May 2008

Vzpomínka na generála Zdeňka Humla

5. may 2008 at 21:28 | veteranus
VZPOMÍNKA NA GENERÁLA ZDEŇKA HUMLA
Dne 26. dubna 2008 odešel do leteckého nebe inženýr generálmajor Zdeněk Huml. Řízením Osudu se to stalo ve stejný den, kdy zemřela žena, která jej jako jeho manželka doprovázela bezmála šedesát let, paní Jarmila Humlová, jinak jeho Mila.
Znal jsem tohoto muže bezmála šedesát let od okamžiku, kdy jsem v červenci 1949 nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Rotný Zdeněk Huml byl jedním z instruktorů, jejichž úkolem bylo vymýtit z nás, mladých budoucích leteckých orlů, všechny zbytky civilního chování (nebo alespoň většinu z nich), a naučit nás základům pořadového výcviku. To se tehdy, a myslím si, že oprávněně, považovalo za základ výcviku každého vojáka, včetně letců: naučit se pořadovým cvikům, naučit se zacházet s puškou, hodit granát, osvojit si základy střelby z pěchotních zbraní.
Později jsem se se Zdeňkem setkal v Letecké akademii Řádu Rudého praporu (KVVA), dnes akademie Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy. Zdeněk tam studoval na týlové fakultě, já na fakultě velitelsko-štábní, a tak jsme se po dobu jednoho roku vídali, hlavně v době večerní a o víkendech. Když si tehdy Zdeněk koupil své první auto, Moskviče, podnikali jsme spolu i výlety do okolí Monina.
Po ukončení svého studia na KVVA, když jsem jako zástupce velitele 46. bombardovací letecké divize nastoupil do Přerova a tam odsloužil tři roky v této funkci, jsem se se Zdeňkem setkával už jako s velitelem technické divize. Ta zásobovala bojovou divizi vším, co je pro výcvik a každodenní život potřebné. Díky jeho práci jsme nikdy neměli nedostatek kerosinu pro proudové motory, či cvičných i ostrých bomb, kterými jsme bombardovali cíle na polygonu v prostoru Libavá.
V letech 1961 až 1964, kdy jsem byl náčelníkem štábu, nejprve 10. leteckého sboru, později 10. letecké armády, jsem se se Zdeňkem zase setkal. Zasedali jsme spolu ve Vojenské radě tohoto leteckého svazu a byli spolu v nejtěsnějším pracovním kontaktu. Jakby také ne: já odpovídal za chod štábu armády, Zdeněk řídil práci jejího týlu. Nikdy nemohu zapomenout na počátky našeho působení v Hradci Králové v roce 1961, kdy na pozadí "berlínské krize" jsme stmelovali své pracovní vztahy i v polních podmínkách. Kromě toho Zdeněk zajišťoval požadavky mého štábu na přestavbu budov. Ta předtím sloužila jiným účelům a bylo nutno ji adaptovat pro práci příslušníků štábu vyššího leteckého svazu. Zdeněk se svým štábem sídlil v objektech bývalé LVA na letišti ve Věkoších , tedy tam, kde začala naše "známost" v roce 1949.
A jak bych mohl nepřipomenout vzrušené období "karibské krize" v roce 1962? Tehdy jsme po dobu třech měsíců v polních podmínkách řešili společně složité otázky velení a příprav na válku, zatímco politikové na obou stranách Atlantiku pracovali nad tím, jak zničující termojadernou světovou válku odvrátit, když předtím neuváženými kroky její vznik připravili. Ani jednou jsem v oněch chvílích nezaznamenal u Zdeňka jakékoliv zakolísání a pochybnost ve správnost našeho počínání. Oba jsme byli vázáni stejnou přísahou své Vlasti! Oba jsme byli přesvědčeni, že stojíme na správné straně barikády!
Po mém ochodu do civilu v roce 1964 jsem se už, v té době už jako s rodinným přítelem, setkával se Zdeňkem při různých, veskrze civilních, příležitostech, nejčastěji pak na jeho chalupě v Orlických horách.
Za téměř šedesát let života jsem měl příležitost poznat, kým vlastně Zdeněk Huml byl. Poznal jsem v něm muže, u něhož se už v roce 1939, kdy spolu se svými spolužáky z měšťanské školy v Mirošově, z Míšova, Trokavce, Skořice, pozoroval nad svým rodným krajem letadla nacistické Luftwaffe označená na křídlech a směrovce maltézským křížem a svastikou, formoval vztah k zemi, kde se narodil a prožil celý svůj život, k zemi, kterou nazýváme svou Vlastí.
V době, kdy po skončení války pocítil, že naše Vlast by mohla být znovu ohrožena, vedla jej láska k ní a k letectví k tomu, že vstoupil do vojenského letectva. Začal svou dráhu ve VOŠLM (Vojenská odborná škola leteckých mechaniků) v Liberci a posléze se dal na cestu pracovníka týlu. Kromě absolvování týlové fakulty KVVA, získal později i vzdělání toho nejvyššího stupně v Akademii generálního štábu Sovětské armády - "Vorošilovce". V přesvědčení, že slouží své Vlasti, matce nás všech, pracoval ve vojenském letectvu, součásti to " národa roli dědičné", oddaně, bez zakolísání a nezištně.
Za všechno toto, jak už se stává v této zemi téměř národním mravem, se mu dostalo příslušné "odměny". Nejprve to byl vyhazov z armády, když si dovolil mít vlastní názor na to, čemu se v roce 1968 začalo říkat "bratrská pomoc". Krátce po změně politických poměrů v roce 1989 byl reaktivován, rehabilitován a povýšen do hodnosti generála. Vím, že do konce svého života trpce nesl události roku 1968, které pro něj znamenaly velké zklamání a zmar nadějí, se kterými se zapojil v roce 1945 do budování obranyschopnosti země.
Další "odměnou", které se mu dostalo od své Vlasti pak bylo to, že byl "lege artis" označen pro bývalou příslušnost ke Komunistické straně, za spoluodpovědného ze zločinů, které spáchali jiní. Vím, že to pro něj bylo další trpké zklamání. A nakonec za to, že plnil závazek daný přísahou , a jako ukázněný voják odešel studovat na vysoké vojenské školy do SSSR, byl pak v roce 2007 zákonem č. 181 označen za "nespolehlivého". Jak reagoval na toto jsem se už, bohužel, nedozvěděl.
Život Zdeňka Humla, čestného, poctivého a nezištně jednajícího muže, by tak bylo možno označit za modelový příklad toho, jak se v této zemi s takovými lidmi jedná!
Vzpomínat na Zdeňka Humla a nepřipomenout jeho vztah ke své "Mile", by bylo neodpustitelné. Ve svém posledním dopise, který mi poslal necelé tři týdny před svou smrtí, napsal: "…už opravdu nevím zdali tento můj dopis není poslední. Je mi dost často velmi zle, ale soustředěním své vůle se starám o Milu,…ale kdybych měl, jak se říká, padnout na čumák-nikdy se nevzdám…"
Je třeba ještě něco dodávat, aby plně vyzněla charakteristika českého vojenského letce, statečného, poctivého a obětavého vlastence a muže?
Odchodem Zdeňka Humla k věčnému odpočinku ztrácí jeho rodina vzorného a milujícího otce a dědečka.
Ztrácí ale i naše letecká rodina! Ztrácí muže, kamaráda, soudruha, který se nikdy nezpronevěřil vojenské přísaze a jehož přínos budování poválečného vojenského letectva jistě zná a oceňuje celý kolektiv leteckých veteránů, s nimiž jej pojilo opravdové přátelství mužů! A chci věřit, že jej ocení i vojenská historie!
V Brně dne 3. května 2008. Ing Jaroslav Dvořák.