October 2007

Opravdu z Hradu přichází mráz, pane Bobku?

23. october 2007 at 18:56 | veteranus
V Lidových novinách zveřejnil dne 19. října 2007 zpěváka architekt Pavel Bobek článek, který nazval "Mráz přichází z Hradu". Cítil jsem potřebu se k němu vyjádřit. Poslal jsem redakci toto:
Architekt, a vedlejším povoláním zpěvák, Pavel Bobek se jako odborník vyslovuje k projektu? nikoliv! k postoji prezidenta Klause k nové Národní knihovně podle vítězného projektu architekta Kaplického. Namísto toho však, aby nám předestřel argumenty architekta, tedy argumenty odborné, uchyluje se do oblasti politiky. K tomu, aby vybudil ve čtenářích dojem, že je skutečný demokrat, uznává právo prezidenta, který rozhodně svým vyjádřením nerealizuje žádnou ústavní funkci, mít na věc vlastní názor. Tak jako má i vlastní názor na projekt Pavel Bobek. Bohužel, z jeho článku jeho vlastní názor na projekt nepoznávám, spíše poznávám jeho názor na prezidenta. Konec konců i na to má právo. Občan jako občan. Jen nevím, proč si vypůjčuje slova z politologického slovníku komunistického funkcionáře Zdeňka Mlynáře. V tom je originality skutečně málo!
Také se nás snaží přesvědčit, že naše hlava státu rozhoduje o tom, zda Praha bude či nebude mít mezinárodní ostudu. Tady v uvažování Pavla Bobka zcela postrádám logiku. To, že na Pražském Hradě jako hlava státu úřaduje člověk, který není jen "kejvalem", ale člověkem, který má na věci vlastní názor, často se neshodující s názory třeba svého předchůdce (viz ku příkladu článek Václava Havla ve stejném čísle LN), či s názory Pavla Bobka, to je ostuda? Jestli ano, pak asi žijeme v různých světech a český jazyk přestává být prostředkem komunikace a porozumění mezi lidmi, pro něž je jazykem mateřským.
Snad by nám, méně znalým, mohl Pavel Bobek také podrobněji vysvětlit, čím bylo motivováno rozhodování britské královny při schvalování poštovní známky, že z toho lze směle vyvodit "noblesu, rozum a cit" královny, kterou se britský královský dvůr "dávno pyšní" (možná, že by britští poddaní v četných koloniích mohli mít na britský královský dvůr jiný názor), zatímco z "našeho královského dvora jde JEN mráz". Já osobně, jako občan této země , to tak necítím! Asi mám od Pavla Bobka podstatně odlišnou vnímavost k teplotním vlivům! Tady se zřejmě ukazuje, že není občan jako občan!

Co s Ruskem? A co s Lubošem Dobrovským?

23. october 2007 at 18:43
Uvedený článek byl zveřejněn v Listech, dvouměsíčníku pro politickou kulturu a občanský dialog, číslo 5/2007.
V Listech č. 4/2007 si Luboš Dobrovský, novinář, politik, překladatel, v 70. a 80. tých letech XX. století též dělník, od X.1990 do VI.1992 ministr obrany Československé federativní republiky, si svůj článek otitulkoval sugestivní a protektorsky znějící otázkou: "Co s Ruskem?"
