Duben 2016

NATO SE PŘIPRAVUJE NA SVŮJ LETNÍ SUMMIT VE VARŠAVĚ, 2.ČÁST

16. dubna 2016 v 9:29 | VETERANUS
NATO SE PŘIPRAVUJE NA SVŮJ LETNÍ SUMMIT VE VARŠAVĚ
2.část
"Da nun nach unserer Überzeugung die Überlegenheit der Verteidigung (richtig verstanden) sehr groß und viel größer ist, als man sich beim ersten Anblick denkt,…"
Podle našeho přesvědčení je nadřazenost správně pochopené obrany (nad útokem, pozn. má) neobyčejně velká a je mnohem větší, než se může zdát na první pohled.
(Carl von Clausewitz, Vom Kriege)
Tím se dostávám ke slovům J. Stoltenberga o "seriozní obraně". Odvolám se ke klasikovi teorie války, Carl von Clausewitzemu. Ten se ve svém fundamentálním díle "Vom Kriege" obsáhle zabýval i teorií obrany. Podle něj je obranná forma vedení války silnější, než forma útočná. Při tom však tvrdí, že dosáhnout pozitivních cílů války, kterými je bezpochyby porážka nepřítele a vnucení mu vlastní vůle, lze dosáhnout jen tehdy, jestliže se uskuteční přechod z obrany do útoku. Rychlý mohutný přechod z obrany do útoku je pro Clausewitze tím nejskvělejším okamžikem obrany, jak on obrazně říká, je "blýskajícím se mečem odplaty". Kdo nebude s tímto "blýskajícím se mečem" ani v myšlenkách spojovat svou obranu, kdo jej nezařadí do chápání obrany, ten nikdy nepochopí to, že obrana má ve válce převahu nad útokem.
Neinspiruje tato teorie politiky a generalitu NATO, jichž je Jens Stoltenberg mluvčí? Neuvažují tak američtí stratégové případné evropské války, jejichž interpretace situace v Evropě je i pro formulování koncepce NATO zcela jistě nikoliv nevýznamná? A neuvažují obdobně i vojenští činitelé na "druhé straně fronty", fronty, kterou vytvořila politika po skončení studené války? A nestřetávají se zde snahy obou stran vytvořit si svůj "blýskající meč odplaty"? A není vzájemný střet koncepcí těchto činitelů, kteří se dostaly do pozice vzájemného střetu především a hlavně z důvodů politiky, vyjadřující odlišné, možná i protikladné, cíle, tou hlavní a základní příčinou situace, ve které se nachází Evropa?
Ze své několikaleté zkušenosti ve vrcholných funkcích taktického (frontového) letectva ČSLA, součásti to ozbrojených sil Varšavské smlouvy, na základě poznatků získaných svou účastí na několika společných cvičeních tohoto obranného paktu států RVHP, vím, že koncepce vedoucí k vytvoření "blýskajícího se meče odplaty" byla základní koncepcí, na základě které byla budována i obrana států Varšavské smlouvy. A tedy i obrany našeho státu. A tento "blýskající meč odplaty" byl vytvářen i akcemi, které pak měly významný mezinárodní dopad! Osměluji se k tomu, abych tvrdil, že k takovým akcím, jejichž strategickým cílem bylo právě vytváření onoho "blýskajícího meče odplaty", bylo i přivedení vojsk druhého strategického sledu v roce 1968 do Československa; či v současnosti to byla akce přivedení vojensko-strategického potenciálu Krymského poloostrova pod plnou kontrolu Ruska.
Něco podobného se, podle mne, událo i v roce 1940, v "zimní válce"; tehdy bylo významně posíleno, i za cenu velkých politických ztrát (na příklad vyloučení ze Společnosti národů), strategické postavení Sovětského svazu v předvečer přibližujícího se osudového střetnutí se silami nacismu. Připomenul bych slova J.V.Stalina, kterými hodnotil význam války s Finskem z roku 1940. V projevu, který měl 17. dubna 1940 k vojenským činitelům, říká: "Jelikož mírové rozhovory s Finskem nevedly k výsledkům, bylo třeba vyhlásit válku, aby pomocí vojenské síly byla organizována a upevněna bezpečnost Leningradu a tím i bezpečnost celé země". (http://heninen.net/raatteentie/dokumentit/stalin.htm).
