June 2007

Rusko a Petra Procházková

3. june 2007 at 15:18 | veteranus
V Lidových novinách se dne 25. května 2007 zabývala jejich spolupracovnice Petra Procházková šachistou Gari Kasparovem. Ten se v poslední době ocitl vs středu pozornosti světových médií pro svou účast v pochodech, vyjadřujících nesouhlas s politikou prezidenta Vladimíra Putina. Rusko je po mnichovském projevu prezidenta Putina zdrojem velké pozornosti a kde kdo se snaží dávat mu lekce z demokracie. Tyto lekce jsou mnohdy přednášeny tak, že je to spíše mentorování. Taková metoda přednášení lekcí se důstojnosti Ruska oprávněně dotýká.
Nejsem pravidelným čtenářem Lidových novin. Kupuji si je a čtu tak v průměru dvakrát týdně. Téměř pravidelně se setkávám s příspěvky Petry Procházkové. Oceňuji píli, se kterou se své "specializaci" věnuje. Ostatně téma "Rusko" je v poslední době, odkdy vlastně? velmi frekventovaným tématem. Skoro bych řekl, že naše média pracují podle nějakého zadání, které má formovat veřejné mínění určitým směrem. A není to směr kladný. Nechce se mi věřit, že ani v Rusku není nic, kromě činnosti tak zvané "hrstky statečných", co by stálo za novinářskou pozornost. Snad máme být připraveni tak, abychom mohli akceptovat věci, které teprve přijdou. Až nějaký dirigent ukáže.
Neříkám, že každého podezírám z toho, že jej, kromě společenské poptávky, někdo diriguje. Věřím, že zájem o Rusko může být upřímný. Příspěvky Petry Procházkové čtu pečlivě, někdy bych řekl, že je velmi pečlivě studuji. Snažím se pochopit i to, co není vyjádřeno přesně slovy, ale to, co se dá z příspěvků vycítit, tedy vztah k zemi, o níž se píše. Bohužel, něco takového, co bych mohl zahrnout pod pojem "vřelost" nejsem schopen z příspěvků Petry procházkové vycítit. Asi k tomu realita nedává podnět. Nebo jí křivdím? Je to tak? Nebo také přešla, v duchu linie Lidových novin, na platformu "mentorování" Ruska? Tu si tak oblíbili mnozí politici onoho ve všech směrech dokonalého, patentem na výklad toho, co je či není demokracie, jakousi vyšší mocí obdařeného, Západu?
Vedle čtení příspěvků Petry Procházkové, jsem velmi pilným čtenářem a sledovatelem toho, co se odehrává na stránkách ruského tisku. Prostřednictvím Internetu, pochopitelně. Samozřejmě jen v rozsahu toho, co mi dovoluje čas. Dělám si tak vlastní obraz, protože, jak jsem se přesvědčoval již v předlistopadové minulosti, naše sdělovací prostředky si vybírají jen to, co se hodí jejich záměrům. V minulosti jsem byl dokonce nucen, chtěl-li jsem být informován, si předplácet Pravdu. Rudé právo ku příkladu z projevů M. Gorbačova přetiskovalo jen to, co odpovídalo zájmům Bilaka, Jakeše a spol. Ani dnes není situace lepší.
Něco podobného webovským stránkám "inosmi" nebo odkazům na cizí články v periodickém tisku, u nás neexistuje. Vycházeje z těchto poznatků, které mi umožňuje internet, nemohu souhlasit s názorem, že "veškeré sdělovací prostředky deformují veřejné mínění tak, jak si to přeje Putin". Naopak: v diskuzích na různých forech, která mají třeba Izvěstije či fóra některých poslanců (ku příkladu N.A. Naročnickoj) zaznívají velmi otevřené a kritické názory. Co však, na rozdíl třeba od diskuzních fór na stránkách našich deníků, nenacházím, jsou sprosťárny, vulgarity, čišící nenávist. V tom tedy naše media jsou "na špičce". Jak také ne? Vždyť patříme k onomu dokonalému Západu, že? A bulvár je v naší "kulturní" zemi nejčtenějším médiem!
