Červenec 2016

O JEDNÉ POSEDLOSTI POLITIKŮ

30. července 2016 v 18:23 | VETERANUS
O JEDNÉ POSEDLOSTI POLITIKŮ
Motta:
Ein schneller, kräftiger Übergang zum Angriff - das blitzende Vergeltungsschwert - ist der glänzendste Punkt der Verteidigung; wer ihn sich nicht gleich hinzudenkt, oder vielmehr, wer ihn nicht gleich in den Begriff der Verteidigung aufnimmt, dem wird nimmermehr die Überlegenheit der Verteidigung einleuchten, er wird immer nur an die Mittel denken, die man durch den Angriff dem Feinde zerstört und sich erwirbt, welche Mittel aber nicht von der Art, den Knoten zu schürzen, sondern ihn aufzulösen, abhängen. Ferner ist es eine grobe Verwechslung, wenn man unter Angriff immer einen Überfall versteht und sich folglich unter Verteidigung nichts als Not und Verwirrung denkt. (Carl von Clausewitz, Vom Kriege, Dümmlers Verlag, Berlin, 1832).
(Vlastní překlad; byl pořízen z ruské varianty díla Clausewitze a revidován podle německého originálu: "Rychlý, mohutný přechod do útoku- tento třpytivý meč odplaty- tvoří nejskvělejší část obrany. Kdo s ním ani v myšlenkách nespojuje obranu, ba co víc, kdo s ním bezprostředně jako s její součástí nepočítá, pro toho nebude nikdy jasná převaha obrany. Ten bude vždy přemýšlet jen o tom, že je možné protivníka porazit či nejvíce oslabit ofenzivní činností; avšak výsledek závisí nikoliv na tom, jak byl uvázán uzel, ale na tom, jak byl uzel rozvázán. Často dochází k hrubému zmatení pojmů, kdy se pod pojmem "útok" rozumí vždy jen "přepadení", a kdy je obrana prezentována jen jako projev nesnází a zmatků.")
"Děsivá jednostrannost pohledu na moderní historii se nám vymstí".
(Miroslav Vaněk, historik, profesor moderních českých dějin, Týdeník Květy, 2016.)
Na stránce "natoaktual.cz" byl 3. července 2016 uveřejněn rozhovor s jedním politikem. Rozhovor se týkal událostí, jež se odehrávalo před 25 lety, kdy došlo k údajnému "pádu Varšavské smlouvy (VS)" a k odchodu sovětských vojsk z území našeho státu, tehdejšího Československa. Slovník, kterým bylo o zažitém vyprávěno, mi silně připomínal slovník, který spisovatel Škvorecký zvolil pro své vyprávění o "tankovém praporu" armády, o níž se obávám říci, že by se shodovala s armádou, v níž jsem sloužil v letech 1949-1964. Naopak. Sloužil jsem ve zcela jiné armádě, než kterou líčí Škovirecký. Slovník rozhovoru spíše korespondoval se slovníkem prezidenta Václava Havla, kterými charakterizoval dobu, kdy i on "byl na vojně": "Bylo to všem k smíchu, byly to fráze, byly to kecy" (Lidové noviny 26.9.1994).
Do názvu svého článku jsem použil slovo "posedlost"; toto slovo, podle lingvisty F. Trávníčka, znamená také "být pro něco vášnivě zaujat". F.Trávníček už neříká, že toto "vášnivé zaujetí" musí mít jen kladný náboj; soudím proto, že může znamenat i "záporné zaujetí něčím". U mužů, vedoucích vzpomínaný rozhovor, je oním objektem až "vášnivého záporného zaujetí", Rusko a její současný představitel, prezident Vladimír Putin. U mužů, vedoucích rozhovor, jsem nikdy nečetl slova, ve kterých by se o Rusku vyjadřovali kladně. Spíše se hledají, nacházejí a zdůrazňují ty stránky, které umožňují kreslit Rusko, současné i minulé, v záporném světle. Mé vidění jejich slov může být zapříčiněno také tím, že veškerou jejich publicistickou tvorbu neznám. Jestli je vidění Ruska obou pánů takové, jak to vyznívá z jejich slov, opravdové, nebo jen "surfují" na vlnách současné módní rusofobie, tedy chorobné, objektivně neodůvodněné bázlivosti, či je motivuje závist, jež je "předstupněm nenávisti" ("Invidiae finis est odium", Plinius Mladší), to už posoudit neumím.
Slova diskutujících mužů mne jen přivádějí k, doslova prorockým, slovům J.V.Stalina, jež pronesl v rozhovoru s diplomatkou A.M. Kollontajevou v listopadu 1939: "Sionismus, který se bude rvát k ovládnutí světa, bude se nám krutě mstít za naše úspěchy a za naše výsledky. Stále ještě pohlíží na Rusko jako na zemi barbarskou, jako na surovinový přívěsek". Tehdy ještě J.V.Stalin netušil, že ona msta bude mít tak hrůznou podobu, jak se projevila o dva roky později, v roce 1941. Ani asi nepředpokládal, že onen pohled na Rusko bude mít i velká část osobností Západního světa ještě ve druhé dekádě XXI. století.
Argumentace z rozhovoru ze 3.7.2016 je, podle mého soudu, velmi vzdálena argumentaci lidí, od kterých by bylo možno, vzhledem k tomu médiu,ve kterém své názory publikují, žádat, aby na moderní historii nepohlíželi jednostranně, nezaujatě a aby prezentovali své názory na jisté historické jevy v jejich kontextu. Naopak: jejich jednostrannost pohledu na Rusko je až děsivá; spíše odpovídá mentalitě středověku, než osvícenému XXI. století. Zdá se mi, že nikdy nečetli, a jestli četli, tak je nerespektují, slova M.T.Cicerona, která adresoval řečníkům, v antickém Římě tedy lidem, kteří zastávali funkce analogické dnešním publicistům; že je třeba dbát prvního zákona historie.To jest: bát se každé lži, nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti.
Hodně jsem přemýšlel o tom, proč je ve vzpomínaném rozhovoru volen takový slovník. Nalézám vysvětlení jen v tom, že je to proto, aby to odpovídalo úrovni čtenářů, ke kterým se oním rozhovorem obracejí.
Nepovažuji za smysluplné vést polemiku o "argumentech", jež neskrývaně představují ideologický, řekl bych dokonce "pavlačově" či "mítyngově" laděný, obsah. Nebudu se tedy zabývat takovými výrazy, jako "nevlídný antiamerikanismus" Putina, "Putinův studenoválečnický projev", "Putinovy vyhrůžky o modernizaci raket a raketového vojska", "provokační lety ruských bombardérů", vytváření Ruskem "bezpečnostních nejistot", "pád Varšavské smlouvy jako agresivní vojenské instituce", "imperiálně chápaný prostor", "okupace a násilná vojenská anexe Krymu", historicky pojímaný "koncept trvalého ohrožování Ruska a nezbytnosti dělat neustálé výpady", "možný vymyšlený útočník". Zabývat se všemi těmito výrazy a pojmy by vyžadovalo, pokud by to nemělo mít jen podobný charakter agitačních či propagačních hesel či výkřiků, mnohem více prostoru, než kolik jsem ochoten tomuto tématu věnovat.
Když se odpovídá na otázku "Jak se sovětští zástupci tvářili, když za nimi čs. zástupci přišli s návrhem, že chtějí rozpustit něco tak "na věky neochvějného", jak oni Varšavskou smlouvu (VS) označovali, tak bylo, kromě jiného, řečeno, že "v té době ovšem už byly známy operační plány VS" . A zřejmě jako doklad "agresivního chování instituce" Varšavské smlouvy je k rozhovoru přiloženo grafické "Schéma ofenzivní obrany v podání sovětských plánovačů". Má podobu "malůvky", jež nese v záhlaví název "Положение войск на 20.00 29.6. на Юго-Западном направлении и решения Восточных (Схема № 2)"; v ní jsou schematicky zobrazovány na území Československa: v prvním sledu 5A a 7A, ve 2. sledu pak 6A, na Slovensku 13A. Tedy armády, jež součástí ČSLA nebyly. Co to bylo za armády, odkud se vzaly, to už vysvětleno není. Což samozřejmě potvrzuje, že ono schéma nemá, ve vztahu k českým reáliím, žádný vztah. Tím se ona "malůvka" také podstatně liší od nákresů, jež jsou třeba uvedeny v knize Štěpánka, Minaříka "Československá lidová armáda na Rýnu" (Naše vojsko, Praha, 2007). Štěpánek a Minařík pracují v této knize s dokumenty z roku 1964, které byly "senzačně objeveny" počátkem třetího tisíciletí. Nemohu samozřejmě vyloučit, že se oba diskutéři opírají o jiné, jimi však, bohužel, blíže nespecifikované, zdroje. Možná tím chtějí také dokázat, že se v dnešní ruské armádě stále ještě uplatňuje vliv "starých sovětských generálů", tedy generálů, z nichž mnozí se ještě podíleli na vítězství nad Wehrmachtem.
Dnes soudím, že vytvořit podobnou "malůvku", aby ji pak bylo možno použít k propagandistickým účelům a ke zdůvodňování svých fabulací, je to nejsnadnější, co lze udělat. Nakolik však onen obrázek je v kontextu, co do prostoru a směru, s operačním zámyslem VS, který by se kryl geograficky s územím našeho státu, to už je ponecháno obrazotvornosti a fantazii eventuelního čtenáře.
