Říjen 2016

OPRAVA NÁZVU ČLÁNKU

30. října 2016 v 16:59 | VETERANUS
V předešlém článku jsem se v názvu dopustil chyby.V názvu má být nikoliv "jsem", ale "jsme".Omlouvám se čtenářům.

JSEM OPRAVDU VŠICHNI S DR PITHARTEM NA RAČÍM POCHODU?

30. října 2016 v 16:55 | veteranus

JSME OPRAVDU VŠICHNI S DR PITHARTEM NA RAČÍM POCHODU?

"Chceme-li poznat, jaké jsou přirozené vazby mezi lidmi a lidskými společenstvími, je třeba se vrátit do minulosti; hlavní základ hledat tam, co je společného pro lidský rod. Poutem lidského společenství je rozum a lidská řeč, které prostřednictvím poznávání, studia, vzájemného styku, posuzování a rozhodování sbližují a sjednocují lidi do přirozeného společenství." (Marcus Tullius Cicero, O povinnostech, (De officiis), kniha I, 50)

"Sokrates (469-399 a.Ch.n.) začal soustavně zdůrazňovat: "Máme-li poznat pravdu, je třeba přesných výměrů" a "bývá vlastností přírodovědců, že pro samý zájem o věcný obsah poznání nedbají mnoho řeči, kterou toto poznání sdělují; řeč přírodovědců nebývá vzorem jasné a přesné řeči." (Emanuel Rádl, Dějiny filosofie, Starověk a středověk, strana 187, Votobia Praha, 1998)

"Václav Bělohradský se "neustále snaží být za každou cenu originální a mimořádný a dělá všechno pro to, aby svými výroky udivoval a dělal se nám - obyčejným smrtelníkům - neuchopitelným a proto chtěně nepochopeným. Žongluje zcela vágními, nejasnými a extrémně nadsazenými pojmy a větami jako je "etnokracie", "osvícenský vektor legislativy", "tekutost postmoderní společnosti", "abolicionismus", "kreolizace společnosti", "liberální demokracie je pokusem vládnout tekutě nad tekutostí společnosti", dnešní lidé jsou "společenstvím, chyceným v síti globálních informačních toků", atd. Záměr je jasný - vypadat jako vysoko nad námi se vznášející nadčlověk. Je to smutné, je to dětinské." (Václav Klaus, Jiří Weigl v deníku "Právo" dne 18. srpna 2016 http://www.klaus.cz/clanky/3979).

Latinské slovo "auctoritas" znamená " záruku, jistotu, spolehlivost; též vážnost, moc, vliv". (Latinsko-český slovník,SPN, Praha, 1957).

Petr Pithart, významný polistopadový politik, jak jej charakterizovala "Mladá fronta Dnes" 13.10.2016, pronesl 5. října 2016 v pražském Rudolfinu údajně velmi kritický projev. Ten "zvedl sál plný politiků, diplomatů a společensky významných lidí ze židlí". Projev vzbudil, podle stejného zdroje, "potlesk vestoje" i nebývalý ohlas ve společnosti.

Onen "ohlas ve společnosti" ocenit nedovedu, ale projev, který jsem si posléze "vygoogloval" v počítačovém vyhledávači, vyvolává ozvěnu i u mne. Svým obsahem i formou. Okolnost, že se projev uskutečnil v Rudolfinu, mi spontánně vrátila vzpomínky na jaro 1948, přesněji na 27. březen 1948. Toho dne jsem se, jako žák oktávy jihlavského reálného gymnasia, ocitl, nevím už přičiněním koho, v delegaci Československého červeného kříže, která byla vyslána do Prahy a onoho dne v onom Rudolfinu byla přijata tehdejší první dámou republiky, paní Hanou Benešovou. Toto datum jsem si připomněl až v knize "Hana Benešová" Petra Zídka, kterou vydala Euromedia Group k.s. v Praze v roce 2014.

