Červenec 2017

SVĚT PODLE KISSINGERA (revidovaná varianta)

26. července 2017 v 9:17 | VETERANUS
SVĚT PODLE KISSINGERA
2.část-závěrečná (revidovaná varianta)

Třicetiletá válka skončila, jak známo, uzavřením Vestfálského míru, válku; ukončila válku, jež probíhala na části Evropy mezi lety 1618-1648. Tím se ale nevyčerpávala historie Evropy. V 17. století probíhala v Evropě nejen třicetiletá válka, odehrála se také "Severní válka" Ruska se Švédskem, došlo k válce "Sedmileté" v letech 1756-1762. Musel zde být ještě nějaký jiný činitel, než úsilí vyjednávačů po skončení třicetileté války, který zabránil tomu, že nedošlo k vytvoření onoho celoevropského "systému mocenské rovnováhy", který by nebyl jen systémem exklusivním. To nám měl Kissinger vysvětlit, když už nazval svou knihu tak, jak ji nazval.
Kissinger čtenáře dále informuje, že "Rusko, podobně jako Spojené státy při pronikání na Západ, prosytilo své výboje morální obhajobou založenou na tvrzení, že šíří v pohanských zemích řád a osvícený rozum. Mnoho oblastí, do nichž Rusko podnikalo své ohromující výboje, bylo jen řídce obydlených a moderní kultura ani technika se jich nedotkla".
Zamlčuje, že metody, které prosycovaly onu "morálku" Ruska a Spojených států, nebyly totožné. Nakolik jejich součástí v Americe byla i genocida původních národů Ameriky a import milionů afrických otroků, to už neříká. A jak se ony výboje, které uskutečňovalo na jedné straně Rusko a na druhé straně Spojené státy promítly do mentality národů, obě teritoria jimi obývaných, to už neříká vůbec. Nebyla důsledkem amerických výbojů, které zahrnovaly také masový import afrických otroků, rovněž americká mentalita, kterou u nich spatřoval zesnulý ruský historik A.I.Utkin, když říká: "Všeobecně řečeno: Američané, nehledě na všechno své bohatství, technologie, všemožné kanóny, technickou převahu, neovládají to nejdůležitější - nejsou schopni porozumět jiným světům a vážit si jejich odlišností"?
Když se H. Kissinger "vypořádal" se starší historií Evropy, tak přešel do období konce Druhé světové války. Píše, že "Sovětský svaz trval na tom, že se ve východní Evropě prosadí nová mezinárodní, společenská i politická struktura podle zásady, kterou roku 1945 stanovil Stalin. Tato zásada prý spočívala v tom, že "kdo okupuje určité území, ukládá mu také svůj společenský systém". Tato zásada prý spočívala v tom, že Sovětský svaz, stejně jako jiné vítězné velmoci "rozšíří svůj vlastní systém tak daleko, jak daleko dosáhne jeho armáda. Nemůže to být jinak". K potvrzení této zásady, vyslovené údajně Stalinem v besedě s jugoslávskou delegací v roce 1945, stačí Kissingerovi opřít se o jen knihu Milovana Djilase "Conversation with Stalin". Že vedle tohoto údajného výroku existují jiná Stalinova slova, kterými definoval strategii vlastní země pro válku, která mu byla vnucena, případně tuto strategii v průběhu války potvrdil, upřesnil a hmatatelně realizoval, to za pozornost Kissingera nestojí. Má takový postup něco společného s naukou, které se říká "politologie"?
Stačí porovnat vzpomínaný citát, jak jeho nepřesný překlad uvádí český překladatel Martin Pokorný, s originálem, který je na příklad uveden v ruském překladu Djilasovy knihy, aby bylo zřejmé k jakým konsekvencím přivádí deformace originálního výroku, když je nejprve nepřesně přeložen z jazyka, kterým Stalin zřejmě hovořil, nejprve do jazyka anglického a odtud do češtiny. Něčeho podobného se nedopouští jen překladatel Pokorný. I jiní, na příklad renomovaný český historik Vilém Prečan opírá o tento, nepřesně, v podstatě nesprávně přeložený výrok Stalina, tvrzení, že "pro Sověty měla pražská operace eminentně politické pozadí; šlo jim o to obsadit co největší část československého území a udržet Američany co nejdále v západních Čechách" (Prečan, Invaze 1944, Soudobé dějiny I/4-5/94).
Překladatel Pokorný, historik Prečan, a pravděpodobně i jiní, včetně Kisssingera, by si měli ujasnit, jaký význam má ruské sloveso "насаждать", jež Stalin použil, a zda význam, který mu svým překladem přisoudili překladatelé do angličtiny, "to impose", a M. Pokorný slovesem "uložit, ukládati" odpovídá významu ruského slovesa; či zda významně nezkresluje Stalinova slova a tím Stalinovi nepřisuzuje "eo ipso" činnosti, které on, podle oné zásady, realizoval. Další otázkou je i to, aby bylo posouzeno, zda samotný Milovan Djilas byl veden poctivou snahou přesně interpretovat Stalinova slova nebo je interpretovat tak, aby Stalina poškodil, tedy zda psal své paměti "sine ira et studio". A zda to, co napsal o Stalinovi roce 1962, již nebylo významně ovlivněno tím, že to napsal osm roků poté, kdy byl vyloučen ze Svazu komunistů Jugoslávie a 14 roků poté, kdy došlo "k nedorozumění mezi KSJ a některými komunistickými stranami". A kdy se Djilasova, dříve nadšením a obdivem překypující slova o Stalinovi, přeměnila v hněv vůči němu.
Kissinger ona Stalinova slova rozvíjí tvrzením, že "Stalin nemilosrdně, byť postupně, uvaloval marxisticko-leninský systém Moskvy na celou východní Evropu".Kissinger samozřejmě nemůže, nebo nechce, chápat, jak se to "uvalování marxisticko-leninského systému" projevovalo třeba na mou generaci, která konec války 1945 zažila ve věku dospívání a doslova hltala vše, čím v jejích očích byl stalinský Sovětský svaz, který právě i jeho zemi zachránil před genocidou, koncipovanou v hlavách a realizovanou rukama německých nacistů. Jak by to nakonec mohl pochopit, když většinu svého života prožil mimo Evropu a to, co zde její občané, jmenovitě pak občané Československa prožívali, může znát jen z doslechu, tedy z druhé,třetí či n-té ruky? Že to nebyl Stalin, kdo něco na nás uvaloval, ale že jsme to v prvé řadě byli my, mladí, nezkušení "donquijotové", kteří jsme sami, bez přinucování, viděli v sovětském systému vzor, který je třeba realizovat. A jak se to v českých zemích projevuje již od středověku, tak svou roli zde mohl sehrál i onen "syndrom české babičky", která Písmo svaté zná lépe, než římští biskupové.
Pro mne, jak pro člověka, kterýžto "uvalování" prožil na vlastní kůži a byl už s chopen je vnímat platí zde totéž, co napsal F.X.Coquin o bolševismu v Rusku: "…stalinismus, ať už je definován jakkoliv, nebyl cizím fenoménem, který by byl vnucen jakémusi pasivnímu a bezbrannému Rusku, ale byl součástí dědictví Ruska".
Stejně tak "komunismus", včetně politického systému, jež prosadila nakonec politickou cestou KSČ, nebyl Československu vnucen, ale vyrostl z politických poměrů předválečného Československa. Gottwald a spol. jen dovedně dokázali využít důsledků té nejmladší historie státu,která se odehrála v letech 1938-1945 k tomu, aby získali politickou moc v únoru 1948.
Když Kissinger přistupuje k líčení toho, jak byl svět uspořádáván po skončení Druhé světové války, tak už zcela opouští zásadu vyslovenou na počátku letopočtu římským historikem Tacitem. Psát historii sine ira et studio. Nejzřetelněji je tento odchod od onoho principu vidět na tom, jak je líčeno vznik Severoatlantické aliance, a ještě předtím vyhlášení Marshallova plánu.
