April 2007

Přejímání sovětských zkušeností

20. april 2007 at 17:32 | veteranus
VOJENSTVÍ-RES MILITARIS
PŘEJÍMÁNÍ SOVĚTSKÝCH ZKUŠENOSTÍ
V knize "Soumrak králů vzduchu" se tvrdí na straně 71, že "nový režim postavil svoji existenci plně na sovětských zkušenostech a vojenské letectvo nebylo výjimkou,... .snaha o předávání nejmodernějších poznatků (podtr. mnou)byla nahrazena výukou podle překladů sovětských řádů, kontrolovaná navíc sovětskými poradci."
Implicitně lze z tohoto tvrzení vyvozovat, že skutečnost, že výuka se uskutečňovala podle sovětských řádů, znamenala odklon od přenášení do výuky těch nejmodernějších poznatků vojenské vědy i vojenského umění.
Německá armáda a německé letectvo jistě představovalo už v důsledku historického vývoje i konkrétních výsledků válečného tažení Evropou před tím, než skončilo svou pouť v ruském tažení, moderní složku světové vojenské vědy a techniky. Přesto bylo poraženo. Máme se domnívat, interpretujíce tvrzení autorů, že bylo poraženo něčím zaostalým, primitivním? Učit letce tedy podle sovětských řádů, tedy podle řádů armády, která dokázala porazit hitlerovskou Luftwaffe, znamenalo předurčit zaostávání čs. vojenského letectva za nejmodernějšími poznatky vojenství? (Nezpochybňuji skutečnost, že svou roli nesplnilo sovětské letectvo samo, ale ve spolupráci s ostatními spojenci.)
Že se pojetí Sovětské armády co se týče role jednotlivých druhů zbraní ve válce mohlo lišit a v jistém ohledu i lišilo od pojetí západních států, především USA a Velké Britanie, sám nepochybuji. Zatímco na Západě byl hlavní důraz kladen na strategické letectvo a strategické bombardování, Sověti vycházeli z toho, že rozhodujícím místem, kde jsou poráženy armády, tedy podstata branné síly země, a nakonec i státu, je bitevní pole. A proto soustřeďovali úsilí vojenského letectva na ty druhy, které vedly svou činnost v nejužší součinnosti s pozemními vojsky. A to bylo letectvo stíhací, bitevní a lehké bombardovací, které čelilo obdobným druhům letectva Luftwaffe. A bylo správné, že k tomuto pojetí se po prezidentu Benešovi a jeho vojenském štábu připojili i jeho následovníci!
Považovat však tuto odlišnost za projev nemodernosti není potvrzeno ani válkami, které byla vedeny po druhé světové. Strategické letectvo USA nedokázalo porazit Vietcong! I v poslední válce, kterou vedou USA s Irákem, se jasně projevuje, že letectvo, byť pracuje s těmi nejsofistikovanějšími systémy, včetně kosmických, není s to vyhrát válku. Saddáma Husseina nesvrhlo letectvo, ale pozemní vojska USA!
Myslím, že i autorům knihy "Soumrak králů vzduchu" musí být zřejmé, že sovětské letectvo, a s ním i vojenské letectvo československé, dokázalo po celou dobu "studené války", která následovala po onom "soumraku", držet krok s "moderními poznatky" a v některých směrech ony nositele "modernosti" dokonce předčilo.
Tím vůbec nechci popřít, že v důsledku přeceňování výsledků druhé světové války a v podcenění některých oblastí technického rozvoje, došlo v Sovětském svazu a tedy i v armádách spojených ve Varšavské smlouvě v některých směrech k zaostávání. V technickém rozvoji letectva se to jistě projevilo v zaostávání avioniky a v aplikaci počítačové techniky.
Vcelku ale hodnotit to, co se odehrálo v Československu po roce 1950 na poli rozvoje vojenského letectva a současně s tím i na poli výcviku a výchovy letců, jako zaostávání zapříčiněnému zamezením přístupu moderních poznatků do vojenských škol a učilišť, kde se připravovali piloti a letci čs. vojenského letectva, považuji za neobjektivní!
Z vlastní zkušenosti let 1949-1951, kdy jsem absolvoval LVA, mohu potvrdit tvrzení autorů, že nebyl v leteckých školách vytvářen "pocit výjimečnosti letecké zbraně a pilotního výcviku zvlášť". Řadit však tuto skutečnost mezi ty faktory, kterými bylo charakterizováno období "soumraku, který padal na celou československou společnost", není na místě. Nepovažuji je za hodnoty, které by měly nějaký význam pro bojové kvality letců. Důležitější pro letce, než pěstovat u nich "pocit výjimečnosti", je pěstovat u nich vědomí věrnosti vojenské přísaze. Svou výjimečnost už letecká zbraň ztratila dávno před rokem 1950! Veteranus.