Dodnes si připomínám z onoho setkání dvě věci: především úžasný, a venkovského kluka doslova ohromující, pohled ze salonku v 1. poschodí Rudolfina, kde se přijetí uskutečnilo, přes Vltavu na Pražský Hrad. Pak to byly okamžiky, kdy do salónku vstoupila paní Hana Benešová v doprovodu místopředsedy vlády Antonína Zápotockého. Bylo to už po únorových událostech, které jsme v naší oktávě komentovali velice živě až vášnivě, a doslova mne proto šokovalo, když jsem viděl, že první dáma, manželka tehdy ještě úřadujícího prezidenta, byla při vstupu do salónku levou rukou zavěšena do předloktí pravé ruky komunisty Zápotockého.

Nezapomenutelným momentem bylo pak to, že paní Hana celou naši skupinu jihlavského kraje, dnes už těžko odhaduji její počet, ale určitě nás bylo více než dvacet, obešla, a každému, tedy i mně, podala ruku. Dodnes cítím její, doslova "chlapský", stisk ruky.

Až sem malé odbočení od projevu Petra Pitharta.

Jako bývalý letecký velitel a štábní pracovník, později jako šéf letecké informační služby, vychovávaný a vedený k tomu, aby používal přesných a srozumitelných výrazů, kdy od jejich jednoznačného pochopení by mohl záviset i život těch, kterým bych vydával rozkaz k bojové činnosti, tedy k činnosti, při které by nasazovali i svůj život, později pak, kdy šlo o správné chápání leteckých informací ovlivňujících bezpečnost leteckého provozu, i jako člověk, který byl svého času oznámkován publicistou Janem Šternem jako člověk "formovaný a deformovaný" svou profesí, i jako člověk, který považuje rodný jazyk za jeden z největších národních pokladů, vždy až chorobně reaguji na to, když se setkávám s tím, když některý politik, publicista či filosof používá ve svých vyjádřeních jazyk a slova, kterým nerozumím nebo jim rozumím jinak, než jak jsou jimi třeba míněna. Zátěže středoškolského vzdělání třicátých a čtyřicátých let minulého století se nemohu zbavit. A ani to nechci. Pánové Pithart, Bělohradský a jiní by měli mít na paměti, že i takoví lidé, jako jsem já, který získal základní a středoškolské vzdělání za první republiky a v poválečných letech, stále ještě tvoří, byť malou, ale rovnoprávnou, část populace a elektorů.

Petr Pithart použil ve svém projevu, jenž následně byl předmětem rozhovoru v "Mladé frontě Dnes" slov, že se "nenápadnými pohyby pozpátku, jakýmsi račím pochodem vzdalujeme Evropské unii, Evropě, Západu"; kromě toho také prohlásil, že "alternativou jakkoli třeba nevábné politiky je ale vždy autoritářství, spoléhání se na vůdce".Když mne opadla zlost nad tím, že se někdo zase opovažuje hovořit i mým jménem, používaje ve slovesech první osoby plurálu, začal jsem pátrat po tom, co vlastně znamená "račí pochod" ve smyslu vzdalování se od Evropské unie, od Evropy. Pak jsem pátral po tom, jaký je původ slova "autoritářství" a jaký je tedy jeho původní smysl.

Nejprve jsem "navštívil" Wikipedii, tam "vygoogloval", jak říká Petr Pithart, heslo "rak říční (lat. Astacus astacus)". Pročetl jsem českou, anglickou, francouzskou, a ruskou verzi; v ruské verzi jsem nalezl poučení o tom, jak se rak pohybuje. Když se přiznávám k pročtení ruské verze, a odvolám se na ni, tak jen doufám, že v atmosféře protiruské a proti putinovské hysterie, nebudu obviněn z šíření ruské či putinovské propagandy a nestanu se eo ipso člověkem podezřelým, nespolehlivým. Na podobná podezření jen zdůrazňuji, že se stále cítím vázán přísahou své vlasti, kterou jsem složil 30.6.1951!

