GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO-1ČÁST

10. března 2016 v 15:33 | VETERANUS
GENERÁL MIČÁNEK POSILUJE "PĚVECKÝ SBOR" NATO
  1. ČÁST
"Cuius panem edo, illius carmina edo" ("Koho chleba jídám, toho píseň zpívám".)
"Bezectný voják se dá snadno koupit za mrzké zlato" ("Impius infando miles corrumpitur auro", Marcus Valerius Martialis, jeden z největších světových epigramatiků)
V srpnu 2015 jsem ve svém blogu http://veteranus.blog.cz uveřejnil článek, který jsem nazval "Čeští generálové v pěveckém sboru NATO". Názvem článku jsem chtěl metaforicky vyjádřit to, že dva čeští generálové, o kterých jsem v článku psal, generál Šedivý a generál Pavel, vyjadřují svými články či rozhovory v podstatě jen názory vojenské Aliance, jíž jsou, nebo byli, placenými pracovníky; že tedy vyjadřovali názory svých chlebodárců; byť se tyto názory nemusely shodovat s názory, možná mnohých, jejich spoluobčanů, nebo, možná, i jich samotných. Mzda či peněžitá odměna těchto pracovníků NATO je tedy v podstatě žoldem; jak je známo, je žold platem za činnost, konanou v cizích službách; tedy za služby konané často mimo rámec zájmů národa, s nímž je voják-žoldnéř- duchovně a rodově spojen. Dá se tedy oprávněně předpokládat, že ten, kdo žold vyplácí, bude pečlivě sledovat, jak je požadovaná služba vykonávána, a zda tedy "žoldnéř" "zpívá" tu píseň, jejíž text a melodii mu chlebodárce předložil. A podle toho bude vojáka, který pracuje v jeho službách, odměňovat, případně dále zaměstnávat.
V poslední době se onen "pěvecký sbor" NATO, jehož členové zpívají píseň toho, kdo je platí, rozšířil o dalšího, tentokrát záložního, českého generála Mičánka. Tento absolvent VUT Brno, obor Elektrotechnologie, později absolvent válečné školy letectva a PVO v USA, byl vojákem z povolání, nejprve Československé lidové, později České, armády. V ní prošel velitelskými a štábními funkcemi různého stupně, včetně náčelníka vojska protivzdušné obrany Armády České republiky (PVO AČR) na Generálním štábu (GŠ) AČR. Teď odchází do vedoucí funkce na vojenské škole NATO "Defence College" v Římě.
25.2.2016 s ním redakce MfD vedla rozhovor, který byl v deníku publikován. Cítím za svou profesionální, a nebojím se říct i patriotickou, povinnost, se k některým názorům generála vyjádřit. Dělám to při plném vědomí rizika, že mé vyjádření bude někým označeno za protinatovské, možná dokonce za nástroj ruské propagandy. Vždyť Rusko je v poslední době obviňováno ze všech možných i nemožných hříchů, také z toho, že se svou propagandou snaží naleptat jednotu NATO. Mohu být obviněn i z těch hříchů, ze kterých jsou, v duchu "černých baronů" Miroslava Švandrlíka či v duchu některých výroků Václava Havla, obviňováni en bloc, podle principu kolektivní odpovědnosti, bývalí aktivní vojáci ČSLA.
Neskrývám, že po celou dobu své aktivní vojenské služby v letech 1949-1964 jsem NATO vnímal jako "protivníka", proti němuž jsem se učil bojovat; ve své diplomové práci, kterou jsem zpracoval a obhájil na podzim roku 1957, jsem se dokonce snažil vypracovat taktiku ničení amerického atomového dělostřelectva ráže 280 mm frontovým letectvem, představovaným letouny Il-28; a to s použitím klasické (to zdůrazňuji!) munice. Zadavatelem mé diplomové práce mi nebyla dána k dispozici munice atomová, ač už v té době byla k dispozici, a ačkoliv jedním z principů ničení atomových prostředků protivníka, byl princip použití stejných, tedy atomových, prostředků.
