Leden 2016

NEZPÍVÁTE HLUCHÝM, GENERÁLE ŠEDIVÝ?

4. ledna 2016 v 10:33 | veteranus
NEZPÍVÁTE HLUCHÝM, GENERÁLE ŠEDIVÝ?
"Canimus surdis", "Zpíváme hluchým". Vztahuje se na lidi, kteří nechtějí slyšet, nedbají na varování, na poučení. (Moudrost věků, Svoboda, Praha, 1988.)
Literární noviny zveřejnily ve 12. čísle roku 2015 krácenou verzi článku armádního generála v záloze, bývalého náčelníka Generálního štábu, dnes bezpečnostního konzultanta, Jiřího Šedivého. Titul článku je: "Armáda potřebuje dofinancovat". Po přečtení této zkrácené verze si kladu otázky: Je jeho obsah v souladu s názvem? Je v článku zdůvodněna potřeba zvýšit rozpočet ministerstva obrany právě o ony dvě a čtvrt miliardy korun, jak to, oproti mínění ministra financí, navrhuje parlamentní opozice? Nevyplývají z článku mnohem závažnější otázky? Na první dvě otázky mám odpověď "NE", na třetí "ANO".
K charakteristice situace, ve které se Evropa, a spolu s ní i Česká republika, nacházejí, si generál vypůjčil pojem z fyziky tekutin a plynů a označil období, ve kterém se oba subjekty nacházejí, obdobím turbulentním. Podle této části fyziky představuje turbulence chaotické fluktuace v proudění, kdy rychlost a směr jednotlivých, pohybujících se, částí, se rychle a nepravidelně mění. Jak se to stalo v dnešní publicistice už pravidlem, neobtěžuje se generál Šedivý definováním toho, co zahrnuje pod pojem "Evropa", abychom mohli konkrétně usoudit, které části Evropy má na mysli. Jestliže tím míní Evropu celou, tak pro ty, kteří ještě nezapomněli z hodin zeměpisu definici pojmu "Evropa", by stálo za to ji připomenout.
Označení období, v němž se i má země nachází, jako období turbulentní, je mně, jako bývalému vojenskému letci, blízké; umožňuje mi porovnat jeho příměr s tím, co jsem osobně zažíval a o čem jsem se i v hodinách aerodynamiky vzdělával.
Už v prvních hodinách elementárního pilotního výcviku jsem se učil vyvádět, jak jsme tehdy říkali "vybírat", letoun z uměle přivoděného pádu; tedy z vědomě vyvolané ztráty vztlakové síly; díky této síle je překonávána zemská tíže, která na letoun působí, a umožňuje tak letadlu, těžšímu vzduchu, letět. Úmyslné přivodění letounu k pádu bylo jednoduché a spočívalo v tom, že se letoun přiváděl ke ztrátě vztlaku tím, že přitahováním řídící páky, a tedy zvětšováním úhlu, pod kterým vzduch proud proudil po křídle, současně se záměrně vyvolaným zmenšováním rychlosti, došlo k tomu, že laminární proudění na křídle, umožňující udržování potřebné vztlakové síly, bylo vytlačeno prouděním turbulentním. Což mělo za následek ztrátu vztlaku a tedy pád letadla.
Už tehdy jsem si osvojil jednu pravdu: bylo poměrně snadné přivést letoun do pádu, tedy do situace, kdy na jeho křídle převládne turbulentní proudění nad prouděním laminárním; vyvedení letounu z režimu, už ne letu, ale pádu, bylo však už spojeno s určitou dovedností. A tu jsme, my piloti začátečníci, získávali neustálým procvičováním. Později jsem se dozvěděl, když jsem vedl práce spojené s ověřováním letové způsobilosti letounu Il-62 podle britských norem, že na příklad zkušení zkušební britští piloti nedokázali vyvést letoun Trident z takového, uměle přivoděného pádu, a let skončil katastrofou a jejich smrtí; a to proto, že fyzická konfigurace kormidel, mimo jiného, byla ve vztahu ke křídlu nevýhodná. Mne osobně přivedlo řešení toho problému u letoun Il-62, pro mne až k téměř osudovému střetnutí s ministrem leteckého průmyslu SSSR Dementjevem. Více o tom píšu v knize "Letcem ve studené válce", str. 225-229.
