Květen 2017

PREŽSKÉ POVSTÁNÍ V KONTEXTU EVROPSKÉ VÁLKY, 3. ČÁST

10. května 2017 v 13:40 | VETERANUS
PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ V KONTEXTU EVROPSKÉ VÁLKY
3.část-závěrečná
Miroslav Šiška se ve svém druhém článku zabývá též úlohou, kterou v povstání hráli "vládce" protektorátu Karl Hermann Frank a německý generál Rudolf Toussain. Vůbec se nezmiňuje o tom, že v Protektorátě Čechy a Morava bylo tehdy rozmístěno největší operační uskupení Wehrmachtu, které tento ještě měl poté, kdy skončila operace Rudé armády vedoucí k pádu Berlína, a kdy se západní fronta Wehrmachtu v podstatě zhroutila. Koncem dubna "nepřítel působící na Západě se definitivně vzdal všech pokusů překážet současně pohybům spojeneckých vojsk", a "k západním spojencům se obrátil zády" (slova Dwighta Eisenhowera). Západní armády měly v podstatě plné ruce práce nikoliv s tím, aby překonávaly odpor nepřítele na příklad při překonávání českých pohraničních hor, ale s tím, aby odzbrojovaly vojska Wehrmachtu "po celých tisících vzdávajících se anglo-americkým vojskům" (Eisenhower).
Bradley o tom píše: "V době, kdy Alexandr přijímal kapitulaci Kesselringových armád v Itálii, kdy Montgomery odmítal o kapitulaci jednat s admirálem Hansem Friedenburgem v Lüneburgu, mé armády "…pokračovaly v postupu do Rakouska; při tom jsme zabíjeli ty Němce, kteří se ještě bránili, a brali jsme do zajetí ty, kteří přestali bojovat".
O tom, že by v této době v Praze běželo povstání a povstalecká Praha dokonce v anglickém jazyce volala o pomoc, nenalézám u Bradleye jediného slova. Více vzpomínek věnoval tomu, jak se setkal s maršálem Koněvem a jaké si vyměnili dárky. To také o něčem svědčí, že?
Kromě objektivních potíží, které bránily západním spojencům poskytnout účinnou pomoc povstalecké Praze, zde byly i příčiny subjektivního charakteru. Už 28. dubna píše generál Marshall Eisenhowerovi, že by "nerad hazardoval s americkými životy pro čistě politické cíle", načež mu vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, který jediný měl potřebnou pravomoc, odvětil, že "se nepokusí o žádný krok, který by z vojenského hlediska shledal za nerozumný". Pod tyto formulace, svědčící spíše o nechuti bojovat za zájmy lidí, "o kterých nic nevíme" (Neville Chamberlain v roce 1938), bylo možno skrýt všechno. Jistě, byly zde výjimky u vojáků.
O náladách v samotné armádě však píše Bradley toto: "Ptal jsem se George Pattona: "Proč celá 3. armáda dychtí po tom, aby osvobodila Čechy? George se rozesmál. "Sem s tím Československem!", zakřičel. "Chceme se bratříčkovat! Jak můžete zastavit armádu, která jde do boje s bojovým pokřikem?" Avšak, jak píše dále Bradley: "Osvobození Československa bylo úkolem Rudé armády. Nesměli jsme postupovat dále, než do Plzně. Patton proti takové zastávce protestoval a dokazoval, že může dojít do Prahy. Je pravdou, že kdyby hlavní velení zrušilo svůj zákaz, byl by se během 24 hodin ocitl na Václavském náměstí".
Myslím, že i z těchto slov je zřejmé, že slova jednoho z členů ČNR, Josefa Smrkovského, že "delegace ČNR nebyla vyslána ke generálu Pattonovi se žádostí, aby vtáhl do Prahy, protože šlo o nabídku politicky nebezpečnou, jelikož si uvědomovali, že "vpustit americkou armádu do Prahy by znamenalo udělat z ní osvoboditelku" (Dr Prečan), nejsou ničím jiným, než snahou politicky vyvinit ČNR, i sebe samého, z neodpovědnosti, se kterou bylo povstání organizováno a řízeno; jak by se bývalo bylo slušelo na akci, které byl post factum přisuzován takový význam. Jestli by i podobná delegace ke generálu Pattonovi byla vyslána, zřejmě by se musela vrátit s nepořízenou. Patton nemohl eventuelní žádosti "Pražanů" vyhovět, jestliže by se býval nechtěl vystavit obvinění z nepodřizování se rozkazům; a jednat v době války oproti zákazu, který vyslovili jeho nadřízení, generál Eisenhower, Bradley a další, bylo by velkým proviněním!
Smrkovský asi chtěl za každou cenu zdůraznit politickou stránku oné, z vojenského hlediska, avantýry, kterou pražské povstání bylo!
Na druhé straně tady byly vojenské, a možná i čistě lidské, snahy vojáků Wehrmachtu, příslušníků oddílů SS a dalších ozbrojených složek Třetí říše, které reprezentoval generál Rudolf Toussain v Praze a polní maršál Schörner ve Velichovkách. Jejich jediným zájmem nemohlo být nic jiného, než vyklouznout z obklíčení a vyhnout se sdílení osudu 6. armády Pauluse u Stalingradu. Jejich základní zájem spočíval ve snaze dostat se bez úhony na západ, kde je čekalo jen zajetí v zcela jiných podmínkách, než které panují na Sibiři; nebo riziko, že budou, v krajním případě, zařazeni do operace, kterou v té době již snovali plánovači britského generálního štábu na základě pokynů W. Churchilla. Ty měly najít své uplatnění v operaci nazvané "Unthinkable".