Co říci k "agresivnímu chování" VS? Čtenáři jsou přesvědčováni, ideologicky a propagandisticky motivovanými slovy, o něčem, co lze zařadit do oblasti báchorek. K tomu: v roce 1955, tedy v roce podepsání VS, disponoval Sovětský svaz 200 jednotkami jaderné munice, oproti 3037 jednotkám, jimiž disponovaly Spojené státy. Údaje o počtech jaderných zbraní čerpám z tohoto zdroje: «Ядерный справочник NPDC, ноябрь-декабрь 1997 г.». Tedy u USA byla v těchto nejvýznamnějších strategických zbraních více než patnáctinásobná převaha.
O poměru v nosičích těchto zbraní ani nehovořím. Tam byla převaha USA ještě větší. Ještě v říjnu roku 1962, v době vrcholící "Karibské krize", prohlásil ministr Malinovskij na jednání předsednictva ÚV KSSS "jako první, že v případě války bude převaha strategických sil USA "подавляющая" (Огонек, 44-46/1992)". Překládat snad nemusím.
Koho chtějí oba muži přesvědčit, že při takovém poměru strategických zbraní může někdo, jehož protivník má takovou strategickou převahu, myslet na jakousi "agresivní" činnost? Tedy na činnost, která by odpovídala smyslu latinského slovesa "aggredior, aggredī" ? Jediné, nač lze myslet při takovém poměru strategických zbraní, je připravovat opatření k zachování "prosté existence národa" (slova NGŠ generála Rytíře z roku 1960)! Lze se tedy jen ptát: "Quousque tandem abutere?"
Nepokrytě přiznávám, že se s pojmem "ofenzivní obrana" setkávám poprvé v životě. A to mám uznané vysokoškolské vojenské vzdělání a zkušenost z funkce náčelníka štábu (NŠ) 10. letecké armády (1961-1964); v této funkci jsem se účastnil řady velkých vojenských cvičení, kde se procvičovaly operace počátečního období války. Včetně cvičení, která probíhala v době třech měsíců "Karibské raketové krize", kdy můj štáb musel realizovat též řadu opatření charakteristických pro předmobilizační období. Ve všech těchto cvičeních, s výjimkou jednoho, zahajovala ČSLA svou bojovou činnost teprve poté, když jsme byli napadeni armádami NATO.
Jedinou výjimkou z tohoto pravidla, jež je potvrzováno i řadou vojenských činitelů, kteří byli interviewováni v rámci projektu "Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact" v roce 1990, bylo, podle mých poznatků, cvičení, kdy cvičícímu veliteli frontu, generálu Jankovi, byly dány k dispozici jaderné prostředky, a on ve svém rozhodnutí, které předkládal ke schválení vyššímu veliteli, tedy představiteli Varšavské smlouvy, navrhoval provedení předstihového jaderného úderu. Mužem, který měl jeho návrh schválit, byl ministr obrany, generál Lomský. A ten se Janka ptá: "To chcete zahájit atomovou válku?" A Janko odpovídá: "Ano, soudruhu ministře." Načež ministr Lomský, v roli nadřízeného velitele armád Varšavské smlouvy, reaguje takto: "Návrh Vašeho rozhodnutí neschvaluji. O použití jaderných zbraní bude rozhodnuto později".
Když si po létech tuto scénu vybavuji, tak si jen potvrzuji, že se s předstihovým (preemptive) použitím jaderných zbraní v počátečních obdobích války s NATO, nepočítalo! Případně že si velení Varšavské smlouvy (VS) na tomto cvičení ověřovalo, co by se mohlo stát, kdyby byly jaderné zbraně předány jinému členu VS, a o jejich použití, a tím i zatažení celé aliance do atomové války, mohl rozhodovat někdo jiný mimo Sovětský svaz. Podobné starosti si, myslím, dnes USA, Francie či V. Británie, které jediné v rámci NATO jaderné zbraně vlastní, nedělají. Jak nás o tom přesvědčily nedávné výroky českého generála Pavla, svým myšlením zřejmě následovníka to generála Janka! A tak je třeba jen si přát, aby se v těch státech, které v NATO jsou držiteli atomových zbraní, řídili v nejvyšší možné míře starým proditor alterius non tibi fidus erit.
Jako člověk, který ze své praxe zná, jaký režim existoval při práci s vojenskými dokumenty VS nejvyšší státní důležitosti, nemohu slova o tom, že byly v době, ke které se vztahuje tento rozhovor, "známy operační plány VS", hodnotit jinak, než jako vychloubání se. Jestli je jako důkaz v rozhovoru uváděn jakýsi, přesněji neidentifikovaný, mapový dokument, vedle něhož jsou jako argument "agresivních plánů" VS, uváděna slova, že "operační plány stanovovaly všem těm armádám, ale zejména naší československé lidové určité směry útoku a že v komplexu ostatních vojsk budeme pokračovat až k Rýnu…", pak to svědčí jen o jednom: o naprosté neznalosti systému a metodiky, které v rámci VS, potažmo Sovětského svazu, existovaly při organizaci a plánování bojové činnosti.
Proto jsem grafický dokument, který je včleněn do rozhovoru, nazval "malůvkou"; tu mohl zpracovat kdokoliv a za libovolným účelem, třeba za účelem štábního cvičení nebo k "oblafnutí" neznalých. Skutečný plánovací dokument by musel obsahovat mnohem víc údajů, podle kterých by bylo možno dokument jednoznačně identifikovat a zařadit do kontextu vojenských a politických rozhodnutí, jež zpracování podobného dokumentu nutně musí předcházet, a bez nichž si o "operačních plánech", nelze udělat představu. Musí obsahovat minimálně datum, kdy byl zpracován či schválen, když říkám datum, tak myslím nejen den a měsíc, ale i rok, dále jméno a podpis subjektu, který ono rozhodnutí schvaloval atd. Těžko lze také nakreslení několika šipek, zřejmě naznačujících směry provedení útoků, nazvat «решением», čili "rozhodnutím". A opravdový operační dokument by také musel pracovat s konkrétními armádami ČSLA, uvádět jejich čísla atd apod. Každý, kdo je jen trochu obeznámen s tím, co musí obsahovat "rozhodnutí", se musí něčemu podobnému, co je nám prezentováno, jen usmát. Sám se musím ptát: za koho považují rozmlouvající mužové čtenáře, když se osmělují prezentovat jim takový primitivismus?
Takže summa summarum": uvedená "malůvka" není, podle mého soudu, ničím jiným, než "grafickým žvástem", který je vypočítán na nepřemýšlející, či věci naprosto neznalé, publikum.
Rovněž my všichni, kteří nejsme tak "kovaní" v historických vědách jako oni, by měli být informováni, kde a u koho studovali oba diskutující historii Ruska. Možná poukaz na historickou školu, u které se učili historii Ruska, by nám, méně znalým, alespoň naznačilo, odkud pramení tvrzení, že "… Ruské dějiny opakují koncept trvalého ohrožení Ruska a nezbytnosti dělat neustále výpady…." A bylo by to podepřeno pádnými argumenty. Pokud nám to nevysvětlí, tak si můžeme jejich slova vysvětlit zcela jinak. Zejména by to platilo směrem k tak významným činnostem Ruska, jako byla na příklad v XIX. století reakce na vpád Napoleona, či ve století XX. reakce na vpád "nacistické válečné mašinérie s hejskovskými prušáckými oficíry…a tupých nadrilovaných, poslušných zvířecích stád hunské soldatesky" (slova W. Churchilla z 22. června 1941). To rovněž byly ony permanentní "výpady"?
A "výpad" Ruska z roku 1968 vůči Československu? Ten spadá, podle mého soudu, do zcela jiné kategorie. Byla to vojenská operace "studené války", motivovaná především snahou vytvořit co nejlepší podmínky pro použití onoho Clausewitzova "třpytivého meče odplaty", který by byl "vytažen z pochvy" v případě, kdy by na druhé straně fronty studené války, nějací političtí činitelé, zasažení duševní chorobou, kterou Sir David Owen nazval "syndromem hubris", tedy kombinací pýchy, vystupňované sebedůvěry a pohrdání ostatními lidmi, nedokázali zkrotit svou nenávist ke "komunismu" a od výhrůžek, kterými od červencového pokusu roku 1945 s onou "tretkou" ("gadgetem") u Alamogorda častovali svého protivníka a udržovali jej v neustálém napětí, přešli k činům, následujíce Napoleona či Hitlera.
Ač sám jsem v roce 1968 na onen "výpad" reagoval emocionálně s veškerým dopadem pro mne osobně i pro příslušníky mé rodiny, tak dnes s odstupem doby a po získání dalších informací jsem schopen si tento "výpad" vysvětlit. Nikoliv, vážení pánové, diskutéři na oné stránce médií NATO, ospravedlnit!
Článek bude mít pokračování.

