POTULKY HISTORIÍ REŽISÉRA VÁCLAVA MARHOULA

9. july 2018 at 8:48 | VETERANUS
POTULKY HISTORIÍ REŽISÉRA VÁCLAVA MARHOULA
Jak jsem se dočetl v deníku "Právo" ze 7. července, tak "režisér a producent Václav Marhoul dotočil svůj film "Nabarvené ptáče" podle stejnojmenného bestseleru spisovatele Jerzyho Kosińského".
V renomovaných slovnících jsem si upřesnil, co znamená pojem "bestseller". Podle "Anglicko-českého slovníku" Osičky-Poldaufa je to "úspěšná kniha, tahák". Podle "Slovníku cizích slov" Ladislav Rejmana, vydaného Státním pedagogickým nakladatelstvím v Praze v roce 1971, znamená pojem "bestseller" knihu "s největším odbytem". Ve "Wikipedii" jsem se poučil, že "bestseller (z anglického the best sell, doslova "nejlépe prodejné") označuje knihu, která se stala velmi populární a která jde dobře na odbyt. V běžném kontextu označení bestseller nepředstavuje nějakou přesně definovanou úroveň prodeje, ani žádnou předpokládanou, nebo skutečnou odbornou, nebo literární kvalitu. Jednoduše označuje knihu populární (https://cs.wikipedia.org/wiki/Bestseller).
Zejména definice, uvedená ve Wikipedii, mne utvrdila v názoru, že film vytvořený V. Marhoulem nemusí nutně znamenat, ač to nelze vyloučit, že film, který natočil podle knižního bestseleru, se musí stát filmovým dílem takové kvality, že by bylo neodpustitelnou chybou kulturního člověka, tento film nevidět.
Jen budu doufat, že se v tomto filmu nedostal režisér na stejně šikmou plochu, při eventuelním promítnutí osudů onoho "ptáčete" do historického kontextu, jako se mu to stalo při rozhovoru, který poskytl periodiku Českých drah "ČD pro vás", číslo 7/2018.
V uvedeném rozhovoru tvrdí V. Marhoul, že v roce 1938 byl český národ "zrazen svými politiky". Když čtu takovou větu, tak se ptám: "Jak může něco takového vyslovit člověk, který tvoří filmy, jež mají mít oporu i ve správně interpretované historii? Cožpak nikdy neslyšel, či nečetl slova jednoho z velikánů římské antiky, politika a řečníka, vychovatele řečníků, tedy antických předchůdců dnešních politologů, publicistů, třeba i filmových režisérů, Marca Tullia Cicerona, že "hlavním zákonem historie je nebát se žádné pravdy, bát se jakékoliv lži, nepřipouštět ani stín nespravedlnosti, ani stín zloby"? Nikdy jej nenapadlo, v případě, že taková slova vůbec někdy četl, že je asi Cicero nevyslovil proto, aby jej někdo po dvou tisíciletích citoval v zemi, kterou v oné době (?) obývali barbaři, ale že je vyslovoval asi proto, že se s neuvažováním podobného zákona dnes a denně v říši, která už pomalu směřovala ke svému konci, setkával.
Opravdu si čtenář rozhovoru s p. Marholem má myslet, že je pravdou, nikoliv lží, když se něco podobného tvrdí, a při tom je zamlčováno, že to byli smluvní spojenci Československa, tedy nikoliv čeští politikové, kdo spáchal na něm zradu v roce 1938, tedy zradu, která nesmí být nikdy zapomenuta a která musí v českém národě vyvolávat pochybnosti o poctivosti dnešních představitelů oné "sladké Francie, hrdého Albionu", jež rozhoupaly onen "Halasův zvon zrady"? A kteří se dnes tváří, jako by byli kdovíjakými přáteli našeho národa?
Nebyl to nikdo jiný, než W. Churchill, který zhodnotil ve svém díle "Druhá světová válka", tedy v knize, za kterou byl poctěn Nobelovou cenu za literaturu, postoj Francie, a explicitně i Velké Británie, v evropské krizi podzimu roku 1938, když napsal: "Každý národ má držet slovo a jednat v souladu se svými smluvními závazky ke spojencům, a být veden ctí…rytířskost, čest a soucítění s malým ohroženým národem doznaly zdrcující porážky" (str. 289, I. díl knihy). Nebyl by to ani Sir Winston, aby z oné zrady nevykroutil svou zemi slovy, že "Velká Británie by byla určitě bojovala, kdyby k tomu byla smluvně zavázána". Že vedle smluv by měli být lidé Evropy, tedy kontinentu, který už prošel etapou rytířství, vázáni "křesťanskou morálkou", s níž nejsou v souladu slova jeho předchůdce, že "je hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné, že bychom měli kopat zákopy a zkoušet plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme" , to už ctihodný Sir nezdůrazňuje!
Václav Marhoul pochybuje o tom, že někdo bude mladým lidem vyprávět "dějiny naší země, a to hlavně 20. století, v kontextu a souvislostech". A dokonce bude přihlížet k učebním osnovám, aniž nám řekne, kdo tyto osnovy tvořil a jak vůbec vypadají. Když sto let po Ciceronovi římský historik Tacitus, pokládaný za jednoho z tvůrců historiografie, začal psát své letopisy (annālēs), ujišťoval čtenáře, že je bude psát sine ira et studio! Což znamená bez "hněvu a zaujatosti", tedy s "přísnou věcností a nestranností". Tím potvrzoval jen to, co sto let před ním vyslovil Cicero.
Myslí si V. Marhoul, že je něco takového vůbec možné v zemi, kde nikoliv historický, ale vysloveně ideologický, názor na část národních dějin byl vysloven zákonodárci a následně potvrzen Ústavním soudem? Jestlipak si někdy pan Marhoul přečetl onen zákon, ze kterého doslova čiší třídní hněv a nespravedlnost, a který je typickým exemplářem toho, jak si nová vládnoucí třída prosadila svou vůli, a povýšila ji na zákon, jenž se má, i při pohledu na část svých dějin, stát "vůdcem občanů" (lex civium dux), jak hlásá nápis na budově Karolina? Cožpak si pan Marhoul, tedy představitel toho, čemu se také říká "kulturní fronta", neuvědomuje, že v onom zákoně byli, na principu kolektivní viny, obviněni post factum z příslušnosti ke "zločinné a zavrženíhodné" organizaci takoví velikáni a ozdoby české kultury, jakými byl Olbracht, Wolker, Vančura, E.F.Burian a další, a že dokonce volitelé jednoho ze signatářů zákona, V. Havla, byli se zpětnou platností tak označeni? A že tím naše země získala zřejmě světové prvenství, když hlava státu, které byla dokonce s velkou pompou instalována busta ve Washingtonu, byla zvolena hlasy příslušníků "zločinné organizace"?
Jmenoval jsem mezi oněmi "zločinci" i Vladislava Vančuru. Tím se dostávám k pojmu "hrdinství", o kterém pan Marhoul rovněž hovoří. Už jsem svého času reagoval ve svém blogu na názory generála Petra Pavla, který hovořil o tom, jak i za jeho a jeho otce působení v ČSLA, došlo k profanaci i takového pojmu, jakým je pojem "hrdinství". Václav Marhoul želí toho, že "neznáme svoje hrdiny", protože byli "buď zapomenuti, nebo popraveni komunisty". Což není nic jiného než nepravdou, polopravdou nebo dokonce otevřenou lží. Mám několik námitek k tomuto tvrzení.
První námitka spočívá v tom, že používá plurálu. Nevím, kdo jej k tomu zmocnil. Já se rozhodně do takové množiny nepočítám. Ač jako bývalý příslušník KSČ, se počítám naopak mezi lidi, kteří aktivně pomáhali rehabilitovat, i v zahraničí, de facto, jednoho z válečných hrdinů, stíhače Františka Fajtla.
Když se hovoří o hrdinství, tak generál Pavel připomněl slova jednoho z hrdinů z filmu "Sedm statečných". Konkrétně slova herce Bronsona, jenž říká jednomu z chlapců vesnické komunity, kterou sedm statečných ochraňuje proti Calverovým hrdlořezům, aby viděli hrdiny ve svých otcích, kteří "jdou každý den na pole, aby tam dřeli a živili tak svou rodinu". Zastávám v tomto stejný názor s generálem.
Na potvrzení svého názoru jsem však nemusel čekat na vynikající hollywoodský film "Sedm statečných". Jako musel čekat český generál. Stačilo mi vzpomenout si svého otce. Ten jako dvacetiletý muž byl povolán rakouským monarchou v roce 1917 do První světové války. Z ní se pak, po jejím skončení vracel jako příslušník "Útočného sokolského praporu Italské domobrany". Tedy místo toho, aby se z italské fronty vracel jako repatriovaný italský zajatec nebo jako příslušník poražené rakouské armády, vracel se jako muž, který projevil svůj postoj k vlasti tím, že dobrovolně vstoupil do Italské domobrany. Po návratu do osvobozené vlasti ještě rok sloužil na slovensko-maďarské hranici a pomáhal upevňovat tam hraniční režim nového státu. Po demobilizaci pak jako tovární topič rovněž každý den, po celou dobu První republiky a Protektorátu, odcházel do fabriky, dnes vlastněné panem Babišem, kde rovněž po dobu více než dvaceti roků, jako topič u parních kotlů "dřel, aby uživil svou rodinu".
A proto jsem se ptal generála Pavla, a ptám se rovněž pana Marhoula: "Nemyslíte, že je třeba, když už hledáte vzory hrdinství, hledat vzory statečnosti jen v amerických filmech? Nebo u bratří Mašínů? Nebylo by možné hledat vzory podobných hrdinů, třeba v ČSLA, ze které jste vzešel? Nebyli takovými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor? Chránili jej před možnými útoky jiných "hrdinů", v jiných uniformách, kteří byli připraveni realizovat doktrínu "jeden letoun, jedna bomba, jedno město".
Ti naši bezejmenní hrdinové také dnes a denně přicházeli na svá letiště, usedali do svých strojů, aby v nich "proseděli" v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny. Ví pan Marhoul vůbec něco o tom, co obnášelo takové "sezení" v pohotovosti č. 1, případně co obnášel start proti narušiteli za podmínek, kdy si startující pilot nebyl jist tím, že bude moci bezúhonně přistát a nebude se muset katapultovat, protože normální přistání mu meteorologické podmínky, do kterých startoval, nedovolí? Nebylo to ekvivalentní dřině rolníků kdesi na americko-mexickém pomezí! Nestálo by za to, aby o takových hrdinech točili pánové Marhoul a další filmy? Filmy nepřikrášlené, asexuální, "jen" pravdivé ve smyslu toho, co znamená slovo "pravda" Tedy, "co je správné, co se shoduje se skutečností, co se skutečně událo", nikoliv to, co bylo jen stokrát opakovanou polopravdou či dokonce lží!
Skuteční hrdinové však nechodí s transparenty po ulicích a na náměstí, na která je zvou někteří uživatelé "sociálních sítí". Vyhledávat ony "neznámé, či většinou zapomenuté" hrdiny je však třeba jinde, než na tak zvaných sociálních sítích, jež ve většině případů představují spíše páchnoucí žumpu! Většinou se totiž jedná o lidi, kteří to, co dělají ani za hrdinství nepovažují, stejně jako to za hrdinství nepovažovali oni rolníci kdesi na mexicko-americké hranici! Aniž by se zapomínalo i na ty, kteří se řízením osudu jimi stali jinde, než jen pod velením západních velitelů!
Nepociťuje pan Marhoul po mých slovech potřebu, kterou už před dvaceti pěti stoletími prosazoval jeden Řek, jménem Sokrates, a kterou pociťuji i já, že máme-li poznat pravdu, tedy i pravdu, o tom, co to je hrdinství, že je zapotřebí mít definice? Tedy i definici pojmu "hrdinství"! A pokud tyto nemáme, že je třeba je vypracovat. Bez nich se nemůžeme domluvit, ač budeme hovořit stejnou rodnou řečí. Tím se však věda, včetně quasi vědy zvané "politologie", bohužel, nezabývá, a nechává nás, občany, tápat v temnotě, a přít se bez nároků na to, abychom se dobrali pravdy!
To jsou jen některé mé poznámky k rozhovoru, který vedl s Václavem Marhoulem šéfredaktor onoho tiskového média Českých drah, a posléze v něm i uveřejněn.
V červenci 2018.
 

JAK TO VLASTNĚ BYLO NA G7 V QUEBECU?

3. july 2018 at 13:23 | veteranus
JAK TO VLASTĚ BYLO NA G7 V QUEBECU.
V elektronickém žurnálu INOSMI.RU byla na stránce https://inosmi.ru/politic/20180614/242481181.html
publikována ruská verse článku "They Threw Russia Out": On Trump's Understanding of Recent History. Článek vyšel v americkém časopise "CounterPunch". Ruská verze článku zněla: «Они вышвырнули Россию», или как Трамп понимает современную историю
Velice zajímavý článek jsem z ruské verze přeložil a dal jsem jí tento název: "Byli to oni, kdo vyhodil rusko ze "sedmičky", neboli jak si Trump vykládá současnou historii.
Můj, neautorizovaný, překlad následuje:
14.6.2018
Gary Leupp. Autor je profesorem historie na Tuftově Univerzitě.Je zástupcem v Departementu náboženství. Je autorem knih Servants, Shophands and Laborers in in the Cities of Tokugawa Japan; Male Colors: The Construction of Homosexuality in Tokugawa Japan; and Interracial Intimacy in Japan: Western Men and Japanese Women, 1543-1900. Je přispěvatelem Hopeless: Barack Obama and the Politics of Illusion, (AK Press). Je dosažitelný ana drese: gleupp@tufts.edu
Tufts University je soukromá výzkumná univerzita,jež je součástí samosprávy města Medford, Massachusetts, United States. Tufts kolejbyla založena v roce 1852 Christianem Universalistem, který pracoval řadu let na otevření nonsectarian institution vysokého učení. Po dobu více než jednoho století bylaTufts malou kolejí New Englandliberal arts college,než se přetvořila do velké výzkumné univerzity v letech 1970tých. Tufts ie výsadním členem New England Small College Athletic Conference (NESCAC).
Předtím než prezident Trump opustil setkání "Velké sedmičky" v Quebecu, tak učinil neformálně a improvizovaně neočekávané, a gramaticky nesprávné, prohlášení k novinářům: "Vězte, ať se vám to líbí nebo nelíbí, možná, že to není politicky korektní, ale my musíme řídit svět, při čemž tato "Velká sedmička", která byla "osmičkou", vyhodila Rusko. Je na čase je tam vrátit".
Kdo jsou to "oni"?
Nikoliv, Donalde, je třeba především říct, že to dělali ne oni.
Řeknu to naprosto stručně. Byly to Spojené státy, kdo v roce 2014 řídil vyloučení Ruska ze "Skupiny osmi", a tím je trestal za anexi Krymu.
Byly to USA, které na počátku uskutečnily operaci vedoucí ke změně režimu; ta stála 5 miliard dolarů; tím, že podporovali a financovaly krvavý puč v Kyjevě v únoru 2014, v jehož čele byli neofašisté. Ti svrhli demokraticky zvoleného prezidenta, nahradily jej režimem pravicového zaměření, který usiloval o členství v NATO a o vyhnání Rusů z jejich základen na Krymu. Tyto základny patřily Rusku od sedmdesátých let 18. století, Rusové tam byli v souladu s dlouhodobou smlouvou s Ukrajinou, která byla uzavřena po rozpuštění Sovětského svazu v roce 1991.
Neobviňuji tě, Donalde, jestli toto všechno neznáš. Ty kanály, na které se díváš, nevysvětlovaly všechno to dost dobře. A jak jsem slyšel, tak čteš velice málo.
Musíš však vědět, že Rusko anektovalo Krym proto, aby zabránilo tomu, že bude jeho Černomořská flotila vyhnána ze Sevastopolu a že tamní vojenské objekty budou předány NATO. Za spojení s "mátuškou" Ruskem hlasovala drtivé většina podstatné část ruských obyvatel ostrova. Obamova administrativa to považovala za adekvátní tomu, když Hitler v roce 1938 uchvátil Sudety, a Hillary Clintonová srovnávala Vladimíra Putina s Hitlerem. (Nelze se divit tomu, že ruský tisk dal přednost tobě, nikoliv Clintonové, stejně jako CNN dala Clintonové přednost před tebou.) Nato Washington započal s očerňováním Ruska a požadoval, aby Rusko bylo vyloučeno z "Velké osmičky" do té doby, než Rusko vrátí Krym Ukrajině. Jakoby se něco takového vůbec někdy mohlo stát.
Obdobně byly Evropskou unií pod nátlakem USA přijaty sankce proti Rusku, v důsledku čehož se s těžkostmi setkali nejen Rusové, ale i země Evropské unie, na rozdíl od Washingtonu, který má těsné obchodní svazky s Ruskem. Polští pěstitelé jabloní, dodavatelé broskví z Řecka, prodavači rajčat ze Španělska, ti všichni utrpěli ztráty vse sx tovkách milionů. Ti všichni chtějí, ab ybyly sankce rušeny. Mnozí Evropané považují odpověď USA na ukrajinské události za neadekvátní, přílišný a farizejský. Nový italský premiér souhlasí s tím, aby se Rusko vrátilo do Velké sedmičky.
Mnozí přivítají tvůj neočekávaný návrh. Ve stejné době nelze nepozorovat, jak to tebe samotného vzdaluje od samotné Ameriky. Všichni ti "tví", to není jen Británie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko a Kanada, to jsou také Obamovy Spojené státy.
Distancuješ se od počátečního rozhodnutí, vyhnat Rusko, a spatřuješ v tom dědictví Obamy/Clintonové. Říkáš: udělali to oni. Já s tím nemám co do činění (jsi pašák, Donalde! Je správné, že se distancuješ od ošklivé minulosti. Jen tak dál!)
Je přirozené, že chytré hlavy v kabelových televizích nacházejí v tvém posledním prohlášení důkazy tvé lásky k Rusku, která není vysvětlitelná jinak, než že Putin má nějaké páky nátlaku na tebe. Nazývají tvé city absurdními, a připomínají divákům, a čtou jim přednášky o tom, jak Rusko vpadlo na Ukrajinu, jak okupovalo Krym, a že za to musí být potrestáno. Tak se tvé udivující prohlášení je poučné nejen z tohoto důvodu. Ukazuje na to, že vyloučení Ruska z Velké osmičky bylo od počátku ospravedlnitelné, a že ty, jako prezident, se snažíš ze všech sil dokázat opak.
Pane prezidente, vy jste kejklíř, hlupák, sprosťák a velký balvan. Jste nedůsledný, vzájemně si odporující, nepředvídatelný. O historii nevíte nic a vykládáte hlouposti o tom, že v roce 1812 Kanaďané zapálili Bílý dům, že Andrew Jackson se účastnil občanské války nebo o tom, že Korea byla někdy součástí Číny.
Někdy však z neznámých příčin vedete chytré řeči, jako na příklad "Proč bychom se neměli přátelit s Ruskem?" Vaše rozhodnutí přijmout pozvání Kim Čen Yna a vést s ním rozhovor, navzdory námitkám poradce pro národní bezpečnost, bylo pozitivní. Váš odvážný návrh, aby bylo Rusko vráceno do "Velké osmičky" je rovněž pozitivní.
Snažte se rozkývat všemi silami lodičku. Provokujte konflikty se spojenci. Říkáte: "My musíme řídit svět", avšak vaš "my" je stejně málo pochopitelné jako "oni". Kdo řídí svět? Jste to vy s ostatními lídry Velké osmy, kteří se všichni bojí vašeho nestabilního charakteru?. Jestliže říkáte, že je třeba znovu přijmout Rusko (aby bylo možné lépe řídit svět), pak je třeba, abyste svou pozici hájil všemi silami.
Zničte Obamovo dědictví, které dalo vznik nové studené válce s Ruskerm a pokazilo s ním vztahy. Očekáváte impeachment, nicméně oslabujte atlantické spojenectví, které nikdy nebylo něčím dobrým, a přestaňte provokovat Rusko rozšiřováním NATO a "barevnými revolucemi".
Ze všeho obviňujete je. Přerušte vztahy s minulostí. Snažte se o sblížení a naladění dobrých vztahů s Ruskem. Podporujte neutralitu ve vztahu ke Krymu.
Donalde, kašlu na to, co se odehrálo v jistém hotelu v Moskvě. Nikdy jsem neviděl, jak čurají prostitutky, a takové divadlo mne nijak zvlášť nezajímá. Mohu jen předpokládat, že kdybych měl tvé peníze a tvůj volný čas, že bych si takové představení mohl dovolit z čistě vzdělanostních důvodů. Jestliže drží Vladimír nad Tvou hlavou takový meč, tak mu řekni, že je ti lhostejné, jestli se na Youtube objeví takové video či neobjeví. Tvé voliče to nezbaví odvahy; mezi nimi jsou bezpochyby evangelisté, kteří se rovněž potají zabývají vodními sporty.Kromě toho vše lze odpustit.
O historii se vyjadřuj přesně a zřetelně, když se budeš pokoušet o zlepšení vztahů s Ruskem. Iniciátory protiruských sankcí se staly Spojené státy. Jsou to Spojené státy, kdo za sebou vede po desetiletí své spojence. Nejsou to "oni", kdo má vrátit Rusko zpět, jsi "ty i oni". Samozřejmě jen za podmínky, že jsi k tomu vážně odhodlán. Jak však můžeš vést za sebou ostatní, jestli tě tito "ostatní" přehlížejí?
Tvůj občasný přítel Emmanuel Macron se v pátek v Quebecu nechoval k tobě obzvlášť přátelsky. Mimika i posunky všech přítomných byl jaksi nekonformní. Bylo bolestivé se na to dívat. Kdosi se rozhodl změnit se.
Francouzský prezident prohlásil zamračeně: "Možná, že je americkému prezidentovi lhostejná jeho současná izolace, my však, v krajním případě, nebudeme proti, jestli nás zůstane jen šest". "Je to proto, že naše šestice představuje jednotné hodnoty, jež vytvářejí ekonomický trh, a představují především reálnou sílu na mezinárodním poli" (hovoříme opět o Německu, Francii, Británii, Itálii, Kanadě a Japonsku, jejichž celkový hrubý domácí produkt představuje 2/3 amerického.)
Jak můžeš ty, Donalde, když jednáš z tak slabé pozice, přesvědčit, v podmínkách izolace a zjevného pohrdání, Velkou sedmičku, aby někoho přijala mezi sebe? Je správné, že se chceš smířit s Ruskem. Špatné je však to, že provokuješ obchodní války, a svým rasismem, hrubostí a neznalostí odpuzuješ od sebe spojence. Namísto toho, aby ti pomáhali při správě světa, mohou vyhodit i tebe.
V Třebíči 3. července 2018.

