Listopad 2016

MŮJ PŘÍSPĚVEK DO PAMĚTI NÁRODA

25. listopadu 2016 v 10:00 | VETERANUS

MŮJ PŘÍSPĚVEK DO "PAMĚTI NÁRODA".

Churchill tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám "vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly". (.J.F.C.Fuller, the Second World War1939- 1945, London, 1948)

"Předpokládejme, že Němci vytvořili dvě atomové bomby dříve než my. Předpokládejme, že je použili, jednu na Rochester, druhou na Buffalo, a že přesto válku prohráli. Může kdokoliv pochybovat o tom, že bychom použití těchto bomb neoznačili za válečný zločin a že bychom neodsoudili v Norimberku lidi odpovědné za jejich použití a nepověsili je?" (Dr Leo Szilard, v Maďarsku narozený fyzik, který pomohl Rooseveltovi realizovat projekt atomové bomby a měl velký podíl na jeho realizaci, U.S.News and World Report, 15. srpna 1960.)

Pořad "Ceny Paměti národa 2016", který vysílala veřejně-právní televize na kanále ČT2 dne 17. listopadu 2016 ve 20.00 hodin, mne podnítil k tomu, abych se z pozice řadového občana státu zamyslel nad pojmem "paměť národa", až jsem se nakonec dostal k web stránce www.radio.cz/cz/rubrika/historie/potrebuje-cesko-ustav-pameti-naroda z 18.3.2016. Podle toho, že stránka dosud nebyla stažena, jsem usoudil, že stále platí otázka: "Potřebuje Česko Ústav paměti národa"?

Nepovažuji se za člověka na "paměti národa" nezúčastněného. Jsa, kromě jiného, inspirován historikem Janem Pekařem ("Paměti sedláka Josefa Dlaska"), zpracoval jsem a vydal knihu "Letcem ve studené válce" (Erika, Praha, 2003) a "Rozhovory o letectví...A nejen o něm" (vlastním nákladem u Tribun EU, s.r.o., Brno, 2014). Kromě toho jsem publikoval řadu článků ve svém blogu http://veteranus.blog.cz. Z těchto knih, i z mého blogu, lze vidět, že mi věci, které v mém pojetí tvoří součást oné, zatím nedefinované, "paměti národa", nejsou vzdáleny a s jistou dávkou neskromnosti je považuji za příspěvek k oné "paměti" přispívající.

Proto se cítím oprávněn zaujmout stanovisko k nadhozené otázce. Ano, zaznamenávanou paměť bezpochyby národ potřebuje, včetně zřízení eventuelního ústavu. Musí však být splněny dvě "condiciones sine qua non": že bude plně respektováno zaznamenávání oné "paměťi" sine ira et studio a že všichni její pracovníci budou respektovat hlavní zákon historie, který v ponaučení řečníkům formuloval Marcus Tullius Cicero: nebát se žádné pravdy, bát se jakékoliv lži, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlnosti. Poslední slova "nepřipouštět ani stín nespravedlnosti" pak že budou interpretována tak, že záznamy budou dbát zásady suum cuique, tedy "každému, co mu patří".

Bohužel, navzdory těmto zásadám, které naší době odkázali ti nejvýznamnější mužové antiky, se dnes spíše setkávám s tím, že historie je interpretována, a zřejmě tedy i zaznamenávána, jednostranně a náš svět je vzdálen takovému pohledu na jednotlivé historické akty lidských jedinců, kdy se každému dostane, co mu patří.

O tom svědčí třeba to, že už, nejméně od konce Druhé světové války, existují dvě spravedlnosti: jedna spravedlnost pro poražené, druhá pro vítěze. Norimberský proces, jehož výročí bylo letos připomínáno, je toho důkazem. Tam byli, zcela oprávněně, souzeni Němci, kteří odpovídali za páchání válečných zločinů. Z řad vítězů ti, kteří nesli odpovědnost za páchání válečných zločinů třeba bombardováním civilních velkoměst Evropy i Japonska, či za bombardování Hirošimy a Nagasaki bombami hromadného ničení, souzeni nebyli. Nelze, pochopitelně, předpokládat, že by někdo po skončení války posadil na lavici obžalovaných třeba W. Churchilla či H. Trumana. Nebyla taková instituce, ani síla, která by to mohla učinit. S podobnou alternativou zřejmě počítal i římský historik Tacitus. Proto měl z to, že alespoň potomci (posteri) tak učiní a ve jménu historie postaví před soud potenciální pachatele válečných zločinů.

