November 2010

HROZBA, KTERÁ NEBERE KONCE

2. november 2010 at 16:08 | VETERANUS

HROZBA, KTERÁ NEBERE KONCE
V roce 1993 vyšel v americkém časopise TIME článek se znepokojivým názvem "The Threat That Lingers". S pomocí anglicko-českého slovníku autorů Osičky a Poldaufa (vydala Academia v Praze v roce 1970) jsem si název článku tehdy přeložil jako "hrozba, která nebere konce". Na obálce onoho čísla časopisu TIME je snímek oblačnosti, která byla vytvořena výbuchem atomové bomby. Ten svou tlakovou vlnou vyvolával kondenzaci vodních opar v různých vrstvách atmosféry. Vznikl tak obraz vůbec ne hrůzný. Jistá krása onoho snímku byla však jen klamem, který vytvořila příroda. Žádná hrůza či hrozba z onoho snímku nečišela.
V článku samotném rozebírají autoři všeobecnou situaci kolem existence jaderných zbraní. Vyjmenovávají státy, které v té době takové zbraně prokazatelně vlastnily. Je následovaly státy, u nichž se vlastnictví přepokládalo a státy, u nichž se předpokládalo, že takové zbraně vyvíjejí. Všechny tyto státy jsou v článku označovány jako hráči "soudného dne" ("The Dooms Day Players"). Možná, že k dnešnímu dni onen seznam doznal jistých změn. To ale není teď podstatné.
Na tento článek jsem si vzpomněl před několika dny, kdy vyšlo najevo, že u jednoho z oněch "hráčů Soudného dne" se zpod stoprocentní kontroly dostalo několik desítek mezikontinentálních raket. Stalo se to na území našeho spojence v NATO, Spojených států amerických. Vzpomínané rakety jsou pochopitelně na plánovanou cestou vybaveny hlavicemi, nikoliv hromadného, ale absolutního, ničení. Vyčkávají nepřetržitě ve svých podzemních silech (podle F. Trávníčka tedy v "zařízeních na uchovávání obilí a zelené píce", všimněme si jakého "pokroku" doznal význam slov zařazených do slovníku naší řeči!) jen na to, kdy dostanou "zelenou" pro svou cestu k cílům, které jim předem byly určeny. Seznam jejich cílů je pochopitelně uzavřeny pod desaterem zámků, ale není těžké si představit, o jaké cíle jde.
V duchu jsem se ptal, co takové zprávě asi říká Václav Havel, svého času hlava tohoto státu a z toho titulu též vrchní velitel ozbrojených sil. Byl to přece on, kdo jednou, po návratu z cesty do Spojených států, nám sděloval, že uklidňoval kohosi v Americe, aby si nedělali starosti s ruskými raketami. Ty byly, podle něj, zrezivělé a tudíž nikoho neohrožující. V té době našemu vrchnímu veliteli branných sil jaksi ucházelo, že současně s jeho tvrzením byly tyto "zrezivělé" rakety odpalovány z podhladinové polohy kdesi v Barentsově moři, aby vynesly do kosmu vědecké družice západoněmeckých univerzit. Později tyto zrezivělé rakety umožňovaly existenci Mezinárodní kosmické stanice. "Sláva Bohu, ještě že máme tyto primitivní Rusy!", napsala 28. července 2005 Chicago Tribune, a pokračovala: "Nadešel čas poděkovat Rusům. Nadešel čas poděkovat jim za to, že udržovali Mezinárodní kosmickou stanici nad vodou, v době, kdy raketoplány byly do šroubku rozebírány v servisu NASA. Více než dva roky tam dopravovali astronauty, zásoby a vyváželi odpad. Bez nich bychom MKS mohli pouze utopit v oceánu nebo zaplnit palivové nádrže "šatlů" skotskou a čekat na lepší časy."
Současný příklad ze Spojených států ukazuje na něco jiného: nešlo o korozi raket (zrezivělé rakety a to, co k nim patří, mohou být rovněž nebezpečné, a ne, že ne, vážený pane exprezidente!). Tentokrát šlo o to, že někdo či něco (možná nějaký Al-Kajdou vycvičený krtek) porušil nějaký kabel a v důsledku toho se rakety vymkly kontrole.
Jsem dalek toho, abych nad takovou zprávou pociťoval zvrácenou škodolibou radost proto, že zase jednou byla Amerika chycena "na holičkách". Vím z vlastní životní zkušenosti, že lidský činitel hraje všude při obsluze složité techniky a technických systémů rozhodující roli a vůbec mne nezklidňuje zpráva, že vše bylo zajištěno jinými bezpečnostními okruhy. Ani tyto nejsou naprosto imunní vůči možným chybám. A chyby při manipulaci s jaderným zbraněmi nebude možno napravit, protože, jak tvrdil bývalý ministr obrany USA McNamara, "takové chyby povedou ke zničení národů"! V tom spočívá kardinální odlišnost chyb při manipulaci s technikou, při kterých dochází ke ztrátě lidských životů, od chyb, ke kterým dochází či mohlo by docházet při manipulaci s jadernými zbraněmi. McNamara dospěl k názoru jednoznačnému: odstranit jaderné zbraně z arsenálů kterékoliv státu na světě. Implicite: zabránit tomu, aby ti, kdo je ještě nevlastní, se k nim nikdy nemohli dostat!
A když tedy přemýšlím o tomto posledním incidentu, který se přihodil technicky vyspělým Spojeným státům americkým, kladu si otázku: co je vlastně pro svět nebezpečnější a co představuje větší hrozbu? Írán či Severní Korea, které se snaží dostat své místo v klubu "hráčů Soudného dne" i s vědomím toho, že jaderná zbraň může být pro ně jen zbraní odstrašování , kterou použijí jen v situaci "kritické reakce", kdy "bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže uniknout, ani očekávat milost" (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992)? Nebo je stejnou či ještě větší hrozbou to, co se v uplynulých dnech, dokonce mimo vědomí vrchního velitele amerických ozbrojených sil, stalo ve Spojených státech amerických?
Aniž bych se stavěl do role soudce, vyjadřuji jen svůj názor. Ten spočívá v tomto: do doby, než se svět dopracuje do stadia, kdy veškeré jaderné zbraně budou zničeny, jak to koneckonců navrhoval zkušenostmi karibské raketové krize poučený McNamara, bylo by potřebné, aby hlavní úsilí bylo soustředěno na to, aby se předešlo stejným či podobným případům ztráty kontroly nad jadernými zbraněmi. Protože podobné chyby mohu se stát chybami osudnými pro svět! A současně, podtrhuji současně, nikoliv přednostně, se snažit, aby se nerozšiřoval klub "hráčů Soudného dne". Protože čím bude onen klub početnější, tím větší je pravděpodobnost toho, že dojde někde k osudové chybě, která scénář "soudného dne", jenž je dosud jen v rukách Osudu, uvede na scénu.