Obojí bylo iniciováno a prováděno v atmosféře strachu, která byly vyvolána strategickým bombardováním měst, jež se nalézala v prostoru, kde byly realizovány "takové způsoby vedení války, které už civilizované lidstvo dávno odvrhlo" (slova britského historika J.F.C.Fullera), a mezi nimiž dominantou bylo použití výbušniny, jejíž explosivní síla byla založena na řetězové reakci štěpení prvků uranové řady. Soudím, že tato otázka by neměla ujít pozornosti H. Kissingera, jestliže vůbec chce objasnit "uspořádání světa" po skončení Druhé světové války.
Snad by bylo možno se vrátit dokonce k první inaugurační řeči prezidenta Roosevelta. Tehdy, 4. března 1933 říká: "The only thing we have to fear is fear itself". Aniž to připomíná, navazuje tak na výrok Seneky Mladšího, že "scies nihil esse in istis terribile nisi ipsum timorem". V srpnu 1941 se FDR poprvé setkává s W. Churchillem na palubě britské lodi "Prince of Wales" u ostrova New Foundland a vyjadřují v Atlantické chartě vizi osmi "společných zásad". Jednou z nich bylo dosažení "svobody od strachu a nedostatků" a program mezinárodního odzbrojení.
"Přesně" v duchu této zásady pak v době, kdy se jim dostalo do ruky tajemství využití výbušné energie, ukryté v atomových jádrech, též pak poté, kdy se jim podařilo na americkém území, tedy v hlubokém týlu vzdáleném od míst, kde se odehrávala ničivá válka, v podstatě tedy v mírových podmínkách, vytvořit výrobní kapacity Ameriky a postavit flotilu strategických bombardérů; ta jim pak umožnila učinit ze strachu jeden z hlavních nástrojů vedení války a vůbec nebrali zřetel na to, že jako "myšlenky o strategickém bombardování a o jeho významu pro vítězství ve válce, vyplývají z přesvědčení, že lidé jsou zbabělci". (J.F.C. Fuller, Druhá světová válka).
Po úspěšné atomové zkoušce v Novém Mexiku a po atomovém bombardování dvou japonských měst, pak založili na vyvolávání a udržování světa ve strachu, celou poválečnou politiku boje s virtuálním nepřítelem, kterého si vyfabulovali a tento boj vedou neustále. Měla tím dojít naplnění slova D. Eisenhowera, "že strach, všeobecný strach, bude nakonec slavit úspěch tam, kde státnický um ani náboženství dosud neuspěly"? Jinými slovy řečeno: Ten, kdo nemůže spoléhat na svůj rozum, ani na náboženské či jiné ideje, ani na sílu svého příkladu, a přesto chce dosáhnout úspěchu, případně i vítězství ve válce, třeba ve válce studené, musí plně využít potenciálu vyvolání a udržování všeobecného strachu. Což se, Kissingerem oslavovaným, Spojeným státům, možná ves studené válce podařilo. Bylo to však vítězství, kdy i nepřátelé v duchu uznají, že jsou poraženi? (Victoria nulla est, quam quae confessor animo quoque subiagat hostes, Claudianus).
Jeví se tedy jako náhodné to, že k založení Severoatlantické smlouvy přistoupili v roce 1949, tedy v roce, kdy Sovětský svaz dokázal vyrvat Americe a Velké Británii monopol na atomovou zbraň a tím získal i do svých rukou prostředek vyvolávání strachu, ve kterém byl on sám udržován od července, kdy v Postupimi poprvé Stalin pocítil chování těch, kteří byli držiteli takové zbraně.
Tím se ale jednání Roosevelta s Churchillem v roce 1941 u břehů Nového Foundlandu nevyčerpávalo.
Podle ruského historika Utkina tam byla také projednávána otázka vývoje nové zbraně, jíž bylo předurčeno změnit kardinálně obraz budoucího světa. Oba státníci dospěli ke shodě, že budou spolupracovat ve všech fázích realizace atomového projektu. Rozhodujícím závěrem, ke kterému dospěl Roosevelt, bylo toto: ve velké poválečné čtyřce budou jen dvě mocnosti mocnostmi jadernými: budou to Spojené státy a jejich nejbližší partner, to jest Velká Británie. To vytvoří pro Ameriku pevný týl a spojí ji pevným poutem s nejmocnější západoevropskou zemí.
Američané předpokládali toto: "Jestliže Rusko ukončí válku v situaci, kdy se přiblíží k osvojení si atomové zbraně, pak by Anglie mohla účinně čelit jeho plánům".
Churchill s Rooseveltem podepsali v roce 1943 při jednání v kanadském Quebeku tajnou dohodu; jednou částí této dohody byl závazek: nesdělit atomové tajemství třetí straně bez vzájemného souhlasu. Domýšleli vůbec signatáři této dohody, a s nimi ex post iH. Kissinger, jaký důsledek na vytvářen a upevňování důvěry hlavního spojence západních velmocí, který v oné době přinášel největší oběti a vyvíjel maximální úsilí k porážce společného nepřítele, bude mít to, až zjistí, že za jeho zády, utajeně před ním, je konstruována zbraň, která má vnést do snah po poválečného uspořádání světa zásadní změnu? Je z takového separátního jednání vůbec cítit, byť jen zlomek empatie ke svému spojenci, bez kterého, jak třeba říká Vilém Prečan ve vzpomínaném projevu, "nemohl jeden bez druhého vyhrát válku"?
O těchto otázkách se H. Kissinger ve své vyprávění o "uspořádání světa" ani nezmiňuje. A to ani v XXI. století, kdy psal svou knihu. Je na nás, čtenářích překladu jeho knihy, abychom si sami dedukovali z toho, co se pak událo, třeba v době proklamování záměrů o tak zvané ekonomické pomoci Evropě v podobě Marshallova plánu, či později při přípravě Severoatlantické smlouvy, jak se tato diplomacie, či ono "poválečné uspořádání světa", pod taktovkou jediné atomové velmoci, prosazovalo a k jakému průlomu došlo v roce 1949, kdy skončil americký monopol k atomovému tajemství, a kdy postupně tuto zbraň si osvojovaly jeden stát za druhým? Možná se také stane pochopitelnějším a chvályhodnějším rozhodnutí Stalina urychleně dokončit vývoj této zbraně a odmítnout účast na plánu Marshalla.
Marshallův plán byl, podle tvrzení Kissingera, také hlavním prostředkem, kterým Amerika pomohla restartovat v roce 1948 evropskou ekonomiku. Neopakovala se zde historie konce třicetileté války? Proč také nepomohla svému spojenci - Sovětskému svazu v obnově zničené země a nastartování i jeho ekonomiky? Za jakých podmínek to byla ochotna učinit? Nepřijížděl do Postupimi Stalin hlavně proto, že se kojil nadějí, že tam obdrží příslib pomoci v hospodářské obnově zničené země a na místo toho se dočkal jen vyhrožování atomovou bombou? Případně se rozčaroval z postoje západních spojenců, s nimiž vyhrál za cenu obrovského úsilí a obětí válku, když zjistil, že má teď nového nepřítele, Západ, který s ním, s Amerikou v čele, povede novou válku? Místo klacku, který měli v ruce dřívější prezidenti, teď měla Amerika atomovou bombu, se kterou jej bude vydírat. Proč nám o tom Kissinger neříká ani slovo?
Namísto vstřícného postoje Ameriky, se poté, kdy tam, do Postupimi, přišla informace o úspěšném atomovém testu, se "jazyk západních spojenců Sovětského svazu, stal viditelně tvrdším. Churchill uviděl okamžitou změnu v chování Trumana: "Byl to zcela jiný člověk. Ukázal Rusům, kde je jejich místo a celkově zaujal dominantní pozici na jednání". Truman spolu s Byrnesem došli k závěru, že je třeba konferenci ukončit, že Amerika se s atomovou bombou stala neporazitelnou, a to jak v oblasti Tichého oceánu, taa i jinde. K takovému závěru dospěl ruský historik Utkin. (Уткин А. И. Вторая мировая война, Мoskva, Algoritmus, 2002; http://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html).