NEVOLÁTE NA POUŠTI, PLUKOVNÍKU VAŠKU? 3. POKRAČOVÁNÍ

17. července 2016 v 10:40 | VETERANUS


NEVOLÁTE NA POUŠTI, PLUKOVNÍKU VAŠKU?

3. POKRAČOVÁNÍ


Motta:

Cíle Organizace spojených národů jsou tyto: 1. udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a za tím účelem konat účinná kolektivní opatření, aby se předešlo a odstranilo ohrožení míru a byly potlačeny útočné činy nebo jiná porušení míru a aby pokojnými prostředky a ve shodě se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva bylo dosaženo úpravy nebo řešení těch mezinárodních sporů nebo situací, které by mohly vést k porušení míru; 2. rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru; 3. uskutečňovat mezinárodní součinnost řešením mezinárodních problémů rázu hospodářského, sociálního, kulturního nebo humanitního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství; 4. být střediskem, které by uvádělo v soulad úsilí národů o dosažení těchto společných cílů. (CHARTA ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ).

"Smluvní strany se zavazují...urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlivost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů." (Článek 1 Severoatlantické smlouvy, Washington, D.C., 4. dubna 1949).


Pokračují slova plukovníka Vaška z jeho prohlášení:

  1. Obecný zájem dlouhodobě není o celou poválečnou epizodu československého vojenského letectva, která končí rokem 1989.
    Generace mých vrstevníků jsme ti, kteří po významnou část aktivní služby byli jinými rádoby rovnoprávnými spojenci ve Varšavské smlouvě. Ti, kteří legitimizovali bývalý režim v plné parádě… My, zrovna tak jako Ti před námi a jako Ti po nás, jsme chránili národ.
    Vojenské letectvo našeho státu z období 1945 - 1989 je programově vymazáváno z dějin a hlavně z mozků mladé české generace.
    Náš národ, lépe řečeno jeho představitelé, má neobvykle vyvinutou vlastnost komolit dějiny tak, jak se to zrovna aktuální politické elitě v kterékoli době hodilo nebo hodí do krámu. My nemáme sílu ani odvahu vážit si svých dlouhodobých, lidských i materiálních hodnot bez výjimky, bez ohledu na to, co se právě nosí.

Komentář pátý.

Plně souhlasím s názorem, že historie "vojenského letectva z období 1945-1989" je programově vymazávána z dějin a hlavně z mozků mladé české generace". Je však potřebné vidět, proč tomu tak je a zda je vůbec nějaká naděje, že se situace může kardinálně změnit k lepšímu. Proč se to stalo a proč se v tom pokračuje? K tomu jsem svůj názor vyslovil ve čtvrtém komentáři 2. pokračování tohoto článku. Jak se k tomu stavěli funkcionáři SLČR? To nejlépe objasní stanovisko, které v roce 2005, jeden funkcionář Předsednictva SLČR a významný člen redakční rady Zpravodaje Svazu letců České republiky zaujal ve svém dopise, který mi poslal.

Cituji: "Všichni přece dobře víme, jakým způsobem se postupovalo při různých reformách naší armády. V duchu i nahlas jsme s nimi nesouhlasili, ale co s tím můžeme dělat?" Je třeba ještě dalšího důkazu, jaký byl, či možná ještě je, přístup k minulosti i v takové organizaci, jíž převážnou část členů tvoří lidé, kteří mají nesporné zásluhy na vysoké úrovni, do které byla za čtyřicet roků přivedena obranyschopnost země. Jejich činnost v té době vůbec neměla co dělat s tím, že by "legitimizovali režim". S tímto tvrzením, je v rozporu i to, jak i plukovník Vašek správně uvádí, že "my, zrovna tak jako Ti před námi a jako Ti po nás, jsme chránili národ".

K tomu dodávám: Já sám jsem skládal vojenskou přísahu v létě 1951. V ní nebylo ani slovo o tom, že bych přísahal nějakému režimu. Nikoliv, Vlasti jsme přísahali. Chcete-li, tedy národu.

A k onomu "rádoby rovnoprávnému spojenectví ve Varšavské smlouvě"? Rovnoprávnosti v něm bylo jen tolik, kolik si naše strana dokázala obhájit. Obhajovat se ale muselo nikoliv servilitou, ale sebevědomou prezentací a prosazováním národního zájmu. A toto sebevědomí se muselo projevovat především na těch nejvyšších místech! Obávám se, že ani dnes, ve vztahu k jiné vojenské alianci, to, jak demonstroval poslední summit NATO ve Varšavě, s naším "rovnoprávným spojenectvím" není o nic lepší!

Naše generace, které představuje i plukovník Vašek, dokázaly za čtyřicet let vytvořit vojenské letectvo, jež bylo skutečnou ozbrojenou silou a ne jen trapným výtvorem, oním "křovím", který třeba představuje vojenské letectvo dnešní. Když politickou moc převzaly síly, které konaly vědomě či podvědomě, nebo dokonce pod pečlivým scénáristickým a režijním působením nových "protektorů", tak dosáhly programově toho, že se dnes "armáda České republiky (AČR) nachází ve stavu, kdy není autonomně schopna efektivně, kvantitativně i kvalitativně čelit potenciálnímu ohrožení státu zevnitř ani zvenčí" (slova plukovníka Vaška).

Celá tato masa mužů a žen, členů Svazu letců, byla přivedena do stavu, kdy ještě v roce 2015 ujišťuje plukovník sebe i nás, že "není organizací slepých a hluchých ovcí". O rok později ve svém dalším prohlášení již tuto organizaci, myslím si, že oprávněně, ani nevzpomene.Nebyli náhodou "ovcemi" jiní lidé, převážně asi muži, kteří si, pod dohledem těch "správných ovčáckých psů", uzurpovali právo hovořit do nejcitlivějších a nejsložitějších otázek branné schopnosti národa, ač se předtím nenaučili ani to minimum, které každý obránce vlasti by měl ovládat: nést ruční zbraň, střílet ze samopalu či hodit ruční granát, kteří přivedli armádu České republiky do onoho plačtivého stavu?

Nebyli to tedy oni dnešní členové SLČR, kteří by českou armádu do onoho stavu byli přivedli, ale byli to ti diletanti v otázkách brannosti, kteří zaujímali nejvyšší místa v resortu obrany; ti mají přímou historickou odpovědnost za plačtivý stav, do kterého byla armáda a celý branný systém země, včetně leteckého zbrojního průmyslu, přivedena. V čele této skupiny lidí pak stál vrchní velitel ozbrojených sil. Jeho odpovědnost však již patří, podle mého soudu, do jiné kategorie. Jména neuvádím, jsou všeobecně známa. Ti přivedli brannou schopnost národa do stavu, který plukovník tak jednoznačně definuje.

Když jsem se sám v roce 2005 pokusil alespoň jedním článkem ve Zpravodaji SL položit otázku, zda se nejedná jen o nezodpovědnost oněch diletantů, ale možná dokonce o vlastizradu, tak se mým článkem zabývalo dokonce Předsednictvo SLČR, pokud vím, tak to byl jediný případ, kdy se článkem člena Svazu v jeho Zpravodaj, zabýval nejvyšší orgán Svazu; od mých názorů se distancoval a tím zadal či potvrdil, jakoby "nepolitický" statut Svazu; de facto ale vyslovil svým lhostejným postojem vysoce politické stanovisko.

Znovu, jako tehdy, se musím ptát, jako jsem se ptal před jedenácti roky: "Naslouchá vůbec v naší zemi někdo slovům třeba V. Pavlíčka a kolektivu, že "stát, který nevytvoří sám dostatečné a účinné nástroje své obrany a bezpečnosti, nebo se jich lehkomyslně vzdává, ukazuje, že nemá zájem o svou sebezáchovu…..Nikdo jiný než občané vlastního státu jej neochrání. Je to konstanta, která se od dob antiky nezměnila." (Historie a vojenství č. 3/2004, str.107)"?

Ptám se: "Nejsou, vážený plukovníku Vašku, Vaše, i má dnešní, slova, skutečně jen oním "hlasem volajícím na poušti?" Oním biblickým "vox clamantis in deserto"?"


5. K jakému účelu potom Severoatlantická aliance slouží, když odmítá řešit nejhorší ohrožení Evropy od 2. sv. války?

Komentář šestý.

Plukovník se ptá "k jakému účelu slouží Severoatlantická aliance, když odmítá řešit nejhorší ohrožení Evropy od 2. světové války?" Myslím si, že předtím by měla být položena tato otázka: "Je současná Severoatlantická aliance, jejíž založení bylo iniciováno a realizováno ne v Evropě, ale na druhé straně Atlantického oceánu (ve Washingtonu, D.C.), a jež byla založena za zcela odlišné situace a se zcela jiným zaměřením, vůbec schopna správně řešit a odpovědět otázku, v čem reálné nebezpečí pro Evropu spočívá?"

Jaká je situace dnes? Na tiskové konferenci, kterou uspořádal Jens Stoltenberg po schůzce "Rusko-NATO" dne 13.7.2016, tento nejvýše postavený muž NATO zase konstatuje: "Jako dříve, tak i dnes pozorujeme, že existuje nesoulad mezi Ruskem a NATO, co se týče rozboru a hodnocení příčin dnešní situace", aniž by alespoň naznačil, co míní pod pojmem "nynější situace" a co udělá NATO, aby napomohlo řešení. To zase musí Evropa čekat na to, až jí někdo za Oceánem tento "rozbor a hodnocení situace" udělá?

