Prosinec 2015

K JEDNOMU ROZHOVORU JIŘÍHO MENZELA

22. prosince 2015 v 14:30 | VETERANUS
K JEDNOMU ROZHOVORU JIŘÍHO MENZELA
V "Týdeníku rozhlas" číslo 52-53/2015 byl uveřejněn rozhovor filmové publicistky Jany Podskalské s režisérem Jiřím Menzelem. Rozhovor zajímavý, ale v lecčems, alespoň pro mne, irritabilis", tedy dráždivý. Proto jsem na něj reagoval dopisem redakci, který, jak doufám, se dostane až k panu režisérovi.
Napsal jsem:
"Vážená redakce, "Týdeník rozhlas" už odebírám více než 30 let. Dnes už více pro jeho textovou část, než kvůli přehledu rozhlasových či televizních pořadů. Cením si textové části, která přináší mnoho zajímavých článků a příspěvků a rozšiřuje můj obzor.
I tentokrát číslo Týdeníku, jež přineslo rozhovor s Jiřím Menzelem, obohatilo můj pohled na člověka, jehož si vážím pro to, co udělal pro československou kinematografii. Jestli oceňuji jeho přínos pro československou kulturu v oboru filmu, pak některé jeho názory mne doslova "nadzvedly" ze židle.
Zdůrazňuji, že se považuji za součást onoho "plebsu", tedy podle významu tohoto latinského slova "lidu", který je podle článku č. 2 Ústavy České republiky "zdrojem veškeré státní moci", a pro který má pan Menzel jen slova, z nichž srší opovržení. Nepatřím ale k oné části onoho plebsu, který z různých důvodů opouštěl svou vlast, počínaje snad rokem 1547, jak toto datum připomíná lípa malolistá ( Tilia cordata) v osadě zvané Kunvald. Také jsem onen strom svého času, snad už je to více než čtyřicet pět let, obdivoval, a můj přítel, který onen kraj výborně znal a mne tam zavedl, mi říkal, že, podle ústního podání, Jan Amos Komenský, když se v onom místě loučil v roce 1628 se svou vlastí, aby se do ní už nikdy nevrátil, pronesl tato slova: "Nejsme první, ani poslední, kdo odtud odchází, polibte nám všichni p…l". Že se jeho slova vyplňovala v letech 1938, 1948, 1968, i dnes, jež připomíná Jiří Menzel, to už dobře víme. Jeho slova se vyplnila stejně, jako se vyplnila slova Komenského poselství-modlitby, která ve svém prvním poselství Národnímu shromáždění cituje v prosinci 1918 prezident Masaryk, v nichž se Komenský, a spolu s ním TGM, rovněž obrací k "lidu českému". Tedy k onomu plebsu.
Chci podtrhnout, že jsem po celý život byl hrdý, a jsem i dnes ve svých 87 letech, na to, že jsem se narodil do rodiny plebejců, kteří se po celý svůj život živili poctivě jen prací svých rukou, a když čtu slova "aristokrata" Menzela, tak jsem docela rád, že ke skupině, již prezentuje on, nepatřím. Souhlasím s ním ale v tom, že do exilu odcházela řada slušných občanů. Pro zemi, ze které odcházejí, je to ztráta; zatímco země, kam přicházejí, získává. O tom by nejlépe mohli hovořit Američané. Vždyť jen díky exulantům, jako byli Fermi, Scillárd, Teller a další, získali v druhé válce svůj jaderný obušek, kterým vydírají celý svět už sedmdesát roků. Se slušným lidmi však také odcházeli ti, kteří neváhali spojit se s cizí mocností a kteří pomáhali snovat plány, jichž důsledkem mohla být přeměna jimi opuštěné vlasti na radioaktivní spáleniště.
Hodně jsem o příslušné části rozhovoru Jiřího Menzela přemýšlel. Stále jsem nenalézal odpověď na otázku, odkud se asi bere jeho arogance, se kterou se staví vůči lidem, kteří ve volbách prezidenta projevili jiný názor, než má on (sám k takovým voličům nepatřím; volby hlavy státu jsem se nezúčastnil proto, že jsem mezi kandidáty nenašel jediného, který by splňoval mé představy o prezidentovi).
