Srpen 2016

O JEDNÉ POSEDLOSTI POLITIKŮ, 3. pokračování

9. srpna 2016 v 11:44 | veteranus

O JEDNÉ POSEDLOSTI POLITIKŮ

3. pokračování


"Co se týče síly", mumlal Archimedes. "Já jsem tak trochu fyzik, Lucie, a něco ti řeknu. Síla se váže."

"Co to znamená?"

"To je takový zákon, Lucie. Síla, která působí, se tím váže. Čím budete silnější, tím více sil na to spotřebujete; a jednou přijde chvíle-…"

"Co jsi chtěl říci?"

"Ale nic. Já nejsem prorok, člověče; jsem jen fyzik. Síla se váže. Víc nevím."

(Karel Čapek, Kniha apokryfů, Smrt Archimedova, 1938, vydal Fr. Borový v Praze v roce 1945.)


…Придите к нам! От ужасов войны Přijďte k nám! Pryč od hrůz války!

Придите в мирные объятья! Pojďte do naší náruče!

Пока не поздно - старый меч в ножны, Ještě není pozdě zasunout do pochvy starý meč.

Товарищи! Мы станем - братья!... Soudruzi! Staňme se bratry!...

Мы широко по дебрям и лесам My dokořán otevřeme své rokliny a lesy

Перед Европою пригожей přicházející Evropě!

Расступимся! Мы обернемся к вам Nastavíme vám k polibku svou azijskou

Своею азиатской рожей!... tvář!...

" (Alexandr Blok, Skýtové, 30.1.1918)


"Je nanejvýš důležité umět se vžít do role toho druhého, neponižovat protivníka, nesnižovat jeho prestiž..nepřivést protivníka do situace, kdy dojde k závěru, že ohrožujeme jeho národní bezpečnost nebo jej veřejně urážíme tak, že si jej přestane vážit vlastní národ a národy světa-pak je válka nevyhnutelná."( Robert Kennedy , "Thirteeen days: the memoir of Cuban missile crisis", W.W.Norton&Company, New York, 1969") .



Když čtu vzpomínaný rozhovor dvou českých intelektuálů, tak si nutně připomínám ona "strašidla" minulosti. A pozastavuji se nad tím, jak málo si dnešní politikové, a jejich přisluhovači à la debatéři ve vzpomínaném rozhovoru, berou ponaučení z historie. O tom, že by projevovali alespoň stín empatie k protivníkovi, o tom si lze jen zdát. Znovu si oživuji starou poučku z doby, kdy jsem sám studoval vojenskou pedagogiku, kdy jsem byl poučován o významu studia historie vojenství. Znovu si potvrzuji starý princip, že výsledek studia jakéhokoliv oboru závisí nejen od kvality učebnic a učitelů, ale v nejvyšší míře na tom, jak ke studiu přistupuje samotný žák, student. Ty nejlepší učebnice, ti nejlepší profesoři, nebudou mít ve výuce požadovaný výsledek, jestliže ve školních lavicích budou sedět žáci, kteří nemají zájem si přednášený předmět osvojit. A jestli k tomu přistoupí i snaha stavět historii z nohy na hlavu, zaměňovat příčiny historických událostí za jejich následek , pak se historie nikdy nestane "magistrou vitae".

Po přečtení onoho rozhovoru ze stránky "natoaktual.cz", plně sdílím zděšení profesora Miroslava Vaňka, historika, profesora moderních českých dějin; nejen nad jednostranností veřejnoprávních médií, ale i na tom, jak je pohlíženo na historii. Dokonce na tu část nejmladší historie, jejíž pamětníci ještě žijí a mohou své prožitky konfrontovat s tím, co čtou či slyší.

Děsí mne nejen ona jednostrannost, ale třeba i to, s jakou lehkostí jsou používána cizí slova, jejichž původní význam je zapomenut a nahrazen významem, který se zrovna hodí. Příklad: famózní lyžař Marcel Hirscher jede druhé kolo specielního slalomu "agresivně"; zřejmě zde používá komentátor slova "agresivně" proto, že se mu nedostává slov, kterými by popsal charakter jízdy lyžaře; L. Dobrovský označuje některá cvičení ruské armády, která Rusko provádí ne tisíce kilometrů od svého území, ale na území svém, za zcela "otevřeně agresivní"; autor se zřejmě uchyluje k použití slova "agresivní" proto, že nezná, nechce či neumí, popsat ony cíle; spíše jej motivuje snaha dotvářet, propagandou vytýčený, obraz pravděpodobného protivníka, se kterým eventuelně bude vedena válka.

