October 2010

QUOUSQUE TANDEM ABUTERE

26. october 2010 at 16:26 | VETERANUS

QUOUSQUE TANDEM ABUTERE
Quousque tandem abutere Catilina patientia nostra! Jak dlouho ještě budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti? Tak se obořil Marcus Tullius Cicero v římském senátě na spiklence Lucia Sergia Catilinu, když se tento se svými přáteli dostavil na schůzi senátu, aniž tušil, že je vyzrazeno jeho spiknutí.
Ano, jak dlouho ještě z nás, občanů, kteří v této zemi už žijí osmdesát let, prožili s ní doby zlé, méně zlé i dobré, bude někdo, jak už jsme to zažívali za dob pánů Jakeše, Bilaka a dalších, bude dělat blbečky, kteří nemají svou paměť, kteří nedovedou odlišit pravdu od lži, dobro od zla, vraždu od zabití v sebeobraně, tedy všechno to, čemu nás učili naši rodičové a učitelé?
V poslední době se nás určití lidé (spisovatel A. Lustig, senátor V. Štětina, premiér Nečas, předseda Senátu Sobotka, ministr Vondra, jejich výčet jistě neuvádím úplný) snaží přesvědčit, v rámci téměř permanentní kampaně vymývání našich mozků, v tom, že činy teroristické skupiny bratří Mašínů, byly oprávněné, a že vedle státního či vládního vyznamenání si zaslouží poct, kterých se na příklad dostalo jednomu z jejich skupiny, panu Paumerovi, při jeho pohřbu. Pro zdůvodnění těchto názorů a psychického nátlaku, tedy praktik vysloveně totalitních, byla vyfabulována jakási podivná válka, ve které je prý dovoleno vše. Včetně toho, co už dávno bylo civilizovanými národy odsouzeno i pro případ skutečné války.
Ptám se: jak dlouho ještě budou činy, podle dnešní terminologie snadno zařaditelné do pojmu "terorismus, glorifikovány, jak dlouho ještě budeme přesvědčování, že podobné činy mohou být součástí jakéhosi odboje proti režimu, jak dlouho budeme "oblbováni" teoriemi, že je třeba vydat určitý zákon, který by podobné činy de iure legalizoval?
Pro mne jako právního laika je zcela nepochopitelné, že může být právními poradci Senátu a v dohledné době možná i Poslanecké sněmovny, kteří jistě jsou vzděláni v právu i v dějinách práva, uznáno, že by mohla být v případě onoho zákona porušena zásada, že "lex prospicit, non respicit"! Neznamená tato zásada, že zákonná ustanovení se vztahují jen na to, co se stalo po vydání zákona, nesmí se vztahovat na události, které se staly v době před jeho platností? Neznamená tato zásada, že nejen, že zákon nesmí být aplikován na události z doby před jeho platností, ale i na to, že nesmí být vydán zákon, který by jakkoliv kodifikoval události, které se staly před jeho vydáním? Nemám právo jako občan žádat, aby mi toto bylo fundovaně vysvětleno?
Po zkušenostech posledních, tak zvaně "sametově porevolučních let", jsem zvědav, jak se k připravovanému zákonu, jenž vzešel z dílny do historie už odešlého Senátu, k zákonu, který má nicméně velkou naději, že bude přijat novou, částečně "rychlokvašenou", Poslaneckou sněmovnou, postaví slovutný Ústavní soud, který je přece soudním orgánem ochrany (sic!) ústavnosti. Nebo snad i tento ústavní orgán právního státu nebude trvat na tom, že podle onoho právního principu, který vyjádřen tak lapidárně oním latinským citátem, nesmí být připravovaný zákon o tak zvaném "třetím odboji" součástí našeho právního řádu, protože by to odporovalo duchu Ústavy? Jako se to už stalo v případě zákona o protiprávnosti komunistického režimu?

