GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO-3.ČÁST

15. března 2016 v 14:39 | VETERANUS
GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO
3.ČÁST
"O Rusech si lze myslet leccos, třeba i to, že jsou hloupí; když se vám ale postaví do cesty, nezbyde vám nic jiného, než se začít modlit." (W.Churchill).
"C´est un sacrilège que de faire la guerre à un peuple comme le votre." "Je rouhačství bojovat s takovým národem jako je váš." (Mladý zajatý italský důstojník Napoleonovy armády Pierru Bezuchovovi).
"Když náš svět zachvátilo za celou historii největší šílenství, šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby". (Šimon Perez v Moskvě 8.11.2012).
Nenalézám jediný příklad toho, že by se generál Mičánek či generál Pavel snažili pochopit Rusko a jeho představitele, že by se snažili vžít se do postavení Ruska a do myšlení jeho představitelů, že by dokázali zvážit zátěž a lekce historie, která jejich rozhodování ovlivňuje. Cožpak mohou Rusové zapomenout na lekce, které jim dala historie? Stačí si připomenout jen dva příklady:
Cituji podle L.N.Tolstoje z jeho románu "Vojna a mír", kde líčí situaci v Rusku v létě 1812: "Napoleon osobně napsal caru Alexandrovi dopis, v němž ho oslovoval "monsier mon frère" a upřímně ho ujišťoval, že si nepřeje válku…na každé stanici však současně vydával nové rozkazy mající uspíšit pohyb armády ze západu na východ…". V zápětí vydal rozkaz překročit ruské hranice a bez vyhlášení začal válku s Ruskem.
Druhý příklad. 14. května 1941 píše Hitler Stalinovi dopis, a v něm, kromě jiného: "Abych mohl zorganizovat své armády daleko od anglických očí a rovněž v souvislosti s nedávnými operacemi na Balkáně, rozmístil jsem značné množství svých armád, kolem 80 divizí, v blízkosti hranic Sovětského svazu. Je možné, že v souvislosti s tím se objeví hlasy o možnosti válečného konfliktu s vámi.. Na svou čest Vás ujišťuji, že to není pravda."(Historik Anatolij Utkin na stráncehttp://www.rg.ru/2008/06/20/stalin-gitler.html).
Co následovalo v červnu 1812 a v červnu 1941, na to snad nemůže a nesmí zapomenout žádný Rus, tím méně pak generální štáb jeho země. Syn bývalého dlouholetého ministra zahraničí SSSR Andrej Gromyka cituje ve své knize slova svého otce: "Uvědomují si na Západě, že syndrom "22. června" je u občanů Ruska ještě pod kůží, že na hrozbu, která spočívá v posunování hranic NATO k hranicím Ruska, bude odpovězeno tak, že to bude pro NATO velice nepohodlné?" ( Anatolij Gromyko, Andrej Gromyko. V labirintach Kremlja. Vospominanija i razmyšlenija, IPO Avtor, Moskva, 1997. )
Soudím, že není třeba pánům generálům Pavlovi a Mičánkovi zdůrazňovat, jaký význam má pro politicko-vojenské rozhodování Rusů, jejich vlastní historická zkušenost; na rozdíl od toho, jak vnímají mentorská kázání, zaznívající z úst třeba amerického generála Breedloveho. Soudím, že stále platí slova J. Stalina o trvale působících činitelích války. Slova J.V.Stalina o trvale působících činitelích, jak je formuloval ve svém rozkaze číslo 55 z 23.2.1942, jistě nemusím citovat . V zemi, kde se dnes posuzuje nikoliv to, co bylo řečeno, ale kdo to řekl, tak raději odkážu případné čtenáře těchto řádek na autora, který se v dané věci vyjadřoval před 110 roky, tedy dávno předtím, než se J. Stalin narodil. A sice na to, co o vlivu morálky napsal Carl von Clausewitz ve svém díle "Vom Kriege" (1852). Mimochodem, nemyslím si, že v uvažování Clausewitze, při jeho práci na fundamentálním díle o válce, zapadla beze stopy živá jeho zkušenost, když se jako pruský důstojník v ruských službách zúčastnil bitvy u Borodina; tam na vlastní oči mohl vidět, jak se projevuje patriotismus, tedy jeden z elementů morálního stavu ruských vojáků, když brání svou vlast, matičku Rus, před agresivním vpádem Napoleonských armád.