HYSTERIE ZVANÁ "RUSSIAGATE" JE V USA NA VZESTUPU

10. june 2018 at 8:45 | VETERANUS

HYSTERIE ZVANÁ "RUSSIAGATE" JE V USA NA VZESTUPU. JE OPODSTATNĚNÁ?

Je třeba skoncovat s pošetilou rusofobií.

Moto: "Quem Deus perdere vult, dementat prius". "Koho chce Bůh zatratit, toho nejprve připraví o rozum".

Autorem článku v "The Nation" je Jack F. Matlock Jr. Je to bývalý velvyslanec USA v SSSR (1987 až 1991); je autorem knih "Reagan and Gorbachev: How the Cold War Ended" a "Superpower Illusions: How Myths and False Ideologies Led America Astray-And How to Return to Reality".

Ruský překlad článku byl uveřejněn na stránce https://inosmi.ru/politic/20180607/242420780.html. Z této verze jsem článek přeložil a v některých detailech i revidoval podle anglického originálu. Můj překlad není autorizován.

Považuji článek za velice závažný, a to i s ohledem na situaci, které jsem, dnes a denně, svědkem v našem veřejném informačním prostoru. Má svou aktuálnost i s ohledem na nadcházející summit NATO. Předpokládám, že ani ten se nevyhne "řinčení" atomovými zbraněmi. Pro naši zemi není od věci se nad fenoménem, v Americe nazývaný "Russiagate", zamyslet. Cožpak výroky českého generála, který s použitím "taktických" atomových zbraní už Rusku vyhrožoval, ještě předtím, než se ujal významné funkce v NATO, nejsou dost varovné?

Následuje překlad článku J.F.Matlocka:

˃˃˃V záhlaví článku uvedený výrok, který je chybně připisován Euripidovi, si připomínám vždy, když beru ráno do ruky "New York Times", a když tam čtu články zabývající se, tak zvanou, "Russiagate". Někdy jsou tyto články vytištěny velkými písmeny na první stránce nahoře. Téměř denně nám připomínají tu hysterii, která ovládla Kongres a velkou část našich médií.

Pro řečené uvedu jako příklad, jeden z mnoha z posledních měsíců, když na práh mého domu byla vhozena pošta ze 17. února. Mé rozhořčení nemělo hranice, když jsem otevřel "New York Times" a přečetl si záhlaví redakčního článku s názvem "Pane Trumpe, nepřipusťte, aby Rusové nebyli potrestáni". Sám jsem si položil otázku: "Konfrontovali vůbec redaktoři uveřejněnou informací s odpovídajícími fakty dříve, než napsali tento moralizující úvodník, v němž pokárali Rusko (nikoliv jednotlivé Rusy) za "vměšování se" do voleb, a ve kterém požadovali zpřísnění sankcí proti Rusku, a to v zájmu "ochrany americké demokracie"?

Nikdy jsem si nemyslel, že je náš politický systém, jež je podle všeobecného názoru disfunkční, natolik slabý, nevyvinutý a nemocný, že jej mohou poškodit dokonce jen škodu přinášející, trollové internetu. Je-li tomu tak, pak musíme hlídat mnohé další země, nejen Rusko.

Vinu samozřejmě nemají jen "New York Times". Názory jejich redakce (editorial attitude) jsou násobeny a zvětšovány mnohými "prostředky hromadných informací" (PMI) v USA , a to jak elektronickými, tak i tiskovými. Pokud v zemi neprobíhají hromadná jatka, tak CNN vede diskuzi jen na téma "Russiagate". Kongres i PMI uznávají jako neoddiskutovatelný fakt to, že Rusko se vměšovalo do voleb v roce 2016.

Jaké jsou skutečnosti?

1.Faktem je: jacísi Rusové zaplatili lidem za to, že se chovali jako on-line trollové. (Troll je ve skandinávské mytologii démonická bytost mužského nebo ženského pohlaví, nepřátelská bohům, lidem a všemu, co člověk vytvořil. Má poznámka.) Skutečností je to, že tito lidé umisťovali do Facebooku placená oznámení, a to jak v době prezidentské kampaně, tak i po jejím skončení. Tato oznámení představovala jen nepatrnou část toho reklamního materiálu, který byl v té době umístěn na Facebooku. Placená prohlášení tam umisťovali i po volbách, včetně těch, ve kterých se informovalo o demonstracích, konaných proti zvolenému prezidentu Trumpovi.

2.Skutečností je i to, že "Wikileaks" byla předána elektronická pošta z paměti Národního výboru Demokratické strany. Americké zvláštní služby, které zveřejnily v lednu 2017 zprávu na toto téma, byly přesvědčeny, že se do pošty vlámali Rusové a ti předali informace "Wikileaksu". Svá tvrzení ale nedoložily žádným potvrzujícím dokladem. I když budeme předpokládat to, že vlomení uskutečnili Rusové, byly poštovní zprávy pravé (genuine), což americké zvláštní služby potvrdily. Vždy jsem měl za to, že pravda nás osvobozuje, že však neponižuje důstojnost naší demokracie.

3.Skutečností je to, že ruský stát vytvořil sofistikovanou televizní službu (RT), která vysílá do zahraniční, včetně směrem k americkým posluchačům, zábavné programy, zprávy, i kladnou -"yes"- propagandu. Auditorium tohoto programu je o několik řádů nižší, než je tomu u "Fox News". Ve skutečnosti spočívá úkol RT v tom, aby prezentoval Rusko v příznivějším světle, než jak to činí západní PMI. Nikdo neprovedl analýzu toho, jaký vliv měla tato činnost na hlasování, existoval-li vůbec takový vliv. V lednovém dokladu z roku 2017 prohlásily americké zvláštní služby: "Neprovedli jsme ohodnocení toho, jaký vliv měla činnost Ruska na výsledky voleb roku 2016". Nehledě na to, tvrdí politikové i PMI, odvolávajíce se na tento doklad, že takové zhodnocení provedeno bylo.

4.Faktem je to, že mnozí vysoce postavení Rusové, ( i když v žádném případě nikoliv všichni) dávali přednost kandidatuře Trumpa. Avšak státní sekretářka HiIlary Clintonová srovnávala prezidenta Putina s Hitlerem, a požadovala, aby USA aktivněji intervenovaly v zahraničí, zatímco Trump říkal, že je s Ruskem lépe spolupracovat, než s ním jednat jako s nepřítelem. Nepotřebujeme závěry a úsudek profesionálních analytiků k tomu, abychom pochopili, proč považovali mnozí Rusové prohlášení Trumpa za bližší jejich myšlení, než tomu bylo s výroky Clintonové.

Co se mne osobně týká, pak většina mých ruských přátel a známých se na Trumpa dívala podezíravě, avšak všichni do jednoho nebyli spokojeni s rusofobií Clintonové a s prohlášeními Obamy, se kterými vystupoval po roce 2014. Oni považovali veřejná prohlášení Obamy o tom, že "Rusko nic nedělá", za urážlivá, nemající příčinu; co jiného, než urážkou je takové prohlášení? Zneklidnilo je nepokryté přání Clintonové, aby byla poskytnuta vojenská pomoc "umírněným" v Sýrii. Řadoví Rusové, a tím spíše úředníci Putinovy administrativy, chápali Trumpovy komentáře takto: usoudili, že vystupuje za zlepšení dvoustranných vztahů. A tomu byli nakloněni všichni.

Nic nesvědčí pro to, že by ruští vedoucí činitelé věřili v Trumpovo vítězství a že mohli mít bezprostřední vliv na výsledek hlasování. Tvrzení takového druhu nejsou nijak zdůvodněna. V lednové zprávě zvláštních služeb se ve skutečnosti říká, že ruští vedoucí činitelé, stejně jako mnozí další, předpokládali, že zvolena bude Clintonová.

Neexistují svědectví, že by Rusko svou činností mělo podstatný vliv na výsledky voleb. Zdá se, že nikdo neprováděl ani povšechný výzkum v této věci a neprovedl analýzu toho, jaký měla efekt na hlasování činnost Ruska. O tom se v hlášení zvláštních služeb hovoří naprosto jasně: "Ty systémy, na které se zaměřili ruští agenti, a do kterých se vlomil hekři, nebyly brány v úvahu při počítání hlasů". I bývalí ředitelé FBI James Comey a NSA Mike Rogers jednohlasně prohlásili ve svých výpovědích, že nemají důkazy o tom, že by Rusko svou činností ovlivnilo sčítání hlasů.

Neexistují rovněž důkazy o přímé součinnosti mezi předvolebním štábem Trumpa (ten lze sotva označit za dobře organizovaný a disciplinovaný) a ruskými zástupci. Zatím jen zvláštní prokurátor vznáší na FBI obvinění ze lži a z porušení práva, jež ale nemají vztah k volební kampani- jde o praní peněz nebo o odpor k tomu, aby byl někdo registrován jako cizí agent.

Jaké tedy jsou ty nejdůležitější skutečnosti, jež se týkají prezidentských voleb v roce 2016?

Ta nejdůležitější skutečnost, která je zahalena hysterií s "Russiagatem" spočívá v tom, že Američané zvolili Trumpa v plném souladu s Ústavou. Američané sami vytvořili kolegium volitelů, které umožňuje kandidátu s menším počtem voličů, aby se stal prezidentem, oproti tomu, kdyby vystoupil s kandidaturou v přímé volbě.

Předvolebními machinacemi s překreslováním volebních okruhů ve prospěch té či oné politické strany se zabývali Američané, nikoliv cizinci. Nejvyšší soud skandálně rozhodl, že je umožněno, aby byli financováni korporacemi ti kandidáti, kteří se ucházejí o politické funkce (a to znamená, že hudbu objednává ten, kdo platí, a ten také vládne svobodou slova! A korporace, to jsou přece lidé). Američané vytvořili senát, který vůbec není demokratický, jelikož neposkytuje proporcionální zastoupení těm státům, které mají poměrně nevelký počet obyvatel. Byli to američtí senátoři, kteří zavedli nedemokratické postupy, jež umožňují, aby menšina, někdy dokonce jednotliví senátoři, blokovali projekty zákonů a kandidaturu při schvalování do funkcí.

To samozřejmě neznamená, že je Trump pro zemi dobrým prezidentem jen proto, že si jej Američané sami zvolili. Prezidentská volba v roce 2016 a volba kongresu v sobě skrývají, podle mého soudu, bezprostřední hrozbu pro republiku. Je v nich skryta katastrofa, která bude tvrdou zkouškou pro náš systém překážek a rovnováhy (the checks and balances), který je zabudován do naší ústavy. Reálnou se tato katastrofa stala už jen proto, že jsou obě komory Kongresu kontrolovány republikánskou stranou, jež reprezentuje menší počet voličů, než který má opozice.

Osobně jsem pro Trumpa nehlasoval, domnívám se však, že obviňování Ruska z toho, že se vměšovalo do voleb, a tím že zhoršilo kvalitu naší demokracie, je směšným, patetickým a hanebným (ludicrous, pathetic, and shameful).

Je směšným proto, že neexistují žádné logické důvody pro předpoklad, že Rusové ovlivnili svou činností hlasování lidí. Když se v minulosti pokoušeli sovětští činitelé ovlivňovat volby v Americe, vedlo to k opačným výsledkům. Něco takového se obvykle stává vždy, když dochází k vměšování zvnějšku. V roce 1984 dal Výboru státní bezpečnosti (KGB) tehdejší sovětský vůdce Jurij Andropov druhý, co do významu, úkol: nedovolit, aby byl znovu zvolen Ronald Reagan. Prvním úkol spočíval v tom, aby byly odhaleny americké plány jaderných úderů na Sovětský svaz. Všechno to, co tehdy Sověti učinili, když zobrazovali Reagana jako militaristu a podněcovatele války (Andropov tehdy odstoupil od rozhovorů o jaderných zbraních), pomohlo Reaganovi k tomu, že zvítězil v 49 z 50 států.

Patetickým je to proto, že je jasné, že demokratické strana prohrála volby. Jestli počítat podle výsledků přímého hlasování, tak je vyhrála, ale prezidenti nejsou u nás volení přímým hlasováním. Obviňovat někoho za své vlastní chyby je jen příkladem ubohého sebeklamu.

Hanebným je to proto, že to znamená zbavovat se odpovědnosti. Takové obviňování brání demokratům, a těm republikánům, kteří chtějí mít ve Washingtonu odpovědnou vládu, jež se bude orientovat na realitu a která soustředí svou pozornost na praktické kroky, jež přivedou k zeslabení těch hrozeb našim hodnotám, a dokonce naší existenci v budoucnosti, jež vytváří Trump jako prezident. Konec konců Trump by se nemohl stát prezidentem, jestli by jej nenominovala sama republikánská strana. Sotva by byl také získal většinu ve sboru volitelů, kdyby demokraté nominovali nikoliv Clintonovou, ale někoho jiného, prakticky kohokoliv, a kdyby byli vedli svou kampaň gramotněji. Nechci tvrdit, že všechno to je spravedlivé a rozumné, avšak žijí vůbec takoví naivní lidé, kteří by předpokládali, že americká politika je spravedlivá a rozumná?

Namísto toho, abychom pohlíželi na věci tváří v tvář a žili současnou situací, tak organizátoři onoho "Russiagate", kteří jsou ve vládě a v PMI, odpoutávají naši pozornost od skutečných hrozeb.

K výrazům "směšný, patetický a hanebný" bych ještě dodal výraz "nebezpečný". Věc spočívá v tom, že dělat ze svého nepřítele druhou jadernou velmoc, Rusko, (ano,jsou zde dvě), je blízko politickému šílenství. Ke kategorii politických šílenství lze také vztáhnout popírání globálního oteplování. Avšak pouze jaderné zbraně, v důsledku toho, v jakém množství existují v Rusku i v USA, představují přímou a bezprostřední hrozbu pro lidstvo, nejen pro Spojené státy, ale i pro Rusko a pro "civilizaci". Plačtivým a často opomíjeným faktem zůstává to, že lidstvo poté, když objevilo jaderné zbraně, získalo možnost zničit samo sebe a připojit se tak k dalším, již vymřelým, živočišným druhům.

Při svém prvním setkání prezidenta Ronalda Reagana s generálním tajemníkem Michailem Gorbačevem oba souhlasili s tím, že " jadernou válku nevyhraje nikdo, a proto ji nelze v žádném případě začínat". Oba věřili v to, že jednoduché a zřejmé pravdy, včetně jejich přesvědčení, jim umožnily nasměrovat obě země na tu cestu, která vedla ke skončení studené války. Je potřebné velice pečlivě zvážit to, jak a proč se stalo, že vlády obou země ignorují v poslední době tyto jednoduché a zřejmé pravdy.

Musíme se vzdát současné nesmyslné rusofobie a postrčit prezidenty Trumpa a Putina k obnovení spolupráce ve věci jaderné bezpečnosti, nešíření jaderných zbraní, kontroly jaderných materiály a snížení jaderného vyzbrojování. To vše je v plném souladu s životními zájmy jak USA, tak i Ruska. Je to také základní otázka, na kterou se musí soustředit zdravě uvažující politikové a zdravě uvažující společenství.˂˂˂

Červen 2018.
 


JAK STALIN OBEHRÁL HITLERA V PŘEDVEČER VÁLKY

12. may 2018 at 10:49 | VETERANUS

JAK STALIN OBEHRÁL HITLERA V PŘEDVEČER VÁLKY

(Zpracováno s využitím článku "Германия укрепляла военную мощь СССР накануне войны" Jakova Alexejnika, uveřejněného dne 22.8.2016 na stránce http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_stalin_gitlera_pereigral_872.htm).