Nestačím se divit tomu, jak i lidé s jistým vzděláním, používají cizí slova jinak, než jak by to odpovídalo jejich původnímu významu. Při tom by stačilo oživit si své znalosti latiny nebo nahlédnout do latinsko-českého slovníku, aby bylo zřejmé, že latinské sloveso "aggredior, aggredī", od něhož slovo "agresivní" je nepochybně odvozeno, může znamenat jak někoho "nepřátelsky napadnout", tak i "přistoupit k dílu" (opus aggredior) nebo "nastoupit cestu" (aggredī viam).

Není "postavením na hlavu" tvrzení, že jsou cvičení ruských vojsk prováděna "v blízkosti hranic států NATO"; a to vede ke zvyšování pocitu nebezpečí některých evropských států; aniž by se autoři těchto výroků zamysleli nad tím, co je hlavní příčinou toho, že se armády NATO dostávají do blízkosti armády ruské a tudíž do blízkosti prostorů, v nichž cvičí ruská vojska? Je to snad proto, že Rusko udělalo "výpad" západním směrem? Či je to proto, že NATO "nastoupilo cestu" východním směrem poté, když patem skončila "studená" válka? Chovalo se tedy "agresivně"?

Je těžké pochopit pocity Rusů, když pozorují tento "pochod" NATO východním směrem a konfrontují jej se svou historickou zkušeností? Stačí jen když si připomenou slova dopisu Hitlera, který poslal Stalinovi v květnu 1941, a co za měsíc po něm následovalo, aby byli náležitě ostražití a nedůvěřiví k ujišťování ze strany NATO, že opatření,třeba teď po Varšavském summitu, prováděná, nejsou proti Rusku zaměřena. A jestli dnes prezident Obama osočuje V. Putina, že mu nelze důvěřovat, pak by se měl zamyslet nad tím, jestli se Spojené státy chovaly vůči Rusku, potažmo vůči Sovětskému svazu, při nejmenším od konce Druhé světové války, vždy tak, aby to vyvolávalo jen a jen důvěru!

L. Dobrovský, navzdory tomu, že se v křesle ministra obrany sotva ohřál, by mohl vědět, že generální štáb žádné země, pokud si je jen trochu vědom své odpovědnosti, nemůže při hodnocení situace vycházet z toho, co o sobě říká protivník.

Slova z rozhovoru ze 3.7.2016 o tom, že došlo k "okupaci a násilné vojenské anexi Krymu" mne přivedla k tomu, abych si v městské knihovně v Třebíči oživil na stránkách Ottova naučného slovníku, který byl vydán v letech 1888-1909, jak v té době byl vysvětlován pojem "Ukrajina" a "Krym"; a k čemu tedy došlo, když v roce 2014 byl poloostrov Krym, na základě provedeného tam referenda, "znovusjednocen" s Ruskem. Z příslušného hesla "Krym" uvádím to podstatné: "Krym, též Tauris, ve starověku Tauritský Chersonér, je velký poloostrov jižní evropské Rusi mezi mořem Černým a Azovským. Zaujímá téměř pět újezdů ruské gubernie tavrické. (Ottův naučný slovník, XV. díl, 1900)."

A co se týče Ukrajiny? Autor příslušné stati v Ottově slovníku vysvětluje tento pojem takto: "Ukrajinou se nazývá jihozápadní část Ruska na dolním poříčí Dněpru a Bugu, jejíž hranice nejsou určitě určeny. Název Ukrajina vznikl teprve v XVII. století. Ukrajinci viz Malorusové". (Ottův slovník naučný, XXVI.díl, před rokem 1910.)

Co se stalo s tou částí Ruska, v průběhu dvacátého století nazývaného Ukrajinou, nakolik sovětský režim, který by jistě oba debatéři neváhali nazvat, podobně jako to udělali naši zákonodárci zákonem "o protiprávnosti komunistického režimu" za "protiprávní", včetně jeho zákonodárným aktů, postupoval v souladu s mezinárodním právem, to je téma na oddělenou debatu. Když už si současná politická elita Ukrajiny, která "dekomunizuje " zemi, nechce připustit, že součást Ruska se stala státem zvaným Ukrajina, díky sovětské moci, tak alespoň okolní svět, včetně českých publicistů, by měl pravdivě hodnotit historické souvislosti. A pokud dnešní ukrajinští politikové usilují o dekomunizaci země, a čeští publicisté jim fandí, pak by měli být důslední a usilovat o to, aby se statut jejich země, nazývané od XVII. století Ukrajinou, vrátil před rok 1917, tedy před rok, kdy začala "komunizace" Ruska a jeho části-Ukrajiny. A zmizel by rázem problém Krymu, "separatistů" Doněcka, Luganska etc.

Co napsat na závěr? Do názvu článku jsem vložil slovo "posedlost". Když jsem si znovu oživil svou polemiku, kterou jsem s Lubošem Dobrovským vedl v roce 2007 na stránkách Pelikánova dvouměsíčníku pro kulturu a dialog "Listy", z éry, kdy šéfredaktorem dvouměsíčníku byl nezapomenutelný Jiří Vančura, tak si jen po téměř deseti letech potvrzuji, že obraz, který jsem si udělal už tehdy na to, jak na Rusko a jeho prezidenta Putina pohlíží dnes Luboš Dobrovský, mne utvrzuje v tom, že jsem volil správně, když jsem onen pohled českého intelektuála Dobrovského označil jako "posedlost". Bohužel, posedlost v tom, podle mého soudu nesprávném, smyslu. Tedy jako posedlost v boji s virtuálními démony, ďábly apod.

Na závěr bych použil ještě několik citátů, nad kterými by bylo třeba, aby se zamysleli nejen stratégové NATO, ale i jejich čeští přisluhovači.

Nejprve se obrátím opět k anglickému historikovi a teoretiku vojenství J.F.C.Fullerovi:

"Žádná velmoc nemůže přistoupit na bezpodmínečnou kapitulaci, aniž by ztratila svou čest a důstojnost, klady své historie, svého národa a svých potomků". Soudím, že to platí i pro válku studenou a i pro takovou velmoc, jakou je Rusko. A že je něco podobného požadováno od současného Ruska, a jak věřím, bez naděje na úspěch.

Druhým, jehož budu citovat, bude německý praktik vojenství, muž, kterému Hitler vděčil za omračující vítězství třeba proti Francii. Bude to Heinz Guderian:

"Opovážlivé rozhodnutí o bezpodmínečné kapitulaci Německa, které učinili Roosevelt a Churchill na konferenci v Casablance v lednu 1943, se v německém národě a jeho armádě setkalo se silným rozhořčením. Od tohoto okamžiku byl každý voják přesvědčen, že jsou jeho nepřátelé naplněni touhou zničit německý národ." (http://militera.lib.ru/memo/german/guderian/index.html).

I když se slova Guderiana nenaplnila, co se týče budoucnosti Německa po jeho "totální" porážce, tak lze těžko pochybovat o tom, že teprve poté, kdy Roosevelt a Churchill vyhlásili cíl donutit Německo ke kapitulaci bezpodmínečné, nabyla válka totální, náboženské, povahy; dědictví této totality, bohužel, neseme až dodneška. Jen žezlo třímají v ruce jiní!

A posledními slovy, k nimž se odvolávám, jsou 20 let stará slova ruského generála Alexandra Lebedě, dnes již zesnulého:

"Naši nepřátelé nevědí, že odpor Slovanů se v extrémních případech zdesateronásobuje, a nikdo nerozumí tomu, proč se tak děje. Zapomínají, že Rusové pomalu zapřahají, ale rychle jedou. Nedochází jim, že péro stlačované ruské trpělivosti, je stlačeno k hranici, jež nemá v historii obdobu a že stačí už jen málo, aby se vymrštilo očišťující silou, jež smete všechnu pěnu, hnus, zkaženost. A Rusko se znovu narodí.." (Alexandr Lebeď, Za děržavu obidno..., Redakce "Moskevské pravdy, 1995, Moskva).