Na základě malé exkurze do oblasti zoologie, tedy vědy o živočišstvu, jsem došel k závěru, že slova o "račím pochodu", která použil Dr Pithart ve svém Rudolfinském projevu, jsou slovy zmatečnými. Zoologie nás poučuje, že na příklad náš rak říční, tedy sladkovodní korýš z řádu desetinožců, žijící v tekoucí vodě, se, oproti rozšířenému názoru, pohybuje v přirozeném prostředí hlavou napřed, vůbec neleze pozpátku. Pozpátku snad leze na suché zemi, na příklad tehdy, kdy je chycen a položen na zem; tehdy poleze pozpátku ve snaze se ukrýt.

Jako laik z toho vyvozuji, že onen živočich, kterého si Petr Pithart (ve shodě s filosofem Bělohradským, který uvedený termín dal do oběhu) vzal za příklad "našeho" pohybu směrem na Východ, se pozpátku pohybuje asi jen v situacích, které pro něho nejsou normální; kdy jej třeba jeho račí mozek varuje, že by se mohlo blížit nebezpečí a že se musí připravit na to, aby mu čelil proto, že se třeba přibližuje k hranici "kritické reakce". Tady volně interpretuji zjištění Konráda Lorenze o "Tak zvaném zlu, strana 31, Mladá fronta, Praha, edice Kolumbus, Praha, 1992. Z uvedené knihy usuzuji, že se nositel Nobelovy ceny Lorenz a jeho souputníci možná chováním říčních raků nezabýval a má úvaha může být jen laickou spekulací.

Tato má spekulace mne přivedla k této otázce: je už chování našich politiků podobné chování raka, který se připravuje čelit možnému nebezpečí, pohybuje se pozpátku, aby jeho zbraň, klepeta, byla připravena k boji? Pohybujeme se, podle P.Pitharta, my všichni pozpátku proto, že nám odněkud (?) hrozí nebezpečí, jaké hrozí rakovi, když je ze svého přirozeného prostředí vytažen na pevnou půdu? Hrozí nám dnes podobné nebezpečí, jaké nám třeba hrozilo po celou dobu "studené války", kdy jsme se měli, slovy jednoho významného amerického generála velícího strategickému letectvu, během třiceti dnů stát "dýmajícími radioaktivními troskami"? A suneme se pozpátku tam, kde můžeme takovému nebezpečí lépe čelit? Logicky by z názoru Petra Pitharta mohlo vyplývat, že nám toto nebezpečí hrozí ze Západu, když se zpětným pohybem pohybujeme směrem na Východ, že? Vede nás odvěký instinkt k tomu, abychom záštitu hledali tam, kde ji hledali už naši předkové? Třeba ti předkové, které před více než sto lety naverboval do své armády rakouský monarcha, a kteří spontánně v celých plucích přecházeli na stranu těch, které onen monarcha označil za nepřítele? Podotýkám, že můj otec patřil k těm, kteří přecházeli na stranu "nepřítele", byť řízením Osudu mu bylo souzeno přejít ne na Východ, ale na Jih, k Italům.

Druhou část mých úvah tvoří jistá nejasnost, která vyplývá z toho, že Dr Pithart ne zcela uváženě používá takových pojmů, jako je "Evropa", "Východ", "Západ". Jestliže se "račím pohybem" vzdalujeme Evropě, zřejmě tedy východním směrem, pak musím uvažovat o dvou alternativách, jež má na mysli Dr. Pithart: buď se východní hranice Evropy nachází tam, kde dnes probíhá východní hranice konvenčního uskupení, které se nazvalo Evropskou unií, a co je na východ od této hranice už není Evropou nebo neprobíhá východní hranice Evropy tam, kde to stanovila geografie, tedy po východním úpatí horského hřebenu Uralu. V posledním případě by však bylo nutno přepsat geografii, což v éře přepisování kde čeho, včetně historie, by nemuselo představovat až takový problém; my, příslušníci starší generace, bychom museli zapomenout to, co jsme se učili ve škole.

