May 2010

SOCHA PREZIDENTA BENEŠE A BRNO

8. may 2010 at 14:08 | veteranus
SOCHA
PREZIDENTA
BENEŠE A BRNO

Dne 10. dubna 2010 jsem se zúčastnil, spolu s několika stovkami spoluobčanů, odhalení sochy prezidentu Dr. Edvardu Benešovi. Byla odhalena před Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Všichni, kdo se zasloužili o tento čin zaslouží dík. Jmenovitě je to plukovník letectva pan Emil Boček. Ten pod vrchním velením prezidenta Beneše bojoval v leteckých bitvách na Západě. Jeho
podíl na zřízení a odhalení pomníku
je nezanedbatelný a neopominutelný.

Nezastírám, že celý akt odhalení pomníku byl pro mne, jako pro člověka, který už překročil osmdesátku, naplněn emocemi. Kromě toho, že jsem vzpomínal roku 1948, kdy jsem se zapsal ke studiím na Vysokém učení technickém, jež neslo rovněž jméno druhého československého prezidenta - a budovu této vysoké školy jsem, stoje na schodišti do budovy Právnické fakulty, měl na dohled - jsem přemítal nad otázkou: co jsme to vlastně za národ?
V  druhém největším městě České republiky, v moravské metropoli, ve statutárním městě Brně, je odhalován pomník člověku, který byl hlavou Československé republiky v těžkých dobách konce První republiky, Mnichovského diktátu, Druhé světové války i v poválečné době, tedy člověku, jehož zásluhy o tento stát jsou neoddiskutovatelné a zpochybnitelné jen takovým člověkem, který má buď na očích klapky, nebo vidí svět jen ve dvou barvách či, a to je snad nejhorší, pozoruje jevy světa vně kontextu, ve kterém se odehrávají.
Přesto se ve vedení Jihomoravského kraje, v Poslanecké sněmovně, ve vládě republiky a v prezidentském úřadě, nenašel nikdo, kdo by svou účastí alespoň zdůraznil význam tohoto aktu.
Ptal jsem se: co touto ignorancí a arogancí má být demonstrováno? Neznalost dějin národa? Či povýšení se nad tyto dějiny?
Nebo snad zdůraznění toho, že naše tak tak zvaná politická elita, která zasedá z vůle tohoto lidu ve vedení Jihomoravského kraje, v Parlamentě, ve vládě a na Pražském Hradě, má jediná právo hodnotit dějiny a minulost národa a dávat tak okatě najevo,
čím vlastně pohrdá? Či si ona naše politická elita osobuje právo soudit minulost a její jednotlivé postavy?
Sir Winston Churchill, když převzal vládu po N. Chamberlainovi, prohlásil, v předzvěsti velikých zkoušek, jež čekaly Velkou Britániil, kromě jiného: "Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost". (W. Churchill, Druhá světová válka, II. díl, str. 19, Lidové noviny, Praha 1993). "Tento argument", jak dále píše v tomto svém díle, kromě jiného oceněném Nobelovou cenou za literaturu, "zkrotil ty, kteří by rádi rozpoutali hon na čarodějnice".

Ptám se: četli někdy naši politikové tato slova? Jestli ano, zamysleli se nad nimi? Není stav, do kterého byla přivedena naše společnost, kdy jsou, kromě jiného, na jedné straně (bez odsouzení z nejvyšších míst) hanobeny symboly našich osvoboditelů (v tom se Brno zapsalo významně do soudobé evropské historie), a na druhé straně ignorovány významné postavy našich dějin, důkazem toho, že měl W. Churchill stokrát pravdu?

KUNDERA, BĚLOHRADSKÝ A NESAMOZŘEJMÝ ČESKÝ NÁROD

8. may 2010 at 13:17 | VETERANUS
OPRAVA CHYBY V NÁZVU JIŽ ZVEŘEJNĚNÉHO ČLÁNKU 

KUNDERA, BĚLOHRADSKÝ A NESAMOŘEJMÝ ČESKÝ NÁROD

8. may 2010 at 13:14 | VETERANUS
KUNDERA, BĚLOHRADSKÝ A NESAMOZŘEJMÝ ČESKÝ NÁROD

27. června roku 1967 přednesl Milan Kundera, jako člen předsednictva Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů (ÚV SČSS) na IV. Sjezdu této organizace úvodní slovo k sjezdovým materiálům (viz protokol tohoto sjezdu, vydaný "Československým spisovatelem" v Praze v roce 1968). V úvodu svého vystoupení vyzval účastníky sjezdu, aby smysl materiálu, který místo úvodního referátu byl rozeslán účastníkům sjezdu, byl spatřován
ve sjednocení se na "některých elementárních stanoviscích".  Na jednom z předních míst svého vystoupení vyslovil M. Kundera názor, že "existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením". Patřily tyto výroky o nesamozřejmosti českého státu k těm, jež vyžadovaly sjednocení stanovisek? Nevím,
a asi to dnes není ani důležité.
Od vyslovení tohoto názoru uplynulo 43 roků, když se český (?)filosof, profesor
univerzity v Triestu (Itálie) k otázce tak zvané nesamozřejmosti našeho národa znovu vrátil. Tentokrát ale v souvislostech se sjednocovacími procesy, jež probíhají v Evropě. V Právu dne 24. dubna 2010 zveřejnil článek
"Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa". I když v tomto svém článku se ani jednou výslovně nezmínil o tom, že k takovým národům řadí i český rod, není obtížné z jeho slov dovodit, že tak uvažuje. Václav Bělohradský ještě zesiluje bližší určení českého národa, které
v podobě
pojmu "nesamozřejmý"použil Milan Kundera,
když hovoří o "velmi nesamozřejmých" národech.
I když jsem projev Milana Kundery na onom sjezdu nepochybně znal, jinak bych asi neměl protokol tohoto sjezdu ve své knihovně, vím zcela určitě, že jsem existenci národa, jehož příslušníkem jsem se svým narazením stal, nikdy nepovažoval za nesamozřejmou, tedy ani ne "za "velmi nesamozřejmou".
Nikdy jsem totiž nepochyboval o tom, že pouť mého národa dějinami světa by nebyla "sama sebou zřejmá, zcela patrná, jasná, evidentní, nepochybná, jasná". Tak mi alespoň vysvětluje pojem "samozřejmý" F. Trávníček
ve Slovníku jazyka českého ( SN, Praha, 1952). Mé jistoty se zřejmě opíraly o to, co jsem při studiu na jihlavském reálném gymnasium slyšel od svých učitelů dějepisu, češtiny a co jsem si sám z historie českého národa později předčetl nebo shlédl ve filmech a na obrazovce televize.
Nepopírám, že se toto téma, zejména
v té podobě, jak ji otevřel V. Bělohradský, se dotýká úzce i mne.
Celý svůj život
(bezmála 82 roků) jsem v této zemi prožil, nikdy nepomyslel na to, že bych svou rodnou zem mohl opustit, a vše, co jsem ve svém životě uvědoměle dělal, a to říkám bez patetizování, ať už to byla patnáctiletá služba v ČSLA či osmnáctiletá práce v civilním letectví, jsem, kromě toho, že jsem živil svou rodinu, dělal s vědomím, že tím prokazuji službu svému národu. Proto se mne osobně i dotýká, jestliže bych měl dožívat svůj život s vědomím, že jsem jej prožil jako příslušník "nesamozřejmého" nebo dokonce "velmi nesamozřejmého" národa.
Všechno se ve mně příčí při pomyšlení, že bych měl bez výhrad akceptovat argumenty a závěry z nich vyplývající, jak je formuloval V. Bělohradský
Nahlédnutím do slovníků, včetně internetové Wikipedie, jsem si ozřejmil, že "přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje" http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rod). Přiznávám bez mučení, že definice, kterou kdysui formuloval Josif Stalin,
podle které je "národ
historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním" je mému chápání pojmu "národ" nejbližší.
To mne samozřejmě vede k tomu, abych nesouhlasil s tím, jak si pojem "národ" vykládá Milan Kundera.
Pro něho byl v roce 1967
"pojem národa poměrně moderním" (asi neznal na příklad slova Marca Tullia Cicera "omnes exterae gentes ac nationes"). Tyto "nationes", top jsou právě ony "národy", které už zřejmě před dvěma tisíciletími existovaly. Jinak by o nich Cicero nehovořil. To samozřejmě vyvrací výše uvedené tvrzení M. Kundery. Kundera navíc prohlásil, že "existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením". A další svou argumentací, kterou ve svém vystoupení na sjezdu přednesl, v podstatě zúžil fenomén národa jen na psanou literaturu, když se odvolával na hrstku intelektuálů, kteří "na začátku 19. století se pokusili vzkřísit polozapomenutou češtinu", aniž vzal v potaz i jiné znaky, kterými lze národ definovat. Zdá se mi podivné, že Kunderovi nedocházelo, že ona "hrstka intelektuálů" představovala osobnosti, které stály v čele "národního obrození", tedy
"probuzení
národa". A vyvozovat z faktu, že národ neměl svou písemnou literaturu, jakožto jen jednu ze součástí, kterou je definován jazyk, jako "soustava zvukových (a druhotně psaných,) dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní vnitřní prožitky."(Malá československá encyklopedie), závěr, že jako národ prakticky neexistoval, se mi jeví při nejmenším jako velice zúžený pohled na dějiny národa.
To, že neexistuje všeobecně uznávaná definice pojmu "národ", umožnilo jak Milanu Kunderovi, tak i profesoru Bělohradskému 1) vytvořit si svou vlastní definici, s ní pracovat a pro její zdůvodnění si ad libitum
dokládat své argumenty, jak Vy říkáte "znaky" a 2) přidávat k pojmu "národ", rovněž ad libitum
přívlastky, jako "samozřejmý" či "velmi nesamozřejmý".

Nemohu říci, že bych s oněmi pěti znaky, kterými V. Bělohradský popisuje ony evropské, "velmi nesamozřejmé národy", mezi které jistě počítá i český národ, zásadně nesouhlasil. A protože jsem celý svůj život prožil v této zemi, dívám se kolem sebe a dělám si svůj názor na svůj národ, bych jeho pět popisných znaků mohl ještě, rovněž ad libitum, doplnit.
Chci se však dotknout jen dvou znaků. Především je to onen druhý znak, tedy "nedostatek smiřujícího vyprávění o minulosti a přebytek znepřátelených pamětí". Jejich důsledkem je pak, podle Vás "škrtání v dějinách jako v nějaké partituře". Opravdu si lze myslet,
že ono "škrtání v dějinách" je vlastností národa? Není to spíše přebytek arogance a ahistorismu tak zvané politické elity, která drží politickou moc poté, když předešlá garnitura vládců jim ji bez boje odevzdaně předala? Jsou to opravdu reprezentanti celého národa, kteří zpracovali, odhlasovali a podepsali příslušnou, dějiny hodnotící, zákonnou normu, nebo jen domýšliví uzurpátoři výkladu národních dějin, kteří si myslí, že "historie je právním objektem, že Parlament či soudní autority (v našem případě dokonce Ústavní soud) jsou oprávněni definovat historickou pravdu?
Jak jistě chápete, mám zde na mysli především onen ostudný zákon, nazvaný "o protiprávnosti komunistického režimu".
Zákon, který, kromě toho, že zakotvil princip kolektivní viny, v podstatě škrtl celou epochu národních dějin, poslal ji do "černé díry" mlčení, ostouzení a hanby. A s tím i desítky či statisíce příslušníků národa, kteří nenesou žádnou odpovědnost za zločiny předešlého režimu, kteří poctivě pracovali "na národa roli dědičné", ale byli de facto ostrakizování nebo odstraněni na smetiště dějin. A to všechno svým výrokem posvětil, světe div se, soud, který je nazván soudem ústavním, tedy bdícím nad dodržováním zákona zákonů!
Plně souhlasím se čtvrtým znakem, aniž tím potvrzoval názor profesora, že je tímto znakem definován
jen "velmi nesamozřejmý národ".
Takoví lidé, kteří vytvářejí obálky Reflexu, či pánové Vondra a jemu podobní, nebo snad stádečko "štvavých protiobamovských politických komentátorů MfD"- to přece není skupina lidí reprezentujících tento národ! To je jen efeméra, kterých v dějinách tohoto národa byl jistě bezpočet, ale které, díky bohu, nejsou těmi činiteli, díky nimž
tento
"Český národ má za sebou neuvěřitelných tisíc let složité cesty, na které byly nejen pády a omyly, ale i heroická vystoupení, hrdinství nesčetných generací. Jen kolik skvělých lidí položilo životy za existenci našeho moderního státu!"
(Slova Petra Hájka, poradce prezidenta Klause v Právu dne 12. prosince 2009)
Profesor Bělohradský má jistě nezadatelné právo vyvozovat z argumentů, kterými popisuje vlastnosti některých evropských národů, včetně národa českého, závěr o "velké nesamozřejmosti" těchto národů. Je nakonec i velkým historickým štěstím pro tento národ, že jej jako  "nesamozřejmý" nevnímali ti, kdož na polích 1. i 2. světové války pro samostatnost a svobodu tohoto národa pokládali své životy. Kdyby argumenty profesora Bělohradského znali, možná by se zachovali jinak a diskuze, podobná této, by už se nemusela konat.
Nedovedu si rovněž představit svého otce, jehož vzdělání sice představovalo jen pět tříd obecné venkovské školy, který ale přesto, když upadl do italského zajetí, usiloval o to, aby se stal příslušníkem nově se formující československé armády, dobrovolně do jedné z jejích jednotek vstoupil a vzdal se tak možnosti vrátit se do nové vlasti jako repatriovaný zajatec, a pak ještě téměř dva roky hájil novou hranici státu, který si jeho národ vytvořil, že by se takto choval, kdyby znal to, jak se na jeho národ dívají dva Češi - významný spisovatel Milan Kundera, trvale žijící ve Francii, a profesor filosofie Václav Bělohradský -trvale působící na univerzitě v Itálii!