Ani to se do dnešní doby nestalo. Zatím ještě nenastoupil "nemilosrdný vítr historie" (Stalin), aby tak učinil. Nejčerstvějším příkladem může posloužit třeba postoj amerického prezidenta Obamy. Ten jisté vyjádření k rozhodnutí prezidenta Trumana z roku 1945 o atomovém bombardování japonských měst učinil při letošní návštěvě Hirošimy. Namísto však toho, aby dal průchod spravedlivému ohodnocení politických rozhodnutí svého předchůdce, prezidenta Trumana, odkazuje vše k posouzení historikům. Ti mají klást otázky a odpovídali na ně. Lze pochopit, že k opačnému přístupu, aby politik zaujal stanovisko k politickému rozhodnutí svého předchůdce, by bylo třeba nesmírné odvahy a morální síly. Ta ale politikům, kteří byli nástupci prezidenta Trumana, včetně současného prezidenta Obamy, chybí. Tato "odvaha" se spíše projevuje jen použitím ozbrojené síly, jíž je veleno z klidu "oválných pracoven".

Nejpodstatnějším dědictvím nastolení těchto dvojitých morálních a právních měřítek je morální marasmus dnešního světa. Celá epocha lidských dějin, od okamžiků ukončení Druhé světové války do dnešních dnů, je tím významně poznamenána. A nejen poznamenána: ti, kdož se staví do role vůdců světa a poučují ostatní, jak žít a jakou morálkou se řídit, v této zhoubné politice pokračují: dopouští se nových zločinů, staví se do role fiktivních "vítězů", třeba ve "studené válce", bombardují města suverénních států pod záminkou jakési nadřazenosti "humanity". Jakoby humanita, tedy člověctví, lidství, lidskost, lidumilnost, nebyly funkcí morálky, a jejich porušování či "obhajování", unikají spravedlnosti. A tedy principům, ke kterým dospěla už antická civilizace, principu suum cuique.

Jako jeden z projevů této dvojí morálky se mi jeví i akce, prováděná v naší zemi pod vývěskou jakési "paměti národa". Jsou popularizovány osudy lidí, na které by oprávněně nemělo být zapomínáno, jelikož se stali oběťmi pokřivené morálky a popřením právních principů ze strany některých představitelů minulých režimů. Avšak osudy lidí, kteří ve stejné době projevovali vysoké morální hodnoty, kteří by mohli být kladnými vzory i pro výchovu dnešní generace, jsou zapomínány, nebo ani nevyhledávány, nepopularizovány, jakoby neexistovaly, jakoby se nalézaly v "černých dírách", odkud ani parsek světla se nemůže vydrat na povrch.

Abych svým dílem přispěl k nápravě stavu, který považuji za ne zcela normální a správný, chci ukázat jako příklad osud dvou mužů, které jsem znal a kterých jsem si vysoce cenil a kteří představují právě onu druhou, opomíjenou, stránku "paměti národa". První příklad vypráví o smrtelné nehodě jednoho mladého obránce vlasti, jak jsem jej vytvořil po studiu archivních dokumentů a z kontaktu s jedním očitým svědkem oné nehody. Byl to svědek, který vyprošťoval mladého pilota z kabiny havarovaného stroje a pečoval s dalšími o jeho převoz do nemocnice.

Je to PŘÍPAD STANDY STRNADA.

