Říjen 2017

CO (NE)ŘEKL MINISTR STROPNICKÝ

4. října 2017 v 10:52 | VETERANUS
CO NÁM (NE)ŘEKL MINISTR STROPNICKÝ
V neděli 24. 9. 2017 vystoupil ministr obrany ČR v pořadu české veřejně-právní televize "Otázky Václava Moravce". Besedoval s ním jeden poslanec KSČM, údajně "stínový" ministr obrany. Otázka, či otázky, které měly být diskutovány, předem oznámeny nebyly; podle složení účastníků se dalo usoudit, že by se mohly týkat otázek bezpečnosti světa, a naší země zvlášť. Jistá profesionální zvědavost mne vedla k tomu, že jsem k televiznímu přijímači usedl a debatu obou účastníků sledoval. Během debaty poskytl moderátor pořadu, Václav Moravec, krátkou možnost, aby se k diskutovaným otázkám vyjádřil i český generál, sloužící v cizím žoldu, Peter Pavel.
Od politického činitele, který zastává funkci ministra obrany ČR, jsem očekával, že v debatě bude fundovaně vysvětlen pohled české vlády, jíž je ministr Stropnický členem, na otázky bezpečnosti světa. Zejména pak ty, jež by mohly mít přímý dopad na bezpečnost ČR, a též ty, jež v současné době rozvířily hladinu veřejného mínění. A jež souvisejí s pokračujícím vývojem jaderných a raketových zbraní v Korejské lidově demokratické republice. Ta je rovněž členem OSN, avšak není členem uzavřeného "klubu" států, jež už dříve, v podmínkách a v atmosféře světové studené války, tyto zbraně získaly a odzkoušely, a v patřičné míře jimi i naplnily své arsenály. Jeden ze členů onoho "klubu" tuto zbraň dokonce i odzkoušel v podmínkách Druhé světové války na Tichooceánském válčišti. Stalo se to uskutečněním experimentu, ne zcela přesně nazývaného "atomovým bombardováním", jehož podstata spočívala v ověření si toho, jaké účinky bude mít neřízená štěpná jaderná reakce, když bude iniciována v atmosféře nad dvěma japonskými městy, Hirošimou a Nagasaki, na objektech a obyvatelstvu velkoměsta. Jak se také v letech následujících po tomto experimentu ukázalo, bylo cílem tohoto experimentu také vyvolání strachu, a zahájení tak, ve vývoji lidské civilizace nové fáze, státního terorismu.
Vzpomínaná debata proběhla v ČT v atmosféře, která byla nesporně ovlivněna válečnickými projevy prezidenta USA Donalda Trumpa a "vůdce" (jak jej nazval deník "Právo") KLDR, Kim Čong-una. Tuto atmosféru, v mém vnímání, neovlivnily jen vzpomínané projevy, ale i demonstrativní lety skupiny amerických letounů směrem k hranicím KLDR; ale i testy jaderných a raketových prostředků, které provedla KLDR.
Když jsem na obrazovce televizního přijímače viděl skupinu letadel, již tvořil americký strategický bombardér se čtyřmi doprovodnými stíhači, letící, podle sdělení televize, nad mezinárodními vodami Tichého oceánu k severní části Korejského poloostrova, tak se mé myšlenky nevyhnutelně asociovaly s vlastními prožitky, nabytými v ČSLA , a s tím, jak jsem prožíval kubánskou raketovou krizi šedesátých let minulého století. V mé mysli se to, co jsem viděl a slyšel z televizního přijímače, asociovalo s tím, co jsem se o krizi dozvěděl v době, kdy krize dávno odezněla, a mnohé informace o ní se mi dostaly do ruky, nebo jsem je mohl prostudovat v knihách či na Internetu.
Nejpodstatnějším při sledování oné televizní debaty bylo mé očekávání toho, zda uvidím či uslyším, jak okamžitou situaci, která je bezpochyby "těhotná velkou válkou", zhodnotí dva lidé, kteří představují politickou elitu země. A jako člověk, který ani po 34 letech pobytu na tomto světě v roli "starobního důchodce", ještě neztratil základní návyky vojenského profesionála, jenž byl vzděláván a cvičen v roli velitele a štábního pracovníka vojenského letectva, jsem, viděné a slyšené, oceňoval především z tohoto hlediska, jak se oni dva muži, jeden dokonce jako ministr obrany, dokážou zhodnotit situaci. Mé zklamání je obtížně kvantifikovatelné, ale bylo velké.