V posledních dnech dubna roku 2016 vrcholí přípravy na setkání dvou stran v Evropě, jež se nacházejí v potenciálně konfliktní situaci: Ruska a NATO. Má se uskutečnit 20. dubna 2016 v sídle NATO, Bruselu; tedy nikoliv na neutrální půdě. Osobně se velice podivuji, že jsou představitelé Ruska, po tom, co se událo v posledních dvou letech, co se děje v době, kdy stále ještě zaznívají hlasy démonizující Rusko, vůbec ochotni na podobná jednání s NATO přistoupit a jet na podobné jednání dokonce do hlavního stanu protivníka. Nepřiznají tím Rusové opět svou "porážku"? Jak se to jednou stalo, když jejich ochota jednat o skončení studené války, byla interpretována jako jejich porážka a bylo s nimi jednáno jako s poraženými? Tedy v duchu základní definice války, jak ji vyslovil Clausewitz? Vždyť i na "studenou válku" lze pohlížet jako na "násilný akt, jehož cílem je přinutit protivníka, byl se podřídil naší vůli" (Clausewitz, Vom Kriege).
Jestli se ono setkání uskutečňuje z iniciativy NATO, jak se tvrdí, tak proč se nekoná v Moskvě?
Své stanovisko jsem vyjádřil v krátkém přípěvku na stránky "Stoletij" a "Izvěstij".
Jestliže suverénní stát, jakým je bezesporu Ruská federace, sjednává smlouvy na státní úrovni s takovou organizací, jakou je NATO, a vede s ní na úrovni státu, nikoliv na úrovni resortního ministerstva, třeba ministerstva obrany, jak by to mělo odpovídat jednání nikoliv se státem, ale jednání s lokální vojensko-politickou organizací, rozhovory, jestliže tak reaguje na situaci, kdy, podle slov B. Obamy, mají někteří členové NATO potřebu " získat dodatečnou podporu vyvolanou agresivní činností Ruska", nepřiznává tím Rusko organizaci NATO statut, který jí nepřísluší? Vždyť NATO není členem OSN, je jen regionální, podle vlastní deklarace obrannou, vojensko-politickou aliancí. Úmyslně řadím za sebou slova "vojenskou" a "politickou", protože to, podle mého soudu, vyjadřuje podstatu organizace. Nesnižuje tím samotné Rusko svůj status, jestliže s touto organizací vede rozhovory na státní úrovni?
Jestli už některý evropský stát má pocit, že mu ze strany Ruska cosi hrozí, tak by měl vstoupit do diplomatických a politických jednání s oním státem, tedy se svým partnerem v univerzální mezinárodně-politické organizaci, jakoby jej ohrožujícím, jak to jistě musí dělat stát, který je mimo NATO, a nemůže se schovávat za záda NATO! Lze se ptát, kdo zmocnil NATO, aby o otázkách bezpečnosti Evropy hovořila za celý kontinent?
Tou nejdůležitější otázkou, která mi přichází na mysl před letním summitem NATO, je otázka, zda si vedení této aliance uvědomuje, že její koncepce obrany Evropy, která by měla vyjadřovat názory 26 evropských emancipovaných států, utrpěla krach a zda vyvodí z takového závěru odpovídající kroky. Budu-li hledat analogii v oblasti vnitřní politiky států, tak jestliže by jakákoliv vláda dospěla k závěru, že její koncepce v tak závažné oblasti, jakou je bezpečnost státu, utrpěla krach, tak by jistě byl nasnadě požadavek, aby taková vláda odstoupila. Něco takového od NATO jistě čekávat nelze. Copak si "kapři sami vypustí rybník, ve kterém žijí"?