Mám si snad myslet, že na amerických školách oba pány, české generály, učili, že je třeba při hodnocení bezpečnostní situace bezpodmínečně a bezvýhradně věřit tomu, co říká o svých plánech a úmyslech pravděpodobný protivník, že je třeba brát za bernou minci stoprocentně to, v čem ujišťuje protivník svého budoucího soupeře? Nechce se mi věřit, že by náčeníci generálního štábu ČR propadali podobným iluzím.
Ptám se generála Mičánka, Pavla a všech těch, kteří se nás snaží omámit líčením toho, jak Rusko destabilizuje Evropu, aby nám řekli, co reálně, nikoliv virtuálně, dnes představuje pro Evropu největší hrozbu? A v jakých konkrétních činech se projevuje hrozba ze strany Ruska? Generál Mičánek, pochopitelně v duchu politiky, kterou bude v Římě poslušně obhajovat, opakuje klišé o tom, že Rusko svým údajným zásahem na Ukrajině "destabilizovalo Evropu"; bude zřejmě spoléhat na to, že si už nikdo nepamatuje, co vše, v delším časovém předstihu, krizové situaci na Ukrajině předcházelo. Opravdu je conditio sine qua non, že Rusko poté, když se už od dob druhé světové války přesvědčovalo, že se s ním nejednalo vždy upřímně a čestně v klíčových otázkách, které se přímo dotýkaly jeho bezpečnosti (viz na příklad sdílení atomového tajemství nebo organizování operací "Unthinkable"), když jeho předchůdci, Sovětskému svazu, bylo stále vyhrožováno totálním zničením a dobombardováním do jeskynní éry, že musí věřit v upřímnost ujišťování západních států, že rozšiřování NATO o další členy a rozšiřování infrastruktury východním směrem, je vyloženě jen politicko-vojenskou akcí obranného charakteru a že to vše není současně budováno tak, aby v určitém vhodném momentu rychle nezměnilo svůj obranný charakter v charakter útočný? Jak to v roce 1941 udělal Hitler? Opravdu nemá žádné důvody nevěřit Západu? Je těžké pochopit, že by i takový organismus, jakým je ruský stát, mohl být zahnán, nebo mohl se cítit být zahnán, do situace "zoufalého boje, ve kterém bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost"? (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992). Ale vyloučeno to jistě není. Neměla by podobná úvaha být součástí oné empatie k Rusku, jako k protivníkovi?
Kdo má paměť a je schopen a ochoten ji využívat, tak musí vidět, že krizová situace na Ukrajině představovala v podstatě zatím poslední operaci agresivní politiky Západu a NATO. Představovala operaci natolik provokativní, že mohla být v Rusku interpretována jako bezprostředně předcházející momentu, kdy dochází k tomu, že politika "pokračuje jinými prostředky" (Clausewitz). Jestliže se snažím vžít se do uvažování příslušných vojenských orgánů Ruska, tak nepovažuji za nereálné úvahy o tom, že jakákoliv budoucí akce deklarovaná jako akce obranná, se může kvalitativně změnit velice rychle. Dtačí třeba jen přeprogramovat dráhu letu raket. A to je dnes záležitostí někoilka sekund.
Chci zdůraznit, že používám slovo "agresivní" ne v tom zúženém smyslu, jak je většinou používáno, tedy jako "napadení", ale v širším slova smyslu latinského slovesa "aggredior, aggredí". Konkrétně v tom významu, kdy ono sloveso znamená "působit na někoho, přikročit k něčemu", kdy na příklad tvar "aggredi viam" znamená "nastoupit cestu". Každý, kdo má zájem si osvětlit onen širší význam originálního slovesa, má možnost nahlédnout do Latinsko-českého slovníku, vydaného v SPN, Praha, 1957. A přesvědčit se tak, jak jednostranně mohou být jednotlivá slova cizího původu používána a intepretována.
Agresivní politika Západu vůči Rusku začala s koncem té fáze studené války, kdy došlo k jistým, byť jen gentlemanským, dohodám mezi dřívějšími soupeři. Bohužel, konec oné "první" (slovo "první" používám proto, že dnes je zřejmé, že šlo skutečně o první fázi, po které následuje fáze druhá, v níž se právě nacházíme) fáze, byl namísto toho, že se jednalo o pat, ve smyslu šachové hry, interpretován jak mat. Tedy, a tady se zase odvolám na klasika teorie války Carl von Clausewitze, že válka je "akt násilí, jehož cílem je dosáhnout toho, aby se protivník podrobil vůli vítěze". Jestliže jedna strana začala konec první fáze studené války interpretovat jako své vítězství, pak druhá strana, která se necítila být poraženou, takovou interpretaci odmítne a současně odmítne se podrobovat vůli onoho "vítěze", pak lze těžké hovořit o vítězství. Osobně se přikláním k názoru, že právě v tomto spočívá kořen všech problémů, které v současnosti zmítají Evropou ve vztazích Evropa, případně spolu s USA a Kanadou, versus Rusko. To už vůbec nehovořím o tom, že skutečný gentleman by se i k poraženému protivníkovi choval ohleduplněji a s větší grácií, než se Západ k Rusku chová od počátku devadesátých let XX. století. A ptám se: který národ, vážící si své historie, by musel do nekonečna snášet urážky, povýšené jednání, pohrdání, tedy vše, čím je, za vydatného přispívání i některých českých politiků, častován národ ruský?