Jestliže chceme správně pochopit činnost složek, vůči kterým bylo zahájeno povstání, měli bychom znát třeba služební vztah teritoriálních ozbrojených složek Třetí říše, které představoval generál Toussain, se složkami bojující polní armády, jimž velel generál polní maršál Schörner. A jaké součinnostní vztahy panovaly mezi těmito dvěma složkami. Kdo měl vrcholnou rozhodovací pravomoc nad brannými složkami Třetí říše na území Protektorátu, když se toto stalo prostorem, kde byly vedeny bojové akce? Nepochybuji, že takovou pravomoc musel mít a měl generál- polní maršál Schörner. To vyplývalo z logiky vedení války, v daném etapě už války spočívající v poslední možnosti záchrany. Věděli vůbec českoslovenští vojáci, kteří údajně veleli povstání, kdo má vrchní velení nad vojenskými složkami Říše, které se nacházely na území Protektorátu, a kdo je tedy jejich hlavním protivníkem, ke kterému by bylo případně třeba poslat parlamentáře s bílým praporem?
Musím se ptát: jak je možné, že naši historici nám nedali na tyto základní otázky odpověď? A jestli už dali, proč nás, čtenáře, na to publicistika neupozorňuje? Nebyla by tato odpověď pro národ, zvláště pak pro mladou generaci, důležitější, než jakési abstraktní zkoumání "totalitního režimu", kterému se věnuje slovutný Ústav pro studium totalitních režimů? O tom, jaká rozhodnutí přijímala ČNR, na základě jakých informací je přijímala, kdo rozhodnutí koncipoval, kdo je zdůvodňoval atd. a pod., to jsou otázky, které ještě čekají na své objasnění k tomu, abychom si o pražském květnovém povstání mohli udělat objektivní, z jakékoliv strany ideologicky nepřikrášlený, obraz. Památka těch, kdo na barikádách položili svůj život, a jejich potomků, si to žádá.
Nic z toho nám článeček Miroslava Šišky, bohužel, ani nenaznačuje. Vysvětlení a zodpovězení těchto otázek, to je jistě práce pro kvalifikovaného historika či spíše historiky. To nelze čekat od publicistického článku v deníku. Ale to, že stát při objasňování vlastní historie nehraje žádnou roli, která by vhodnými prostředky nasměrovala práci historiků tímto směrem, to už je na pováženou. Od demokratického státu, který by, kromě jiného, měl také pečovat o správnou interpretaci své vlastní historie, aby tato se mohla v duchu M.T.Cicerona stát "světlem pravdy a učitelkou života (lux veritatis, magistra vitae), bych čekal mnohem víc!
K tomu však není třeba přijímat zákony à la zákon o protiprávnosti komunistického režimu, a předurčovat tak obsah práce historiků a dávat jim politické zadání pro jejich zkoumání. Je třeba vytvořit materielní podmínky těm historikům, kteří by chtěli a byli schopni tuto část národní historie zpracovat. A kteří by při tom dbali prvního zákona historie, jak jej formuloval M. Tullius Cicero ve svých radách řečníkům: "Bát se jakékoliv lži, nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín nespravedlnosti, ani stín zloby"!

V Třebíči, 4.5.2017

Plk. v zál. Ing Jaroslav Dvořák

PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ V KONTEXTU EVROPSKÉ VÁLKY, 2.ČÁST

10. května 2017 v 13:39 | VETERANUS
PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ V KONTEXTU EVROPSKÉ VÁLKY
2.část
To je však jen etymologická stránka Stalinových výroků. Podstata však spočívá v tom, zda lze z takového názoru dělat závěry o skutečných cílech Stalina v evropské válce. Dr Prečan z onoho výroku, který může být snadno chápán jako akademická debata, nikoliv jako jakési vyjádření politické strategie, vyvozuje závěr, že "pražská operace měla pro Sověty eminentně politické pozadí". Jestli tato operace měla své obzvláštní, tedy eminentní, "politické pozadí", tedy měla něco, co bylo "za" hlavním předmětem této operace, pak bychom měli toto Prečanovo tvrzení konfrontovat se zámyslem "Pražské operace", jak byl formulován ve Směrnici hlavního velení Rudé armády, doručené velitelům 1. a 2. Ukrajinského frontu. Taková směrnice představuje, podle všech pravidel sovětské vojenské vědy, formulaci úkolů, které jsou ukládány, či nařizovány, velitelům frontů. Je v ní formulován také zámysl operace. A zámyslem "Pražské operace", jak je formuloval Hlavní stan,bylo "provedení několika, co do směru se v Praze sbíhajících úderů", jichž cílem bylo "obklíčit, rozdělit a v krátké době zničit hlavní síly vojsk Wehrmachtu, jež se v té době nacházely na území Československa, a nedovolit těmto vojskům, aby ustoupily západním směrem". Zdůraznil bych zvlášť poslední část oné věty. Kontext tohoto cíle s operací "Unthinkable", kterou připravovali britští plánovači, na základě příkazu W. Churchilla, Stalinova spojence, o níž lze předpokládat, že ji Sověti už znali, lze předpokládat. (http://www.biograph.ru/index.php?option=com_content&view=article&id=1793:40-praga&catid=32:warcompanies&Itemid=22).
