zapotřebí nové adepty doslova "verbovat". Vybraní jedinci dostávali dokonce vstup do armády jako "stranický úkol". Jak se tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců, není zapotřebí připomínat."
Toto tvrzení je v jistém rozporu s tím, co píšete ve své knize vy. Co mi k tomu řeknete?
Oproti názorům pana Čepelíka, o nichž nevím, čím jsou doloženy, mohu se opřít jen o svou vlastní zkušenost. Zde je. Podal jsem přihlášku do LVA někdy v roce 1948, možná počátkem roku následujícího. Přesné datum si nepamatuji. Proč jsem to udělal?
V roce 1948, po maturitě na jihlavském gymnasiu, jsem začal navštěvovat Vysoké učení technické Dr Beneše v Brně, obor elektrotechnický. Už po prvních měsících studia jsem došel k názoru, že vystudovat obor, na který jsem se přihlásil, bude nad mé síly. Gymnasium v Jihlavě jsem skončil v roce 1948 státní maturitou s vyznamenáním. Zjistil jsem však brzy, že přece jen přerušení studia, ke kterému, ne mou vinou, došlo ve válečných letech, mělo své důsledky. V roce 1941 české úřady na nátlak Gestapa náš ústav zavřely, přešel jsem na školy jiné úrovně, tím nechci říci, že to byly špatné školy, ale na příklad v předmětu zvaném "matematika", se to projevilo. Začínalo mi být jasné, že bych studium na technice zvládal obtížně a nechtěl jsem zbytečně vynakládanými prostředky zatěžovat své rodiče. Chtěl jsem se "postavit na vlastní nohy".
Promiňte mi malé odbočení. Říkáte, že jste začal navštěvovat techniku Dr Beneše. Já Brno znám a tam žádná taková škola není.
Ano, to máte pravdu. Ale v roce 1948 byla. Mám dosud uschován "Výkaz studií řádného posluchače vysoké školy technické Dr.E.Beneše v Brně", kam jsem byl přijat 24.9.1948 a kde je též zaznamenáno, že 25.3.1949 jsem oznámil této škole, že z ní vystupuji. Proč a kdy došlo k tomu, že tato škola byla zrušena či přejmenována, nevím. Možná, že to bylo součástí tažení proti prezidentu Benešovi, když bylo jeho jméno odstraněno z názvu této vysoké školy. Tažení, které možná zahájili tamní komunisté a ve kterém s chutí pokračovali a pokračují i dnešní demokraté různého ražení.
Říkáte "tažení proti prezidentu Benešovi". Jak mám rozumět vašim slovům?
Nevím, jestli jsem použil správné a výstižné slovo, když jsem řekl "tažení". Spíše jsou to jednotlivé útoky, určitě vlivných, lidí, kteří využijí každé příležitosti, aby napadali prezidenta Beneše jako hlavu státu. Napadají jej hlavně za to, že prosazoval a realizoval politiku jinou, než kterou by byl měl, z dnešního jejich zpětného pohledu, realizovat. Prezidenta Beneše, jak se mi to jeví, hodnotí mimo dějinný kontext. V poslední době to byli dva muži z oblasti literatury. Byl to jednak nedávno zesnulý spisovatel Jiří Gruša. K němu se po jeho smrti připojil i spisovatel Jiří Stránský. Na poslední případ, článek Jiřího Stránského v "Týdeníku rozhlas", jsem i reagoval.
Povězte mi, prosím, o tom něco více.
K postojům spisovatele Jiřího Gruši se vyjádřit nemohu. Jeho knihu "Beneš jako Rakušan", ve které se autor staví k Dr Benešovi velice kriticky a doslova jej obviňuje z toho, že dvakrát "prošvihl stát", jsem nečetl. Vím o ní jen to, co o knize napsal Ferdinand Vrábel v Listech číslo 4/ 2011. A s názory F.Vrábela se ztotožňuji.
Co však napsal spisovatel Jiří Stránský do "Týdeníku rozhlas", to znám. Ten napsal, že patří k těm lidem, kteří vědí (!), že se prezident Beneš o náš stát "nezasloužil". To tvrdí, na rozdíl od zákonodárců, kteří schválili tak zvaný "Lex Beneš", a ve kterém prohlašují, že se o stát zasloužil. Můj názor k tomu vyjadřuje to, co jsem redakci "Týdeníku rozhlas" napsal. Bylo to uveřejněno v Týdeníku rozhlas číslo 52/2011 v tomto znění:
"Patřím k lidem, kteří jsou-na rozdíl od spisovatele Jiřího Stránského, přesvědčeni, že se prezident Edvard Beneš zasloužil o tento stát měrou, o které by si všichni jeho následovníci mohli nechat jen zdát. Možná je to také proto, že dějiny podobnou situaci, která by se podobala období let 1933 až 1945, vytvářejí jen výjimečně. Benešovi následovníci proto ještě neměli možnost se osvědčit (či neosvědčit) v analogické situaci. Zvláště po Mnichovu E.Beneš pochopil - a podle toho také jednal - kde se nachází skutečná síla schopná odrazit "staletý německý nápor na východ, který měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských". To byla slova T.G.Masaryka. Beneš lépe než jiní viděl, že v případě českého národa by se nejednalo jen o jeho podmanění, ale o jeho totální likvidaci v daném geografickém prostoru."