A vůbec by neškodilo znovu si přečíst poemu Alexandra Bloka z roku 1918, z níž jsem dvě sloky uvedl v záhlaví se svým laickým překladem, zamyslet se nad ní, a když už je tak obtížné odezvat se na výzvy ruských politiků, počínaje Gorbačevem a konče Putinem, tak alespoň vyslyšet onu geniální vizi ruského básníka!


Dokončeno v srpnu 2016. http://veteranus.blog.cz.

OJEDNÉ POSEDLOSTI POLITIKŮ, 2.pokračování

5. srpna 2016 v 8:07 | veteranus
O JEDNÉ POSEDLOSTI POLITIKŮ
2. pokračování
"Empatie je složitý emocionální proces, jenž předpokládá porozumět druhému při zachování vlastní identity."
(Malá československá encyklopedie, Akademia Praha, 1985).
"Ještě se chvěji, když čtu řádky "Kennedyho pásek". Čas běžel, na jedné straně zde byl prezident, který hledá cestu jak řešit krizi mírovou cestou,…na druhé straně je tu Tommy Thompson, starší úředník ministerstva zahraničí, poradce prezidenta… veliká byla důvěra prezidenta k jeho zkušenostem a k jeho schopnosti mít empatie ke Chruščovovi a k celému vedení v Moskvě… děkuji Bohu, že jsme měli prezidenta, který dokázal nacházet východisko z krize a že jsme měli poradce jako byl Tommy, který měl tolik empatie k sovětskému nepříteli" .
"Mythus je projevem života na rozhraní mezi životem animálním a civilizovaným; mythu se mysl podrobuje, tato se naplňuje strachem, posvátnou hrůzou, po zádech běží husí kůže; je to "mysterium tremendum",tedy "děsné, strašlivé tajemství".
(Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., Votobia, Praha, 1998).
Když už jsem vzal klasika vojenství, pruského generála Carl von Clausewitze, za svého pomocníka v polemice, když jsem citoval jeho myšlenky o významu útoku v obraně, což, podle mého soudu, vyjadřovalo hlavní smysl vojensko-strategického rozhodování a plánování v éře Varšavské smlouvy, pak bych rád pokračoval odvoláním se na stejného odborníka.
Ke Clausewitzovi se znovu obracím nyní proto, že chci vyslovit svůj názor na to, v čem spatřuji skutečný, byť možná nechtěný, význam onoho rozhovoru. Oba diskutéři nejsou jedinými, kteří se k podobným otázkám války a míru v Evropě vyjadřují; snažím se dát jejich slova do kontextu s tím, co vidím či čtu v mediální sféře; a tak docházím k jednoznačnému závěru, že jejich slova korespondují s jedním z cílů, který si zřejmě stratégové NATO, čti USA, kladou v Evropě. Onen cíl spočívá, podle mého soudu, v úsilí kultivovat vášně, k nimž jistě patří nenávist k pravděpodobnému nepříteli; tyto vášně, zase podle Clausewitze, musí být v národech přítomny ještě před tím, než k válce dojde, a kdy teprve se rozhoří plným plamenem.
Clausewitz svou myšlenku, na kterou se odvolám, formuluje ve své práci "Vom Kriege" takto: "Die Leidenschaften, welche im Kriege entbrennen sollen, müssen schon in den Völkern vorhanden sein". V mém překladu tedy: "Vášně, které mají ve válce vzplanout, musí v národech existovat ještě předtím, než válka začala"
Toto tvrzení není jistě v rozporu se zkušenostmi z válek XX. století. Nezodpovězenou otázkou by snad bylo, jestli existence těchto vášní je pro zahájení války conditio sine qua non. Jeví se mi to spíše jako jedna ze žádoucích podmínek, nikoliv podmínka nutná. Vždyť politika, jíž je válka pokračováním, nemusí být těmito vášněmi bezpodmínečně motivována. Je třeba jen položit otázku: "Co má strana, která chce válkou řešit své politické cíle, dělat, a jak to dělat, aby taková podmínka byla splněna a aby potřebné vášně byly v národě vypěstovány ještě předtím, než je válka zahájena? A jak se to dělá, když je třeba žádoucím způsobem nabudit světové veřejné mínění, případně orgány, které mají za povinnost dbát na světový mír"?