Onu Směrnici Hlavního stanu Rudé armády obdrželi velitelé 1. a 2. Ukrajinského frontu 1., eventuelně 2. května 1945. Tato data lze tedy považovat za data, kdy byla zahájena fáze přípravy Pražské operace těmi, kdo ji měli realizovat, tedy veliteli obou frontů Rudé armády. Silně pochybuji, že by velitelům obou frontů bylo dovoleno, aby se zahájením oné operace váhali a že jim bylo dovoleno vyčkávat s jejím zahájením do doby, než se dozvědí o tom, že v Praze bylo zahájeno povstání. To by vůbec neodpovídalo logice vedení války v závěrečné její fázi. V oné době ještě svět mimo Prahu neměl nejmenší tušení, že v Praze kdosi připravuje něco, co posléze dostalo vznešený název "pražské povstání", jinými slovy řečeno "pražské vzpoury". A co přineslo, kromě jiného, velké oběti civilního obyvatelstva Prahy.
Vedlejším výsledkem, nikoliv cílem "Pražské operace", byly jistě zisky politické; bylo jím dokončení bojů, vedoucích ke splnění politického cíle, daného také smlouvou, kterou Československo uzavřelo se Sovětským svazem v roce 1943, to jest osvobození Československa; to začalo v říjnu 1944 Dukelskou operací a nakonec vedlo též k osvobození, nikoliv k dobytí hlavního města spojeneckého Československa, Prahy; vedlo též de facto kvítěznému ukončení vojenské části evropské části světové války.Provedení "Pražské operace" tak také přispělo k důkazům o politické oprávněnosti smlouvy, kterou v roce 1943 podepsal prezident Beneš v Moskvě; bylo "krví a železem" prokázáno, že ona smlouva nebyla jen cárem papíru; že ji tedy nestihl stejný osud, jako stihl mnohé jiné smlouvy.
Český historik Dr Prečan tvrdí ve svém referátu, na který už jsem odkazoval, že "sovětské vrchní velení riskovalo osud Prahy a pomoc tamějšímu povstání nehrála v jeho kalkulacích žádnou roli". Bylo by zajímavé znát, jaké kalkulace sovětského velení má autor na mysli. Snad kalkulace, při kterých měli plánovači "Pražské operace" brát do úvahy i to, že se tam uskuteční povstání?
Kalkulovat při plánování Pražské operace na úrovni velitelů a štábů 1. a 2. Ukrajinského frontu, jež bylo zahájeno 1. nebo 2. května po obdržení příslušné směrnice Hlavního stanu, s povstáním Pražanů, by jistě bylo na místě; avšak jen v případě, že by oni velitelé a štáby znali při koncipování příslušného rozhodnutí, které muselo předcházet fázi plánování, že se takové povstání uskuteční, jaké budou jeho cíle, jak bude organizováno a provedeno, kdo a jak se jej zúčastní a tak dále. Pak by bylo možné očekávat a požadovat, aby s ním počítali ve svém plánu. Pokud by Hlavní stan Rudé armády potřebné informace o připravovaném povstání měl, dá se předpokládat, že by velitele frontů v tomto směru náležitě úkoloval. Nic takového se ale nestalo. Na spojenecké straně, ani u Sovětů, ani u Američanů, dokonce ani u čs. vlády, která už v té době byla na čs. území, potřebné konkrétní informace o připravovaném povstání nebyly k dispozici.
Tvrdím, že žádný vojenský plánovač žádné armády na světě, nebyl by v té době schopen kalkulovat s něčím takovým, jako bylo ono povstání, když nebyl předem o něm, v přiměřeném a potřebném rozsahu, informován. A chtít něco podobného od velitelů a štábů frontů, kteří už uvedli svá vojska do pohybu na základě rozkazů, které obdrželi, a plánů, které z nich vyplývaly? To se mi nejeví vůbec možným. Cožpak si Dr Prečan neuvědomoval, že jakékoliv rozhodnutí, ať už na úrovni vrchního velení Rudé armády nebo na úrovni velitelů a štábů frontů, lze učinit jen na základě zhodnocení situace, tedy zhodnocení informací, které jsou k dispozici? A mezi takové informace, které by musely být veliteli a štáby frontů Rudé armády zhodnoceny a brány v úvahu při koncipování rozhodnutí na operaci, musely by patřit informace o povstání, o jeho cílech, o silách účastnících se, etc., pokud by se požadovalo, aby je velitelé frontů brali při přípravě svých rozhodnutí v úvahu. Komplexní zhodnocení situace by tedy muselo zahrnout vše, co vyplývalo z plánů povstání. Mít potřebné informace o povstání, bylo pro velitele frontů podmínkou sine qua non. A toto rozhodnutí, učiněné na úrovni velitele frontu, musí být dovedeno do podřízených armád, divizí, pluků, a že příslušní velitelé, musí přijímat vlastní rozhodnutí a ta musí vtělit do bojových rozkazů, podle kterých velitelé posílají své vojáky do boje, případně na smrt!
Jako doklad toho, že povstání bylo organizováno a zahájeno bez jakékoliv koordinace nejen s Rudou armádou, ale i se západními armádami, konkrétně s armádami americkými, bych použil knihu Omara Nelsona Bradley-ho, "A Soldier´s Story" vydané v roce 1951 v New Yorku. V ruské verzi byla kniha vydána pod titulem «Записки солдата» v Moskvě v roce 1957 Vydavatelstvím zahraniční literatury.
Omar Nelson Bradley byl velitelem 12. armádní skupiny, které podléhala také 3. armáda, jíž velel generál Patton. V podrobném líčení posledních týdnů a dnů války neuvádí jediné slovo, ze kterého by bylo možné usuzovat na to, že by američtí velitelé, kteří stáli se svými vojáky na hranicích Československa, měli jen tušení o tom, co se dělo v Praze. Přímo píše: "Teprve 4. května v 7 hodin 30 minut večer mi Eisenhower dal telefonicky souhlas, abychom překročili československou hranici. Nesměli jsme však dojít dále než do Plzně, protože "osvobození",(tedy žádné dobytí, poznámka má) Československa patřilo mezi úkoly Rudé armády". Když pak Eisenhower sdělil sovětskému velení, že se naše armády budou pohybovat směrem ku Praze, "bude-li si to vyžadovat situace", bylo mu sděleno sovětskou stranou, že nesmí postoupit za čáru České Budějovice-Plzeň- Karlovy Vary.
Je jistě na místě otázka, proč se dostalo Eisenhowerovi tak striktního odmítnutí. Byly to důvody politické či čistě vojenské? Jsem přesvědčen, že to byly důvody jen a jen vojenské. Vždyť v Jaltě bylo dohodnuto, že "bojové akce povedou ozbrojené síly toho kterého spojeneckého státu bez ohledu na poválečné okupační zóny a že každá armáda postoupí až tam, kam ji přivede logika boje vedeného s cílem bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa" (Dr Prečan v odkazovaném referátu). Čili politickými hledisky nebyl postup spojeneckých armád nijak omezen.
Jestliže tedy Eisenhower posílal svůj dotaz Sovětům nejdříve 4. května, kdy už vojska 1. a 2. Ukrajinského frontu byla v pohybu, nebo čekala jen na poslední rozkaz, který je do pohybu uvedl, a realizovala tak zámysl Pražské operace, jakou jinou odpověď bylo možno očekávat? Vždyť v operaci bylo angažováno i letectvo, bylo nutno vyloučit rizika omylů, ke kterým by vedla vzájemná nekoordinovaná střetnutí letců; rovněž pozemní vojska Rudé armády útočící směrem ku Praze, zejména ze severu, od Berlína, musela mít potřebný prostor pro svůj manévr, aby mohla reagovat na činnost bránícího se nepřítele, aniž by při tom hrozilo riziko, že se střetne nikoliv s nepřítelem, ale nechtěně se svými americkými spojenci. Myslet si, že v takové situaci se mohou vojenští velitelé řídit jakýmisi politickými hledisky, může jen člověk nemající představy o tom, co je operace takového vojenského uskupení, jakým jsou vojska frontů, čítající řadu divizí a specielních útvarů, zahrnující činnost dělostřelectva, letectva.
Jen si připomeňme situaci z poslední doby v Sýrii. I když Rusko a USA nejsou zcela jednotní v politickém náhledu na tamní válku, tak dokázali vypracovat koordinační postupy, aby nedocházelo k nežádoucímu a velice riskantnímu střetu mezi americkým a ruskými letci. Cožpak v době světové války v roce 1945, tedy v době, kdy žádná z bojujících armád nedisponovala takovými technickými prostředky, jež by umožňovaly kontrolovat prostor bojových operací, jakými disponuje doba dnešní, tomu mohlo být jinak?
Co se pak týče osudu Prahy, tak ten vůbec nespočíval v rukách sovětského velení na jakékoliv úrovni. Ten byl od okamžiku zahájení povstání jen a jen v rukách povstalců a těch sil, vůči kterým bylo povstání zahájeno. Teprve v závěrečné jeho fázi, kdy už o Prahu bezprostředně sváděla boje vojska Rudé armády, lze v jistém smyslu tvrdit, že osud Prahy, tj. nakolik toto město se svými obyvateli ony boje přečká bez úhony, spočíval i na vojácích Rudé armády. Rovnou měrou však také záležel osud Prahy na těch, kdo toto město bránil jako komunikační uzel důležitý pro ústup armád. A to byly složky německých branných sil. O osudu Prahy měli však na prvním místě uvažovat iniciátoři, organizátoři a vůdci povstání. Házet odpovědnost dnes na sovětské vrchní velení, je zcela nekorektní a irelevantní.
Sám nemám k dispozici informace o tom, jaké v tomto směru byly vydány instrukce vojskům Rudé armády, útočícím na Prahu. Že bylo vojskům nařízeno šetřit v průběhu bojů o Prahu významné objekty, lze nalézt příklad a analogii v informacích z Ostravska; tyto informace mají někteří členové Svazu letců ČR. Při organizaci a provedení Moravsko- Ostravské útočné operace Rudé armády bylo Vrchním velením Rudé armády vydáno nařízení neničit v Ostravě průmyslové objekty. Když byla Ostrava 6.5.1945 osvobozena, získalo osvobozené Československo celý průmyslový komplex v Ostravě v zachovalém stavu. Plk v.v. Pavel Švec-přímý účastník jednoho z leteckých bitevních útoků, který 2.5.1945 (byl to poslední bojový vzlet bitevníků v této operaci) prováděl 2. československý bitevní letecký pluk 1. smíšené letecké divize, potvrzuje, že obdrželi rozkaz neničit průmyslové a civilní objekty. Útok, jehož se zúčastnil P. Švec, byl proveden na vlakové soupravy na nádraží v Českém Těšíně, kde se nakládala německá vojska, ustupující před Rudou armádou. (Informaci mi poskytl bývalý velitel 1. stíhací letecké divize "Zvolenské" plk gen. štábu Miloslav Neuberg.)
Je obtížné předpokládat, že podobné rozkazy obdržely i jednotky 1. a 2. Ukrajinského frontu, jež bojovaly v "pražské operaci" s nepřítelem na území Prahy?
Jestli se nestalo to, že by pražské povstání bylo zkoordinováno s velením spojeneckých armád, jež operovaly v této části evropského válčiště, pak taková akce, jako je uvedení města, jakým byla Praha, do stavu povstání, nebylo nic jiného, než avantýra; ta s vojenskou akcí má velice málo společného. Je věcí objektivního přístupu historiků, aby udělali v tomto směru jasno. K tomu už je, podle mého soudu, nejvyšší čas. Stačí, abych si jen přečetl příslušnou stránku "wikipedie", abych viděl, kolik bludů a ideologicky zaměřených informací, tam je! A to vůbec neznám učebnice dějepisu, podle kterých se učí o povstání naše vnoučata a pravnoučata.
Pražské povstání (což je slovo, znamenající podle Slovníku jazyka českého, "vzpouru") se mi jeví z čistě vojenského hlediska, a jiné hledisko, než hledisko vojenské, jako vojenský profesionál, nemohu mít, jako akce hazardní a diletantská.
Tím, co jsem napsal, nechci jakkoliv zpochybnit nebo dehonestovat čin jediného člověka, který ve svatém nadšení šel na pražské barikády, dával všanc svůj život; který někdy nakonec i na oltář vlasti položil.

PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ V KONTEXTU EVROPSKÉ VÁLKY

10. května 2017 v 13:34 | VETERANUS
PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ V KONTEXTU EVROPSKÉ VÁLKY
1.část

Motta:
Když car Alexandr I. posílal 12. června 1812 Balašova s dopisem k Napoleonovi , nařídil mu, aby Napoleonovi předal jeho dopis a tlumočil mu slova, že "neuzavře mír, dokud na ruské půdě bude jediný ozbrojený nepřítel". (L.N.Tolstoj, Vojna a mír, III.,str. 22, SNKLHU, Praha, 1959)
"Je třeba rozdrtit brannou moc německých vetřelců, je třeba do jednoho vyhladit všechny německé okupanty, kteří vtrhli do naší vlasti." (J. Stalin v referátu k XXIV. výročí Veliké Říjnové Socialistické revoluce, 6. listopadu 1941, O Veliké vlastenecké válce Sovětského svazu, Svoboda, Praha, 1945).

Prvního května 2017 vysílala ČT 24 v pořadu "historie.cz" rozhovor historiků o pražském povstání z května 1945. Rok předtím, 7. května 2016, publikoval deník Právo články publicisty Miroslava Šišky, v kterých předestřel čtenářům své vidění závěrečných fází evropské části Druhé světové války, jež skončila bezpodmínečnou kapitulací Německa a poslední operací Rudé armády, operací "Pražskou". Ta ve svém důsledku přispěla i k ukončení Pražského povstání a k osvobození Prahy.
Jak rozhovor z 1. května 2017, tak i o rok starší článek, jistě neznamenají definitivní tečku za všestranným, ideologických nánosů zbaveném, zkoumání událostí, které se významně zapsaly do historie naší země a národů ji obývajících. Významně ovlivnily i individuelní osudy občanů této země. Jedním z občanů, který byl koncem války ovlivněn na zbytek života, je pisatel těchto řádků. Jsem člověkem, který už dovršuje devátou dekádu svého života, sleduji hodnocení oné etapy národních dějin lidmi, kteří nejsou nejen bez vlivu na formování veřejného mínění o historii vlastní země, ale kterých je, řekl bych funkční, povinností historii zkoumat a popisovat sine ira et studio. Proto považuji za svou téměř povinnost, se k oběma materiálům vyjádřit. I když, to si plně uvědomuji, jsou oba zdroje mých informací koncipovány nezávisle na sobě, a jejich společným jmenovatelem je jen hlavně téma. Společné mají ještě oba zdroje informací to, že v obou nalézám tvrzení či názory, jež zcela neodpovídají mému, v podstatě z hlediska historiografie laickému, vidění konce války, kterou jsem sám prožíval; tak i vidění různých "menších" povstání v mém rodném kraji, jak to bylo na příklad v Třešti, či jak se to připravovalo v sousedním Batelově. I tam se v plné nahotě projevil, vedle nesporného nadšení, diletantismus organizátorů a velitelů akcí, podobných pražskému povstání. Ty mají, bohužel, také společné to, že v nich vystupovali bývalí příslušníci československé armády-důstojníci, o jejichž kvalifikaci by se dalo s úspěchem pochybovat. O tom ještě budu psát.
Připomínky, které dále uvedu, jsem původně zpracoval po přečtení článku M. Šišky a publikoval je na svém blogu http://veteranus.blog.cz. Vašemu Ústavu je zasílám dnes proto, že jsem se v minulosti, ještě v době, kdy Ústavu řediteloval Dr Prečan, setkal s příznivou odezvou, a také proto, že se domnívám, že má váš Ústav jistou "gesci" nad výkladem soudobých českých dějin.
Podstata mých připomínek tvoří připomínky k článkům Miroslava Šišky. Proto se zabývám jimi. Mé připomínky rezonují s tím, co bylo řečeno ve vzpomínaném rozhovoru, jíž se, pokud se nepletu, zúčastnil i pracovník Vašeho Ústavu. V rozhovoru, který se před mými zraky a sluchem odehrál na stanici ČT 24, jsem nenalezl nic, co by změnilo mé názory. Snad svými názory přispěju i graduovaným historikům k chápání oněch událostí.To je jediným mým přáním.
V podtitulku svého článku uvádí Miroslav Šiška, že nejméně polovinu obětí války tvořilo civilní obyvatelstvo, a to především v důsledku bombardování velkých měst a masového vraždění v nacistických koncentračních táborech. Při tom opomněl zdůraznit, že veliký počet civilních obětí války byl také zapříčiněn nelidským způsobem vedení války na Východě; válka nejenže "získala charakter náboženských válek" (J.F.C.Fuller), ale byla též cílena k zotročení a k poněmčení národů Sovětského svazu; měla se stát genocidiem, tedy "hromadným vyvražďováním lidských rodů, vyhlazováním kmenů a národů" (Latinsko- český slovník, SPN, Praha, 1957) pro mnohé evropské národy. Takovou charakteristiku dal válce J.V.Stalin ve svém rozhlasovém projevu dne 3. července 1941.
Ve svém článku se M. Šiška opírá i o tvrzení českého historika Dr Viléma Prečana, jak je tento uvedl ve svém referátu na Mezinárodní konferenci k 50. výročí otevření druhé fronty v Evropě. Referát byl přednesen v Praze dne 9. června 1994 a zveřejněn v "Soudobých dějinách" I/4-5/94.
Na článek v Právu, který byl nazván "Konec druhé světové války v Evropě", navázal M. Šiška článkem "Za německou kapitulaci v Praze byla povstalecká ČNR potrestána".
Oba články obsahují některá tvrzení, kterými bych se chtěl zabývat proto, že se mi jeví jako ne zcela správná.
Jsou to zejména tato tvrzení (cituji podle Práva):
-Stalinův rozkaz z 1. května 1944 podává "poprvé svědectví", že "sovětská strana dospěla ke strategickému rozhodnutí" poslat své armády přes "své hranice z roku 1941", tedy do západní části Evropy.
-Pražská operace měla "v závěrečných dnech války pro Sověty jednoznačně politické pozadí".
-V Praze vypuklo 5. května "spontánní povstání".
Nejprve se vyjádřím k otázce strategického rozhodování Stalina. Tvrzení M. Šišky se neopírá o analýzy rozhodovacích procesů, ke kterým docházelo v roce 1943 a 1944 v kompetentních orgánech Sovětského svazu. Dnes, s odstupem desetiletí, a i se zkušeností oněch dalších sedmdesáti let, jež jsem intenzivně prožíval, jsem dospěl k závěru, že obavy Stalina v to, že západní spojenci nebudou ve válce pokračovat v souladu s vytýčenými cíli, jmenovitě pak s principem "bezpodmínečné kapitulace" Německa, jak byl vysloven na konferenci Roosevelta s Churchillem v Casablance počátkem roku 1943, byly nanejvýš oprávněné.
Jestli vznikly na Západě tehdy obavy, že by se "sovětská vojska mohla zastavit na sovětských hranicích z roku 1941 a nepokračovat ve válečných operacích proti Německu"
(Dr Prečan), pak tyto obavy, jež vyslovil náčelník Sboru náčelníků štábů USA G. Marshall v posudku předanému prezidentu Rooseveltovi, byly výsledkem úvah, ve kterých lze obtížně hledat byť jen prvky empatie ke svému východnímu spojenci. Možná, že na Západě tyto obavy vznikly i proto, že si američtí činitelé představovali, že se sovětské vedení bude rozhodovat podobně, jako se rozhodoval car Alexandr I a jeho vrchní velitel Kutuzov v roce 1812; ti dočasně zastavili své armády v postupu západním směrem v okamžiku, kdy byl poslední Napoleonův voják vyhnán z ruského území; nebrali v úvahu to, že tažení Napoleona v roce 1812 svým cílem a charakterem mělo s tažením Hitlera málo co společného.
Možná, že mnozí z nás, já k takovým patřím, a zdá se, že i mnoho Rusů, lituje dnes toho, že se Stalin nezachoval stejně jako Kutuzov s Alexandrem I. A že pokračoval v roce 1944 v postupu západním směrem. Toto píši i s vědomím toho, že by Stalinovo rozhodnutí, nepokračovat v pronásledování a v likvidaci hitlerovských armád, mělo jistě i pro mne osudový význam. Pravděpodobně bych býval neměl možnost dokončit studium na jihlavském gymnáziu, z něhož mne 5. listopadu 1941 vyhnali nacisté a jejich čeští přisluhovači, aby mně, spolu s mými spolužáky, zakázali studovat na jakékoliv střední škole. V té době už jsem uměl číst a byl jsem schopen rozpoznávat dopravní značky, což podle představ německých "übermenschen" by jistě bylo dostačující k tomu, abych mohl být pasákem jejich prasat a nevystavoval se nebezpečí smrti pod koly dopravních prostředků.
O tom, jaké důsledky by podobné rozhodnutí bývalo mělo pro zbytek Evropy, včetně možného osudu mé země, si netroufám spekulovat. Z dnešního pohledu však lze jen litovat těch statisíců vojáků Rudé armády i našich jednotek na Východě, kteří položili své životy při tomto tažení na západ. Jen si myslím, že dnešní historikové, byť ještě zdaleka nemají k dispozici relevantní dokumenty, by už z toho, co k dispozici je, mohli vyvodit, zda měly svou šanci na realizaci takové předpoklady, že by Československo, které s tak lehkým srdcem bylo v roce 1938 obětováno, mělo vůbec šanci se znovuzrodit.
S uvedenou myšlenkou autora článku, který se zjevně opírá i o tvrzení Dr Prečana, jenž prohlásil, že Stalin vyslal své armády přes hranice z roku 1941 teprve poté, kdy "získal přesvědčivý důkaz o angloamerickém odhodlání otevřít skutečnou druhou frontu v Západní Evropě" a "začal dobývat území, jež se mělo stát součástí jeho nového impéria", nesouhlasím. Dr Prečan, a s ním i Miroslav Šiška, si možná ani neuvědomují, že použitím slovesa "dobývat", jak říká M. Šiška "východní a střední Evropu", se připojují k těm, kdo revidují obsah a výsledky války v této části Evropy.
Svůj zásadní nesouhlas s tvrzením, že "došlo (!) ke strategickému rozhodnutí" (zase nevhodné sloveso!) opírám především o to, že základní strategická linie pro válku byla vytýčena Stalinem už v jeho projevu z 3. července 1941; v roce 1944 mohlo jít jen o změnu či potvrzení strategie tehdy vytýčené. V létě roku 1944 se jen rozhodovalo o tom, zda pokračovat v realizaci té části strategie, jak byla potvrzena Stalinem dne 6. listopadu 1941 slovy: "Je třeba rozdrtit brannou moc německých vetřelců". Či zda vytýčit strategii novou. V roce 1944 "branná moc německých vetřelců" ještě rozdrcena nebyla; bylo třeba pokračovat i na cizích územích, bylo třeba provést ještě řadu vojenských operací, včetně operace Berlínské a Pražské. To také vysvětluje, proč se postup sovětských vojsk, co nejdál na západ, stal pro Stalina v poslední části války závažným válečným, především pak, a to zdůrazňuji, vojenským, cílem. Už Carl von Clausewitz vyslovil názor, že cílem války je "donutit protivníka, aby se podrobil naší vůli" (Carl von Clausewitz, Vom Kriege). A to se ještě v roce 1944 nestalo. A bylo proto třeba válčit dál. Už také proto, že si nikdo nemohl být jist, a to ani na západní, ani na sovětské straně, tím, jak daleko pokročilo Německo ve svém "uranovém" projektu!
Sloveso, které použil doktor Prečan a jež opakuje i autor článku, že sovětská strana "došla" či "dospěla" ke strategickému rozhodnutí, není tedy, podle mého soudu, na místě. Jednalo se jen a jen o to, že bylo "potvrzeno" strategické rozhodnutí z července 1941! Že se mělo potvrdit či změnit ono strategické rozhodnutí, o tom nepochybuji. Bylo třeba opravdu veliké trpělivosti a vůle trvat na rozhodnutí z roku 1941 i poté, když se Stalin přesvědčoval o tom, že se stále silněji prosazuje myšlenka, kterou zastával, ještě jako senátor, Harry Truman. "Když bude vítězit Hitler, bude třeba podporovat Stalina a když bude vítězit Stalin, bude třeba podporovat Hitlera" (necituji přesně). Jistě je v literatuře k dispozici originelní varianta této Trumanovy myšlenky,
Pro mou zemi i pro mne osobně tedy bylo velkým štěstím to, že postupu Rudé armády západním směrem už nestálo v cestě nic, co by se podobalo polskému státu z roku 1938, kdy tento odmítl požadavek umožnit sovětskému letectvu, případně pozemním vojskům, aby přišla na pomoc Československu v eventuelním válečném střetnutí s Německem. Nestálo zde nic podobného tomu, co třeba v roce 2016 zabránilo ruským "Nočním vlkům", kteří chtěli projet územím Polska ve své demonstrativní jízdě na motocyklech, aby jistým svérázným způsobem připomněli osvoboditelskou cestu Rudé armády z roku 1945.
V roce 1944 nejen neexistoval polský stát, který by bránil postupu Rudé armády přes Dukelský průsmyk na pomoc Slovenskému národnímu povstání, či který by později bránil Rudé armádě vstoupit do Moravské brány, při své osvoboditelské cestě do nitra Moravy. Naopak: v roce 1944 aktivně v Rudé armádě působili tak skvělí vojevůdci polského původu, jakým byl třeba maršál Rokossovskij.
Oba autoři, s nimiž vedu polemiku, a to jak Dr Prečan, tak i M. Šiška, se zřejmě opírají o jisté výroky J.V.Stalina, jež zazněly v dubnu 1945 v jeho besedě s J.B.Titem; beseda se zúčastnil Milovan Djilas; Stalin tam objasnil svůj názor na podstatnou zvláštnost války. Podle Dr Viléma Prečana to vyjádřil slovy: "Tato válka se podstatně odlišuje od všech předcházejících tím, že každá velmoc vnutí svůj vlastní politický systém území, které obsadí". Dr Prečan cituje, zřejmě ve vlastním překladu z angličtiny, to, co v anglické versi napsal Milovan Djilas ve své práci "Conversation with Stalin" a co znělo takto: "This war is not as in the past; whoever occupies a territory also imposes on it his own social systém. Everyone imposes his own system as far as his army has power to do so. It cannot be otherwise." (Vilém Prečan, Invaze 1944, Soudobé dějiny I/4 - 5/1994) . Miroslav Šiška Prečanovu verzi přejímá. A oba předpokládají, že ono "vnucení politického systému okupovaným zemím" bylo cílem jednání "velmocí", nikoliv jen možným důsledkem oné, jejich armádami dosaženému, "obsazení, zabrání, zaujetí (to occupy, занимать) území".
Ruské znění, a já samozřejmě předpokládám, že Stalin hovořil rusky, nikoliv anglicky, podle http://krotov.info/lib_sec/05_d/zhil/as_04.htm vyhlíží takto: "Сталин изложил свою точку зрения и на существенную особенность идущей войны. В этой войне не так, как в прошлой, а кто занимает территорию, насаждает там, куда приходит его армия, свою социальную систему. Иначе и быть не может".
Protože jsem se už několikrát přesvědčil, jaký význam má přesný překlad slov, zvláště když, jako je tomu tak v tomto případě, jsou ze slov, zvláště pak ze slovesa, které Stalin použil, činěny Dr Prečanem a následně pak i Miroslavem Šiškou, dalekosáhlé závěry o cílech postupu Stalinových armád v létě roku 1944 do Evropy, tak jsem se pokusil najít přesnější význam Stalinových výroků, zejména pak sloves, která použil. Vím přece už z obecné školy, že sloveso je takový druh ohebného slova, který vyjadřuje děj, činnost, stav či změnu stavu. A jistě je rozdíl mezi tím, jestliže je na příklad určitý sociální systém do určitého sociálního prostředí vsazen, aby pak už bylo ponecháno na vůli a schopnostech těch, kdo jej mají dále rozvíjet, a tím, jestliže bude násilím vnucován. Sám se ptám, zda v našem případě zde nehrál svou roli onen, mnou nazvaný "syndrom babičky", která v českých zemích "zná Písmo svaté lépe, než římský biskup"?
Konec konců další vývoj sociálního systému v zemích, které byly osvobozeny Rudou armádou, prokázal veliké rozdíly ve výsledcích, kterých jsme byli svědky po dalších čtyřiceti letech vývoje. Tyto rozdíly každý z nás zná. Jeden příklad toho, jak se tyto rozdíly projevily třeba v zemědělství či v drobném podnikání u nás v Československu a v sousedním Polsku či Maďarsku, mluví jasnou řečí. A přece tyto tři země byly osvobozeny armádou stejné velmoci! A v případě, kdy by v těchto zemích byl sociální systém násilím vnucován, tedy "impose", dalo by se očekávat, že i výsledky onoho "vnucování" by byly víceméně shodné!
Podle rusko-anglického slovníku má ruské sloveso «насаждать» tyto anglické významy: "to force, to plant, to implant, to sow". Přeložit ono ruské sloveso, jež použil Stalin, anglickým slovesem "to impose", jak je použil překladatel ruské věty, není správné. Nejblíže k použití významu ruského slovesa, by byla varianta "to implant"; to by v ruštině mohlo znamenat "внушать, внедрять, вселять"; což v češtině znamená "vnukávati, vštěpovati, vzbuzovati", nebo "zakořeňovati" či "zasíti". Sloveso "vnutiti", jak je posléze použil Dr Prečan a s ním i M. Šiška, což znamená "přemáhat odpor, nechuť, váhání" třeba domluvou, hrozbou nebo násilím, není tedy na místě, není správné, a významně zkresluje myšlenku, kterou vyslovil Stalin.
Rovněž ruské slovo «занимать» nemá ten význam, jaký mu přisoudil Dr Prečan, když prohlásil, že Stalin "začal dobývat území". Podstatou činnosti Rudé armády, jakožto nástroje sovětského státu, totiž bylo něco jiného: podstatou bylo dobíjet "zraněnou bestii" na územích, kam se stáhla poté, když byla vyhnána ze sovětské země. Podobně, jako Dr Prečan, používá i M. Šiška sloveso "dobýti" území, nikoliv "dobíti" bestii.
Ta část západní Evropy, do které v roce vstoupila Rudá armáda při pronásledování "zraněné bestie", nebyla však územími "dobytými", ale "zabranými či obsazenými"; implicitně do té doby, než byla ona bestie dobita, a stát, jehož nástrojem tato "bestie" byla, byl přinucen bezpodmínečně kapitulovat. Je příznačné, že tento rozdíl dnes chápou mnozí čeští intelektuálové, a to navzdory "mozkové masáži", která převládá v našich masových sdělovacích prostředcích. Na příklad profesor moderních českých dějin Miroslav Vaněk říká v rozhovoru v Květech č. 19/2016, že dnešní ideologie jde do jednostranného extrému, když na příklad říká, že "nás v roce 1945 Sovětská armáda neosvobodila, ale dobyla".