Srpen 2017

KDYŽ WARŠAVA POVSTALA V ROCE 1944

2. srpna 2017 v 9:19 | veteranus

KDYŽ POVSTALA WARŠAVA V ROCE 1944



V deníku "Právo" ze dne 29. července 2017 dostal Miroslav Šiška k dispozici celou stranu, aby tam čtenářům sdělil některé myšlenky, vztahující se k povstání v hlavním městě Polska, které proběhlo v létě 1944. Autor rozdělil své myšlenky do dvou článků. První měl název "Tragédie varšavského povstání", druhý pak "Povstalci bojovali za čest a důstojnost-svou i celého národa". Volba slova "tragédie"v titulku prvního článku je zcela na místě.

Toto povstání, jeho průběh i konec, svědčí o správnosti slov W. Churchilla, jež na adresu polského národa napsal v roce 1948 ve své knize "Druhá světová válka, I. díl"; že "je záhadou a zároveň tragédií evropských dějin, že národ, jemuž nechybí ani jediná ctnost hrdinů, národ nadaný, statečný, okouzlující ve svých jednotlivcích, se dokáže opakovaně dopouštět nenapravitelných chyb téměř ve všech sférách výkonu vládní moci" (W. Churchill , Druhá světová válka, I. díl, strana 292, Lidové noviny, Praha, 1992).

K hodnocení smyslu, významu, průběhu a důsledků, jež ono povstání mělo pro Polsko a polský národ, má nezadatelné právo pouze a jen onen národ. Což nevylučuje, aby i někdo jiný k podobnému hodnocení nepřistoupil, jestliže usoudí, že dosah a kontext onoho povstání je širší, a netýká se jen polského národa. Při hodnocení povstání kýmkoliv, by měl být respektován hlavní zákon historie, jak jej v radách řečníkům, tedy antickým předchůdcům dnešních novinářů, publicistů a jiných profesí, definoval M.T.Cicero: "Nebát se žádné pravdy, bát se každé lži, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlnosti". Tento zákon má, podle mého soudu, platnost obecnou. Mám však pochybnosti, že k provedení takového hodnocení jsou schopni lidé typu Władyslawa Bartoszewského či zaoceánského "experta na historii", amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Když Miroslav Šiška popisuje, co se vlastně v době onoho povstání událo a co mu předcházelo, a zaujímá i jisté stanovisko k "velmocenské partii", jež tvořila "okolí" onoho povstání, pak mu uniká jistá "maličkost": přehlíží, úmyslně či neúmyslně, kontext onoho povstání. Jím byla, na evropském válčišti rovněž probíhající, Druhá světová válka. Války,pro kterou vytýčily vojensko-politickou strategii už v lednu roku 1943 USA, Velká Británie; k ní se připojil i SSSR. Ona strategie měla tento cíl: porazit Německo, Itálii a Japonsko a přinutit je k bezpodmínečné kapitulaci. Kapitulace je, jak na příklad poučuje Malá československá encyklopedie, "vzdání se části nebo veškerých ozbrojených sil nepříteli, složení a vydání zbraní, obvykle potvrzené dohodou, buď bezpodmínečně, nebo s podmínkami".