Když tedy přenesu poznatky zkušenost ze své letecké praxe, tedy z oblasti, kde platí fyzikální zákony, do oblasti politiky, kde platí, či měly by platit rovněž jisté zákony, tak se mi jeví jako fantasmagorické všechny teorie, že lze pomocí něčeho takového, jako je "řízený chaos", což je ekvivalent pojmu "turbulence", vést lidskou společnost jen vpřed, nikoliv také přivést ji do stavu neřízeného a neovladatelného pádu.
Proto už po první větě článku generála tvrdím, že tím nejdůležitějším, co je v dané situaci třeba učinit, je přeměnit období "turbulentní", kterým prochází, či do kterého byla přivedena, Evropa a Česká republika, do období, ve kterém všechny části evropské společnosti se budou pohybovat spořádaně tak, jak se pohybují částice vzduchu nad křídlem letadla, kde se turbulence vyskytuje jen v menší míře a kde převládá proudění laminární. Řekněme tedy metaforicky, kdy rychlosti a směr pohybu jednotlivých států Evropy budou sladěny obdobně, jako je tomu v proudění laminárním, kdy nenastává promíchávání jednotlivých částic vzduchu, jako je tomu v proudění turbulentním. Tedy, kdy bude předejito tomu, aby ona "turbulence" nevyústila v pád.
Jak může Česká republika přispět k tomu, aby Evropa se z období "turbulentního" dostala do období "laminárního"? Je vůbec možné dosáhnout v měřítku kontinentu toho, aby jednotlivé jeho články, které jsou bezesporu prezentovány jednotlivými jeho státy, tedy nositeli naprosté svrchovanosti a jsou ovládány svými výlučně národními zájmy, jež určují směr i rychlost jejich pohybu vpřed v současném světě, odstranily turbulenci, jež mezi nimi přirozeně vzniká a existuje? Není dosažení žádaného neturbulentního stavu, jen zbožným, nerealizovatelným, přáním? Myslím si a věřím, že nikoliv. Jedinou podmínkou, jež má statut podmínky sine qua non, však je, aby se evropské státy ujednotily ve zhodnocení situace, ve které se Evropa nachází. A nedílnou podmínkou zhodnocení takové situace, tedy opět podmínkou sine qua non, je opravdová emancipace kontinentu a uvědomění si, jaká reálná, nikoliv virtuální, nebezpečenství Evropě hrozí. Aby se státy kontinentu ujednotily v určení cíle, ke kterému chce Evropa směřovat. Aby se domluvily na konkrétních krocích, jimiž budu k onomu, jednotně a jednoznačně definovanému, cíli, směřovat.
Jako bývalému vzdělanému vojákovi, kterým generál Šedivý jistě je, by mělo být jasné, že výsledkem takového zhodnocení situace musí být zodpovězení této otázky: má Evropa nějakého, jasně definovaného společného nepřítele nebo zásadně je ohrožující nebezpečenství; jestli ano, tak vyřčení výroku o tom, kdo jím či co jím je, v čem ono ohrožení spočívá, případně jaké jsou cíle onoho potenciálního protivníka, jaké má nástroje a možnosti k ohrožení či zmaření Evropou stanovených cílů. A úplně na začátku se musíme ptát: má vůbec Evropa k dispozici orgán či nástroj, který by byl schopen takové zhodnocení provést?