Nechal jste se tedy naverbovat do armády, jak píše pan Čepelík?
Nevím, co přesně myslel pan Čepelík slovem "naverbovat". Možná se nechal unést filmem Fanfán Tulipán. Tam se hrdina nechá naverbovat do francouzské armády, když uniká svému pronásledovateli-otci dívky, kterou on, podle tehdejších měřítek, zneuctil, a měl toto zneuctění odčinit sňatkem s ní. Do sňatku se Fanfánovi nechce a nechá se naverbovat do francouzské armády. Tím se vyhne nárokům otce zneuctěné dívky. Možná pan Čepelík chtěl použitím takového slova, s jistou dávkou opovržení, vyjádřit tak svůj názor, že metody, kterými poúnorový režim získával mladé muže pro službu v nové armádě, se od metod revoluční Francie příliš nelišily.
Nikoliv, tak to ale nebylo! V mé době to probíhalo zcela jinak. Byl jsem v té době členem základní organizace KSČ na fakultě. A tam jsem se na jedné schůzi dozvěděl, že strana vyzývá mladé komunisty, aby vstoupili do armády a posílili její kádry. Tato výzva neměla rozhodně charakter nějakého verbování. Tím méně pak stranického úkolu. Našla ale u mne odezvu. Jednak jsem uviděl příležitost, jak řešit svou momentální situaci. Ta byla charakterizována hlavně chybějícím sebevědomím a nedostakem víry v to, že budu schopen absolvovat úspěšně vysokoškolské studium technického směru. Chtěl jsem být své straně, a jak jsem to tehdy chápal, i své zemi, co nejvíce prospěšný tam, kam mne strana zvala. A chtěl jsem současně finančně ulehčit svým rodičům, pro které to bylo náročné udržovat svého syna na vysoké škole.
K tomuto kroku- podat si žádost k přijetí do armády a zvolit si službu v ní jako své povolání, jsem se rozhodl zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku či něčeho podobného, co by se mohlo nazvat verbováním.
Pan Čepelík má zřejmě zkreslené představy o tom, jakým způsobem se v KSČ té doby pracovalo. Nebo to ví, ale jeho záměr je jiný. To nemohu posoudit. Podobným způsobem bylo se mnou jednáno o mnoho let později na jednom z oddělení ÚV KSČ. Tehdy jsem byl přesvědčován, abych z resortu ministerstva obrany, kde jsem získal kvalifikaci vojenského pilota, kde jsem získal vysokoškolské vzdělání ve vojenském oboru, kde jsem měl významné postavení, přešel do civilního letectví, které bylo spravováno ministerstvem dopravy. Přesvědčoval mne tehdy pracovník 8. oddělení ÚVKSČ Kalíšek. Když jsem vyslovil souhlas, řekl mi: "To jsme rádi, že s naším návrhem souhlasíš. Jinak bychom Ti to museli dát jako stranický úkol!"
Tak se v komunistické straně, alespoň podle mé zkušenosti, postupovalo: nejprve tu byl apel na stranické uvědomění. Teprve později,v nutném případě, byl vydávánstranický úkol. Zdůrazňuji, že se opírám jen o svou vlastní zkušenost. Nepopírám, že jinde si to někdo mohl ulehčovat tím, že etapa přesvědčování, apelu na stranické uvědomění, byla ignorována. Byl třeba stroze uplatňován princip stranické discipliny, kterou se jistě komunistická strana od jiných stran výrazně odlišovala a metoda přesvědčování mohla být deformována, jak se to stávalo i v jiných věcech.
Možná, že lidem jako je B. Čepelík, se zdálo nepravděpodobné a nepochopitelné, že by se člověk mohl pro službu u vojenského letectva rozhodovat na základě výzvy politické strany, aniž by předtím nějak zvlášť o to, stát se vojenským letcem, usiloval. Ale bylo to tak. Těžko asi chápe, že by někdo mohl mít takové politické přesvědčení, že by se mohl s požadavky komunistické strany té doby identifikovat. Nestydím se za to, že jsem takové přesvědčení tehdy měl. Nemám panu Čepelíkovi za zlé, že má opačný názor či spíše předsudek, ale zazlívám mu, že si dovoluje na základě svých subjektivních pocitů dělat podobné závěry.