Současná doba nám na podobnou otázku dává odpověď. Současnost dává politikům k vypěstování vášní, potřebných k vedení války, prostředky, o nichž se Clausewitzovi v XIX. století ani nesnilo. Jak se to dělá dnes, osvětluje velice názorným způsobem Sergěj Pitkin v článku "Ливия: неизвестная война нового поколения" (http://www.stoletie.ru/rossiya_i_mir/livija_neizvestnaja_vojna_novogo_pokolenija_2011-09-05.htm). Kromě jiného píše:
"Občanská válka v Libyi byla zahájena jako divadelní představení. Poprvé byla plně využita agitační mašinérie nových rozměrů: byl to Internet a družicová televize. Poprvé byly vybudovány dekorace velkých rozměrů, které znázorňovaly jednotlivé části některých libyjských měst, včetně Tripolisu. Byla to právě televize a internet, které provedly první údery."
Dnes už jsou tedy, na rozdíl od Clausewitzových časů, k dispozici nástroje jako je film, televize, rozhlas, družice, internetové sítě a veškerý mediální aparát; jejich pomocí lze při vhodné strategii požadované vášně vypěstovat. Není třeba čekat, jako musel čekat W. Churchill v roce 1940 až na bombardování Londýna německou Luftwaffe, aby projevil svou nenávist k nepříteli tak, "že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly" (J.F.C.Fuller). (viz též W. Churchill, Druhá světová válka, II.díl, strana 332, Lidové noviny, Praha, 1993).
Dnes už lze s předstihem pěstovat požadované vášně. Stačí jen ukázat národům na to, kdo je, třeba vedle viru "Ebola", potenciálním nepřítelem, volit vhodnou strategii, najít vhodné propagátory, ve starém Římě by to byli řečníci, dnes jsou to publicisté všech mastí, dát jim potřebný "notový" materiál. Bohužel, i v našem národě se najde dost "pěvců", kteří jsou ochotni zpívat ty písně, za které jsou placeni či kterým tleskají!
Když nejsou k dispozici argumenty, které by národy přesvědčily o nepřátelských úmyslech protivníka, na kterého předtím bylo ukázáno jako na pravděpodobného nepřítele, tak se vytáhnou na světlo nástroje z dob, kdy ještě "projevem duchovního života na rozhraní mezi životem animálním a civilizovaným byl mythus" (Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I., Starověk a středověk, Votobia Praha, 1998).
A tak se démonizuje celý národ-budoucí protivník ve válce- a jeho hlavní představitel. Názornou ukázku, jak se to dělá, lze spatřovat u prezidenta Reagana; ten označil Rusko za "říši zla"; tam, v podsvětí oné říše, tam přece přebývají démoni, se kterými je třeba vést válku, třeba "studenou" a donutit protivníka, aby se podrobil naší vůli, že?
Pokračuje v tom i prezident Obama; ten zneužívá až panickou hrůzu, kterou mají lidé z virů různého typu, zařadí Rusko na úroveň nebezpečí virovou nákazou "Ebola" a svými, až teatrálními gesty, dává světu na vědomí, že se s démonem- ruským prezidentem- neudržují styky, že je třeba jej jako virovou nákazu izolovat. A pomocníků, jak ukazuje náš rozhovor, se najde i v naší zemi dost a dost.
Ruský historik, ředitel "Střediska ruských výzkumů Moskevské humanitní univerzity, Andrej Fursov píše o tom v článku "Spěchá planeta přímo ke Třetí světové válce?" z 2.8.2016(http://www.izborsk-club.ru/content/articles/9943):
"Předválečnou situaci připomíná svévolná bezuzdná kampaň rusofobie Západu. Je vedena na všech frontách, zahrnuje ekonomické sankce, přitvrzení rétoriky ve vedení NATO, "dopingový útok" na ruské sportovce- olympioniky. Obyčejně jsou takové kampaně vedeny proto, aby přesvědčily šosáky, že je nutné provést úder na jakési "plemeno zla". Právě takového vyvrhele, takového "darebného chlapce" ( tady si připomínám svou polemiku s L. Dobrovským na stránkách dvouměsíčníku "Listy" z roku 2007, má poznámka) se snaží určité kruhy na Západě udělat na informačním poli z Ruské federace. Podobně postupovali Britové, když připravovali Krymskou válku let 1853-1856; už v roce 1830 uvedli do života projekt "rusofobie". A připravili tak Evropany na nutnost udeřit na Rusko. Tehdy na nás udeřila koalice Britského, Francouzského a Osmanského impéria a Království Sardinie (Regno di Sardegna).