K JEDNOMU HRANATÉMU VÝROČÍ

19. october 2010 at 17:02 | veteranus

K JEDNOMU HRANATÉMU VÝROČÍ
Na druhou polovinu října připadá výročí, které, byť není výročím "kulatým", bychom si měli každoročně připomínat. A to proto, že v ony říjnové dny před čtyřiceti osmi roky, v říjnu 1962, se celý svět přiblížil k hranici, od překročení které asi nebylo návratu do situace, již souhrnně nazýváme současnou civilizací.
V ony dny vrcholilo to, co se svět naučil později nazývat "kubánskou raketovou krizí". Bratr tehdejšího prezidenta Spojených států amerických, Robert Kennedy, o tom v roce 1967 napsal knihu s prostým názvem "Třináct dnů" (Thirteen Days, October 16-28, 1962). Autor začal odpočítávání 16. října, kdy se od svého bratra dozvěděl, že bylo zjištěno, že suverénní Sovětský svaz rozmisťuje na území svrchovaného státu Kuby rakety, které byly s to zasáhnout řadu velkoměst a jiných důležitých cílů na území USA a v případě, že by tyto rakety byly vybaveny termojadernými hlavicemi, které SSSR už tehdy měl na Kubě k dispozici, mohly způsobit Spojeným státům nedozírné škody.
Premiér tehdejšího Sovětského svazu Nikita Chruščov označil tuto akci za "pouštění ježka do kalhot Američanům".
Američané počítali s tím, že v prvním úderu by mohlo zemřít kolem osmdesáti milionů lidí. Protože v té době měly Spojené státy dostatek prostředků k tomu, aby toto přežily a byly schopny adekvátním způsobem odpovědět, ani druhá strana konfliktu by to nepřežila bez úhony. Nikdo ani dnes není schopen odhadnout, jak by eskalace pokračovala a kam by až svět dospěl, než by někdo, kdo by byl ještě při smyslech a schopný uvažovat, byl schopen tuto apokalypsu ukončit.
16. října onoho roku tedy začalo odpočítávání oněch "třinácti dnů", onen "count down" Roberta Kennedyho. Prezident J.F.Kennedy vytvořil toho dne zvláštní výkonný výbor Bezpečnostní rady -ExComm-, který nepřetržitě hodnotil situaci a vypracovával pro prezidenta zásadní doporučení. Krize vrcholila dvanáctého dne. Co se odehrálo onoho dne a co zřejmě mělo rozhodující vliv na postoje zúčastněných stran?
ExComm obdržel v onen den informaci, že jeden americký letoun U-2 letěl směrem k sovětskému území, konkrétně na Čukotský poloostrov. Na to reagovala protivzdušná obrana SSSR tím, že zvedla z Wrangelova ostrova stíhače. Současně na americké straně startoval směrem k Beringovu moři americký F-102. To samo o sobě ještě nemuselo znamenat kruciální situaci. Ta ale vznikla tím, že americký stíhač měl zavěšeny rakety "vzduch-vzduch" s nukleární hlavicí! Když se o startu stíhače dozvěděl přítomný ministr obrany Kennedyho administrativy Robert McNamara, zbledl a začal křičet: "To znamená válku se Sovětským svazem!" Naštěstí pro svět americký stíhač raketu neodpálil a vrátil se zpět na Aljašku. V poledne pak téhož dne byl jiný výzvědný letoun U-2 sestřelen nad Kubou sovětskou raketou SA-2 a pilot major Rudolf Anderson zahynul. Jak na toto bylo reagováno v Moskvě, nevíme.
Jedno však bylo jisté: krize dospěla do takového stupně, že události se vymykaly kontrole nejvyšších míst jak na americké, tak na sovětské straně. O osudu světa přestávali rozhodovat prezident Kennedy a N. Chruščov, vrchní velitelé ozbrojených sil hlavních zúčastěných stran, ale místní velitelé na Kubě a na Aljašce. Ti neměli nejmenší představu o tom, co mohou způsobit či co způsobili svými akcemi.
Interpretace této krize, zvláště v předpojatých českých sdělovacích prostředcích, je, až na vzácné výjimky, jednostranná. A jak je to dnes módní, je z jejího rozpoutání obviňován jednostranně bývalý Sovětský svaz. A z politiků pak Nikita Chruščov, případně jeho maršalita. Jiné hodnocení však zaznělo z úst nejpovolanějších, z úst jednoho aktéra oné krize. Je to bývalý ministr obrany USA , dnes již zesnulý McNamara. Ten v roce v jednom dopise z roku 1997, dopise, který se zatím našim publicistům nepodařilo "objevit", napsal toto: Na hranici mezi mírem a válkou přivedla tyto státy, a tedy i celý svět, činnost Spojených států, Sovětského svazu a Kuby. A to přesto, že žádná z těchto zemí něco podobného neměla v úmyslu. Příčinou takového vyústění situace bylo to, že rozhodnutí v oněch třech zemích byla činěna na podkladě nespolehlivých informací, nesprávného jejich hodnocení a chybných kalkulací.
Z toho také dělá McNamara závěr, který, zdá se, zatím nedolehl s potřebnou naléhavostí k uším těm, kteří by něco takového neměli oslyšet. A ten závěr říká, že ve světě jaderných zbraní by chyby, které by při jejich použití se staly, na příklad ony tři chyby, které přivedly ke karibské krizi, nebude možno napravit. A to z jediného důvodu. Takové chyby povedou ke zničení celých národů!
A to je také důvod, proč bychom si měli ono výročí připomínat nejméně každý rok. A to je také důvod, proč píšu tento článek do svého blogu, aniž jsem vyčkal "kulatého" výročí "kubánské raketové krize"!