Neváhám s odpovědí na tuto otázku a odpovídám: nemyslím si, že dnes Evropa takový nástroj či orgán, má. Znamená to, že musíme rezignovat? Nikoliv, nemusíme. Jestliže to není schopna učinit Evropa jako celek, tak to musíme být schopni a ochotni učinit sami; musíme sami za sebe své zhodnocení vypracovat a Evropě je, v dnešním jejím konstitucionálním složení, předložit. A předložit je i těm, kteří stojí mimo konstituovanou EU a s nimiž máme diplomatické styky a s nimiž jsme členy jediné nadnárodní organizace, OSN.
À priori říkám, že je třeba z účasti na takovém hodnocení vyloučit NATO. To je totiž organizace, která nemůže přijmout nezaujaté, výlučně jen evropské, hodnocení. Důvod je jediný: NATO nepředstavuje výlučně evropskou instituci, jelikož jejím významným, možná dokonce rozhodujícím, členem jsou USA; kromě toho v NATO nejsou zastoupeny všechny evropské státy. Je to exklusivní, nikoliv universální, instituce. Tím vůbec nechci říci, že cíle mimoevropských tátů NATO, a k nim počítám i Turecko, budou prosazovat, k Evropě nepřátelské, zájmy. Jen chci tím říci, že jejich zájmy jsou jiné a nemusí být se zájmy Evropy vždy identické.
Generál uvádí ve svém článku impozantní výčet situací, které jsou, zřejmě podle jeho hodnocení, nebo podle hodnocení oné, mně neznámé, množiny lidí, již se skrývají pod plurálem jím použitých sloves, projevem onoho turbulentního období, ve kterém se, spolu s Evropou, nachází i Česká republika.
Jestliže však vezmu v úvahu to, že generál byl jistou dobu náčelníkem Generálního štábu české armády, a protože funkce náčelníka štábu v armádě, jíž jsem byl také příslušníkem, a jíž je generál Šedivý odchovancem, je mi dobře známa, pak nutně musím, generálem uváděný výčet, posuzovat jako výčet příkladů toho, kdy příslušné vojenské štáby, včetně českého štábu, jichž názory zřejmě také prezentuje, nebyly na výši úkolů, které by od nich měly být s bezpodmínečnou samozřejmostí požadovány. Není pro mne také obtížné najít společného jmenovatele oněch "překvapení" a "nepoučení", která ona tajemná množina lidí, jíž je generál představitelem, zažívala a zažívá. A jichž výčet k dnešnímu dni není úplný, což nelze přičítat za vinu generálovi, protože mnohé události, jež turbulenci zvyšovaly, se odehrály po napsání generálova článku.
Já mám dnes, v poslední dny roku 2015 a na počátku roku 2016, možnost tento obraz "turbulence" doplnit. K nim bezesporu patří, téměř osudové rozhodnutí příslušných vojenských orgánů jednoho z velice významných členů NATO, Turecka, sestřelit vojenský letoun Ruska, který na území Sýrie prováděl činnost související s bojem proti teroristickým útvarům a činnostem. Neváhám označit tento čin, za čin, který postavil svět na okraj propasti obrovského konfliktu, možná globálního charakteru. Neváhám přiřadit tento sestřel k činům, ke kterým došlo 25. října 1962, v onu "černou" sobotu karibské raketové krize, kdy se svět ocitl na pokraji propasti jaderné války. Jen díky uvážlivému a zdrženlivému postoji těch, proti nimž byla tato provokace tentokrát namířena, a to díky uvážlivému postupu na všech stupních od vrchního velitele až po velitele jednotky, ke které sestřelený letoun patřil, nedošlo k tomu, aby zde zase musela zasahovat ona "zlatá muška"? Která zasáhla v onu "černou sobotu" před oněmi 53 roky!