To, že mi pro zpracování diplomové práce nebyla dána k dispozici jaderná zbraň, jak si to vyžadovala teorie, bylo zřejmě vyjádřením toho, že Sovětský svaz, kde jsem svou práci obhajoval, nebyl ochoten dát k dispozici, ani pro studijní účely, údaje o svých atomových prostředcích. Dokonce nebyl ochoten poskytnout informace o modifikaci letounu Il-28A, který byl jako nosič atomové bomby, předurčen. Bohužel, když jsem se v roce 2011 pokoušel získat kontakt na svého vedoucího diplomové práce, Hrdinu SSSR generála Poljakova, abych se dozvěděl důvody, proč jsem atomové prostředky k ničení atomových zbraní protivníka neobdržel, již jsem jej nezastihl mezi živými.
V době, kdy jsem svou diplomovou práci zpracovával, již uplynuly čtyři roky od okamžiku, kdy atomová bomba malých rozměrů pro použití taktickým letectvem, byla odzkoušena. Stalo se to 23. srpna 1953, tedy čtyři roky předtím, než jsem na diplomové práci začal pracovat.. Atomová bomba malých rozměrů RDS-T byla onoho dne svržena z letounu Il-28, tedy ze stejného typu letadla, pravděpodobně však v jeho "atomové" variantě, se kterým jsem při zpracování diplomové práce pracoval. I tento fakt byl tehdy před námi, studenty vysoké válečné školy, utajen.
V roce 1957 jsem takovou důvěru, abych jako vysokoškolsky vzdělávaný příslušník spojenecké, československé, armády, obdržel pro zpracování diplomové práce údaje o vhodné atomové zbrani a typu letadla, neměl. Sovětský svaz se tehdy zřejmě úzkostlivě snažil zabránit tomu, aby se atomové tajemství dostalo do jiných, než vlastních, rukou. A to se promítalo i do studijních osnov a záměrů vůči studentům cizích armád na sovětských vysokých vojenských školách. Jestli obdobné zásady dodržují dnes Spojené státy vůči studentům v podobě generála Pavla či Mičánka, soudit nemohu. Mohu jen pochybovat o tom, zda tři členové paktu NATO, kteří vlastní jaderné zbraně, sdílejí svá tajemství se svými spojenci či zda mají jejich spojenci možnost podílet se na rozhodování o jejich použití. Úvahy na toto téma však jdou nad rámec tohoto článku.
Jestli v oné době pro mne bylo NATO protivníkem, se kterým jsem měl být připraven se utkat, tak dnes pro mne představuje nepotřebný relikt studené války, tedy "organismus, předmět nebo jev, který se zachoval jakožto přežitek dřívějších dob" (Словарь инностранных слов, Русский язык, Москва, 1984). Kromě toho považuji NATO, především však jeho aktivity po roce 1991, za hlavního činitele, který destabilizuje Evropu. V tom se tedy zásadně liším od názorů generála Mičánka, jak je prezentoval ve vzpomínaném rozhovoru. NATO Evropu destabilizuje především tím, že podrývá, přesněji řečeno likviduje, i ony chatrné zbytky důvěry, které se do dnešní doby zachovaly z nelítostné války za záchranu evropské křesťanské civilizace.
O tom, jaké byly pravé důvody, jež vedly Spojené státy, s dalšími jejich partnery, k uzavření Severoatlantické smlouvy zjara roku 1949, mohu jen spekulovat. S jistotou si však dovoluji tvrdit, že hlavním důvodem nebyly závěry ze zhodnocení bezpečnostní situace v Severoatlantickém prostoru. Hlavním závěrem zhodnocení vojensko-strategické situace, ve které se ony státy, uzavírající smlouvu, nacházely, musela být jasná, a jakoukoliv pochybnost nevyvolávající, konkrétní definice toho, co ohrožuje bezpečnost států, uzavírajících onu smlouvu. Namísto definice předmětu zcela jasného vojenského ohrožení, jež by se opíralo o objektivní závěry z porovnání činitelů, jež mají strategický význam, zde byla jen spekulativní formulace nebezpečenství; tato formulace měla spíše charakter propagandistické záminky k uzavření vojenské koalice.