Hlavní mé zklamání spočívalo v tom, že ani jeden z mužů, účastníků oné debaty o "otázkách Václava Moravce", neprokázal, že by si byli osvojili základní ponaučení z krize z doby před 55 roky; to spočívá v tom, že za situace, kdy jsou vztahy mezi dvěma subjekty vyhroceny tak, že do éteru padají slova jako o "totálním zničení" a podobně, a kdy jsou do vzduchu vysílány síly, o jejichž výzbroji a rozkazech, kterým by se měli bezpodmínečně podřizovat, nemá svět nejmenší tušení, přestává být "řízení, ovládání, vedení, vláda, moc, ovládání, kormidlování" (uvádím jen několik významů anglického slova "control"), v rukou vrchních velitelů ozbrojenými silami na kterékoli straně; kdy je běh událostí svěřován "náhodě", či, jak se shodli američtí a sovětští činitelé, včetně amerického ministra obrany R.C. McNamary, je svěřován oné "zlaté mušce" Jaroslava Marvana. Jak tomu bylo v onu "černou" sobotu 27. října 1962, kdy lidstvo od katastrofy dělila jen velká dávka štěstí, která už jindy nemusí být "po ruce"!
Nemohu samozřejmě mít jistotu, zda současný ministr obrany a jeho "stín" z KSČM, znají a náležitě vyhodnotili případ, který se onoho dne, kdy krize, a jednání Kennedyho s Chruščevem, vrcholilo, odehrál v prostoru poloostrova Čukotky. Příklad, který v celé nahotě symbolizuje okamžik, kdy se situace dostane jen "na vlásek" blízko k osudovému okamžiku. A kdy má situaci celé civilizace v rukou třeba pilot stíhačky, který má zavěšenu pod křídlem raketu "vzduch-vzduch" s jadernou hlavicí, třeba typu AIM-26 Falcon s hlavicí W-54, a kdy stačí jeden-dva jednoduché pohyby ruky pilota, jenž se z neznámého důvodu ocitne v psychické krizi podobné krizi "střelce" z Las Vegas z neděle 1.10.2017, aby tato raketa byla odpálena a explodovala. A tento stíhač vůbec nemusí být oním "čubčím synem", jak označil prezident Kennedy ony, nám neznámé činitele, kteří zinscenovali incident ve vzdušném prostoru poloostrova Čukotka, v okamžicích, kdy vrcholilo jednání dvou hlavních hráčů oné krize!
Ve vzpomínané debatě argumentoval ministr Stropnický, když se pokusil o jisté zdůvodnění zahraniční politiky Ruska, jmenovitě pak V. Putina, i tím, že tento považoval rozpad Sovětského svazu za tragédii XX. století. Zcela pominul kontext onoho výroku, jakož i to, že jej jeho autor, dokonce podle mých neúplných záznamů nejméně dvakrát objasňoval. Plně se tak zařadil do skupiny politiků, publicistů, politologů, dokonce i renomovaných historiků, a nevím koho ještě, pro něž se stalo vytrhávání jednotlivých vět, nebo dokonce i jen jednotlivých slov, oblíbenou metodou, jak vést propagandu a znectívat objekt své propagandy. Mně velice vadí, téměř dokonalá, absence empatie vůči protivníkům. A to navzdory třeba jen obrovské zkušenosti karibské raketové krize, jak jsem o tom již psal vpředu.
Opravdu lze si myslet, že hlavní motivací zahraniční politiky Ruské federace je jakási nostalgie či snaha vrátit Rusko do statu quo ante, tedy do stavu, ve kterém se nacházelo před tím, než Boris Jelcin usedl ke stolu, když před podpisem se dal "po ruském zvyku na pití" (N.V.Gogol), aby podepsal dokument o zrušení Sovětského svazu? Je opravdu možné, aby ministr české vlády nevzal v úvahu to, jak prezident Putin několikrát vysvětlil, v čem on vidí onu "tragédii"?
Lze si opravdu myslet, že jedním z hlavních důvodů, které tvoří základ úvah o zahraniční politice, nejsou historické zkušenosti, z nichž některé jen krátce připomenu?
V roce 1812 píše Napoleon caru Alexandrovi , oslovuje jej, monsieur mon frère, a"upřímně jej ujišťuje, že si nepřeje válku…při tom na každé stanici vydával nové rozkazy mající uspíšit pohyb armády za západu na východ" (L.N.Tolstoj, Vojna a mír).
Nebo když 14. května 1941 píše Hitler Stalinovi, že z důvodu potřeby "organizovat svá vojska daleko od anglických očí, a v souvislosti s nedávnými operacemi na Balkáně, rozmisťuje značný počet svých armád, kolem 80 divizí, v blízkosti hranic Sovětského svazu, což může vyvolat sluchy o možném válečném konfliktu mezi námi", a když toto píše po době, kdy podepsal plán "Barbarossa", a zbývá jen rozhodnout o datu, kdy tento plán začne se realizovat, což se stalo o měsíc později?
Nebo když prezidenti Reagan a Bush rukou dáním slibují, že sjednocením Německa se NATO ani na píď neposune k ruským hranicím, a ve skutečnosti se děje něco zcela jiného? A to se děje třeba i navzdory tomu, že "prezident Roosevelt v Jaltě prohlásil, že Spojené státy podniknou veškeré rozumné kroky k zachování míru, ale ne za cenu udržování početné armády v Evropě, tři tisíce mil od domova. Americká okupace bude tudíž časově omezena jen na dva roky." (Churchill, Druhá světová válka, VI. Díl). Ve skutečnosti se americká armáda v Evropě zdržuje už více než sedmdesát let, pravda, že na základě jiného statutu, ale jak se statut okupační armády může snadno změnit, to dokázala Sovětská a Československá vláda po roce 1968. Navíc má americká zcela určitě jaderné zbraně, které možná, dokonce bez vědomí naší vlády a našeho lidu, přesunuje tam, kde je bude potřebovat generál Pavel, až potáhne v čele armád NATO, nikoliv po stopách Josefa Švejka na Bělehrad, ten už je tentokrát vyřízen, ale na Petrohrad?