MAŠÍNOVÉ A MY DRUZÍ

5. october 2010 at 17:05 | VETERANUS

MAŠÍNOVÉ A MY DRUZÍ

Letní pohřeb pana Paumera, komplice to bratrů Mašínů, a to, co po něm bezprostředně následovalo, hlavně ve vyjádřeních premiéra Nečase a ministra obrany Vondry, znovu rozvířilo otázku tak zvaného třetího odboje. Už samotný pohřeb, kterého se, kromě hlavy státu, zúčastnili všichni hlavní ústavní činitelé, byl ve své podstatě projevem okázalé demonstrace politické arogance. Jestliže na to pak sám premiér i ministr ve svých veřejných vystoupeních dají najevo, že činy bratrů Mašínů, kterým asistoval pan Paumer, jsou činy, které by měly být glorifikovány jako činy hrdinské, pak, hovořím za svou osobu, se asi ocitám ve zcela jiném světě, než ve kterém jsem byl vychován a žil.
V atmosféře, která je vyvolána podobnými akcemi a vyjádřeními ústavních činitelů, se nelze divit, že dveře Senátu Parlamentu České republiky opustil, tam iniciovaný a zpracovaný, zákon o tak zvaném třetím odboji. Ten by měl teď absolvovat potřebné sněmovní procedury a posléze být i schválen. Podle současného složení Poslanecké sněmovny lze důvodně předpokládat, že zákon bude schválen. A že si příslušná většina poslanců, byť nepředstavuje většinu tohoto národa, vynutí formální silou svých hlasů (nikoliv přesvědčivostí svých argumentů!) a bude kodifikovat jednostranný pohled na dějiny. Zákon se zřejmě přiřadí k těm legislativním výtvorům, kterým zákonodárci, a pravděpodobně i hlava státu, která nemá šanci nebýt při eventuelním vrácení zákona přehlasována, hodnotí dějiny. A to nikoliv metodou, která by odpovídala kritériím historické vědy, ale jen a jen podle svých současných, a tedy i efemérních, politických hledisek a záměrů.
Mé znepokojení nad touto situací podporuje i řada lidí z publicistické obce, i z řad nikoliv ne nevýznamných politiků. K nim patří publicista Petr Uhl i senátor Pithart. Jejich články v Právu ze dne 25. září 2010 (Petr Uhl, Když dějiny vykládá premiér Nečas) a ze dne 2. října 2010 (Petr Pithart, Zákon o tom, jak to bylo) jsou dostatečně výmluvné. Ptám se jen: nepotká jejich slova osud "perel, které jsou házeny před svině" (Nový zákon, Ev.S.Matouše 7,6)?
Nemám ve svém věku tolik času, abych vyhledával v příslušných dokumentech to, co přesně řekl ve Sněmovně premiér Nečas. Podle Petra Uhla ze vzpomínaného článku však řekl, že "bratři Mašínové měli právo hájit svou svobodu i násilím". Zřejmě premiér akceptuje filosofii, kterou už počátkem roku obhajoval spisovatel Arnošt Lustig a ještě předtím senátor Štětina. Ti šli ještě dále, když si vyfabulovali, že Mašínové své činy páchali ve válce (neříkajíce podle jakých pravidel ona válka byla, měla či mohla být vedena), a že tedy měli právo zabíjet i neozbrojené a nevinné. Tedy je zřejmě akceptována filosofie, jež tvořila podstatu instrukce, již dostali vojáci Wehrmachtu před tažením do Ruska. Tam se, kromě jiného, pravilo: "Musíš v sobě potlačit lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, neváhej, máš-li před sebou starce nebo ženu, dívenku či chlapce…"
Petr Pithart pak zpochybňuje samotný pojem "totalitní režim", postrádá jasnou jeho definici, (to, prosím, v době, která se honosí aplikací vědy snad do všech oblastí lidské činnosti, a jasné definice jsou jádrem jakékoliv vědy, tedy i politologie!), ukazuje do jaké "pojmové tmy" jsme se dostali, vyjadřuje názor na to, jaký je skutečný smysl onoho zákona, vidí smysl zákona v tom, že má znectít "ty reformní komunisty, kteří v odporu proti režimu riskovali a obětovali více než patentovaní antikomunisté", poukazuje na to, že autoři devalvují skute
ný odpor proti, jak on říká "zavrženíhodnému režimu" (tady, bohužel, používá pojem vtělený do jiného podobného zákona, pojem, který není rovněž definován, ale jen je jako takový pro účely politické propagandy označen). Vidí v připravovaném zákoně snahu o kodifikaci "napříště závazného pojetí našich moderních dějin" (jak si nepřipomenout jisté prohlášení signatáře jednoho podobného zákona, pana Uhdeho, že je zákonem dáván návod učitelům, jak učit dějiny. (Když podobné věty čtu, tak si nutně připomínám, jak jsem se v době Protektorátu musel (!) na měšťanské škole učit zpaměti životopis Adolfa Hitlera).