Můžeme v něco takového doufat? Když máme zkušenost, že nás posledních dvacet pět let NATO (čti USA) ujišťovalo, že hlavním nebezpečím, které Evropě hrozí, přichází z Ruska, aby se nakonec ukázalo, odkud skutečné, nikoliv virtuální, nebezpečí hrozí? A zda vůbec definice onoho nebezpečí představuje větší nebezpečí pro Evropu než pro Spojené státy americké a Kanadu? Kdo vůbec definoval kritéria, podle kterých má být situace oceňována, aby bylo možno ono nebezpečí definovat? Byla ona kritéria vůbec kritérii, podle kterých jsou nebezpečí definována, aby si jejich eliminace vyžadovala vytvoření, a následně a pak případné "použití síly", jež by byla potřebná k řešení "sporů neslučitelných s cíli Spojených národů"? Nejednalo se spíše o definici geopolitických cílů těch účastníků smlouvy, nebo toho účastníka smlouvy, v jehož zájmu především bylo ono monstrum, jak je dnes představováno NATO, vytvořeno, a který je také ochoten vkládat do tohoto monstra nutné materielní i duchovní prostředky?

Druhou část mé odpovědi na otázku, kterou klade plukovník Vašek, tedy "k čemu slouží Severoatlantická aliance", nalézám v tom, když si uvědomím, co to vlastně NATO je. Že je to především obrovský byznys. Ten má při minimálních investicích toho, kdo jej inicioval a "rozjel", přinášet maximální přidanou hodnotu. Jak se tento "tajemný" subjekt, jenž stál u zrodu onoho monstra (zkráceně NATO), jenž je neustále přiživuje dodatečnými investicemi, nazývá, na to už našel odpověď prezident USA Eisenhower ve svém poslání k národu, když opouštěl křeslo v Bílém domě: je to vojensko-průmyslový komplex. Je to ten subjekt, který má nejvyšší zájem udržovat při životě instituci, do které v různé míře přispívají všichni jeho členové. Stačí jen v národech, kteří své státy svými daněmi, a tedy svou prací, živí, udržovat pocity strachu a víru, většinou slepou a nepodloženou, že je ochrání před, byť je virtuálním, nebezpečím.

Nelze rovněž nebrat v úvahu, že hmotná zainteresovanost vojáků, kteří jsou přímo zapojeni v oficielních strukturách NATO, včetně zainteresovanosti na jejich odměnách za činnost ve štábu NATO, už à priori může zpochybnit i objektivitu jejich činnosti, na příklad při hodnocení reálných, nikoliv virtuálních nebezpečích, které mohou členské státy NATO ohrozit. Vždyť koneckonců vytvořit obraz "fiktivního" protivníka a shromažďovat na základě toho i "důkazy" o jeho údajných úmyslech, jistě může napomáhat vytváření potřebné nedůvěry a strachu na evropském kontinentu, což je pak živnou půdou pro odpovídající reakce obyvatel kontinentu.

Poslední tragická událost v Nice ze 14.7.2016 jen potvrzuje, že naprosto selhalo zhodnocení bezpečnostní situace v Evropě.


Komentář závěrečný.

Na závěr celého článku bych položil otázku: co udělali tři významní členové paktu NATO, kteří jsou současně členy Rady bezpečnosti OSN, tedy Spojené státy americké, Velká Británie a Francie, k tomu, aby se po skončení "studené války" naplňoval 2. cíl Charty OSN? A abych nebyl jednostranný, tak bych to doplnil i o to, co k tomu učinilo Rusko, jako nástupce Sovětského svazu? Za celých sedmdesát let si na příklad nedokázali představitelé těchto států v Radě bezpečnosti OSN vyjasnit, jak jsou, či mají být, interpretovány základní pojmy, na příklad "právo na sebeurčení " stabilita hranic mezi státy", jejich vzájemný vztah. Jak mohou být řešeny "mezinárodních spory nebo situace, které by mohly vést k porušení míru", jestliže hlavní aktéři Rady bezpečnosti si podobné základní pojmy libovolně interpretují, každý podle svého, a pak podle těchto svých jednostranných interpretací jednají? A namísto společného přístupu vytvářejí situace, kdy ono "porušení míru" a tedy zabránění válce, je v podstatě ponecháváno jen působení náhodných vlivů; kdy si navzájem jen vyměňují sankce, urážky, obvinění z agrese, z nedodržování právních norem atd apod.? Neplatí i pro tuto oblast slova současného papeže Františka, že se nesmíme bát říci: "Chceme změnu, reálnou změnu, strukturální změnu. Tento systém je neúnosný"?

A co musím říct k základní otázce, kterou klade plukovník Vašek- viz bod 5 nahoře? Je už nejvyšší čas, aby se i směrem k NATO naplnilo proroctví římského básníka Ovidia: "Nic netrvá na celém světě! Všechno je v proudu, a každý jev jest podroben změně." (Ovidius, Proměny, XV ,174-175, Jan Laichtner, Praha, 1942).

Ač jsem už dovršil 88 roků věku, tak nepřestávám věřit, že se dočkám doby, kdy na éru NATO zůstane v Evropě jen hořká vzpomínka! Co poradit pánům Stoltenbergovi, Zemanovi, Sobotkovi, Zaorálkovi a dalším? Možná by stačilo, kdyby si přečetli báseň Alexandra Bloka z března 1918, zamysleli se nad ní a uposlechli jeho výzvy adresované Evropě!


Konec 3.pokračování a celého článku.




NEVOLÁTE NA POUŠTI, PLUKOVNÍKU VAŠKU? 2.POKRAČOVÁNÍ

13. července 2016 v 13:36 | VETERANUS


NEVOLÁTE NA POUŠTI, PLUKOVNÍKU VAŠKU?

2.POKRAČOVÁNÍ.

Motta:

"Historie není objektem práva.Ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu,i když je motivována těmi nejlepšími úmysly,není politikou historie."

(L´histoire n´est pas un objectiv juridique. Dans un État libre , il n´appartient ni au Parlement ni à l´autorité judicaire de définir la verité historique. La politique de l´Etat, même animée des meilleurs intention, n´est pas la politique de l´histoire. Stanovisko 19ti francouzských historiků z roku 2006, k níž se připojilo několik stovek dalších, viz http://www.ldh-toulon.net/spip.php?artic…1086.)

"Lex prospicit,non respicit" (Zákon hledí kupředu, neohlíží se zpět. Zákonná ustanovení se vztahují na to, co se stalo po vydání zákona, nesmí se vztahovat na události z doby před jeho platností. Moudrost věků, Svoboda,. Praha, 1988).


Plukovník Vašek pokračoval:

1. Vraťme se ale na zem a opět do podmínek ČR. Pokud si rezort obrany vůbec dokáže uvědomit a označit opravdové nebezpečí, bylo by prospěšné vrátit se k vylité vaničce i s miminkem po roce 1989. Vyhledejme v archívech staré mobilizační plány se vším, co k nim patřilo. Vůbec nevadí, že byly studenoválečnické. Byly v nich na svou dobu velmi fundovaně řešeny a realizovány zásady přežití společnosti. Překonejme ješitnost (zejména v otázce obranyschopnosti v současnosti se nemáme rozhodně čím vytahovat), nestyďme se tyto plány modifikovat a aplikujme je na soudobou situaci.

Komentář druhý.

Tato výzva plukovníka Vaška koresponduje s posledním odstavcem mého prvního komentáře a souhlasím s ním.

2. Bývalý Náčelník generálního štábu byl angažován do vysoké velitelské funkce ve strukturách NATO.

Komentář třetí.

Angažmá generála Pavla do "vysoké velitelské funkce ve strukturách NATO" považuji za mistrovský tah americké diplomacie; jeho propagandistický význam lze obtížně bagatelizovat. Už první veřejná vyjádření generála, ještě z doby, než se funkce ujal, svědčí o tom, že Američané získali v jeho osobě významného člena "pěveckého sboru" NATO, který bude dobře "zpívat tu píseň, jejíž noty mu budou předloženy". Už jeho první vystoupení, ve kterém horuje pro použití atomových zbraní při eventuelním střetnutí na východním křídle vojenského uskupení Aliance, svědčí o oprávněnosti výroku "cuius panem edo, illius carmina edo" (Moudrost věků, Svoboda, Praha, 1988).

Už si představuji propagační argument à la "jen si poslechněte slova českého generála, odchovance to ČSLA, který sám vyzývá k eventuelnímu použití atomových zbraní ve střetnutí s Ruskem, aniž bychom my, jejich držitelé, to sami chtěli. Cožpak nám zbývá udělat něco jiného a nevyhovět přání českého generála, který má jistě své zkušenosti s Rusy, když to navrhuje?"

Generál Pavel, a spolu s ním i poslankyně českého Parlamentu Langšádlová, zřejmě už zapomněli nebo ignorují to, že 24.listopadu 1961 (tedy tři týdny poté, kdy se generál Pavel narodil!) byla Valným shromážděním OSN přijata Deklarace o zákazu použití jaderných a termojaderných zbraní číslo 1653 (XVI) , (http://www.un.org/ru/documents/decl_conv/declarations/nuc_prohibition.shtml) ve které je zapsáno, že "použití jaderných a termojaderných zbraní je v protikladu s duchem, literou a cíli Organizace Spojených národů, a proto takové použití by bylo přímým narušením Charty Spojených národů".

Jestli československý, následně český, stát vyslovil souhlas s touto Deklarací, pak by bylo na místě očekávat, že český generál, který se bude, byť jen tím, co hlásá v cizích službách, protivit oné Deklaraci, že bude z funkce v Alianci odvolán a suspendován!