Nebo si Dr Pithart neuvědomuje, že na východ od nás leží Slovensko, že přibližně na rovnoběžce odpovídající poloze Prahy se nacházejí taková města jako je Krakov v Polsku, Lvov, Kijev a Charkov na Ukrajině, Stalingrad (490 s.š.) v RF,

Semipalatinsk a Karaganda v Kazachstánu, či nejjižnější část Altajského kraje v RF, Mongolsko, Čína, Blagověščensk, ostrov Sachalin?

Před dvaceti čtyřmi stoletími tvrdil jeden z tvůrců řecké filosofie, a tedy jeden ze spolutvůrců těch kulturních základů civilizace, ke které náležíme, Sokrates, že k nalézání pravdy je zapotřebí mít přesné výměry. Jak tvrdí český filosof Emanuel Rádl, tak se "stalo Sokratovou metodou, přivádět posluchače k přemýšlení, co doopravdy je obsahem té myšlenky, kterou právě vyjadřují". Zdá se, že někteří čeští filosofové (Bělohradský) či politikové (Pithart), dělají pravý opak: používají takové "výměry", kterým rozumí jen oni, a znemožňují nám, čtenářům či posluchačům, nalézat pravdu. Jak to, ve směru k V. Bělohradskému, nedávno přesně vystihli pánové Klaus a Weigl, když napsali, že jmenovaný filosof "žongluje zcela vágními, nejasnými a extrémně nadsazenými pojmy a větami", zřejmě se záměrem ne vyjevovat pravdu, ale vytvářet dojem, že se "vysoko nad námi vznáší nadčlověk".

Příklad s "račím pochodem", který nenapomáhá k nalézání pravdy, není jediným příkladem, který bych z projevu Dr Pitharta použil. Druhým příkladem může posloužit jeho tvrzení, že "alternativou jakkoli třeba nevábné politiky je ale vždy autoritářství". Stačí se vrátit ke kořenům slova "autoritářství", abychom viděli, že tento pojem nemusí znamenat, a vůbec neznamená, cosi záporného, cosi odsouzení hodného, jak by se to dalo vydedukovat z kontextu projevu.

Stačí si vzít jako pomůcku Latinsko-český slovník a podívat se, jaký je význam latinského substantiva "auctoritas", z něhož jsou, v češtině používaná slova "autorita, autoritativní", nepochybně odvozena. Vyjmenuji jen některé významy onoho latinského slova. Jsou to: záruka, jistota, spolehlivost, vážnost, moc, vliv, ráznost, závažnost. To přec nejsou významy v žádném případě záporné, v politice nežádoucí; nejsou to významy, jež by protiřečily demokratickému pojetí vlády, byly s ní neslučitelné. Řekl bych: naopak. V mnoha směrech jsou to významy žádoucí i pro demokratickou politiku. Ať nám Dr Pithart konkrétně řekne, který z těchto výrazů je nežádoucí pro demokratickou politiku. To by od něj bylo poctivé.

Jasná slova z úst či pera Dr Pitharta by lépe odpovídalo požadavku na jasnou a přesnou řeč, kterou ve své době požadoval Sokrates od přírodovědců, s nimiž diskutoval. Jestli to požadoval ve čtvrtém století před Kristem od přírodovědců, neplatí to ve století XXI. též na politiky?

Dr Pithart, jako člověk blízký Václavu Havlovi, vyzval v onom "rudolfínském" projevu s jistou dávkou pathosu předsedu vlády k určitým, blíže nespecifikovaným, krokům. Dovoluji si tedy, ze své pozice řadového občana, vyzvat Dr Pitharta a jeho eventuelní příznivce a následovníky, aby si třeba, kromě nahlížení do latinsko-českého slovníku, připomněli slova svého ideového guru, Václava Havla, z října 1989. Cituji je: "Vždycky se vyplatí být ke slovům podezíraví a dávat si na ně pozor, a žádná opatrnost tu nemůže být dostatečně velká". Sám jsem si připomněl, že jsem se na slova V. Havla odvolával ve svém článečku v Listech číslo 3/1993. A nemusím proto ani své stanovisko k projevu Dr Pitharta v Rudolfinu dne 5.10.2016 měnit.