Když se seznamuji s tím, co ve svých článcích uveřejnili pánové Uhl a Pithart, tak se jen divím tomu, jak naši politikové, především pak autoři onoho zákona a jeho prosazovatelé a schvalovatelé mohli oslyšet na příklad to, co se na podobné téma v podobných souvislostech odehrálo ve spřátelené nám Francii před čtyřmi lety. Jakoby šla kolem uší našich politiků slova, vyjádřená v petici francouzských historiků, kteří napsali: « Historie není objektem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politikou historie. (Viz   http://www.ldh-toulon.net/spip.php?artic... 1086.
Petr Pithart se, kromě jiného, také ptá: "Je jeden a tentýž režim ten, který má na svém kontě "koncentrační tábory a 232 popravených odpůrců" a na druhé straně "prověrky, nomenklaturu a šikanování disidentů"? A já bych jen dodal: "Jaký to vlastně je současný režim, který ex post přiznává jedněm lidem právo zabíjet nevinné a neozbrojené lidi, když se v okolí Prostějova a Čelákovic probíjeli na Západ, a na druhé straně by odpíral 79 mladým mužům právo se v roce 1949 dobrovolně hlásit k letectvu ČSLA ? Který by zpochybnil přísahu těchto 79 mužů bránit v případě nutnosti svou vlast i s nasazením svého života?