V hodnocení očekávání, co přinese summit NATO ve Varšavě v létě tohoto roku, jsem zajedno se slovy Petra Schura, na která se ve vzpomínaném článku odvolává i Jan Petránek. Podepisuji se pod slova, že "Evropa platí daň za naprosté podřízení vlastní zahraniční politiky americkým cílům". Nepotvrdil samotný americký Senát v protokolu, který přijal 4.5.1998 při vydávání souhlasu s tím, aby Polsko, Maďarsko i Česko přistoupily k Severoatlantické smlouvě, to, že účelem, tedy cílem, existence NATO je "zabránit návratu hegemonistické velmoci ohrožující Evropu". (Henry Kissinger, Potřebuje Amerika zahraniční politiku ?, BBArt, Praha, 2002.) A kdo je dnes, v druhé dekádě XXI. století podle amerického Senátu onou potenciální hegemonistickou velmocí, která ohrožuje Evropu a jejímuž návratu je třeba zabránit? A jehož existence ospravedlňuje existenci NATO? Sovětský svaz? Ten už přece přestal existovat. Či je to Německo? To už je součástí velké unie, jež čítá velkou část Evropy. Nestojíme americkému Senátu, my Evropané, za to, aby nám to definoval, když už my, jak se zdá, nejsme s to říci to sami?
Jen Petránek, na jehož článek se odvolávám, klade v závěru otázku: "Proč Evropa ještě není hotova rozhodovat sama o sobě?" Odpověď je pro mne nasnadě. Je to proto, že Evropa sama nemá jistotu, jak sama sebe identifikovat. Musí nejprve definovat sama sebe. Nikoliv v geografickém smyslu, tam je definice víceméně jasná a celosvětově uznávaná. K rozporným zde snad patří jen to, zda je či není součástí Evropy pohoří Kavkaz a zda tedy je nejvyšší horou Evropy Mont Blanc nebo Elbrus. Či kulturně? Tady snad rovněž nejsme na pochybách. Do Evropy počítáme jak Cervantese, Huga, Shakespeareho, Verdiho, Beethovena, Napoleona a další, tak také Tolstoje, Dostojevského, Čechova, Čajkovského, Gagarina, Žukova a další. A politicky? Už odešly do minulosti, či jsou mrtvé, staré antagonistické ideologie. Nejsou však mrtvé všechny filosofie, jak nám třeba o filosofii marxistické tvrdí naši noví "Koniášové". Dokonce hlavní dvě křesťanská náboženství, katolické a pravoslavné, si po tisíci letech dokázaly podat ruce a jejich představitelé se bratrsky políbili na, pro Evropu, neutrální půdě.
A druhým krokem za definováním sebe sama, pak musí následovat emancipace Evropy, tedy ono, v nejširším slova smyslu, "osvobození, vyproštění , vymanění, zrovnoprávnění, získání nezávislosti" (cituji podle Malé československé encyklopedie, Academia, Praha, 1985). Což v žádném případě nemusí znamenat postavení se do nepřátelských pozic vůči komukoliv, kdo bude onu emancipaci respektovat.
A co týče nás samotných, obyvatelů Česka, pak bychom si měli z gruntu ujasnit, na čem v dnešní době spočívá naše bezpečnost a jak tuto naši bezpečnost chránit. A zda na to stačíme sami či zda se musíme s někým sdružovat, zda musíme být s někým v alianci, kde nám bude vnucováno jiné vidění toho, co nás ohrožuje. Stačí jen se podívat ke svým jižním sousedům, do Rakouska. Jak je možné, že tito naši sousedé, s nimiž jsme dokonce po tři staletí žili v jednom státním útvaru, se obejdou bez NATO a podobných institucí? Položil si vůbec někdo z naší politické elity takovou otázku?
A na samotný závěr zásadní otázka: lze očekávat od letního summitu NATO, že předloží i nám perspektivu, která bude odpovídat našim národním zájmům? Pochybuji. Takový optimista nejsem, abych něco takového očekával. Spíše se smiřuji s tím, že devátou dekádu svého života zakončím, aniž bych se dožil zásadních změn v pohledu na bezpečnost Evropy a tedy i mé země!
Konec článku.

NATO SE PŘIPRAVUJE NA SVŮJ LETNÍ SUMMIT VE VARŠAVĚ,1.ČÁST

14. dubna 2016 v 18:39 | veteranus
NATO SE PŘIPRAVUJE NA SVŮJ LETNÍ SUMMIT VE VARŠAVĚ
  1. část
"Aggredior,ī, gressus sum=přistupovat, přikročit, působit na někoho, obrátit se na někoho, nepřátelsky napadat, udeřit" (Latinsko-český slovník, SPN, Praha, 1957)
Podle "Informačně- analytického vydání Fondu historické perspektivy", (Информационно - аналитическое издание Фонда исторической перспективы) ze dne 7.4.2016, chce NATO, podle prohlášení jejího generálního tajemníka Jense Stoltenberga, "obnovit činnost, s Ruskem společné, Rady". V souvislosti s tím neopomněl Stoltenberg stručně vysvětlit pohnutky, které motivují tuto iniciativu.
Na svém setkání s novináři, které následovalo po jeho jednání s prezidentem Obamou, kde byl zřejmě brífován ke správnému chápání amerického hodnocení bezpečnostní situace, nikoliv USA, ale Evropy, odpověděl na otázku, jaká je reálná hrozba ze strany Ruska, slovy: "Nespatřujeme neodvratnou ("неминуемой") hrozbu pro NATO, počítaje v to i východní hranice Evropy. Kalkulujeme s provedením dialogu s Ruskem". Současně nepomněl říci, že v Alianci, v jejímž čele stojí, je stále konstatováno "agresivní chování Ruska" (v ruském textu použito slovo «поведение», což znamená nejen chování, ale i "počínání, jednání"; má poznámka); to prý vyvolává velké obavy, na které NATO reaguje. Současně vyslovil závěr, že "seriozní obrana a konstruktivní dialog nejsou v protikladu".
Jen několik dnů před tím se ke stejné věci vyjadřoval prezident Obama, když objasňoval svým občanům- plátcům daní-, že "hlavními zdroji hrozeb, jimž musí čelit jeho země a její spojenci, je terorismus a "posilování agresivních činností Ruska".
Obama to řekl slovy: "Investujeme do našich vojenských kapacit, jež jsou potřebné k zadržování agrese a k obraně naší bezpečnosti i bezpečnosti našich spojenců. To vede k rozšiřování našich plánů v Evropě, směřujících k tomu, abychom podpořili své spojence v NATO se zřetelem na agresivní činnost Ruska". Tato slova vyřkl při setkání s ministrem obrany Eshtonem Carterem v Bílém domě.
Předtím poučoval hlavní velitel sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove vrchního velitele ozbrojených sil Ruska Putina, že "jestliže on (tedy V.V.P., poznámka má) pohlédne přes hranice, tak pochopí, že tam stojí NATO, nikoliv nějaké oddělené země, a jestliže hranici překročí, tak že se setká s celým NATO". Pravděpodobně generál Breedlove má za to, že prezident Putin neumí číst a nečetl text Severoatlantické smlouvy a že je třeba jej upozornit na článek V. oné smlouvy.
18. března 2016 pak Carter zařadil Rusko mezi hlavní hrozby bezpečnosti USA. Všechny tyto výroky završil britský ministr zahraničí Philip Hammond; ten prohlásil, že "Rusko je hrozbou pro celý svět". Tedy nikoliv "jen" pro USA či Evropu, ale pro celý svět.
Nestačím žasnout, odkud tito pánové získali právo vyjadřovat obavy nejen svých zemí, ale dokonce celého světa. Jen bych položil otázku: "Bůh které konfese nadělil ony pány takovou kompetencí? Cožpak kterýkoliv bůh může strpět, aby mu někdo takto "fušoval" do řemesla?"
Tak takto se mi jeví poltická zadání pro propagandistickou a ideologickou přípravu na obnovené jednání na úrovni "Rada NATO-Rusko".
Nepřestávám se podivovat nad tím, že čtvrt století nám, Evropanům, vnucují Američané myšlenku, že hlavní nebezpečí přichází do Evropy z Ruska a nutí nás zapomenout třeba na to, kdo hrál hlavní roli v záchraně Evropy před pohanskou ideologií nacismu v polovině minulého století. Ona, nám vnucovaná myšlenka, pak nás, Evropany, nutí, abychom stále zvyšovali své náklady na obranu před oním, zcela virtuálním, nebezpečenstvím, abychom "fandili" rozšiřování NATO, a sami se do něj zapojili.