Parafráze: "Ať už je vztah ke studené válce jakýkoliv, musí národ zaujmout pozorný vztah k úsilí, houževnatosti, sebeobětování těch, kteří, nehledě na nic pokryli svými hrobečky svou zemi. To je potřebné pro jakoukoliv vládu, která chce mít nadále své ozbrojené síly a která chce národ volat k novým obětem. Vojenská ušlechtilost chce mít svůj kult a kult vojenské ušlechtilosti je zapotřebí k tomu, aby bylo možno dosahovat vítězství". ( Alexandr Andrejevič Svěčin,1878,Oděsa - 1938, Moskva- ruský a sovětský vojenský náčelník, vojenský teoretik, publicista a pedagog; autor klasické práce "Strategie", popraven v r. 1938.)

31. července 1951 v 16 hodin 35 minut odstartoval na letišti Brno-Černovice na letounu S-199 (Messerschmitt Bf-109), evidenčního čísla 137, ke cvičnému letu poručík Stanislav Strnad. Jeho úkol měl být prováděn podle I. dílu cvičebních osnov, úkol číslo 12 (cvičení v zóně ve výšce 5000 m).

Poručík Strnad byl čerstvým absolventem Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, ročník 1949-1951. Ke 3. stíhacímu pluku, kterému v té době velel kapitán Ján Koval, nastoupil po vyřazení z LVA dne 1. července 1951. Byl hodnocen jako velmi dobrý stíhací pilot, ukázněný a uvědomělý důstojník. Měl celkem nalétáno 173 a půl hodiny, z toho na S-199 31 a půl hodiny, za posledních 60 dnů nalétal 6 hodin. Proč v šedesáti dnech předcházejících nehodě nalétal jen 6 hodin lze objasnit, jestliže si uvědomíme, co ony dva měsíce představovaly. Jejich obsahem bylo ukončení bojového výcviku na letišti v Pardubicích, přesun do sídla LVA v Hradci Králové, závěrečné zkoušky, vyřazení z akademie, dovolená.

Když tedy poručík Strnad naplnil obsah cvičení, které mu bylo v souladu s výcvikovým plánem stanoveno, vracel se zpět na letiště. Při návratu na letiště hlásil v 16.58 vysazování motoru a žádal o uvolnění přistávací dráhy. V zápětí ohlásil úplné vysazení motoru. V té době se už nacházel ve fázi letu po okruhu "po větru" a měl již vysunutý podvozek. S ohledem na výšku letu a vzdálenost od letiště usoudil, že nemá šanci dosáhnout přistávací plochy letiště a rozhodl se proto pro nouzové přistání do terénu, který byl v dosažení. Zda se pokusil o nouzové uvolnění podvozku, které by zvýšilo pravděpodobnost úspěšného přistání do volného terénu, se nepodařilo zjistit. Mimo jiné i proto, že se neprobral z bezvědomí a nemohl být vyslechnut. Standardní způsob uzavření podvozku nebyl po úplném vysazení motoru možný.

Terén vynuceného nouzového přistání představoval zvlněné posečené pole, napříč směru přistávacího manévru byla alej vzrostlejších stromů, přes pole probíhaly trasy elektrovodů vysokého napětí. V prodloužení směru přistávacího manévru byly objekty Továrny kuličkových ložisek. Možnosti volby výhodnějších podmínek pro nouzové přistání byly značně omezené. Místo, kde došlo k prvnímu střetu s terénem a nakonec i k úplné destrukci letounu se nachází jižně od zástavby městské části Brna Líšně, asi 100-150 metrů jižně od dnešní zahrádkářské kolonie, (ta tam tehdy nebyla), asi 350 metrů jižně od vyústění ulice Trnkovy z Líšně směrem na západ na silnici č. 373. Ta pokračuje v intravilánu města na západ jako ulice Trnkova.

Vyšetřovací komise usoudila, i podle výpovědi některých svědků, že letoun bezprostředně před prvním dotykem se zemí klesal k zemi pod velkým úhlem asi 30 stupňů, po prvním dotyku se zemí odskočil asi 45 metrů, pak následovala 5 dalších skoků na vzdálenosti asi 240 metrů. Při každém skoku docházelo k postupné dezintegraci letounu. Velký úhel klesání by nasvědčoval jednak snaze nepřipustit ztrátu rychlosti do rychlosti pádové a kromě toho snaze dostat se co nejrychleji k zemi vzhledem k omezeným rozměrům terénu vhodného pro přistání. K požáru stroje nedošlo. Pilot zůstal v kabině letounu, byl "přikurtován", to znamená, že měl zapnuty bezpečnostní pásy. Proč komise doporučuje prověřit kvalitu upínacích pasů na těchto strojích, není ve vyšetřovacích materiálech podrobně zdůvodněno. Při příchodu prvního svědka na místo nehody byl pilot v bezvědomí, ze kterého se už neprobral.