  1. Pokud se mi podaří vyprovokovat aspoň nějakou diskusi, účel byl splněn. V tomto případě se mlčení nestává zlatem.
    O koho nebyl a není projevován obecný společenský zájem? Nebyli a nejsou to nepochybně a po zásluze letečtí veteráni 2. sv. války. Bohužel upřímnost tohoto fenoménu byla degradována skutečností, že ti z vrcholových politických činovníků v devadesátých letech, kteří zrovna potřebovali kladné body, měli jejich obětí plná ústa.

Komentář čtvrtý.

Onen společenský zájem musí být někým formulován a deklarován. Nevidím ve společnosti po Listopadu 1989 žádnou významnou společenskou sílu, která by něco takového chtěla učinit či měla k něčemu podobnému odvahu. Naopak. Nová politická třída, která se rodila a prekonstituovala už v lůně předlistopadové společnosti, měla zájem jen o to, aby deklarovala základy nové ideologie. Ta měla zdůvodnit její cíle: dostat se "legálně" co nejrychleji prostřednictvím politické moci k majetkům, které zde byly dispozici v podobě přidané hodnoty (PH); tedy toho, co bylo ke znárodněným hodnotám přidáno za oněch čtyřicet let od roku 1948-1989. Neschůdnější cestou k vytvoření takové ideologie, bylo totální popření všeho kladného, co bylo za ono období vytvořeno.

Tato nová třída měla v podstatě k dispozici všechny politické prostředky, potřebné k tomu, aby potvrdila svou vůli formou zákona. A udělala to. Byl to zákon číslo 198/93 Sb. Mimo zákon bylo se zpětnou platností v podstatě postaveno vše, nač nová politická elita ukázala. Při horlivosti, s jakou byl zákon vydán, došlo i k takovému paradoxu, že dokonce volitelé prezidenta republiky Havla byli se zpětnou platností označeni za příslušníky zločinné organizace. Naše země tak nesporně získala světové prvenství, že hlava státu byla zvolena lidmi, kteří "ex post" byli označeni za příslušníky zločinné organizace, tedy v podstatě za "zločince".

To vše se nutně promítlo i do pohledu na dějiny, jichž byl plukovník Vašek , spolu s autorem těchto řádek, účasten.

A co říci na adresu funkcionářů SLČR? Za několik let svého členství v brněnské odbočce Svazu letců v prvním desetiletí XXI. století, jsem dospěl k názoru, že to byli i funkcionáři SLČR, kteří svým způsobem znehodnocovali potřebu, zajisté oprávněnou, rehabilitovat spravedlivě všechny letce, kteří bojovali na frontách Druhé evropské války. Znehodnocování správné myšlenky spočívalo v tom, že se přehnaně až jednostranně starali o letce "západní"; letci, kteří bojovali po boku Rudé Armády byli přehlíženi. Osobně si mi svého času stěžoval na jistou diskriminaci, dnes již zesnulý plukovník Fros, tedy letec, který bojoval na východní frontě. Jednostrannost zaměření jen na letce "západní" na mne působila tak, že jsem jednou tehdejšímu předsedovi brněnské odbočky O. Rampulovi řekl, že by se tato organizace měla spíše nazývat "svazem přátel anglických letců".

Nebyli to tedy i funkcionáři Svazu letců v době, na kterou vzpomínám, kteří "potřebovali ony body"? Třeba proto, aby v očích nové vrchnosti odčinili něco ze své minulosti? Nechci je soudit, do jejich svědomí neumím nahlédnout, jen usuzuji podle jejich chování.

Tito funkcionáři se totiž ani k současným členům, ke svým vrstevníkům, nechovali tak, jak to požadoval i Statut organizace. Ve Stanovách Svazu letců bylo zapsáno, že prvořadým cílem SLČR bylo "uspokojování zájmů" především svých členů. Nebylo přehlížením zájmů současných členů Svazu též resignace na kolektivní obhajobu jejich práva na zachování "lidské důstojnosti a osobní cti" (Listina základních práv a svobod, čl. 10, odst. (1))?

Za celou dobu několika let svého členství jsem neslyšel v odbočce jediný hlas, který by se ohradil proti tomu, když mnoho jeho členů, poctivě sloužících své Vlasti v řadách vojenského letectva ČSLA, bylo na principu kolektivní viny a odpovědnosti označeno za spoluodpovědné i za všechny nepravosti, kterých se někteří občané ve službách předešlého režimu dopouštěli. Výsledkem pak bylo to, že i poctivá snaha tisíců mužů a žen, kteří prošli řadami československého vojenského letectva, a kteří se svou nezištnou obětavou prací zasloužili o to, že toto letectvo se stalo silou schopnou účinně zasáhnout při obraně vlasti, jež se po desetiletí nacházela pod hrozbou totálního zničení, byla zamlčována, přehlížena a vystavována vědomé ignoranci.


Konec 2. pokračování



NEVOLÁTE NA POUŠTI, PLUKOVNÍKU VAŠKU? 1. pokračování

7. července 2016 v 14:31 | veteranus

NEVOLÁTE NA POUŠTI, PLUKOVNÍKU VAŠKU?

1.pokračování.

Motta:

"Spatřuji svou bratrskou povinnost v tom, abych francouzskému publiku představil Stefana Zweiga. Je pravdou, že jsem to udělal už ve svém románu Jean Christophe, který jsem napsal na obranu míru; jednu kapitolu své knihy jsem věnoval nádherné Zweigově truchlohře "Jeremias". Tuto truchlohru považuji za symbol věčné tragédie lidstva, které chce zachránit proroky před ukřižováním. Ale: Vox clamantis in deserts". (Romain Rolland v prvním francouzskému vydání sbírky novel Stefana Zweiga "Amok"). (Словарь латинских крылатых слов, Москва, Русский язык, 1986)

"Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně." (Prorok Izajáš, Bible, Ekumenický překlad, Praha, 1985). Dnešní význam sentence "vox clamantis in deserts" , to jest latinsky vyjádřené výzvy proroka Izajáše, je: marnýapel či varování, naléhavé, lečmarnévýzvy (zpravidla v sérii), kterénikdonechcevyslyšet (https://cs.wiktionary.org/wiki/hlas_volaj%C3%ADc%C3%ADho_na_pou%C5%A1t).


Plukovník Václav Vašek (nar. v roce 1949), je bývalý důstojník - vojenský pilot. V armádě Československa a posléze Česka sloužil, včetně studia na vysoké škole, v letech 1969 - 1994, velel leteckému pluku, končil jako zástupce velitele letectva. Z armády odešel z vlastní vůle. Poté, do října 2014, byl dopravním pilotem. Od roku 2008 je předsedou odbočky Svazu letců ČR v Žatci. 18.8.2015 zveřejnil na stránce http://letci-zatec.cz/ prohlášení, které nazval "Svaz letců České republiky není organizací slepých a hluchých ovcí".

V červnu 2016 na toto prohlášení navázal novým, které nazval "Už nastal ten správný čas?"

S velkou částí názorů plukovníka souhlasím; k některým mám ze svého pohledu výhrady či doplňky. Na dopis, kterým jsem v roce 2015 zaslal plukovníkovi jako odezvu na jeho první prohlášení, jsem nedoznal odezvy. Ve svém druhém prohlášení plukovník znovu ventiluje myšlenky, které by neměly zapadnout, a mohly by se zase stát jen "hlasem volajícího na poušti", tedy "naléhavou, leč marnou výzvou"; proto jsem zvolil tento způsob odezvy, abych demonstroval, že plukovník Vašek není v poušti sám. A používám k tomu publikaci na svém vlastním blogu doufaje, že touto cestou podpořím jak ty myšlenky plukovníka, které konvenují s mými názory, tak je doplním myšlenkami svými v podobě komentáře. Dělám to i s rizikem, že i mé myšlenky stihne osud myšlenek člověka "volajícího na poušti", případně člověka, který "canis surdis", tedyzpívá hluchým.

Rozhodně nechci být počítán k té množině českých občanů, kteří si, možná, "bahní" v pohodlí svých obýváků a "kterým bezpečnost v naší zemi až tak moc na srdci neleží" a boj za lepší budoucnost národa už vzdali. Nebo, což nelze vyloučit, tento boj vzdali třeba také proto, že už na sklonku svých životů ztratili víru v to, že mohou svou aktivitou, třeba jen na mediálním poli, přispět ke změně současného světa; možná jsou oprávněně rozčarováni tím, jak jejich mladistvá snaha, vyjádřená slokou písně "my život na zemi předěláme", doznala "katastrofického krachu"; jak se nás o tomto "krachu" snaží přesvědčit soudobí ideologové. Možná je jim také zatěžko se připojit na stranu plukovníka Vaška, aby nebyli podezíráni z náklonnosti k marxismu, což je dnes považováno za jeden ze "smrtelných hříchů". Těm, kteří se s marxismem definitivně rozloučili, a nechtějí s ním mít nic společného, bych pak doporučil, aby se zamysleli nad slovy současné hlavy katolické církve- papeže Františka:

"Uvědomujeme si, že něco není v pořádku se světem, když je tolik rolníků bez půdy, tak mnoho rodin bez domova, tolik dělníků bez práce, tak moc lidí, jejichž důstojnost není respektována? Pokud je tomu tak, potom trvám na tom, abychom se nebáli říci: chceme změnu, reálnou změnu, strukturální změnu. Tento systém je neúnosný". (Právo, 11.7.2015).

Teď k následujícím myšlenkám plukovníka Vaška:

  1. Naše obranná doktrína prostě a jednoduše žádného vnitřního nepřítele nepředpokládá a vnější ohrožení přece za nás vyřeší Aliance na základě článku č. 5 smlouvy.
  2. Namísto seriózních analýz skutečných hrozeb a definování reálných rizik generují pracovníci rezortu obrany scifi-texty … Největší hrozbou pro Evropu současnosti není Rusko, ale naprostá absence vůdčích idejí a cílů, založených na sebevědomí jednotlivých států i Evropy jako celku, na schopnosti prosazovat je silou a za jejich prosazení snášet utrpení a umírat.
  3. EU se zapletla do likvidace režimů v Africe, které tam efektivně udržovaly pořádek podle pravidel svojí kultury. My jsme jim už po několikáté (kolonizace apod.) vnutili některé prvky svojí kultury naprosto bez souvislostí.
    Bezpečnostní systém EU nejen, že nezačal být budován, ale výdaje na obranu jednotlivých států Evropy byly řízeně likvidovány.
    Evropě hrozí paralelní a dlouhotrvající válka, přičemž nebudou dopředu známa epicentra úderů. Je konečně žádoucí nazvat věci a jevy pravými jmény a neschovávat se za světohrozbu - Putina.

Komentář první.

To, co uvádí plukovník Vašek a co jsem označil body 1-5, má jednoho společného jmenovatele. Je jím naprostá absence vůle, ochoty a schopnosti poučit se z konfliktu, který tak osudově poznamenal svět, zejména pak tu část světa, kterou geografie nazývá Evropou; tedy konfliktu Druhé Evropské války. Ta začala v podstatě Mnichovským diktátem v září 1938 a skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace německé Třetí říše na jaře roku 1945.

Osm roků po skončení evropské války, 30. září 1953, ukončil W. Churchill, jeden z vůdců Velké aliance, psaní svého stěžejního díla, po právem odměněného Nobelovou cenou za literaturu, Druhou světovou válku. Poslední, VI. díl, nazval "Triumf a tragédie". Název toho dílu stručně odůvodnil slovy, že "Úplné vítězství Velké aliance dosud nepřineslo naší, neklidem zmítané planetě, všeobjímající mír". Ano, triumfem bylo ono vítězství, tragédií pak absence všeobjímajícího míru. Proč ale Churchill nazval vyústění války tragédií, o tom můžeme jen spekulovat. Vždyť mimo literární vědu je pojem "tragédie" používán k označení neblahé až katastrofické události, což pro evropský vývoj v letech po válce až do dnešních dnů, po ní následujících, neplatí a není to přiléhavé. Neplatí to navzdory tomu, že vývoj se neubíral cestou, kterou se podle autora asi měl svět ubírat; svět, a s ním i Evropa, se několikrát ocitl , naposledy v roce 1962, na okraji propasti jaderné války. Novou válkou, tedy katastrofou, však, díky bohu a oné Marvanově "mušce štěstí", nekončil. Že ale vývoj, který následoval až do dnešních dnů, lze považovat za neblahý a za problémový, to jistě lze snad každému člověku, který onen vývoj prožíval a hodnotí jej takto podle svých subjektivních měřítek, přiznat.

Jedno lze konstatovat s jistotou: Pokud přiznáme Churchillovi oprávněnost tvrzení, že po vítězství Velké aliance byl další vývoj jen neukončenou, jakousi permanentní, tragédií, pak musíme také přiznat, že se Evropa dnes nachází na nové křižovatce; znovu se rozhoduje o tom, zda její další vývoj půjde cestou míru či cestou, kdy další kroky z této křižovatky budou znamenat katharzi, tedy očišťující fázi; tou by přece měla klasická tragédie končit. Představit si však onu katarzi v podobě, pro kterou horují i čeští generálové (Pavel) či poslanci (Langšádlová), když řinčí atomovými zbraněmi, to přesahuje všechny mé fabulační schopnosti!

Soudím, že organizace, která si dnes dělá jisté nároky hovořit jménem velké části kontinentu, Evropská unie, by si v době, kdy se sama zmítá v krizi identity, udělat především analýzu toho, proč tomu tak je a jak ona k tomuto stavu sama přispěla. A z této analýzy odvodit konsensuálně příslušné závěry a tyto implementovat. Tato Unie, namísto toho, aby definovala skutečné hrozby, jež Evropu potenciálně i reálně ohrožují, namísto toho, aby provedla, hovořeno vojenským jazykem, vlastní zhodnocení situace, tak se servilně podřizuje hodnocení, které bylo provedeno na jiném kontinentě a odpovídá pohledu na svět nikoliv evropskýma očima. A mám-li hovořit konkrétněji, pak musím říci, jakožto občan této země: naše ministerstvo obrany produkuje nejen "sci-fi texty", jak je obviňuje plukovník Vašek, ale už čtvrtstoletí se nechává unášet importovaným tvrzením, že hlavním nebezpečím, které část Evropy sdružené v Unii ohrožuje, je nebezpečí přicházející z Ruska. Obávám se, že červencový summit NATO ve Varšavě toto potvrdí; při tom realita posledních dvou-třech roků ukazuje, že toto nebezpečí, jež ohrožuje nejen bezpečnost Unie, ale ohrožuje samu podstatu civilizace, která zde rostla posledních dva a půl tisíce let, spočívá v něčem jiném.

A druhé mé tvrzení spočívá v tom, že události posledních dvou-třech roků, které zmítají Evropou, prokazují nad jakoukoliv pochybnost, že hodnocení situace v části hodnocení možných hrozeb, jak je nám roky prezentováno vedením NATO a Spojenými státy, a naší veřejnosti podáváno ve verzi ministerstva obrany, nebylo jen "sci-fi textem", ale naprosto selhalo. To mimo jiné vyvolává pochybnosti, zda tyto orgány budou schopny správně hodnotit i situace budoucí, když i "guru" západního světa, americký prezident Obama, byl nedávno ochoten přiznat, že v hodnocení situace v Libyi, která byla jako stát zničena zásahem NATO, se opíralo o nesprávné hodnocení situace.

Proto se teď musím pokusit o začlenění těch rozhodování, jež spočívala na nesprávném hodnocení situace, do širšího kontextu. V roce 1997 napsal Robert McNamara, ministr obrany Kennedyho administrativy, v dopise svému partnerovi z jednání, sovětskému generálu A.I.Gribkovovi, že v roce 1962 byl svět přiveden na okraj propasti ne proto, že by to tři státy, Spojené státy americké, Sovětský svaz a Kuba, chtěly, ale proto, že ve všech těchto zemích se dělala rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných propočtů. V roce 2016 přiznává prezident USA Obama, že největší chybou bylo rozhodnutí poslat americké síly ke zničení libyjského státu, a to na základě chybných a nesprávně hodnocených informací. V červenci 2016 pak bývalý britský premiér Tony Blair přiznává, že bylo chybou vyslat britské síly do Iráku na základě nepodložených informací. Což, podle ředitele iráckého Republikového střediska strategických a bezpečnostních studií Muatázy Muchi Abdela Ahmida, mělo za následek "zničení Iráku, rozkradení jeho bohatství, genocidu civilního obyvatelstva i v souvislosti s tím, že koaliční armády použily zvláštní formy výzbroje, včetně ochuzeného uranu, jehož částice se stále nacházejí v půdě a ve vzduchu. Vše to přivedlo k vzplanutí onkologických a jiných nemocí mezi obyvatelstvem.Kulturní bohatství země, její muzejní exponáty, se ocitly za hranicemi".

Není na místě se ptát, zda někdy v budoucnosti nebude naše země, na základě podobně nedokonalých informací západních zdrojů, a nesprávných rozhodnutí na základě toho učiněných třeba ve štábu NATO, zatažena do zničující atomové války, kdy znovu vyvstane potřeba, kterou v roce 1960 předestřel tehdejší NGŠ generál Rytíř nejvyšším politickým činitelům, že bude třeba přijímat rozhodná opatření k "zachování prosté existence národa"?

A co se týče "bezpečnostního systému EU"? Ten nejen že "nezačal být budován", jak tvrdí plukovník Vašek, ale nebyla ani definována potřeba jej mít. Dnes, po odchodu Velké Británie z EU, se spíše pravděpodobnější jeví to, že místo onoho systému, pokud vůbec bude lze hovořit o nějakém systému, tedy soustavě, bude bezpečnost EU vložena plně do rukou regionálního vojenského paktu- NATO, jak to třeba už dříve učinily některé členské státy Unie, včetně naší země. A NATO, jak známo, je převážně financováno Spojenými státy americkými, a bylo by iluzorním domnívat se, že pragmatičtí Američané budou chtít vkládat své peníze do něčeho, co by nepřinášelo tučný zisk a dividendy.


Konec 1. pokračování.

VZPOMÍNKY NA JEDNU LEGENDU ČESKOSLOVENSKÉHO LETECTVÍ, 3. POKRAČOVÁNÍ

2. července 2016 v 9:04 | VETERANUS
VZPOMÍNKY NA JEDNU LEGENDU ČESKOSLOVENSKÉHO LETECTVÍ. 3.POKRAČOVÁNÍ.
Předstíraná láska je horší než nenávist. (Simulatio amoris peior odio est, Plinius Mladší, Chvalořeč na Traiana 85,1)
V této, poslední části, mých vzpomínek na Františka Nováka, uvádím obsah Přílohy jeho dopisu ze 4. července 2003. Vyjadřuje se ke dvěma otázkám, jež jsem mu dal. Jeho odpověď zní:
"Vznik 46. bold"
Sám jsem nikdy neviděl jakýkoliv operační nebo organizační dokument týkající se vzniku divize. V době, kdy jsem ještě velel 47. leteckému pluku, mi byl pouze vyhlášen kádrový rozkaz o ustanovení do funkce zástupce velitele 46. bombardovací letecké divize (bold) (září 1951). Velitelem byl plukovník Václav Fuksa. Asi po 3-4 měsících byl zbaven velení (motivy znám od něho). Funkci jsem od něho převzal na základě dálnopisu velitele letectva generála Hanuše. V dokumentech, převzatých od něho, nebyl žádný organizační dokument, pouze tabulky počtů.
Z doby před odesláním do školy v SSSR si pamatuji, že jsme (Hlavatý, Tykal, Vosáhlo, Kvapil, Kačer a já-poslední z nich žijící) potkali náhodně na ulici u MNO generála Reindla, tehdy NŠ Velitelství letectva, který nám, jen tak soukromě, naznačil (=vykecal), že se s námi perspektivně počítá na různé velitelské funkce. Takže o tom asi něco věděl. Toť vše!
"Sovětský poradce".
O tom, že budu mít sovětského poradce jsem nebyl předem služebně informován. Někdy v letní době (1952) přijel do Hradčan, ve služebním autě, k nám do bytu, kde jsem byl právě na obědě, sovětský plukovník s manželkou. Seznámili jsme se. Jmenoval se Alexej Gavrilovič Ščerbatych. Oznámil mi sám, že bude mým poradcem. To jsem vzal na vědomí. Nato odjel zpět do Prahy. Stavební správa mu velmi rychle nalezla, upravila a vybavila služební byt v Mimoni. Asi za 14 dnů se nastěhoval, dostal služební Tatraplán s řidičem a kancelář ve štábu. Měl stejný funkční plat jako velitel divize.
Ostatní jen stručně:
  • Předem jsem nedostal rozkaz nebo pokyny ke způsobu styku s poradcem. Vše se jaksi samo vyvinulo.
  • Ve styku jsme byli nepravidelně. Do práce nechodil každý den jako my. Proto styk s ním nebyl plánovitý, systematický. Sám býval s manželkou často v Praze u svých institucí a známých.
  • Svému štábu jsem vydal pokyn (náčelníkem štábu byl plk F. Špička), aby mu předložili k nahlédnutí jakékoliv organizační, plánovací i jiné materiály. Když zjistil, že vše probíhá podle zavedené metodiky, ani se moc neangažoval.
  • Velitelům pluků jsem nařídil, aby mu ve služebních věcech vycházeli vstříc. Neměl žádné připomínky a ani u pluků často nebýval.
  • Můj styk s poradcem byl epizodický, neplánovaný, většinou z mého popudu a spíše zdvořilostní. Neměl ani důvod k připomínkám. To charakterizuje tato epizoda, která se odehrála asi po půl roce jeho pobytu u divize. Cituji: «Франтишек, мне нет чего вам советовать, я поеду на рыбалку!»
K tomu: za dva dny přijel za mnou porybný z vojenského hospodářství a bědoval, že mu chytá ryby v sádkách, že on neplní plán atd. Ulovil asi 30 (!) kaprů a vezl je na podlaze Tatraplánu do Prahy. Po mém vysvětlení se to pak už neopakovalo. Doufám, že tato epizodka dostatečně charakterizuje roli a místo poradce. Sám svými slovy vyjádřil, že byl u divize zbytečný.
  • Byl to však normální srdečný člověk, který nikomu sice nijak nepřispěl a ani neškodil. Ten post dostal zřejmě jako odměnu za svou práci doma (byl velitelem pluku). Po návratu byl však propuštěn z armády, což zjistil F. Špička, když mu chtěl v Moskvě ode mne doručit balíček. Načichl Západem!
  • Obecně se mi jevila role poradců jako dozor nad naší armádou, aby byly dodržovány zvyklosti platné u nich doma v armádě. Tato jejich činnost by dnes byla pojmenována jinak. A ještě jsme je za to bohatě odměňovali.
Sedmá a závěrečná poznámka: Líčení Františka Nováka o kontaktech se sovětským poradcem, které František měl jako velitel 46. bombardovací letecké divize, svědčí, kromě jiného, také o tom, jak ve skutečnosti také vyhlížel onen "diktát", který vůči nám údajně Sověti projevovali. Podobné fámě, kterou se zaštiťovala politická garnitura od Gottwalda po Husáka, se, bohužel nemohou vyhnout ani seriózní publicisté, jakým je na příklad Jan Petránek. Ten v článku "Přepych furiantství" v Týdeníku rozhlas číslo 26/2016, kromě jiného napsal: "…museli jsme mít vševzor na východě". U 46. bombardovací letecké divize to na velký "mus" nevypadalo!
Toto své popírání onoho "musu" bych podepřel ještě tímto: 1. července 1951,tedy několik dnů předtím, než jsem nastoupil do Brna k leteckému pluku, jemuž velel František, jsem při slavnostním vyřazení nově jmenovaných poručíků letectva v Hradci Králové, tehdejší "Mekce" československého vojenského letectva, pronesl jménem absolventů Letecké akademie projev, ve kterém jsem, kromě jiného, řekl. "Budeme se stále učit od nejlepší a nejsilnější armády světa, od slavné sovětské armády". Projev jsem si sestavil sám, nikdo mi nepředepisoval, co mám říkat. Vyjadřoval jsem své přesvědčení, nebyl to žádný "mus", nebylo to žádné vynucené ohlížení se na vševzor na Východě!
Spíše to ukazuje na to, že jsme sami, bez přinucení, vzhlíželi k sovětské armádě a jejímu letectvu, jako ke svému vzoru, od kterého se chceme učit. Vždyť to bylo letectvo, které dokázalo vyhrát válku s německou "Luftwaffe", tedy s letectvem, které rozhodně nepatřilo k něčemu zaostalému ve světovém letectví! Že mnozí naši "soudruzi" na jiných úsecích života země to se vzhlížením k sovětskému vzoru iniciativně a servilně přeháněli, přesně v duchu tvrzení, že "v Čechách zná každá babička Písmo svaté lépe, než kterýkoliv biskup", říkám tomu "syndrom české babičky", to je jistě pravda; tu vyjadřuje i Jan Petránek slovy, že "jsme na to dopláceli".
Je jen třeba se poučit, abychom zase my, či naši potomci, nemuseli konstatovat, že jsme dopláceli na "ohlížení se" na jiné vzory, které žijí v jiném zeměpisném směru!
F. Novák, 4.7.2003.
Konec 3. pokračování a celého článku.

VZPOMÍNKY NA JEDNU LEGENDU ČESKOSLOVENSKÉHO LETECTVÍ, 2. POKRAČOVÁNÍ

1. července 2016 v 10:59 | VETERANUS



VZPOMÍNKY NA JEDNU LEGENDU ČESKOSLOVENSKÉHO LETECTVÍ. 2. POKRAČOVÁNÍ.

"Nezpíváme hluchým, na vše nám odpovídají lesy" (Non canimus surdis, respondent omnia silvae. Vergilius, Bukoliky, Ekloga X,8)

Dopis Františka pokračoval takto:

Z doby práce na Hlavní správě civilního letectví- Československých aeroliniích- však vzpomínám rád na akci první ukázky letadla Tu-104, kterou jsem vyvolal a zorganizoval na letišti v Ruzyni. Spolu se zástupci hlavních našich novin jsem odletěl na Il-14 do Moskvy. Následujícího dne jsem pak, podle předchozího ujednání, odletěl se sovětskou delegací ukázkovým TU-104 do Prahy. Let tehdy, bylo to 5.6.1956, pilotoval zkušební pilot podplukovník Bugajev, pozdější ministr civilního letectví SSSR. Tento muž mi nabídl, abych si vyzkoušel za letu řízení letadla. A to je okolnost, na kterou rád vzpomínám. Po chvíli, když si ověřil, že let v horizontu mi nedělá potíže, se rozhodl pověřit mne dalším řízením letadla a odešel do kabiny pro cestující ke své i k naší delegaci.

Pátá poznámka: "Letem v horizontu" je v letecké hantýrce myšlen let vodorovný, přímočarý, zpravidla ustálený.

Já jsem pak vedl "Túčko" přes Varšavu až k naší hranici. Byla to asi 1 hodina letu. Tam si Bugajev opět sedl na své místo a přes Roudnici přistával. To byl pro mne také výrazný prožitek, na který mám dokonce důkaz, fotografii, kterou v kokpitu pořídil tehdy ve výšce 10.000 metrů redaktor Rudého práva jménem Plachetka.

Za 2-3 denní ukázky Tu-104 pro veřejnost, prolezli, kromě zvědavých zájemců, trupem letadla všichni delegáti tehdy konané celostátní konference KSČ. Tímto aktem byla učiněna potřebná propagace nákupu těchto letadel pro ČSA. To vše v situaci, kdy jsem zjistil, že není pouze potřebná vůle koupit letadla na Západě, ale hlavně, že stát na takový nákup jednoduše neměl valuty. A tak padlo alespoň rozhodnutí o nákupu Tu-104, což bylo, přes řadu negativních vlastností tohoto typu, rozhodnutí, které vyzvedlo v žebříčku leteckých podniků v Evropě Československé aerolinie značně vysoko.

A že jsem mohl v závěru této několikadenní ukázky, pro psychické i fyzické vyčerpání zemřít na alergii, mně dosud neznámou, to je také jedna z peripetií, o níž bych mohl vyprávět. Naštěstí mne z toho letečtí lékaři, po 2-3 hodinách kříšení, dostali. Díky jim jsem ještě tady s jejich doporučením: "Už nikdy nevezmete do úst humra (chatku)!" Od té doby jsem ji nevzal a nevezmu.

Milý Jaroslave, bylo by toho ještě více, co bych Ti při této příležitosti chtěl sdělit. Sepisování však není mé hobby, i když mám dost času.Byl bych proto rád, kdybychom se mohli ještě někdy vidět…

Vyřizuji Ti též pozdrav od své dcery Evy (Vysvětlující poznámka: dcera Františka Eva pracuje v Letecké informační službě, kam nastoupila ještě v době, kdy jsem této službě šéfoval.). Sdělila mi, že kolektiv v LIS (Letecká informační služba) má o knihu značný zájem. Já jsem se o Tvé knize již dříve dozvěděl od Věry Perlingerové, která mě volala a nabídla mi ji v době, kdy už jsem ji vlastnil.

Já se dožívám letos 88 roků. Zatím jsme relativně pohyblivý, dokonce ještě řídím auto. Sám se o sebe postarám a bydlím v tak zvaném "Domě s pečovatelskou službou" v Nymburce. Žádného pečovatele a nebo pečovatelku zatím nepotřebuji. Mám téměř každodenní styk s Evou a její rodinou.

Věra Perlingerová a její manžel Pepa jsou jedinými příslušníky letectva, se kterými udržuji kontakt. Naposledy jsem je navštívil o Vánocích u nich v bytě a mám jejich slib, že se na mne přijedou podívat. Naše vzájemné styky už trvají 40 let a já je považuji za dobré a charakterní přátele.

Manželka mi zemřela před 4mi roky a tak je mi po ní stále více smutno. Byla to moje věrná a chápající žena, která můj i svůj úděl nesla přesně tak, jak jsi jej charakterizoval ve věnování své drahé manželce. Proto na ni denně vzpomínám a co týden chodím na hřbitov uctít její památku.

Jaroslave, končím, zdravím Tě ještě jednou, přeji úspěch v životě a v Tvé spisovatelské činnosti. Omlouvám se za délku svého dopisu, v němž jsem si vylil srdce. Buď zdráv a dej mi o sobě vědět!¨

Tvůj F. Novák.


4. července 2003 mi František napsal druhý obsáhlejší dopis. Reagoval tím na mou prosbu, aby mi osvětlil některé stránky své práce jako velitele 46. bombardovací letecké divize. V té době jsem se už zamýšlel nad tím, že budu nějakým způsobem pokračovat ve své knize první. Což se také stalo, ale o několik roků později, až v roce 2014. Ve svém dopise, který je rovněž odesílán z Nymburka, kde tehdy přebýval, z července 2003, mi napsal:

"Milý Jaroslave,

děkuji Ti za dopis, v jehož úvodu projevuješ zájem o mou tělesnou a duševní kondici a dále pak mi kladeš otázky, jež Tě zajímají. Rád Ti na ně odpovídám.

Tak tedy po pořádku. Můj stav je asi přiměřený věku. Už to, že jsem se dožil 88 let (1.7.2003) je důkazem, že přes různé obtíže nemám zvláštní důvod si stěžovat. To, že žiju sám a že si sám vše potřebné zajišťuji, to už víš. Zůstávám i nadále věren ujednání s mou drahou manželkou, že, dokud budu moci žít samostatně, nebudu žádat o pomoc a péči svých dětí. Nemohu si však stěžovat na jejich zájem o mne. Oni však dnes mají své rodiny, tedy děti, a už též vnoučata (Eva je babičkou) a z toho vyplývající zájmy a problémy a starosti. Jsem rád, že je tedy nemusím nijak mimořádně angažovat, spíše jim sám leccos zařídím a pomohu.

Před 14 dny jsem mohl prakticky porovnat svůj stav s jinými vrstevníky při oslavě 100 let Gymnázia Nymburk. Sešlo se asi 1600 absolventů školy (za mne to byla reálka). Byl jsem jeden z nejstarších, což bylo veřejně konstatováno. I když nemám rád různé atrakce a demonstrace, rozhodl jsem se zúčastnit se slavnostního průvodu s kutálkou, prapory a mažoretkami. A to právě proto, že jde o 100leté výročí školy, i proto, že ze svého ročníku jsem poslední žijící (1933). A na rozdíl od mnohých mladších jsem ten pochod městem absolvoval.

Tolik tedy k úvodní větě Tvého dopisu, pokud jede o mne. Odpověď na další otázky dám na přiložený papír pro případ, že by se Ti vůbec k něčemu hodily.

Zaregistroval jsem tvůj zájem o motivy a služební doklady o zřízení 46. bold. Podle mého názoru jde o údaje, jejichž zpracování si společnost obvykle zadává, či ukládá kvalifikovaným historikům tehdy, chce-li pro budoucí generace zachovat doklady o svém minulém vývoji a jeho dosaženém stupni v historicky důležitých obdobích. Takové práce ses již chopil iniciativně sám. Chápu to jako náplň činnosti pro Tvé vlastní uspokojení, což je, po skončení tzv. produktivní doby, pro stále aktivního člověka, velice důležitý životní faktor. To prožívám také, avšak na jiném než literárním a výzkumném úseku.

K tomu bych Ti rád sdělil svůj subjektivní pocit. Domnívám se, že Tvá iniciativní práce může být efektivnější, jestliže nevyzní pouze jako Tvůj soukromý zájem, nýbrž, bude-li mít oporu ve zmíněném společenském zájmu. Myslím si, že bys ho mohl svou iniciativou vyvolat, což by byla v konečném výsledku cesta k lepšímu využití výsledků Tvého snažení. Bylo by, podle mne, možné informovat představitele oné "společnosti", které v oboru armády spatřuji na příklad v Branně bezpečnostním výboru Parlamentu ČR, v ministru obrany ČR, v Generálním štábu armády ČR. Z jejich reakcí pak snadno zjistíš, zda Tvoje iniciativa nezůstane omezena pouze na předmět Tvého zájmu, či zda vyvolá dokonce šířeji koncipované zpracování podobné problematiky tohoto období. Bude-li Tvoje iniciativa přijata jako předmět "společenského zájmu", můžeš získat pro svou práci podporu nejvyšších míst a nebudeš odkázán na pátrání u institucí jim podřízených.

Šestá poznámka: Návrh, který mi předkládá František v roce 2003, je jistě míněn zcela upřímně a nezištně. František zde zřejmě vychází ze své vlastní zkušenosti, kdy jeho návrhy z doby, kdy se ještě významně podílel na budování poválečného vojenského letectva, nalézaly odezvu na příslušných místech. V roce 2003 se však československá společnost nacházela ve zcela jiné situaci. V roce 1993 byl přijat stěžejní zákon, který definoval postoj společnosti, představované politickými kruhy, kterým byla politická moc předána v roce 1989, k minulým čtyřiceti rokům. Byl to zákon 198/93Sb, který, se zpětnou platností, označil jeho i mne za příslušníky "zločinné a zavrženíhodné" organizace, na principu kolektivní viny nás oba učinil spoluodpovědnými za vše, co novým režimem bylo odsouzeno a tím určil i naše postavení ve společnosti. Oba jsme se "de facto" tímto zákonem stali občany ostrakizovanými. Naše ostrakizace, a po ní následující "vyhnanství", se od ostrakizace antického Řecka lišila jen tím, že nebyla omezena dobou deseti let, ale stala se jí "na věčné časy"a laskavě nám bylo dovoleno dožít svůj život tam, kde jsme se narodili.

Považoval jsem tedy za odsouzenou k neúspěchu jakoukoliv svou snahu pozvednout svůj hlas a vyzývat k tomu, aby "kvalifikovaným historikům bylo uloženo zachovat pro budoucí generace doklady o svém minulém vývoji a jeho dosaženém stupni v historicky důležitých obdobích", a to v duchu prvního zákona historie, jak jej definoval Marcus Tullius Cicero: "Bát se jakékoliv lži, nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti".

V té době jsem neměl jakoukoliv iluzi v tom směru, že by kdokoliv byl ochoten mně naslouchat. Naopak: cítil jsem se v tomto směru mnohem hůře, než jak se cítil římský básník Vergilius, který alespoň věřil tomu, že jsou to lesy, které odpoví na jeho zpěv a nebude tedy zpívat hluchým. A tak jsem raději soustředil své úsilí na zpracování své druhé knihy; tu se mi podařilo vydat vlastním nákladem v roce 2014, když jsem nenalezl vydavatele ochotného ji vydat. A publikovat své názory k aktuálním tématům v blogu, který jsem si založil.


Jaroslave, toto je můj osobní dojem, jako pozůstatek některých mých zkušeností. Nevnucuji Ti jej. Ale tvé iniciativě fandím a přeji jí úspěch a proto Ti svůj názor sděluji. Rozhodni se sám, jestli budeš dále jednat.

K otázkám "vznik 46. bold" a "sovětský poradce" se vyjadřuji ve zvláštní příloze.

Přeji i úspěch v Tvé iniciativě a dobré zdraví.

Tvůj F. Novák.

Konec 2. pokračování.