Je obtížné pochopit, s čím odjížděl Stalin, tento "starý dobrý Joe" (slova Churchilla v dopise Attleemu z 12. srpna 1941) z Postupimi, když se přesvědčil, že je mu přisouzena úloha "mouřenína, který splnil svou úlohu", že se z bývalých jeho spojenců, se kterými společně vyhrál válku, stávají budoucí protivníci ve válce studené, k jejímuž zahájení už chyběly jen čtyři dny (konference skončila 2.8. a 6.8. byla bombardována Hirošima) a že to předurčilo i jeho postoj k Marshallovu plánu a později i k Severoatlantické smlouvě. A celkově k Západu, představovanému bývalými spojenci, cíl politiky kterých se nezměnil. Jen se změnily prostředky, kterými ona válka zahájená proti jeho zemi v roce 1917, měla pokračovat.
Jestli se Kissinger ptá, zda chce Amerika protivníka dostat na svou stranu zvratem, nebo jej přimět k vývoji? A sám odpovídá, že jednoznačný zvrat vyžaduje, aby se protivník souborným aktem či gestem zřekl své dosavadní minulosti, pak by pan Kissinger, měl čtenářům své knihy vysvětlit, co to znamenm "zříci se své dosavadní minulosti"? Přepsat své dějiny, zapomenout na to, že vůbec existovaly? Co by toto zřeknutí se své minulosti znamenalo pro samotnou Ameriku? Vyloučit z ní to, že velká část jejího bohatství spočívala a spočívá na otrocké práci milionů otroků importovaných na kontinent z Afriky, a na genocidě původních národů obývajících americký kontinent? Suum cuique, pane Kissingere!
Podle Kissingera "nechápala Amerika svůj vstup do studené války jako geopolitický střet ohledně hranic ruské moci, ale jako morální křížové tažení ve jménu svobodného světa…Americké snažení ve studené válce začalo obranou zemí, jež sdílely americký pohled na světový řád. Protivník, tedy SSSR, byl zbloudilec z mezinárodního společenství a nakonec se do něj zase navrátí… Skoro každý americký prezident zdůrazňuje, že zatímco ostatní země mají pouhé národní zájmy, mají USA universální principy,…Amerika se pustila do pětice válek ve jménu expanzivních cílů,…vítězství ve studené válce bylo provázeno inherentní ambivalencí".
Celá tato tiráda Kissingerových slov, jež začíná slovy o tom, že Amerika "vstoupila" do studené války, by měla začít objasněním, kdy a čím tato válka začala, pokračovat třeba tím, jaké politiky pokračováním tato válka byla, a kdo ji vlastně zahájil, jestliže to nebyla Amerika, kdo ji zahájil, jestliže bylo Americe přisouzeno teprve do této války "vstoupit". Definovat SSSR, tedy svého spojence z války, jehož přispěním se tato válka vůbec mohla pro Ameriku stát válkou vítěznou, jako "zbloudilce", je vrchol americké arogance, která musí urážet. Taková urážka musí nutně vyvolat odezvu, jež se nemůže být jiná, než nedůvěra k partnerovi, který zve ke spolupráci na správě světa! Je vůbec možné pochopit takovou aroganci u člověka, který "získal velký vliv jako politolog a odborník na bezpečnostní problematiku" (obálka knihy)? Jaký vlastně mohl tak uvažující člověk mít vliv?
Nakonec Kissinger tvrdí, že NATO naplnilo po čtyřech desítkách této studené války svou vizi. V čem tato vize spočívala? Byla ona vize totožná s cílem, jak jej definoval americký senát, když se vyjadřoval 4.5.1998 k rozšíření NATO o Polsko, Maďarsko a Česko, že účelem existence NATO je "zabránit návratu hegemonistické velmoci ohrožující Evropu"? (Henry Kissinger, Potřebuje Amerika zahraniční politiku?, BBArt, Praha, 2002.)
Pro mne přečtení českého překladu knihy Henry Kissingera není ničím jiným, než důkazem absolutního projevu absence empatie k té části Evropy, kde jsem prožil celý svůj život a názornou ukázkou toho, kam vede absolutní nerespektování zásady, kterou stanovil velikán římské historie P. Cornelius Tacitus, psát o historii sine ira et studio (Tacitus. Letopisy, 1,1).




SVĚT PODLE KISSINGERA

26. července 2017 v 9:13 | VETERANUS
SVĚT PODLE KISSINGERA
1.část (revidovaná varianta)
"Jestliže se vám zalíbíme, budete o tom vyprávět, ale zbytečně: nikdo vám neuvěří; znají nás jen málo a nechtějí nás poznat lépe". (To říká manželka ruského cara Mikuláše I. Francouzovi A. de Custinovi při jejich prvním setkání v roce 1839, http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/kyustin/intro.php).
"Nikdo více než já, nebyl otřesen velikostí ruského národa a jeho politickým významem. Myšlenka o tom, jak veliký je význam, ke kterému je tento národ, jenž se na jevišti starého světa objevil jako poslední, předurčen, mne neopustila za celou dobu mého pobytu tam". (Astolphe de Custine, Dopisy z Ruska, id).
"Rusy mám velmi rád a nikdy jsem nepoznal lepší lidi, ani lidi, kteří by se nám více podobali" (Ernest Hemingway, Přes řeku a do lesů, Melantrich, Praha, 1958).
"Američané vůbec, nehledě na všechno své bohatství, své technologie, všelijaké své kanony, svou technickou převahu, nevládnou tím nejdůležitějším- nerozumí jiným světům a neumí si vážit jejich odlišnosti." (Anatolij Ivanovič Utkin, doktor historie, profesor, ředitel střediska mezinárodních výzkumů Institutu USA a Kanady, akademik humanitárních věd, člen asociace politických výzkumů USA, poradce Výboru mezinárodních věcí Státní dumy Ruské federace, dnes již zesnulý,http://dbelyaev.ru/we-have-no-more-gifts-for-the-united-states-9875.html, 27.2.2013).
Nakladatelství "Prostor" vydalo v roce 2014 český překlad Martina Pokorného knihy Henryho Alfreda Kissingera "World Order". Překladatel knihy přeložil slovo "Order" slovem "uspořádání", takže český název Kissingerovy knihy zní: "Uspořádání světa". Což samo o sobě nemusí být nesprávné, ačkoliv anglicko-české slovníky mají pro ono slovo mnoho významů a slovo "uspořádání" mezi nimi není. Na příklad je to "řád, pořádek, instrukce, nařízení, rozkaz, povel, příkaz, směrnice, předpis, povaha" (Anglicko-český letecký slovník, VZLÚ, 1984), či "rozkaz, příkaz, pořádek"' (Vojenský anglicko-český takticko-technický slovník, vydaný v roce 1960 Ministerstvem národní obrany pod označením Škol-51-23). Ani renomovaný Anglicko-český slovník Osičky-Valdaufa, vydaný Academií v roce 1970, neuvádí v řadě významů slova "order" ten význam, který použil překladatel. Ale, budiž!
Pro mne, jako pro čtenáře knihy, jíž autorem je mezinárodně známá osobnost, by už samotný název, a to, jak byl přeložen do českého jazyka, mělo svůj význam; postrádám jen objasnění, proč právě bylo autorem zvoleno, kromě uvedeného významu, také spojení dvou slov "world" a "order", aniž je u slova "world" uveden tvar, ze kterého by bylo zřejmě, že se jedná o uspořádání "koho, čeho", tedy světa. Totéž platí pro překladatele. Autor i překladatel zřejmě nechávají na vůli čtenářů, aby si sami, po přečtení celé knihy, udělali závěr, kterému vlastně významu anglických i českých slov obsah knihy odpovídá.