Když Dr Pithart oslovuje vládu "z očí do očí", měl by se tedy vyjadřovat přesně. Měl by se vžít do toho, že by jako vrchní velitel ozbrojených sil země, musel formulovat svá stanoviska k rozhodnutí ústavních orgánů, třeba o tom, zda naše země vstoupí do války; třeba do války s použitím atomových zbraní, když mu to bude doporučováno generály, jakým je generál Petr Pavel. Určitě by se ale neměl řídit příkladem Václava Havla, kdy tento, kromě jiného, podepsal zákon, jež se zpětnou platností učinil též z jeho volitelů příslušníky zločinecké organizace.

To jsou tedy jen některé konsekvence projevu Dr. Pitharta, kterému pražská intelektuální elita vstoje tleskala, a jeho rozhovoru pro deník MfD.

MIROSLAV ŠIŠKA A NORIMBERSKÝ PROCES

14. října 2016 v 8:04 | VETERANUS

MIROSLAV ŠIŠKA A NORIMBERSKÝ PROCES.

Spravedlnost dohlíží na to, aby každému bylo dáno, co mu patří.

(Cicero, O nejvyšším dobru a zlu, 5,23,67: "Iustitia in suo cuique truibuendo cernitur".)

Potomci vzdají poctu každému, kdo si ji zaslouží; stihne-li mne však trest, jistě neopomenou ani Cassia, ani Bruta. (Tacitus,Letopisy, IV,35: "Suum cuique decus posteritos rependit; nec deerunt, si damnatio ingruit, qui non modo Cassii et Bruti, sed etiam mei meminerit.")

Publicista Miroslav Šiška se v Magazínu "Práva" dne 1. října 2016 zabýval soudním procesem, který vedly v německém Norimberku čtyři vítězné mocnosti Druhé světové války s 19 ti Němci, kteří byli obviněni z páchání válečných zločinů. O konání takového procesu, prvním v historii, se jednalo i na vrcholných schůzkách představitelů třech z těchto čtyřech mocností. Mnohdy mělo jednání i dramatický průběh, kdy docházelo k ostré názorové konfrontaci. To se stalo i po přípitku, který pronesl J. Stalin při jednom ze společných obědů na Teheránské konferenci. M. Šiška cituje Stalinův přípitek, na který reagoval Churchill. Uvádí i to, že údajně Stalin posléze obrátil svůj výrok v žert. Jelikož M. Šiška neuvádí pramen, ze kterého cituje, vyznívá jeho komentář ne příliš příznivě pro Sovětský svaz. Což v současné protirusky zaměřené propagační válce nahrává příznivcům rusofobní orientace.

Konference se rovněž zúčastnil syn prezidenta Roosevelta, Elliot; ten ve svých, knižně vydaných, vzpomínkách, podává poněkud odlišný obraz scény, která se tam odehrála. Ze vzpomínek Elliota Roosevelta (http://militera.lib.ru/memo/usa/roosevelt/index.html), uvádím ve vlastním překladu. Elliot Roosevelt píše:

""Strýček Džo" (tak familierně nazývají otec i syn Rooseveltové Josifa Stalina) se koncem oběda zvedl, aby navrhl přípitek k otázce soudu nad nacistickými válečnými zločinci. Nepamatuji si přesně jeho slova, ale řekl přibližně toto: "Navrhuji připít tomu, aby se co nejdříve uskutečnil soud nad německými válečnými zločinci a aby všichni bylo popraveni. Připíjím na to, abychom je společným úsilím potrestali, jakmile se dostanou do našich rukou, a aby jich bylo nejméně padesát tisíc".

Churchill jako uštknutý vyskočil. "Podobný názor", vykřikl, "zásadně odporuje našemu anglickému pocitu spravedlivosti! Anglický národ nikdy nepřipustí, aby došlo k takovému masovému potrestání. Využívám této příležitosti, abych vyjádřil své rozhodné přesvědčení, že nelze popravit bez soudu jediného člověka, ať už nacistu či kohokoliv jiného, byť by proti němu existovaly jakékoliv důkazy či usvědčení!" Poté se rozhořela diskuze Stalina s Churchillem.

Pohlédl jsem na Stalina. Rozhovor jej viditelně bavil, ale zachovával vážnost; jen jeho oči se smály. Přijal výzvu premiéra a dráždil jej, při čemž velice uctivě popíral všechny jeho důvody, aniž se jakkoliv vzrušoval tím, že Churchill už zřejmě beznadějně ztratil sebeovládání.

Nakonec se Stalin obrátil na mého otce a poprosil jej o názor. Otec už dávno potlačoval úsměv, když však pocítil, že se atmosféra žhaví stále více, rozhodl se převést spor obou partnerů v žert.

"Jako obyčejně", řekl, "musím vystoupit v tomto sporu jako zprostředkovatel. Je zřejmě potřebné, najít nějaký kompromis mezi vaším názorem, pane Staline, a pozicí mého dobrého přítele ministerského předsedy. Možná, že namísto popravy padesáti tisíc vojenských zločinců se spokojíme s menším počtem, dejme tomu se čtyřiceti devíti tisíci pěti sty?"

Z toho, co napsal Elliot Roosevelt, vyplývá, že to byl jeho otec, nikoliv J. Stalin, kdo debatu převedl do žertovného tónu. Rovněž lze však vyvodit, že prezident USA v zásadě nenamítal nic proti argumentaci J. Stalina. Jen odlehčil, zřejmě předčasnou a irelevantní, diskuzi o počtu válečných zločinců, kteří by měli být souzeni a odsouzeni k nejvyššímu trestu. Dá se usoudit, že i J. Stalin to myslel spíše obrazně, protože ani on nebyl v té době schopen říci s jistotou, kolik oněch zločinců bude postaveno před soud. Snad tím chtěl jen naznačit obrovitost zločinů, kterých se na území Sovětského svazu němečtí agresoři dopustili.

Z postoje W. Churchilla by bylo možno naopak vyvodit, že neměl v úmyslu dát průchod diskuzi o spravedlnosti; v podstatě nepřipustil, že by i jiní, tedy "každý", kdo se v průběhu války dopouštěl válečných zločinů, měl být souzen a odsouzen. Lze předpokládat, že i Churchillovi už v té době docházelo, že i on by se mohl ocitnout v řadách těch, kteří by v případě, kdy by byl dán průchod všeobecné spravedlnosti, byli postaveni před soud. I pozdější jeho přiznání, které uvedl ve své práci "Druhá světová válka, II. díl, strana 332 (Lidové noviny, Praha) svědčí proti němu. Cožpak v roce 1949, kdy psal svou knihu, byla ještě obhajitelná "dvacateronásobná" odplata, jež následovala za bombardování Londýna? Byla taková odplata patřičná, aby byla v souladu s požadavkem, že každému se má "dostat, co mu patří" - "suum cuique"?

A tím se dostávám k podstatě toho podstatného, co by i Miroslav Šiška, jako každý jiný, kdo se oním problémem zabývá, a koho lze počítat k oněm "potomkům" ("posterios",Tacitus), měl vyvodit, když už se pustil do úvah o Norimberském soudu. Podstatným totiž, podle mého soudu, je to, jaká atmosféra byla norimberským procesem nastolena, a zda to byla atmosféra, ve které bude nastolena všeobecná spravedlnost. To jest spravedlnost, která by měřila všem stejně, dávala každému, co mu patří? Lze pochopit, že v generaci tehdejších vítězů nad Německem, kteří inscenovali proces s válečnými zločinci v Norimberku, nebyl nikdo, kdo by chtěl, a měl moc, vynutit, aby spravedlnost byla uplatněna vůči všem podle stejného měřítka.