Jako bývalý voják mám za to, že pokud takové uvažování tvoří v rámci NATO i USA základ pro zahraniční politiku, a z toho je odvozena i politika obranná či útočná, pak je to mnohem, mnohem větší tragédie, než o které hovořil V. Putin. Tato větší tragédie je spíše součástí té "tragédie", jak ji definoval W. Churchill v předmluvě svého VI. dílu "Druhé světové války", když říká: "Nazval jsem tento svazek Triumfem a tragédií, protože zdrcujícímu vítězství Velké Aliance se prozatím nepodařilo zajistit všeobecný mír v našem světě, plném obav a úzkostí." Jak dlouho ještě bude lidstvo čekat na to, až ona Churchillova tragédie vyústí ve svět, který bude zbaven obav a úzkostí, pro začátek třeba jen z atomové války?
Není třeba chodit do daleké minulosti, aby bylo vidět, jakou cenu mohou mít slova a gesta Američanů, a odvozeně od toho i našich politiků, ve vztahu k Rusku. Je to něco více než měsíc, kdy prezident Trump dvě a čtvrt hodin hovoří s V. Putinem a pak si po dlouhou dobu před televizním kamerami s ním tiskne ruku, možná po stejně dlouhou dobu, po kterou si Gogolův Líbeznický tiskne ruku Čičikova, až ji docela rozpálil", aby toutéž rukou o dva - tři dny později podepsal ve Washingtonu další sankce proti Rusku. Sankce, jejichž cílem není nic jiného než škodit, škodit a opět škodit.
A nakonec dvě poznámky ke znovusjednocení Krymu s Ruskem a k problému východní, etnickými Rusy převážně obývané, části dnešní Ukrajiny. Fostačjjící sevrátit o stolet zpátky, a podívat se na to, co o Ukrajině a o Krymu píše Ottovův naučný slovník z přelomu XIX. a XX. století. Co se týče hesla "Ukrajina", tak se tam praví, že se "Ukrajinou nazývá jihozápadní část Ruska na dolním poříčí Dněpru a Bugu…" a co se týče "Krymu", tak je jím nazýván též Taurus, ve starověku Tauritský Chersoner, velký to poloostrova jižní evropské části Rusi mezi mořem Černým a Azovským, zaujímající téměř pět újezdů gubernie taurické…"
V souvislosti s ukrajinskou "krizí" ještě dvě podotázky. Jednou z nich je, zda lze druh bojového chování, jak jej odvodil nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz, a jak o něm píše ve svém díle "Das Sogenannte Böse" ( u nás vydané pod názvem "Takzvané zlo"), vztáhnout také na chování státu, který se může cítit být zavlečen do "zoufalého boje, ve kterém musí nasadit veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost". Nestojí za to, aby i český ministr obrany se zamyslel nad tím, zda on i vláda, kterou na poli obrany reprezentuje, se příliš neunáší politikou státu, která by také mohla být motivována názory zarytého rusofoba, jakým byl, již zesnulý Zbigniew Brzeziński, že "svět XXI. století bude vybudován na úkor Ruska, ke škodě Ruska a na troskách Ruska"?
Druhá podotázka směřuje k tomu, nakolik český ministr, bere do úvahy také zkušenost vlastní historie, když samostatnost státu, a tedy právo českého národa na sebeurčení, jíž stoletého výročí budeme vzpomínat v příštím roce. Realizace tohoto práva musela rovněž být vybojována, dokonce v ozbrojeném boji, aby také první prezident, TGM, mohl ve svém prvním projevu 22. prosince 1918 prohlásit, že to bylo "naše vojsko, bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu". (Poznamenávám, že otec pisatele těchto řádku, byl jedním z těch, kteří za tuto svobodu bojovali na jedné z těchto třech front, v Itálii.) Jestli je něco něčím, co by zapadalo do, výše citovaných, slov W.Churchilla, o tragédii, se kterou skončila Druhá světová válka, pak je tím tragédie, že organizace z této války vzniklá, nedokázala za 72 roků své existence vypracovat jednoznačná kritéria pro vymezení vztahu mezi "hranicemi" a "právem na sebeurčení".
Důsledky absence jasných mezinárodních pravidel dnes můžeme pozorovat nejen na Ukrajině, ale třeba také ve Španělsku. A jinde. Život jasně ukazuje, jakou hodnotu v očích národů, tedy reálných suverénů, má jejich právo na sebeurčení, a jakou hodnotu představuje zásada neměnných hranic. A jaké jsou mezi oběma funkční vazby!