Jsem přesvědčen, že ten, kdo konec studené války, respektive jak se dnes ukazuje, konec její první fáze, interpretoval jako své vítězství a choval se k "poraženému" povýšeně a urážlivě, se přičinil též o to, aby byla zinscenována ukrajinská krize; ta měla být další operací druhé etapy strategie nové studené války. Tento "vítěz" se postaral o to, že tato operace získala charakter násilného státního převratu, jehož jednou, teď už i z hlediska vojenské strategie, velice významnou částí, se mělo stát získání vlády nad Krymem a nad námořní základnou Sevastopol; to by umožnilo získat nadvládu nad celým Černým mořem a, spolu s členem NATO-Tureckem, tak získat nadvládu nad celým Blízkým Východem. Získání Krymu se tak mělo stát významnou vojensko-strategickou základnou pro eventuelní další vojenské operace vůči Rusku. Že mohlo být tajným cílem "ukrajinské operace" právě toto, tak o něčem takovém jsem přesvědčen. Jsem si ale také jist tím, že příslušné plány "pětiúhelníku" nespatří hned tak světlo světa. Jestli je dokonce nestihne osud plánu SIOP-62; SIOP-62 byl označen zvláštním stupněm utajení (ESI- Extremely Sensitive Information), zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn. (Josef Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010).
Státní převrat na Ukrajině, ke kterému došlo za významné podpory i některých českých politiků, tedy ona "pronikavá změna poměrů ve státě", se projevil jako exploze nacionalistických vášní; ty vedly k násilným činům, mimo jiné dosud, po více než dvou letech, nevyšetřených; převrat vedl k rozpoutání až genocidních hrozeb vůči jedné části ukrajinského obyvatelstva. Dnes už nikdo, zdá se, si nechce připomínat, nebo to bylo odsouzeno k zapomenutí, slova tehdejší premiérky Tymošenkové; ta volala dokonce po použití jaderných prostředků proti obyvatelům jihovýchodní Ukrajiny. Je příznačné, že její slova byla velice rychle odstraněna z příslušné webovské stránky, a že nikdo z našich jejích "fanoušků" její slova neodsoudil. Nevím na příklad nic o tom, že by Karel Schwarcenberg, jenž dokázal vehementně, a bez meškání, kritizovat výroky soudu, který odsoudil rockovou skupinu "Pussy Riot", ještě předtím, než výrok nabyl právní moci; tentokrát, když zazněly výzvy paní Tymošenkové k použití atomových prostředků proti obyvatelům Východní Ukrajiny, mlčel.
Bylo by zajímavé se od paní Tymošenkové dozvědět, čí jaderné zbraně měla na mysli, když je přece známo, že Ukrajina žádné své takové zbraně nemá? Nepodobají se její slova onomu prohlášení generála Pavla, který rovněž horuje pro použití jaderných zbraní v eventuelní válce na Baltu, ač není v pozici držitele jaderných zbraní? Ten alespoň je v pozici předsedy jakéhosi výboru NATO, a má možná teoretickou možnost použití takových zbraní silami NATO iniciovat nebo podpořit. Ale paní Tymošenková? Její slova spíše hovoří o míře nenávisti, kterou je vedena její mysl, jež je signifikantní pro mnohá další slova, která od ukrajinských činitelů slyšíme.
U generála Mičánka a spol. také postrádám projev schopnosti či ochoty uvažovat nad tím, čím se v okamžicích, pro Rusko těžkých, formovala schopnost tohoto národa postavit se agresorovi, který hranice země překročil; kdy tedy protivník šel dál, než aby se k nim jen přiblížil, jako to dělá dnes NATO; a nakonec dokázal protivníka porazit či zničit. Profesionální voják na takové služební úrovni by se neměl omezovat jen na odborné studie různých ústavů pro strategická studia, případně na závěry vojenských specialistů. Jedná-li se o tak složitého, kvantitativně obtížně kalkulovatelného činitele, jakým je morální stav národa a armády, tedy činitele, který se nedá kvantifikovat jako se dají kvantifikovat divizí, tanky, jaderné bomby, střely apod, pak není od věci, jestliže se vojenský profesionál obrátí ke zdrojům, jež poskytují "inženýři lidských duší", literární intelektuálové. Ti dokážou srozumitelnou formou přiblížit atmosféru, ve které se odehrávala ta či ona válka a příprava k ní. Pro mne je jedním z takových literátů L.N.Tolstoj. Když si chci osvětlit atmosféru, ve které se odehrávalo jedno z osudových střetnutí ruského národa s agresorem, tak se obracím k jeho stěžejnímu literárnímu dílu, kterým je román "Vojna a mír". Třeba vydaný «Издательством АCT" v roce 2004 nebo ještě dříve v českém překladu vydaným Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze v roce 1959.
Příznačnou v tomto směru je debata, kterou v předvečer bitvy u Borodina vedou hlavní hrdinové románu, knížata Bolkonskij a Bezuchov. Z výroků knížete Andreje Bolkonského lze vyrozumět, že ve dnech předcházejících bitvě, došlo k jistému zlomu v náladách ruských vojsk. Andrej Bolkonskij odsuzuje, jinak uznávaného Barclaye de Tolly, tedy cizince v ruských službách, jenž až dosud velel armádám, že on, jako cizinec "nemohl pochopit, že poprvé bylo bojováno o ruskou zemi, že ve vojsku se najednou objevil bojový duch, jakého předtím nebyl svědkem, že v důsledku toho dokázali úspěšně odrážet nastupující Francouze, a kdy tento úspěch zdesateronásoboval ruské síly".
A když se posléze na scéně objevuje i pozdější teoretik války, Carl von Clausewitz, bojující rovněž v ruských službách a zcela nezúčastněně se o této válce vyjadřuje, jen jako o činnosti v jistém prostoru, bez ohledu na to, že v tomto prostoru žijí nejbližší knížete Bolkonského, tak to vede ke vzplanutí emocí tohoto Rusa: "Ano, pro ně je to jen prostor, v němž se odehrává bitva, kterou nemusí vyhrát a nadělají jen škody, zatímco pro mne je to místo, kde žije můj otec, můj syn a sestra". Ano, to přesně koresponduje s tím, co po více než sto letech píše ruský doktor historie A.V.Zubov: "Ano, Rusové v létě, pravděpodobně v srpnu 1941, poznali, více srdcem než rozumem, že je v sázce něco více, než jen jakási evropská hra; tehdy se kdesi pod Vjazmou, na cestách "smolenščiny", objevil pocit obrany, ne na život, ale na smrt, obrany rodného krbu. otcovského domu, hrobu předků, milované ženy a dětí, které ti dala, to vše změnilo duši vojáka (Drugaja vojna, 1939-1945, edice Rossija XX.věk, vydal Rossijskij gosudarstvennyj gumantitarnyj institut, 1996).
A tak, namísto toho, abychom z úst generála Mičánka, Pavla, případně dalších osobností české elity, slyšeli slova, ze kterých by zaznívalo pochopení pro postoje Ruska, ze kterých by byl vidět alespoň stín empatií či pokusu o empatii, tak jen čteme chvástavé řeči arogantních amerických generálů a jejich papouškování generály českými.
Na příklad prohlásí 25. února 2016 vrchní velitel Spojených ozbrojených sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove, že "ozbrojené síly USA v Evropě jsou připraveny, bude-li to potřebné střetnout se s Ruskem a zvítězit". Jak si takové chvíli nepřipomenout chvastounství jiného génia vojenství, císaře Napoleona. Ten v roce 1811 říká svému vyslanci ve Varšavě opatovi Dominique de Pradtovi: "Během pěti let budu vládcem světa. Zbývá jen Rusko a já je zničím…" ("Histoire de l'ambassade dans le Grand-Duché de Varsovie en 1812", Dominique de Pradt,1815).
Není zde jistá paralela?
Na závěr bych chtěl jen doporučit dnešním českým generálům, kteří jsou ve službách NATO, aby v době, kdy budou verbovat české vojáky do nové války s Ruskem, si připomněli, spolu se slovenským prezidentem, jak dopadl rakouský monarcha v roce 1914 nebo jak dopadl slovenský prezident Tiso v roce 1941. Že by mohly znovu zapůsobit síly, které se nedají zkalkulovat, ale které uvede do života Její Veličenstvo Historie!
Konec 3. části a celého článku s uvedeným názvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama