July 2007

Pan Milan Knížák a jeho boj s komunismem

27. july 2007 at 15:36 | veteranus
V deníku METRO, který je zdarma distribuován v Brně, publikoval ředitel Národní galerie profesor Milan Knížák článek s názvem "Kdy už se zbavíme komunismu?". V článku vyjadřuje své názory, některými formulacemi však dává najevo, že to nejsou jen jeho názory (nevím, za koho mluví, když používá množné číslo) a, jak už se stalo téměř běžným v naší zemi, používá cizích slov ve vazbách, které původnímu jejich smyslu neodpovídají. Považoval jsem za nutné se k jeho myšlenkám vyjádřit. Učinil jsem to tak, že jsem napsal dopis jemu a posléze i redakci deníku Metro. Chci své názory k některým názorům pana Knížáka publikovat i zde v naději, že někdo z občanů surfujících po stránkách Internetu si je přečte, případně vyjádří svůj názor.
V dopise profesoru Knížákovi uvádím:
"Cítím se oprávněn jako náhodný čtenář vyslovit se k některým Vašim myšlenkám. Zejména proto, že se dotýkáte i problému, který rozčeřil hladinu mínění v minulých dnech v Brně, kde žiju. A nejen v Brně, protože měl i mezinárodní důsledky.
Dovedu docela dobře pochopit, že jako člověk umělecky založený budete své názory formulovat s vysokou dávkou emotivity. Nepochybuji, že pro takový přístup máte své opodstatnění a nikdo se proto nemůže na Vás zlobit, byť by jeho poznatky byly zcela jiné.
Na druhé straně si myslím, že člověk Vaší úrovně by měl pečlivěji vážit slova, jimiž vyjadřuje své názory. Hlavně tehdy, jestliže používáte cizí slova. I když, bohužel, jak se ukazuje, ani ředitel významné kulturní instituce, kterou Národní (tedy nikoli soukromá) galerie jistě je, se neumí "silným" slovům vyhnout. V tom nevybočujete z okruhu lidí, kteří téměř každé své vystoupení a projev považují za politickou agitaci na nějakém mítingu. A při tom zapomínají, že i mítingový projev ke kulturním lidem, by měl mít určitý standard, jestliže nechtějí spadnout na úroveň pánů Jakeše, Grebeníčka apod.
Je v dnešní době docela běžné, že se slovům dává, mnohdy neuváženě, jiný význam, než mají. Takový postup používají často lidé, kteří si myslí, že tím posílí věcnou argumentaci pro podporu svého stanoviska. Pro člověka s akademickým titulem však takový postup je při nejmenším nevhodný. Nebo snad také chcete přispět tomu, že si za chvíli nebudeme vůbec rozumět, když každý z nás bude dávat slovům jiný, někdy vlastní, význam?
Vy jste napsal, že "komunisté zapříčinili devastaci naší země, a to jak mravní, tak hospodářskou,..." Slovo, které jste použil, "devastace", má však zcela jiný význam, než který byste mu asi rád dal Vy. Je to slovo latinského původu, je odvozeno od slovesa "vastare". Jeho význam je tento: "činit pustým, prázdným, pustošit". "Devastare" pak znamená "nadobro zpustošit, vyplenit". Bývá citován v této souvislosti Cicero, o jehož přínosu evropské civilizaci jistě nebude pochyb, který sloveso použil v této souvislosti: "caede atque incendiis orbem terrae vastare " = vražděním a požáry pustošit celý svět,uvést ve zkázu.
Významný historik Říma Livius pak použil toto sloveso v této vazbě: "ferro ignique vastare"= pustošit ohněm a mečem.
Jakkoliv lze na mnohé z toho, co se v této zemi událo za doby, kdy ji řídila KSČ, pohlížet z dnešního pohledu kriticky, a chci Vás ujistit, že i to je můj přístup, pak tvrdit, že celá země byla zpustošena , vypleněna, uvedena ve zkázu,- to není realita. To je spíše pohádka pro Marťany, s nimiž chce prosazovat svá rozhodnutí pan Paroubek.
Pisatel těchto řádků byl od svých sedmnácti let, to jest od roku 1946 do roku 1970 členem KSČ. Kategoricky popírám, že bych se jakkoliv podílel na pustošení této země, ať už materielním či duchovním. Podobné hodnocení, byť by takové hodnocení provedl akadmický funkcionář či demokraticky zvolený parlament, odmítám vahou svého jediného občanského hlasu. Jestli výsledky čtyřicetiletého úsilí v řadě oblastí neodpovídaly dnešním představám a kritické analyze, (dokonce ani tehdejším představám mnohých z nás, a nikdo z dnešních rychlokvašených demokratů nám nemusí takové představy post factum oktrojovat) nelze z toho vyvozovat úmysl a nelze tyto výsledky charakterizovat neopodstatněnými slovy.
Dovedu pochopit, že Vy osobně jste se ve svém životě setkal s mnoha lidmi, vydávajícími se za komunisty, kteří Vám ublížili a Vás poškozovali, a že máte právo se na ně hněvat. Nikdy bych se nepokoušel je obhajovat. I já jsem se s takovými lidmi potkal, i já jsem byl jimi značně poškozen. Vztahovat to ale na všechny členy oné strany lze jen z pohledu "vítěze", který si myslí, že je mu dovoleno vše. Historie však mnohokrát ukázala, že podobní "vítězové" se mohou stát poraženými, i morálně poraženými. Není žádné umění a hrdinství kopat do toho,kdo leží poražen na zemi. A to platí i směrem k polickým hnutím.
Ještě několik vět o "nechutném povyku" (Vaše slova!) kolem pomníku Rudoarmějců v Brně Králově Poli. Moc bych Vás prosil, abyste v podobných případech používal jednotné číslo, mluvil za svou osobu a nemluvil "za nás". Každý symbol ve své podstatě je neutrální. Může se jen stát symbolem něčeho. To platí nejen o srpu a kladivu, ale i o svastice.
Nad rámec toho, co jsem napsal profesoru Knížákovi v této věci, se odvolám i na slova francouzského profesora historie Francois Xavier Coquina, která napsal ve svých úvahách o stotožňování stalinismu s hitlerismem: "Svastika, tento pohanský znak, který vznikl jako emblém kosmického živlu, a který se dnes asociuje s nacistickými rasistickými idejemi, je zcela v protikladu se sovětskou symbolikou. Stačí si jen připomenut pavilony obou zemí (Německa a SSSR) na všesvětové výstavě v Paříži v roce 1937. Na jedné straně nacistický orel, který ve svých pařátech svírá a ochraňuje svastiku a na druhé straně dobře známá dvojice dělníka a kolchoznice, která je "vyzbrojena" srpem a kladivem. Tento rozdíl, který bil do očí už tehdy, předpovídal budoucí střetnutí (jež zřejmě pokračuje v jiné podobě i dnes, poznámka má). Srp kolchoznice a kladívko dělníka, ať už by byly použity jakkoliv, jsou neslučitelné s jakýmkoliv rasismem, bojovným či jiným (a nelze mez ně stavět rovnítko, dodávám já). Samy o sobě zosobňují mírovou práci".
Až potud profesor Coquin, sice v poněkud jiném kontextu, ale v podstatě ukazující na stejné stotožňování obou těchto symbolů, které ve svém "boji" s komunismem, jim přisuzují zastupitel René Pelán z Králova Pole a nepřímo i profesor Knížák. Až sem malé odbočení a doplnění původního textu mého dopisu profesoru Knížákovi.
Dále jsem pokračoval takto: "Nemohu pochopit, že člověk s tak pronikavým úsudkem jako máte Vy, nedovede pochopit, že onomu královopolskému radnímu nešlo vůbec o tento symbol, ale o vyjádření až neskutečné arogance a posměchu nad svými spoluobčany, mezi něž mohou patřit i lidé, pro něž kladivo a srp představují symboliku hnutí, které "vdechlo víru a vdechlo život milionům milionů netečných, tupých a které vrátilo lidem radost poslouchati" (národní umělec Karel Toman ).
A jak se zbavit komunismu? Především tím, že si všichni uvědomí, že komunismus se zrodil z jistých společenských podmínek. A pokud takové podmínky, třeba v jiné formě a podobě, budou existovat, a třeba říci, že současná pravice i "nová pravice" či zaoceánští "neocon" se velice přičiňují o to, aby podobné podmínky byly dokonce globalizovány, nemají šanci "komunismus" či jiné podobné hnutí, porazit. A žádná inteligentní munice, žádná protiraketová sila, žádné radary, žádné hranice, na nichž budou páleny knihy, žádné konclágry a gulagy, tomu nezabrání.
"Sublata causa tollitur effectus" = když se odstranila příčina, odstraní se i následek. K takovému závěru dospěla již antika! Nebylo by špatné, kdyby i akademicky vzdělaní a otitulovaní lidé, kteří stojí v čele národních institucí, si podobné pravdy osvojili a jimi se řídili, abych ani já, obyčejný občan, se nemusel za ně stydět!

Co vlastně dělá ruský medvěd? Kouše nebo nekouše?

16. july 2007 at 17:49 | veteranus
V Mladé frontě Dnes byl dne 16. července 2007 uveřejněn komentář k tomu, co se odehrálo na mezinárodní scéně v posledních dnech a co se týkalo rozhodnutí ruské admninistrativy zmrazit účast Ruska na jedné z důležitých mezinárodních smluv týkajících se vojenství. K tomu jsem napsal:
Co vlastně dělá ruský medvěd? Kouše nebo nekouše?
Komentáři zástupce šéfredaktora MFD Viliama Bucherta v deníku dne 16. července t.r. toho nelze mnoho vytknout. Ani jednou nepoužil výrazy jako "vyhrožování", "hrozby" ze strany Ruska a podobně.
Na kroky současné ruské administrativy, jíž hlavou, nikoliv suverénem, Vladimír Putin je, lze pohlížet z mnoha stran. Já jsem si vybavil, a v poslední době to není poprvé, slova dávno zesnulého, ale hodně známého "afgánského"generála Alexandra Lebedě. Ve své knize "Za děržavu obidno", vydané v roce 1995, napsal kromě jiného: "...odpor Slovanů se v extrémních případech zdesateronásobuje, a nikdo nerozumí tomu, proč se tak děje. Zapomíná se, že Rusové pomalu zapřahají, ale rychle jedou. Nedochází mnohým, že pero stlačované ruské trpělivosti , je stlačeno k hranici, jež nemá v historii obdobu a že stačí už jen málo, aby se vymrštilo očišťující silou,..."
Zdá se mi, že etapa, kdy bylo ještě možné dále ono pero trpělivosti stlačovat, již končí. Každý, kdo nezaujatě sleduje kroky, nejprve po roce 1985 Sovětského svazu a od roku 1991 pak Ruska, které ono podniklo a podniká, nechci je vypočítávat, funkcionář deníku takového rangu je jistě zná stejně dobře jako já, musí uznat, že Rusko dělá všechno jiné, než aby provokovalo sousedy a partnery na světové scéně. Ale do nekonečna nemůže žádná vláda bez náležité odezvy snášet všechno to, co běžný obyvatel Ruska považuje (jistě mnohdy ne zcela právem) za ponižování své země.
Tak jako v Americe neuspěje žádný prezidentský kandidát, který by nezajišťoval svému národu dosažený blahobyt, i za cenu třeba toho, že povede národ do nesmyslných válek o suroviny a sféry vlivu, tak ani v Rusku neuspěje žádný kandidát, který neukáže svému národu, že se dovede postarat o jeho bezpečnost. A hodnotit, jestli je či není bezpečnost země ohrožena, nepřísluší nikomu jinému, než vlastní politické či vojenské reprezentaci.
Ani naši politikové, kteří si po roce 1989 přisvojili právo činit zásadní obrat v zajišťování bezpečnosti země, aniž se ptali národa, by neměli jiným upírat právo činit totéž. Spíše by měli hledat cesty k odstraňování překážek, než slepě odříkávat argumenty jiných. Škoda jen, že promarnili snahu být mostem, a raději se postavili na druhý břeh. Podlehli falešné tézi, že "po mostech se šlape" a proto nechceme mostem být, aniž domysleli, že mosty jsou důležitou podmínkou komunikace mezi břehy. Někdy je jejich životnost až 650 let!

Potřebuje Rusko Stalinův památník

6. july 2007 at 16:47 | veteranus
V ruském deníku Nězavisimaja gazeta (Независимая газета) byl dne 19. června 2007 uveřejněn článek doktora historických věd V.Kuzněčevského (В. Кузнечевский) s názvem Potřebujemе památník Stalina? (Нужен памятник Сталина?)
Obsah článku je zajímavý především z pohledu toho, jak dnes, tedy více než 50 let od smrti J.V.Stalina a 62 roků od skončení Velké vlastenecké války Sovětského svazu, otázky historické paměti hýbou míněním řady ruských občanů a vědců. Proto jsem, zejména v souvislosti s tím, jak jsou ve městě, kde žiji, v Brně, volenými představiteli lidu hanobeny památníky osvoboditelů města, považoval za dobré svůj překlad tohoto článku zařadit do svého blogu.
Potřebuje Rusko Stalinův památník?
Je zde otázka: na počest Vítězství existuje mnoho památníků, ale jak vytvořit ten hlavní? I když už uběhlo hodně času od skončení Velké vlastenecké války, nehasne snaha národů Ruska mít svůj hlavní památník Vítězství. Vítězství, jehož bylo dosaženo za tak velkou cenu. Pravděpodobně je tato snaha součástí duše ruského člověka. Nazývá se to historickou pamětí. Bez ní není možný nepřetržitý vývoj národa.
Poznamenejme, že po válce z roku 1812 uběhlo 70 roků, než Rusko postavilo chrám Krista Spasitele. My se od svých předků v tomto směru nelišíme. Jak ale dosáhnout toho, aby v památníku, který bude zasvěcen Vítězství, našly své zosobnění všechny složky,z nichž se Vítězství skládalo? Války se zúčastnil celý národ. Je zřejmé, že zosobňovat Vítězství musí jakási konkrétní historická osobnost. Ale kdo?
Možná maršál Žukov? Jeho bronzová socha na koni se už nachází vedle Historického musea? Při veškeré úctě ke Georgiji Konstantinoviči to byl ale jen voják. Vynikající velitel. Nic víc. Ve Velké vlastenecké válce ale zvítězil národ, vedený politickým vůdcem, který dokázal vykonat obrovskou tvůrčí práci, aby stmelil všechny činitele do jednoho organického celku a usměrnil celou tuto sílu ke splnění jediného cíle- dosažení vítězství nad nepřítelem.
Historie to zařídila tak, že Rusko takového vůdce mělo. Se všemi jeho chybami, ze které národ zaplatil mnoho krve, s masovými zločiny, které spáchal osobně a jichž se zúčastnil, s ničím neospravedlnitelnými surovostmi, ale i s geniální schopností zvládat situaci za téměř katastrofálních okolností.
Byl to právě Stalin, kdo dokázal v nejkratších historických lhůtách najít, vyzdvihnout a vychovat vojevůdce, kteří už za půldruhého roku dokázali válčit mnohem dovedněji, než zkostnatělí nafoukaní němečtí generálové.
Dokázat pracovat s lidmi- to je jedinečný dar, který mezi politiky takových měřítek mají jen jednotlivci. Samozřejmě, s důsledky zahubení množství vojenských profesionálů, které se uskutečnilo na pokyn Stalina i za jeho osobní účasti od konce dvacátých let do roku 1940, nelze kalkulovat , ač to bylo jednou z příčin nejen katastrofy roku 1941 a léta roku 1942, ale i milionů lidských obětí.
Jak se mi zdá, ani my, kteří ještě žijeme, ani naše děti tento problém nevyřeší: z hlediska historie jsme ještě málo vzdáleni od Veliké války i od osoby Stalina.
V Brně dne 6. července 2007.

Nízkým letem do soukromého století

6. july 2007 at 16:13 | veteranus
"NÍZKÝ LET" A NÍZKÉ POHNUTKY.
Česká televize na svém druhém programu odvysílala z jara 2007 v cyklu "Soukromé století" i epizodu nazvanou "Nízký let". (Tato epizoda byla dvakrát reprizovaná, možná také proto, aby "stokrát opakovaná lež se stala pravdou".)
V epizodě "Nízký let" jistá "Táňa" vypráví svůj příběh veskrze nevydařeného manželství se "špičkovým pilotem" ČSLA. Mnohým letcům ČSLA nebude muž, o němž Táňa vypráví, neznámý. Ti, kdo sloužili v Čáslavi, ho jistě osobně znali.
Podle tvůrců pořadu neměl celý cyklus ambice "vykládat ucelené historické pohledy", ale "zastavit čas" a z paměti "lokální, privátní", učinit paměť "veřejnou".
Manžel vypravěčky studoval na tehdejší KVVA (Krasnoznamjonoj vojenno-vozdušnoj akademii). V současnosti se toto učební zařízení ministerstva obrany Ruské federace jmenuje "Vojenno-vozdušnaja akademija J.A.Gagarina vyznamenaná řádem Rudého praporu a řádem Kutuzova". Akademie je umístěna do okolí osady Monino, asi 45 km severovýchodně od Moskvy.
Mne osobně z celého vyprávění nejvíce zaujala ta část, kde jsou líčeny zážitky právě z místa akademie, kam svého manžela doprovázela a byla s ním po celou dobu jeho studií. Nejvíce mě "nadzvedly" výroky jako "...všichni tam chlastali od náčelníků akademie, přes pedagogy až po všechny šarže. Bylo to jedno velké ochlastalecké centrum...byly tam chlastací orgie." O moninských dívkách se vyjadřuje takto: "Ty Rusky viděly krásně oblečené zdravé chlapy, pořádaly tam na ně hony, aby je urvaly a mohly se vystěhovat z Ruska. Stávalo se, že se jim podařilo rozbít manželství... Rusky byly normální štětky".
Cítím jako svou morální povinnost obhájit ne sebe a své kamarády, ale naše ruské přátele, a nimiž jsme se po dobu třech roků a více setkávali.
Podstatu toho, co píši dále, jsem vyjádřil ve své dopise České televizi i producentům pořadu Pragafilmu. Na dopis jsem odpověď nedostal, což mne ani nepřekvapuje. Neodpovídat na dopisy se stává v naší zemi společenskou normou.
Sám jsem akademii v Moninu absolvoval v letech 1954-1957, tedy circa 10 let předtím, než tam studoval "Franta". Byl jsem už tehdy ženatý, za dobu mého pobytu tam se nám narodily dvě děti. Nebylo možné mít rodinu s sebou. Teprve před ukončením akademie bylo mé manželce povoleno, aby mne navštívila. Byla se mnou jeden měsíc, bydlela v soukromí v jedné ukrajinské rodině.
Za celou dobu mých studií jsem neviděl jediného z vedoucích fukcionářů, pedagogů či jiných důstojníků v prostorech akademie v podnapilém stavu či opilého. V té době byl náčelníkem akademie generál, později maršál A.S. Krasovskij, jeden z osvoboditelů mé země od nacistické okupace. Byl to velice přísný náčelník, který dbal o pořádek a morální profil svých podřízených. Vzpomínám na jeden případ, kdy zemřel na infarkt jeden z profesorů šturmanské fakulty. Bylo to poté, když byl "na koberci" u náčelníka akademie Krasovského proto, že měl poměr s jinou vdanou ženou. Podle vyprávění sekretářky maršála, vyšel onen pedagog z kanceláře náčelníka "savsem bez lica" (="neměl tvář"). Tak tvrdý pohovor s ním Krasovskij měl.
Pokud se týče nás, posluchačů, nemohu samozřejmě tvrdit, že jsme byli anděly, pokud se týče konzumace alkoholu. Velice často jsme na "obščežitiji" o víkendech poseděli u dobrého vína. Kdo někdy prožil třeba Vánoce několik tisíc kilometrů od své rodiny, (v mém případě to byly troje) to pochopí.
Pokud se týče alkoholismu v Rusku- vyjadřuji se k tomu ve své knize "Letcem ve studené válce", Erika, Praha,2003 , str.115-117. Tvrzení Táni, že "akademie bylo jedno ochlastalecké centrum" pro dobu mých studií neplatí. Jestli tomu tak bylo za její éry, posoudit nemohu:ani popřít ani odsouhlasit. Pochybuji však o tom.
Z mých kolegů-letců si v době mého studia tři vzali za manželky tamní dívky, Rusky. Byly to velice slušné dívky, žádné "štětky". Jistě by se cítily dotčené generalizujícími odsudky, které "Táňa" na adresu ruských dívek pronáší. V době deset-patnáct let po strašlivé válce, která odnesla do nebytí elitu mladých mužů ruského národa, byl v Rusku nedostatek "ženichů" a ruské dívky se neprotivily snahám mých kamarádů najít si v Rusku svou životní partnerku. To nebylo nic nepřirozeného.
To,co jsem výše napsal, je tedy má pravda a můj přínos k tomu, aby se "lokální, privátní" paměť stala pamětí veřejnou. To však nestačí: každá pravda o minulosti, i pravda zveřejněná, musí nést pečeť ciceronovského "lux veritatis"- světlo pravdy. Aby se tak stalo,bylo by však zapotřebí jediné: aby lidem s jinou zkušeností byla dána stejná šance jakou dostala Káťa Polejková. Pokud se tak nestane, je zde jedno obrovské nebezpečí. Že ze snahy o zobrazení minulosti bez příkras a s ambicí nepodávat "ucelené obrazy historie" se stane pouhé dílko s jasně zaměřeným cílem: jednostranně vylíčit minulost, pokud to jde ji pošpinit, a autenticitu takovému líčení přidat vyprávěním možná zamindrákované ženy, které se život nevydařil tak, jak si třeba přála a proto se dívá na vše kolem pohledem zklamané ženy. Výsledkem je pak obraz, který je nepravdivý, protože je zkreslený a generalizující.
To ostatně v době, která tak kultivuje principy kolektivní viny - viz ku příkladu nedávno přijatý zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů-, který z absolventů vysokých škol v SSSR šmahem,generelně, učinil lidi nespolehlivé, není nic překvapujícího.

Na safari v dnešním Rusku

6. july 2007 at 16:08 | veteranus
V České televizi proběhl dne 13.6.2007 pořad nazvaný Safari. Moderovala jej redaktorka Holcová a diskuze o dnešním Rusku se zúčastnili překladatel Dvořák a dopisovatel Vavroušek.
Na diskutované téma jsem vyjádřil některé své názory v dopise maderátorce pořadu.
Jsem si vědom, že v krátkém pořadu, do kterého jste si s Norou Grundovou pozvala hosty, "jejichž život je svázán s Ruskem" (jak to bylo napsáno v Týdeníku rozhlas číslo 24,na straně 24) nelze obsáhnout, tím méně pak obsáhleji odpovědět, otázky vztahu Čechů ke světové velmoci, kterou je myšleno současné Rusko. Velmoci, která, jak jste uvedla, "nám dělá starosti" a s níž "nemáme dobré zkušenosti".
Kvituji nicméně Vaši snahu jistým "odlehčeným" tónem debaty se pokusit o, alespoň náznakové ,zodpovězení otázek, které by, zejména v době, kdy u nás kulminuje, či je snad na vzestupné křivce, to ukáže až budoucnost,vládou živená a podporovaná snaha "roztrhat" snad všechna pouta přátelství, která ještě v našem národě existují, vůči Rusku. Osobně si myslím, že je dokonce tragedií to, že naši pravicoví politikové, v čele s premiérem Topolánkem, se neřídí radami velikána Marca Tuliua Cicera, jedné z velikých postav římské kultury, na níž spočívá i kultura euroatlantická, ke které se hlásíme. Amicitiae sunt dissuendae magis quam discindendae. Přátelství se má spíše párat než trhat.
Osobně se nemohu zbavit dojmu, že naše pravice, snad s výjimkou hlavy státu, by nejraději hodila do "černé díry" zapomnění vše, čím jsme k Rusku byli v minulosti poutáni. Minulí vládci této země z řad komunistů, možná v upřímné snaze posilovat toto přátelství, kterou bych jim neupíral,toto spíše zdiskreditovali. A noví vládcové zatím nepostouili v rozlišení toho, co byl Sovětský svaz (že to nebyla ruská, ale na komunistické ideologii postavená velmoc) a co je Rusko, co je Ruská federace. A od takového rozlišení by se měly odvíjet všechny další debaty. Bohužel, zdá se mi, že i ve Vaší besedě k takovému odlišení nedošlo. Vždyť jen výrok, že s ruskou velmocí "nemáme dobré zkušednosti" svědčí o tom. S ruskou velmocí náš český stát může mít zkušenost jen čítající 17 let,tj. od roku 1991. Tehdy se rozpadl Sovětský stát a na světovou scénu nastoupil stát nový, nová velmoc. Ruská federace.
Sám jsem se v poslední době setkal s tímto fenomenem porovnávání neporovnatelného, kterému stále méně rozumím a který ve mně, bez zveličování, vyvolává pocity zděšení. Psal jsem v souvislosti s plány na budování raketové a radarové základny USA ve Střední Evropě, kromě jiného, i předsedovi Senátu Sobotkovi a předsedovi vlády Topolánkovi. V obou případech z jejich odpovědí nedvojsmyslně vyplývá to, že nedělají rozdíl mezi tím, co bylo sovětským a co bylo a je ruským. Z Úřadu vlády mi ku příkladu píší:"Rusko v posledním desetiletí vyklízelo své evropské pozice. Nejprve jeho vojáci odešli z postkomunistických zemí". Jakoby země, která je součástí Evropy, a to nejen geograficky, ale i kulturně, vyklízelo své pozice. Jakoby to byli vojáci dnešního Ruska a ne vojáci Sovětského svazu, kteří odcházeli z Německa, kde byli z titulu vítězů nad nacistickým Německem či od nás , kde byli jako intervenční síla velmocenské politky Sovětského svazu.
Oba Vaši spoludebatéři byli v mnoha směrech objektivnější než je dnešní mocenská elita. Přesto ani oni si neodpustili mnohá klišé, nahromaděná z minulosti, či vyprodukovaná a šířená současnou propagandou. Ku příkladu pan Vavrouška hovořil o "milionech" poradců, kteří zásadně ovlivňovali náš život. Kteří snad, podle jeho představ, k nám implantovali násilím něco, co nikdo v naší zemi nechtěl. Pan Vavrouška je člověk mladý, nemůže jisté věci znát z vlastní zkušenosti a je odkázán jen na určitá tendenční klišé. Já, jako člověk, který letos dovršuje svých 79 let života, však z vlastní zkušenosti vím, že jsme to byli my, českoslovenští komunisté, (já jsem byl členem oné "zločinecké" organizace od svých sedmnácti let), kdo bez jakéhokoliv nátlaku pracoval pro to, abychom se svému "vzoru" přiblížili! A jen lidé neschopní se kriticky postavit k sobě samým, mohou všechnu vinu svalovat na někoho jiného! A bylo třeba dlouhých let vlastní zkušenosti, abychom postupně měnili své názory ("jen hlupák nemění své názory", říkal profesor Švejcar).
Pro pana Vavrouška se něco z toho, co mohlo po válce bezprostředně vypadat jako naše vděčnost za osvobození země, změnilo s příchodem "milionů poradců", kteří do naší země byla "narváni". A podle pana Vavrouška už vše bylo "o něčem jiném". Zde mám svou vlastní zkušenost, eventuelně zkušenost člověka, který mi byl svým postavení i lidsky velice blízký. V roce 1951-1953 pracoval u 46. bombardovací letecké divize sovětský poradce, jistý plukovník Alexej Gavrilovič Ščerbatych. Divizi velel můj pozdější přítel plukovník František Novák. Já jsem od roku 1953 do roku 1960, s jistou přestávkou vyvolanou mým školením na vysoké vojenské škole, byl zástupcem velitele této divize. Plukovníka Ščerbatycha jsem osobně znal, i když jsem bezprostředně v jeho blízkosti nepracoval. Přečtěte si, prosím, co o práci "svého" poradce říká československý velitel: "Můj styk s poradcem byl epizodický, neplánovaný, většinou z mého popudu a spíše zdvořilostní. Moji práci nijak neovlivňoval. Neměl ani důvod k připomínkám. To charakterizuje tato epizoda, která se odehrála asi po půl roce jeho pobytu u divize. Cituji:"František, mně nět čevo vam sovětovať, ja pojedu na rybalku!"
Tak vypadala činnost sovětského poradce na jednom z vysoce exponovaných míst: ve vojenském letectvu ČSLA, u bombardovací divize. Jistě: najdou se možná jiné příklady . Ale generalizovat ani tady nelze. Zvláště pak ne v otázkách, které mohou být využity či zneužity současnou propagandou.
Musím zdůraznit, že když jsem si Vaše "Noční safari" znovu dvakrát "projel" na videu, že kladně hodnotím Vaši odvahu s takovým programem vystoupit před českou veřejnost televizních posluchačů. A že to považuji za dobrý začátel toho, aby se dostalo i reálně náplně výzvy, kterou už před lety vyslovil tehdejší prezident Havel v americkém Kongresu: "Chcete-li nám pomáhat, pomáhejte především Rusku!" Pan Havel už možná na to, co tam tehdy řekl, zapomněl. Alespoň jeho reálná činnost neodpovídalo tomu, co hlásal. To je už ale věc, kterou bude hodnotit historie! A ta jistě postavu Václava Havla postaví na správné místě bez ohledu na současnou glorifikaci.
Ano, i my bychom dnes měli Rusku pomáhat na složité cestě jeho vývoje. Přes všechny naše problémy, které ve vlastní zemi máme s demokracií, něco jen k dispozici máme. Rusko si takovou pomoc zaslouží už pro své zásluhy na činech, které pro blaho celé Evropy vykonalo! To samozřejmě vůbec nepředstavuje výzvu dělat to tak, jak to dělali někteří komunisté před rokem 1989! Ti zdiskreditovali co se zdiskresitovat dalo!
Brno. 16.6.2007.

Mýty a antimýty

6. july 2007 at 15:57 | veteranus
Mýty a antimýty.

11.května 2007 uveřejnil jistý Maciej Ruczaj v Lidových novinách článek, který nesl titulek "Je čas skoncovat s mýtem osvobození". Jediným smyslem onoho povídání je přesvědčit čtenáře o tom, že to, co se v roce 1945 v naší zemi odehrálo, nebylo osvobození země, ale jen "přechod od jednoho totalitarismu k druhému".
Jako člověk, který onu dobu a to, co po ní až do dnešního dne následovalo, zažíval ne jako neúčastný svědek, ale jako člověk, který se po celou dobu tak či onak angažoval, musím zaujmut stanovisko, alespoň k některým tvrzením autora. Proto:
"Po půlnoci 2. května 1945 vstoupili do jídelny v suterénu obchodního domu ve Zlíně tři ruští vojáci. Krátce předtím utichla palba provázející boje o ovládnutí města jednotkami Rudé armády. Do té doby je držely jednotky Wehrmachtu a SS. Byl jsem v oné jídelně spolu s několika svými kamarády a asi dvacítkou mně neznámých občanů města.
V okamžiku, kdy do prostorů jídelny vstoupili vojáci Rudé armády, jsem si s plnou silou onoho prožitku uvědomil, co všechno skončilo a co začíná. V jediném okamžiku odešly obavy, že budu znovu stát před ředitelem budovy číslo 45,před mužem jménem Bõhm, a poslouchat výhrůžky, že mě pošle do koncetračního tábora, nepřestanu-li se podílet na výrobě zmetků. Uvědomil jsem si též, že budu moci opět pokračovat ve studiu na jihlavském gymnasiu, když mi to čtyři roky předtím okupanté zakázali. (Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že tento zákaz byl jedním z připravovaných kroků likvidace českého národa jako etnika přebývajícího na tomto území. Likvidace byla nacistickým Německem plánována pro případ, že by země, ve které jsem se narodil,zůstala zemí okupovanou režimem, pro který Slované představovali nižší rasu. Té nacismus v nejlepším případě přisuzoval roli moderních otroků.)
Řečeno krátce: právě tehdy 2. května 1945 s nezapomenutelnou silou pronikla do mého života realita osvobození. Onoho osvobození, které připomíná prezident Beneš maršálu Stalinovi ve své dopise z 16. května 1945,když píše: "Společně s vámi jsme připravili naše konečné osvobození..." To, co pak následovalo jsem až do jisté doby přijímal s nadšením a dával všechny síly pro to, aby se představy o lepší budoucnosti naplnily. Že ne vše se později vyplnilo podle mých představ, je věc jiná!
62 roků po těchto okamžicích si koupím a přečtu "Lidové noviny" a tam se od spolupracovníka (!) deníku pana Macieje Ruczaje (prosím za prominutí, jestliže toto nečeské jméno a příjmení nesprávně ohýbám) dozvím, že to, co jsem na vlastní kůži zažil jako realitu, je jen mýtus, se kterým i já bych měl skoncovat. Místo toho, abych svou mysl ovládal směrem, do kterého mě navádí můj rozum, mám svou mysl přenést do stavu, který požaduje autor článku. "Mýtus je stav mysli, nikoliv její vláda."(Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., Leichtner, Praha, 1932).
K tomu, abych onomu novému mýtu pana Ruzcaje podlehl a dále jej šířil, mi bude stačit jen selektivní výběr historických skutečností a jejich jednostranná interpretace, nikoliv prostředky kulturního šíření idejí.
Měl bych ku příkladu vidět jen spoluúčast "Sovětů na propuknutí války v paktu Ribbentrop-Molotov" a vůbec nevěnovat pozornost tomu, že byla jakási Mnichovská dohoda Francie, Velké Britanie a Italie s Hitlerem, že zde byl 15. březen 1939 a že toto vše dalo Hitlerovi jasně najevo, jakým směrem by se mohla beztrestně ubírat jeho snaha o budování světové říše. Tím něktré západní mocnosti říkaly: "Ano, pane Hitlere, směrem východním a jihovýchodním můžete dát průchod odvěkému německému pudu, onomu pověstnému "drangu", onomu "starému, staletému německému náporu na východ, který měl být dovršen podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských" (T.G.Masaryk v poselství k Národnímu shromáždění z 22.12.1918)".
Přesně to bylo Hitlerovi nedvojsmyslně naznačeno ještě dlouho předtím, než jeho emisar Ribbentrop zasedl s Molotovem k podpisu paktu. Že se věci vyvíjely jinak, než předpokládali aktéři Mnichova a že se Hitler nechoval podle jejich představ, to dokazuje jen to, jak se jim situace "vymkla" z rukou. A jak byli neprozíraví!
Do nového mýtu, který bychom měli podle pana Ruzcaje šířit, samozřejmě nemůže patřit ani objektivní zhodnocení chování Polska v celém meziválečném období, počínaje povražděním stovky tisíců zajatců Rudé armády v roce 1920, či podílení se na porcování Československa v roce 1938. K nekulturním prostředkům, kterými pan Ruczaj šíří svůj nový mýtus, vydávaje jej za boj proti "falešné vizi" dějin v rukou "Kremlu", lze jistě bez problémů zařadit i to, s jakou lehkostí používá pojmy "geopolitika", "genocida" apod.
Když se tak dívám na fotografii autora článku a usuzuji podle toho, že v roce 1945,tedy v roce osvobození Československa od nacistické okupace, mu mohlo být nějakých "minus dvacet-třicet let", tak je mi ho svým způsobem i líto: asi mu nebude souzeno prožít něco podobného tomu, co prožívala má generace v okamžicích, kdy naše vlast byla osvobozována vojáky Rudé armády a s ní bojově sdruženými vojáky jiných zemí (Rumuni, Američané a další)!
Jak ukázaly výsledky války, zacházel Stalin, jakožto vrchní velitel Rudé armády, se svým "nástrojem", kterým byli, pane Ruzcaji, nejen "běžní Rusové", ale i příslušníci jiných národů a národností multinacionálního Sovětského svazu, velice dovedně, a jeho vojáci nakonec triumfovali. Tento triumf byl nejen jejich triumfem, ale i triumfem "inteligence vrchního velitele"( Nouvel Observateur číslo 2113 z 5.5.2005). Jako člověk hledící do budoucnosti se Stalin jistě staral o to, co by jistě dělal i jiný vládce Ruska, kromě toho, že jeho vojáci plnili osvobozovací úlohu, také o to, aby zajistil západní hranice země vytvořením svého "cordonne sanitaire".
Ne, pane Ruzcaji, nelze skoncovat s mýty tím, že budeme vytvářet mýty nové. Pochopit a správně interpretovat historii je něco jiného, než vytvářet politickou agitku pro denní tisk. Váš článek správné intepretaci historie nepomáhá. Rozhodně ne v očích těch, kteří si pamatují. A těch pořád je v naší zemi hodně. Takže na to, aby bylo skoncováno s tím, co jste nazval "stalinským mýtem osvobození střední Evropy" si budete muset ještě nějakou dobu počkat. Vzhledem ke svému mládí jistou šanci máte. Nepodceňujte, ale své vrstevníky! Jsou rovněž hloubaví a nenechávají se všichni "opít rohlíkem"."
Aktualizováno dne 6.7.2007

Pavel Kohout a "štafeta hlouposti".

6. july 2007 at 15:53 | veteranus
Pavel Kohout, všem známý literát, básníka a politik, zveřejnil v Právu dne 30.6.2007 článek, který nazval "Štafeta hlouposti". Ve zkratkovité formě prolétl složitou historií posledních šedesáti let a vyvodil si své vlastní závěry. Ty u něho rezultují v obavu, aby mladá generace neopakovala chyby generace naší a tedy i jeho a nedělala "hlouposti" podobné našim.Mnoho jeho tvrzení přdstavuje jen jeho interpretaci dějin a zasluhuje si pozornost, polemiku i nesouhlas. To, co teď následuje, budiž mým příspěvkem do této polemiky.
Jsem vrstevníkem Pavla Kohouta. Na tento svět jsem přišel o patnáct dnů předtím, než se narodil on. Svět, který obklopoval nás oba, byl v tom zásadním stejný. Tím nechci říci, že naše zkušenosti jsou stejné. Ostatně: "osobní zkušenost je nepřenosná a nedělitelná" (Pavel Kohout, Štafeta hlouposti, Právo, 30.6.2007). To podepisuji.
Pokud si vzpomínám, získal jsem první zkušenost se jménem Pavla Kohouta někdy v roce 1949, kdy na krajském kole Soutěže tvořivosti mládeže v Jihlavě jedna havlíčkobrodská studentka vynikajícím způsobem recitovala jeho báseň "Růže a krev" (Sborník veršů pro sborovou a solovou recitaci účastníků STM-1949, Mladá fronta, Praha,1948). Byl to jeden z nejsilnějších kulturních zážitků, které jsem až do té doby měl! Později jsem si přečetl jeho projev, který měl na IV. sjezdu čskoslovenských spisovatelů (Protokol sjezdu vydaný v roce 1968 jako 2873. publikace Československého spisovatele).
Stejně jako on jsem si už dávno udělal "pořádek ve své občanské minulosti". Dělání tohoto pořádku jsem nikdy nepovažoval za ukončenou činnost. Stále, až do posledních dnů, konfrontuji svou občanskou minulost se svou občanskou přítomností. Při této konfrontaci nemohu přehlédnout svou životní zkušenost. Ta je pro takovou činnost nezbytná a určující. Informační výzbroj, kterou mám k dispozici dnes, je nesrovnatelná s tou, kterou jsem měl k dispozici v době, kdy jsem svět začal vnímat a hodnotit podle hledisek získaného světového názoru. Velice se snažím při pohledu na minulost a na svůj minulý život, abych nebyl "pošetilým sklerotikem, který by omílal několik podobně znějících vět na několik stejných témat".
Jestliže však porovnám výsledky konání pořádku, který permanentně dělám já, s výsledky, ke kterým se dopracoval Pavel Kohout, jak je shrnutě vyjádřil ve vzpomínaném článku v Právu, pak se nutně musím ptát: jak je možné, že se v mnohém mé závěry liší či při nejmenším neshodují se závěry Pavla Kohouta? Jak je možné, že pro P. Kohouta byl Mnichov jen "selháním tehdejších dvou mužů Anglie a Francie-Chamberlaina a Daladiera"- zatímco pro mne jejich politika nebyla ničím jiným než snahou západní politiky usměrnit světovládné plány Hitlera směrem na Východ k bezpřekážkové realizaci "starého, staletého německého náporu na východ, který měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských" (TGM, Poselství národnímushromáždění z 22.12.1918)? A druhým, možná ještě důležitějším úkolem, který v představách západních politiků měl splnit Hitler bylo postavit hráz všemu zdravému a životaschopnému,co vyrostlo z ruské revoluce. Že se to vše nakonec zvrtlo a historie se ubírala jiným směrem? To už je věc jiná.
Jak je možné, že Pavel Kohout se domnívá, že to byl Marshallův plán, který, asi v podstatě bez přičinění samotných Němců "zvedl z popela i západní část Německa", zatímco já se mohu domnívat, že to bylo především díky okolnosti, že Německo nemuselo po desetiletí vynakládat obrovské prostředky na zbrojení a mohlo se pokorně jako poražený stát věnovat pod záštitou velmocí hospodářskému povznesení země. Zatímco na Východ od železné opony, včetně východní části Německa i naší země, byly obrovské prostředky a síly vkládány do závodů ve zbrojení, do kterých jsme se nechali vtáhnout, aniž jsme prohlédli, že to bylo v podstatě jen pokračováním cesty, kterou zahájil Mnichov?
Jak je možné, že pro Pavla Kohouta byla "řeč pershingů a cruise missile" odpovědí na rozmisťování sovětských raket SS 20 a SS 21? Zatímco pro mne to bylo jen pokračováním řetězce příčin a následků, které měly svůj začátek při nejmenším v době, kdy Churchill dává v dubnu 1945 rozkaz svému generálnímu štábu rozpracovat operaci "Nemyslitelné", jíž cílem byla válka proti Armádě Rudé, s níž až do té doby porážel armády nacistického Německa? A kdy v návaznosti na to, kromě jiného, dnem i nocí, po celých 24 hodin, byla ve vzduchu jedna osmina strategického letectva USA s jadernými pumami na palubě směřující ke konkrétním cílům na Východ od železné opony a vracející se zpět teprve od určité čáry v případě, že nedostaly rozkaz "pokračovat ve své misi"? Jistě si Pavel Kohout připomene, že některé z těchto zbraní Posledního soudu ještě dnes leží na dně Atlantiku, když je strategičtí letci ztratili!
Jak je možné, že Pavel Kohout dospěl k názoru, že to byl "tvrdý postoj vlád USA, Velké Britanie, Francie a Západního Německa" který "přivedl Gorbačovovo vedení SSSR k jednacím stolům", zatímco pro mne k tomu došlo teprve tehdy, kdy došlo i do vědomí i západních politiků, že "Russia still has thousands of nuclear weapons that could destroy the U.S. in less then an hour..." (Hrozba, jež nebere konce.The Threat That Lingers, TIME, April 5,1993,No 14). A kdy všem společně, na obou stranách "železné opony", došlo do vědomí, že totální konfrontace by znamenala nikoliv vítězství jednoho nad druhým , ale konec lidské civilizace na dobu možná několika tisíciletí.
Jak je možné, že se závěry dvou lidí jedné generace a dá se říci jednoho osudu tak mohou lišit? Přiznávám, že nemám pro to vysvětlení. Tím méně si však troufám vzývat civilizaci a kulturu, "která se považuje za vyšší, a proto nepřekonatelnou a podceňuje všechny, které má za barbary" jen snad proto, že je "porazila" ve studené válce? Historie už dvaapůltisíce let učí, že jsou různá vítězství! Jsou i Pyrrhova vítězství!
Pavel Kohout má obavy, aby "hloupost", nepřešla jako štafetový kolík na generaci novou, jejíž někteří představitelé byli citováni v souvislosti s příjezdem prezidenta Bushe do Prahy. Nesouhlasím s tím, že jsme byli hloupí, což mělo za následek to, že naše generace uvěřila "planoucím očím mladého bohatýra z východu" a že by podobný osud mohl strhnout generaci mladou. Já takové obavy nemám. Nebyli jsme hloupí, náš intelekt se nijak nelišil od intelektu současné mladé generace. Byli jsme jen méně informovaní, byli jsme naivnější. Jsem ochoten akceptovat názor britského historika Orlanda Figese, že jsme byli lidmi "naplněnými ušlechtilými ideály, kteří o něco usilovali a nakonec zjistili, že se výsledek od jejich představ fatálně liší" (Orlando Figes, Lidská tragedie, BETA, Dobrovský a Ševčík, Praha-Plzeň, 2000).
Mladá generace dneška má k dispozici nesrovnatelně širší možnosti jak být infomována a má větší možnosti srovnávat slova a činy politiků, kteří se na jedné straně ohánějí demokracií a lidskými právy (i náš národ má několik takových politiků!) a na druhé straně bez vyhlášení války bombardují či vyzývají k takovému bombardování, spojenecké a o porážku nacismu ze zaslouživší státy a národy, či že jdou do válek na základě lživých argumentů.
Jak se lze divit generaci, která tuší, že ku příkladu i nová fáze zbrojení, vedená pod záminkou boje s terorismem, je možná založena na stejně obludných lžích a je vedena ne v zájmu šíření demokracie, ale v zájmu rozšiřování bohatství a "svobodného přístupu k naftovým zdrojům jistých oblastí za přijatelné pro ně ceny" (Bezpečnostní doktrina Spojených států). A co onen vojensko-púrůmyslový komplex, kterého se svého času už tolik obával voják a politik Eisenhower? Ten nemá žádný vliv na politiku nejen Ameriky, ale všech států, kteří se "živí" zbrojní výrobou?
Proti tomu všemu by měli zvedat hlasy i "umělci, kteří zápasí o duši světa" (Pavel Kohout na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1957)!

Hrozby podle Zdeňka Velíška

6. july 2007 at 15:40 | veteranus
Nebezpečí a hrozby podle Zdeňka Velíška.

Téměř z každého řádku článku Zdeňka Velíška v Týdeníku rozhlas číslo 20 z roku 2007, nazvaného "Iluze nebezpečí a realita hrozeb", lze vyčíst hlubokou nedůvěru až zášť ke všemu, co pochází z dnešního Ruska. Na takovou pozici má jistě autor právo. Novináři jeho formátu by však přece jen více slušela snaha o více objektivity a méně emocí.
Nevím, z jakých zdrojů čerpá informace o "výhružkách", "hrozbách", "zastrašování" ze strany dnešního Ruska. Nechce se mi věřit, že by k podobným formulacím dospěl, kdyby si v originále přečetl třeba jen projevy ruského prezidenta Putina v Mnichově či před poslanci Dumy Ruské federace. Možná, že čerpal jen z toho, jak tyto projevy byly interpretovány západním tiskem, případně našimi medii. Nemohu samozřejmě vyloučit, že je četl i v ruštině, ale v tom případě jsou jeho znalosti ruštiny jiné než znalosti pisatele těchto řádků.
A vůbec nelze vyloučit i záměr interprertovat je tak, aby to odpovídalo současnému trendu u nás i na západ od našich hranic, udělat z Ruska činitele, kterému by bylo možno hodit na hlavu všechny trable mezinárodního života. Někomu opravdu může být líto, že studená válka, která jedněm přinášela báječné zisky a druhým nouzi a odříkání, už skončila. Ti, co z ní měli užitek a zisky jistě potřebují nového nepřítele, aby byznys roztočený novým kolem zbrojení přinášel další zisky z peněz poplatníků. Ti budou vždy rádi dávat peníze na různé "hvězdné války" či protiraketové štíty a deštníky, jestliže budou žít ve strachu, že je napadne třeba jen vyfabulovaný nepřítel.
Projevy Putina, Lavrova a dalších občanů Ruska lze si přečíst v originálech, jež jsou publikovány via Internet. Nic, co by se podobalo jeho tvrzením, tam nelze najít.
Jestliže hlava státu, který se cítí být ohrožen prohlásí, že "co se týče systému protiraketové obrany...tak to není čistě obranný systém. Je to součást amerického systému jaderné výzbroje...jestli taková rozhodnutí budou učiněna, pak si Ruská federace ponechává právo zajisťovat svou bezpečnost" (Tisková konference prezidentů Klause a Putina, Moskva, Rudé náměstí, 27.4.2007). Lze taková vyjádření považovat za výhružku? Jen při velké dávce fantazie a fabulace!
Či když ruský generál ve funkci náčelníka Generálního štábu hovoří o tom, co považuje za ohrožení své země a vysloví názor, že bude nutno těmto ohrožením čelit? Jestlipak někdy slyšel pan Velíšek, něco o tom, co je základní funkcí Generálního štábu kterékoliv země? To, že někteří vojenští činitelé v USA otevřeně řeknou, že posláním protiraketové obrany je zničit ucelevší rakety Ruska, tj. ty, které budou ještě bojeschopné poté, když všechny ostatní budou zničeny předstihujícím úderem, to je v pořádku? To nejsou hrozby a výhrůžky? Jestli ne, tak co to tedy je? Jen slovní cvičení?
Pisatel těchto řádků, byl několik roků náčelníkem štábu letecké armády a má jasnou představu o základní funkci štábu, včetně štábu generálního! A ví, že by na své funkci nemohl setrvávat žádný voják, který by včas, s předstihem nepřipravoval opatření, aby jemu svěřená armáda byla schopna čelit možnému protivníkovi a možným nebezpečím. A nikdy, opravdu nikdy se nemůže a nesmí utěšovat ujišťováními někoho na druhé straně hranice, že oni to tak nemyslí. Tím spíše to nemůže učinit Náčelník Genrálního štábu země, která má takové trpké zkušenosti ze své historie!
Rusko, které zdědilo po Sovětském svazu také odstrašující jaderný, raketový a jiný vojenský potenciál, nemusí se vydávat na "cestu k velmocenské pozici". Takovou pozici už dosáhlo dávno! Nebo už neplatí že "Russia still has thousands of nuclear weapons that could destroy the U.S. in less then an hour.."(TIME, April 5,1993,No 14., Hrozba, jež nebere konce.)? Či "velmocenská" pozice se měří v dnešním světě, kde "jen slabí jsou biti" (Putin) ještě něčím jiným?
A ještě jednu poznámku. Novinář takového rangu by měl velmi opatrně zacházet s takovými pojmy jako je "Drang nach Osten". Hlavně pak se slůvkem "drang". Nahlédnutím do slovníku německého jazyka by zjistil, že pravý význam toho slova není "tažení". Je to pud, neodbytné, nezadržitelné puzení. A to je něco, co se v Rusku nevyskytovalo.
Že jsou Rusové obzvláště citliví na to, jestliže jim, podle jejich hodnocení, hrozí nebezpečí ze Západu, by nemělo nikoho, kdo jen trochu zná historii, překvapovat. V posledních dvou stoletích do jejich země přicházel nepřítel hlavně ze západu. A to ne proto, aby tam přinášel demokracii a svobodu, či aby zničil komunismus! Německo " se připravovalo k napadení SSSR s cílem zničit nejen komunismus, ale ruskou státnost. Slovanské obyvatelstvo bylo předurčeno k tomu, aby se z něj stali otroci na "velkých stavbách" třetí říše, mělo být vytlačeno na východ nebo zničeno" (To napsal německý historik Hans Heinrich Nolte, Válka na Východě jako válka na zničení).
Cožpak na toto vše může či smí zapomínat politická elita dnešního Ruska? A neměli bychom i my, jako slovanský národ (vím, že se naše příslušnost k rodině slovanských národů dnes moc "nenosí") na lekce dějin zapomínat! I nás čekal podobný osud jako Východní Slovany! Rozhodně bychom si při vytváření přátelství k jiným národům neměli z jiných, nám etnicky spřízněných, národů dělat své nepřátele! Poláci, kteří mají svou vlastní historii vztahů z Ruskem,a tato historie neobsahuje jen Katyn, ale i zločiny Pilsudského v roce 1920, by nám vzorem neměli být. Spíše bychom je měli mírnit. Už jenom proto, že bychom neměli zapomínat třeba na rok 1938!
Ing Jaroslav Dvořák, Brno10.5.2007. Aktualizováno dne 6.7.2007.

Jásot Petrušky Šustrové. A nejen její.

6. july 2007 at 15:35 | veteranus
Jásot Petrušky Šustrové. A nejen její!
Redaktorka Lidových novin Petruška Šustrová v "Posledním slově" Lidových novin dne 4. května 2007 zajásala nad tím, že Poslanecká sněmovna schválila zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Zákon, kromě jiného, také stanoví, že občané, kteří studovali vojenskou školu ve státech Varšavské smluvy, tedy ku příkladu i v Sovětském svazu, se kterým měl čs. stát spojeneckou smlouvu od roku 1935 až do roku, tuším, 1989, nejsou občany spolehlivými.
Takové ustanovení v právní normě, vytváří lege artis další kategorii "nehodných" občanů. Těm jistě ani v případě ohrožení země, která je také vlastí i jejich, nikoliv jen 92 zákonodárců a jejich volitelů, by nemohla být svěřena zbraň, aby ji se zbraní v ruce bránili. Ač k tomu jsou kvalifikováni a ačkoliv čs. stát, jehož nástupcem Česká republika je, do jejich školení a výcviku vložil nemalé prostředky! Nespolehlivým občanům přece zbraň do ruky nedáváme!
Princip kolektivní viny tedy znovu v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky triumfoval. Paní Šustrové se tak jistě dostalo zadostiučinění za již dříve vyznávané názory!
Quid leges sine moribus? Jen se ptám: jakou že to morálku naši zákonodárci vyznávají?
Teď jsem jen zvědav, na koho bude podobně ukázáno prstem později. Nebudou to třeba občané, kteří čtou ruské klasiky Puškina, Tolstého , Čechova či poslouchají hudbu Čajkovského? Nestanou se rovněž lege artis nespolehlivými občany?
Poznámka post factum: Podle informací tisku byl zákon podepsán prezidentem republiky. Hurá! Do našeho právního řádu se tedy dostal opět jeden z právních paskvilů. Ať žije svoboda zvůle zákonodárců!