Problém, který svou otázkou nastoluje a na který se pokouší dát v článku odpověď, není pro jeho vidění Ruska nijak nový.V rozhovoru, který vedl 22.12.2000 na vlnách Svobodné Evropy formuluje svůj postoj k tomuto problému podobně. Říká: "Vidím nezbytnost začít uvažovat o tom, co s Ruskem (podtrženo mnou), jakým způsobem se k Rusku chovat." Jestliže v onom vzpomínaném rozhovoru kategoricky vyhlašuje , že "Rusku lze pomoci tak, že nebudeme podporovat kohokoliv, kdo se ocitne v prezidentském křesle"., pak v článku, k němuž píši své stanovisko, dospívá k závěru, že podpořit vzájemné porozumění s Ruskem lze jen tak, že "podpoříme ruskou opozici". Tedy od toho, co nebudeme dělat, dnes říká, co dělat máme. K tomu se ještě vyjádřím později. Zdá se tedy, že v očích Luboše Dobrovského, kterého jistě nelze podezírat z neznalosti Ruska, je Rusko objektem, nikoliv subjektem mezinárodní politiky. A že tedy je na prvním místě třeba se zamyslet nad tím, co uděláme s tímto "nepoddajným dítkem", které se začíná chovat jinak, než jak bychom si přáli. A na konci těchto úvah, mají-li vůbec k něčemu vést, bychom měli znát odpovědď, co "my", tedy ti, kteří stojíme mimo tuto zemi, a kteří jsme od jisté doby sešikováni kolem Spojených států amerických, uděláme, abychom toto neposlušné a nepoddajné Rusko ukáznili, přivedi k rozumu a postavili tam, kam patří. Možná je "srazili na kolena, udělali z něj kolonii a skončili s jakýmkoiliv pokusem odporu jeho národa" (Alexandr Zinověv "Proč se vracím do Ruska", též F.X.Coquin v Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme)) a donutili Rusko, aby se kálo nejen za své hříchy současné, ale za hříchy předchůdců, jichž se tito vůči té části lidstva, kterou představujeme, podle nás dopustili. A to ,co bude za hříchy považováno, kam zpět v historii se až půjde,určíme my!
Už první dojem, který jsem při čtení článku získal, byl pocit, že se setkávám s projevem nesmírné domýšlivosti. Cožpak lze postoj k jakémukoliv národu, ať už je malý či velký, připodobňovat (ať už chtěně či nechtěně) k tomu, jak třeba rodiče bědují nad školním vysvědčením svého dítěte, když říkají "co z toho dítěte bude, co s ním budeme dělat"?
Vždyť tady hovoříme o zemi, chci zdůraznit o evropské zemi, o zemi, která je nejen geograficky (navzdory mínění současného francouzského prezidenta), ale i historicky a kulturně, nedílnou a organickou součástí naší evropské civilizace, o zemi s tisíciletou historií, s jejími nesmírnými zásluhami o západní Evropu, když nejprve po staletí zadržovala nápor stepních národů a umožnila tak v podstatě, aby v naší části Evropy se zrodila a dozrála epocha Osvícení, o zemi, která o staletí později spoluzachraňovala Evropu před důsledky činnosti "stád hunské soldatesky, hrnoucích se vpřed jako hejna lezoucích kobylek" (W. Churchill, II. světová válka, III.díl, str.368), o zemi, jejíž zásluhy o záchranu toho nejlepšího, co na starém kontinentě vzniklo, jsou nezpochybnitelné, když za cenu "nadlidského úsilí a...kolosální oběti" (F.XCoquin), výrazně napomohla k přemožení režimu , který se opíral o ideologii iracionálních hodnot krve a rasy, nelze pochybovat, o zemi, která - je třeba ještě pokračovat?
Ve stejný den, kdy jsem si v Moravské zemské knihovně v Brně prostudoval a oxeroxoval článek Luboše Dobrovského v Listech "Co s Ruskem?", jsem si večer otevřel stránku www.mn.ru a tam si přečetl příspěvek Konstantina Kosačova, předsedy Výboru pro mezinárodní věci Dumy Ruské federace "Rusko-Západ: právo na zájmy".
V článku ruského poslance, a ne bezvýznamného poslance, mě zaujala, kromě jiného tato věta: "Namísto toho, aby západní politici a hromadné sdělovací prostředky reagovali už obvyklou otázkou "co máme dělat s Ruskem", bylo by rozumnější, kdyby naši západní partneři střízlivě a nezaujatě se zamysleli nad tím, proč to či ono Moskva dělá? Proč nehledá jiné prostředky, než tak říznou formou soustředit pozornost na problémy mezinárodní bezpečnosti a kontroly nad zbrojením?"
Osobně nemám nic proti Luboši Dobrovskému. Vím ku příkladu, že jeho činnost ve funkci ministra obrany ČSFR je mými kamarády a "přáteli ve zbrani", kteří prošli v posrpnové éře kalvarií diskriminací, hodnocena kladně. Nerad bych, aby to, co jsem napsal či ještě dále napíši, bral osobně. Spíše chci ukázat, že jeho názory jsou pro mne prezentací ideologie, která dnes předvládá ve vztahu západního světa vůči Rusku, jsouce živena dovedně, koncepčně a s jistým strategickým předstihem prováděného opracovávání světového veřejného mínění. Tato koncepce, jak se mi to jeví, nemusí vůbec být zpracovávána v Pentagonu, či sídle CIA, ale ve správních radách ovládajících, či snažících se ovládnout, zdroje a trh se strategickými surovinami nejrůznějšího organického či anorganického původu.
Kým tedy bychom měli měřit současné Rusko? Jen Putinem? Či těmi, kdo v Rusku "nesouhlasí s Kremlem a nabízejí jinou (jakou konkétně?), přijatelnou (pro koho?) podobu Ruska"? Máme měřit dnešní Rusko postoji "ruských generálů" kteří "až hystericky oponují české a polské participaci na americkém antiraketovém systému", když sám Luboš Dobrovský považuje jejich odpor za irelevantní, vzhledem k "neexistjícímu nebezpečí". Luboš Dobrovský si jistě i za svého krátkého působení v roli ministra obrany ujasnil, že základní povinností každého genrálního štábu je soustavné, v reálném čase prováděné,vyhodnocování všeho, co se děje za hranicemi příslušné země a co by mohlo (nikoliv jen toho, co bezpodmínečně musí) ohrozit vlastní zemi a že musí navrhovat, případně deklarovat kroky, které po vojenské stránce budou učiněny k tomu, aby se podobným nebezpečím či rizikům, jak byly vyhodnoceny jím samým, nikoliv tím, jak byly druhou stranou prezentovány, předešlo. Když pak takové počínání profesionálního,odpovědného a za něco odpovídajícího vojáka, je hodnoceno jako výhružka či hysterie, pak už opravdu ztrácím představu o tom, jaký je rozdíl mezi nadávkou či věcnou argumentací!
Nebo budeme měřit Rusko také Gorbačovem, který na tiskové konferenci v Moskvě 27. července t.r. vyjádřil názor, že existuje pocit, že "ve světě vzrůstá neklid, který lze překonat jen politickými cestami (kam jistě nepatří budování nových a nových vojenských základen a zařízení, poznámka má), pouze cestou spolupráce, cestou zvyšování úlohy mezinárodních institucí ( k takové cestě jistě nepatří obcházení OSN, RB,OBSE, pozn.má)". Či máme měřit Rusko také názorem poslance Dumy Kosačova, který vyzývá k návratu k logice: nejdříve budovat z obou stran partnerství a sbližování a teprve pak rozmisťování vojenských zařízení a vojenskou aktivitu- jestli tato nakonec bude potřebná!
Osobně si myslím, že by nebylo vůbec na škodu měřit Rusko třeba pocity, které zažívají jeho lidé, když vidí, a nemusí je o tom přesvěčovat jejich propaganda, jak je jejich země neustále obkličována ( a to od konce Druhé světové války!) vojenským základnami a bloky, budovanými nejprve proti "šířenému a šířícímu se komunismu", a po jeho pádu (alespoň v Evropě) vlastně proti komu?
Všem těm, kteří si lámou hlavu otázkou "co s Ruskem" by možná neškodilo, měřit Rusko i pocity, které třeba zažívá možná ona, mně neznámá, "Naděnka" (a miliony dalších Naděnek, Nastěnek), jíž byl adresován dopis postaršího ruského vojáka, který našel svou smrt v Krušných Horách, když, spolu s jinými, spěchal na pomoc povstalecké Praze v květnu 1945 (jistě na rozkaz, ale tím jeho oběť není menší) a v jehož kapse byl tento dopis nalezen:
"Má drahá Naděnko, buď statečná, seber všechny síly. Nechtěl jsme Ti psát, myslel jsem, že Ti všechno povím, až se vrátím domů. Válka už je u konce. Ale Ty se stejně všechno dozvíš, dostaneš úmrtní oznámení. Už jsme zůstali jen my dva, už nemáme více své děti. Včera jsme pohřbili Kolju. Nedokázal jsem jej ochránit, už mi to promiň! Panebože, za co jsme tak trestáni, bylo by lepší, kdyby zabili mne a při tom já jsem prošel celou válkou bez oděrky. Vasja odpočívá v polské zemi a Kolja teď v německé. Spolu s ním pochovali Nastěnčina Voloďju. Až se vrátím nějak už žít budeme, vezmeme si k sobě dvojčata Nastěnky, bude jí lehčeji. Ať už je prokletá tato válka!"
V poslední době, zejména díky Internetu a svému zájmu o Rusko, který mne provází od studentských let, v neposlední řadě i díky znalosti jazyka,mám možnost ku příkladu o prezidentu Putinovi se dovídat nejen to, co mi prezentují naše hromadné sdělovací prostředky, ale přečíst či prostudovat si projevy jeho, jakož i projevy ministra Lavrova , poslankyně Naročnické a dalších. U nikoho ze jmenovaných jsem nevypozoroval, že by prezident Putin či kdokoliv z nich, "trval na nevyvratitelnosti Ťjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska" tak, jak je intepretuje Luboš Dobrovský. A což tak se na tento Ťjutčevův verš podívat tak, že měl na mysli, že Rusko nelze poznat JEN rozumem, ale že je třeba k tomu, abychom je poznali, přibrat i duši, cit? Za tři roky, které jsem v Rusku sám prožil, si myslím, že je to neméně důležité. Což ostatně platí nejen pro poznávání Ruska!
A jestli Luboš Dobrovský některé názory politiků či generálů Ruska chápe jako výhružku, tedy jako něco, čeho se musíme bát, pak oponuji: nevidím jediný vnitřní důvod Ruska ( a to je pro zahraniční politiku, podle mého soudu, rozhodující), pro který by Rusko potřebovalo k řešení hromady vlastních problémů, tedy země "bohaté na zdroje a talenty" (Gorbačov), výboje a rozšiřování svého imperia v jakékoliv podobě. Jestli TGM požadoval pro utvrzení demokracie v naší zemi po roce 1918 nějakých 50 let, kterých se jí nedostalo a důsledky vidíme dodnes, proč by takovou možnost neměla dostat tak obrovská a "výrazně nehomogenní země"?
Máme po těchto "výhružkách" mít z Ruska strach? Tvrdím že ne! Musíme mít spíše strach z těch, kteří by chtěli z Ruska učinit ze všech stran základnami a vojenskými zařízeními obklíčenou zemi, vybudit v nich pocity, podobné těm, které v nich formovali po staletí stepní národy a pak nájezdy napoleonovských a hitlerovských armád.
Můžeme mít strach z Ruska, které by bylo zatlačeno do pozice, "ve které bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost" (Konrad Lorenz, Takzvané zlo,Kolumbus, Praha,1992). A že by se mohlo k něčemu takovému schylovat ? Nepodceňujme ku příkladu to, co se děje v ruské pravoslavné církvi. Metropolita Kirill v Danilovském klášteře prezentoval manifest "Ruská doktrina. Citát z ní je dostatečně výmluvný: "Je důležitá psychologická výchova ruské vládoucí elity-musí celému světu ukázat svou rozhodnost k použití jaderných zbraní v kritickém momentu a nebát se při tom žádných mezinárodních tribunálů. Musíme zkřížit rozvoj a obnovu jaderno-strategického arsenálu země s psychologickými operacemi, které přesvědčí celý svět o ruské rozhodnosti a nemilosrdnosti." Tato doktrina má přdstavovat eschatologickou strategii Ruska na všechny časy historie (Ogoňok, 37/2007).
Aby se mně pan Štern nemusel ptát, jako se to už stalo, a co navrhujete, když kladete otázku "co s Lubošem Dobrovským"? Navrhuji jen jediné: potýkat se s jeho názory, polemizovat s nimi. A v obecnějším měřítku: skoncovat s podceňováním Ruska a věřit, že tak jako se Rusko dokázalo od "stalinismu osvobodit svými silami navzdory všem západním prognozám" (F.X.Coquin), že si dokáže vybudovat takovou formu demokracie, která bude odpovídat jeho tradicím, historii, kulturním hodnotám a která bude demokratickou i v případě, že nebude plně odpovídat západní koncepci demokracie, která je, nevím na základě jakého oprávnění, považována za jedině správnou a pro všechny země vhodnou formu demokracie. A připojuji se v tomto smyslu k výzvě francouzského historika Coquina: "Nepleťme si postupování demokracie s vybojováním nových trhů nebo strategických předmostí, nevytvářejme novou, tentokrát demokratickou variantu netrpělivosti a totality". A to ani vůči Rusku!
V Brně dne 23. října 2007

Piano prezidenta Landsbergise a Jaromír Štětina

7. october 2007 at 11:10 | veteranus
Novinář a senátor Jaromír Štětina nás svým článkem "Piano prezidenta Landsbergise" v Týdeníku rozhlas č. 41/07 láká na tenký led laického srovnávání historie. Litva, Lotyšsko a Estonsko mají podle něj "podobnou historickou zkušenost, jakou má Česko". To tvrdí po své návštěvě oněch zemí, hrazené, jak jinak? z peněz daňových poplatníků. Časově se nesnaží jím vytvořenou historickou paralelu nijak orámovat. Možná i proto, že si není zcela jist, jak by to čtenáři, kteří mají alespoň všeobecné znalosti o historii vlastní země i o historii oněch třech Baltských zemí, přijali.
Myslím, že je velmi obtížné a nekorektní házet všechny tři země do "jednoho pytle", pokud jím nebude "pytel" dvousetleté příslušnosti k carské říši. A srovnávat je Českem, i když to území, které je představuje a národ je obývající, bylo habsburských monarchům poddáno, také ne zcela dobrovolně, nejméně tak dlouho.
Ony tři baltské země po dvou stech letech, kdy byly součástí ruského imperia, byly po ruské revoluci v Brest-Litevsku v roce 1918 ze svazku sovětského Ruska uvolněny náhradou za mír s Německem a od roku 1940 znovu včleněny do svazku sovětských republik. Tehdy Stalin potřeboval zvětšit strategickou hloubku vlastního území v předvečer války, kterou očekával. Západní státy tomuto kroku sice netleskaly, al epřijaly jej s porozuměním. Hitlerovi se dostalo odměny, kterou potřeboval pro válku na Západě. Při bližším zkoumání historie by se jistě ozřejmila i úloha Lotyšů v ruské revoluci zvláště té bolševické v letech 1917-1918. A což takhle účast mnohých občanů těchto zemí, některých dokonce v uniformách SS, ve válce proti Rusku či aktivní spolupráce estonské rozvědky s nacisty v meziválečném období- to má také paralelu v naší historií? Taková fakta by ale podobnost, jak si ji vytvořil pro politické účely senátor Štětiny vážně narušila, že?
O to ale jistě senátoru Štětinovi nejde. On nám přece chtěl svým článkem také ukázat, jak dál než my, v oněch státech pokročili ve značně opožděném boji proti komunismu. Oni už dokonce dokázali odstranit ony symboly, za jejichž zákaz on v Česku zatím neúspěšně bojuje.
Pokud se týče oné nejmladší historické zkušenosti, která trvá teprve 15 let,- senátor hovoří o Česku -, pak věřím, že pdobnost tu existuje. Spočívá hlavně v tom, že jak v oněch třech baltských státech, tak i u nás, byla nenávist a strach převedeny, více řízeně než spontánně, na jinou kolej: z koleje strachu z komunismu a nenávisti k němu, na kolej rusofobie, strachu z Ruska. Jeden strach je tedy nahrazován jiným, protože bez strachu, ať už odůvodněného či virtuálního, přece nemohou růst dividendy vojensko-průmyslového komplexu, mnohem hůře se vybírají daně od poplatníků atd.
Když pak senátor Štětina nám líčí s jakým nadšením je v oněch pobaltských zemích, které navštívil, přijímána snaha USA postavit u nás a v Polsku základnu protiraketové obrany, pak jen tím mimoděk potvrzuje, proti komu je ve skutečnosti budována. Cožpak by Baltové a Poláci, kteří mají tolik historicky opodstatněných důvodů, zvláště když si z historie vyberou jen ty momenty, které ospravedlní jejich dnešní politiku a odvrhnou ty, které do ní nezapadají, těmto vyzbrojovacím akcím Spojených států amerických v této části Evropy tolik aplaudovali, kdyby nebyly namířeny proti Rusku?
V této souvislosti se chce připomenout názor francouzského sociologa, historika, antropologa a demografa Emmanuela Todda, který nedávno v jednom pařížském rozhovoru vyslovil názor, že "americký politický systém je v současnosti přikrmován nenávistí a strachem" a že "Washington neustále podporuje uvnitř EU protiruskou atmosféru".
Senátor Štětina nás svým článkem, možná nechtěně, přesvědčuje, že toto americké úsilí nachází odezvu i v českém Senátě!

Nad stránkou Práva z 27.9.2007

7. october 2007 at 11:01 | veteranus
Jiří Hanák, v jinak velmi přijatelně napsaném článku "Meče a lístky", se nám snaží vtlouci do hlavy své názory na nezávislost a na Komenského myšlenku o "správě věcí" našima vlastníma rukama. Nepochybuje zřejmě, jak se lze z kontextu dovtípit, že obdobími, kdy náš lid měl správu věcí ve svých rukou, bylo období první a šesté republiky. (Dovolil jsem si vytvořit vlastní periodizaci našich nejnovějších dějin: první republika od října 1918 do září 1938, druhá od září 1938 do března 1939, třetí od května 1945 do února-června 1948, čtvrtá od abdikace prezidenta Beneše v červnu 1948 do listopadu 1989, pátá od listopadu 1989 do prosince 1992, od ledna 1993 podnes šestá.)
Dělat rozbor toho jaká byla skutečná nezávislost v každé z těchto republik je nad mé síly a schopnosti. Jen bych chtěl vyslovit jisté pochybnosti o republice první a šesté. V té první jsme byli natolik nezávislí a natolik byla správa našich věcí v našich rukou, že jsme se skloněnou hlavou a "staženým zadkem" přijali mnichovský diktát (nevím proč je často vydáván za smlouvu, tou snad byl jen pro čtyři aktéry jednání v Mnichově, pro nás to byl diktát, který byl přijat pod hrozbou síly). Ze strany USA tu byl jen mlčenlivý souhlas. Přesto k nim dnes téměř povinně vzhlížíme jako ke svému donátorovi, který nás údajně obdaroval první republikou, a k dnešnímu ochránci, který by nás měl "na věčné časy" spolehlivě chránit. Současná naše nezávislost je taková, že už téměř hraničí se servilností (Mitrofanov na téže stránce). Mezi naší nezávislostí a vděčností k Americe už je rozdíl tak nepatrný, že už je pod prahem vnímání dokonce tak bystrých hlav jako je Mirek Topolánek či Přemysl Sobotka.