Návrat letců z Anglie

20. april 2007 at 17:28 | veteranus
VOJENSTVÍ-RES MILITARIS
Návrat letců z Anglie
V knize "Soumrak králů vzduchu" (Fidler, Rajlich, ARES,DEUS, Praha. 2000) je, kromě jiného, rozebírána otázka návratu československých letců z Anglie po skončení Druhé světové války. Píše se tam:..Čs. leteckým jednotkám ve Velké Britanii byl povolen návrat do vlasti až tři měsíce po skončení války.Je zřejmé, že zde hrály roli především politické vlivy-šlo o záměr udržet letectvo ve Velké Britanii co nejdéle, aby důležitá rozhodnutí ohledně výstavby nového letectva a rozhodující řídící místa v něm (zvláště funkce velitele letectva a jeho náčelníka štábu) mohly v předstihu zaujmout osoby přijatelné pro nový establishment , v němž byli velkou měrou zastouperni komunisté:"
Tuto otázku by bylo třeba podrobit důkladnému historickému zkoumání a neodbývat ji jen spekulativním uvažováním o politických vlivech.
Předně je známo, že důležitá rozhodnutí o výstavbě vojenského letectva (včetně poválečné výstavby) již byla koncipována za války v roce 1943. Rozhodně se tak stalo před tím, než prezident Beneš odjížděl do Moskvy k jednání o spojenecké smlouvě se Sovětským svazem. Memoranda, která v Moskvě prezident Beneš předložil sovětské vládě 16.prosince 1943, nebyla výplodem jen jeho mozku. Podklad pro ně byl materiál vypracovaný před 14.11.1943 Štábem pro vybudování branné moci . A z těchto dokumentů se pak odvíjela další rozhodnutí týkající se výstavby letectva v poválečném období, které je předmětem pojednání v uvedené knize.
Jak se uvádí v knize na straně 19, byly československé perutě ve Velké Britanii ve formální (co to znamená?) podřízenosti 301th Wing Transport Command RAF, respektive 11th Group Fighter Command RAF až do února 1946,kdy definitivně přestaly existovat jako jednotky Royal Air Force.
Za druhé i v Londýně, na straně britských činitelů, byla v době, kdy končila válka s nacistickým Německem, přijímána rozhodnutí, která osud československých leteckých jednotek, jako součásti Royal Air Force na ostrovech, a jejich návrat do vlasti, mohla významně ovlivnit. A zřejmě i ovlivnila. K takovým zásadním rozhodnutím jistě patřilo i rozhodnutí ministerského předsedy a ministra obrany Velké Britanie W. Churchilla učiněné někdy v dubnu-květnu 1945, aby jeho generální štáb zpracoval plán operace proti Rudé armádě s kódovým názvem "Nemyslitelné" (český název plánu jsem použil jako překlad ruského názvu "Němyslimoje", který jsem nalezl v ruském tisku). Tedy operace, jejíž zahájení by bezesporu znamenalo zahájení války se Sovětským svazem. Cílem operace bylo "podřídit Rusko vůli USA a Britského imperia". Tato operace měla být zahájena 1. července 1945.
V operaci se počítalo dokonce s využitím ještě ne demobilizovaných jednotek Wehrmachtu (jen v Norsku bylo asi 400000 německých vojáků).Jak by pro plánování a případné uskutečnění této operace mohli britští vojenští plánovači nepočítat s čs.vojáky, zvláště letci, kteří se při obraně ostrovů tak osvědčili? Svou kvalifikací i ideově? Asi by nebylo už tak složité je pro válku proti Sovětskému svazu získat a použít. Zvlášť když stále podléhali britskému velení a ideovému vlivu!
Když 8. června 1945 doložili náčelníci štábu Churchillovi, že "operace je neuskutečnitelná v důsledku převahy Rudé armády", byly plány operace "Nemyslitelné" odloženy, a jak se ukázalo, natrvalo. A přestaly také důvody, proč držet naše letce na ostrovech.
Lze se oprávněně ptát: kdo rozhodoval o tom, aby byli čs. letci zadržováni ve Velké Britanii co nejdéle či kdo dával (či odpíral) souhlas k tomu, aby se mohli vrátit do vlasti dříve? Nebyl to náhodou někdo z britské strany? Třeba britská vláda, které ještě v květnu 1945 předsedal, a od konce července 1945 už nepředsedal W. Churchill?

O králích vzduchu

20. april 2007 at 16:49 | veteranus
VOJENSTVÍ-RES MILITARIS
KRÁLOVÉ VZDUCHU
V roce 2000 vyšla v Praze v nakladatelství ARES,DEUS kniha "Soumrak králů vzduchu". Autory knihy jsou Jiří Fidler a Jiří Rajlich. Kniha obsahuje velké množství zajímavých materiálů z historie čs. vojenského letectva z období po skončení druhé světové války z období roků 1945 až 1950. Mnohá tvrzení, včetně názvu knihy, však mohou být předmětem polemiky či nesouhlasu.
Zaslal jsem jednomu z autorů-Jiřímu Rajlichovi, který je pracovníkem Historického ústavu Armády ČR, některé své připomínky. To, co je předmětem mých připomínek, by si možná zasloužilo obsáhlejší diskuzi. Proto své připomínky zařazuji do svého blogu a očekávám, že se dočkám souhlasu či nesouhlasu, námitek či polemiky.
Nejprve ocituji to, co bylo předmětem mých připomínek především.
"Rok 1950 byl posledním rokem "starého" letectva v Československu, kdy vzduch býval naším mořem, kdy tento prostor brázdili čeští králové vzduchu ve vrtulových letounech. Následující období již patřilo převážně jiným letounům i jiným pilotům-vzduch ovládly proudové letouny a mysl nás všech (více či méně) nová ideologie, která označila za nepřátelské téměř vše, co patřilo k významnému, ctěnému či oblíbenému v minulosti. Tento přelom nepřišel v jediném okamžiku, ale postupně nazrával celou druhou polovinu čtyřicátých let. Nese-li kniha název Soumrak králů vzduchu, označuje v přeneseném slova smyslu také období soumraku pro celou československou společnost před čtyřmi desítkami let vlády tmy."
K myšlenkám obsaženým v tomto citátu a některým dalším mám tyto připomínky:
Období, které je v knize zpracováno, tedy roky 1945-1950, jsem zažil už jen po dobu jednoho a půl roku. 1. července 1949 jsem nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Ozvěny této doby jsem však zažíval později. Když jsem studoval některé archivní a literární materiály k historii 46. bombardovací letecké divize (46.bold), jsem si i období po roce 1945 v mnoha směrech ujasnil. Zejména pak v té části, kterou jsem považoval ze prehistorii 46. bold. Ujasnil jsem si, s jakými představami se vracel vrchní velitel ozbrojených sil prezident republiky Dr Edvard Beneš se svými nejbližšími spolupracovníky z vojenské oblasti do osvobozené republiky a z jakých základních dokumentů se vycházelo při plánování výstavby čs. vojenského letectva.
V některých názorech autorů knihy se jasně zrcadlí soudy nad dějinami, které pronášejí či pronášeli lidé, kteří ještě nevystřízlivěli z opojení mocí, jež jim bez boje a osobních zásluh spadla do klína. Lidé, kteří si myslí, že tuto moc mohou využít, či ještě lépe zneužít, podle zásady, že vítěz "bere vše"a že "má vždycky pravdu" a že je oprávněn vynášet i historické soudy, byť k tomu není ani povolán ani kvalifikován. A zdá se mi, že autoři knihy ony soudy samozvaných soudců nad historií často nekriticky přijímají.
Na prvním místě by bylo třeba si ujasnit, kdo to byli oni "čeští králové vzduchu", jakými vlastnostmi byli nadáni či si je osvojili, aby se jim dostalo tohoto vznešeného titulu. V čem se vlastnosti, které měli jejich následovníci, kteří po roce 1950 začali brázdit toto naše moře, tedy vzdušný prostor nad výsostným územím našeho státu, od nich lišily.
V čem podstatném byla kvalita letců po roce 1950 jiná, odlišná natolik, že těmto letcům už zřejmě nepatří epitheton "králů vzduchu", ale, kteří na rozdíl od předešlých, už snad jsou jen jakýmsi "leteckým plebsem"?
Spočíval opravdu onen rozdíl mezi kvalitou letců před rokem 1950 jen v tom, že tito "noví" letci již začali létat na strojích další generace- na letounech proudových? Či to, že mysli oné nové generace letců "ovládla (více či méně) jiná ideologie"? A co má vůbec co dělat s kvalitou vojenských letců, jejichž hlavním posláním je příprava k obraně vlasti, ideologie?
To, čemu říkáme "vlast", které přísahali jak letci před rokem 1950, tak i po něm, není pojmem ideologickým!
"Patria communis est parens omnium nostrum" - "Vlast je společnou matkou nás všech" (Cicero)! Ať jsme buržuové, proletáři, synové dělníků či rolníků, občanští či jiní demokraté, komunisté či antikomunisté! A dělat rozdíl jen podle toho, že jedněm poskytla historie a Osud možnost za vlast bojovat a umírat ve válce "horké" a druhým vykonávat své poslání obránce vlasti "jen" za války "studené"!
A lze za kriterium odlišnosti považovat jiné typy letadel? Místo vrtulových proudové? Je oprávněné považovat ty letce, kteří létali na vrtulových strojích dvacátých a třicátých let za "krále vzduchu" a letce, kterým technický pokrok v jiné době "přihrál" jiné stroje, s jinými výkony, jiných vlastností, považovat za něco méně cenného? Co už by je neopravňovalo k tomu, aby jim byl přidělen epitheton "král vzduchu"?
Nebo snad to, že ti první létali v době, kdy letectvo a letci byli považováni za něco zcela výjimečného ( a byli v tom duchu také vychováváni) už jen proto, že se jednalo o činnost od dob Ikarových neprovozovanou, zatímco generace po roce 1950 již vstoupila do doby, kdy letectvo, zejména pak letectvo vojenské, doznalo nesmírný rozvoj především v technické oblasti i v jeho využití pro vedení války?
Tedy v době, kdy již i naše obyvatelstvo mělo zážitky a vjemy z činosti letectva, které se už odlišovaly od zážitků a vjemů z dob předválečných? Takový rozdíl už připustit lze: jinak se jistě bude dívat na letce člověk, který je viděl v období první republiky jen při různých leteckých dnech a akrobatických exhibicích a jinak člověk, který zažil byť jediný nálet "kotlářů" či strategické bombardování civilního města! Autor těchto řádků zažil to druhé a zážitky, které při tom měl,jej neopustí do konce života!
Jsem přesvědčen, že dělící čára, kterou se pokoušejí vytvořit a nakreslit autoři knihy, je zcela falešná, vykonstruovaná. Cíl této konstrukce by se implicitně mohl jevit takto: dehonestovat onu generaci či generace těch, kteří se stali letci v období světa rozděleného na soutěžící a soupeřící tábory a vylíčit je, oproti těm prvním, tedy oproti oněm "králům", jejichž soumrak už přišel, za lidi sloužící vlasti už v jiných mocenských podmínkách, a tedy, alespoň náznakově, je označit za lidi nezaluhující si úcty a obdiv!
Nemohu v této souvislosti se neodvolat na slova generála Karla Mrázka (1910-1992). Řekl je, asi dva roky před svou smrtí, jednomu z mužů-generálů čs. voj. letectva-, kteří v ČSLA sloužili většinou v době po roce 1950: "Ano, my jsme bojovali, nasazovali životy, mnozí za svobodu vlasti umírali. Vy jste čs. vojenské letectvo udrželi v síle (podtrženo mnou). Dnes je tomu tak, že na nás si občas vzpomenou a vojenské letectvo?" (Zpravodaj SL ČR č. 40, str. 32, genmjr. Zdeněk Huml, "Příliš krátké přátelství to bylo").
Druhou otázkou, která si zasluhuje, aby byla objasněna, je to, zda období historie československého vojenského letectva mezi léty 1945 a 1950 představuje soumrak a období, které následovalo po roce 1950, je součástí jakéhosi období "vlády tmy". Má mít takové označení, navýsost ideologicky zaměřené, vůbec místo v knize, která je koncipována jako příspěvek do "dějin vojenského letectva"? Opravdu si autoři myslí, že ony stovky či tisíce letců, kteří v dalších téměř čtyřiceti letech létali v řadách vojenského letectva ČSLA, všichni do jednoho jsou ochotni strávit nařčení či podezření, že sloužili "vládě tmy"? Že ona léta si, kromě opovržení či zapomnění, nezasluhují žádné kladné ohodnocení?
Kým jiným, než rovněž "králi vzduchu" byli ti, kteří mistrně ovládali své stroje, všichni ti, kteří udivovali svými výkony, ať už se jmenovali Zvara, Mošna, Kamenický, Kúkel, Kvarda, či zda to byli členové akrobatických skupin na proudových strojích, kteří předváděli něco do té doby nevídaného, možná dokonce předstihující různé "Red Arrows" a další? To nebyli rovněž "králové vzduchu"? Nepřísluší jim takové označení jen proto, že v rozděleném světě nemohli své mistrovství předvádět na různých soutěžích v Curychu a jinde?
Či letecký svět udivující Bláha, Bezák, Šouc, Jirmus a další? I když tito létali pod vlajkami aeroklubů, tedy jako civilisté? (V době předválečné něco podobného neexistovalo a nebylo snad ani možné, a tak stát reprezentovali na mezinárodních kolbištích letci vojenští.)
Nebyli také "králi vzduchu" všichni ti stíhači, kteří chránili vzdušné hranice státu, kteří startovali proti narušitelům československého vzdušného prostoru za podmínek, kdy nebylo jisto, zda budou na některém z letišť takové povětrnostní podmínky, které jim dovolí přistát? A co ty tisíce letců, kteří se dnes a denně, ve dne v noci, připravovali k vedení bojové činnosti či kteří odseděli tisíce hodin v ostré hotovosti připraveni kdykoliv ke startu proti narušitelům? To nebyli "králové vzduchu"?
Jestli by toto vše chtěli svou metaforou popřít autoři knihy, pak musí očekávat, že budou obviněni z předpojatosti, která s opravdovou historiografií má málo společného! Takový výklad a chápání historie by opravdu nemělo nárok na to, aby historie byla oním "lux veritatis"!
Nemohu pochopit, že lidé, kteří opravdu tíhnou k letectví, třeba jako historici, by mohli podobným způsobem jedny vynášet a ty druhé ponižovat, jedny považovat za "krále", druhé za jakýsi "plebs"!
Jestli by roky 1945-1950 byly skutečně jen "soumrakem", po němž následovala "tma", jak bych si měl vysvětlit, že v době této "tmy" nastal po roce 1951 "kvalitativně (podtr. mnou) i kvantitativně obrovský skok ve vývoji československého letectva" (jak se píše na 92. straně knihy "Soumrak králů vzduchu")? Odkud přišly, kde se vzaly, ony "nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství" (tamtéž na straně 71)? Atd. a pod.
Jestli po soumraku let 1945-1950 nastala noc, co potom následovalo po této noci? Mohli bychom to, co po oné "vládě tmy" následovalo, nazvat "dnem"? Snad! Jen když ale připustíme, že jen ve dne lze v historicky krátké době destruovat a zničit to, co bylo výsledkem práce celé jedné či dvou generací letců? Po roce 1989, tedy zřejmě po oněch téměř 40 letech, kdy podle autorů knihy vládla v celé československé společnosti, tedy i v armádě, ona "tma", byla během několika let zničena bojová síla československého vojenského letectva, rozprášeny pluky a divize, které se formovaly a stmelovaly desetiletí, byla devastována infrastruktura vojenského letectva, bojeschopnost letectva byla de facto přivedena k nule!
Důsledkem této devastace bylo ku příkladu to, že v době konání summitu NATO v Praze v roce 2002 nebylo naše stíhací letectvo, až do roku 1989 bezesporu schopné ochránit vzdušný prostor země, způsobilé k tomu, aby ochránilo ze vzduchu tuto schůzku nejvyšších představitelů Aliance a muselo si vzdušnou ochranu objednat u spojenců!
Noví političtí vůdci této země, včetně vrchního velitele ozbrojených sil Havla, se po roce 1989 chovali vůči tomu, co rozumíme pod pojmem "vlast" a čehož součástí je i branná síla země, tak, jakoby to bylo jejich vlastním dílem, jen jejich výhradním vlastnictvím, jejich hájemstvím, se kterým mohou nakládat podle své libovůle, aniž hledají konsensus s občany své země!
Devastace po roce 1989, kdy generál Mrázek se cítí oprávněn položit otázku "a čím je dnes vojenské letectvo?" je skutečným symbolem onoho "dne", který nastal po "vládě noci"!

Jak jsme začínali

20. april 2007 at 16:11 | veteranus
VOJENSTVÍ-RES MILITARIS
JAK JSME ZAČÍNALI
V časopise Historie a vojenství číslo 2.XLV/1996 byl uveřejněn článek Břetislava Čepelíka Letecká vojenská akademie 1945-1950. Autor se v článku zabývá šestiletou historií této armádní instituce, která byla v uvedených letech hlavním školním a výcvikovým zařízením, kde byli připravováni vojenští letci-důstojníci. Břetislav Čepelík byl jedním z nich.
Nekladu si za cíl podrobovat článek B. Čepelíka zevrubnému rozboru a oponentuře. Chci se zabývat jen některými tvrzeními, která jsou obsažena v kapitole Zánik LVA. Jsou to, podle mého soudu, tvrzení, ve kterých se, ať už si to autor vědomě přál či ne, odrážejí postoje ukřivděného člověka, který byl postižen opatřeními, jež byla v armádě prováděna po Únoru 1948. Pocity křivdy, které jistě autor článku zažíval, mohou být pochopitelné a nelze mu proto zazlívat, že se tyto pocity promítají i do napsaných řádek.
Spáchané křivdy však nelze odstraňovat tak, že jsou páchány křivdy nové. Tyto nové křivdy nemusí mít stejnou podobu jako ony dřívější. Mohou však rovněž zraňovat. Rozhodně však se nevyrovnáme s minulostí, pokud takové vyrovnání se je potřebné, jesliže se nepokusíme o objektivní soud nad minulostí. Vyrovnání se s minulostí, po kterém se tak volá, nenastane, jestliže bude na minulost nahlíženo jen černobíle. Je otázka, zda generace, která má vše v paměti, ať už stojí na té či oné straně "barikády", je schopna vynášet objektivní soudy. Nicméně se chci svými připomínkami o to pokusit.
Nejprve ocituji to, co napsal B. Čepelík a co chci podrobit jisté kritice.
Na straně 159 uvedeného periodika Břetislav Čepelík píše:
O službu v letectvu přestal být zejména mezi mladými lidmi zájem.
(Autor má na mysli poslední roky existence LVA, poznámka má).
V porovnání s prvními poválečnými léty, kdy z velkého množství dobrovolně se hlásících uchazečů jich bylo přijímáno jen malé procento, bylo zapotřebí nové adepty doslova "verbovat". Vybraní jedinci dostávali dokonce vstup do armády jako "stranický úkol". Jak se tato situce projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců, není zapotřebí připomínat."
Zde je má zkušenst. Já jsem si podal přihlášku do LVA v roce 1948-1949. Přesné datum si nepamatuji. Proč jsem to udělal? V roce 1948, kdy jsem navštěvoval prvním rokem Vysoké učení technické Dr Beneše v Brně, obor elektrotechnický, jsem došel k názoru, že vystudovat obor, na který jsem se přihlásil, bude nad mé síly. I když jsem gymnasium v Jihlavě končil v roce 1948 s výtečným prospěchem, zjistil jsem brzy, že mezery, které v mém studiu vznikly v důsledku toho, že Gestapo náš ústav v roce 1941 zavřelo a bylo nám zakázáno pokračovat na studiu na střední škole, jsou takové, že bych studium na technice zvládal obtížně a nechtěl jsem zbytečně vynakládanými prostředky proto zatěžovat své rodiče . Chtěl jsem se "postavit na vlastní nohy".
V té době jsem se v organizaci KSČ, jíž jsem byl na fakultě členem, dozvěděl, že strana vyzývá mladé komunisty, aby vstoupili do armády a posílili její kádry. Tato výzva, která neměla rozhodně charakter žádného verbování, našla u mě odezvu. Chtěl jsem být své straně, a jak jsem to tehdy chápal i své zemi, co nejvíce prospěšný tam, kam mne strana zvala. Žádný stranický úkol v tomto směru jsem neobdržel. K tomuto kroku- podat si žádost k přijetí do armády a zvolit si službu v ní jako své povolání, jsem se rozhodl zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku. Možná, že lidem jako je B. Čepelík, se zdá nepravděpodobné a nepochopitelné, že by se člověk mohl pro službu u vojenského letectva rozhodovat na základě výzvy politické strany, ale bylo to tak. Těžko asi chápe, že by někdo mohl mít takové politické přesvědčení, že by se mohl s požadavky komunistické strany té doby identifikovat. Nestydím se za to, že jsem takové přesvědčení tehdy měl. Nemám panu Čepelíkovi za zlé, že má opačný názor či spíše předsudek, ale zazlívám mu, že si dovoluje na základě svých subjektivních pocitů dělat podobné závěry. To nemá s objektivitou nic společného!
Jestli se v té době projevoval o službu v letectvu, v porovnání s poválečnými lety, malý zájem, jak tvrdí pan Čepelík, nemohu posoudit. K tomu nemám dostatek podkladů, zejména statistického charakteru. Vím však, více méně z doslechu, že se se mnou přihlásilo několik stovek mladých mužů. Výběrem, kde jedním z nejpodstatnějších kriterií byly požadavky zdravotní, však neprošli všichni.Do mého ročníku nás bylo přijato jen několik desítek. Přesná čísla by se snad dala vypátrat v archivech. Kdyby má slova doplnili další mí kamarádi, se kterými jsem LVA v letech 1949-1951 absolvoval, jistě by to potvrdilo můj předpoklad, že tvrzení pana Čepelíka je nepodložené. Jestli ne zcela, tak jistě alespoň částečně nepodložené.
Tvrzení poslední věty citátu, že se "tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců" považuji dokonce za urážlivé. Z čeho soudí autor, že kvalita nových zájemců byla nižší, než dřívějších? Nemohu si pomoci, ale podobný soud považuji za nepodložený osudek. Jakými měřítky měří pan Čepelík "kvalitu zájemců"? Třeba tím, že mezi zájemci vedle absolventů středních škol byli i absolventi dělnických přípravek? Má zkušenost praví, že tito v praxi nebyli o nic méně úspěšní a horší, než středoškoláci, ke kterým jsem patřil i já!
V č em vidí B. Čepelík příčinnou souvislost mezi systémem, podle kterého se prováděl výběr uchazečů pro LVA v jeho éře a budoucí kvalitou letců a systémem v éře, kterou jsem zažíval já a se mnou desítky dalších zájemců a kvalitami uchazečů? Máme se snad domnívat, že za éry pana Čepelíka přicházelii do LVA jen zájemci, kteří už osudem byli předurčeni k tomu, že z nich budou kvalitní letci, zatímco mí vrstevníci už byli předurčeni k tomu, že budou kvalitaivně na nižší úrovni? Snad už z těchto otázek je vidět nelogičnost tvrzení B. Čepelíka, že "kvalita nově přijímaných zájemců" už nedosahovala předešlé úrovně. A to jen proto, že snad byli vybíráni komunistickou stranou? Myslí si snad autor tohoto výroku, že rozhodování o budoucích posluchačích LVA, tedy o budoucích vojenských letcích, se v pozdější době ( po jeho éře) neřídilo rovněž především kriterii psychosomatických a zdravotních kvalit uchazečů?
Nebo snad bylo měřítkem to, že byla uplatňována kriteria původu uchazečů? To sice teoreticky mohlo způsobit, že mezi odmítnutými mohli býti i ti, kteří se mohli později projevit jako vynikající talenty pro letecké povolání, a v tom mohla tato kriteria být nespravedlivá vůči potenciálním výtečníkům. Na druhé straně to ale vůbec neznamená, že kvality přijatých byly takové, že to mělo za následek nižší kvalitu bojových hodnot vojenských letců. Jsem přesvědčen, že aplikovaný systém výběru letců, akceptoval základní předpoklady pro výkon leteckého povolání, to jest odpovídající psychosomatické a zdravotní předpoklady člověka.
Rád bych, kdyby mí vrstevníci, kteří v roce 1949 se mnou nastoupili do LVA, aby se stali letci z povolání, projevili své mínění v této věci a seznámili nás se svou vlastní zkušeností, která je k vojenskému letectvu přivedla. Taková vyjádření by byla opravdovým přínosem pro historii, ať už by potvrdila úsudek Břetislava Čepelíka či námitky mé.
Nad jakoukoli pochybnost však soudím, že by bylo jakoukoliv slovní ekvilibristikou možno dokázat, že existovala jakási příčinná souvislost mezi systémem výběru budoucích vojenských letců z doby před a po Únoru 1948 a kvalitou budoucích letců!

Prohlášení

17. april 2007 at 14:49 | veteranus
VOJENSTVÍ-RES MILITARIS
PROHLÁŠENÍ
Chci především vysvětlit, proč jsem svou stránku v blogu nazval "Res militaris". Tento latinský pojem znamená "Vojenství". Vím, že latinský jazyk se už dnes studuje málo a mnoho "browserů" nemusí význam názvu chápat. Ostatně: kolik našich občanů, zvláště pak starší generace, zná anglický jazyk. Přesto se dnes a denně s angličtinou, často na úkor rodného jazyka, setkává. Proč tedy nepoužít latinu?
A teď vysvětlím, proč jsem si blog nazvaný "Res militaris" založil.
Na prvním místě je to snaha iniciovat diskuzi o problematice vojenství, především pak vojenského letectva. V mé kariéře tvořilo působení ve vojenském letectvu jen část života. Povolání vojenského letce-pilota tvořilo ale tu část mého profesionálního života, které celý můj život obvlivnilo mírou nejvyšší. A to přesto, že jsem oněco déle než v armádě, přesněji 18 let (od roku 1965 do roku 1983), až do svého penzionování, působil v letectví civilním. Proto i této části svého života se v jistém rozsahu věnuji.
V létě 2004 jsem napsal vrchnímu veliteli ozbrojených sil, prezidentu republiky Václavu Klausovi dopis. Zabýval jsem se v něm problematikou armády, jak se jevila mně. Pan prezident na dopis odpověděl a kromě jiného mi napsal:
"Ze všeho nejvíce ale naší armádě chybí veřejná diskuse (podtr mnou). Proto jsem rád, že jsou lidé, jako Vy, kteří mají motivaci se do této diskuse pouštět."
Přemýšlel jsem od té doby mnoho, jak se zapojovat do diskuze o naší armádě, eventuelně jak veřejnou, a víceméně permanentní, nikoliv kampaňovitou, diskuzi vyvolat. Zjistil jsem, že periodika, ať už je to denní či jiný periodický tisk, poskytují k takové diskuzi minimum možností. Buď se mými dopisy vůbec nezabývají nebo zveřejňují z nich jen to, co se jejich pojetí problému hodilo. To se zdůvodňuje právem redakce upravovat příspěvky dopisovatelů. Co ale z takové diskuze zůstává? Jen torzo názorů!
V jediné zájmové organizaci letců, jíž jsem členem- Svazu letců ČR - nejsou podmínky pro takovou diskuzi , jak jsem brzy zjistil, rovněž příznivé. A to platí i pro jedinou publikaci, kterou tato organizace vydává - Zpravodaj Svazu letců ČR. Ten je jedinou tribunou, kde by otázky mohly být diskutovány, avšak od příspěvků, které by měly jistou politickou konsekvenci se redakce distancuje nebo je nepřijímá.
Teprve Internet, a jeho fenomén zvaný "blog", dává možnost k vedení plné, ničím v podstatě neomezované, diskuze nad vojenskými tématy.
Na druhém místě bych důvod svého postupu nazval historiografickým.
Význačný dějepisec našeho národa z období konce XIX. a počátku XX. století, současník T.G.Masaryka a F.X.Šaldy, jeden z největších českých historiků moderní doby, profesor Josef Pekař (12.4.1870-23.1.1937), napsal ve své práci "Paměti sedláka Josefa Dlaska" (Josef Pekař, O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha, 1990), kromě jiného, toto:
"...Dějepisec má si všímati podstatně větší mírou mas...naše literatura je na paměti chudá...můžeme se chlubiti pamětmi, které psaly upracované ruce selské,aby byly pro paměť epigonů zaznamenávány jejich vzpomínky, zkušenosti a poznatky...Takovéto zápisky mají vskutku nezměrnou hodnotu pro dějepisce, který hledá a chce poznati masy, vlastní to činitele a nositele dějinného vývoje, jejich pravdu a náplň... I když sedláci, píšící kroniky, byli jedinci, kteří vynikali nad svůj stav a kteří jsou výjimkami, nikoliv typy, jsou přece každým coulem, tělem a duší sedláky... Z jejich kronik můžeme poznávati skrze jednotlivosti jejich života, jejich názorů a snah co nejpřesněji stavovský celek, jeho kulturní úroveň, jeho názory a touhy..."
V posledních letech, charakterizovaných, kromě jiného, tvrdošíjnou snahou uvrhnout celou etapu našich moderních dějin do jakési "černé díry" zapomnění či držet ji v této "černé díře", odkud ani nejmenší paprsek onoho ciceronovského "lux veritatis"- "světla pravdy" - by se neměl vydrat na denní světlo, jsem mnohokrát přemýšlel o tom, z jakých pramenů bude čerpat historik, který bude studovat dějiny poválečných let až do roku 1989? A v nich také dějiny československého vojenského letectva? Jistě bude mít k dispozici mnoho pramenných materiálů, které jsou postupně uvolňovány ke studiu i ke zveřejnění. Je to však vše, co by mohl mít k dispozici?
Ptal jsem se tedy také, zda mu nebude chybět to, co právem profesor Pekař považoval za důležitou studnici, ze které by graduovaný historik mohl čerpat a která by mu umožňovala dotvořit si představu o době, kterou studuje z pramenných materiálů? Tedy to, co si on sám cenil u takových vesnických kronikářů, jakými byli sedláci Dlask či Vavák? Tedy prameny memoárového charakteru?