Nakonec mi pomohla "Moudrost věků" (Svoboda, Praha, 1988) . Tam jsem se dočetl, že "matkou domýšlivé zpupnosti je nevědomost" ("Institia mater arrogantiae"). A když samotný Jiří Menzel řekl, že mu chybí rozum, tak jsem si ujasnil, odkud jeho domýšlivost pramení. Jen ze solidarity k němu mi zůstává útěcha, že i "chudým duchem patří království nebeské" (Matouš 5,3)."

LETCI, PROBUĎTE SE!

9. prosince 2015 v 15:25 | VETERANUS
LETCI, PROBUĎTE SE !
12. srpna 1949 byl přijat "Dodatečný protokol k Ženevským konvencím"; týkal se osob, nacházejících se ve válce na palubách letadel. Protokol obsahoval dva důležité články: 1. Žádná osoba, která v nouzi opouští na padáku letoun, nesmí být napadena v době, kdy se na padáku snáší k zemi. 2. Osobě, jež opouští sestřelený letoun, a která dopadla na zem na území, jež je v rukou protivníka, musí být dána možnost vzdát se, pokud není zřejmé, že neprovádí nadále nepřátelskou činnost.
Na přijetí této mezinárodní normy naléhaly, kromě jiných, také Spojené státy, protože právě v době Druhé světové války byli mnozí sestřelení letci, kteří dopadli na území Německa, lynčováni.
Prosazovat tuto normu do chování všech letců bylo obtížné i po této době. Na příklad o tom píše Jevgenij Georgijevič Pepeljajev, účastník války v Koreji na straně Severokorejců, ve své knize "MIGY" proti "SEJBRŮM", jež byla vydána v Moskvě nakladatelstvím Jauza, Eksmo, 2005:
"Chci prohlásit, že jsem nikdy nepronásledoval a nedorážel v boji poškozené letouny protivníka. Spokojoval jsem se tím, že byl protivník porážen, že mí spolubojovníci byli toho svědky. Uvažoval jsem takto: jestliže se sestřelený letoun protivníka ze vzniklé situace dostane, nechť pilot, sláva Bohu, žije. Ani jednou jsem nevystřelil na letce, kteří se zachraňovali na padáku, nebyl jsem ani svědkem toho, že by to kdokoliv z našich udělal. Náš protivník se však, bohužel, k takovému nečestnému konání někdy uchyloval. Na příklad dne 29. června 1953 byl rozstřílen americkými letci, na padáku se snášející hrdina Sovětského svazu podplukovník I.M.Gorbunov."
V mých očích chování Pepeljajeva koresponduje s tím, co napsal L.N.Tolstoj v románu "Válka a mír", 2. kniha, str. 598 (Moskva, 2004):
"V Orlu žilo několik zajatých francouzských důstojníků a doktor přivedl jednoho z nich, mladého italského důstojníka. Tento důstojník začal přicházet k Petrovi (Bezuchovovi) a kněžna se smála tomu, jaké něžné pocity tento Ital k Petrovi projevoval. Ital byl zřejmě jen tehdy šťasten, když mohl Petra navštívit, rozmlouvat s ním a vypravovat mu vše o své vlastní minulosti, o svém životě doma, o své lásce, a vylévat si u něj všechnu svou nepřízeň k Francouzům, zvláště pak k osobě Napoleona.
Říkal Petrovi: "Jestliže jsou všichni Rusové vám jen trochu podobni, pak je to "svatokrádež, válčit s takovým národem, jako je národ váš" (c´est un sacrilège que de faire la guerre à un peuple comme le vôtre). Tolik jste toho od Francouzů vytrpěli, a při tom k nim necítíte nenávist".
Konec listopadu roku 2015 přinesl informaci, která mnou, jako bývalým letcem, který v sedačce cvičného i bojového letounu "proseděl" několik stovek hodin, a ví s jakým pocitem se letec dívá na svůj padák, na němž sedí, jako na prostředek poslední záchrany života ve složité situaci, do kterého by jej přivedl výkon povolání či eventuelní bojová činnost, do které by byl velen, mnou doslova otřásla; otřásla tak, že se z toho stále nemohu vzpamatovat. Od lidí, kteří se považují rovněž za lidské bytosti, ale kteří jsou schopni zajatcům uřezávat hlavy, se dalo čekat, že budou z ručních zbraní pálit na letce, snášející se na padácích. Zvlášť když jejich protektoři je budou povzbuzovat odkazy na "právo na sebeobranu". Ale to, že se nenajdou v mé zemi lidé, kteří se při každé příležitosti dušují svým nadšením pro lidská práva a podobně, ale od kterých neuslyším slovíčka odsouzení toho, co se odehrálo na syrsko-turecké hranici, to není jen otřesné, ale je přímo děsivé!