Události posledních dvou roků, zvláště pak invaze migrantů z islámských zemí, z Jihovýchodu a z Jihu, naopak zcela vyvrací, podle mého soudu, správnost hodnocení bezpečnostní situace Evropy, hodnocení vyprodukovaného Američany. Ony události posledních dvou roků, jejichž psychickou tíhu pociťujeme dnes a denně, stavějí do zcela jiného světla samotný pojem "bezpečnost Evropy"; představují de facto, úplný krach amerického hodnocení situace, otrockým způsobem akceptovaného evropskými politickými elitami. Američané však tvrdošíjně pokračují v prosazování svého vidění situace.
Jinak, než zastrašováním Evropanů, si nelze vysvětlit prohlášení prezidenta Obamy o tom, odkud hrozí Evropě největší nebezpečí. Politika vyvolávání a kultivace strachu, kterou USA provádí, není ničím jiným, než zvráceným osvojením si myšlenky Franklina Delano Roosevelta, kterou nahlas vyslovil dne 4.3.1933: «The only thing we have to fear is fear itself". Prezident Roosevelt tehdy jen opakoval to, co mnohem dříve už řekl Seneca Mladší: "Scies nihil esse in istis terribile nisi ipsum timorem". ("Nesmíme se bát ničeho, kromě strachu samotného.")
Na sklonku svého života jsem si utvrdil přesvědčení, že Američané dneška uvažují takto: "Jestliže my sami nejsme s to se zbavit strachu z toho, koho označíme za nepřítele, tak proč bychom to nezařídili tak, aby se s námi báli i ostatní, tedy i Evropané? A když to zařídíme tak, aby se naši spojenci báli ještě více, než se bojíme my, pak budou i ochotni sypat víc peněz do kapes našeho vojensko-průmyslového komplexu." Namísto toho, aby se snažili zbavovat lidstvo strachu, tak si strach, latinsky "terror", zařadili do své výzbroje. Zvláště poté, kdy se jim do ruku dostal kvalitativně nový zastrašující nebo odstrašující (volba je ad libitum) prostředek. To se stalo v červenci posledního roku Druhé světové války. Po učencích, kterých se 16.7.1945 v 5h 30m místního času na střelnici v Alamogordo zmocnil "strach z mohutností výbuchu" oné "tretky" ("gadgeta"), poté, kdy nad japonskými městy Hirošimou a Nagasaki o dva měsíc později explodovaly podobné "tretky", mající už v té době podobu atomových či "specielních" bomb, už onen strach nezmizel a stal důležitou součástí arsenálu vojenských prostředků; v jeho "stínu", jak se vyjádřil jeden český historik, se odehrávala všechna závažná politická rozhodnutí, a to až do dnešních dnů.
Jen se ptám: "Opravdu si prezident Obama, a jeho ministři a generálové, myslí, že my, Evropané, jsme tak hloupí, že budeme stále považovat to, co nám řeknou Američané, za pravdu poslední instanci? Že nebudeme jednoho dne schopni si samostatně, bez instrukcí a brífingu ze strany Ameriky, zhodnotit situaci a na základě tohoto, našeho suverénního, zhodnocení udělat pro zajištění naší bezpečnosti to, co bude odpovídat skutečné situaci a naší evropské zkušenosti? Musí být však splněna jedna "conditio sine qua non": že si Evropa vytvoří svůj vlastní orgán, který bude vybaven tak, aby byl schopen taková samostatná hodnocení situace vypracovat a realizovat. Jen splněním takové podmínky dojde ke skutečné emancipaci Evropy.
Při svém odchodu z Bílého domu z funkce prezidenta USA pronesl D. Eisenhower řeč, z níž bych uvedl, pro dnešek velmi poučné, myšlenky tohoto politika a profesionálního vojáka:
"Získanou americkou zkušeností je, že byla za války vytvořena obrovská vojenská moc a rozsáhlý zbrojní průmysl. Totální vliv tohoto činitele- vliv ekonomický, politický i duchovní - je cítit v každém městě, v každé vládní budově, v každém Federálním úřadě…nesmíme připustit přílišný vliv tohoto…vojensko-průmyslového komplexu." (Now this conjunction of an immense military establishment and a large arms industry is new in the American experience. The total influence - economic, political, even spiritual - is felt in every city, every Statehouse, every office of the Federal government… Yet we must not fail to comprehend grave implications of the military-industrial complex.) (Eisenhowerova řeč při odchodu z Bílého domu 17. ledna 1961, Farewell address 17. January 1961).