6. srpna 1945 se stalo něco nesporného, co představovalo kvalitativně nového činitele, který určoval celosvětový stav potenciálního ohrožení bezpečnosti kohokoliv. Kdo byl držitelem atomové zbraně mohl, nikoliv musel, ohrožovat kohokoliv podle své vlastní úvahy. Nebrat podobnou možnost, nikoliv nevyhnutelnou nutnost, v úvahu, si nemohl dovolit nikdo! Mohl si to dovolit Sovětský svaz po zkušenostech své, byť velice mladé, historie? Víme vůbec, co si řekli Truman se Stalinem a jaký byl tón toho, co si řekli v Postupimi, či co řekl nebo naznačil Churchill Stalinovi během pětihodinové večeře s ním v Postupimi v červenci 1945?
Jaký byl vůbec ke dni 4.dubna 1949, kdy byla uzavřena Severoatlantická smlouva, poměr strategických sil mezi Západem a SSSR, tedy jaká byla realita, jež určovala bezpečnostní situaci obou stran? USA měly absolutní monopol na atomоvé zbraně; sovětská atomová bomba RDS-1 byla odzkoušena sice téhož roku, ale stalo se to až 29. srpna 1949 na Semipalatinském polygonu; bomba měla výbušný ekvivalent 22 kzTNT. Ve stejném roce roce 1949 měly USA už 235 atomových jednotek (údaje o počtu jaderných zbraní uvádím podle "Ю.Б.Харитон, А.А.Бриш, Ядерное вооружение"). O tom, jaký byl poměr v nosičích, tedy v prostředcích dopravy atomových bomb ke stanoveným cílům, je zbytečné hovořit. Ještě v roce 1962, tedy o 13 roků později, v době karibské raketové krize, odpovídá maršál Malinovskij N. Chruščovovi na otázku, jaký je poměr strategických sil, slovy, že převaha USA je v tomto směru «подавляющая», tedy drtivá.
Jaký byl skutečný cíl uzavření smlouvy usuzuji z protokolu, do kterého vtělil Senát USA k rozšíření NATO k přistoupení Polska, Maďarska a Česka ze 4.5.1998 slova, že cílem existence NATO je "zabránit návratu hegemonistické velmoci ohrožující Evropu" (Henry Kissinger, Potřebuje Amerika zahraniční politiku ?, BBArt, Praha, 2002). Je zajímavé, že Senát USA si ponechal otevřená dvířka k tomu, aby kdykoliv kohokoliv mohl označit za onu "hegemonistickou velmoc", jejímuž návratu je třeba se bránit; rovněž není definováno, co je myšleno pod pojmem "velmoc". Musí to být jen velmoc jaderná, vojenská či také "jen" ekonomická?
Na druhé straně není jistě těžké z oněch slov dedukovat, kdo bude v roli toho, kdo jako de facto i de iure hegemon, tedy vládce, se bude cítit povolán k tom, aby určoval způsob, jakým zabránit onomu, blíže neurčenému subjektu, stát se hegemonem v Evropě. V podstatě tedy bylo oním smluvním aktem ze 4. dubna 1949 řečeno nikoliv to, kdo může být oním potenciálním hegemonem toužícím po návrat ke své roli hegemona, ale to, kdo bude oním skutečným hegemonem, tedy vůdcem, který bude rozhodovat o osudech států v přesně definovaném geografickém prostoru. Moc tohoto nového hegemona měla být podepřena přítomností především amerických ozbrojených sil, za nimiž stála celá americká ekonomická moc. Je náhoda, že je to jedině americká armáda, která přišla v roce 1945 na německou půdu jako armáda bojující společně se svými spojenci za totální kapitulaci Německa, a která tam stále ještě sedmdesát let zůstává? A dokonce tam má i své jaderné zbraně? Nenechávám se oklamat tvrzením, že dnes v Německu má americká armáda, tedy ještě sedmdesát roků po skončení války, jiný status, než který měla v roce 1945. I nejmladší historie naší země poskytuje důkaz o tom, jak snadno se dá změnit status cizí armády, která do země vstoupí jako armáda invazní, aniž se změní podstata jejího poslání, během krátké doby, a to na základě, v podstatě, přítomností cizích vojsk vynucené, smlouvy? Cesta k tomu je přece snadná: stačí dosáhnout změny vlády v invazí podrobené zemi; to už není tak obtížné dosáhnout v době, kdy je země obsazena cizí armádou; nebo uzavřením široké mezinárodní smlouvy za účasti okupační mocnosti, do níž je později ona, invazí postižená, země, velkomyslně přizvána, že?