Nejsem jistě sám, kdo z mých spolužáků by musel oponovat tvrzení pana Čepelíka. Jako příklad uvedu jednoho ze svých spolužáků z LVA, Jaroslava Šrámka. Ten ve své knize "Vzpomínky pilota", vydané v roce 2010 v nakladatelství "Svět křídel" v Chebu, líčí též svůj vstup do vojenského letectva. Jeho přesvědčil vojenský náborář, aby vstoupil do Školy důstojnického dorostu (ŠDD), která mu umožní po jejím absolvování pokračovat ve vojenské kariéře, třeba v letecké akademii. A protože měl od dětství zálibu v letadlech a k létání, vstoupil do ŠDD. A odtud pak přestoupil, ve stejném roce jako já, do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Tedy zase žádné verbování zde nebylo, žádné stranické úkolování, ale běžně prováděný nábor do armády, který se snad provádí ve všech státech světa.
Jak si ale mám vysvětlit slova pana Čepelíka, že právě v oné době, z důvodů, o kterých nic neříká, přestal být o službu v letectvu zájem? Co tak zásadního se stalo, že mladí lidé tento zájem ztratili? Cožpak změna politických poměrů, ke které bezpochyby došlo po Únoru 1948, mohla vyvolat ztrátu zájmu o létání, o službu ve vojenském letectvu?
Jestli se v té době projevoval o službu v letectvu, v porovnání s poválečnými lety, malý zájem, jak tvrdí pan Čepelík, nemohu posoudit. K tomu nemám dostatek podkladů, zejména statistického charakteru. Vím však, více méně z doslechu, že se se mnou přihlásilo několik stovek mladých mužů. Výběrem, kde jedním z nejpodstatnějších kriterií byly požadavky zdravotní, však neprošli všichni. Do mého ročníku nás bylo přijato jen několik desítek. Tuším, že nás bylo 76. Přesná čísla o tom, kolik bylo žadatelů v jednotlivých letech, by se snad dala vypátrat v archivech.
Jak se Vám jeví vztah mezi metodami, podle kterých se přijímali zájemci o službu ve vojenském letectvu a kvalitou budoucích vycvičených letců? Vždyť pan Čepelík doslova říká, že "není nutné připomínat, jak se to vše projevilo na kvalitě přijímaných letců"?
Tvrzení, že se "tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců" považuji dokonce za urážlivé. Z čeho soudí autor, že kvalita nových zájemců byla nižší, než dřívějších? Cožpak existuje nějaká příčinná souvislost mezi tak zvaným třídním původem člověka a jeho způsobilostí stát se letcem? Jak si vůbec může dovolit, něco takového tvrdit, když jistě nemák dispozici kvalitativní rozbory uchazečů? Není zde spíše přání otcem myšlenky?
Nemohu si pomoci, ale podobný soud považuji za nepodložený odsudek. Jakými měřítky měří pan Čepelík "kvalitu zájemců"? Třeba tím, že mezi zájemci vedle absolventů středních škol byli i absolventi dělnických přípravek? Tedy mladí muži, kteří se rekrutovali z prostředí výroby, z prostředí továren? Má zkušenost praví, že tito nebyli o nic méně kvalitní a úspěšní, než ti, kteří přišli přímo ze středních škol. K takovým jsem patřil i já!
V čem pak vidí B. Čepelík příčinnou souvislost mezi, na jedné straně systémem, podle kterého se prováděl výběr uchazečů pro LVA v jeho éře a jejich budoucí leteckou kvalitou, a na druhé straně systémem výběru budoucích letců a jejich výcviku a kvalitou, v éře, kterou jsem zažíval já, a se mnou desítky dalších zájemců? To nám neříká. Máme se snad domnívat, že za éry pana Čepelíka přicházeli do LVA jen zájemci, kteří už osudem byli předurčeni k tomu, že z nich budou kvalitní letci, zatímco mí vrstevníci už byli předurčeni k tomu, že budou kvalitativně na nižší úrovni?
No, ale jistě uznáte, že jiné předpoklady k výkonu povolání letce, bude mít člověk, který přichází k vojenskému letectvu jen z přirozeného zájmu o létání, a jiné předpoklady bude mít člověk, který tam přichází jen proto, že k tomu byl vyzván politickou stranou, že?
Vaše otázka by teoreticky mohla podporovat tvrzení B. Čepelíka, že "kvalita nově přijímaných zájemců" už nedosahovala předešlé úrovně. Zájem o létání sám o sobě však ještě není žádnou zárukou toho, že se tento "zájem" přemění v požadovanou kvalitu letce. K získání kvalit letce musí být člověk především psycho-somatické předpoklady. Jen ty se mohou pak realizovat výcvikem a výchovou, které se člověkovi dostanou. To platí pro každý výcvikový proces.
Ukážu to na vlastním příkladu: když jsem absolvoval vstupní lékařskou prohlídku v Ústavu leteckého zdravotnictví, tak jedna ze zkoušek, podle které lékař oceňoval mou způsobilost stát se pilotem, spočívala ve schopnosti rozlišovat barvy, jaký mám barvocit. Pamatuji si, že jsem správně neurčil jeden obrazec, byla to nějaká číslice složená z bodů různých barevných odstínů, která byla zasazena do pole jiných odstínů, a lékař se nad tím pozastavil a zadal mi ještě jednu či dvě doplňující otázky. A teprve po zdárném jejich zodpovězení mi dal "zelenou". Kdybych byl neopověděl správně, žádný můj "zájem" by jej nepřesvědčil, aby dal souhlas k mému zařazení do pilotního výcviku. Stejně tak se nemůže stát strojvůdcem člověk, který nerozliší čevenou barvu od zelené.
Lze však na základě metod, používaných pro doplňování stavu profesionálních armádních letců v různých dobách, usuzovat na budoucí kvalitu výkonu leteckého povolání? Nemyslím, že by to bylo správné.
Myslí si snad autor onoho výroku, že se rozhodování o budoucích posluchačích LVA, tedy o budoucích vojenských letcích za mé éry, tedy jen několik let poté, kdy do LVA nastupoval on, neřídilo rovněž především kriterii psychosomatických kvalit uchazečů?
Znovu opakuji a zdůrazňuji, že hovoříme o výběru lidských jedinců do tak specifického souboru, jakým je mocenský nástroj státu- armáda a její letectvo. Je také potřebné mít na zřeteli další hledisko: podle jakých měřítek byl doplňován a budován budoucí důstojnický sbor vojenského letectva. Tady se skutečně mohly projevovat deformace v metodách, podle kterých byl budován důstojnický sbor nové armády, a jež vyplývaly z chybného pojetí tak zvaného "třídního přístupu".
Nás ale by mělo hlavně zajímat to, jakými měřítky se řídilo rozhodování o tom, zda ten či onen mladý muž (či později i jistý počet mladých žen) je způsobilý k výkonu létání? Tedy rozhodování o tom, zda je lidský jedinec způsobilý k činnosti, která přece jen klade vyšší nároky na jeho psychosomatickou způsobilost, než jaké jsou potřebné pro jiné lidské činnosti. A to především proto, že letec se pohybuje se svým strojem v jiné sféře, než ke které je, jako živočich, od přírody přizpůsoben. Člověk, jako živočišný druh, se po miliony let vyvíjel, když se pohyboval po zemi, kde na něj působila v podstatě jen síla zemské přitažlivosti. A teď má umět ovládat stroj, který senepohybuje po zemském povrchu, ale pohybuje se ve vzdušné sféře planety a působí na něj i jiné síly - síly odstředivé, setrvačné. A to mnohdy takové intenzity, že tyto síly mnohonásobně převyšují sílu zemské přitažlivosti. A tento lidský jedinec i v takových situacích musí být schopen správně reagovat a řídit svůj stroj. Musí umět i v takové situaci překonat třeba i klamné pocity, které působení těchto sil u něj vznikají.
Mohl byste mi uvést nějaký konkrétní příklad, kdy se to projevuje?
Mohu. Bude to ale příklad značně vzdálený v čase od doby, kterou diskutujeme. Bude se týkat jedné letecké nehody dopravního letadla s československými výsostnými znaky. Zajímá vás to?

ROZHOVORY O LETETCTVÍ. A NEJEN O NĚM. 1.POKR.

11. march 2012 at 14:59 | VETERANUS
ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM .
1. POKRAČOVÁNÍ - ÚVOD
Moto: "Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná, jelikož statečnost, odvaha, cit, přesné a hluboké znalosti, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží. Tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí. Jiné lidi letectví nepřijímá. (Ludmila Fomenková, Независимая газета, 23.2.2001).
Chci ve svém blogu zveřejnit to, co svým způsobem navazuje na to, co jsem napsal ve své knize "Letcem ve studené válce". Ta vyšla v roce 2003 v nakladatelství Erika v Praze.
Ve své knize jsem psal o té části svého života, která byla časově orámována okamžikem mého nástupu do Letecké vojenské akademie v červenci 1949 a odchodem do důchodu v roce 1983.
Studená válka, do které jsem pak obrazně zasadil své předešlé vyprávění, však skončila. Či ne? Nebudu činit závěry, zda tento podivný mír, kterému se říkalo "studená válka", skončil či nikoliv. Jsou na o dnes různé názory. Nebylo to pro můj život podstatné. Rozhodně však, z hlediska života lidského jedince, je dosažení důchodového věku a přechod do stadia, kdy jeho dosavadní materielní existence už není odvislá od jeho vlastní práce, a kdy se stává plně závislým na státu, jistě momentem přelomovým.
Jak tedy označit období, které nastalo okamžikem, kdy jsem převzal výměr příslušného sociálního úřadu o tom, že je mi přiznán starobní důchod? A kdy jsem si promítl jeho výši do reálných potřeb rodiny a musel si ujasnit, jak dál s těmito prostředky existovat? A musím vůbec toto období nějak označovat? Říkal jsem si: "jsi přece už důchodce, dožíváš v relativním klidu svůj život, na události, se kterými tě konfrontuje především dnešní mediální svět, se už můžeš dívat s úsměvem a s jistým nadhledem, tak proč hledat nějaký název pro dobu, ve které žiješ?"
Ale stále mne neopouštěla myšlenka, že bych přece jen měl to, co jsem po této době prožíval, čím jsem žil, měl někam napsat, abych to zanechal pro budoucnost. Vždyť přece littera scripta manet. To, co je napsáno, zůstává. Dnes bychom spíše měli říci, že zůstává to, co je uloženo na nějaké paměťové medium, které zaručuje, že to, co je tam vloženo přetrvá po jistou dobu a dá šanci na jisté přežití. Pokud se nepodaří vydat to knižně. Myslím si, že paměťové disky Internetu jsou jedním z takových médií, kde bude po jistou dobu uchováno to, co tam vložím.
Jednu věc musím zmínit, když chci nějakým způsobem charakterizovat období, které pro mne začalo odchodem do důchodu, tedy před 29 roky, a které trvá po dnešní den. Toto období, alespoň z mého hlediska, je, kromě dalších atributů, charakterizováno tím, že se až nepředstavitelně rozšířil obzor, ve kterém mohu svět pozorovat. A nejen svět dnešní, ale i to, co už mám za sebou, co jsem prožíval, o čemž jsem si myslel, že je pro mne uzavřenou kapitolou. Je to období informační, je to období, kdy jsem připojen k Internetu a kdy mohu prostřednictvím tohoto moderního prostředku rozšiřovat své znalosti a vědomosti tom, co jsem poznával dříve, co však v oné době bylo omezeno jen tím okruhem informačních zdrojů, ke kterým jsem měl přístup.
Kdysi, za informační hegemonie Rudého práva, jsem si musel předplatit «Правду», tiskový ústřední orgán KSSS (pro mladší čtenáře uvádím, že tato zkratka znamenala "Komunistická strana Sovětského svazu"), abych se dozvěděl všechno to, co mi tehdy bylo odpíráno se dozvědět o poměrech v Rusku, respektive u přátel, s nimiž jsme byli totalitními praktikami spojeni "na věčné časy". Je až úsměvné, že musím dnes, když chci být informován o tom, co se děje v dnešním Rusku, čím žije tato veliká slovanská země, opět sáhnout po ruských pramenech.
V době, jejíž plody už vychutnávám po dvě desítky let, je to však v éře Internetu podstatně jednodušší, i když nikoliv levnější. Stačí mi zapnout si počítač, aktivovat připojení k Internetu, kliknout na "oblíbené položky" a tam si vyhledat hesla, které tam mám trvale uloženy, a jen další kliknutí mne spojí nejen s periodiky, ale dokonce s celými knihovnami. Nejsem už odkázán na milost a nemilost nějakých tiskových dozorů či na libovůli šéfredaktorů našich novin, kteří stejně, už bez povelu, udělali obrat "čelem vzad", zapomněli na to, že ex oriente lux, a znají už jen jeden zeměpisný směr, ze kterého, snad, jak se oni stále ještě domnívají, přichází světlo pravdy: západ. A kteří přehlédli, že z tohoto směru velice často přichází nikoliv jen pravda, ale velice často, velice obratně kamuflovaná, lež
Když jsem před jistou dobou udělal jeden menší pokus, že jsem se na redakci jednoho periodika obrátil s prosbou, aby nás, čtenáře, více informovala o tom, co se děje v zemích, nám kmenově blízkých, zemích slovanských, byl jsem ujištěn, že se tak stane. Což, jak se v této zemi už stalo téměř národní vlastností, se jen projevilo podle hesla "sliby se slibují, blázni se radují".
Má duševní činnost se pak od doby,kdy skončila aktivní éra mého života, myslím aktivní v tom smyslu, že jsem k tomu, abych mohl se svými nejbližšími žít, musel pracovat a vydělávat na chléb vezdejší, mohl zabývat vším, co jsem byl schopen obsáhnout. A k čemu jsem byl vnitřními silami puzen. Ať už sledováním televize a poslechem rozhlasu či čtením knih, nebo různých periodik.
Mám do jednoho "díla" sepsat vše, co jsem si přečetl, zapsal ve svých výpiscích, co jsem, v reakci na různé podněty, napsal do různých tiskovin či v podobě dopisů odeslal různým adresátům? Mělo by to pro mne a pro ty, kteří snad můj odkaz budou mít někdy v budoucnu k dispozici, nějaký význam? Nepouštím se jen do zbytečné, mnoho mého času a úsilí odnímající, práce, když už na jejím samotném počátku jsou pochybnosti, zda to vůbec má nějakou hodnotu pro mne samého?
To vše jsou otázky, před kterými stojím dnes, na počátku druhé dekády XXI. století, kdy se můj život už překlopil do deváté desítky roků. Na jedné straně jsou tady mé vlastní pochybnosti o účelnosti podobné práce. Na druhé straně pak ve mně dřímá naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední, že pro nějakého neznámého budoucího čtenáře, či náhodného browsera po stránkách sítě, budou mé zápisky svědectvím o době, kterou jsem, jako příslušník té lidské pospolitosti, která obývá českou kotlinu a přilehlá, historicky s ní spjatá území, prožíval v oněch letech, které od onoho 1983 uplynuly.
Vše, co se vztahovalo k mé minulosti do roku 1983, jsem zaznamenal ve své knize "Letcem ve studené válce". Jelikož tím ale nekončily mé "literární" aktivity, přemýšlel jsem o způsobu, jak zaznamenat to, čím byl naplněn můj život po té, když jsem se začal těšit výhodám starobního důchodu.
Zdá se mi, že by byla jistá škoda, kdybych vše, co představuje velkou část závěrečné části mého života, odešlo do nebytí. Ani dnes ještě nevím, zda toto mé snažení vyústí v něco takového, co bude mít cenu pro ty, kteří přijdou po mně. Nevím, zda někdo z mých potomků, ať už jsou to mé děti, či vnoučata, nebo dnes už i dvě pravnučky, něco z toho zachovají a využijí. Vyloučit se to ale nedá a nadějí se budu inspirovat do posledních dnů života.
Ve mých pochybách o účelnosti svého počínání, mne však povzbudily i příklady jiné. Cožpak severočeští sedláci Jan Vavák či Josef Dlask mohli jen tušit, že se někdy objeví historik Josef Pekař, který přisoudí jejich pamětem roli "velkých pomníků naší kulturní schopnosti a práce"? Cožpak mohli jen pomýšlet na to, že píšíce své memoáry, bude budoucím historikem oceněna jejich "nezměrná hodnota pro dějepisce"? Cožpak psali své kroniky s jasným záměrem, že se najde historik, který bude "unaven a blaseován dějinami hořejších desíti tisíc s jejich mezinárodní kulturou" a " bude hledat a bude chtít poznávat masy, vlastní to činitele a nositele dějinného vývoje, jejich pravdu a náplň"? Cožpak se mohli domnívat, že svým pamětmi vyplní mezeru, která vznikala v dobách, kdy nebyly "zaznamenávány pro paměť epigonů vzpomínky, zkušenosti a poznatky a kdy je tak připojováno ke jménu pamětníků kus světových dějin"? (Josef Pekař, "O smyslu českých dějin, tam Paměti sedláka Jana Vaváka, Paměti sedláka Josefa Dlaska", nakladatelství Rozmluvy, Praha ,1990).
Usedaje k počítači, abych něco z toho, čím mohu přispět k poznání dějinného vývoje, si nutně vzpomínám, jakou nevoli současných publicistů sklidil prezident Václav Klaus, když, vzpomínaje na listopadové události roku 1989, si dovolil usoudit, že více než tak zvaní disidenti, kteří se dnes hřejí v paprscích režimní a režimu přisluhující publicistiky, to byli právě obyčejní občané země, kteří spontánně, aniž je k tomu kdokoliv z disidentů mobilizoval, svými, tak zvaně "přízemními zájmy" (zahrádky, chaty, šedá ekonomika) vytrvale, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, připravovali půdu pro ty společenské změny, ke kterým pak došlo během několika málo týdnů.
Václav Klaus tak správně, jistě nechtěně, protože se stále zaklíná svou nechutí k oné, jako on říká "zvrácené ideologii", podtrhl marxistickou thesi o hybných silách společenského vývoje. Je téměř úsměvné, jestliže nemarxistický historik Josef Pekař, má za to, že "jedinci (tedy na příklad Václav Havel, jistě také Václav Klaus a další, poznámka má) mohou v daných jim hranicích usměrňovat dějinný vývoj jen nepodstatně", zatímco masy to jsou, kdo by měl být předmětem všímavosti dějepisců, protože "dějinný vývoj jest jen výslednicí vývoje a tendencí velikých mas, tříd a skupin". (Josef Pekař, stejný pramen jako nahoře).
Tedy nikoliv "Havlové", nikoliv hrstka tak zvaných "disidentů", ale masa mých spoluobčanů z oné, tak zvané "šedivé zóny", to byla, která "trhla oponou času" tak, že se tento čas zásadně změnil. Je tedy jedním z mýtů současnosti tvrzení, že to byli tak zvaní disidenti, kterým přísluší hlavní zásluha na změnách, ke kterým došlo koncem osmdesátých let dvacátého století.
Pro dnešek a pro portrét této malinkaté skupinky, čítající snad jen několik desítek jedinců, kterých přínos ke změně společenských poměrů považuji za minimální až nulový, je příznačné, že i tento název si pro sebe ukradli, když už se ničím jiným vykázat nemohli, aby se stali, čím de facto nejsou!
Tím vůbec nechci popírat vliv jedinců na historii světa. Potvrzení pro myšlenku, že i jedinci mohou významně ovlivňovat nejen dějiny své země, ale i dějiny světové, jsem právě v těchto dnech našel u politika bývalého Ruska, v roce 1917 po jistou dobu předsedy vlády, Aleksandra Fjodoroviče Kerenského! Ten ve své knize «Россия на историческом повороте» - kniha vyšla v angličtině v Londýně v roce 1966, v ruském překladu pak až v roce 1993, (není toto už samo o sobě dokladem obrovských změn, ke kterým došlo v Rusku?), když popisuje to, jak viděl poměry, kdy na carském dvoře vládly temné síly zosobněné ruským mužikem Grigorijem Rasputinem, doslova píše: "Je obtížné představit si onu neomezenou moc, kterou vládl negramotný mužik ze vzdálené sibiřské osady Pokrovskoje, kdy fantastická přeměna Rasputina, jakožto zaříkávače blízkého carské rodině, přerostla v člověka, který vytvářel ruskou historii. Bylo doslova nejapností historie, kdy vyloženě rodinné drama vystupuje na světovou scénu." To v očích Kerenského potvrdilo, že "chod historie není předurčován jen objektivními zákony, ale že v něm ne poslední úlohu hraje i osobnost".
I na tomto příkladě lze dokumentovat rozdílnost názorů na tuto otázku. Výše mnou citovaný historik Pekař považuje vliv jedinců na dějinný vývoj za "nevýznamný", pak Kerenskij, na základě zkušenosti své země hovoří o "ne poslední úloze jedince". Zdá se mi však, že tento rozpor je jen zdánlivý, pokud kteroukoliv událost chápeme v kontextu své doby, v kontextu historických a jiných souvislostí.
Konečně: abychom hledali příklady pro potvrzení slov Kerenského, nemusíme chodit do historie Ruska. Stačí se podívat jen do vlastní historie z období posledních dvaadvaceti roků.
Když jsem se ve svých úvahách, jak pokračovat ve svých memoárech, které by navázaly na mou předešlou knihu - "Letcem ve studené válce" - dopracoval až sem, překvapil mne jeden telefonický hovor. Mladý hlas na druhém konci drátu mi, poněkud rozechvělým hlasem, řekl asi toto:"Jménem lidí, kterým přirostlo létání k srdci, bych vám chtěl poděkovat za hezkou čtivou knihu, která je psána srdcem. (Myslel tím mou knihu "Letcem ve studené válce", poznámka má.) Se všemi vašimi závěry a soudy souhlasím…jménem prostých lidí bych vám rád poděkoval za práci, kterou jste vykonal pro Československou republiku, když jste hájil její zájem a čest, čest, která není ctí ministrů a generálů, ale ctí prostého člověka, který věrnost a zradu neměří penězi a poctami, ale soudem a kriterii svého srdce." Lichotivá slova, že?
Po chvilce našeho rozhovoru však onen, podle hlasu zřejmě ještě mladý muž, mi řekl, že, ač souhlasí se všemi mými závěry a soudy, které jsem ve své knize vyslovil, by nicméně měl řadu dotazů a otázek, kterými by chtěl mnohé věci upřesnit, či o kterých by toho chtěl vědět více. Přemýšleli jsme pak spolu, jak to zařídit, abychom mohli vést bezprostřední diskuzi, klást si otázky, hledat na ně odpovědi, aniž bychom museli sedět u jednoho stolu a hledět si vzájemně do očí či psát si obsáhlé dopisy, jak by to asi bylo nutné v minulosti k tomu, aby diskuze byla vedena.
A tady nám na pomoc opět přišla moderní technika. Protože oba máme na svých stolech počítač a jsme připojeni k celosvětové počítačové síti, rozhodli jsme se použít program zvaný "Skype".
Prostřednictvím "Skypu" tedy začal náš rozhovor. O něm podají svědectví tyto mé "rozhovory". Není těžké pochopit, že hlavním tématem je letectví. Pro jednoho z nás se stalo povoláním, i celoživotní láskou, pro druhého je to zatím koníček, který ho zajímá a o kterém se toho chce dozvědět co nejvíce. Jak už to ale v životě bývá, nelze obejít i jiné otázky, které se v průběhu takového rozhovoru vyskytnou či které se na jedno určité téma "nabalí". Ani my jsme se nemohli ve svých rozhovorech tomu vyhnout Tato okolnost pak vysvětluje druhou část názvu, jež je v záhlaví. Naše rozhovory se dotkly i jiných věcí, než jen letectví.
Záznam našich rozhovorů, jak bude následovat v dalších pokračováních, je graficky upraven tak, že otázky, které mi byly položeny, jsou psány italikou. Normálním tiskem jsou psány mé odpovědi.

QUO VADIS ČESKÁ JUSTICE?

11. march 2012 at 9:39 | VETERANUS
QUO VADIS ČESKÁ JUSTICE?
Alexandr Mitrofanov napsal v článku "Proti kalné vodě" (deník Právo dne 25. února 2012), kromě jiného, že to, co se děje v naší zemi v poslední době "začíná ohrožovat samotnou důvěryhodnost justice, která je jedním z pilířů demokratické společnosti". Mám za to že by bylo výstižnější pro charakteristiku jedné části naší společnosti v její polistopadové fázi (myšlen listopad 1989), kdyby místo oznamovacího způsobu slovesa "býti", byl použit podmiňovací způsob. Naše justice se mi jeví, podle toho, co mám možnost sledovat v mediální sféře, tak, že takovým sloupem není, ač by měla být. Nedávno jistý významný soudce, který byl prezidentem navržen do funkce soudce ústavního, to ve stejném deníku vyjádřil slovy, že "právní stát je v nedohlednu". Jestli důsledkem jeho článku bylo to, že jej senát za ústavního soudce nedoporučil, či jestli důvodem takového stanoviska senátu bylo třeba to, že byl po jistou dobu svého života členem KSČ, to nemohu posoudit, ač se to zdá velice pravděpodobné.
Podle mého laického soudu je naše justice na hony vzdálena stavu, kdy bude jedním ze sloupů naší společnosti, a nezdá se mi, že by tato vzdálenost byla zkracována. A protože, jak je známo, "ryba smrdí od hlavy", táhne se tento zápach od instituce, která by měla být nejvyšší instancí, jež by se starala o to, aby justice nezapáchala. Namísto toho náš Ústavní soud spíše podává důkazy o správnosti, v podstatě marxistické téze, že právo je "na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy".
Jakou třídu naší společnosti, ve smyslu definic, které jsme se v jisté době učili, naše justice reprezentuje, těžko říci. V každém případě ale vyjadřuje, obhajuje a zaštiťuje vůli politiků, kteří buď patří ke třídě zbohatlíků a rozkrádačů národního bohatství nebo jim tito zbohatlíci "kryjí záda", případně je různými způsoby korumpují. Tito politikové v rolích tvůrců a schvalovatelů zákonů si, ve své až nebetyčné aroganci, kromě mnoha paskvilů, jimiž "obohacují" náš právní systém, uzurpovali i právo hodnotit dějiny. Jedním z produktů tohoto hodnocení je to, že z čestných a poctivých lidí, kteří ve své většině tvořili "sůl této země", udělali zločince či pomahače zločinů. A to Ústavní soud nejen akceptoval, ale dokonce vypracoval, rádoby "vědecké", zdůvodnění těchto právních deformací. Našemu ústavnímu soudu zřejmě nic neříká stará zásada, že "lex prospicit, non respicit". Jen když servilně poslouží politické garnituře, která koneckonců rozhoduje o tom, kdo bude či nebude pobírat požitky ústavního soudce. "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej"- to už se hlásalo v době, kdy latina byla ještě hlavním jazykem vzdělanců.
Jeden z nejkřiklavějších příkladů pro své tvrzení vidím v zákoně číslo č. 262/2011 Sb . Tam se v § 3, kromě jiného, praví, že "formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…"
Takové ustanovení znamená v podstatě to, že ten, kdo třeba dodával, zahraniční zpravodajské službě takové informace, na jejichž základě pak mohly být plánovány atomové údery na cíle na našem území, a takových plánů jistě existovaly desítky, v podstatě bojoval též proti "komunismu" a zaslouží si být přiřazen k účastníkům tak zvaného třetího odboje a zaslouží si být, kromě jiného, též vyznamenáván. V podstatě tedy může být přiřazen k těm, kteří v dané době tvořili vůči naší zemi stranu nepřátelskou, takové v podstatě genocidní plány vůči naší zemi tvořili, a kteří jsou dnes vládou Spojených států za účast ve studené válce proti naší zemi vyznamenáváni. Jakoby tento "komunismus" v prostoru plánovaného atomového bombardování netvořili současně lidé, kteří se k této ideologii a systému nehlásili a kteří by se oběťmi takového bombardování nad jakoukoliv pochybnost stali.
Či si snad vládní úředníci, včetně hlavy státu, a zákonodárci, kteří vytvořili a podepsali tento paskvil nazvaný zákonem, mysleli, že zbraň hromadného (!) ničení bude odlišovat komunisty od nekomunistů? Tak jako atomová puma svržená na Hirošimu nedělala rozdíly mezi několika tisíci vojáků, kteří tam v tu dobu byli a desítkami tisíc neozbrojených civilistů, starců, žen a dětí, tak ani atomové zbraně, které by byly použity v oné době na cíle v naší zemi, by takové odlišení nedělaly!
Kdo v naší zemi, byť potenciálně pomáhal svou spoluprací "se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu" tomu, aby byly plány atomového bombardování naší země zpracovávány, není nikým jiným, než zrádcem vlasti! A v kterémkoliv státě, který se chce nazývat státem právním a v němž existuje právní kontinuita, jež byla zřejmě zajištěna příslušnými úmluvami při předávání politické moci v listopadu 1989, by měl být souzen a nikoliv vyznamenáván!
Lze proto tvrdit, že justice v naší zemi už je jedním ze sloupů demokratického státu? Soudím, že nikoliv. A tento stav bude trvat při nejmenším do té doby, dokud součástí právního řádu České republiky budou takové zákony, jako zákon č. 198/1993Sb, zákon č. 181/2007Sb a zákon č. 262/2011Sb. Existence takových zákonů, je, podle mého laického názoru, nejen v rozporu se spravedlností, ale je i nemravná. A k čemu jsou zákony, když chybí mravy? "Quid leges, sine moribus"?To se ptal už Horatius (1. století a.Chr.)