Karel Verner, jehož řádky lze většinou číst bez toho, že by čtenáři příliš stoupala hladina adrenalinu v krvi, zase pro změnu lamentuje nad stavem naší armády, pod jejíž ochranou "se necítí být bezpečný", když v ní jsou velitelé šikanováni od svých podřízených. Chtělo by se říci: pane Vernere, jak může člověk Vašeho rozhledu, břitkého pera a úsudku, ještě vůbec věřit v to, že to, co se nazývá českou armádou, je koncipováno, vytvářeno a cvičeno pro obranu této země? Obranyschopnost této země už dávno vzala za své pod moudrým vrchním velením pana Havla. Byla z gruntu podkopána včetně rozvrácení obranného průmyslu. Ten byl zbrojnicí Rakousko-Uherska, vyzbrojil armádu 1. republiky, vyzbrojoval Hitlera, posléze i Varšavský blok. Dnes musíme kupovat špičkové stíhací letouny - to by se snad dalo i pochopit, protože vývoj takových strojů je v silách jen těch nejbohatších a nejšikovnějších jako je třeba Švédsko, které má o téměř 1a půl milionu méně obyvatel než naše země. Díky "prozíravému" vedení státu polistopadovou politickou elitou je náš obranný průmysl v takovém stavu, že musíme kupovat i "otéčka", když počátkem šedesátých let jsme dokázali vyrobit jedno z nejlepších na světě!
Nebo snad skutečnost, že v roce 2002 naše stíhací letectvo nebylo schopno ochránit ani hlavní město Prahu, kde se konal "vrcholek" (summit) NATO, není dokladem toho, kam až byla obranyschopnost země dovedena pod vrchním velením V. Havla, a za vlád V. Klause a dalších? A co naše ministerstvo obrany pod velením paní Parkanové? Je to ještě ministerstvo obrany? Neslušel by tomuto úřadu spíše název jiný, ku příkladu divize velitelství NATO v Bruselu, a ještě lépe Pentagonu, kam se hlavní rozhodovací pravomoci přestěhovaly z moskevského Arbatu?
Nakonec ještě několik řádek k Pavlovi Kohoutovi, který na dotyčné stránce Práva publikuje své názory v článku, který nazval "Démoni". Přiznávám, že tvorbu Pavla Kohouta jako celek neznám a jako celek hodnotit nemohu. Jen znalost několika jeho básní, které byly recitovány v roce 1948 v soutěži tvořivosti mládeže (STM), k tomu nestačí. Říká se o něm, že je uznávaným autorem jako básník a spisovatel. Já to nezpochybňuji. Jistě jako takový má fabulační schopnosti, když může psát romány, divadelní hry apod.
Jestliže se ale pouští na pole publicistiky a napíše třeba, že americké raketové jaderné nosiče v Evropě byly "jen odpovědí na nové sovětské rakety instalované v ČSSR", pak už to není fabulace, ale převracení věcí z nohy na hlavu a jakási podivná logika. Podle takové logiky by americké bomby na Hirošimu a Nagasaki byly jen odpovědí na použití podobných prostředků Sověty či Německem nebo že rozmístění amerických jaderných raket Jupiter v Turecku bylo jen odpovědí na rozmístění sovětských jaderných prostředků na Kubě. Tady už mi nezbývá než se obrátit k Janu Werichovi a parafrázovat jeho slova: "Já jen obdivuji ten optimismus spisovatelů-publicistů, kteří se domnívají, že co čtenář novin, to blbec!"