Paní Procházková si vzala v LN z 25. května "do parády" Kasparova kontra "vládce Kremlu a jeho kliku". Nemám dost informací o šachovém géniovi, který se , zřejmě z nudy, když už na šachovnici nemá koho porážet, vrhl do politiky. Jen je zajímavé, proč on, jako rodilý Azerbajdžánec, se nevěnuje se stejnou vervou problémům vlastní země. Že by tam žádné problémy nebyly? Není to něco podobného naší zemi? Třeba Václavovi Havlovi je rozhodně bližší problém lidských práv v Tibetu, než ve vlastní zemi! Ač tu zdaleka není vše v pořádku.
Nechce se věřit, že by v Azerbajdžánu nebyl problémy, které by genij Kasparova nemohl pomoct řešit. Pravděpodobně by ale tam nebyl tak viditelný. Kdopak se na Západě věnuje Azerbajdžánu? Snad jen naftoví prospektoři a těžaři. A tak je třeba svůj imidž "genia" živit v politice země, která je pro něj, možná jen experimentem, jakým byla pro Gruzínce Stalina.
V podstatě obdivuji s jakou lehkostí novináři píšící o Rusku dokáží narýsovat dělící čáru mezi "demokratickým táborem", který je "rozhádaný", zatímco Putinova "klika", tedy jejich "nepřátelé", jsou zřejmě jednotni a stmeleni při sledování jediného cíle - co nejvíce škodit své zemi. Tak jako jí, ve službách jiného režimu, škodila KGB? Není to snad proto, že pro mnohé Putin zůstane stále jen bývalým pracovníkem KGB, a to jej jednou provždy diskvalifikuje, byť by dělal sebelepší věci. Zatímco třeba Bushe staršího ředitelování CIA, což není o nic ušlechtilejší instituce než byla KGB, kvalifikovalo k prezidentování Spojených států.
Zdá se, že jestliže by se dnes Kasparovovi, nedej bože, cokoliv přihodilo, třeba jen to, že někdo z rozhádané opozice mu v duchu kavkazských či přikaspických mravů píchne do zad nůž či dá do čaje polonium, že už dnes je předem jasno, že v tom bude "namočen" Putin či někdo z jeho "kliky". Sám Kasparov si už jako správný šachista pro takový vývoj událostí připravuje tahy. O zbytek se postará zmanipulované veřejné mínění, že?

Servilita, spojenectví a přátelství

3. june 2007 at 14:57 | veteranus
Události poslední doby vynášejí do popředí některé otázky související se vzájemnými vztahy mezi národy a státy. A to jak na evropském kontinentě, tak i v širším měřítku. Často někteří publicisté používají silných slov, aby, většinou ve zkratce, vyjádřili k těmto otázkám své postoje. Mají k tomu nesporně právo. Na druhé straně čtenáři novin - občané -mají rovněž práva na svůj názor a teoreticky i ústavou dané právo jej svobodně vyjádřit. A to bez obavy z pronásledování ze strany StB, KGB, CIA, FBI, MI4 a jak se všechny tyto represivní složky jednotlivých států nazývají či nazývaly. Avšak reálné možnosti, jak tento svůj názor projevit a konfrontovat jej se stejnými čtenáři, kteří čtou své oblíbené deníky,jsou už značně omezené. Většinou záleží na tom, jak s jejich právy na názor naloží redakce novin.
Dnes máme ku příkladu "nezávislé" Právo, "nezávislý deník" Lidové noviny a podobně. Jestliže však takové noviny sledujeme delší dobu, pak snadno dojdeme k názoru, že pojem "nezávislost" je jen jakousi kouřovou clonou. Za touto clonou je ukryta rovněž závislos. Za ní se skrývají ideje, jež jsou rovněž na něčem závislé. Ku příkladu dnes jen obtížně najdeme tisk, který by se nezaujatě, a tedy nezávisle, postavil k otázce nedávných dějin vlastního národa.
Jeden příklad z mnohých.
V červenci 1947 jednala delegace československé vlády v Moskvě o přistoupení Československa k Marshallovu plánu. 9.7.1947 přijal delegaci, kterou vedl K.Gottwald,a v níž byl i ministr zahraničí Jan Masaryk, J.V.Stalin. Při jednání ministr zahraničí Masaryk prohlásil,kromě jiného:"On, vláda, všechny strany a československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu" (Orlik I.I, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998.).
60 let na to označí český novinář Jiří Hanák tuto politiku československé vlády v oné době za "trapně servilní" vůči Moskvě a,jak se zdá, nic proti takovému hodnocení nenamítá ani současný český prezident Václav Klaus (viz dementi č.19, www.vaclavklaus.cz). Pan Hanák zřejmě nevidí rozdíl mezi "servilitou" a "věrností spojeneckým smlouvám".
Jen málo z nás má šanci dožít se toho, jak bude po šedesáti letech hodnoceno jednání současné české vlády v otázkách vybudování jednoho z elementů americké strategické protiraketové obrany na českém území. Ale memento historie, která ještě neskončila, zde je!
A tak by občan toho státu, který má bytostný zájem na tom, aby on i jeho potomci, žili nejen v bezpečném prostředí, ale i v prostředí přátelsky naší zemi nakloněném, chtěl sdělit své vládě toto:
Při všech jednáních, i při rozhodování v této věci, by měla vláda mít na paměti, že představuje i občany, kteří chtějí být přáteli Spojených států amerických, ale kteří současně se nechtějí stát nepřáteli Ruska a ruského lidu. Mít na paměti, že zde ještě žijí lidé, kteří se nesmířili s tím, jak zdiskreditovali komunističtí představitelé přátelství ke slovanským národům, sdruženým svého času v Sovětském svazu, přátelství, které se vytvářelo v průběhu války, kdy šlo o to, aby bylo zabráněno nacistickému Německu udělat ze Slovanů své otroky či je případně zcela vyhubit. Mít na paměti,že ještě žijí v této zemi lidé, kteří se nesmířili s tím, jak s tímto přátelstvím naložili polistopadoví politici v čele s tehdejším prezidentem V.Havlem.
Jestliže jsou pravdivá slova amerického prezidenta, několikrát v posledních letech jím vyslovená, že Rusko není pro Spojené státy nepřítelem, pak občan nemusí chápat, proč Spojené státy podnikají kroky, kterými se Rusko cítí být ohroženo. A proč by tyto kroky měla podporovat česká vláda, byť je s americkou vládou spojena prostřednictvím Severoatlantické smlouvy.
Tyto pocity, které má dnešní Rusko po zkušenostech vlastní nedávné historie, jsou možná také důsledkem jisté nedůvěry, která se vytvářela po desetiletí, a nemá jen ideologické kořeny. Odstranění této nedůvěry je ale dlouhodobý proces.S touto nedůvěrou, ať už opodstatněnou či neopodstatněnou, se musí v reálné politice rovněž počítat. Neměly by být činěny žádné kroky, které nedůvěru mohou posilovat. A česká vláda,právě v důsledku vlastních a nezastupitelných zkušeností(rok 1938,rok 1968),by měla úzkostlivě dbát na to, aby důvěra mezi státy byla posilována a ne oslabována. A hrát v podobných záležitostech spíše úlohu prostředníka.
A pro toto všechno by občan tohoto státu žádal vládu, aby se v otázce budování vojenských zařízení cizích států na našem území chvala nanejvýš rozvážně. Kupovat si přátelství ke Spojeným státům nepřátelstvím k Rusku či přivolávat takové nepřátelství - to není rozvážná a perspektivní politika! To není politika, která by odpovídala po staletí v této zemi kultivovaným vztahům ke slovanskému Rusku!

Dementi č. 19 Václava Klause

3. june 2007 at 14:55 | veteranus
Vážený pane prezidente,
k Vašemu Dementi č. 19 (viz www.vaclavklaus.cz Co Klaus, výjimečně, řekl, ale pan Hanák to neví-dementi č.19, 14.5.2007) bych rád připojil několik svých poznámek.
Ve vzpomínaném dementi jste reagoval na zkratkovité výroky redaktora Práva Jiřího Hanáka. Jsem přesvědčen, že pan Hanák nachází odezvu u velké části čtenářů. Ne proto, že by jeho úvahy vynikaly hloubkou myšlenek, ale spíše proto, že vyhovují současné mentalitě lidí.Ve zkratce několika řádků vynáší soudy nad událostmi, které by si pro svou složitost vyžadovaly studium a posouzení z mnoha hledisek. To se však dnes "nenosí": ambicí většiny novinářů dneška není vedení našich občanů-čtenářů k přemýšlení. Stačí dát mu v několika řádcích "jasné" odpovědi na složité otázky. Ty pak mohou být snadno kolportovány dále (nejlépe v nejmasověji v Česku navštěvovaných místech, kterými jsou bezesporu i hospody, так "zbožňované" i některými našimi politiky a dramatiky) a spoluvytvářet tak mínění, často nazývané míněním veřejným. Taková zkratkovitá vyjádření, jaká nám prezentuje pan Hank, nesou pečeť "bolševické" agitky bez ohledu a to, že by se chtěla halit do jiného, třeba demokratického, hávu!
S ohledem na snahu být co nejstručnější musím i já postupovat obdobně. Samozřejmě bez jakékoliv šance dosahovat stejného účinku na stejnou množinu mých spoluobčanů, jako může pan Hanák. Mně však v této chvíli jde o něco jiného: sdělit svému prezidentovi názor, který poskytne pohled poněkud jiný, než který dává pan Hanák. A to v naději, že hlava státu se zamyslí i nad názory řadového občana, který se cítí býti jím reprezentován.
Tak tedy ke dvěma otázkám:1) "trapná servilita pražské vlády vůči Moskvě, vrcholící odmítnutím Marshallova plánu". 2) úloha zákonem zřizovaného Ústavu pro studium totalitních režimů při studiu období, kdy "to všechno začínalo" a způsobilost takového ústavu vyprodukovat výstupy, které ono období zdokumentují a posléze i interpretují pravdivě.
K první otázce bych chtěl poznamenat toto:
V roce 1947 se uskutečnilo v Moskvě jednání čs. delegace, v níž byl, kromě předsedy vlády Gottwalda, i ministr zahraničí Jan Masaryk. Při jednání dne 9.7.1947 u Stalina prohlásil Molotov, krom jiného, toto: "Už jen vaše účast bude chápána jako akce namířená proti Sovětskému svazu". Na toto odpověděl Jan Masaryk:"...on, vláda, všechny strany i československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu" (O.I.Orlik, Západ Východ v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998).
To byla servilita? Myslím, že nikoliv! Podle mého soudu to bylo jen a jen výrazem toho, jak byl chápán duch smlouvy, kterou Československo uzavřelo se Sovětským svazem! Cožpak lze za servilní považovat ku příkladu dopis, který odesílá prezident Beneš maršálu Stalinovi dne 16.5.1945, v den svého návratu do Prahy? Já, vážený pane prezidente, jsem pamětníkem oněch dnů a vím, že to, co píše Dr Beneš vyjadřovalo i mé pocity! Pocity, které se v zásadě nezměnily ani v důsledku událostí roku 1968! A jistě nejsem sám! Co pan Hanák považuje za servilitu, dokonce trapnou, to může druhý považovat za projev dodržování litery i ducha spojenecké smlouvy. Smlouvy, která se vytvářela v nelítostném boji za záchranu i našeho národa a jíž literu i ducha bez přinucení potvrzovali lidé i svými životy!
K otázce druhé. Mám silné pochybnosti o způsobilosti připravované instituce, a v tomto smyslu souhlasím plně s Vámi, že "pro paměť národa máme dělat každý z nás co umíme" a nespoléhat na formální instituce. Takový požadavek vypadá logicky, ovšem za předpokladu, že součástí oné "paměti národa" nebude jen paměť na věci nepříjemné, nesprávné, třeba mající i charakter kriminálních činů, ale také všechno to kladné, co je rovněž nedílnou součástí historie každého národa, každé lidské pospolitosti. Pochybuji, že ústav, který bude veden, kontrolován, a hodnocen politiky jen jedné části politického spektra, bude ochoten a schopen dopracovat se pravdivého úsudku o tom, co by mělo být součástí oné "paměti", a co by se mělo stát oním lux veritatis, které tvoří historii už od dob Marca Tulia Cicera!. I v případě, že do takového ústavu budou soustředěni ti nejkvalifikovanější elity historiků, badatelů, archivářů, nebude zaručeno, že na výstupu jejich práce bude historická pravda, jestliže budou dirigováni politickými činiteli, jestliže tedy budou ve skutečnosti institucí politickou!
Opravdu musím pochybovat o nestrannosti a nezaujatosti instituce, jíž jsou dána do vínku zákonem daná kriteria pro obsazování určitých míst v Ústavu.i Ve vedení ústavu nemohu být lidé nespolehliví. A za nespolehlivé jsou lege artis předem označeni lidé, kteří absolvovali vojenské vysoké školy na území spojeneckých států. Musím se ptát: co motivovalo zákonodárce, aby do zákona zakotvili ustanovní, která pošlapávají jedno ze základních lidských práv? Nebo snad už neplatí či lze novým zákonem popřít ustanovení čl. 10 Listiny základních práva a svobod. Cožpak výrok, byť by to byl výrok zákonodárce,nikoliv soudu, že někdo se stává nespolehlivým jen proto, že absolvoval určitou školu, neporušuje právo každého jedince na to, aby byla zachováan jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst atd?
Já. vážený pane prezidente, ani v nejmenší míře nemám , už vzhledem ke svému věku, ambici stát se členem vedení onoho ústavu. Ale jako občana se mně dotýká podobný výrok zákonodárného orgánu, který k takovým výrokům nemá mandát či ústavní oprávnění. Výrok o tom, že je někdo nespolehlivý snad může vynést jen soud po příslušném šetření, ne? Nebo se snad mýlím? Cožpak zákonodárci neví, že do těchto škol byli vysíláni vojáci z povolání rozkazem ministra? To už budou bývalí aktivní vojáci diskriminováni a označeni za nespolehlivé jen za to, že složili přísahiu své vlasti, nikoliv režimu či partaji, a že v duchu této přísahy plnili rozkazy? Patria communis est parens omnium nostrum (Cicero). A to bez ohledu na to jaký máš původ, náboženské vyznání, politické přesvědčení, politickou příslušnost. Bez ohledu na to, zda jeden z nás je buržoazního původu, jiný původu proletářského, jeden komunista, druhý antikomunista. Vlast je vlastí nás všech! A vlasti jsme přísahali. Samozřejmě lidé s "modrou knížkou", a těch je v dnešní "politické elitě", bohužel, hodně, o něčem takovém nemají ani "páru"!
Jen tam, kde je armáda natolik odpolitizovaná, že za žold je ochotna nasazovat život všude, kde jí bude přikázáno, byť by to s obranou její vlasti nemělo nic společného, jen tam to může být chápáno jinak. Kam jsme se to ale dostali či kam se to dostáváme? Má toto snad obdobu ještě někde ve světě? Snad jen ve světě, ve kterém platily norimberské zákony! Nebo snad ještě někde jinde? Či snad budeme i v tomto míti prvenství? To vedle "noci dlouhých nožů" pana Topolánka ještě nastane "noc křišťálová", jejímiž obětmi nebudou Židé, ale bývalí absolventi sovětských vojenských akademií? To opravdu zase přibude do našeho právního systému zákon kultivující princip kolektivní viny?
Nemyslím, že by posloužilo našemu státu, který představuje nejen lidi "občansko-demokratické" , lidovecké či "zelené" orientace, ale i lidi, kteří vyznávají jiné hodnoty, a nemusí to zvrovna být hodnoty komunistické ideologie, přijetí a schválení podobného zákona!