Jestli se exilová polská vláda a ozbrojené složky Polska k této strategii připojily, či nikoliv, sám dnes posoudit nedovedu. Jisté pochybnosti o tom, zda tomu tak bylo, vyvolávají informace, které v ruské publikaci "Zavtra" zveřejnil 1. srpna 2014 Valerij Šimbarov (http://www.zavtra.ru/content/view/pogibshaya-varshava-/). Podle něho vydala polská emigrantská vláda 1. října 1943, tedy více než půl roku po Casablanské konferenci Churchilla a Roosevelta, "Armii krajovej" (AK) instrukci pro případ "nesankcionovaného vstupu sovětské armády na území Polska". V instrukci se psalo: "Polská vláda bude protestovat u Společnosti národů proti narušení suverenity, jestliže dojde ke vstupu Sovětů na území Polska bez souhlasu polské vlády; současně prohlašuje, že se Sověty spolupracovat nebude". Velitel AK Komorowski spatřoval v Rusech mnohem nebezpečnější protivníky, než nacisty. V souladu s instrukcemi své vlády vysvětloval svůj postoj na podzim 1943 takto: "Nemůžeme připustit, aby došlo k povstání v době, kdy Německo ještě drží Východní frontu a chrání nás z této strany. V tomto případě není zeslabení Německa v našem zájmu. Já vidím hrozbu v podobě Ruska…Čím dále od nás se nachází ruská armáda, tím lépe pro nás. Nemůžeme vyvolat povstání proti Německu do té doby, pokud ono drží ruskou frontu, a tím též Rusy, daleko do nás…"

Bez rozpaků lze na instrukce polské vlády, tak i na jejich interpretaci velitelem AK, pohlížet, jako na jednání, které nemohlo být v souladu se strategií aliance spojenců při nejmenším v tom směru, že nebralo v úvahu, nebo dokonce vytvářelo překážky, pro činnost jedné z aliančních armád, která operovala v této části evropského válčiště, kde leží Waršava. Tou byla Rudá armáda Sovětského svazu. Na ní spočívala hlavní tíha boje s armádou nacistického Německa Evropě, která operovala též na území Polska. Každý, kdo akceptoval strategii dosažení bezpodmínečné kapitulace Německa, byl povinen organizovat a koordinovat vlastní bojovou činnost, realizovanou třeba ve formě povstání, s touto hlavní alianční vojenskou silou.

Byli to jednotliví účastníci aliance, kteří realizovali alianční strategii, když vedli ozbrojený zápas s nepřítelem. Na berlínském strategickém směru Rudé armády jím byl německý Wehrmacht. Ten v létě 1944 neprojevoval úmysl kapitulovat a ustupoval v úporných bojích s útočící Rudou armádou zpět do Německa, tedy do prostorů, které Stalin eufemisticky nazval "doupětem". Na ústupové cestě Wehrmachtu se nacházelo hlavní město, dříve existujícího, a 17. září 1941 polskou vládou opuštěného, Polska. Cíle strategie Rudé armády na tomto směru vysvětlil eufemicky Stalin ve svém rozkaze číslo 70 z 1. května 1944 jako "pronásledování raněné německé bestie, - německých vojsk - a její dobití v jejím vlastním doupěti".

Rozkaz číslo 70 měl víceméně formu propagandistického dokumentu, jenž ve své nařizovací části jen nařizoval provedení holdu dělostřeleckými salvami. Rozkaz lze považovat jen za potvrzení, případně zpřesnění, strategie pro vedení války, jak tato byla proklamována v Stalinově projevu ze dne 3. července 1941. Nelze jej považovat za dokument, kterým by vrchní velitel realizoval svá rozhodnutí k provedení odpovídajících vojenských operací svazy a vojsky Rudé armády. Taková rozhodnutí jsou, jak známo z teorie a praxe Rudé armády, vydávána v podobě operačních směrnic, nikoliv rozkazů.

Že při realizaci cíle "dobití Wehrmachtu v jeho vlastním doupěti" bylo jako vedlejšího cíle dosaženo též "osvobození" či "obsazení" příslušných částí území Polska, v pojetí polské vlády pak k "nesankcionovaného vstupu sovětské armády na území Polska", bylo odůvodněno tím, že ze strany Německa nedošlo ani ke snahám, natož pak k jasně vyjádřenému rozhodnutí, kapitulovat.

Pochybuji o tom, že by vedle příslušných operačních plánů, podle kterých operovaly příslušné části Rudé armády na berlínském směru, existovalo na sovětské straně něco jako "sovětský scénář osvobození". Že by tedy existovalo něco, co z uvedeného rozkazu dedukoval třeba český historik Vilém Prečan, když prohlásil, že Stalin vysláním armád přes hranice z roku 1941 "začal dobývat území, jež se mělo stát součástí jeho nového impéria" (Vilém Prečan, Invaze 1944, in Soudobé dějiny I/ 4-5/94). Dovoluji si proto tvrdit, že na strategickém směru Minsk, Waršava, Berlín nešlo Stalinovi o "dobývání" Polska, a o zahájení tím "budování nového impéria", ale jen a jen o plnění závazků, které na sebe vzal tím, že se přihlásil ke strategii dosažení "bezpodmínečné kapitulace". A to se dělo formou "pronásledování" a "dobíjení" raněné "bestie"! Bohužel, či bohudík, nám historie nepodala důkaz, co by se bylo stalo, kdyby v okamžiku, kdy bylo zcela osvobozeno, Wehrmachtem okupované, území SSSR, bylo Německo navrhlo ukončit nepřátelství a jednat o míru. Takže nám nezbývá, než spekulovat. Že existovaly konkrétní operační plány, jimiž bylo toto pronásledování a dobíjení realizováno Rudou armádou, tak o tom nemám nejmenších pochyb. Nevím, o jaké ověřené zdroje má Vojtěch Mastný, o něž opírá Dr. Prečan tvrzení, že "do konce dubna 1944 neměl sovětský generální štáb vypracovány ofenzivní plány" (Prečan, ibidem).

Z výše řečeného lze také postulovat to, že každý politický a vojenský činitel, který byl informován o strategii dosažení bezpodmínečné kapitulace Německa, a který byl veden alespoň snahou zapojit se na straně aliance do války proti německému agresorovi a přispívat k realizaci její strategie, tedy i tehdy, jestliže hodlal do této války zapojit v podobě povstání i civilní obyvatelstvo, musel se rozhodovat nejen podle svých izolovaných představ či ambicí, ale brát v úvahu celkovou vojensko - strategickou situaci v prostoru, ve kterém taková činnost měla být zahájena a realizována. Jestliže tak neučinil, pak se de facto stavěl vůči spojenecké alianci sabotérsky, a vůči lidem, které vedl do povstání, se zachoval nejen neodpovědně a vystavoval je neopodstatněnému riziku, ale dopouštěl se svého druhu zločinu. Byť by jeho úmysly byly ty nejčistší. A měl být po skončení války volán k odpovědnosti, případně postaven jako sabotér před soud. Jestli se tak nestalo, tak by tak měla učinit historie sine ira et studio. Pravdu měl Stalin, který byl v dané situaci schopen nejlépe oceňovat situaci na daném válčišti a činit závěry o významu povstání ve Waršavě pro plnění té části alianční strategie, kterou ve strategickém směru Minsk, Waršava, Berlín plnila Rudá armáda, když označil povstání za "lehkomyslný a hrozivý hazard".

V případě varšavského povstání bylo tedy těžkým proviněním vůči protiněmecké alianci, jestliže jeho iniciátoři a realizátoři nekoordinovali svou činnost s velením Rudé armády, která v tomto prostoru vedla rozhodující boje s nacistickou armádou. V neexistenci takové koordinace pak spočívá, podle mého soudu, hlavní příčina toho, proč povstání probíhalo a skončilo s tak těžkými ztrátami, které nesli nejen přímí účastníci povstání, ale nakonec i ti, kteří povstalcům tak či onak pomáhali.

Jestliže pak, po více než sedmdesáti letech, hodnotí americký prezident ve Waršavě situaci tak, jak to učinil, pak to svědčí nejen o naprostém ignorantství představitele velmoci, která v době povstání ve Waršavě byla součástí protiněmecké koalice, ale nese to pečeť ideologicky motivované zloby pokračující "studené" války.

To, co v tomto směru vyslovuji o varšavském povstání, patří ve stejné míře i o iniciátorech Slovenského národního povstání a nakonec i o povstání Pražském.