Riskují tím samozřejmě to, že se mezi čtenáři najdou i tací, patřím k takovým, kteří dospějí k závěru, že knihu není něčím, co by pravdivě ukázalo, jak je vlastně svět uspořádán; hlavně pak, kdo jej tak uspořádal, a jakými principy se řídil hybatel osudy světa při jeho uspořádávání; mně osobně se uspořádání světa, jak je líčí autor knihy, jeví spíše pouze jako jeho fabulace, která nepopisuje svět v jeho realitě. Což je jistě akceptovatelné, ale představuje to něco, co Wolfgang Ischinger nazval ve Foreign Affairs "vlastní ligou Kissingera". Nabízí to neodbytně myšlenku, že autor knihy "hraje" s osudy světa podle pravidel, která si sám sestavil, a že mnohdy je, jím zobrazovaný svět, takovým, jak by jej autor chtěl mít, nikoliv jakým skutečně je.
Pro mne, jako jednoho ze čtenářů, který v roce 2017 knihu četl, je už z názvu navíc patrné, že knihu napsal politolog; tedy člověk odborně se zabývající oborem lidské činnosti, který by snad měl mít vztah k vědě, a který by případně měl být součástí těch lidských činností, jež jsou vědou oprávněně nazývány. Mně se však to, co se nazývá "politologií", už delší dobu jeví vědou jen "jako".
Analogii pro to, abych onu, pro tak zvanou "vědu", ke které se dnes hlásí tak veliké množství lidí, našel vhodný výraz, hledám třeba u astronomů a kosmologů. Ti mají pro vesmírný objekt, který se zemskému pozorovateli jeví "jako" hvězda, ale svými vlastnostmi odpovídá něčemu jinému, název s příponou "quasi". V latině toto slovíčko znamená "jako by, jakoby, jako". Astronomové tedy znají "kvasar", což hvězdou není, ale je "quasistellar radio source". Protože, jak mi říká má zkušenost, je "politologie" vědou jen zdánlivě (quasi), měl by se i tento obor lidské činnosti, ke kterému je řazen i autor knihy, nazývat jinak.
Výstupy oné "quasivědy", jak je nalézám v knize Kissingera, mají se skutečnou vědou málo společného. Tím samozřejmě nemám jen na mysli, že tento obor je vzdálen zásadě, již vyslovil Immanuel Kant, že "v každé vědě je jen tolik vědeckosti, kolik v ní je matematiky" (E. Rádl, Dějiny filosofie, Novověk, strana 241, Votobia, Praha ,1999). Tady by Henry Kissinger pohořel úplně, vždyť jen to, že uvádí, že Rusko v letech 1552-1917, tedy za 365 roků, zvětšovalo své území v průměru o sto tisíc kilometrů čtverečních ročně, je nesmyslem nejen geografickým, ale i popřením aritmetiky. Pouhé násobení uvedených čísel a jejich porovnání s výměrem Sovětského svazu, jenž byl geografickou entitou mnohem větší, než je jeho část - Rusko - jen má slova o nesmyslu potvrzují.
Druhý můj argument, kterým chci potvrdit svůj názor, že to, co prezentuje autor, lze spíše než vědou, nazvat "quasivědou", spočívá v tom, že věda by měla pracovat s definicemi a jednoznačně interpretovanými či interpretovatelnými pojmy. A pokud takové definice ještě nemá, pak by na nich měla pracovat, a autor, který s nedefinovanými pojmy pracuje, by je měl vysvětlit, alespoň tak, jak je chápe on. Pokud ovšem je veden snahou říkat a psát pravdu, byť by to v daném okamžiku byla jen pravda jeho.
V tom se však Henry Kissinger zásadně zpronevěřuje principům, které už před dvaceti pěti stoletími prosazoval Řek Socrates, když zdůrazňoval, že k tomu, abychom poznali pravdu, musíme mít k dispozici přesné výměry. A pravda přece musí být prvořadým "výstupem" při vysvětlování "řádu světa" (World Order), že?
À propos: "řád světa", podle tvrzení Kissingera, sice "nikdy v dějinách neexistoval" (str. 14), ale přece jen by jej rád viděl na prvním místě, že? Namístě je otázka: jestliže nikdy neexistoval "řád světa", proč by najednou mělo existovat jakési "uspořádání světa"? Nebo snad nejsou pojmy "řád" a "uspořádání" identity, kterým je možno uvést pod "společným jmenovatelem", tedy pod pojem "order"?
Už z názvu bych tedy, jako čtenář, měl poznat, čím se kniha skutečně, nikoliv jen virtuálně, zabývá. To, bohužel, se nestalo a samotné přečtení knihy spíše ukazuje na to, že kniha spíše představuje snůšku pohledů na svět, jen zdánlivě systemizovaných; nikoliv však něco, co by bylo možno chápat jako výklad toho, jak je dnešní svět uspořádán, jaké reálné síly, nikoliv tedy jen vůle a činnost jistých politických osobností, tu vystupovaly v roli "scénáristů a režisérů", a kdo tedy měl hlavní roli v onom uspořádávání současného světa do jeho dnešní podoby. Toho se ale Kissinger zřejmě bojí, jako "čert kříže", jelikož by se mohl dostat na půdu svého soukmenovce Karla Marxe.
Možná také by nebylo irelevantní, kdyby kniha poskytla informaci o tom, jak a v čem se ono uspořádání světa, či pořádek a řád, v němž se nacházejí, odlišuje od světa minulého, kde vlastně probíhá ona virtuální hranice mezi "starým a novým" světem, a jak se do nového uspořádání světa promítají kataklyzmata Druhé světové války a války studené po ní následující a na ni navazující.
Že svět si žádá nového uspořádání netvrdil jen Karel Marx, když prohlašoval, že "filosofové svět různě vykládali, je však zapotřebí jej změnit". To tvrdí i současný papež František. Ten při návštěvě Bolivie v roce 2015 prohlásil: "Uvědomujeme si, že něco není v pořádku se světem, když je tolik rolníků bez půdy, tak mnoho rodin bez domova, tolik dělníků bez práce, tak moc lidí, jejichž důstojnost není respektována? Pokud je tomu tak, potom trvám na tom, abychom se nebáli říci: chceme změnu, reálnou změnu, strukturální změnu. Tento systém je neúnosný." Nabízí se otázka: "Není současná hlava katolické církve skrytým marxistou?"
Podle vydavatele, jak je uvedeno na záložce obalu, předkládá ve své knize "vlivný politolog, historik a bývalý ministr zahraničí Spojených států", Henry Kissinger, "mnohostranný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na řád světa". Autor také, podle vydavatele, zaměřuje pozornost čtenáře na "americké politické vize, které se "přestaly opírat pouze o systém vyvažování a začaly usilovat o dosažení míru šířením demokratických principů".
Henry Kissinger, tento pozorovatel, možná v jisté době i spolutvůrce, "uspořádání" světa, který v jisté době zaujímal významné místo v administrativě státu, jenž se od okamžiku, kdy jeho politici dostali od vědy prostředek, který jim dal takovou sílu, že se mohli stát též, vedle uspořadatelů světa, také "smrtí, ničiteli světů", (viz R.Oppenheimer v knize "Jasnější než tisíc sluncí"), nepracuje s přesnými výměry. Jako příklad uvedu, jím často používaný, dokonce v nadpise na obálce knihy(!), pojem "mocenská rovnováha".Tady "zabrousil" autor nikoliv do matematiky, ale do fyziky, aby si odtud vypůjčil pojmy, kterou jsou vysvětlovány v encyklopedických publikacích. Protože, podle mých znalostí, vědecky zdůvodněná definice onoho dvouslovného pojmu "mocenská rovnováha", neexistuje, pokusil jsem se empiricky, spíše v podobě laických otázek, se zeptat autora: "Co je, či co není, mocností, jež vstupujíc do oné soustavy, tuto uvádí do relativně stálého stavu? A jakou činností se tak děje? Jaké nástroje, či jakou sílu, má k dispozici? Je tou silou síla materielní, duchovní, či obojí? Čím je charakterizován stav rovnováhy soustavy států, jež ji tvoří? Představují onu soustavu všechny státy světa nebo jen některé? Jestli ano, tak které? Kdo určuje, že bylo dosaženo rovnovážného stavu soustavy a podle jakých kritérií se tento, relativně konečný, stav soustavy určuje? Jaká role a pravomoc přísluší jednotlivým, od sebe se lišícím, prvkům oné soustavy?
Podobné, a mnoho dalších otázek, by bylo možno formulovat, a hledat na ně odpověď, aby se také vyjasnilo, co vlastně představuje mocnost, tedy sílu a vliv, jednotlivých prvků soustavy. Oč se ona síla opírá? O držení či nedržení atomových zbraní, o počet balistických raket, o počet základen, o velikost námořních sil, o počet letadlových lodí etc? Jakou roli hrají morální faktory? A tak dále, a podobně. Nezáleželo by to také na tom, udržovat nejen vojenskou moc, jak to zdůrazňují v posledních letech američtí prezidenti, ale dennodenně (něm. tagtäglich) projevovat činy, a to nikoliv výběrově, ale univerzálně, jak se obhajují "humánní hodnoty"?
A při hledání odpovědi na tyto a další otázky, se znovu vracím k principům, které vyslovil už před dvaceti pěti stoletími Socrates.
Na prvním místě bych se byl rád od p. Kissingera dozvěděl to, čím se dá objasnit, že teprve 65 roků poté, kdy byl podepsán Vestfálský mír, a kdy byl v Evropě zaváděn tak zvaný "vestfálský systém", údajně nastolující "evropskou mocenskou rovnováhu" , se "odlehlé a tajuplné Rusko poprvé v dějinách zapojilo do sporu o evropskou mocenskou rovnováhu"? Nebylo to proto, že nikdo Rusko k něčemu takovému nepozval? Nepřipomíná to jistou shodu s obdobím, které následovalo po skončení "studené války" v Evropě koncem osmdesátých let XX. století? Kdy jsou současné snahy a nabídky Ruska na vytvoření jednotného bezpečnostního a politického systému Evropy, systému, který by určitě nebyl v rozporu s "mocenskou rovnováhou", odmítány? A kdy důsledkem takové politiky je spíše než budování "evropské mocenské rovnováhy" vytváření její disbalance, kdy je cíleně vylučováno z Evropy Rusko, jakoby tento stát geograficky, civilizačně i kulturně nebyl součástí Evropy? Kdy si z Ruska zbytek Evropy vytváří potenciálního protivníka? Proč tomu tak je? Není to v prvé řadě proto, že Západní Evropa do "Evropy" zařazuje jen konvenčně určené státy a národy?
Za druhé proto, že to, co je nazýváno "sporem" o rovnováhu představuje něco neurčitého a libovolně interpretovatelného. Vždyť samotné substantivum "spor" je přece odvozeno od slovesa "příti se"; a to znamená "míti spor, "hádati se" (Trávníček).
A za třetí proto, že na fenoménu "vestfalského vyjednávání" se ukazuje, že se ono vyjednávání nemohlo stát základem "globálně aplikovatelného systému", když jeho vyjednavači, tedy ony subjekty, které měly "globálně aplikovatelný systém" vytvořit se "nepokusili do jednání vtáhnout sousední Rusko"; tak samozřejmě nemohl vzniknout nejen globální systém, ale dokonce ani ne systém evropský. Což se v "modrém" projevuje i dnes, kdy na příklad systém evropské bezpečnosti se tvoří bez účasti Ruska, nebo dokonce proti němu. Otázkou tedy je, zda dnešní úsilí o vytvoření jakéhosi bezpečnostního systému Evropy může skončit lépe, než skončilo úsilí o to, aby se vestfálský princip rovnováhy stal univerzálním. Nabízí se otázka: jaký vlastně význam má existence OSN? Je skutečně tím, več doufali její tvůrci v ohni druhé světové války?

SVĚT PODLE HENRYHO (KISSINGERA)

18. července 2017 v 9:25 | VETERANUS
SVĚT PODLE HENRYHO (KISSINGERA)
"Jestliže se vám zalíbíme, budete o tom vyprávět, ale zbytečně: nikdo vám neuvěří; znají nás jen málo a nechtějí nás poznat lépe". (To říká ruská carevna, manželka Mikuláše I., Francouzovi A. de Custinovi při jejich prvním setkání v roce 1839, http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/kyustin/intro.php).
"Nikdo více než já, nebyl otřesen velikostí ruského národa a jeho politickým významem. Myšlenka o tom, jak veliký je význam, ke kterému je tento národ, jenž se na jevišti starého světa objevil jako poslední, předurčen, mne neopustila za celou dobu mého pobytu tam". (Astolphe de Custine, Dopisy z Ruska, id).
"Rusy mám velmi rád a nikdy jsem nepoznal lepší lidi, ani lidi, kteří by se nám více podobali" (Ernest Hemingway, Přes řeku a do lesů, Melantrich, Praha, 1958).
"Američané vůbec, nehledě na všechno své bohatství, své technologie, všelijaké své kanony, svou technickou převahu, nevládnou tím nejdůležitějším- nerozumí jiným světům a neumí si vážit jejich odlišnosti." (Anatolij Ivanovič Utkin, doktor historie, profesor, ředitel střediska mezinárodních výzkumů Institutu USA a Kanady, akademik humanitárních věd, člen asociace politických výzkumů USA, poradce Výboru mezinárodních věcí Státní dumy Ruské federace, dnes již zesnulý,http://dbelyaev.ru/we-have-no-more-gifts-for-the-united-states-9875.html, 27.2.2013).
Nakladatelství "Prostor" vydalo v roce 2014 český překlad Martina Pokorného knihy Henryho Alfreda Kissingera "World Order". Překladatel knihy se rozhodl přeložit slovo "Order" slovem "uspořádání", takže český název Kissingerovy knihy zní: "Uspořádání světa". Což samo o sobě nemusí být nesprávné, ačkoliv anglicko-české slovníky mají pro ono slovo mnoho dalších významů. Na příklad je to "řád, pořádek, instrukce, nařízení, rozkaz, povel, příkaz, směrnice, předpis, povaha" (Anglicko-český letecký slovník, VZLÚ, 1984), či "rozkaz, příkaz, pořádek"' (Vojenský anglicko-český takticko-technický slovník, vydaný v roce 1960 Ministerstvem národní obrany pod označením Škol-51-23). Ani renomovaný Anglicko-český slovník Osičky, Valdaufa, vydaný Academií v roce 1970, neuvádí v řadě významů slova "order" ten význam, který použil překladatel. Ale, budiž!
Pro mne, jako pro čtenáře knihy, jíž autorem je mezinárodně známá osobnost, by už samotný název, a to, jak byl přeložen do českého jazyka, mělo svůj význam; postrádám jen objasnění, proč právě bylo autorem zvoleno právě ono spojení dvou slov "world" a "order", aniž je u slova "world" uveden tvar, ze kterého by bylo zřejmě, že se jedná o uspořádání "koho, čeho". Totéž platí pro překladatele. Autor i překladatel zřejmě nechávají na vůli čtenářů, aby si sami, po přečtení celé knihy, udělali závěr, kterému vlastně významu anglických i českých slov obsah knihy odpovídá.
Riskují tím samozřejmě to, že se mezi čtenáři najdou i tací, patřím k takovým, kteří dospějí k závěru, že knihu není něčím, co by pravdivě ukázalo, jak je vlastně svět uspořádán; hlavně pak, kdo jej tak uspořádal, a jakými principy se řídil hybatel osudy světa při jeho uspořádávání; mně osobně se uspořádání světa, jak je líčí autor knihy, jeví spíše pouze jako jeho fabulace, která nepopisuje svět v jeho realitě. Což je jistě akceptovatelné, ale představuje to něco, co Wolfgang Ischinger nazval ve Foreign Affairs "vlastní ligou Kissingera". Nabízí to neodbytně myšlenku, že autor knihy "hraje" s osudy světa podle pravidel, která si sám sestavil, a že mnohdy je, jím zobrazovaný svět, takovým, jak by jej autor chtěl mít, nikoliv jakým skutečně je.
Pro mne, jako jednoho ze čtenářů, který v roce 2017 knihu četl, je už z názvu navíc patrné, že knihu napsal politolog; tedy člověk odborně se zabývající oborem lidské činnosti, který by snad měl mít vztah k vědě, a který by případně měl být součástí těch lidských činností, jež jsou vědou oprávněně nazývány. Mně se však to, co se nazývá "politologií", už delší dobu jeví vědou jen "jako".
Analogii pro to, abych onu, pro tak zvanou "vědu", ke které se dnes hlásí tak veliké množství lidí, našel vhodný výraz, hledám třeba u astronomů a kosmologů. Ti mají pro vesmírný objekt, který se zemskému pozorovateli jeví "jako" hvězda, ale svými vlastnostmi odpovídá něčemu jinému, název s příponou "quasi". V latině toto slovíčko znamená "jako by, jakoby, jako". Astronomové tedy znají "kvasar", což hvězdou není, ale je "quasistellar radio source". Protože, jak mi říká má zkušenost, je "politologie" vědou jen zdánlivě (quasi), měl by se i tento obor lidské činnosti, ke kterému je řazen i autor knihy, nazývat jinak.
Výstupy oné "quasivědy", jakou mají v podobě knihy Kissingera se skutečnou vědou málo společného. Tím samozřejmě nemám jen na mysli, že tento obor nerespektuje zásadu, vyslovenou už Immanuelem Kantem, že "v každé vědě je jen tolik vědeckosti, kolik v ní je matematiky" (E. Rádl, Dějiny filosofie, Novověk, strana 241, Votobia, Praha ,1999). Tady by Henry Kissinger pohořel úplně, vždyť jen to, že uvádí, že Rusko v letech 1552-1917, tedy za 365 roků, zvětšovalo své území v průměru o sto tisíc kilometrů čtverečních ročně, je nesmyslem nejen geografickým, ale i popřením aritmetiky. Pouhé násobení uvedených čísel a jejich porovnání s výměrem Sovětského svazu, jenž byl geografickou entitou mnohem větší, než je jeho část - Rusko - jen má slova o nesmyslu potvrzují.
Druhý můj argument, kterým chci potvrdit svůj názor, že to, co prezentuje autor, lze spíše než vědou, nazvat "quasivědou", spočívá v tom, že věda by měla pracovat s definicemi a jednoznačně interpretovanými či interpretovatelnými pojmy. A pokud takové definice ještě nemá, pak by na nich měla pracovat, a autor, který s nedefinovanými pojmy pracuje, by je měl vysvětlit, alespoň na úrovni toho, jak je chápe on. Pokud ovšem je veden snahou říkat a psát pravdu, byť by to v daném okamžiku byla jen pravda jeho.
V tom se však Henry Kissinger zásadně zpronevěřuje principům, které už před dvaceti pěti stoletími prosazoval Řek Socrates, když zdůrazňoval, že k tomu, abychom poznali pravdu, musíme mít k dispozici přesné výměry. A pravda přece musí být prvořadým "výstupem" při vysvětlování "řádu světa" (World Order), že?
À propos: "řád světa", podle tvrzení Kissingera sice "nikdy v dějinách neexistoval" (str. 14), ale přece jen by jej rád viděl na prvním místě, že? Namístě je otázka: když nikdy neexistoval "řád světa", proč by najednou mělo existovat jakési "uspořádání světa"? Nebo snad nejsou pojmy "řád" a "uspořádání" identity, kterým je možno uvést pod "společným jmenovatelem", tedy pod pojem "order"?
Už z názvu bych tedy, jako čtenář, měl poznat, čím se kniha skutečně, nikoliv jen virtuálně, zabývá. To, bohužel, se nestalo a samotné přečtení knihy spíše ukazuje na to, že kniha spíše představuje snůšku pohledů na svět, jen zdánlivě systemizovaných; nikoliv však něco, co by bylo možno chápat jako výklad toho, jak je dnešní svět uspořádán, jaké reálné síly, nikoliv tedy jen vůle a činnost jistých politických osobností, tu vystupovaly v roli "scénáristů a režisérů", a kdo tedy měl hlavní roli v onom uspořádávání současného světa do jeho dnešní podoby. Možná také by nebylo irelevantní, kdyby kniha poskytla informaci o tom, jak a v čem se ono uspořádání světa, či pořádek a řád, v němž se nacházejí, odlišuje od světa minulého, kde vlastně probíhá ona virtuální hranice mezi "starým a novým" světem, a jak se do nového uspořádání světa promítají kataklyzmata Druhé světové války a války studené po ní následující a na ni navazující.
Že svět si žádá nového uspořádání netvrdil jen Karel Marx, když prohlašoval, že "filosofové svět různě vykládali, je však zapotřebí jej změnit". To tvrdí i současný papež František. Ten při návštěvě Bolivie v roce 2015 prohlásil: "Uvědomujeme si, že něco není v pořádku se světem, když je tolik rolníků bez půdy, tak mnoho rodin bez domova, tolik dělníků bez práce, tak moc lidí, jejichž důstojnost není respektována? Pokud je tomu tak, potom trvám na tom, abychom se nebáli říci: chceme změnu, reálnou změnu, strukturální změnu. Tento systém je neúnosný." Nabízí se otázka: "Není současná hlava katolické církve skrytým marxistou?"
Podle vydavatele, jak je uvedeno na záložce obalu, předkládá ve své knize, "vlivný politolog, historik a bývalý ministr zahraničí Spojených států", Henry Kissinger, "mnohostranný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na řád světa". Autor také, podle vydavatele, zaměřuje pozornost čtenáře na "americké politické vize, které se "přestaly opírat pouze o systém vyvažování a začaly usilovat o dosažení míru šířením demokratických principů".
Henry Kissinger, tento pozorovatel, možná v jisté době i spolutvůrce, "uspořádání" světa, který v jisté době zaujímal významné místo v administrativě státu, jenž se od okamžiku, kdy jeho politici dostali od vědy prostředek, který jim dal takovou sílu, že se mohli stát též, vedle uspořadatelů světa, také "smrtí, ničiteli světů", (viz R.Oppenheimer v knize "Jasnější než tisíc sluncí"), nepracuje s přesnými výměry. Jako příklad uvedu, jím často, dokonce v nadpise na obálce knihy(!), používaný, pojem "mocenská rovnováha".Tady "zabrousil" autor nikoliv do matematiky, ale do fyziky, aby si odtud vypůjčil pojmy, kterou jsou vysvětlovány v encyklopedických publikacích. Protože, podle mých znalostí, vědecky zdůvodněná definice onoho dvouslovného pojmu "mocenská rovnováha", neexistuje, pokusil jsem se empiricky, spíše v podobě laických otázek, se zeptat autora: "Co je, či co není, mocností, jež vstupujíc do oné soustavy, tuto uvádí do relativně stálého stavu? A jakou činností se tak děje? Jaké nástroje, či jakou sílu, má k dispozici? Je tou silou síla materielní, duchovní, či obojí? Čím je charakterizován stav rovnováhy soustavy států, jež ji tvoří? Představují onu soustavu všechny státy světa nebo jen některé? Jestli ano, tak které? Kdo určuje, že bylo dosaženo rovnovážného stavu soustavy a podle jakých kritérií se tento, relativně konečný, stav soustavy určuje? Jaká role a pravomoc přísluší jednotlivým, od sebe se lišícím, prvkům oné soustavy?
Podobné, a mnoho dalších otázek, by bylo možno formulovat, a hledat na ně odpověď, aby se také vyjasnilo, co vlastně představuje mocnost, tedy sílu a vliv, jednotlivých prvků soustavy. Oč se ona síla opírá? O držení či nedržení atomových zbraní, o počet balistických raket, o počet základen, o sílu námořních sil, počtu letadlových lodí etc? Jakou roli hrají morální faktory? A tak dále, a podobně. Nezáleželo by to také na tom, udržovat nejen vojenskou moc, jak to zdůrazňují v posledních letech američtí prezidenti, ale dennodenně (něm. tagtäglich) projevovat činy, a to nikoliv výběrově, ale univerzálně, jak se obhajují "humánní hodnoty"?
A při hledání odpovědi na tyto a další otázky, se znovu vracím k principům, které vyslovil už před dvaceti pěti stoletími Socrates.
Na prvním místě bych se byl rád od p. Kissingera dozvěděl tím, čím se dá objasnit to, že teprve 65 roků poté, kdy byl podepsán Vestfálský mír, a kdy byl v Evropě zaváděn tak zvaný "vestfálský systém", údajně nastolující "evropskou mocenskou rovnováhu" , se "odlehlé a tajuplné Rusko poprvé v dějinách zapojilo do sporu o evropskou mocenskou rovnováhu"? Nebyla zde jistá shoda s obdobím, které následovalo po skončení "studené války" v Evropě koncem osmdesátých let XX. století, kdy jsou současné snahy a nabídky Ruska na vytvoření jednotného bezpečnostního a politického systému Evropy odmítány? A kdy důsledkem takové politiky je možná budování "evropské mocenské rovnováhy" s vyloučením Ruska, jakoby tento s tát geograficky, civilizačně i kulturně nybyl součástí Evropy? Kdy si z Ruska zbytek Evropy vytváří potenciálního protivníka? Proč tomu tak je?
Není to v prvé řadě proto, že Západní Evropa nerespektuje geografii, a do "Evropy" zařazuje jen konvenčně určené státy a národy? Markantně se to znovu projevilo v červenci 2017, kdy americký prezident Trump jednal se státy "střední a východní Evropy", a při tom z tohoto jednání bylo vyloučeno Bělorusko, Rusko, možná Ukrajina, zcela určitě nikoliv její východní, proruská, jak se jí dnes dostalo od "uspořadatelů" dnešního označení "separatistická" část.
Za druhé proto, že to, co je nazýváno "sporem" o rovnováhu představuje něco neurčitého a libovolně interpretovatelného. Vždyť samotné substantivum "spor" je přece odvozeno od slovesa "příti se"; a to znamená "míti spor, "hádati se" (Trávníček). A za třetí proto, že na fenoménu "vestfalského vyjednávání" se ukazuje, že se ono vyjednávání nemohlo stát základem "globálně aplikovatelného systému", když jeho vyjednavači, tedy ony subjekty, které měly "globálně aplikovatelný systém" vytvořit se "nepokusili do jednání vtáhnout sousední Rusko"; tak samozřejmě nemohl vzniknout nejen globální systém, ale dokonce ani ne systém evropský. Což se v "modrém" projevuje i dnes, kdy na příklad systém evropské bezpečnosti se tvoří bez účasti Ruska, nebo dokonce proti němu. Otázkou tedy je, zda dnešní úsilí o vytvoření jakéhosi bezpečnostního systému Evropy mlže skončit lépe, než skončilo úsilí o to, aby se vestfálský princip rovnováhy stal univerzálním. Nabízí se otázka: jaký vlastně význam má existence OSN? Je tím, več doufali její tvůrci v ohni druhé světové války?
Třicetiletá válka skončila, jak známo, uzavřením Vestfálského míru, válku; ukončila válku, jež probíhala na části Evropy mezi lety 1618-1648. Tím se ale nevyčerpávala historie Evropy. V letech 1604 až 1618 bojoval ruský národ s polskou a švédskou intervencí, a v rámci těchto bojů utrpěli Poláci, spojení se Lžidimitrijem, porážku u Dobryničí 21.1.1605, během srpna až října 1612 byli Poláci vyhnáni z Moskvy, kam vpadli předtím. To není součástí historie Evropy?
Ve století 17. bojovali Ukrajinci a Bělorusové proti polskému panství, Ukrajina byla přičleněna k ruskému státu, 16.-5.1648 byli Poláci poraženi u Korsunu (296 roků předtím, kdy tam Rudá armáda porazila německý Wehrmacht předtím, než dokončila vyhnání německých okupantů za své země a přikročila k osvobozování dalších evropských zemí), 10.-13.9. 1648 došlo ke střetnutí Rusů s Poláky u Polivců, 5.-6.8.1649 byli Poláci poraženi u Zborova (tedy 268 roků předtím, než tam 2.7.1917 vybojovali svůj první boj Čechoslováci s vojáky říše, která je předtím zmobilizovala do války s Ruskem. To také nebylo součástí angažmá Ruska do evropských záležitostí? A co ve století 18.? Byla přece "Severní válka" Ruska se Švédskem, byl válka "Sedmiletá" v letech 1756-1762, kdy dokonce v noci z 27. na 28. září 1760 obsadila ruská armáda Berlín.
  • Rusko, podobně jako Spojené státy při pronikáním Západ, své výboje prosytilo morální obhajobou založenou na tvrzení, že šíří v pohanských zemích řád a osvícený rozum. Mnoho oblastí, do nichž Rusko podnikalo své ohromující výboje, bylo jen řídce obydlených a moderní kultura ani technika se jich nedotkla. (str.68). Metody, které prosycovaly onu "morálku" Ruska a Spojených států, ale nebyly totožné. Nakolik jejich součástí byla i genocida původních národů Ameriky a import milionů afrických otroků, to už se neříká. A jak se ony výboje, které uskutečňovalo na jedné straně Rusko a na druhé straně Spojené táty promítly do mentality národů, obě teritoria jimi obývaných, to už neříká vůbec. Nebyla důsledkem amerických výbojů, zahrnujících také masový import afrických otroků, také americká mentalita, kterou u nich spatřoval zesnulý ruský historik A.I.Utkin, když říká: "Všeobecně řečeno: Američané, nehledě na všechno své bohatství, technologie, všemožné kanóny, technickou převahu, neovládají to nejdůležitější - nejsou schopni porozumět jiným světům a vážit si jejich odlišností".
  • Sovětský svaz trval na tom, že se ve východní Evropě prosadí nová mezinárodní, společenská i politická struktura podle zásady, kterou roku 1945 stanovil Stalin: "Kdo okupuje určité území, ukládá mu také svůj společenský systém. Každý rozšíří svůj vlastní systém tak daleko, jak daleko dosáhne jeho armáda. Nemůže to být jinak". Tady se odvolává Kissinger na Milovana Djilase "Conversation with Stalin". Tento citát, jak jej uvádí český překlad Martina Pokorného, neodpovídá výroku Stalina, zejména pak slovesa v tomto výroku použitého, který jistě byl pronesen v ruštině. Překladatel Pokorný, a pravděpodobně i Kisssinger, by si měli ujasnit, jaký význam má ruské sloveso "насаждать", jež Stalin použil, a zda význam, který mu svým překladem přisoudili překladatelé do angličtiny, "to impose", a M. Pokorný slovesem "uložit, ukládati" odpovídá významu ruského slovesa, či zda významně nezkresluje Stalinova slova a tím Stalinovi nepřisuzuje "eo ipso" činnosti, které on neměl v úmyslu. Další otázkou je i to, aby bylo posouzeno, zda samotný Milovan Djilas byl veden poctivou snahou přesně interpretovat Stalinova slova nebo je interpretovat tak, aby Stalina poškodil, tedy zda psal své paměti "sine ira et studio".
  • Stalin nemilosrdně, byť postupně, uvaloval marxisticko-leninský systém Moskvy na celou východní Evropu.
Platí zde totéž, co napsal F.X.Coquin o bolševismu v Rusku: "…stalinismus, ať už je definován jakkoliv, nebyl cizím fenoménem, který by byl vnucen jakémusi pasivnímu a bezbrannému Rusku, ale byl součástí dědictví Ruska". Stejně tak komunismus nebyl Československu vnucen, ale navazoval na dědictví politických poměrů předválečného Československa. Gottwald a spol. jen dovedně dokázali využít důsledků té nejmladší historie státu,která se odehrála v letech 1938-1945 k tomu, aby získali politickou moc v únoru 1948.
Kissinger samozřejmě nemůže chápat, jak se to "uvalování marxisticko-leninského systému" projevovalo třeba na mou generaci, která konec války 1945 zažila ve věku dospívání a doslova hltala vše, čím v jejích očích byl stalinský Sovětský svaz, který právě i jeho zemi zachránil před genocidou z hlav a rukou nacistické německé ideologie.
V roce 1949 Trumanův ministr zahraničí Dean Acheson předsedal ceremonii vzniku Severoatlantické aliance (NATO) jakožto úhelného kamene nového, Amerikou zaštítěného, mezinárodního pořádku.
Což ale neodpovídá skutečnosti, protože to byl právě jeho předchůdce,prezident FDR, který se opíral o novou zbraň v podobě jaderné, a už při jejím počátku horoval pro to, že svět bude spravován třemi, či čtyřmi státy, z nichž jen jeden bude vlastníkem atomové zbraně, předpokládaje při tom, že tím "jediným" právě budou Spojené státy.
Amerika pomohla restartovat v roce 1948 evropskou ekonomiku Marshallovým plánem. Proč také nepomohla svému spojenci - Sovětskému svazu v obnově zničené země a nastartování i jeho ekonomiky? Za jakých podmínek to byla ochotna učinit? Nepřijížděl do Postupimi Stalin také proto, aby tuto pomoc získal a na místo toho se dočkal jen vyhrožování atomovou bombou? Případně se rozčaroval z postoje západních spojenců, s nimiž vyhrál za cenu obrovského úsilí a obětí válku a zjistil, že má teď nového nepřítele, Západ, který s ním, s Amerikou v čele, povede novou válku? Místo klacku, který měli v ruce dřívější prezidenti, teď měla Amerika atomovou bombu, se kterou jej bude vydírat. Proč nám o tom Kissinger neříká ani slovo?
  • V srpnu 1941 se FDR poprvé setkal s W. Churchillem na palubě britskélodi Price of Wales u ostrova New Foundland a vyjádřili Atlantickou chartou společnou vizi osmi "společných zásad".Jednou z nich byla "svoboda od strachu a nedostatků" a program mezinárodního odzbrojení.
Přesně v duchu této zásady pak v době, kdy se jim dostalo do ruky tajemství využití výbušné energie, ukryté v atomových jádrech, též pak poté, kdy se jim podařilo na svém území, tedy v hlubokém týlu vzdáleném od míst, kde se odehrávala ničivá válka, v podstatě tedy v mírových podmínkách, vytvořit výrobní kapacity Ameriky a postavit flotilu strategických bombardérů; to jim pak umožnilo učinit ze strachu jeden z hlavních nástrojů vedení války, vedené způsobem, který už "civilizované lidstvo dávno odvrhlo" (J.F.C. Fuller, Druhá světová válka).
A po úspěšné atomové zkoušce v Novém Mexiku a po atomovém bombardování dvou japonských měst, pak na vyvolávání a udržování světa ve strachu, založili celou poválečnou politiku boje s virtuálním nepřítelem, kterého si vyfabulovali a tento boj vedou neustále. Měla tím dojít naplnění slova D. Eisenhowera, "že strach, všeobecný strach, bude nakonec slavit úspěch tam, kde státnický um ani náboženství dosud neuspěly"? Jinými slovy řečeno: Ten, kdo nemůže spoléhat na svůj rozum, ani na náboženské či jiné ideje, ani na sílu svého příkladu, a přesto chce dosáhnout úspěchu, případně i vítězství ve válce, třeba ve válce studené, musí plně využít potenciálu vyvolání a udržování všeobecného strachu. Což se, Kissingerem oslavovaným, Spojeným státům, možná podařilo. Je to však vítězstvím, kdy i nepřátelé v duchu uznají, že jsou poraženi? (Victoria nulla est, quam quae confessor animo quoque subiagat hostes, Claudianus).

  • Chce Amerika protivníka dostat na svou stranu zvratem, nebo jej přimět k vývoji? Jednoznačný zvrat vyžaduje, aby se protivník souborným aktem či gestem zřekl své dosavadní minulosti. Co to znamená, pane Kissingere, "zříci se své dosavadní minulosti"? Přepsat své dějiny, zapomenout na to, že vůbec existovaly? Co by toto zřeknutí se své minulosti znamenalo pro samotnou Ameriku? Vyloučit z ní to, že velká část jejího bohatství spočívala a spočívá na otrocké práci milionů otroků importovaných na kontinet z Affriky, a na genocidě původních národů obývajících americký kontinent? Suum cuique, pane Kissingere!
  • Svůj vstup (?) do studené války Amerika nechápala jako geopolitický střet ohledně hranic ruské moci, ale jako morální křížové tažení ve jménu svobodného světa…Americké snažení ve studené válce začalo obranou zemí, jež sdílely americký pohled na světový řád. Protivník, tedy SSSR, byl zbloudilec z mezinárodního společenství a nakonec se do něj zase navrátí… Skoro každý americký prezident zdůrazňuje, že zatímco ostatní země mají pouhé národní zájmy, mají USA universální principy,…Amerika se pustila do pětice válek ve jménu expanzivních cílů,…vítězství ve studené válce bylo provázeno inherentní ambivalencí. Jestliže hovoří Kissinger o "vstupu" do studené války, tak by tedy měl objasnit, kdy a čím tato válka začala, pokračováním jaké politiky tato válka byla, a kdo ji vlastně zahájil, jestliže Amerika do ní "vstoupila". Tak z toho lze vyvodit, že už probíhala v době onoho vstupu. Definovat SSSR, tedy svého spojence z války, jehož přispěním se tato válka vůbec mohla pro Ameriku stát válkou vítěznou, jako "zbloudilce", je vrchol americké arogance, která musí urážet své partnery. Taková urážka musí nutně vyvolat odezvu, jež se může projevit jen nedůvěrou partnerů, s nimiž je třeba řešit správu světa! Je vůbec možné pochopit takovou aroganci u člověka, který "získal velký vliv jako politolog a odborník na bezpečnostní problematiku" (obálka knihy)? Jaký vlastně mohl tak uvažující člověk mít vliv?
Po čtyřech desítkách let studené války naplnilo NATO svou vizi (?, tuto vizi Kissinger nikde nedefinoval, a tak si čtenář pod ní může představit cokoliv Henry Kissinger, Potřebuje Amerika zahraniční politiku ?, BBArt, Praha, 2002.
"Senát USA prohlásil k rozšíření NATO v protokolu k Severoatlantické smlouvě z roku 1949 o přistoupení Polska, Maďarska a Česka ze 4.5.1998, že účelem existence NATO je "zabránit návratu hegemonistické velmoci ohrožující Evropu".) a dovedlo studenou válku k tomu konci, který její zakladatelé deklarovali. Kissinger zde buď vědomě říká nepravdu, čili lže. Druhou možností je to, že jeho slova jen potvrzují to, co jsem už na adresu "quasivědy", kterou se řídí, tedy "politologie", napsal. Podobná pavěda může hlásat cokoliv!