NÁVŠTĚVA CITYKILLERA

5. october 2010 at 17:00 | VETERANUS

Jednoho dne počátkem šedesátých let minulého století mne velitel 46. bombardovací letecké divize poslal na nově budované, ještě ale v té době nedostavěné, letiště v Mošnově. Vedl jsem malou vojenskou kolonu, která měla s sebou radiostanice potřebné k zajištění přistání dopravního vojenského letadla z Prahy. Naším úkolem bylo zajistit přistání dopravního letounu s ministrem národní obrany generálem Lomským na letišti, na kterém ještě nebyla dokončena ani stavba vzletové a přistávací dráhy. Podobné přistání v dané situaci nebylo prosto rizik. O jednání, kterého se ministr zúčastňoval, a pro které přiletěl až z Prahy, nevím nic. Po jeho odletu zpět do Prahy jsem "zbalili" svou techniku a vrátili se do Přerova.
Tehdy jsem pochopitelně nemohl ani tušit, že jednoho dne, tedy téměř po padesáti letech, přistane na tomto letišti letoun B-52H ze sestavy 93. squadrony strategických bombardérů amerického letectva, aby se, jak bylo oznámeno, zúčastnil Dnů NATO v Ostravě. Informace o tom uveřejnil 16. 9. 2010 deník Mladá fronta DNES. Slova a věty, kterými deník tuto událost, vedle fotografie letounu, doplnil, zapůsobila na mne někdy úsměvně až cynicky. Na příklad: do výzbroje letounu patří "i jaderné zbraně". Nebo: stroj byl původně určen "k bombardování nepřítele" z vysokých výšek. Či: "Ještě před čvrtstoletím stačilo, aby několik těchto letadel vzlétlo, a Varšavská smlouva byla na nohou". Tato poslední věta už zní opravdu cynicky.
Pokusím se napsat, proč u mne vyvolávají citovaná slova a věty úsměv či proč je vnímám i jako cynismus, tedy jako mravní otrlost, necitelnost.
Autoři citovaného možná ani nevědí či nechtějí vědět, že tyto stroje také měly přezdívku "citykiller", tedy "zabiják velkoměst". Jejich posláním totiž nebylo "bombardovat nepřítele", pokud ovšem nepřijmeme doktrinu uplatňovanou v průběhu Druhé světové války v Evropě i v Japonsku. Tehdy za "nepřítele" byly považováni nejen vojáci bojující se zbraní v ruce, ale obyvatelé celých měst. Jako záměrné body pro bombardování nebyly vytyčovány vojenské či válečné objekty v těchto městech, ale středy měst. "Podle přiznání maršála Harrise se při plošném bombardování volily záměrné body na střed města, tj. tam, kde jsou obyčejně knihovny, musea, velké kostely a historické památky. (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948,)".
Rozkaz, který obdržel velitel strategického letectva Carl Spaatz k provedení atomového bombardování japonských měst, rovněž nestanoví "bombardovat vojenské cíle" ve vytypovaných městech, ale bombardovat ona města!
A jaké prostředky k takovému bombardování měly letouny B-52 v období studené války? Především a hlavně termojaderné bomby! Tedy bomby takové účinnosti, že výbuch "obyčejné hirošimské" bomby musel by vedle nich vyhlížet jako pouťová prskavka! Účinnost těchto bomb je taková, že jsou schopny vymazat ze zemského povrchu taková velkoměsta, jakými byla Praha, Varšava, Moskva, či jakým je dnes třeba Teherán.
Možná, že autoři titulku, včetně šéfredaktora listu, který dává jistě "imprimatur", nevědí, či už zapomněli nebo se jim nehodí "do krámu" to připomínat, že v určité fázi studené války, kdy vrcholila fáze zastrašování, tedy vyvolávání strachu (terror znamená v latině hrůzu, strach děs), byla 24 hodin ve vzduchu celá jedna osmina těchto strojů. Nikoliv jen "několik"! Posádky měly určeny konkrétní cíl, směřovaly k němu až do určité linie, kterou směly překročit jen na výslovný rozkaz. Bez obdržení rozkazu k pokračování se vracely automaticky na své základny. Ve stejné "válce" , v jisté její fázi , seděl v Bílém domě, Washington, D.C., vrchní velitel, který měl oprávnění vydat rozkaz k překročení oné linie. A tento velitel byl v určité době v takovém psychickém stavu, že "vzlykal, tloukl pěstmi do stěn a přemýšlel o tom, že vydá rozkaz začít jadernou válku" (Koukolík, Jak si lidé hrají, str. 179, Radioservis, Praha, 2009).
Protože existovala tato permanentní hrozba, že mezi cíli oněch bombardérů (a každý jednotlivý cíl musel být považován za potenciálního hyperteroristu, pro kterého to, možná mohl být jen dobrý "džob"), budou i města v naší zemi, seděli ve stejné době na našich letištích v Žatci, Líních, Bechyni, Budějovicích, Pardubicích ve svých stíhacích strojích mí kamarádi a spolužáci, nástupci to všech těch Vašátků, Peřinů, Ryplů, Fajtlů, Mrázků, Kocfeldů. Byli připraveni startovat, právě proti oněm "B-padesátdvojkám" za každých podmínek, dokonce i tehdy, kdy věděli, že povětrnostní podmínky jim nedovolí přistát a budou se muset katapultovat.
Proto si myslím, že více, než se téměř zalykat radostí nad příletem oné legendy studené války, který je spíše symbolem téměř absolutního terroru, bychom měli vidět spíše návrat ducha období, ke kterému bychom se vracet neměli. A to i přesto, že iniciátorům získání takové ukázky na Dnech NATO v Ostravě o takovou demonstraci asi ani nešlo a nemysleli si, že by přílet podobného "hyperteroristy" mohl vyvolat reakce podobné reakci mé.