Prvním občanem, který byl svědkem události, byl pan Jindřich Švehla (1930) z Brna-Líšně, Belcrediho ulice č. 4. Ten pracoval na poli asi 220 m jižně od místa dopadu stroje. Se svým dodávkovým autem, které měl na poli, přijel k místu kabiny stroje, odkurtoval pilota od sedačky, odpojil jeho kuklu od zástrčky v kabině a s dalším přikvačivším svědkem položil zraněného na vůz a odvezl jej do blízké Továrny kuličkových ložisek. Odtud volali záchrannou službu. Ta pak raněného pilota odvezla do Vojenské nemocnice v Brně Zábrdovicích. Ve Vojenské nemocnici Brno poručík Strnad zemřel dne 8.8.1951 v důsledku těžkých zranění, včetně těžkého zranění lebky. Zranění se nakonec ukázala neslučitelnými se životem.

Podle hlášení velitele pluku se nehoda stala v 17 hodin 4 minuty.

Tak skončil život jednoho z mladých vojenských letců, který se na své povolání obránce Vlasti připravoval v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové od 1.7.1949 do 30.6.1951. Stal se tak jedním z 35 vojenských pilotů, kteří zahynuli při výkonu služby vojáka z povolání na letounech S-199 ( Messerschmitt Bf 109) (viz seznam v čísle 30/2002 Zpravodaje Svazů letců České republiky). Byl tedy jednou z mnohých obětí "studené války", do které byla zavlečena i naše země.

Čest památce poručíka Stanislava Strnada!

Druhým případem je PŘÍPAD STANDY HAVLÍČKA.

Zaznamenávám zde projev, který jsem měl v Poličné dne 27. srpna 2011 k přítomným příbuzným a známým mladého pilota. V projevu jsem vylíčil okolnosti letecké katastrofy, při které zahynuli dva českoslovenští vojenští letci.

"Vážení přítomní, kteří jste se dnes sešli v Poličné, abyste byli účastni odhalení desky dvěma československým letcům a uctili tak jejich památku.

Před 53 roky na tomto místě zahynuli Stanislav Havlíček- velitel letounu-pilot a Oldřich Losert-navigátor a bombometčík, jak jsme tehdy říkali šturman. Josef Hájek-palubní střelec-radista - destrukci letadla přežil jako těžce zraněný.

Znal jsem tyto tři muže. Jednoho z nich, Stanislava Havlíčka, jsem považoval za svého nejlepšího kamaráda. Byl též přítelem mé rodiny. Byl mým svědkem, když jsem uzavíral v roce 1954 sňatek. Na místo, kde dnes stojíme, jsem podle rozkazu velitele 46. bombardovací letecké divize, dorazil krátce po nehodě a oba muže jsem viděl ještě v té pozici, ve které přestala bít jejich srdce. Když jsem se krátce po půlnoci vrátil zpátky do Přerova, poprosil jsem svou, dnes již zesnulou manželku, která Standu i jeho obě Danušky, dobře znala, aby spolu s jedním důstojníkem šla své kamarádce, manželce Standy, Danušce, oznámit smutnou zprávu o smrti jejího manžela a otce jejich dcerušky, která v té době spala ve své dětské postýlce. Přiznávám i dnes, že jsem byl tím, co jsem uviděl na tomto místě, natolik otřesen, že jsem nenašel dost odvahy a síly, abych to učinil sám.