Dnes je však jiná situace. Máme k dispozici dědictví po Stalinovi a Berijovi - jaderné zbraně. Takže Západ se, v krajním případě zatím, neodhodlá otevřeně proti nám vystoupit. Avšak vytvářet nám problémy po obvodu, při tom využívat jako předmostí Polsko, "baltické trpaslíky" nebo nacistickou Ukrajinu, to může. Realizuje se tak strategie řízeného chaosu."
Mně se nutně do hlavy vkrádá myšlenka, jestli se současní západní politici, a jejich čeští "apoštolové", příliš neunáší zkušeností Druhé světové války; tehdy byla přijata v lednu 1943 téze o bezpodmínečné kapitulaci; ta vtiskla válce "charakter náboženské války…a ta se pak v důsledku toho stala válkou bezpříkladně ničivou ve vztahu k duchovním a materielním hodnotám a ničila tak, naprosto bezúčelně tak mnoho lidí", včetně těch, kteří neměli v ruce zbraň. Uvozuji slova J.F.C.Fullera z knihy "The Second World War 1939- 1945 vydané v Londýně v roce 1948.
Ve filmu "Hořící Mississippi" z roku 1988, který byl v těchto dnech v TV opakován, jsou bílí fanatici, kteří zapalují černochům obydlí a zabíjejí je, fascinováni údajným spojením bojovníků za lidská práva s "komunisty" nebo s "židobolševiky" (slovník Dr Goebbelse). O několik roků později po roce 1988 už má kapitán ČSA Miloš Krč, autor knihy "O sobě a létání" (Svět křídel, Cheb, 2014), jiný zážitek. Píše: "Šli jsme v New Yorku v Central Parku po cestičce a mluvili česky. Najednou u cesty na lavičce sedící stařík vyskočil a vrhl se na nás s holí a s výkřiky, že jsme Rusové, chceme třetí světovou válku a je třeba nás postřílet." Jak ukazují oba příklady, tak stačilo jen málo, aby došlo ke změně pohledů na to, kdo jsou oni démoni, se kterými je třeba vést válku, které je třeba, řečeno slovy onoho newyorkského starce, "postřílet". Stačilo jen, řečeno slovy počítačové éry, "kliknout" a slovo "komunisté" nahradit slovem "Rusové".
Vyvolávání oněch démonů podsvětí, oněch strašidel, to není věc nová. Už němečtí filosofové Marx s Engelsem v roce 1948, když publikovali svůj "Manifest komunistické strany", si v první větě dělají posměch z toho, jak jejich političtí protivníci si berou do výzbroje démony- strašidla. Ti místo věcné polemiky označují filosofii, a politickou praxi z ní odvozenou, za "strašidlo", vyvolávají víru v strašidla, snaží se vracet lidstvo na "primitivní stupeň vzdělanosti" (E.Rádl).
Jakmile se však "staronoví" představitelé Evropy dostanou do potíží, tak jim vůbec nevadí, když se s oněmi "strašidly" spojí a podají si ruce; to však jen do té doby, než se jejich situace zlepší; a pak se stejnou lehkostí vstoupí do války s oněmi "novými či oživenými strašidly". A když tyto odejdou ze scény, tak se náhle "objeví" strašidla nová, ta dostanou nový název a boj s nimi pokračuje "vesele" dál.
Podobně jako Reagan, bere Obama a další, do ruky ony nástroje, o kterých bylo možno se domnívat, že už patří překonané minulosti; snaží se vzkřísit v lidech strach z jakési "říše zla", probudit panický strach z virových onemocnění à la "španělská chřipka" z konce První světové války, či epidemie "černé smrti" z poloviny 14. století, a vede paralelu mezi těmito epidemiemi a politickými protivníky.
Konec 2. pokračování, článek ještě pokračuje.