V této souvislosti stojí za zamyšlení názor atomového vědce maďarského původu Leo Scilarda, který se podílel na vzniku atomové bomby, když řekl v interview pro U.S. News and World Report dne 15. srpna 1960 toto (http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html): "Předpokládejme, že Německo získalo dvě atomové bomby dříve, než my jsme měli jedinou. A předpokládejme, že Německo svrhlo jednu z nich, dejme tomu na Rochester a druhou na Buffalo, a nehledě na to prohrálo válku. Může někdo pochybovat o tom, že bychom označili takové bombardování měst za válečný zločin a že bychom odsoudili v Norimberku osoby odpovědné za tento zločin a pověsili je?"

Lze pochopit tehdejší generaci politiků a mít porozumění pro situaci, ve které se proces odbýval. Ale stěží lze pochopit, že ani nikdo z dnešních potomků (posterios) těch, kteří přijímali ono osudové rozhodnutí, znamenající ortel nad japonskými městy Hirošimou a Nagasaki, tedy rozhodnutí k provedení nejhoršího válečného zločinu, jaký lidstvo dosud poznalo, se nedokáže k věci postavit čelem. A znovu balamutí lidstvo, jako to dělá na příklad prezident Obama, řečičkami o tom, že odpovědnost máme všichni, že je třeba věc přenechat historikům. Ti ať prý kladou otázky a hledají na ně odpovědi. A co politikové? Ti si mohou mýt ruce? Vždyť rozhodnutí k provedení holocaustu Hirošimy a Nagasaki bylo rozhodnutím politickým, mělo vyloženě politické cíle a s vedením bojové činnosti proti Japonsku mělo málo co společného.

Mne osobně nutí přemýšlení nad touto stránkou všeobecné morálky, která byla obnažena a zůstává obnaženou i po 70 ti letech, jež uplynuly od konání norimberského procesu s německými válečnými zločinci; stále existuje křiklavý rozpor mezi zásadami, jež už před dvěma tisíciletími vytýčili dva velcí Římané, a praktikami, jež byly zavedeny ve XX. století a jež pokračují i dnes. irošimy a Nagasaki bylo vyloženš politické rozhodnutí a jetedyna politicích, aby jk němu po sedmdesáti letrech zaujali jasné stanovisko dříve, nežzačnoupřesdčovat svět a o s vé výlučnosti aOSVÍ síle A mohutnosti. Když jsiu vkastěn z ravního hlediska trpaslíky, ač se pyšní takzvanou medailí míru!





Všechno, co se dělo po roce 1946, a co se projevilo na příklad ve válce ve Vietnamu, v Jugoslávii, na Blízkém a Středním Východě, v severní Africe (můj výčet není úplný), prokazuje přesvědčivě, že existují dvě spravedlnosti: jedna ta všeobecná, jež je uplatňována třeba vůči jednotlivcům, již spáchali kriminální zločiny, a druhá ta, kterou uplatňují vítězové ve válkách vůči svým poraženým. Cožpak Cicero či Tacitus adresovali své výroky těm potomkům, kteří žijí tam, kde v jejich dobách žili "barbaři"? Nikoliv: jsem přesvědčen, že je adresovali svým vrstevníkům proto, že si uvědomovali nešvary své doby, že si byli vědomi na základě svých zkušeností, jak zhoubné je uplatňování dvojích měřítek v době, kdy sláva jejich říše vrcholila a sahala až k nebesům, kdy však zpod horizontu se už plíživě vynořoval konec říše, o které si možná jejich vrstevníci, kteří měli moc, mysleli, že bude věčná!