Onoho dne, 24.11.2015, byl tureckými stíhači sestřelen ruský letoun Su-24, který v Sýrii útočil na síly islámského státu. Dva letci, osádka onoho stroje, se po zásahu raketou katapultovali. Jeden z nich byl později zachráněn. Druhý zahynul. Soudní lékařská expertiza určila diagnózu smrti jednoho z nich, pilota Olega Peškova. Jeho smrt nastala 24.11.2015 mezi 10:00 a 11:30 moskevského času. Podle údajů expertů bylo na těle Peškova nalezeno 8 průstřelů od kulek, které byly vypáleny se země v době jeho klesání na padáku. Část střel prošla jeho tělem po tečně, několik vniklo do vnitřních orgánů a zasáhlo plíce a břišní dutinu. Kromě toho byly na těle zjištěny mnohočetné rány a podlitiny.
Od onoho listopadového dne také prohlížím, kromě jiného, oficielní stránku Svazu letců České republiky, tedy organizace nepolitického spolku, jehož "hlavní činností je uspokojování zájmů a potřeb svých členů"; prohlížím ji proto, zdali zde naleznu alespoň slovíčko odsouzení toho, co se, sice geograficky daleko ode mne, ale blízko mého srdce, odehrálo onoho 24. listopadu 2015 na syrsko-turecké hranici. Bohužel, do dnešního dne tento, snad jediný spolek vojenských letců, jehož se před časem jeho čestný předseda Josef Pavlík ptá "Quo vadis?", nenašel potřebu, pravděpodobně však odvahu, hlasitě vystoupit s odsouzením toho, co se tam událo.
A ptám se: tohle má být tedy ona "apolitičnost", ke které se Svaz letců České republiky hlásí? Znamená ona "nepolitičnost" , také zřeknutí se morálky, která, jak jsem četl, byla vlastní už letcům první světové války, kteří se po skončení vzdušného boje dokázali rytířsky pozdravit a odletět na svá letiště?
Zcela vědomě jsem do své knihy "Rozhovory o letectví…" uvedl jako motto slova jisté Ludmily Fomenkové. Zopakuji je proto, že jejich obsah mi neladí s absencí postoje současných letců: "Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná…statečnost, cit odvaha, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží…tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí…"
Proto se českých letců dnes ptám: nemyslíte, že právě teď je doba, kdy je třeba projevit statečnost, kdy je zapotřebí nechovat se jako ovce, ale jako skuteční vzdušní orli? A říci hlasitě, i na adresu svých zahraničních partnerů, slova odsouzení nejen onoho zvířecího aktu, ale odsouzení onoho mlčení, ke kterému se naše, ke křesťanství se hlásicí, civilizace, uchýlila?

ČEŠTÍ INTELTUÁLOVÉ A VÝCHOVA K VLASTENECTVÍ

4. prosince 2015 v 16:33 | VETERANUS
OPRAVA: V článku ze 3.12.2015 ve druhém odstavci místo "vanimus surdis" má být: canimus surdis. Omlouvám se za chybu.

ČEŠTÍ INTELEKTUÁLOVÉ A VÝCHOVA K VLASTENECTVÍ

3. prosince 2015 v 12:41 | VETERANUS
ČEŠTÍ INTELEKTUÁLOVÉ A VÝCHOVA K VLASTENECTVÍ
Redaktorka "Magazínu Práva" Dana Braunová publikovala dne 24. října 2015 odpovědi několika známých českých intelektuálů na otázku: "Považujete výchovu k vlastenectví u nás za dostatečnou?" Zřejmě vycházela při výběru osob, které v anketě odpovídaly a jejichž odpovědi do publikace zařadila, z toho, že se ptá lidí, kteří mají či měli co dělat s výchovou národa, mládeže či armády, či kteří svou politickou, osvětovou, publikační či výchovnou činností onu výchovu ovlivňovali či ovlivňují.
Ne všichni dotazovaní na otázku odpověděli; určitě by některým, v případě, že by se jednalo třeba o maturitní zkoušku, musel examinátor připomínat, aby odpovídali na to, na co byli tázáni. V tomto ale dotazované spoluobčany kritizovat nechci. Jde mi spíše o to, abych svými poznámkami vyjádřil jisté stanovisko k některým odpovědím; přesněji: k některým pojmům, jichž se dotazovaní dotkli; není to poprvé, kdy se dostávám do polemiky s lidmi, kteří se k podobným věcem vyjadřovali. Naposled to bylo před třemi roky; tehdy jsem reagoval na rozhovor, který měla rovněž Dana Braunová s tehdejším náčelníkem Generálního štábu, generálem Pavlem. (Viz můj blog http://nzoryleteckhoveterna.blogspot.com z 28.7.2012).
Měl bych být poučen tehdejší svou zkušeností, kterou římský básník Vergilius označil slovy "vanimus surdis" (zpíváme hluchým); na svůj tehdejší článek z 28.7.2012 jsem nezaznamenal ani tu nejmenší odezvu. Přes tuto, mne odrazující, zkušenost, se nevzdávám a pokouším se dnes znovu reagovat. Koneckonců: jaké jiné možnosti má dnes starý člověk k tomu, aby vyjádřil svůj názor k podobné anketě, než že využije elektronický mediální prostor; případně na svůj názor upozorní participanty podobných anket? Mám snad čekat až na dobu, kdy se na politické scéně objeví politický subjekt, který programově bude výchovu k vlastenectví prosazovat a který bude mít naději, že v prostředí, které se nazývá demokratickým a liberálním (od latinského "libertas"), bude mít šanci své programové cíle naplňovat? Abych se něčeho takového dočkal, tak bych k tomu potřeboval ještě jeden život; ten mi při završování deváté dekády života Osud jistě neposkytne.
Vyjádřím se k otázce přepisování, překrucování , interpretaci dějin a k poučení dějinami; k evropanství, k nevědomosti dětí o zločinech komunismu a srpnu 1968; tedy k těm součástem výchovy k vlastenectví, o nichž hovoří oni intelektuálové; bez kterých opravdová výchova k vlastenectví , což je podle T. G. Masaryka "láska k národu", nemůže zřejmě existovat.
Podle Václava Klause je "historie po tolikáté přepisována", Martin Stropnický hovoří o "překrucování dějin", Jiřina Šiklová říká, že "interpretace faktů v učebnicích dějepisu se přepisovala ještě častěji". Ministryně školství chce vychovávat školáky k "poučení z prožitých dějin", senátorka Eliška Wagnerová jen konstatuje, že "historie na "některých školách (včetně gymnázií) končí rokem 1945".
Přečtení ankety mne znovu utvrzuje v názoru, že téma "vlast", "vlastenectví" by si vyžádalo obšírnou diskuzi; diskuzi podobnou té, která v třicátých letech minulého století probíhala na téma "smysl českých dějin". Tehdy se do diskuze zapojili významní politikové, včetně hlavy státu, historikové, filosofové. Myslím, že ona diskuze o onom základním pojmu, na kterém spočívala i identita národa, který po třech stech let své historie měl svůj samostatný stát, byla přínosná. I dnešek by podobnou diskuzi vyžadoval; teprve poté, kdy by se intelektuální a vlivná většina národa shodla na jednotném, či alespoň shodném názoru na pojmy "vlast", "vlastenectví", bylo by smysluplné vést diskuzi o tom, jak k vlastenectví vychovávat národ. Také by bylo třeba vyjasnit, kdo a jak povede onu výchovu k vlastenectví, jakou roli bude, či měl by, hrát stát, případně další veřejné i soukromé subjekty.
Nechci posuzovat, nakolik jsou dotazovaní vůbec jednotní v názoru na to, co pro ně představuje pojem "vlast", zda vůbec existuje něco takového, co představuje psanou historii národa a co lze tedy přepisovat či interpretovat. Jsem zajedno s názorem českého historika Josefa Pekaře, že jsme jako národ spoutáni od staletí nejen jazykem a půdou, tedy vlastí fyzickou, ale i "tradicí dějinnou, poutem společných osudů, vědomím, že každé generaci je třeba řešit za okolností změněných a přece v jádře podobných tytéž problémy, tj. péči o zachování vlastní bytosti", tedy vlastí duchovní.
Když jsem svého času vedl s jedním českým intelektuálem debatu na téma "vlast", odpověděl mi tento muž, že Československo za svou vlast nepovažoval, protože byl v československé éře za politické názory vězněn. Bohužel, nedozvěděl jsem se, zda by tento muž, podléhající branné povinnosti, byl ochoten vzít do ruky zbraň, aby zemi bránil v případě jejího napadení. Či zda by tuto zbraň neobrátil proti svému státu či nechoval se stejně jako ti občané, kteří se postavili proti své vlasti do tak zvaného "třetího odboje"; kteří jsou dokonce vyznamenáváni za to, že "spolupracovali se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…" (zákon 262/2011Sb), byť se tyto "demokratické" státy chovaly vůči československému státu nepřátelsky, plánovaly jeho zničení či "jen" dobombardování do "jeskynní éry".
Onen muž se k pojmu "vlast" postavil přesně v duchu myšlenky, kterou vyslovil K. Marx ve své "Komunistickém manifestu", že "dělníci nemají vlast". Tuto myšlenku pak Marxovi apologeti Trockij a Lenin interpretovali dokonce tak, že v době, kdy jejich vlast byla ve válce s Německem, osnovali revoluci, jež svrhla cara a zřídila stát, který měl jejich představy realizovat. A trvalo další téměř čtvrt století, než Stalin, jejich nástupce, se postavil do čela země přepadené Německem a nazval válku, která byla jeho zemi vnucena, válkou "vlasteneckou".
Nechci ani posuzovat, zda se náležitě snažíme uchovávat a kultivovat onu "fyzickou vlast", tedy přírodu a materielní podmínky našeho života, jež tvoří základ našeho pobytu na této Zemi; o jazyku už nehovořím vůbec, když pozoruji, jak je "zahnojován" cizími jazyky a jejich zkomoleninami, aniž na to kdokoliv z odpovědných reaguje.
Přiznám se, že nevím, která historie je přepisována. Možná, že mi to uniklo, ale nevím, zda historie českého národa za plynulých osmdesát let byl někým napsána, aby teď ono napsané, mohlo být přepisováno? Soudím, že hlavním povolancem, který by měl popisovat historii národa, a který jediný má právo vnášet do tohoto popisu korektivu, tedy jej "přepisovat", je historická věda. Kdo jiný, než historická věda, by se měl zabývat zkoumáním a popsáním oné dějinné tradice, oněch společných osudů národa? Zdůrazňuji, že by to měla být historická věda, nikoliv jednotliví historikové a politikové, jak se to děje v naší zemi. V současnosti se na příklad dovídám, že český historik Jan Tesař, a po něm režisér, scénárista a divadelní autor Petr Zelenka, přepisují jednu etapu národní historie tak, že přisuzují prezidentu Benešovi roli " objednavatele mnichovského diktátu" ze září 1938 (Týdeník rozhlas, 50/2015). Je toto oním "přepisováním" historie, kterou má na mysli třeba bývalý prezident Klaus?
Tady je na místě připomenout stanovisko velké skupiny francouzských historiků, kteří už před lety vyslovili názor, že "ve svobodném státě nepřísluší ani parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu". Jestlipak si to uvědomuje jeden ze signatářů, a možná také ze spolutvůrců, ostudného zákona o protiprávnosti komunistického režimu (zákon 198/93Sb), tedy jeden z respondentů Dany Braunové, Václav Klaus? Když si stěžuje, že je historie "přepisována"? Uvědomuje si V. Klaus, že na onom zákoně, který exemplárně narušil ty zásady, jež vyslovili francouzští historikové, je jeho podpis? Uvědomuje si, že historie národa z období let 1948-1989 byla oním zákonem deformovaně a v podstatě jen polopravdicky popsána a že je třeba na prvním místě onu deformaci odstranit, aby bylo možno přistoupit k pravdivému popsání důležité etapy národní historie?
Jen taková historická věda, která onu dějinnou tradici, ony společné osudy, bude objektivně zkoumat a popisovat, může poskytnout všem těm, kteří mají národ vychovávat k vlastenectví, materiál permanentně "nepřepisovaný" a správně "interpretovaný". To samozřejmě nesmí znamenat, že historiografie bude stát na místě a nebude se obohacovat novými poznatky, nikoliv spekulacemi či ideologicky a politicky formulovanými měřítky. Požadavek na to, abychom my všichni měli, včetně vychovatelů mladé generace, k dispozici nepřepisovanou historii, není jen dnešním požadavkem; požadavek byl aktuelním už před dvěma tisíciletími. Pokud by to nebylo aktuálním tématem na počátku našeho letopočtu, pak bych si neuměl vysvětlit, že jeden z nejznamenitějších mužů antiky, Marcus Tullius Cicero, nabádal v jedné své lekci, kterou dával rétorům, aby dbali prvního zákona historie: "Nebát se žádné pravdy, bát se jakékoliv lži, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti"? Myslím si, že onen zákon, jak jej formuloval Cicero, platí i dnes.
Chci obrátit pozornost čtenáře mých řádků na onu druhou polovinu věty. Aby byla historie popisována bez jakéhokoliv stínu zloby, bez jakéhokoliv stínu nespravedlivosti. Tady se mi totiž onen, mnou vzpomínaný zákon, jeví jako exemplární případ porušení onoho prvního zákona historie. V podstatě totiž nejen kodifikuje popis historie národa v období čtyřiceti let 1948-1989; představuje také politické zadání; představuje politické zadání, a to jak pro práci historiků, tak i pro vychovatele národa k vlastenectví. Nebyl to jeden ze signatářů onoho zákona z roku 1993, který řekl, že je to zákon, podle kterého mají i učitelky vědět, jakou historii mají učit školáky?
Tvůrci a schvalovatelé onoho zákona nebyli, podle mého soudu, motivováni snahou "nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti"; byli naopak motivováni touhou po odplatě, byli motivováni touhou po pomstě; tedy motivy, jichž zdrojem nemůže být nic jiného, než nenávist, byť tato nenávist nalézá svou realizaci pod pláštíkem "pravdy a lásky". Tento zákon je to svou podstatou zákonem odvety - "lex talionis". Odkud se ona nenávist vzala? Toť otázka. Osobně si myslím, opíraje se i o svou vlastní životní zkušenost, že kořenem této nenávisti byla závist. Vždyť invidiae finis est odium (Plinius mladší).
Pro konstitující se třídu neokapitalistů, deroucích se k podílu na získání národního majetku, jenž byl nabídnut v "dražbě", k prodeji či k rozkradení, bylo v daných podmínkách jednodušší, než obžalovat a soudit konkrétní viníky zločinného jednání a osoby odpovědné za konkrétní zločinné jednání, využít cestu politické moci; tu získali využitím či zneužitím oprávněných tužeb lidu na změnu poměrů, jež z mnoha, často velice oprávněných důvodů, se "zajídaly"; sáhlo se po osvědčené metodě "kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti" a ve jménu boje proti "komunismu" byla de iure ostrakizována obrovská část onoho "lidu"; současně s tím byla ostrakizována celá etapa národní historie; ta jistě obsahovala kromě činů žalovatelných a odsouzení hodných, tedy "zločinů", i činy kladné, tedy "dobročiny".
A stejně, jako se za časů Marxových se "ke svaté štvanici proti strašidlu komunismu" spojily všechny "mocnosti staré Evropy", se k této "štvanici", dnes už poraženého a hodícího do ringu "ručník" "komunismu", spojily všechny chamtivé, a po "krvi" poražených žíznící, síly. Samozřejmě tyto síly, které se draly cestou politické moci k vládě nad majetky, už byly poučeny historií a vedly svůj boj pod hesly boje za svobodu, demokracii, lidská práva.
Že nebyly uspokojeny dostatečně, lze dedukovat i z vyjádření některých činitelů, v jejichž osobách se spojuje ekonomická moc s mocí politickou. Jestli na příklad pan Babiš, v jehož osobě se personifikuje ono spojení ekonomické a politické moci, dnes soudí, že "sametová revoluce" nesplnila očekávání, aniž definuje, čí a jaká očekávání to byla a jaká byla podstata oněch očekávání, tak lze z jeho slov vycítit nespokojenost oné třídy neokapitalistů s tím, kam jeho třída dovedla společnost po čtvrtstoletí nového experimentu sociálního inženýrství, zvaného "restaurace kapitalismu".
Konec 1. části.