Bohužel, i dnes je v tomto směru naše literatura o poválečném vojenském letectvu "na paměti chudá". Stěžoval si na to ve své knize "Vzhůru do oblak" Ladislav Sochor, jeden z vojenských letců ČSLA, když napsal: "O československém letectvu z poválečných dob jsem zatím, žel, nic nečetl. Lze jen doufat, že začnou psát ti, kteří u toho byli" (Vzhůru do oblak, str. 135,Erika, Praha, 2000). Jeho slova mne inspirovala k tomu, že jsem sedl a napsal své vzpomínky na dobu, kterou jsem ve vojenském i civilním letectví Československa, prožil. Výsledkem byla má kniha "Letcem ve studené válce" (Erika, Praha,2003).
Jsou jistě i jiné práce, které existují, nekladu si za cíl dělat na tomto místě jejich úplnou inventuru.
Vím z vlastní zkušenosti, že řady letců, kteří v čs. vojenském letectvu prožili desítky let, jsou stále řidší, odcházejí do leteckého nebe, aniž nám i těm, kteří přijdou po nás, zanechávají vzpomínky na "jednotlivosti svých životů, svých názorů, svých snah".
Jako člen Svazu letců ČR vím, že se stává téměř pravidlem našich schůzí, že uctíváme povstáním památku některého ze svých kamarádů. Naposledy to byla vzpomínka na jednoho velice známého letce, Volyňského Čecha, který se "vrátil" do své původní vlasti jako bojovník v řadách 1. smíšené letecké divize, plukovníka Vladimíra Frose. Ten odešel z tohoto světa, aniž zanechal v písemné podobě své vzpomínky na svou bojovou, velitelskou, instruktorskou činnost.
Rovněž význačný stíhač, letecký akrobat, jeden z nekorunovaných "králů vzduchu" proudového letectva, posléze velitel 7. letecké armády protivzdušné obrany státu, generál Zdeněk Kamenický odešel, aniž nám zanechal své vzpomínky. Jistě by nám mohl mnoho vyprávět, kromě jiného, o pohnutých dnech léta 1968, kdy s generálem Batickým, tehdejším velitelem PVO Varšavské smlouvy, řešil otázky činnosti protivzdušné obrany naší země při invazi vojsk Varšavské smlouvy. Určitě by nám mohl vysvětlit, proč stíhací letectvo protivzdušné obrany státu nezasáhlo proti leteckému výsadku na letiště v Ruzyni v srpnu 1968, který umožnil zatčení Dubčeka a jeho spolupracovníků v prvních hodinách invaze.
A dalo by se pokračovat.
Pro to všechno jsem se rozhodl využít možností, které nám nabízí Internet, abych založil tuto stránku a pokusil se, možná o nemožné: zaktivizovat své letecké kamarády, aby se připojili k mému blogu a poslali své příspěvky, které by mohly představovat pro historii ten přínos, ze kterého by bylo možno soudit o "úrovni, názorech a soudech" té stavovské skupiny českého a slovenského národa, kterou vojenští letci mé generace byli.
Rád bych, kdyby příspěvky do této tribuny byly příspěvky lidí, kteří si nemusí "brát sevítky" a mohou, bez obavy o svou kariéru či o své rodiny se vyjadřovat ke všemu, co má vztah k letectvu, vojenskému i civilnímu, z doby jejich působení ve vojenském letectvu ČSLA, případně v letectví civilním.
Rád bych, kdyby do této tribuny přispěli lidé, kteří se nebojí toho, že zavzpomínajíce na dobu, kdy sloužili ve vojenském letectvu před Listopadem 1989, budou obviňováni z nastalgie po režimu, kterému se, ať už právem (podle zákona číslo 198/93Sb) či neprávem (?!?) dostalo označení "zločinný, nelegitimní a za zavrženíhodný".
Rád bych, kdyby všichni ti, kdož se odhodlají do této tribuny přispět, se zbavili ostychu, nechuti, případně studu, snad i strachu, který možná po, roky v naší zemi trvající, "masáži mozků" prožívají, a podívali se sebevědomě na své činy, své názory, své touhy, s nimiž se počátkem padesátých let XX. století oddali službě ve vojenskému letectvu, tedy službě své Vlasti. A kdož sloužili své Vlasti v době, kterou mnozí dnešní soudci dějin, uzurpující si právo soudit dějiny, odsuzují proto, že byla jiná, než jakou by si přáli míti dnes!
Za svůj cíl si však také kladu to, abych vyjádřil své názory k zásadním otázkám branné schopnosti země, která je mou Vlastí a abych, jsa vyzbrojen tím, co mi nikdo nemůže vzít, tj. vlastní životní zkušeností a vlastní hlavou na svém krku, se vyjádřil ke všemu, co podle mého názoru branné schopnosti země škodí a abych mohl se ve svobodné diskuzi "utkat" s názory, které třeba nebudou s mými totožné.
V Brně dne 17. dubna 2007. Plk. v zál. Ing Jaroslav Dvořák