Přibližující se měsíc srpen vyvolá v probíhající hybridní válce, jíž je naše země účastna, jistě i komentáře k nejrůznějším událostem, jež jsou se srpnem spojeny. Myslím si, že mezi ně bude patřit i výročí podepsání tak zvaného "paktu Molotov-Ribbentrop". Ten je mnohými označován za preludium k zahájení, nejprve evropské, později i světové války. Určitě se najdou publicisté i u nás, kteří se nevyhnou účasti v jedné z operací této hybridní války. Nedílnou součástí oné hybridní války jsou totiž i ideologické operace (podle V. Čermáka PSYOP, někdy také PSYWAR). Soudobá ideologie využívá k vedení takových operací i historiografii. Jako na zavolanou pak přichází ta část historiografie, která nevysvětluje dějiny "sine ira et studio", jak to prosazoval už v prvním století letopočtu Říman Tacitus, ale která naopak pracuje s rigorózní jednostranností.

Chtěl bych ve svém článku, ve kterém jsem použil informace získané v ruských médiích, přispět k pohledu, který, podle mého soudu, vyvrací nebo zpochybňuje určitá "cliché", jež se dosti pevně ukotvila i v naší zemi. K takovým patří i tvrzení, že Sovětský svaz do poslední chvíle, než došlo k vpádu armády nacistického Německa na jeho území, posiloval dodávkami různých materiálů německé kapacity a tím umožnil Německu nejen pokračovat ve válce se západními státy, ale rozšířit ji i na válku celosvětovou.

Jestliže dnes bude vyprávěno o tom, že se na obraně Leningradu podílel také německý křižník, tak tomu pravděpodobně nikdo neuvěří. Křižník však se stal součástí Baltického loďstva rok před počátkem války. Kromě jiného bylo z něj v lednu 1944, v době, kdy byla prorývána blokáda Leningradu, dokonce vypáleno 1036 střel kalibru 203 mm na hitlerovská vojska.

Křižník patřil do třídy, v té době nejvyspělejších těžkých křižníků, nesl jméno "Lűtzov"; v roce 1940 byl prodán Sovětskému svazu za 106,5 milionů zlatých marek. Německé vlečné lodi jej 31. května 1940 přitáhly k leningradskému závodu číslo 189. Následně Němci dodali vybavení, jež bylo potřebné k dostavbě a dovyzbrojení křižníku. To zahrnovalo i několikaleté zásoby střeliva. Ve stejném roce byl přejmenován na "Petroplavlovsk". Mimochodem, tento křižník nebyl jediným plavidlem, které za války "střílelo po svých" ze sovětské strany.

Dvě desítky válečných plavidel, mezi nimiž byly torpédoborce, torpédové čluny, ponorky, strážní lodi, postavila Sovětskému svazu Itálie. Jako italské je samotní Italové přeplavili do sovětských přístavů, aby zde vytvořily základ znovu se rodící Černomořské flotily. Později bránily Oděsu, Sevastopol před fašisty, mezi kterými byli, kromě Němců, i Rumuni a vojáci římského Duceho.

Bohužel, vše toto je známo pouze profesionálním historikům. "Široké masy" jsou už dávno přesvědčovány (mnozí by řekli "oblbovány") v tom, že Sovětský svaz přikrmoval hitlerovskou říši, a proto tedy, spolu s ní, je odpovědný za rozpoutání Druhé světové války. Čím více se přibližuje datum 23. srpna, tj. den, kdy SSSR uzavřel s Německem smlouvu o nenapadení, tím hlasitěji se ozývá sbor těch, kdo se usilovně snaží prokázat, že tímto dnem byly zvednuty závory ke vzniku planetárního konfliktu.

Přitom je pomíjeno jako nedůležité to, že prvním, kdo podobnou smlouvu, jakou podepsal SSSR, podepsalo s Německem Polsko, za kterým následovala Francie, Velká Británie, Litva, Lotyšsko, Estonsko. A přesto nejsou obviňováni tak, jak je obviňován SSSR. Je však důležité dostat Stalina k jednomu stolu s Hitlerem, se všemi důsledky, které z toho plynou.

Je nutno zdůraznit, že když ztratilo vedení SSSR naději, že se podaří podepsat smlouvu se západními státy o kolektivní bezpečnosti, rozhodlo se jednat bez ohledu na kohokoliv a podepsalo s Německem smlouvu o neútočení; smlouva sice nepřidala Sovětskému svazu mezinárodní vážnost, ale umožnila, aby získal maximum toho, co bylo možno získat.

Tvrdí se, že se s dodávkami obilovin, nafty a dalších surovin se započalo okamžitě po podepsání smlouvy o nenapadení. Bylo tomu však jinak. 19. srpna 1939 byla podepsána úvěrová smlouva, podle které poskytlo Německo Sovětskému svazu úvěr ve výši 200 milionů marek, a zavazovalo se k dodání nejen obráběcích strojů a jiného průmyslového vybavení, ale i vojenské techniky. Avšak hospodářská smlouva, která položila právní základ dodávek, byla uzavřena až 11. února 1940. Rozhovory, které nebyly vůbec jednoduché, trvaly téměř půl roku. Německo skutečně potřebovalo sovětské suroviny a potraviny, při čemž tuto potřebu zostřil počátek války a anglo-francouzská blokáda Říše. Žádné překážky mezi SSSR a Německem, pro dodávky do Říše, nebyly, protože po pádu Polska měl SSSR s Německem společnou hranici.

Hospodářská smlouva se Sovětským svazem měla pro Německo nejen ekonomický, ale i politický význam. Její uzavření pomohlo Německu demonstrovat Velké Británii, že jsou její snahy organizovat hospodářskou blokádu Německa jednoduše naivní. Současně to ale mělo velice bolestivou nuanci: Německo se ocitalo vůči Sovětům v roli prosebníka. V SSSR to dobře chápali a nevzdali se možnosti diktovat své podmínky.

Moskva okamžitě zdůraznila, že je ochotna souhlasit s dodávkami, v Německu potřebného zboží, ale jen v tom případě, jestliže výměnou dostane možnost koupit vybavení pro závody, a navíc když podstatnou část dodávek bude tvořit nejnovější vojenská technika.

Pováleční němečtí historikové, mezi nimi Dietrich Eichholtz (1930-2016), když analyzovali situaci oněch let, přišli dokonce k závěru, že "Stalin měl v úmyslu získat ještě větší výhody…chtěl donutit Německo, aby jeho válečná ekonomika vyšší měrou pracovala pro SSSR", a že také usměrňoval vlastní činnost směřovanou ke zvýšení intenzity vyzbrojování pomocí "cílevědomého osvojení si německé technologie".

Němci považovali smlouvu z 23. srpna za výhodnější pro SSSR, než pro Německo, a proto trvali na tom, aby Sovětský svaz přikročil k dodávkám neprodleně. Přitom formulovali celkový plán nákupů v rozsahu 1 miliardy 300 milionů marek ročně. Lidový komisař zahraničního obchodu A.I.Mikojan však okamžitě prohlásil, že sovětské dodávky nepřekročí objem dávek z minulých let, tj. 470 milionů marek. Podle úsudku badatele V.J.Sipolse, měl tento údaj politický význam, jelikož neposkytoval Anglii, Francii a USA důvody k protestům vůči SSSR. Světová praxe těch let nepovažoval za hodné protestu, jestliže bojující země ponechávaly obchodní vztahy na předešlé úrovni. Takto postupoval Washington vůči Itálii a Japonsku, když tyto vedly válku s Habeší a s Čínou. Zvětšování obratu však bylo odsuzováno. Pro SSSR bylo existujícím momentem to, že Anglie a Francie, když vstoupily do války s Německem, chtěly dosáhnout toho, aby se skončilo s plněním sovětských objednávek. Podobně se zachovaly i USA. V této souvislosti zdůrazňuje V.J. Sipols to, že jmenované země "v podstatě pobízely sovětskou vládu k tomu, aby rozšířila objem obchodu s Německem".

První fáze rozhovorů však skončila neúspěšně. Koncem října 1939 se do Německa vypravila sovětská delegace v čele s lidovým komisařem stavby lodí I.F. Těvosjanem a jeho zástupcem generálem G.K. Savčenkem. Delegace měla jednat o zakoupení předmětů pro sovětské ozbrojené síly. Hlavním předmětem jejich zájmu byly vojenské novinky a složité stroje pro výrobu válečného materiálu. Těvosjan, když vedl rozhovory s Němci, kteří chtěli dosáhnout urychlení sovětských dodávek, se netajil tímto: "Naším úkolem je získat v Německu nejnovější vzory zdokonalených typů výzbroje a vybavení. Staré typy výzbroje kupovat nebudeme. Německá vláda nám musí ukázat všechno to nové, co má v oblasti výzbroje, a dokud to neuvidíme, nemůžeme vyslovit souhlas s těmito dodávkami".

Problém musel řešit sám Hitler. Ten nakonec souhlasil s tím, aby byla předvedena technika, která už se nachází v armádě. Nesměly však být předváděny vzory toho, co se nalézalo ve stadiu zkoušek. Těvosjana to neuspokojovalo. Podpis obchodní smlouvy se oddaloval. Tehdy vedení Říše znovu přistoupilo na ústupky, ale Němci začali udávat vědomě zvýšené ceny, aby alespoň tak potlačili zájem o novinky. V některých případech byly ceny zvýšeny 15 krát. Na to řekl 15. prosince 1939 A.I.Mikojan německému velvyslanci F. Schulenbergovi, že nebudou úspěšnými pokusy sedřít z Rusů tři kůže. Otázka byla postavena na ostří nože: uzavření smlouvy je odvislé od toho, bude-li německá strana ochotná dodat sovětské straně ty vojenské materiály, o které má zájem, či nebude-li k tomu ochotna; všechno ostatní je druhořadé.

Podle historika D. Eichholtze byl "Hitler nucen ustoupit ultimativním požadavkům Moskvy" a dát souhlas "dokonce na dodávky takové vojenské techniky, jež omezovaly německý program vyzbrojování".

Počátkem února 1940 bylo sděleno, že Německo je připraveno dodat vojenský materiál, a sdělit technické zkušenosti týkající se vojenství; tehdy i sovětská strana oznámila své konkrétní návrhy ke smlouvě. Němci je přijali okamžitě. Smlouva byla tedy podepsána 11. února 1940. SSSR se zavázal dodat zboží v hodnotě 430 milionů marek ve lhůtě 12 měsíců, Němci se zavazovali dodat vojenský materiál a průmyslové vybavení v stejné výši ve lhůtě 15 měsíců. Rozdíl třech měsíců je objasnitelný tím, že Němci potřebovali čas k výrobě toho, co jsme potřebovali my, zatímco my jsme mohli odeslat zboží ze státních zásob; jednalo se o přírodní a zemědělské zdroje. Sověti si však vyhradili právo přerušit dodávky, jestliže německé zpoždění překročí 20 %. První dodávka nafty a obilí do Německa se uskutečnila 1. dubna 1940, což mělo okamžitý efekt. Už v dubnu vzrostl německý export do SSSR, ve srovnání s březnem, trojnásobně, v květnu se dubnový export zdvojnásobil, a v červnu byl větší, než v květnu.

V květnu 1940, tedy po podpisu smlouvy o neútočení ze srpna 1939, byly z Německa do SSSR dodány dva letouny "Dornier-215", pět letounů "Messeschmidt-109", pět letounů "Messesschmidt-110", dva letouny "Junkers-88", tři letouny "Heinkel-100", tři letouny "Bücker-131", tři letouny "Bücker-133"; v červenci to byly dva letouny "Heinkel-100" a o něco později tři letouny "Focke-Wulf- 58". Je pochopitelné, že se nikdo nechystal použít tyto letouny k boji; byly určeny k tomu, aby byly prostudovány v odpovídajících konstrukčních kancelářích a laboratořích.

Byly rovněž dodány stolice pro zkoušky motorů, vrtule, výškoměry, zapisovače rychlosti, kyslíkové systémy pro lety ve velkých výškách, letecké fotografické kamery, přístroje pro určování přetížení při řízení letadla, letounové radiostanice se zařízeními pro komunikaci, radiové zaměřovače, přístroje pro přistání za snížené viditelnosti, akumulátory, nýtovací automatické stroje, bombardovací zaměřovače, komplexy trhavých a tříštivě-trhavých bomb. Příslušní výrobci získali 50 typů zkušebních zařízení.

Koncem května 1940 byl do Leningradu přepraven již vzpomínaný křižník "Lützov".

Námořnictvo SSSR získalo rovněž hřídele lodních šroubů, vysokotlaké kompresory, řídicí mechanismy, motory pro čluny, palubní elektrickou aparaturu, ventilátory, pocínované kabely, palubní medicínská zařízení, pumpy, akumulátorové baterie pro ponorky, systémy snižující vliv kolébání lodi na palubní přístroje, výkresy 280 mm a 408 milimetrových tříhlavňových palubních věží, stereo dálkoměry, periskopy, protilodní bombomety, nůžky pro stříhání drátových zátarasů na moři, magnetické kompasy, vzory min, hydroakustická aparatura, zařízení pro lodní kuchyně, dokonce palubní pekárny chleba, a mnoho dalšího.

Sovětské dělostřelectvo získalo dva komplexy těžkých polních houfnic kalibru 211 mm, baterii 105 mm protiletadlových děl s bojovým kompletem, přístroje pro řízení palby, dálkoměry, světlomety, dvě desítky lisů pro zpracování vystřelených nábojnic, dieselové motory, vzorek středního tanku. Velkou cenu mělo vybavení pro laboratoře, vzorky radiových spojovacích prostředků pro pozemní vojska, oděvy protichemické obrany, včetně ohni odolných, plynové masky, filtrovací zařízení, prostředky protiplynové ochrany, kyslíkové regenerační zařízení pro protichemické kryty, přenosné přístroje protichemického průzkumu, ohnivzdorné a protikorozní lodní barvy, vzorky syntetické gumy.

Říšské vedení plnilo pečlivě své závazky dodávek do SSSR zřejmě i proto, aby ukolébalo Stalinovu bdělost. Kromě toho spoléhalo na to, že v připravované válce zvítězí "bleskově" a nedá tak možnost Sovětům, aby využili toho, co získal. Avšak Sovětský svaz počítal s dlouhotrvající válkou a nakonec to byl on, kdo zvítězil.

Nafta a potraviny, které byly Německu dodány, byly spotřebovány rychle, avšak německé vybavení pracovalo pro sovětskou obranu po celou dobu války. Jestliže vezmeme v úvahu, že toho všeho bylo v Německu zakoupeno v předválečných letech za několik miliard marek, pak to skutečně mohlo, podle mínění německých historiků, "pomoci Sovětskému svazu k vybudování obranného průmyslu, který byl schopen vyrábět v době války více výzbroje, než Německo". Nejnovější vzory německé výzbroje pak posloužily k tomu, že sovětská výzbroj "za války často co do své kvality převládla nad německou".

Podle údajů z konce května 1941, dovezlo Německo z SSSR 1 milion tun naftových produktů, 1,6 milionu tun zrna, převážně krmiv, 111 tisíc tun bavlny, 36 tisíc tun pokrutin, 10 tisíc tun lnu, 1,8 tisíc tun niklu, 185 tisíc tun manganové rudy, 23 tisíc tun chromové rudy, 214 tisíc tun fosfátů, určité množství dřeviny, jakož i další produkty v celkové hodnotě 310 milionů marek. Částka, se kterou bylo počítáno v hospodářské smlouvě, nebyla dosažena.

Výčet toho, co získal SSSR v Německu, zaujme mnohem více místa. Podstatnou část německých dodávek představovalo vybavení závodů, při čemž to bylo komplexní vybavení závodů pro zpracování niklu, olova, pro slévárny kovů, pro chemické závody, cementárny, ocelárny. Bylo zakoupeno velké množství zařízení pro závody zpracovávající naftu, pro doly, včetně razicích strojů, kolem stovky exkavátorů, tři nákladní lodi, tanker na 12 tisíc tun, železo, ocel, ocelová lana, lano pro lanovky, dural, kamenné uhlí. Ohromující počet představoval počet kovo obrábějících strojů-bylo jich dodáno 6430 kusů. Pro srovnání se uvádí, že za celý rok 1939 dovoz takových strojů nepřevyšoval 3,5 tisíc kusů.

D. Eichholtz dospěl dokonce k závěru, že dodávky do SSSR takového množství nejnovějších obráběcích strojů silně oslabily německou ekonomiku, jelikož více než polovina vlastních obráběcích strojů už byla zastaralá.

Vyloženě vojenské dodávky představovaly podle hospodářské smlouvy téměř třetinu z celkového objemu dodávek. V.J.Sipols uvádí, že němečtí autoři kategoricky odmítají tvrzení, že Německo od ledna 1941 do SSSR nedodalo nic. Naopak: vše se "uskutečňovalo v rekordních rozměrech". Jestliže export ze Sovětského svazu do Německa představoval v dubnu-červnu 1941 130,8 milionů marek, pak import z Německa do SSSR převýšil 151 milionů. Jelikož platby byly realizovány během měsíce po dodávce, pak SSSR neuspěl převést do Říše více než 70 milionů marek za dodávky, které obdržel v květnu a červnu. Navíc, když se uváží platby podle různých věřitelských pravidel, pak SSSR "zůstal dlužen" Německu 100 milionů marek.

Nafta a potraviny, které byly exportovány do Německa, byly spotřebovány rychle, zatímco německé vybavení sovětských fabrik pracovalo pro sovětskou obranu po celou válku. Vezme-li se do úvahy, že v předválečných letech bylo zakoupeno zboží za několik miliard marek, pak toto, podle názoru německých historiků "pomohlo v mnoha směrech vybudovat obranný průmysl, který byl schopen vyrábět v době války větší množství výzbroje, než jaké vyrábělo Německo".

A nejnovější vzory německé výzbroje posloužily tomu, že sovětská vojenská technika " často převyšovala svou kvalitou techniku německou".

Ve světle výše řečeného lze položit otázky: "Kdo měl z uzavřené hospodářské smlouvy mezi Německem a Sovětským svazem, tedy smlouvy, která navazovala na onen "pakt Molotov-Ribbentrop", větší užitek? Byli to Němci, nebo Sovětský svaz?" A z hlediska dalšího vývoje událostí, které se začaly rozvíjet 22. června 1941 se lze ptát: "cui bono"? Kdo získal větší výhodu z dodávek, které byly vzájemně vyměněny mezi Německem a Sovětským svazem v době mezi 11. únorem 1940 a 22. červnem 1941?

Nemají pravdu ti ruští publicisté a historikové, kteří tvrdí, že v ekonomicko-politické partii, která předcházela střetnutí, probíhajícímu mezi 22. červnem 1941 a 9. květnem 1945, to byl J. Stalin, který obehrál Hitlera?

V květnu 2018.


K OTEVŘENÍ OČÍ NÁS NABÁDÁ VYSOKOŠKOLSKÝ PAEDAGOG

8. may 2018 at 17:46 | VETERANUS

K OTEVŘENÍ OČÍ NÁS NABÁDÁ VYSOKOŠKOLSKÝ PAEDAGOG


V Deníku "Právo"uveřejnil dne 5. května 2018 profesor Václav Klaus, u příležitosti dvoustého výročí narození německého filosofa Karla Marxe, článek, který byl nazván "Výročí Marxe je výzvou k otevření očí". V textu byla ona výzva ještě rozšířena o výzvu "k zamyšlení se" nad samotnou osobou tohoto myslitele a filosofického aktivisty, který ovlivnil život mnohých. Sám se k takovým počítám. Dokonce po 25 roků svého života jsem věnoval velké množství duševních i fyzických sil, abych se, v řadách politické strany, která nesla ve svém názvu slovo "komunistická", uvědoměle podílel na realizaci jedné ze základních myšlenek Marxe, to jest na úsilí o změnu světa, do kterého jsem se narodil.

V uvedeném článku napsal profesor Klaus, kromě jiného, také toto: "Marx a marxisté prosadili názor, že je nutno starý svět zbourat a začít jakoby od nuly, jinak, nově, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k obřímu společenskému dědictví, které je produktem minulých generací, bez pokusu navázat na minulost a spokojit se s dílčími změnami".

Jelikož Marxovo dílo mi nebylo zcela neznámé, již od svých sedmnácti let jsem se po jeho pracích pídil, a díky nakladatelství "Svoboda" jsem si v době po válce mnohé jeho práce mohl i pořídit, tak mne ona citovaná věta donutila k tomu, abych se výrokem V. Klause podrobněji znovu zabýval.

Díky Internetu, a jeho prostřednictvím i díky tam dostupné encyklopedii zvané "Wikipedia", jsem si z odpovídající stati o Karlu Marxovi "stáhl" několikajazyčné znění relevantního Marxova výroku. Kromě toho jsem znovu vzal do ruky své oblíbené dílo Emanuela Rádla "Dějiny filosofie" (Votobia, Praha, 2005).

Znovu jsem si potvrdil, že tvrzení Václava Klause, jak je výše cituji, je tvrzením při nejmenším nepravdivým. Netroufám si říci, že lživým, jelikož "lež je vědomá, úmyslná nepravda". Ze lži bývalého prezidenta obviňovat nechci. Pro úplnost svého tvrzení, že se jedná o nepravdu, uvedu to, co považuji za protiargument ve své polemice s V. Klausem. Přiznávám, že nemohu pochopit, jak může vysokoškolský pedagog neodlišovat význam takových sloves, jako je význam slovesa "změnit", od slovesa "zbourat". Vždyť sloveso je "takovým druhem ohebného slova, které vyjadřuje děj, činnost, stav a změnu stavu" (Malá čs. encyklopedie, Academia, Praha, 1987). Stačí jen nahlédnout do slovníku jazyka českého, aby byl zřejmý rozdíl ve významu obou sloves.

Je známo, že Marx je mnohými označován za "revolučního filosofa" (Rádl), některými za filosofa "aktivistického". Podle ruského vědce Balašova je podstata Marxova aktivismu vyjádřena v 11. tezi jeho práce o Feuerbachovi.

Podle Emanuela Rádla prohlašuje Marx v této tezi: "Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit".

V originále, tedy v jazyce, ve kterém práce o Feuerbachovi byla Marxem napsána, zní onen slavný, snad nejčastěji citovaný, Marxův výrok, takto: "Die Philosophen haben die Welt nur verschieden interpretirt, es kömmt drauf an, sie zu verändern." ( Thesen über Feuerbach, MEGA Abt. IV. Band 3, S. 21 https://de.wikipedia.org/wiki/Karl_Marx).

Pro znalce angličtiny, kterým profesor Klaus nesporně je, uvádím anglickou verzi "Philosophers have hitherto only interpreted the world in various ways; the point is to change it" (https://en.wikipedia.org/wiki/Theses_on_Feuerbach ).

Francouzi ji vyjadřují takto: « Les philosophes n'ont fait jusqu'ici qu'interpréter le monde, il s'agit maintenant de le transformer », (https://fr.wikipedia.org/wiki/Karl_Marx).

A Rusové takto : «Философы лишь различным образом объясняли мир, но дело заключается в том, чтобы изменить его»( Балашов Л., Философия).

Ani v jednom z těchto příkladů nepřekládají příslušné slovníky sloveso "verändern", "to change", "transformer" či «изменить», jako "zbořit, zničit". Z toho lze bez velkého úsilí dedukovat i činnosti lidí, které Marxovy myšlenky inspirovaly. Jestli oni lidé konali tak, že některé výsledky jejich činnosti lze vyložit tak, jak to činí profesor Klaus, pak to je třeba připsat na jejich účet, nikoliv na účet Marxe.

Konec konců žádný člověk, jen trochu obeznámený s myšlenkami Marxe, by jej nemohl považovat za ničitele, či bořitele světa. Dokonce jeho myšlenky o tom, že "komunistická společnost se vrátí k prvobytně pospolnému způsobu života", předpokládají, že se tento "návrat" uskuteční na "zcela nových základech, které budou obsahovat všechny výdobytky kultury a civilizace, které lidstvo má" (Balašov, ibid.).

Filosof Marx nebyl ve své snaze změnit svět originální. Už u filosofů-zakladatelů- antického Řecka se taková myšlenka nejen projevuje, ale je i realizována. Stačí se jen odvolat na Platóna, "největšího filosofa všech dob", a na jeho "Ústavu", podle které je "organizována katolická církev", a na kterou "se odvolávají i komunisté" (Rádl, ibid.).

S tvrzením Marxe o potřebě změnit svět, se vzácně ztotožňuje i současná hlava katolické církve, papež František. Ten v roce 2015 prohlásil: "Chceme změnu, reálnou změnu, strukturální změnu. Tento systém (papež měl na mysli současný ekonomický pořádek, poznámka má) je neúnosný" (Právo 11.78.2015). Takže řetěz, začínající kdesi u Platona ve 4. století před Kristem, se zatím uzavírá u katolického papeže ve století 21. po Kristu, při čemž zřejmě míjí naši bývalou hlavu státu.

A tak mi nezbývá nic jiného, než se ptát: "K čemu slouží podobné překreslování pravdy, jehož nákres sahá až snad k hranici o lži? Při tom se to děje při vzpomínce na dvousté výročí narození německého filosofa, kterého dokonce sami Němci, po vlastních zkušenostech z války vedené ke zničení "bolševismu", jakožto jedné z interpretací Marxových myšlenek, postavili v roce 2003 na 3. místo v pořadníku největších svých občanů!"

Druhým výrokem, na který musím reagovat, jsou slova V. Klause o tom, že Marx "předurčil, propagoval a svou vědeckostí legitimizoval" politický, ekonomický a sociální systém, ve kterém prožil V. Klaus "více než čtyři desetiletí svého života". Že by takový kritik Marxe nevěděl, že Marx poté, když vydal první díl svého "Kapitálu", už nevydal zpracovaný druhý a třetí díl Kapitálu, ke čtvrtému že jen shromáždil materiál. To nevydání 2.,3. a 4. dílu Kapitálu neučinil proto, že by "předstíral" svou vědeckost, ale proto, že nebyl spokojen s výsledkem své dosavadní práce na 1. díle, a na místo toho, aby pokračoval ve zkoumání ekonomického systému, dospěl k závěru, že člověk není jen "homo economicus". Že musí rozšířit záběr svého studia na takové obory, jakými byla matematika (chtěl získat odpovídající matematický aparát, diferenciální počet mu takový nástroj neposkytoval), a další obory lidského poznávání, které by mu umožnily další krok vpřed, to jest biologii, geologii, Vesmír apod. A když k němu přijížděli komunisté z celého světa a žádali jej, aby jim řekl, když už popsal kapitalismus, co je to socialismus a komunismus, tak museli s lítostí zjišťovat, že Marx už je ve svých myšlenkách někde docela jinde a požadované jim objasnit nemůže. A zřejmě ani nechce.

Jak by tedy bylo možné, že někdo v Československu mohl v době, kterou už V. Klaus zažíval, realizovat dílo Marxe, které bylo prezentováno jako "budování socialismu" podle Marxe? Nebylo tomu spíše tak, že někdo po Marxovi, podle svého vlastního pojetí, interpretoval, až do té doby publikované, myšlenky Marxe? Že třeba ani jeho "pokračovatelé", Lenin a Stalin v Rusku, komplexní dílo Marxe neznali, a že teprve po smrti Stalina němečtí sociální demokraté přivezli práce "raného Marxe" do SSSR, a že dosud Marxovo dílo, jako celek, není ještě ani v Německu, tedy v jeho vlasti, vydáno? O jakou predestinaci tedy šlo?

Za daleko nejnebezpečnější považuji Klausovu tezi, že "revoluční marxismus je i v současnosti naším zásadním nepřítelem". (Ponechávám bez povšimnutí Klausův pluralismus.) Taková teze se ve své podstatě rovná výzvě k vedení ideologické války. A ta, jak nás poučuje ne příliš vzdálená historie, snadno může přerůst ve válku skutečnou. Cožpak se příprava skutečné války obejde bez výchovy k nenávisti? O opaku poučoval už Carl von Clausewitz ve své práci "Vom Kriege"..

To si ctihodný pan profesor neuvědomuje, že od prohlášení o tom, že od myšlenek Marxe, a jinak než za myšlenky, nikoliv za činnost, nelze onen, blíže nedefinovaný "revoluční marxismus" dneška, považovat za "zásadního nepřítele", je jen krůček k tomu, aby tak byli označeni i lidé, ony myšlenky propagující, a aby s nimi, jako s nepřáteli, bylo naloženo? Cožpak profesor Klaus už zapomněl, jakou zkušenost v tomto směru přinesla historie Evropy v dvacátém století? Co potřeboval Adolf Hitler k tomu, aby na druhý den poté, kdy se stal kancléřem, začal vehementně realizovat své myšlenky, vyjádřené deset roků předtím ve svém "kampfu", a přikročil k fyzické likvidaci svých politických protivníků? Stačila k tomu jen jedna noc, kdy se vyspal z opojení mocí, která mu den předtím byla vložena do rukou, aby jako prvního, kdo překročil brány koncentračního tábora, určil Ernsta Thälmanna, předsedu strany německých komunistů.

A za ním následovala nepočítaná řada, která měla pokračování i v naší zemi. Nebylo náhodou, že na jednom z prvních míst "mužů určených k likvidaci", se ocitl i Dr. Vančura, později ex post kodifikovaný se zpětnou platností i československým zákonem, na kterém je i podpis Václava Klause, za příslušníka "zločinné organizace". A to vše se dělo pod hlavičkou, tehdy boje proti bolševismu, dnes asi boje s "revolučním marxismem". Forma se mění, ale podstata zůstává!

Stačí občas nahlédnout do diskusních stránek portálu "novinky.cz", aby bylo zřejmé, že i u nás by se našlo dost lidí, infikovaných podobnými tezemi, kteří by byli schopni, bez váhání, přeměnit odsuzující slova V. Klause "v činy"!

Lze souhlasit s tvrzením Václava Klause, že Marxovy myšlenky, byť v neúplné, a jednostranně, až negramotně interpretované, verzi, přispěly ke vzniku států, jež ve své době představovaly velkou část civilizovaného světa. A jako každé lidské dílo se nevyhnuly vršení chyb, které se někdy transformovaly ve zločiny. Neměl by ale zapomínat ani na to, že i posuzování činnosti těchto států by mělo být spravedlivé. To znamená, že by mělo, v duchu zásad formulovaných už v antice, respektovat princip suum cuique, tedy "každému, co mu patří, co jeho jest" (Cicero o povinnostech 1,5,15).

A posuzováno v globalizovaném světě "globálně", by tedy nemělo být vynecháno ani to, že byli tací, kteří, jsouce inspirováni Marxovými myšlenkami, vytvořili stát, který povznesl své národy ze zaostalosti až do úrovně síly, která dokázala v osudovém střetnutí se silami zla, do něhož byl svět přiveden nikoliv jakousi z vesmíru přicestovavší civilizací, ale lidským výtvorem, toto zlo porazit, což se reálně projevilo i tím, že může Václav Klaus dnes vyslovovat své myšlenky. Že ona vítězná síla byla vytvořena lidmi "naplněnými ušlechtilými ideály, kteří sice o jejich realizaci usilovali, aby nakonec zjistili, že se výsledek od jejich představ fatálně liší" (Orlando Figes, Lidská tragédie, Beta-Dobrovský Ševčík, Praha-Plzeň, 2000).

Nestálo by za to, aby i taková autorita, jakou nesporně Václav Klaus starší je, se zamyslela nad tím, právě v duchu onoho suum cuique, zda onen, jím tak zatracovaný marxismus, neobsahoval i ony "ušlechtilé ideály", jež, řečeno slovy národního umělce Karla Tomana, "vdechly víru a život milionům milionů netečných a tupých, a vrátily lidem radost poslouchat" (Karel Toman, Ty písni živá, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1957).

Devadesátiletý pisatel těchto řádků byl, už jako sedmnáctiletý mladík, rovněž inspirován ušlechtilými ideály Karla Marxe, a nelituje toho. Nemá zač se stydět. Nic z toho, co vykonával, se nepříčilo tomu, k čemu jej vychovali rodiče, kteří se živili jen prací svých rukou, a o čem byl přesvědčen, že sloužilo zemi, ve které se narodil. Proto také není ochoten brát na sebe vinu jiných, ač by jej snad k tomu quasi zákon, inspirovaný, v podstatě jen od minulostí se formálně lišící, třídní nenávistí, a podepsaný také Václavem Klausem, nutil! Už jen proto není ochoten odepsat byť jediný rok svého života, protože vždy jej inspirovaly ony ušlechtilé myšlenky, a vždy dokázal, i v nepříznivých situacích, "zatnout zuby a sdílet osud své země" (B.Pasternak, Doktor Živago), a dál pracovat na "národa roli dědičné".

Květen 2018.








ÚVAHA O ČERVENÝCH LAJNÁCH...NEJEN GENERÁLA PAVLA

2. may 2018 at 11:27 | VETERANUS

ÚVAHA O ČERVENÝCH LAJNÁCH…NEJEN GENERÁLA PAVLA.

Český generál Petr Pavel, toho času působící v cizím žoldu, poskytl 12. dubna 2018, prostřednictvím Vladimíra Mertlíka, periodiku REFLEX rozhovor, který lze, v jistém smyslu, považovat za jakousi "farewell address", tedy za proslov na rozloučenou. Ten pronáší k vybraným čtenářům Reflexu, eventuelně posluchačům odpovídajícího televizního kanálu, posléze i uživatelům Internetu, když se loučí se svým "džobem" v Bruselu, a krátce shrnuje doktrinální principy současné NATO.

Generál nezůstává nic dlužen rčení "koho chleba jíš, toho píseň zpívej"; "cuius panem edo, iIlius carmina edo", jak se říkalo ještě v minulosti evropské civilizace. Bylo by podivné a nevěrohodné, kdyby jen naznačil opak. Z čistě lidského hlediska jsou jeho stanoviska pochopitelná. Nic jiného od dobře placeného úředníka NATO očekávat nelze. Snad až odejde do důchodu, jak naznačuje, možná řekne pravdu o tématu, jemuž se v rozhovoru věnuje; jak to ostatně dělají mnozí američtí funkcionáři, když opustí, dobrovolně či nedobrovolně, své funkce.

Názor na to, jak rozumět jeho dnešním slovům, respektive tomu, co jím nebylo vyřčeno, ale co lze číst mezi řádky, si musíme udělat my sami, čtenáři jeho slov. Pokusím se o vyslovení názoru, jak rozumím jeho slovům, a současně k tomu vyjádřím své stanovisko k některým jeho tvrzením.

Nechci se zabývat výroky generála, jejichž chápání není jednoznačné už jen proto, že nejsou nikde definovány, nebo kde diskuze o jejich definicích nebyla ještě zahájena, a přesto jsou nám předkládány jako pravda. Zdá se mi, že od dob Řeka Sokrata, který naléhal na to, že "máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů", tedy definic (Emaunuel Rádl, Dějiny filosofie, Starověk a středověk, str. 137, Votobia Praha, 1998), uplynula příliš krátká doba na to, abychom měli právo očekávat, že pronikl tento Socratův požadavek též k českému generálovi, vzdělávaného jak v "totalitním" státě, tak ve státech "demokratických". Mám na mysli takové výrazy, jako "strategické soupeření", "strategická doktrína", "globální stabilita", "bezpečnostní garance".

Co ale nechci přejít, je tvrzení o jakýchsi "červených lajnách" a o "bezprecedentních bezpečnostních garancích", jež nám údajně poskytuje NATO.

Jistý konkrétní příklad "červených lajn" nám mohly poskytnout události z dubna 2018. V onom měsíci byly bombardovány objekty na území Sýrie vojenskými silami USA, Velké Británie a Francie. Kladu otázku: "Nebyly podobnou červenou linií ("lajnou"), vytýčenou tentokrát jiným suverénem, než za jakého je generálem Pavlem zřejmě považováno NATO, prohlášení náčelníka Generálního štábu RF generála Gerasimova?" Gerasimov prohlásil, že Rusko odpoví na americké přepadení Sýrie a bude sestřelovat všechny rakety, ať už budou odpáleny z jakékoliv platformy. Což jinými slovy znamenalo, že budou sestřelována odpovídající letadla-nosiči odpálených raket, a že bude zahájena palba na americké lodě, ze kterých budou rakety odpáleny. Což by de facto bylo představovalo přímou vojenskou konfrontaci Ruska se státy, které se účastnily úderu na cíle v členském státu OSN. To se naštěstí nestalo a k válce nedošlo. A tyto tři státy nemusely přikročit k dalším krokům, podobným těm, kterými kráčelo vedení Sýrie, když byla jejich země přepadena a kdy zaangažovalo své prostředky PVO k odražení úderů raket.

Krátce po projevu Gerasimova došlo, podle slov ministra Lavrova, ke kontaktu amerických a ruských generálů, a američtí generálové byli seznámeni s tím, co jsou pro Rusko v Sýrii reálně, nikoliv virtuálně, ony "červené linie". Načež se tito američtí generálové postarali o to, aby tyto linie nebyly narušeny. Dokonce to vedlo k tomu, že ministr obrany USA Jim Mattis převzal do svých rukou otěže řízení celé operace, a postaral se o to, že se nezákonný americký úder ukázal natolik nevýznamný, že se nedotkl klíčových objektů, tím spíše ne vojenských objektů, ať už to byly objekty sýrijské, ruské či americké. Je dvojnásobně důležité uvědomit si to, že to učinil člověk, který má přezdívku "vzteklý pes" ("Mad Dog"), a který si v této situaci vedl daleko rozumněji, než všichni ostatní. A který nakonec prohlásil, že "nesmíme dovolit, aby se nám kontrola nad situací vymkla z rukou". A tento záměr byl, za součinnosti druhé strany, realizován.

Neměli bychom očekávat od generála Pavla, že nám sdělí konkrétně, co jsou ony "červené lajny, za něž už Rusko nesmí"? Zcela nejasným je pro mne toto tvrzení generála Pavla i z jiného důvodu. Lze je totiž interpretovat i tak, že se samotné NATO , jež není státem-členem ani OSN, ani její Rady bezpečnosti , staví do pozice světového suveréna, a přisvojuje si právo určovat, bez toho, že mu byl k tomu udělen Radou bezpečnosti odpovídající mandát, co představují ony "červené lajny", které nesmí člen Rady bezpečnosti překročit. Neuzurpuje si NATO pravomoc, kterou má jediný mezinárodní orgán, tj. Rada bezpečnosti OSN? Nestaví se tak NATO nad Radu bezpečnosti?

Abych výše uvedené otázky ještě rozšířil, pak bych se ještě zeptal generála Pavla: "Koho máte na mysli pod slovem "Západ", který má ony "červené lajny" stanovit? Lze Vaše slova chápat tak, že v pojetí NATO, které v jistém smyslu představujete, už takový orgán, jakým je Rada bezpečnosti, a vůbec Charta OSN, jsou pro řešení podobných krizí irelevantní? Nenaplňuje se Vašimi slovy obava Ruska, že NATO si přisvojuje funkce, které mu nepřísluší, a která podobnou činností jen naplňují ruské tvrzení, že NATO není samo o sobě vnímáno jako hrozba, ale že je tak vnímána jeho snaha přisoudit si podobné globální funkce?"

Neměl by generál Pavel vysvětlit, zda právě tato činnost NATO nemůže být v Rusku považována za "existenci konkrétního válečného nebezpečí", které ruská vojenská doktrína spatřuje právě ve "snaze dát silovému potenciálu NATO globální funkce, jež jsou realizovány cestou porušení mezinárodního práva"? Netvoří právě součást základních ustanovení mezinárodního práva to, že je to jedině Rada bezpečnosti OSN, a tedy nikoliv nějaká regionální organizace, či jakýsi nedefinovaný subjekt pod názvem "Západ", oprávněná k tomu, aby vytyčovala jakési "červené lajny", které nesmí překročit Rusko, ani nikdo jiný? Nezapomněl už generál Pavel na to, že, jako jeden z důsledků druhé světové války, bylo vytvoření základních principů dosud platného mezinárodního práva?

Druhým podstatným momentem z rozhovoru generála Pavla, jež chci komentovat, jsou slova o tom, že "země naší velikosti si nemůže dovolit luxus snů o jakési neutralitě či samostatném fungování", a že "NATO je naší bezpečnostní garancí, nejvyšší, jakou jsme kdy měli". První tvrzení vyvrací už náš soused na jihu, Rakousko. To mělo v roce 1983 7,55 milionů obyvatel a rozlohu 83849 km2 . Česká republika měla ve stejné době 10,322 milionů obyvatel a rozlohu 78864 km2 . Rakousko se při tom v říjnu 1955 prohlásilo neutrálním státem a je jím dodnes, zatímco Česká republika podobnou šanci promarnila nejpozději v roce 1989. A když si takový "luxus snů" mohlo dovolit Rakousko, proč by nemohl být dopřán České republice?

Druhý můj argument zpochybňující tvrzení, že nejvyšší míru zajištění naší bezpečnosti poskytuje členství v NATO, je hypotetický a opírá se o historickou zkušenost. Přehlíží třeba zkušenosti roku 1938, kdy některé, nikoliv nevýznamné, státy, které by měly být dnes součástí jakéhosi systému, zajišťujícího bezpečnost naší země, nás bezohledně vydaly do rukou nepřítele. A že to byl nepřítel, který se netajil genocidními plány vůči velké, především slovanské, části obyvatelstvu této země. Jak a proč máme věřit tomu, že by se podobná situace nemohla nikdy opakovat? Jaké máme záruky, že bude respektována zásada, že "činy mají být v souladu se slovy" ("verbis opera concordare debent").

Navíc není tento argument podepřen reálným, nikoli virtuálním, hodnocením nebezpečí, které mohou potenciálně naší zemi hrozit. Už zkušenost migrační krize roku 2015 ukázala nad jakoukoliv pochybnost, že NATO není konstruováno k tomu, aby podobným nebezpečím čelilo. Už jen proto ne, že představuje jen jistou, exklusivní, část Evropy. Generálu Pavlovi by stačilo, aby si oživil vyjádření prvního generálního tajemníka NATO, a aby mu bylo, spolu se čtenáři jeho slov, jasné, k jakému účelu byla organizace, které je dnes zaměstnancem, založena. Myslím, že neuškodí, když ocituji slova prvního generálního tajemníkaHastingse Ismaye, že úkolem NATO, pro který bylo založeno, bylo "udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi".

Jestli tedy hovoří generál Pavel o jakýchsi "červených lajnách", za které už "Rusko nesmí", pak by neškodilo, aby si připomněl existenci i jisté "geografické lajny", a tou je to 29. poledník východní délky Ten dělí kontinent, zvaný "Evropa", na západní a východní polovinu. A že by, jako voják, pro kterého by mapa měla být důležitou pomůckou, měl čtenářům a posluchačům svými výroky v libovolném svém interview, prokázat, že respektuje i ty vědecké poznatky, které definovala věda zvaná "geografie". A když už naznačuje existenci jakýchsi "červených lajn", pak by měl nám všem "nalít čisté víno".To podle publikace "Lidová rčení" Jaroslava Zaorálka, ČSAV, Praha, 1963, znamená v českých zemích "říci pravdu"!

V Třebíči v květnu 2018.

BYL KAREL MARX OPRAVDU TEORETIKEM KOMUNISMU?

22. april 2018 at 16:50 | veteranus

BYL KAREL MARX OPRAVDU TEORETIKEM KOMUNISMU?

Moto: Teorie (spolu s praxí) je jednou z filosofických kategorií, která odráží duchovní a materielní stránku historicky-společenského procesu poznávání a přetváření přírody a společnosti. (Malá čs. encyklopedie, VI., Academia Praha, 1987).

V deníku "Právo" byl dne 14.4.2018 publikován článek nazvaný "Marxova socha rozdělila Trevír".

Bylo vzpomenuto 200. výročí narození "německého filozofa a teoretika komunismu", Karla Marxe, který se v Trevíru 5. května 1818 narodil.

Slova, která uvozuji v předešlé větě, mne pobídla k tomu, abych "zalovil" v "harddisku" svého mozku, a v dostupných zdrojích, a zabýval se tvrzením autora článku v "Právu", tj. "ČTK,zr" , že Marx byl též teoretikem "komunismu".

Nejprve jsem se obrátil o radu k dílu Emanuela Rádla "Dějiny filosofie, Novověk". Knihu vydala Votobia v roce 1999 v Praze. Kromě toho jsem si ověřil v Malé československé encyklopedii, vydané ČSAV v roce 1987 v Praze, že Emanuel Rádl nebyl nijak spojen s "komunismem", ale že to byl český idealistický filosof, původním vzděláním biolog, profesor Univerzity Karlovy. V Rádlově díle jsem našel potvrzení toho, že byl Karel Marx (1818-1883) filosofem, dokonce "revolučním filosofem". Podle Rádla se projevil jako "aktivistický filosof", jelikož tvrdil, že "se nejedná o to, svět vykládat, nýbrž jej změnit". Je téměř příznačné, že téměř dvě století po Marxovi vyslovil podobnou myšlenku o potřebě změnit svět, i současný papež František. Ten v roce 2015 deklaroval, že "něco není se světem v pořádku, když je tolik lidí, jejichž důstojnost není respektována, tolik rolníků bez půdy, tak mnoho rodin bez domova, tolik dělníků bez práv". To vše, podle papeže, zřejmě rovněž nikoliv marxisty, opravňuje k tomu, aby byl proklamován požadavek na "reálnou změnu, strukturální změnu", protože současný "systém světa je neúnosný" (Právo, 11.7.2015).

Vliv Marxe se, kromě jiného, projevil podle Rádla v tom, že "osvobodil dělnictvo, zreformoval Evropu, převrátil Rusko", aby se posléze stal "oficiálním filosofem bolševického Ruska". Jedním z důsledků této přeměny, dříve v pojetí ostatního světa zaostalé země, bylo to, že tato země mohla sehrát rozhodující roli při záchraně euro atlantické civilizace před praxí politického hnutí, jež se zrodilo v západní Evropě, a které bylo uchváceno chimérou vlády nad světem.

Bohužel, nenašel jsem u Rádla ani náznak toho, že by označil Marxe za "teoretika komunismu". Vysvětlení toho, proč se tento filozof nepropracoval ke skutečnému tvůrci toho, co je autorem článku v Právu nazváno "teorií komunismu", mi do jisté míry poskytl článek, který jsem nalezl v elektronické verzi novin «Завтра» , číslo 42 z roku 2012 (http://www.zavtra.ru/content/view/spartak-nikanorov-nash-parovoz-vpered-letit/).

Autorem článku je Spartak Petrovič Nikanorov (nar. 30.8.1923). Je to jeden z tvůrců ruského systému protivzdušné a protiraketové obrany (PVO a PRO), je tvůrcem metody "řízení řízením", tedy prací, jež jsou vysoce ceněny a žádány. Je pokládán za patriarchu ruského konceptualismu. V článku hodnotí vývoj událostí v Rusku z pohledu systémově dynamického. (Má poznámka: Konceptualismus, jakožto přechod mezi realismem a nominalismem, učil, že pojmy jsou věcmi rozumového světa, nikoliv přírodními. E. Rádl, ibid).

Spartak Nikanorov v článku, a v diskuzi o něm, vypráví o věcech, které, přiznám, jsem neznal, ač jsem se od svého mládí dost osobou Marxe, a jeho díla, zabýval.

Marx, podle Nikanorova, ještě když žil v Německu, sestavil pod vlivem Engelse plán svých prací. Plán měl 20 bodů, a každý z nich představoval ty politické, ekonomické, filosofické problémy, které hodlal prozkoumat. Prvním bodem v onom plánu byla analýza a detailní prozkoumání kapitalistické společnosti. To znamená, že Marx viděl svou roli v přesném vědeckém objasnění především toho, co je evropský kapitalismus a jak je konstruován. Chtěl prozkoumat, jak vznikla epocha kapitalismu, jak dlouho bude trvat, jaké formy získá a tak dále. Začal svůj plán přesně plnit a skončil svou práci prvním dílem "Kapitálu". Ten byl, za podpory Engelse, vydán v němčině. Srovnáním tohoto díla s jeho úmyslem, jak by prezentován oněmi 20 body, tvořil pak svazek, který vydal, jen čtvrtinu prvního bodu. Proto poté, když vyšel první díl Kapitálu, začal pracovat na díle druhém, třetím a čtvrtém.

Shromáždil obrovský faktografický materiál. Z jakýchsi důvodů však nepředal do tisku už zpracovaný druhý a třetí díl "Kapitálu". Co se týče čtvrtého dílu, tak pro něj jen shromáždil materiál; byla to celá kniha poznámek a nástinů, která se nehodila pro vydání.

Ale marxistů se v té době objevilo mnoho po celém světě, zvláště pak v Evropě i v Rusku. Přijížděli k Marxovi do Londýna a žádali jej, aby jim objasnil, co to vlastně je socialismus, hlavně pak, jak jej vybudovat. Říkali mu: "Jsme komunisté! Ale první díl hovoří pouze o kapitalismu! Co se týče kapitalismu, to jste nám objasnil, avšak vysvětlete ještě, co je to socialismus". Oni tazatelé ani neuvažovali o tom, že by požadovali od Marxe vysvětlení nějaké teorie komunismu. Byli by se zřejmě spokojili tím, kdyby jim Marx zpracoval "teorii socialismu". O to se později, poučuje mne Rádl, pokusili Vladimír Lenin a jeho největší následovník Josif Džugašvili-Stalin. Lenin tím, že "postavil do popředí Marxovo učení o revoluci a revoluci provedl", a Stalin tím, že "formuloval praktičnost ještě určitěji: "theorie je zkušeností dělnického hnutí všech zemí, vzatého z nejvšeobecnější formě" (Rádl, ibid).

Marx se ale místo toho, aby začal pracovat na teorii socialismu či komunismu, začal zabývat matematikou. V Rusku vydala profesorka Moskevské státní univerzity Sofie Alexandrovna Janovská knihu "Marxovy matematické rukopisy". V této knize odhalila zajímavou věc: ideolog, ekonom, badatel v oblasti sociologie, filosof- a najednou se zabývá matematikou! Při tom se jí zabývá velice seriózně. Zřejmě Marxe inspirovala zásada, kterou formuloval Kant, že "v každé vědě je tolik vědeckosti, kolik je v ní matematiky" (Rádl, ibid.). Což, bohužel, neinspiruje současné quasi vědce, oblékající se třeba do plášťů "politologů"!

To však není všechno. Souběžně s tím se zabýval geologií, biologií, Vesmírem. A to v době, kdy k němu přijíždějí z celého světa komunisté a socialisté, a žádají jej, aby vydal další svazky "Kapitálu". Podle všeho jej toto všechno velice stresovalo. On už tehdy pochopil, že tehdejší ekonomický systém Evropy je složitější, než se domníval, a že nemá nástroje k tomu, aby adekvátně popsal tento systém. Matematikou se začal zabývat proto, že doufal, že v ní najde mohutný nástroj, s jehož pomocí bude možné provést potřebné výzkumy.

Jeho očekávání se však nenaplnila, jelikož si jako nástroj zvolil diferenciální počet; ten však byl zcela nevhodný pro popis ekonomických jevů. Navíc si potvrdil myšlenku, že nelze člověka prezentovat jen jako homo economicus. Nabyl přesvědčení, že ekonomie, sociologie, psychologie, geologie, biologie- že toto vše je ve fenoménu člověka vzájemně propojeno, že toto vše je třeba brát do úvahy. Právě proto považoval přínos druhého dílu "Kapitálu", který už byl napsán, za bezpodstatný. Nestalo se tedy nikoliv to, že jej nemohl vydat, on to prostě považoval, z hlediska vědecké poctivosti, za nemožné.

Avšak pro Engelse, jako pro člověka činu, milovníka života, dosti velkého byznysmena, známého politika a svérázného myslitele, byly na prvním místě úvahy o politické účelnosti. Je však pravdou to, že se sám nikdy nedostal na úroveň Marxe, co se týče chápání podstaty věcí. Něco takového bylo pro něho nedosažitelné.

Jakmile se Engels dozvěděl, že Marx zemřel, okamžitě se odebral do jeho domu a u okna uviděl svazek rukopisů. Zeptal se Marxovy dcery: "Co to je?" A ona mu vyprávěla: to je takovýto svazek, toto takový… Požádal ji, zda si může tyto svazky vzít. Dovolila mu to. Tak se stalo, že osobně sice Marx žádnou závěť nenapsal, neexistovala tedy žádná jeho prosba vydat po jeho smrti rukopisy nebo je dopracovat, nebo upoutat na ně pozornost; nic takového neexistovalo. Tak velká byla jeho nenávist k rukopisům. Avšak F. Engels se rozhodl, že je vydá jménem Marxe a tím vytvoří, pro tehdejší početné, socialisticko-komunistické činitele, ideově-politický obzor. A tím nabyla tato vnitřní a skrytá Marxova tragédie, o které Engels dobře věděl, uzavřený a hluboký charakter. Dnes je tedy zřejmé, že metoda, pomocí které Marx zkoumal tuto obrovskou a mimořádně složitou oblast, nebyla přiměřená. Je zřejmé, že k takovému poznání dospěl Marx už při ukončení práce na prvním díle, kdy pochopil, že s pomocí toho aparátu, který měl k dispozici pro své myšlení, nemůže nic jiného vytvořit.

Je zajímavé, že když začali v nynějším Německu zkoumat Marxův archiv, tak se vyjasnilo, že byla publikována jen polovina toho, co napsal on sám a jeho korespondenti. Druhá polovina nebyla publikována nikdy. Údajně se v Německu připravuje vydání kompletního Marxova archivu.

Před dvaceti lety uveřejnily "Listy", dvouměsíčník pro kulturu a dialog, překlad článku Johna Cassidyho, ekonomického spolupracovníka týdeníku "The New Yorker", s názvem "Návrat Karla Marxe" (Listy 2/1998). Kromě jiného Cassidy v článku napsal: "Marxovo dědictví bylo zatemněno neúspěchem komunismu; ten však neležel v centru jeho zájmu. O tom, jak by měla fungovat socialistická společnost, napsal jen málo, a ani to se nedalo použít. Marx studoval kapitalismus, a podle toho by měl být posuzován. Lenin a jeho soudruzi to zjistili brzy po dobytí moci…Jeho knihy budou stát za čtení, pokud potrvá kapitalismus".

Už tyto věty by byly odpovědí na otázku, zda byl či nebyl Marx "teoretikem komunismu".

Mne však zajímalo, zda Marx svými myšlenkami pokračuje ve svém díle i dnes, zda i nadále "reformuje Evropou a převrací Rusko". Proto jsem na tuto otázkou hledal odpověď právě v zemi, kterou dokázal před sto lety "převrátit". Usoudil jsem, že některé informace, které jsem získal v nedávné době, stojí za zveřejnění v mém vlastním blogu, když jinou možnost, jak je zveřejnit, nemám. Jedná se o ty, které jsem nalezl v materiálech, jež publikuje "Akademie Trinitarizmu" (www.trinitas.ru). Jedná se konkrétně o ty, které jsem nalezl v článku S.N.Někrasova. Článek má název "Nový socialismus, neb buď s bohem, socialisme! Úvahy o koncepci "nového socialismu" A. G. Dugina" (Некрасов С.Н. «Новый социализм» или прощай, социализм! Размышления по поводу концепции «нового социализма» А.Г.Дугина // «Академия Тринитаризма», М., Эл № 77-6567, публ.11848, 22.02.2005).

Uvedu tedy v dalším některé výňatky z článku, které mají, jak se domnívám, jistou souvislost s tématem mého článku o Marxovi, jako o "teoretikovi komunismu". A mohly by být i inspirativní pro současnou českou levici, jmenovitě pro komunistickou i pro sociálně-demokratickou stranu.

Za našich dnů nepřemýšlí o socialismu jen lenoch, píše Někrasov. Dokonce rádio "Svoboda" se vrátilo ke svému zamilovanému tématu. V porovnání s počátkem 90. tých let není k tomu zapotřebí obzvláštní průkopnické drzosti: krach liberálních reforem v největší zemi světa znovu vzkřísil v lidech vzpomínky na sovětskou epochu; i celkový obrat vektoru světového vývoje, vzbudil, v očích části inteligence a administrátorů nejvyššího stupně, naděje na to, že dojde ke státnímu zásahu do ekonomiky. Diskuze, která proběhla před světem skrytě a neviditelně, dále pak předvolební čekání na vlastního "Pinocheta" a objevení se na světě, záhadné a současně jednoznačné, postavy ruského prezidenta- to vše mluví o tom, že komunismus není pohřben a socialismus, jako jeho přízrak, znovu kráčí po "matičce Rusi". Tím nejbezpečnějším a nejpříhodnějším je pro ty, kdo dokázali ve svých myslích zaznamenat nově vzniklé okolnosti, přemýšlení o nemarxistických variantách socialismu pro Rusko.

Pozornost si zaslouží nový kabát socialistického strašidla: ten se zjevuje v čalounění, kterým jsou potaženy skutky a ideje sociálně-demokratických stran Západní Evropy. Dokonce náruživí liberálové z bývalé Meziregionální skupiny poslanců přiznávají: "Ano. Je tu zjevný socialismus. Je to něco jiného, než kapitalismus v USA"; socialismus figuruje v odvážné utopisticko-prognostické formě publicistiky. Ta už je unavena konspiračními konstrukcemi devadesátých let o "velké válce kontinentů", je unavena euroasijskou frazeologií. Je bezbarvá na pozadí euroasijských návštěv a činnosti ruského prezidenta. Je nakonec unavena pravoslavnou uzavřeností (esoterismem), již si v plném rozsahu osvojili profesionální agitátoři a propagandisté Ruské pravoslavné církve.

Krátce řečeno: socialismus se znovu stává módním slovem. Právě proto je včasné rozloučit se s tou jeho podobou, jak jsme ji znali ve XX. století. Pravdu měl Ronald Reagan, když říkal: "Zanechme minulosti sovětský státně byrokratický socialismus a stalinisty, kteří trpí nostalgií po něm". Zapomeňme na eurokomunismus sedmdesátých let, zapomeňme na gorbačovské hodnoty "socialismu s lidskou tváří" osmdesátých let. Píseň, kterou zpívali tradiční komunisté a demokraté, autor má asi na mysli píseň o "spojujících se proletářích", už odezněla. Patrioti a státní činitelé devadesátých let nyní vstupují nesměle na půdu socialismu. Avšak půda jakého socialismu se pro ně nestane jen navátými pohyblivými písky?

Buržoasie uskutečnila v první fázi svého vývoje, jak to známe nejen z "Manifestu komunistické strany", radikální převrat: vytvořila celosvětový trh a spojila do jednoho celku rozervané části světa. Už v roce 1847 bylo konstatováno, že se při tom podobala kouzelníkovi, který se sice zaklínal nadpozemskými silami, avšak nedokázal se s nimi sám vypořádat.

Za více než 150 roků se postavení kouzelníka změnilo nepatrně- byly vyvolány dvě světové války, zkrachovala všechna křižácká tažení a náboženské války proti komunismu. Světová globalizace učinila z výroby i ze spotřeby věc skutečně kosmopolitní. Marx ani Engels nám nemohou dát vyčerpávající odpověď na otázku jak se podaří světové buržoasii vypořádat se s rozličnými krizemi vlastního globalizovaného života?

K zodpovězení takové otázky je přesto třeba se vrátit zpět do doby Marxe. Tento myslitel, nejen že nevytvořil "teorii komunismu", jak tvrdí autor článku v "Právu", ale dokonce ani pozdější jeho interpretové a praktici ji nevytvořili. Ani sociální demokraté, ani bolševici, ani ostatní přívrženci marxismu, neměli přístup k veškerému Marxovu dědictví. Dnes je známo, že dokonce i V. Lenin i J. Stalin pracovali jen s texty tak zvaného "pozdního Marxe". Lze se tedy oprávněně domnívat, že rigoróznost a formálně-logická jednoznačnost stalinismu, jeho orientace výlučně na revoluční metody a na velitelsko-administrativní systém správy,což bylo chybné, a bylo oprávněně nazváno "totalitou", že to vše bylo determinováno koncepčními konstrukcemi pozdního, nikoliv raného, Marxe.

Vliv raného Marxe se v Rusku projevil teprve poté, kdy němečtí sociální demokraté předali do SSSR rukopisy raného Marxe (jeho "Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844" byly v SSSR vydány až v roce 1956!). To se stalo ve stejné době, kdy byl odhalován "kult osobnosti" Stalina na XX. sjezdu KSSS. Referát Chruščova na sjezdu byl tajný a byl ovlivněn humanistickým pathosem Marxe. Celá chruščevosko-gorbačevská přestavba vycházela z nutnosti demokratizace, a byla tedy celá vybuzena pracemi, dříve neznámého raného Marxe. Raný Marx se v době chruščovovské oblevy i v době gorbačevské "perestrojky" stal najednou původním. Gorbačovova přestavba se pak stala později, ve vztahu k obrazu pozdního Marxe, Lenina, Stalina, revizionismem a její představitelé, renegáty.

Nesporně zajímavé jsou úvahy Spartaka Nikanorova o tom, jakou cestou se vydá Rusko, a po jaké bude kráčet ve XXI. století. Otázka, zda a jakého Marxe si ze dvou možností zvolí Rusko, není otázkou abstraktně spekulativní. Autor, na kterého se odvolávám, má za to, že humanistická verze marxismu znovu zaujme v Rusku své místo. Tentokrát ale jako skrytá metodologie národní ideologie XXI. století. Rusko, jak se zdá, bude pretendovat na svou historickou misi "Ruska-Mesiáše". Jak je známo, je Mesiáš v řadě náboženství, zvláště v judaismu a v křesťanství, líčen jako Bohem seslaný "Spasitel" lidstva, jako jeho "Vykupitel". V ruské národní ideologii, zjednodušeně v "ruské idei", probíhal po celou historii, podle autora, boj mezi obščinovou "mytologemou" a státně-násilnickou "ideologemou". (Přiznám se, že neznám definici pojmů "mytologema" a "ideologema" , jak je používá autor. Jen hledám objasnění a vycházím při tom z toho, že slovo "gema" v obou složeninách má původ v latinském "gemma", což je "drahokam, poupě, pupen").

Raný marxismu je analogický s obščinovou ideologií. Pozdní marxismus, jinak také zvaný "zralým marxismem", ukládal v podstatě státně-násilnickou ideologii do Prokrustova lóže, tedy aby ji, podle loupeživého Prokrusta, buď "osekával" nebo "natahoval". Výměna mentálních paradigmat, k nimž docházelo v průběhu XX. století, se dnes zastavila v bodě bifurkace (latinské "bifurcatio" znamená rozvidlení, rozvětvení).

Třetí cesta,podle autora, není zásadně možná. Zdá se mu, že se Rusko přikloní na stranu humanistické varianty obščinové společnosti, což znamená, že se bude ubírat ve směru vektoru, který určil V. Lenin v období NEPu. Podle něj Lenin neabsolutizoval třídní hodnoty, trval na vytvoření vědecké ideologie dělnické třídy, která je historií povolána k tomu, aby zbavila svět násilí. V protikladu k obrazu V. Lenina jako stvůry, který nakreslili anti sovětčíci z tábora zápaďáků-anti marxistů, volil Lenin vždy cestu ve prospěch humanismu a ruského socialismu.

Podle autora, na kterého se odvolávám, je nabíledni, že Rusko nebude ve XXI. století ani mondialisticko- vykořisťovatelským, ani euroasijským, ani nacionálně-patriotickým, ani státně- socialistickým, ale humanistickým, ale co se týče ideologie a principů lidských vztahů, socialistickým a obščinovým. Koncepce nového člověka se teprve rodí po tolika chybných startech, raný Marx zavládne v ruském XXI. století v podobě humanisticko-obščinové ideologie ruského socialismu a sociální spravedlivosti. Stěží to bude nový socialismus, který by se zrodil z antimondialistického chaosu: budoucí socialismus bude absolutně tradiční, vědecký a internacionální.

Zdá se, že se historie po krátkém "overstagu" bude vyvíjet podle Marxe, to znamená, že se bude pohybovat ve směru komunistické organizace, a to takovým způsobem, že bude překonáno soukromé vlastnictví! (Má poznámka: "overstag" je pojem z holandštiny, který znamená manévr plachetnice, plující proti větru, z jednoho "halse", to jest z jednoho směru pohybu lodi vzhledem k větru, na druhý "hals"; na příklad loď pluje levým halsem, to znamená, že je natočeno k větru levým bokem.)

Na závěr si kladu otázku: a co naše česká levice? Má schopnost a vůli překonat období, kdy i v naší zemi uzrává poptávka po změně, jak ji ve své filosofii proklamoval Karel Marx či v tomto století papež František? A jak se tato poptávka markantně projevila v posledních parlamentních volbách? Uvědomuje si vůbec česká levice, že kořeny krize, kterou provázejí české tak zvaně "tradiční strany", spočívají právě v tom, že i společenství tohoto národa si, víc než cokoliv jiného, žádá změny? Změny nikoliv bezpodmínečně ve směru k vyššímu materielnímu blahobytu, ale k větší spravedlnosti? Spravedlnosti, ve které se bude každému dostávat to, co mu patří? Jak to vyjadřovala antika výrazem suum cuique? A hledá tuto změnu i v těch "netradičních" stranách, u kterých alespoň tuší příslib změn k lepšímu, když ji nenalézá u stran tak zvaně "tradičních"?

Odpověď na mnou položené otázky bych spatřoval i v tom, kdybych uviděl u obou českých levicových stran alespoň pokus o překonání období onoho ideového "rozvětvení"(bifurcātiō), ke kterému došlo už na sklonku XIX. století či v první polovině století XX., tedy v době, kdy z Marxe bylo publikováno jen torzo, jak o tom píše, mnou výše vzpomínaný, autor. Kdy samozřejmě ono rozvětvení nebude překonáváno jen metodami, vlastními "homo bellans" (poslední výraz jsem si vytvořil použitím participia praesēns slovesa bello, tj. válčit, bojovat), ale metodami, jež by měly být vlastními živočichu z rodu "homo sapiens sapiens".


V Třebíči v dubnu 2018.

HISTORICKÉ DLUHY, CHYBY A SLEPOTA PREZIDENTA BENEŠE

8. april 2018 at 11:58 | VETERANUS

HISTORICKÉ DLUHY, CHYBY A SLEPOTA PREZIDENTA BENEŠE


Mám rád železnici. Často a rád cestuji vlakem. Má obliba k používání tohoto dopravního prostředku začala v září roku 1939, kdy jsem, jako jedenáctiletý chlapec, začal dojíždět z vesnice na moravsko-českém pomezí, z Kostelce u Jihlavy, do Jihlavy. Stal jsem se tam žákem reálného gymnázia. Po dobu dvou roků, až do listopadu 1941, jsem ve dnech školního roku dojížděl denně do školy, abych se mohl zúčastnit vyučování. Byl jsem, tuším, jedním ze dvou přespolních žáků mé třídy onoho ústavu. 5. listopadu 1941 však okupační mocnost, za vydatné asistence protektorátních úřadů, tyto mé jízdy ukončila. Ze školy nás vyhnali, gymnázium uzavřeli, a nám, žákům, následně zakázali studovat na jakékoliv střední škole.

Povinnou školní docházku jsem dokončil v nedaleké Dolní Cerekvi. Vzdálenost 3 km, která dělila domov od školy, jsem překonával buď pěšky nebo na jízdním kole mého tatínka. Po ukončení povinné školní docházky mne v létě roku 1943 tatínek odvezl vlakem do Zlína, kde jsem nastoupil do učení u fi. Baťa. A tehdy už mé jízdy vlakem o prázdninách či svátcích přes Jihlavu, Brno, Kojetín, Hulín, Otrokovice do Zlína a zpět, znamenaly téměř celodenní cestování. Výjimkou byla jen cesta ze Zlína zpět k rodičům v květnu 1945, krátce po skončení války, kdy mi cesta ze Zlína, většinou na plošinách vagonů, či na nákladních vagonech, přes Otrokovice, Břeclav, rozbombardované brněnské nádraží, a neprůjezdnost trati č. 240 ze Zastávky u Brna směrem na západ, trvala dva a půl dne.

Někdy v těchto létech se zrodil můj celoživotní kladný vztah k železnici. Ten mne neopouští ani dnes, kdy dovršuji devadesátku svého života, a kdy už jsem se vzdal požitku používat osobní auto. Cestuji v poslední době hlavně z Třebíče, kde žiju, do Brna k lékařům Vojenské nemocnice v Brně. K této nemocnici mne poutá stavovské pouto a vzorná péče, které se mi tam dostává.

A tak mám téměř pravidelnou měsíční příležitost číst i velice pěkné a zajímavé periodikum, které vydávají České dráhy, a.s. To nalézám buď na nádraží nebo přímo ve vlaku. Jmenuje se "ČD pro vás". A tam jsem si v březnovém čísle přečetl poučný článek z pera šéfredaktora Václava Rubeše o "Benešově nad Temží". Autor píše o místech, spojených v Londýně se jménem prezidenta Beneše, kde se, podle autora článku, "psaly zásadním způsobem dějiny naší země".

Některé věty Rubešova článku mne však podnítily, abych na ně reagoval. Je to hlavně tvrzení, že prezident Beneš po rozmluvě s Churchillem 19. dubna 1941 v městě Lemington, "volil chybně" , když se na místo do britské náruče, která v té době nechtěla "zaručit existenci budoucího Československa v předmnichovských hranicích", vrhl "do náruče" Ruska, ač za to byl v očích Západu vnímán jako "Stalinův vazal". Což, opět podle autora článku, bylo projevem Benešovy "diplomaticko- akademické slepoty".

V předešlém odstavci jsou, citovaná sousloví, pro mne dokladem toho, jak se v současném Česku přepisují dějiny. Za "chybné" a za projev "slepoty" je autorem článku pokládáno to, že prezident Beneš pověřil velvyslance Československé republiky v Sovětském svazu, aby dne 12. prosince 1943 podepsal "Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik", jež přetrvala téměř půl století.
Tato smlouva už ve svém 1. článku zajišťovala, že se Československu dostane vojenské pomoci v pokračující válce proti Německu, a že tato pomoc nebude ze strany Sovětského svazu vázána na žádné podmínky účasti třetí strany, jak tomu bylo v obdobné smlouvě s Francií před rokem 1938.

V rozkaze č. 70 z 1. května 1944 svůj závazek vojenské pomoci Československu realizoval nejvyšší sovětský velitel Stalin slovy, že "musíme vysvobodit z německého otroctví naše bratry Poláky, Čechoslováky…"

Díky tomu také byla Československu poskytnuta pomoc v době, kdy na Slovensku, tehdy ještě spojence Hitlera, bylo vyvoláno povstání v létě roku 1944. Sovětský svaz v rámci této pomoci přesměroval ofenzivní nástup části svých zbrojených sil jižním směrem přes hřeben Východních Karpat na Slovensko. Toto učinil přesto, že z vojensko-strategického hlediska to nebylo výhodné, a znamenalo to pro jeho armády , kromě jiného, nejen obrovské oběti, ale vytvářelo podstatné zdržení v jeho hlavním úsilí. To směřovalo k donucení Německa bezpodmínečně kapitulovat, jak se k tomu zavázal připojením se ke strategii, vytýčené USA a VB v lednu 1943.

Stejně tak se účinek této smlouvy projevil v závěrečných fázích války, která byla prakticky dovršena dobytím hlavního města Německa, kdy nařídil provést poslední, předtím neproponovanou, Pražskou operaci. Jejím cílem byla likvidace posledního bojeschopného uskupení Třetí říše na území jejího protektorátu. Operace, která se neobešla bez obětí pomohla vítězně ukončit povstání v Praze a osvobodit Prahu.

Díky této smlouvě se pak Československá republika nacházela ve spolehlivém spojenectví se SSSR a až do roku 1989, tedy také pod ochranným "jaderným deštníkem" Sovětského svazu.

Vzpomínaná smlouva z roku 1943 také mohla být jedním z faktorů, který, z hlediska plnění mezinárodních závazků Sovětského svazu, přispěl k jeho rozhodnutí nezastavit postup svých armád na svých hranicích, když bylo v roce 1944 dokončeno vyhnání německých agresorů . Jisté obavy, že Sovětský svaz nebude pokračovat v ofenzivě na západ od svých hranic, projevil na příklad náčelník Sboru náčelníků štábů USA generál Marshall, který "koncem března 1944 zaslal prezidentu Rooseveltovi posudek ministerstva obrany, že sovětská vojska nepřekročí hranice z roku 1941…" (Dr Vilém Prečan, Invaze 1944, Soudobé dějiny I/4-5/94).

Díky tomuto rozhodnutí, jež nesporně bylo motivováno i řadou dalších faktorů, se tak nenaplnil předpoklad, o kterém uvažuje ruský publicista Klim Podkova v deníku «Завтра». Jeho článek ve vlastním překladu uvádím dále.

A díky tomu, že se nenaplnily obavy amerických činitelů, jsem se mohl vrátit v roce 1945 k přerušenému studiu na jihlavském gymnáziu a tam také v červnu roku 1948 odmaturovat a být "shledán dospělým". V opačném případě by mne byl čekal stejný osud, jaký byl německými "nadlidmi" (Übermenschen) chystán pro celý můj národ. A mohl jsem zase, po celé tři další roky, používat služeb železnice při svých cestách do školy a zpět.

Takže zkušenost mého života svědčí, mimo jiného, i o tom, že tvrzení Václava Rubeše v uvedeném článku o jakýchsi "chybách" prezidenta Beneše, kterých se údajně dopustil za svého londýnského exilu, čí o jeho "slepotě", nejsou, při nejmenším z historického hlediska, spravedlivá. Čímž nechci dělat z prezidenta Beneše člověka nechybujícího. Vždyť už v antice se tvrdilo, že "mýliti se je lidské" (errare humanum est).

Následuje překlad článku Klima Podkovy z 13. dubna 2015. Byl zveřejněn na stránce http://www.zavtra.ru/content/view/istoricheskie-dolgi-rossii-kto-komu-dolzhen/


HISTORICKÉ DLUHY RUSKA. KDO JE KOMU DLUŽNÍKEM?

Západní hlasatelé "všelidských hodnot" hovoří neustále o historické vině Ruska vůči Západnímu světu: o vině za sovětskou okupaci, o vině za studenou válku, o vině za… Rusko má vůči Západu stejný dluh, jaký měl kolchoz "Záře komunismu" vůči sýpkám vlasti. Mládenci, opravdu jste se nespletli? Není ještě zcela jasné, kdo komu je dlužníkem. Evropa už zřejmě zapomněla, že už svou existencí v současné podobě je zavázána jmenovitě Rusku. Pojďme, připomeneme si to.

Švédská expanse XVI.-XVIII. století

Nebudeme se nořit do staleté tmy. Všimneme si jen epoch, které jsou více-méně známé. Dnes si málokdo připomíná (někdy to ani nezná), že Švédsko bylo, počínaje XVI. stoletím až do počátku XVIII. století, jedním z nejsilnějších evropských států. Během téměř 200 roků vedlo války s Ruskem, Dánskem i Polskem. V polovině XVII. století se docela vážně rozhodovalo to, zda bude "Rzeczpospolita" existovat jako samostatný stát (vzpomeňme na román a na film "Potopa"). Polsko se udrželo na okraji propasti jen za cenu neuvěřitelného úsilí.

Na konci XVII., a na počátku XVIII. století, vedl Karel XII. po dobu osmnácti let válku se všemi, kdo jej obklopoval; dělal si nároky, jestli ne na vládu nad celým světem, tak už určitě nad celou Evropou. Švédské impérium však nevzniklo. Byla to ruská armáda, která udělala v létě roku 1709 u Poltavy nad těmito jeho snahami křížek. (Bitva u Poltavy mezi ruskou a švédskou armádou, k níž došlo 27.6.1709, znamenala podle slov B.Engelse to, že "Karel XII svým pokusem vtrhnout do srdce Ruska zahubil Švédsko, a všem ukázal, že Rusko je nezranitelné". Poznámka má.)

Evropa se přestala bát švédského vpádu. Pamatuje si to ještě?

Evropa ve francouzském stylu.

V roce 1812 byly téměř všechny evropské státy vasaly Francie. Napoleon sesazoval krále a na jejich trůny usazoval své favority a příbuzné. Pokud by se nebyl uskutečnil jeho pochod do Ruska, pak je docela možné, že by dnes celá Evropa hovořila francouzsky. Lze diskutovat o tom, jakým zlem bylo pro Evropu napoleonovské impérium. Vždyť "krvežíznivý Korsičan" žádné koncentrační tábory nestavěl a neprováděl rovněž etnické čistky. Avšak nadlouho by musely národy Evropy zapomenout na nějaké nezávislé národní státy.

Pouze pochod ruské armády za hranice v letech 1813 - 1814 umožnil to, aby se na mapě Evropy zachovaly mnohé státy. Pomatuje si na toto ještě Evropa?

Rudá armáda nepřekročí v roce 1944 hranice SSSR.

V roce 1944 se mohla Rudá armáda zastavit na hranicích SSSR. V takovém případě by byly na mapě Evropy ještě dnes "Říšský komisariát Norska a Nizozemí", "Polský Generální gouvernement", "Francouzská republika Vichy", "Protektorát Čechy a Morava". V "nezávislém" Rumunsku, Bulharsku, na Slovensku, v Maďarsku by byly všechny důležité otázky řešeny až poté, kdy byly odsouhlaseny "dohlížiteli" z Berlína, a plnoprávným hospodářem na ulicích jejich měst by byl německý voják.

Rudá armáda však překročila hranice a začala vybojovávat svobodu těmto zemím.

Když se však díváme na současné evropské politiky, jak se snaží zapomenout na to, že je svoboda a nezávislost jejich zemí zaplacena životy stovek tisíců sovětských vojáků, tak vzniká podezření, zda jim není líto toho, že byli osvobozeni? Není jim smutno po dobré vůli a spravedlivosti III. říše? A tak se dostáváme k otázce, že je tu někdo, kdo má krátkou paměť. A tím "někým" jsme i my sami.

Nezapomeňme!

Když hovoříme o Velké vlastenecké válce, tak často zapomínáme, že součástí armády, která 22. června 1941 překročila hranice SSSR, byly, kromě Wehrmachtu: dvě rumunské armády, dvě finské armády, maďarská armádní skupina, slovenská brigáda, expediční italský sbor.Tedy statisíce vojáků. Zapomínáme, že na Oděsu útočili Rumuni, že ze severu blokovali Leningrad Finové, že u Stalingradu byla německá fronta prolomena v místech, kde ji bránili Maďaři.

Do vojsk SS patřily i divize, které byly složeny z dobrovolníků též z Albánie, Belgie, Maďarska, Dánska, Itálie, Holandska, Lotyšska, Norska, Rumunska, Západní Ukrajiny, Finska, Francie, Chorvatska, Estonska atd… Každý druhý "esesák" nebyl Němcem! V postatě naše hranice 22. června 1941 nepřekročila německá armáda, ale mnohonárodní "sborná" Evropy, v níž Německo bylo lídrem.

Nic nového to, mimochodem, nepředstavovalo. Nebylo to jen jednou, kdy Evropa sjednocovala své síly k pochodu do Ruska. Francouzská armáda, která se vydala na pochod do Ruska v roce 1812, byla francouzskou jen, co se týče názvu. Její celá polovina (!) byla tvořena Poláky, Němci z německých států Rýnského svazu, Němci z Pruska, Italy, Španěly, Chorvaty, Rakušany. V letech 1854 -1855 útočily na Sevastopol spojené armády Anglie, Francie, Turecka a Sardinského království.

Je pravdou, že poté, kdy se válečné štěstí obrátilo, tak mnozí přeběhli od dřívějšího hospodáře na stranu vítězů, aby se mohli podílet na kořisti vítězů, a aby mohli oškubat svého nedávného vládce. Tak tomu bylo v roce 1813, tak tomu bylo v roce 1944, tak se to děje i nyní.

Lídři některých evropských zemí, kteří ještě nedávno svorně hlasovali pro zavedení sankcí proti Rusku, se najednou "probouzejí" a vyjadřují ochotu k rozhovorům o jejich zrušení. Musíme brzy očekávat, že přijedou návštěvníci, kteří budou navrhovat oboustranně výhodnou spolupráci.

Jediní spojenci, kteří jsou Rusku oddáni do konce.

Budeme-li vítat návštěvníky, nesmíme zapomínat, že to nebyly jen ojedinělé státy, které se do Moskvy obracely s žádostí o pomoc, a když ji získaly, tak Rusko zradily. Totéž Bulharsko, které bylo Rusko zavázáno za své osvobození od panství Turků, se pak v obou světových válkách postavilo na stranu Německa proti Rusku. Nenechejme se tedy ukolébat ujišťováním o lásce a o věčném přátelství.

Jak už říkal Alexandr III.: "Rusko má jen dva spolehlivé spojence: svou armádu a své námořnictvo".

A co se pak týče historických dluhů, tak my nevytýkáme Polákům intervenci z let 1610 - 1612, Francouzům nevytýkáme zimní Napoleonův pochod z roku 1812, Němcům nevytýkáme jejich "Drang nach Osten" z roku 1941. Ač bychom to dělat mohli.


Až sem tedy překlad článků ruského publicisty Klima Podkovy.

V Třebíči dne 8. dubna 2018.







KDO BUBNUJE NA VÁLEČNÉ BUBNY? JSOU TO PSYCHOPATI?

4. april 2018 at 14:55 | VETERANUS

KDO BUBNUJE NA VÁLEČNÉ BUBNY? JSOU TO PSYCHOPATI ?

Psychopatie je porucha osobnosti spočívající v disharmonii její struktury, tj. v nadměrném zvýraznění nebo potlačení jedné nebo několika jejích složek. (Malá československá encyklopedie, V., Academia, Praha ,1987).

Nemohu se zbavit pocitu, že v poslední době je jedním z nejvíce frekventovaných slov, slovo "válka". Toto slovo však nestojí osamoceně. Když je používají historikové, tak doplňují toto slovo přívlastkem, nejčastěji hovoří o válce světové, první či druhé, často také hovoří o "válce studené". Ta snad měla skončit patem, který uznali hlavní hráči na světové šachovnici.

V poslední době je ke slovu "válka" připojován přívlastek "hybridní". Zejména toto slovo slyším z úst, či čtu z per, ideologů politiky- politologů. V těchto případech jsem však nezaznamenal jediný případ, kdy by představitelé této množiny naší společnosti, dali alespoň najevo, že by se chtěli řídit slovy řeckého filosofa , Sokrata (469-399) . Ten přece naléhavě zdůrazňoval, že "máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů" (Emanuel Rádl, Dějiny filosofie, Starověk a středověk, Votobia, Praha, 1998).

Zatím jsem se tedy, bohužel, nesetkal s tím, že by tento pojem někdo přesně vymezil, vyměřil, definoval. Zejména jsem zklamán v tom, že postrádám alespoň pokus o uvedení pojmu "hybridní válka" do kontextu s již definovaným pojmem "válka". Třeba s tím, jak na tento pojem pohlížel teoretik války, Carl von Clausewitz. Ten měl za to, že válka není nic jiného, než rozšířený zápas dvou protivníků, jehož cílem je donutit toho druhého, aby se podřídil vůli prvního. Platí to i pro válku "hybridní"? Mám šanci se dozvědět, jak toto slovní spojení chápou ti, kteří je užívají? Nebo se jedná jen o metaforu, či o hru se slovíčky?

Do, mnou nadhozené, diskuze se však ozývají i vážnější tóny. Jedním z nich je článek, který jsem zachytil v ruském mediálním prostoru. Byl zveřejněn na webovské stránce http://zavtra.ru/blogs/barabani_vojni_v_rukah_pshopatov, a měl název "Барабаны войны в руках психопатов", který překládám jako "Psychopati a válečné bubny". Podtitulkem článku byla věta "Skupina degenerovaných osob postrkuje bezstarostně svět do propasti". Autorem článku je Konstantin Dušenov.

Následuje můj, nikým neautorizovaný, překlad. Zveřejňuji jej nikoliv proto, abych získal souhlas eventuelních návštěvníků blogu, ale proto, že stojí za to se nad článkem zamyslet. Překlad vymezuji značkami ˃ a ˂.

˃˃˃Západní hysterie na téma "ruská agrese", jež, jak se zdálo, už dosáhla dávno svého vrcholu, pokračuje nicméně ve vytváření nových rekordů. Trump odvolává "měkkého" Tillersona a předává zvláštním službám USA kontrolu nad zahraniční politikou, v osobě bývalého ředitele CIA Pompea. Jmenuje svým poradcem pro národní bezpečnost super jestřába Johna Boltona, který volá po preventivním úderu na Írán a Severní Koreu, a chce donutit Putina, aby "vyrovnal účty". Provokace v tak zvané "kauze Skripal", jež co do své drzosti nemá precedens, vytváří základ pro mezinárodní skandál, který svými rozměry překračuje všechno to, co učinil Západ proti SSSR počátkem studené války…

Lze se divit tomu, že na tomto zamračeném pozadí prohlásil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg toto: "Rusko se stává stále více nepředvídatelným a agresivním. Situace ukazuje na to, že ze strany Ruska existují hrozby,na které bude muset aliance najít odpověď. Musíme být ostražitými a rozhodnými"?

Jak vyhlíží tato "ostražitost a rozhodnost" okamžitě objasnil ministr armády USA Mark Esper. Neuběhl ještě týden po válečnickém prohlášení Stoltenberga, když tento generál řekl. "Armáda USA bude vždy připravena utkat se s kýmkoliv a dosáhnout rozhodného vítězství nad jakýmkoliv nepřítelem, a to v jakékoliv době a kdekoliv. Naše armáda toho dosáhne díky své převaze v použití soudobých pilotovaných a bezpilotních válečných strojů, létajících aparátů a systémů zabezpečení. Vítězství nám zajistí spolehlivá technika spojená s přední taktikou; ta se opírá o soudobou vojenskou doktrínu USA. Naši velitelé a vojáci nemají v boji sobě rovných soupeřů…"

Nicméně jsou někteří bojechtiví generálové, kteří, na rozdíl od politiků, vědí, nikoliv jen z doslechu, co to je současná válka, se někdy pokoušejí vnést do tohoto rachotu bubnů určitý realismus. Na příklad generál John Hayten, který je v čele strategického velitelství USA, přiznal sklíčeně 28. března: "Běží závody ve zbrojení. Hyper zvukový potenciál Rusů znamená pro nás značnou výzvu. Potřebujeme zcela nový soubor aparátů, třeba jen proto, abychom zaznamenali jejich hyper zvukové hrozby. Dnes je zpozorovat nemůžeme. Současná generace družic a radarů nestačí na to, aby zachytila hyper zvukové rakety. Naši nepřátelé to vědí. Naše obrana není s to zabránit tomu, aby podobné zbraně byly proti nám použity. Proto naší odpovědí k zadržení Ruska, může být jen naše hrozba provedení hromadného jaderného úderu".

Haytenovi je asi potřebné poděkovat za otevřenost a za pragmatismus. Při čtení jeho slov mne však nepouštějí, jak říkal klasik, pochmurné myšlenky. Třeba mne trápí tato otázka. Čistě teoreticky: co se stane, jestliže ruský hyper zvukový "Předvoj" ( «Авангард») v nejaderné variantě, proti kterému podle slov Haytena Američané nemají obranu, vletí přímo do větracího okénka u Trumpa v Bílém domě? Budou nejvyšší američtí činitelé, z nichž polovina Trumpa smrtelně nenávidí, ochotni odpovědět na tento osamocený nejaderný ruský úder hromadným jaderným úderem USA?

Ano, jsou to jen otázky, jen otázky… A jaká bude na ně odpověď? Odpovědí budou jen hysterické výkřiky o "ruské agresi" a o "ruské proradnosti". Bohužel!

Mimochodem, na celkovém pozadí působí žalostně nepřiměřenost západní politické třídy a západních prostředků masové informace; dokonce však i tam je někdy možné uslyšet rozumné hlasy. Ku příkladu tam zaznívá hlas nezávislého vojenského experta, který publikuje po pseudonymem The Saker. Ve skutečnosti jde o, na Západě velice známého blogera, Andreje Rajevského. Narodil se v roce 1963 ve Švýcarsku, v Curychu. Jeho otcem je Holanďan, matkou je Ruska. On sám po určitou dobu pracoval jako analytik v ozbrojených silách Švýcarska. Později pracoval ve výzkumných strukturách OSN. Specializuje se na studium postsovětských států. Žije na Floridě v USA.

Zcela nedávno zveřejnil velice pozoruhodný článek s názvem "Co se stalo se Západem, kde jsem se narodil?" V tomto velice citově laděném článku píše The Saker, kromě jiného:

"Jsem vylekán, divím se a jsem zmaten. Narodil jsme se ve Švýcarsku, procestoval jsem velkou část Evropy, v USA žiju více než 20 let. Dokonce v nejhorších nočních můrách jsem si neuměl představit, že Západ spadne tak hluboko, jako nyní. Myslím tím současné západní lži, korupci, koloniální války, NATovské lži, příživnictví Východoevropanů atd.

Západ ani dříve nebyl rytířem v blýskajícím brnění. Avšak takové…

Dnes jsem ale velice, velice zděšen.

Co dnes vidím na Západě? Tupé, pokorné stádo, které je do propasti vedeno psychopaty (psychopaty v klinickém smyslu tohoto slova). Toto však není to nejhorší. Horší než to, je ohlušující mlčení většiny, kdy všichni odvracejí zraky a tváří se tak, že to vše, co se děje, "není jejich věcí". Nebo, a to je ještě horší, opravdově věří v tyto nesmysly. Co se s vámi stalo? Všichni jste se změnili v zombi?

Vzpamatujte se ! Západ kráčí stopami Hitlera! Dovolte mi, abych položil jednoduchou otázku: opravdu chcete jít do války s jaderným Ruskem, které je dnes semknuto kolem Putina do jednoho celku, jak tomu nebylo nikdy? Jsme to my,kdo se chystá začít válku. Možná dokonce termojadernou válku, ve které se oběti budou počítat ve sta milionech!

Válku z jakého důvodu? Proto, že Západ je dnes řízen hloučkem nestvůrných, nevzdělaných, povýšených psychopatů? Bohužel. Je tomu tak! Naše demokracie nepracuje. Vláda zákona platí jen vůči slabým a chudým, pro boháče není zákon přikázáním. "Západní hodnoty" jsou nyní, v lepším případě, jen smutným vtipem.

Tady máte pravdu: kapitalismus potřebuje válku a nadvládu nad světem proto, aby mohl přežít. Globální anglicky hovořící impérium se už brzy zhroutí. Jedinou, otevřenou otázkou však je: co všechno za to budeme muset zaplatit?

Západ už více nemá gramotné experty. Elity NATO nemají ani představu o tom, co se stane, jestli Rusové začnou opravdovou válku. Po celý život jsem studoval ruské vojenství, a mohu vám garantovat: nepochybujte ani na sekundu v tom, že Rusové neustoupí. Jestliže zaženete Rusy do kouta, tak vás prostě zničí…celou vaši civilizaci!

Ne, Rusové nechtějí válku a udělají vše pro to, aby se jí vyhnuli. Jestliže jim však nedáte možnost volby, očekávejte odpověď, a tato odpověď bude absolutně zničující. Oni se násilí nebojí. Putin to řekl jasně, a v této věci jej podporuje nejméně 95% obyvatel. Zamyslete se pozorně a opatrně nad jeho slovy: "K čemu vám bude svět, ve kterém nebude Rusko?"

Gavin Williamson, malý chlapec v tónině dur (мальчик-мажор), který, z neznámých pro mne důvodů, odpovídá ve Velké Británii "za obranu", prohlásil, že Rusko musí "odejít a držet hubu". Dovolte mi, abych prohlásil: "Británie se změní v hromadu radioaktivního popela ještě dávno před tím, než první Rus "odejde a bude držet hubu". To je prostá skutečnost!

Jsem na rozpacích: jen se podívejte na tento hlouček nadutých a nabubřených britských oslů, kteří si myslí, že jsou stále ještě impériem. Pohlédněte na Borise Johnsona, Terezu May a Gawin Williamsona … jste opravdu ochotni umřít pro to, abyste bránili zájmy těchto degenerovaných osob?"

Co se s vámi, lidé, stalo? Co se stalo se Západem, kde jsem se v roce 1963 narodil? Můj Bože, je to doopravdy skutečný konec? Cožpak jsem já jediný, který vidí, jak se to vše skončí?"

Co je ještě možné doplnit? Chci věřit, že ani já nejsem jediným. Ale…

Pane Bože, dej jim rozum a odpusť jim! Amen.˂˂˂


V Třebíči dne 4.4.2018.





I ČESKO JE DNES V HYBRIDNÍ VÁLCE S RUSKEM

26. march 2018 at 15:16 | VETERANUS

I ČESKO JE DNES V HYBRIDNÍ VÁLCE S RUSKEM

Moto: Válka není nic jiného, než rozšířený boj jednotlivců. (Der Krieg ist nichts als ein erweiterter Zweikampf.) Vom Kriege, Carl von Clausewitz, Dűmmlers Verlag, Berlin, 1832http://www.clausewitz.com/readings/VomKriege1832/TOC.htm

Podle českých médií, jimž vévodí tak zvaná "veřejno-právní" Česká televize, probíhá hybridní válka Ruska proti "Západu". V této souvislosti bych rád připomněl slova klasika teorie vojenství pruského důstojníka XIX. století, na straně Ruska účastníka První ruské vlastenecké války, Carl von Clausewitze. Jeho slova jsem vložil do mota k tomuto článku, jehož podstatný obsah tvoří můj překlad článku "Svědek je mrtev". Autorem článku je Valerij Panov, a článek byl uveřejněn na stránkách http://www.stoletie.ru/vzglyad/svidetel_mortv_301.htm.

To, že se odvolávám na Clausewitze, dělám proto, abych se pokusil s jeho pomocí oponovat zcela jednostrannému pohledu, s nímž se v poslední době setkávám. Posledním případem byl sledování "Otázek Václava Moravce" v neděli 25.3.2018, kdy si "VM" k mikrofonu pozval jednoho generála, jednoho diplomata a jednoho funkcionáře EU. Z jejich debaty, která byla převážně zaměřena na "kauzu Skripal", jsem nabyl zcela jednoznačného dojmu, že i těmto, jistě významně postaveným mužům, je zcela cizí požadavek římského historika Publia Cornelia Tacita, aby ve výkladu historie byla prosazována zásada nestrannosti, tedy aby byla vykládána sine ira et studio. Soudím totiž, že by tato zásada měla platit nejen pro výklad historie dávné, ale pro výklad historie, která se odehrála "nedávno".

Aplikace této zásady také znamená, že i na jednotlivé epizody hybridní války Ruska vůči "Západu" (do uvozovek toto slovo dávám proto, že neznám definici onoho pojmu, a to ani ne z hlediska geopolitického). Proto soudím, že kdokoliv použije pojem "válka", tak by neměl ignorovat to, že ve válce, a tedy i ve válce "hybridní, se nejedná o jakýsi akt ojedinělého subjektu, který by se odehrával ve vzduchoprázdnu, ale že se jedná o akt "rozšířeného boje" jednotlivců. A že tedy hybridní válku nemůže vést jen jedna stran, ale nejméně dvě strany. Což nám v oné besedě "VM" demonstrovali, téměř jako "jeden muž", všichni čtyři účastníci, když dávali nepokrytě najevo, že stojí v ideologických operacích, jež jsou součástí oné hybridní války, na straně "nepřátelské" Rusku.

Sám jsem si vyvodil z této debaty, že je mi dokumentováno, že i oni čtyři "vyvolení", kterým Česká televize, na kterou i já povinně přispívám svými daněmi, poskytuje tribunu, aby své názory prezentovali "veřejně", aniž by mohli či museli očekávat oponenturu. Že za tuto hranici péče ČT o veřejnost nesahá, jsem se přesvědčil před dobou nedávnou, kdy dokonce mi nebylo ani odpovězeno /tedy v podobě zpětné vazby) na slušně psaný dopis na adresu pana Moravce.

Jelikož tedy se i oni debatéři jednoznačně postavili v oné hybridní válce, jejíž požár už plápolá v Evropě delší dobu, jen na jednu stranu, tak jsem se rozhodl, alespoň tímto článkem, přispět k tomu, jak se na ony záležitosti "kauzy Skripal" dívá protivník. Cožpak už římský poeta Ovidius nenabádal ústy bohyně Júnó, že "též od odpůrce se možno poučit" (fas est ab hoste doceri). I Stalin se dokázal řídit touto radou, když v čele ruského národa, který bojoval o svou existenci, koncipoval či psal onen pověstný rozkaz číslo 227!

Tímto tedy dávám k dispozici případným návštěvníkům mého blogu překlad výše uvedeného článku. Poznamenávám, že můj překlad není autorizován. Respektuji však požadavek redakce «Столетий», kde lze nalézt ruský originál, že můj článek obsahuje odkaz na příslušnou stránku.





Podle sdělení policie Nikolajevské oblasti Ukrajiny a podle ukrajinských informačních organizací se zastřelil Vladislav Vološin, vykonávající funkci ředitele letiště "Nikolajev" ( 47003´28´´ s.š., 310´55´11´´ v.d., kód IATA NLV, kód ICAO UKON). Podle ukrajinských zákonů je případ vyšetřován podle článku 115 Trestního kodexu Ukrajiny jako "předem připravené zabití". A možná opravdu "předem připraveného"?..

Vološin byl pilotem ukrajinského vojenského letectva. Nebylo to však tím, co v Moskvě vyvolalo pozornost. Sebevraždy bývalých činných vojáků už dávno nepředstavují v Ukrajině novinku: podle slov hlavního vojenského prokurátora A. Matiose, si týdně berou život dva-tři "bojovníci s ruskou agresí na Donbasu". Avšak i na tomto pozadí představuje smrt pilota Vološina zvláštní případ.

Podle ruské verze to byl právě Vološin, kdo byl považován za jednoho z hlavních viníků katastrofy malajského "Boeinga-707" (let MH17), k níž došlo na donbaském nebi 17. července 2014. Ukrajinský voják Jevgenij Agapov, který nalezl v Rusku útočiště, vyprávěl při výslechu v prosinci onoho roku, že dopravní stroj mohl být sestřelen letounem Su-25, který byl pilotován kapitánem Vološinem. Připomeňme si, že letoun společnosti "Malajsijské aerolinie" letěl z Amsterodamu do Kuala Lumpuru. Při katastrofě zahynulo 283 cestujících a 15 členů posádky.

Už dvě hodiny po této tragédii oznámil prezident Ukrajiny P. Porošenko, že to, co se stalo, je "teroristický akt", a obvinil z něj Rusko. Druhý den po katastrofě "Boeinga" vystoupil prezident USA Barak Obama a obvinil Rusko z toho, že dodává "separatistům" těžkou výzbroj, včetně protiletadlových raketových komplexů (ZRK).

Od těchto okamžiků se ve vyšetřování nehody stala hlavní verzí verze o jakémsi záhadném "ruském ZRK Buk", který byl povstalcům Donbasu dodán specielně za tím účelem, aby s ním mohli provést tento "teroristický čin". Všechny jiné verze, jestli nebyly zcela vyvráceny, tak alespoň "nejsou potvrzeny". V létě roku 2014 komise Nizozemské Bezpečnostní rady zveřejnila zprávu, v níž se píše, že letoun byl sestřelen raketou "země-vzduch", která byla odpálena ZRK "Buk" z místa u osady Sněžné. Ruští odborníci, kteří analyzovali údaje radiolokátorů, došli k závěrům, jež vylučovaly možnost, že by byly odpáleny rakety na malajsijský "Boeing" z tohoto místa. Byla vyslovena verze o tom, že letoun byl sestřelen ukrajinským letounem Su-25.

Ministerstvo obrany Ruska předpokládá, že to byl ukrajinský bitevník, který měl zavěšeny rakety P-60; ty jsou schopné ničit vzdušné cíle do vzdálenosti 12 km, při čemž ve vzdálenosti 5 km stoprocentně. I když bitevník Su-25 není určen pro lety ve výškách nad 10 tisíc metrů, tedy tam, kde létají civilní letouny, je však schopný krátkodobě vystoupat nad tento "strop".

Před katastrofou dali ukrajinští dispečeři z jakýchsi důvodů pokyn pilotům "Boeinga" sklesat o 600 metrů. V této hladině mohl dopravní stroj nepochybně se ocitnout v účinném dosahu raket bitevníka.

Ruští vojenští expertu hovořili též o charakteru poškození, které byly nalezeny na částech stroje, jež naznačovaly stopy poškození letounovou raketou.

Příčiny katastrofy nejsou známy do dnešního dne. Trestní vyšetřování katastrofy letounu "Boeing 777" malajsijských a aerolinií probíhá už čtyři roky od okamžiku kdy bylo zahájeno 4. Srpna 2014. Provádí je Společná vyšetřovací skupina (SVS), jejímiž členy jsou zástupci Austrálie, Belgie, Malajsie, Nizozemí a Ukrajiny. Několik zpráv této skupiny, jež už měly být konečné, byly pokaždé prohlášeny za průběžné, do věci nevnášejí světlo, naopak se zdá, že je věc zatemňována stále více.

V současnosti je práce skupiny prodloužena do počátku roku 2019. Mám za to, že k oddalování publikace výsledků vyšetřování katastrofy dochází ne proto, že je velice složité, ale proto, že mohou být závěry z něj velice nepříjemné pro organizátory tragédie a pro jejich příznivce. Spíše se jedná o to, že v tělech zahynulých nebyly nalezeny stopy částí od ZRK "Buk".

Ve spise nejsou výpovědi Vološina, stejně jako tam nejsou výpovědi dalších svědků, kteří by mohli potvrdit (nebo vyvrátit) verzi o tom, že se v prostoru katastrofy malajsijského "Boeinga" nacházely letouny vojenského letectva Ukrajiny. Na příklad hlava Doněcké lidové republiky (DLR) Alexandr Zacharčenko sdělil novinářům ještě v prosinci 2014 roku, že byl svědkem katastrofy malajsijského stroje. "Viděl jsem, co se stalo. Byly tam dva letouny a byl tam i "Boeing". Pak dva letouny odletěly, ale "Boeing" spadl. DLR nesestřelila letoun ze dvou příčin. Na prvním místě je ta, že jsme lidé , nikoliv zvířata. Na druhém místě je to, že jsme takové technické prostředky neměli", tak Zacharčenka citovaly " РИА Новости". Je nejvyšší čas, aby byl nakreslen portrét bývalého letce Vološina ve světle poznámek Zacharčenka o "lidech a zvířatech".

2. června 2014 se Vološin zúčastnil barbarského bombardování Luganska.Provedl celkem 33 bojových startů v zóně "ATO"; jednalo se o ne jasně určené cíle v obydlených místech,kde byli civilisté.

Kijevská mocenská místa dosud popírají účast vojenského letectva Ukrajiny na bombardování Luganské a Doněcké oblasti. Svědkem obvinění ze zločinů proti lidskosti v případě uskutečnění "Norimberka pro juntu", by mohl vystoupit i Vološin, tento "hrdina Ukrajiny".

V září 2017 byl Vološin skutečně vyznamenán řádem "Lidový hrdina Ukrajiny". Stalo se to před tím, než dobrovolně opustil Ozbrojené síly Ukrajiny. Zdá se, že se mu tak dostalo polichocení; později byl se stejným cílem, jako mladý major, jmenován do vysoké civilní funkce; tento "hrdina" s ohebným charakterem však požadoval, aby se s ním zacházelo zvláštním způsobem; kromě toho bylo možné, že začne mluvit v nevhodnou dobu…

Ještě před více než dvěma roky přepokládal známý ukrajinský mediální odborník Anatolij Šarin, že "Ministerstvo vnitra zametá stopy a odstraňuje svědky střelby na malajsijský "Boeing". Holandští vyšetřovatelé vyhledávali svědky tragického incidentu na Ukrajině, avšak žádného nemohli nalézt. Je to podivné, když bylo prokázáno, že sestřelený "Boeing" byl veden, a rozhovory s ním byly zaznamenány, dispečerem z Dněpropetrovska Annou Petrenkovou. Po tragédii však tato žena nenadále odešla na dovolenou a do práce se už více nevrátila. Její kolegové viděli, jak s ní dlouze rozprávěli pracovníci prokuratury a spolupracovníci bezpečnosti. Později bylo konstatováno, že ona žena zmizela úplně. Ukrajinští ochránci práva nedokázali (nebo nechtěli?) najít její stopy.

Rusko bylo od samotného počátku zcela vyloučeno z vyšetřování, zatímco ve stejnou dobu CIA a ANB USA, MI-6 Velké Británie a další autoritativní specielní služby se zabývaly tím, že prohlašovaly za "zcela absolutními důkazy" podloženou vinu Ruska a Lidových republik, při čemž svědectví o tom stále nacházely…v sociálních sítích.

Oficielní představitelé USA mnohokrát vystoupili s prohlášeními, že mají k dispozici detailní družicové snímky všech okolností katastrofy; ty však nemohou dát k dispozici z důvodů "přísného utajení"; do omrzení však tvrdí: ve všem je vinno Rusko.

Je to samozřejmě nesmysl. Pro nikoho není tajemstvím, že americké výzvědné družice kontrolují prakticky všechno, co se na Ukrajině děje, jak to říkal bývalý člen sněmovny reprezentantů USA, exkandidát na prezidenta Ronald Ernest Paul . Ještě jeden detail: 17. července 2014, tedy v den, kdy došlo ke katastrofě dopravního stroje "Boeing" linky MH17, se nacházely na evropském nebi v bojové službě průzkumné letouny AWACS; ty umožňují NATO, aby zjišťovaly hrozby, které jsou ve vzdušeném prostoru a mohly koordinovat bojovou odpověď. Celá flotila čítající 17 letounů AWACS byla tehdy ve zvýšené bojové pohotovosti. Tyto letouny nezpozorovaly nic, včetně slovutného "Buka"?

Kdyby, podle názorů expertů, došlo k tomu, že by se prokázalo, že letoun sestřelila Ukrajina, pak by okamžitě vystal problém vztahů této země s Evropou, na což ani USA, ani NATO, ani EU nemohou přistoupit. Valošin tak představoval nebezpečí nejen pro Ukrajinu, ale i pro celý Západ.

On však už dříve byl velice nežádoucím svědkem. Vyvstává zákonitě otázka: proč svůj život ukončil právě teď?

Zdá se tedy, že není náhodné to, že v době, kdy britská premiérka Tereza May obvinila Rusko ze spoluúčasti na otravě zrádce Sergěje Skripalja a jeho dcery, ruské občanky, v anglickém městečku Solsberry, že ve stejnou dobu nizozemský program, tak zvaný "program nezávislých novinářských výzkumů Zembla", znovu obvinil Rusko ze spoluúčasti na katastrofě linky MH17. Jako by tato obvinění byla odpovědí na tyto "agresivní činnosti" Ruska, a jako by to souhlasilo s výzvou Londýna, USA-Francie-Německa, k odsouzení Ruska. Prakticky tak byla vyjádřena politická deklarace pro zformování "nové Trojdohody " , rusky «nоvé Антaнты», dnes na čele s Británií, ale pod záštitou USA.

Tato tendence se projevila už v roce 2014, kdy Rusko vtělilo do svého státu, historicky ruský, Krym. Kampaň velkých rozměrů, směřující k diskreditaci Ruska, započala malajsijským "Boeingem". Situace byla velmi podobná té, která vznikla ve světě v roce 1983, kdy západní specielní služby zorganizovaly operaci, vedoucí k sestřelení "Boeinga 747", aby posléze z katastrofy obvinily Sovětský svaz.Tehdy se jihokorejský dopravní letoun z neznámých příčin odchýlil od své trati, vlétl do uzavřeného vzdušného prostoru SSSR, proletěl nad Kamčatkou a byl sestřelen sovětským stíhačem nedaleko od ostrova Sachalin. Zahynulo všech 269 osob, které byly na palubě stroje. USA pak obvinily SSSR ze zločinu proti lidskosti.

Podle verze bývalého vysoce postaveného spolupracovníka japonské rozvědky Joširo Tanaki, byly to právě americké zvláštní služby, které nasměrovaly let jihokorejského letadla do sovětského vzdušného prostoru, aby byly odhaleny utajené objekty ze systému PVO SSSR.

Poznamenávám, že západní zvláštní služby často konají podle šablony…

Na druhý den po katastrofě "Boeinga" nad Doněckem posuzoval telefonicky Barak Obama s federální kancléřkou Angelou Merkel rozšíření sankcí proti Rusku. (Stalo se to předtím, než započalo vyšetřování katastrofy letadla.) Krátce předtím vystoupil Barak Obama před novináři s oficielním prohlášením, ve kterém uvedl, že Rusko má velký vliv na "teroristy" na Ukrajině, a zdůraznil: Rusko je cvičilo, vyzbrojilo je, včetně protileteckých zbraní, hlavními vůdci teroristů jsou Rusové. Rusko a Putin odpovídají plně za provedení úplného vyšetření".

Dnes lze oprávněně porovnat důsledky této katastrofy s následky vraždy následníka rakousko-maďarského trůnu, arcivévody Ferdinanda, k níž došlo sto let před tím (28. července 1914), a jež se stalo spouští k První světové válce…

Právě 17. července 2014 bylo rozkmitáno kyvadlo tvrdého protivenství na linii Západ-Rusko, svět vstoupil do éry nové Studené války.

Byla to Ukrajina, která se aktivně zúčastnila dělení světa na ty "své" (tedy ty, kteří patří k Západu) a na ty "cizí" (tedy ty, kteří bojují za svou suverenitu).

22. července 2014 přijala Nejvyšší rada Ukrajiny prohlášení, v němž navrhla, aby zničení malajsijského dopravního letadla bylo označeno za teroristický akt. Dnes bylo teroristickým aktem nazváno otrávení zrádce Skripalja, jeho dcery a jednoho, jakoby policisty, na území Británie, tedy na území jednoho z členů NATO . Je ale skutečností, že žádná z obětí nebyla světu ukázána, dokonce nikdo neviděl přes skleněnou stěnu resuscitačního oddělení nemocnice, kde se údajně oběti nalézají. Nebo alespoň přes okno. Možná, že tam dokonce ani nejsou?...

"Připomeňme si zničení malajsijského "Boeinga". Nepamatujete si, že se objevily údaje, včetně obvinění Ruska, že má spoluúčast na této tragédii, ještě před tím, než "Boeing" dopadl na zem? Nestydíte se? Cožpak u vás, ve Spojených státech nejsou k dispozici ověřené údaje o tom, kdo ve skutečnosti sestřelil "Boeing"? Tak se ptal v těchto dnech ředitel oddělení pro kontrolu nad nešířením a nad zbraněmi Ministerstva zahraničí RF Vladomír Jermakov na brífingu se zahraničními vyslanci a zástupci moskevských vyslanectví. Podle jeho slov se nacházela americká družice, která vše zaznamenala, nad místem tragédie. Mimochodem, skoro téměř každý metr britské půdy je kontrolován videokamerami, avšak o jejich záznamech ve vyšetřování není ani slovo. Není výhodné neukazovat je? Bude pravda odhalena? Západ se jen znovu a znovu cvičí v opakování slovních obvinění Ruska, tedy v tom, co bylo již nacvičeno za sovětské éry. Stejně jak to bylo za Goebbelse? Čím hanebnější je lež, tím více jí bude uvěřeno!...

Jak USA, tak i EU společně s NATO, přistupují k všelijakým chytráctvím, při tom zdaleka ne z touhy po spravedlivosti, po spoluúčasti s pozůstalými po obětech, či z přání, aby zvítězilo mezinárodní právo, jen aby bez důkazů byla přesvědčena západní společnost v tom, že pokud byl "Boeing" sestřelen "Bukem", který byl "ruské výroby", pak je viníkem tragédie jedině Rusko. To je stejné tvrzení jakým je to, že nervově-paralytický plyn, kterým údajně byli otráveni v Británii "ruští poddaní", otec a dcera: jelikož otravná látka je "ruského původu", tak vina za jejich otravu spočívá na Rusku; podle této logiky mohlo tuto látku použít jen Rusko. Zvrácená logika! Pro ně není vůbec důležitým to, že byly v Rusku zničeny všechny otravné látky, i plyn, o kterém je veřejnost přesvědčována, se v Rusku vůbec nevyráběl. Dobře však chápou, že v případě, kdy se zhroutí "plynová" provokace, lze očekávat velice nepříjemné důsledky.

Analogicky s "dobrodružstvím v Salisbury": jestli bude odhaleno, že byl "Boeing" sestřelen ukrajinským letounem, pak bude jednoznačně prokázáno, že: za prvé je skutečným viníkem tragédie Kijev, a to pouze jen Kijev, a za druhé, že verze s "Bukem" je vědomě deklarovaná falešná stopa; a hlavním bude to, že Rusko na této tragédii není účastno. Řetěz odhalení se pak může protáhnout až těm nejrůznějším západním hlavním městům…Je to hlavní důvod toho, proč se vyšetřovatelé, včetně dalších zainteresovaných stran, tak úporně "drží" "ruských" ZRK.

Odtud pramení i pochopení toho, jakou hrozbu představují pro kyjevský režim všichni ti, kdo by mohli vnést světlo do verze o ukrajinském bojovém letounu, včetně těch, kdo by, byť jen nepatrně, mohl být spoluúčastníkem události. Mimochodem: letec major Jevgenij Agapov (který v roce 2014 sloužil spolu s Vološinem), jenž našel útočiště v Rusku před pomstou ze strany ukrajinské moci, se nalézá v režimu ochrany svědků.

Člen Výboru pro záchranu Ukrajiny, ex-poslanec V., VI. a VII.volby, Vladimír Olejnik ohodnotil "sebevraždu" letce Vološina takto: ukrajinská státní moc se začala zbavovat se svědků a spolupachatelů svých zločinů.

K tomu dodávám: jedná se o zločiny, na nichž jsou západní ochránci Kijeva, jestli ne bezprostředně spoluúčastní, tak jim nebránili, možná dokonce je k nim povzbuzovali. Je sporné, zda by se Kijev samostatně odvážil uskutečnit činy, jež vyvolají takový ohlas. Tento režim je pěšákem v globálních hrách, avšak právě s jeho pomocí lze Rusko prezentovat jako stát, který sponzoruje terorismus, nebo, co je ještě horší, jako teroristický stát. Vološin, jak se zdá, se stal obětí takových ambicí. Kije bude rovněž vyhozen na smetiště historie, jak se to stalo se všemi režimy, které sloužily oddaně Západu, především USA. Nám však z toho lehčeji nebude. Avšak dnes nemůžeme klesat na duchu: bude na nás ještě vršeno tolik obvinění, že budeme sotva stačit na to, abychom je všechny porazili… Bylo napsáno speciálně pro «Столетие».

Až sem tedy překlad článku ruského autora.







Where to go next