Jako jeden z příkladů toto, jak sám prezident Eisenhower za svého působení v úřadě "bránil" tomu, aby vliv toho vojensko-průmyslového komplexu ještě nesílil, může být třeba to, že na fiskální rok 1962 byl přijat, a jistě za jeho prezidentování připravován, plán označený jako SIOP-62; byl to jednotný operační plán (SIOP-Single Integrated Operational Plan). Ten zahrnoval provedení mohutného úderu na SSSR, Čínu a státy sovětského bloku všemi americkým jadernými prostředky; k dispozici pro to bylo 3200 jaderných hlavic. Úder měl být proveden jako předstihující (preemptive); mělo být zasaženo na 1060 cílů. (Josef Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010.)
Druhým příkladem může být horečnost, s jakou byl rozšiřován arsenál atomových zbraní. Za prezidentování D. Eisenhowera se arsenál jaderných náloží USA zvětšil z 1005 (v roce 1952) na 20434 v roce 1960.
Nebo snad pro výrobu těchto prostředků terroru, na materielní zajištění podobných plánů, neplatilo to, co řekl Eisenhower ve svém projevu na rozloučenou , že "každé vyrobené dělo, každý torpedoborec spuštěný na vodu, každá vystřelená raketa, znamená nakonec okradení těch hladových, kteří nemají co jíst, těch, kteří se třesou zimou a nemají co na sebe"?
Nechce se mi věřit, že by se to vše dělo bez jeho vědomí, jakožto vrchního velitele ozbrojených sil! Nebo se to naopak dělo s jeho plným vědomím, případně na základě jeho dispozic! Ať je to už tak či onak, tak to jen svědčí o tom, nakolik měl prezident vedení svého státu, včetně onoho vojensko-průmyslového komplexu, ve svých rukou, či nakolik byly jeho výzvy svým nástupcům v Bílém domě k udržení vojensko-průmyslového komplexu na uzdě jen falešným pokrytectvím. Případně mohou svědčit o tom, nakolik odpovídají realitě dnešní fráze o tom, že prezident USA je "nejmocnějším mužem" světa, jež stále slyšíme v našich sdělovacích prostředcích, případně kdo je tím, kdo v podstatě vládne Spojeným státům. Mně osobně to vede k myšlence, že skutečnou moc ve Spojených státech dneška, mají stejné síly, pro svět utajené, jaké ovládaly v antice tak zvané "vojenské demokracie". Stejně jako v dobách barbarských, tak i dnes je bohatství sousedů, mající třeba podobu pod povrchem země dosud ležících zásob nerostných surovin, tím, co dráždí chtivost těchto sil ("je nespravedlivé, aby nerostné bohatství Sibiře náleželo jen jednomu národu", Madeleine Albrightová); i dnes zaujímá nabytí bohatství (či zisků) první místo mezi jejich životními cíli. Loupení je i dnes pro tyto síly lehčí, ba dokonce čestnější, než poctivá práce. Válka, která do té doby byla vedena jen jako obrana před celý svět ohrožující hrozbou, se stává v jiné formě (jako válka "studená" či "poststudená") trvalým zdrojem jejich snažení. (Poněkud jsem parafrázoval slova B. Engelse z jeho práce "Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu".)
Bylo by od věci, jestliže se dnes, tj. 55 roků po odchodu prezidenta Eisenhowera z Bílého domu, podivuji nad tím, že se "přílišný vliv" onoho vojensko-průmyslového komplexu USA projevuje i v hodnocení bezpečnostní situace v Evropě? Když budeme mít na zřeteli, že ony, podle slov prezidenta Obamy "investice do vojenských kapacit, jež jsou potřebné k zadržování agrese a k obraně naší bezpečnosti i bezpečnosti našich spojenců", přispívají i k tomu,aby si onen vojensko-průmyslový komplex "plnil své kapsy"?
Vždyť i známý a renomovaný publicista Jan Petránek konstatuje ve svém článku "Procitne Evropa?" v Týdeníku rozhlas č. 16/2016, že "obrana Evropy je koncipována mimo Evropu". Což plně konvenuje s mým názorem, že i tak zvaná "obrana Evropy" či "obrana severoatlantického prostoru" má zcela jiný cíl, než který by byl kryt slovem "obrana".
Konec 1. části