Měl bych zajisté uvést, co považuji za onoho společného jmenovatele těch, nemohu nalézt vhodnější slovo než "kiksů". Jako bývalý štábní funkcionář, který už v období "berlínské" z roku 1961 a "kubánské" z roku 1962 krize, si osvojoval podstatu funkce náčelníka štábu armádního celku vyššího stupně, jsem přesvědčen, že se zde opět projevuje, už tradiční slabost, neřku-li malá schopnost, našeho generálního štábu. Stejně jako v letech 1967-1968 nedokázal tento "mozek" armády a centrum vojenských analýz, zhodnotit "komplexně, ale jen s omezeným výhledem do budoucnosti", situaci a předložit politickému vedení nekompromisní, zdůvodněná hodnocení. Proto i dnes si dovoluji přejít, od neznámé množiny lidí, definované pomocí gramatického plurálu, ke konkrétnímu označení orgánu, na jehož "hřbetě" spočívá základní odpovědnost za to, že došlo na naší straně k oněm "překvapením", k oněm "nepoučením".
Danou situaci, jíž projevem je malá schopnost generálního štábu české armády vypracovat a předložit objektivní, jen na zhodnocení skutečných skutečností, jež ovlivňují bezpečnostní postavení naší země, analýzu, vojensky řečeno "zhodnocení situace", nemohou zachránit žádné rozpočty a žádné dofinancování armády. Nevylučuji, že taková zhodnocení vypracována být mohla, ale jejich hlas se dostával k sluchovému orgánu oněch "hluchých" ("surdis").
Jestliže generál Šedivý postuluje požadavek, aby armáda "obnovila svou akceschopnost a vrátila se plnohodnotně k roli, pro kterou je určena", pak to v plné míře platí i pro její generální štáb. Mně , jako člověku, který v důsledku zcela objektivních skutečností stojí zcela "mimo", se to však jeví tak, že bude potřebné především uskutečnit skutečnou, ne jen deklarovanou, emancipaci generálního štábu a konstituovat tento orgán jako nezávislý vojensko-odborný orgán státu, jehož základním posláním je kontinuální hodnocení "okolí" vlastní země, že bude potřebné vymanit jej z bezpodmínečné podřízenosti každodenní politice či ideologii, která v jednotlivých volebních cyklech spravuje tuto zemi.
To, co říkám vůbec neznamená, že horuji pro postavení generálního štábu jako orgánu, který se nachází v jakémsi izolovaném prostředí, který by nebyl orgánem státu, jehož základním nástrojem armáda, a tedy i její GŠ, je. Ono předivo, jež váže generální štáb s politickými orgány státu, tedy s vládou, jistě existovat musí. Nesmí však omezovat nezávislost odborného orgánu. Politika jakéhokoliv státu v oblasti zajištění bezpečnosti toho společenství, který je Ústavou definován jako "lid", však bude jen tehdy skutečnou politikou, jestliže jakékoliv rozhodování v politické oblasti se nebude opírat o odborná hodnocení, která připravil generální štáb. Nesmí tomu však být tak, aby generální štáb vypracovával svá hodnocení v zajetí jakési politické či ideologické servilitě, již by si přála efemérní politická garnitura.
Že tomu tak v naší zemi není, o tom podává svědectví i sám generál Šedivý ve svém článku. Vždyť ona "překvapení", která "nám", tedy i generálu Šedivému, připravil ruský prezident svou "šachovou partií" na Ukrajině; mějme při tom na zřeteli, že tento prezident měl jistě na stole analýzy svého generálního štábu, o něž se opíral. Rozhodnutí vrchního velitele ozbrojených sil Ruska, se mohou jevit jako "překvapení" jen vojenskému profesionálovi, který by nedokázal či nechtěl zhodnotit, vojensko-strategické zájmy druhé strany, řekněme svého potenciálního vojenského protivníka! Cožpak existuje na naší straně nemohoucnost takového rozsahu, že nedokážeme zhodnotit, jaký vojensko-strategický potenciál pro Rusko znamenal poloostrov Krym se svou námořní základnou Sevastopol a nedokážeme předpokládat možnou reakci na kroky, které jsou z naší strany podnikány? A najednou nás kroky potenciálního protivníka překvapí? Nebudeme jednou nemile překvapeni, až tento protivník, zahnaný do pozice "kritické reakce", sáhne k těm nejúčinnějším zbraním? Jak o tom otevřeně píše ve své vojenské doktríně?
Jen neznalost, nebo neochota zvážit, jakou hodnotu z vojensko-strategického hlediska má Krym i Ukrajina pro Rusko v situaci, kdy už nejméně po dvě desetiletí je deklarováno, jaká bezpečnostní rizika pro ně představuje neustálé rozšiřování infrastruktury NATO směrem ke svým hranicím, se může jevit akce Ruska na Krymu a na Ukrajině, jako "překvapující šachová partie". Jen pro takového vojenského profesionála, který bude v zajetí politických deklarací třeba "à la", že rozšiřování NATO nemá Rusko chápat jako něco jej ohrožující, ale jen jako kroky, kdy je rozšiřována zóna bezpečnosti a demokracie, aniž je řečeno, na úkor koho je ona "zóna bezpečnosti" rozšiřována, pak bude přirozeným, když, namísto vojensky odborného stanoviska, bude "papouškovat" propagandistická klišé politiků.
Nadepsal jsem svůj článek jako otázku, zda si generál Šedivý nemyslí, že by mohl hovořit k hluchým. Podepřel jsem to také parafrází veršů jednoho z klasiků římské kultury, básníka Publia Vergilia Maro, z jeho Zpěvů pastýřských. Tato slova jsou jako otázka mířena k lidem, kteří nechtějí slyšet, kteří nedbají na varování, na poučení, kteří nemají slitování. Protože nemohu vědět, co bylo hlavní motivací článku generála Šedivého, tak si uvědomuji, že bych mu mohl křivdit. Je docela možné, že postavení generála je natolik choulostivé, že nemůže hovořit naplno. Připouštím takovou možnost.
Pokud mou soudit z mnoha oficielních vyjádření ruských politiků, tak jsou oni přesvědčeni, že jejich hlas sice není oslýchán, ale nesloucháno jim není. V této souvislosti si znovu připomínám slova McNamary, když se tento významný člen Kennedyho administrativy z doby karibské raketové krize, zamýšlel nad tím, jakou roli sehrála antipatie k tehdejšímu protivníkovi, k Sovětskému svazu. Když to porovnávám s dnešní situací, jak se jeví mně, pak se nemohu zbavit pocitu, že zde je úplná absence empatie k dnešnímu Rusku u západních politiků, především u politiků amerických, v čele s prezidentem Obamou. Oni neustále do omrzení omílají svá prohlášení, naposledy to bylo v souvislosti s aktivací prvku protiraketové obrany USA v Rumunsku, že tyto kroky nejsou proti Rusku namířeny. Aniž se zamýšlejí, či zcela ignorují to, aby na své vlastní kroky pohlédli očima toho druhého. Vždyť podstatou takového složitého emocionálního procesu, jakým je empatie, je předpoklad, že porozumíme druhému, aniž bychom ztráceli svou vlastní identitu. Alespoň tak mne poučuje Malá čs. encyklopedie.
Jestli empatie absentuje u politiků, tak je to jistě chyba. Jestliže však absentuje u profesionálního vojáka, jakým generál Šedivý nesporně je, pak už to není jen chyba, ale základní prohřešek proti principům hodnocení protivníka. Ptám se: "Cožpak se pracovníci našeho generálního štábu neučili, že prvním krokem při přípravě rozhodnutí na jakémkoliv stupni, a tedy i při hodnocení bezpečnostní situace státu, musí být na prvním místě zváženy jeho záměry? Tedy převedeno do pojmů psychologie, musí zde existovat určitá míra empatie k protivníkovi?" Neplatí podobný požadavek na projev empatie také pro bezpečnostní konzultanty?