Můžete se zeptat, co se vlastně oné noci událo, že právě zde našli svou smrt a těžké zranění tři muži. Startovali v 19:52 na dráze 07 letiště Přerov. Měli plnit úkol číslo 7, cvičení číslo 102 osnovy bojové přípravy bombardovacího letectva. Do cesty se jim však postavil nepřítel jiný, než ten, proti kterému se učili bojovat. Byla to příroda v podobě bouřkového mraku, do kterého nechtěně vlétli. Z hodinových zpráv meteorologů vyplývalo, že bouřkové mraky byly pozorovány v Ostravě, na Libavé, též v Bratislavě. Jak jsem osobně znal velitele letounu a pilota Stanislava Havlíčka, považuji za vyloučené, že by do bouřkového mraku vlétl úmyslně. Velitel letectva ve svém hlášení o katastrofě, které podával ministru národní obrany, uvádí, že pilot " nezvládl techniku pilotáže" a při vybírání letounu ze střemhlavého letu "překročil násobek meze pevnosti" stroje. Ta činila 6,92 násobek síly zemské přitažlivosti. Poslední slova, která z paluby letadla zazněla do éteru byla: "Já 301, výška 3000, zatáčka".. To plně odpovídalo standardnímu odletu z letiště Přerov.

Co se týče "nezvládnutí techniky pilotáže" odvolám se na slova významného zkušebního pilota Britského leteckého úřadu Davise. Ten měl obrovskou zkušenost v létání na různých typech vojenských i civilních letounů. Kromě jiného zalétával také první proudový dopravní letoun světa Comet. Ve své knize o pilotáži velkých letadel "Handling the Big Jets" ("Jak pilotovat velké tryskáče") napsal také tato slova: " Nepokoušejte se úmyslně prolétávat bouřkovými mraky. Nemohu dát recept na to, jak pilotovat letoun, když do takového mraku vlétnete. Musíte však pilotovat letoun tak, abyste přežili!"

Pilotovi onoho letounu Il-28, Standovi Havlíčkovi, se to však nepodařilo, zvláště když konstrukce letounu, a o tom jsem do dnešní doby přesvědčen, že byla hlavní příčinou katastrofy, neodolala přetížením vyvolaným oním děsivým vírem vzestupných a sestupných proudů, který v bouřkovém mraku panuje. Tomuto přetížení, které bylo vyvoláno účinkem turbulence, jež v takovém mraku panuje, může, byť nechtěně, napomoci i sám pilot. Žádný výcvik, žádná pozemní příprava, žádná simulace na letových trenažérech, nás, piloty, nemohla naučit, jak čelit takovým nespoutaným silám přírody.

Ještě jednu otázku bychom si měli položit v době, která tak usilovně hledá a vytváří své hrdiny, třeba tím, že je hledá mezi vrahy nebo tím, že vysílá vojáky na mise, které s obranou této země nemají nic společného. Co vedlo tyto mladé muže k tomu, že nastoupili k letu za podobných podmínek? Bylo to snad snaha po zvýšení produkce adrenalinu ve svém těle? Či snaha ubít nudu oddáváním se nějaké kratochvíli? Nikoliv! Bylo to vědomí služební povinnosti, věrnosti přísaze, kterou jako vojáci složili, věrnost službě své vlasti. První prezident této země, TGM, se ve svém prvním projevu k Národnímu shromáždění v prosinci roku 1918, když hovoří o našich legionářích, kteří vybojovali tomuto národu svobodu, říká, že je, kromě jiného, motivovala i jejich "obětavá věrnost národu". Rád bych se zeptal: "Nebyla obětavá služba národu i tím základním motivem, který vedl ony tři muže k tomu, aby vzlétli jednoho srpnového večera k letu, který skončil pro ně tak nešťastně?" Podle toho, jak jsem tyto muže znal, mohu odpovědět zcela jednoznačně: "Ano, právě toto motivovalo i je! I když, pochopitelně, to nevyjadřovali tak nadneseně. Motivovala je jejich odpovědnost ke kolektivu, jehož byly příslušníky, motivovala je odpovědnost velitelů, vedla je jejich odpovědnost vojáků, pro které vojenská přísaha nebyla jen prázdnou snůškou slov!"

A proto považuji i za svou osobní poctu, jestliže mohu dnes, na tomto místě vzdát čest jejich památce, čest jejich hrdinství. Nebyla to prostá odvaha, se kterou tito muži, kterých dnes vzpomínáme, usedali do kabin svého stroje, aby provedli jeden, možná z rutinních už pro ně, letů. Bylo to něco více, než prostá statečnost. V mých očích, a věřím, že nejsem v tomto mínění osamocen, byli všichni tito tři muži, z nichž dva - Stanislav Havlíček a Oldřich Losert nalezli zde, v obci Poličná, v srpnu 1958 svou smrt, hrdiny. Byli to hrdinové své doby, kteří byli motivováni, kromě lásky k létání, jedním z nejvyšších mravních cílů- službou své vlasti, svému národu.

Čest jejich památce!

Až nadejde i můj čas, tak budu odcházet z tohoto světa s přesvědčením, že památka na vzpomínané mladé muže, a byly jich za léta zatím odsuzované do "černé díry"mlčení a zapomínání, stovky, musí být součástí "paměti národa".

V listopadu 2016.

LÍDA RAKUŠANOVÁ A VIŠEGRÁDSKÝ SEN VÁCLAVA HAVLA

10. listopadu 2016 v 8:11 | VETERANUS
LÍDA RAKUŠANOVÁ A VIŠEGRÁDSKÝ SEN VÁCLAVA HAVLA
"Sen je snová realita, která předkládá "zaskočenému já" zážitky nepodléhající zákonům kauzality, do níž "bránící se já" vkládá svůj chaotický řád; tato snová realita vytváří komplexní snový text na pomezí vědomí a bezvědomí…"(Malá československá encyklopedie, V. svazek, heslo "sen", Academia, Praha,1987).
"Trenčínský mír z 24.8.1335 vytvořil reálné předpoklady pro vznik obranného spolku, jenž vznikl 3.9.1335 na uherském Vyšehradě (německy Plinkenburg, podle Palackého Blindenburg),…spolek byl namířen proti rakouským Habsburkům… otevřel cestu Lucemburkům k další diplomatické aktivitě a k úniku z politické a mocenské izolace…" (Jiří Spěváček, Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346, Svoboda, Praha, 1994).
"V osmnáctém a v devatenáctém století těžil britský kapitál z Indie pět set liber z každé investované libry,…" (Lord Heston v románu Louis Bromfielda "Když nastaly deště", Melantrich, Praha, 1992.)
"Václav Havel vidí v úvahách o velmocích a malých národech jen rafinovaný způsob, jak zastřít "konkrétní historickou odpovědnost konkrétních historických osob", je hypnotizován jen jediným: svým vlastním sporem s naším domácím světem, do něhož se zrodil, jejž odmítá a nad nímž chce mít potvrzen svůj mravní vrch…jeho postoj původně ryze mravný se u něho zvrátil v ryzí mravní exhibicionismus. Snaha veřejně předvést krásu své mravnosti u něj převážila nad snahou měnit věci k lepšímu".(Milan Kundera, Radikalismus a exhibicionismus, Svědectví 89/90, Melantrich, Praha, 1990, též "Host do domu", XV, č. 15 1968/69, Brno.)
Novinářka Lída Rakušanová se na stanici ČRo Plus dne 5. října 2016, z něhož výňatek zveřejnil Týdeník rozhlas v čísle 42/2016, zamýšlela nad osudy snů Václava Havla. Za exemplární příklad takových osudů si vzala osud tak zvané Višegrádské skupiny (též skupina V4). Pokouší se ukázat posluchačům a čtenářům, kam až mohou dospět v reálném světě v průběhu dvou desetiletí snové představy, které měl Václav Havel.
Ten údajně inicioval vznik této skupiny po Listopadu 1989. Měl to být projekt, jehož cílem bylo "začlenit postkomunistickou střední Evropu do západní aliance a do Evropské unie". Tímto začleněním údajně bylo dosaženo stanoveného cíle. Po dosažení tohoto cíle, však došlo, podle Lídy Rakušanové, k blíže nedefinované mutaci oné skupiny a původní cíl, jenž byl naplněn, má své pokračování v jiné podobě, než o jaké původně snil Václav Havel. Bez jasné definice toho, k jaké vlastně mutaci oné skupiny došlo, si lze tvrzení autorky vyložit libovolně. Třeba tak, že začlenění do "transatlantických obranných struktur" neposkytuje tu úroveň obrany, jaké by si vyžadovala současná situace, kdy nás ohrožují zcela jiná nebezpečí, než ta, se kterými uvažují ony "transatlantické obranné struktury" (čti NATO). Což by nebylo nic nepřirozeného, protože evropské vidění bezpečnostní situace, nemusí být totožné s viděním toho, kdo má v těchto strukturách dominantní postavení.
Dnešní "skupina V4" má údajně lví podíl na tom, že "Evropa" (kdo se vlastně ukrývá pod tímto vágně definovaným pojmem?) dnes "spěje k tomu, aby byla znovu rozdělena hraničními ploty s ozbrojenci"; to ve svém důsledku vede k tomu, že se, jak s velkou dávkou pathosu uzavírá L. Rakušanová, "musí (!) Havel obracet v hrobě". To lze z obecného hlediska zajisté připustit, když uvážíme, že se snové představy kohokoliv, tedy i Václava Havla, mohou diametrálně rozcházet s realitou.
Poslední řečené se samozřejmě týká každého "obyčejného" člověka. Politikové jsou však "lidmi zvláštního ražení", jak nás o tom přesvědčuje každodenní život. Kdyby se politikové jakéhokoliv stupně rozhodovali na základě svých snů, nikoliv na základě zváženého zhodnocení situace, ve které jsou přijímána ta či ona rozhodnutí, kdyby se řídili svými sny, tak by to mohlo být pro ostatní velice nebezpečné a nemusilo by to končit jen tím, že se po smrti budou "trápit" či "obracet" v hrobě. Zdá se však, že případ višegrádské skupiny iniciované V. Havlem je právě takový nežádoucí případ.
Lída Rakušanová, soudě podle toho, co zveřejnil Týdeník rozhlas, používá ve svém článečku, na který reaguji, oblíbenou metodu mnohých dnešních publicistů, novinářů i politiků: je jí téměř absolutní ignorování kontextu svých tvrzení. Chápu, že je mimo rámec podobného "komentáře či glosy nebo poznámky či zamyšlení", který poskytuje příslušná stránka Týdeníku, vysvětlit podrobně čtenářům kontext svých nejdůležitějších tvrzení.
Když už ale přistoupila autorka k citaci slov "otce národa" Františka Palackého, pak by si to, podle mého soudu, zasloužilo vysvětlení. Alespoň vysvětlení v tom, v čem spočívá souvislost, tedy kontext, mezi událostmi, jež se v roce 1335 odehrály na uherském Vyšehradě nad Dunajem, kdy "nadobro", tedy "úplně a docela", došlo k uspořádání státních poměrů v relevantní části "východu Evropy", tedy v době, kdy o dominanci v Evropě soutěžily různé evropské dynastie pozdního středověku, s tou situací, ve které se nacházeli účastníci oné schůzky ve Višegradu v roce 1991. Kontext určitě nespočívá jen v geografii místa, kde se vše odehrávalo.
Žádalo by si to alespoň stručné vysvětlení toho, v čem spočívá spojitost jednání z doby před sedmi stoletími s dobou, kdy i v Evropě skončila "studené válka". Nezajímalo by posluchače českého rozhlasu a čtenáře Týdeníku rozhlas, kdyby jim Lída Rakušanová alespoň stručně řekla, co má společného období pozdního středověku na "východě Evropy", kam naši zemi řadil F.Palacký, s dobou, v níž bylo nabízeno celé Evropě, ne jen její exklusivní části, vytvoření toho, co třeba postrádal a co označil za "tragédii" W. Churchill, když sepisoval VI. díl své "Druhé světové války"? Bude svět potřebovat ještě jednu světovou válku, aby byl "zajištěn všeobecný mír v našem světě, plném obav a úzkostí"?
Nebylo by součástí kontextu i objasnění cíle, se kterým Václav Havel inicioval onu schůzku v roce 1991? Tedy v době, kdy před Československem, Polskem a Maďarskem už nestál takový nepřítel, jakým byli Habsburkové v první půli čtrnáctého století pro Lucemburky, a kdy na onom "východě Evropy", měly být "uspořádány státní poměry"? Vždyť spolek, uzavřený dne 3. září 1335, byl "namířen proti rakouským Habsburkům" (Jiří Spěváček, Jan Lucemburský, strana 522, Svoboda, Praha, 1994) a na konci století dvacátého už státní poměry v této části Evropy byly zcela jiné?
Pokud toto nám Lída Rakušanová nevysvětlí, budou si mnozí z nás moct myslet, že hlavním cílem Václava Havla byla opět jakási "mravní exhibice". Tu bychom třeba my, od myšlení Lída Rakušanové vzdálení, Evropané, mohli spatřovat třeba v tom, že jeho snahou bylo udělat mravné gesto a rehabilitovat Polsko a Maďarsko před historií za jejich postoje, jež projevily vůči Československu v září 1938. Tehdy sice přímo neasistovaly "čtyřem reprezentantům dvojí úpadkové evropské demokracie a dvou násilnických diktatur", kteří se sešli v Mnichově, aby "namísto politiky prováděli obyčejnou řezničinu", když položili Československo na "operační stůl a pak jej nelítostně začali čtvrtit". O půl roku později, v březnu 1939 pak se vrhli na zohyzděné torzo československého státu, aby urvali alespoň něco z mrtvého těla, které zůstalo na operačním stole. Do uvozovek v předešlé větě dávám slova Mayora New Yorku La Guardii, která pronesl při uvítání prezidenta Beneše v únoru 1939. (Dr Edvard Beneš, Paměti, str. 93, Orbis, Praha, 1947). V roce 1991 si politici Maďarska a Polska nebyli vědomi závazků, které v roce 1335 podepsali jejich králové, ježily přivodit uspořádání státních věcí v této části Evropy "nadobro", tj. "úplně, docela"?
Či si nebyli vědomi postojů svých předchůdců, kteří se v srpnu 1968 zúčastnili aktivně vpádu do Československa, aby pomáhali potlačit "pražské jaro"? Poláci (Vladislav Gomulka) nadto vehementně přesvědčovali sovětské vůdce, aby byl tento vpád realizován?
Je otázka, zda součástí oné snové reality Václava Havla byl vůbec nějaký mravný cíl. Nebo byla jeho iniciativa z roku 1991 jen projevem nové formy jeho mravního exhibicionismu?
Mé námitky nemůže též nevyvolat tvrzení Lídy Rakušanové, že se západní státy, sdružené nyní v Evropské unii, s námi dělí o bohatství, které ony státy vytvářely po staletí. To už máme zapomenout, že velká část těchto států, jako je Portugalsko, Španělsko, Holandsko, Belgie, Francie, Německo, Velká Británie, byla po řadu staletí velkými koloniálními říšemi, odkud do metropolí oněch států plynulo bohatství? Máme snad věřit tomu, že všechno bohatství, jež ony státy vyčerpaly ze svých kolonií do metropolí, ony koloniální a kolonizující národy projedly? Že nic z toho se nepřetvářelo v jejich dnešní bohatství? To, co píšu, nikterak neznamená, že bych jakkoliv chtěl snižovat pracovitost, schopnosti, šetrnost oněch národů, že bych chtěl popírat to, že i ony národy se svou prací na vytváření onoho bohatství nepodílely. Třeba i tím, že se mnohdy bez boje a bez velké újmy podrobovaly nacistickému Německu v naději, že budou za to, částí i za svou kolaboraci, odměněny podílem na bohatství a kořisti, která měla být nacistickými zbraněmi vybojována.
Mám se domnívat, že novinářka Lída Rakušanová by neměla respektovat zásadu proklamovanou římským historikem Tacitem, aby pohled na historii, podle mne také pohled na realizaci údajných "snů", byl vždy pohledem sine ira et studio?