Musím zdůraznit, že hovoře o Evropě, mám na mysli Evropu nejen v jejím geografickém rozsahu, ale také jako kulturní a civilizační subjekt lidstva, propojený společnými historickými prožitky; k nim nesporně patří i války, které na tomto kontinentě mezi sebou národy, Evropu obývající, vedly; v nich často jednotlivé národy bojovaly proti sobě, ale také společně proti nepříteli, který je ohrožoval. Druhá světová válka byla výmluvným příkladem společného boje evropských národů s nepřítelem, který ohrožoval samotnou křesťanskou podstatu evropské civilizace; válka, po ní následovavší, nazvaná "válkou studenou", je pak příkladem toho, kdy evropské národy, které byly v předešlé válce spojenci, byly postaveny proti sobě na základě rozporných ideologických koncepcí. Mnozí, a já se k nim počítám, se shodují v tom, že počátkem této nové, naštěstí jen "studené", války , byl 6. srpen 1945.
Tato "studená válka" pokračuje i dnes; jen se změnilo její zdůvodňování a též hranice mezi znepřátelenými částmi Evropy; to mělo za následek, že mnohé národy, v minulé "studené" válce bojující bok po boku, jsou dnes stavěny do pozic nepřátelských. A to navzdory tomu, že základní zájmy jednotlivých účastníků na obou stranách této, uměle vytvořené hranice, jsou, ve své kulturní a civilizační podstatě, totožné.
Nové společné nebezpečí, a v tom má generál Mičánek pravdu, mění i bezpečnostní prostředí, ve kterém se Evropa nachází. Bohužel však, jediná vojenská instituce, která se po skončení studené války jako její relikt zachovala, a které generál Mičánek teď slouží, není svým cílem, svou koncepcí, svým pojetím reálného nebezpečí a sil Evropu ohrožujících de facto, k řešení nové bezpečnostní situace, v níž se Evropa nachází, vhodná. Vojensky řečeno: její cíle, koncepce, strategie neodpovídají, realisticky a hlavně kvalifikovaně, zpracovanému zhodnocení situace. O tom podává nade vše jasnější důkaz současná bezpečnostní situace, kdy Evropě, včetně té její části, která je sdružena v NATO, hrozí zcela jiná nebezpečí, než ta, proti kterým je údajná její obrana koncipována. Několik válečných lodí NATO, které dnes operují v Egejském moři, jsou spíše k smíchu, než aby byly prostředkem obrany Evropy. Stejně tak jen jako jakási "hra na vojáky", představuje budování velitelské, spojovací a zpravodajské infrastruktury až bezprostředně před práh Ruska; považuji dokonce za ponižující pro tradice armády, v níž jsem sloužil, stejně jako v ní sloužili generálové Pavel a Mičánek, jestliže je za jakýsi "přínos" k obraně Evropy z naší strany prezentována stovka vojáků či patrolování nadzvukových stíhačů nad Islandem; to vše pro obranu Evropy před skutečným nebezpečím nemá žádný význam. Není to nic jiného, než mrhání prostředky a silami.
Konec 1. části.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama