Listopad 2015

VZPOMÍNKY RUSKÉHO GENERÁLA A.M.MAJOROVA NA INVAZI ROKU 1968. 2.ČÁST

1. listopadu 2015 v 13:00
VZPOMÍNKY RUSKÉHO GENERÁLA A.M.MAJOROVA NA INVAZI ROKU 1968, 2.ČÁST

Podle generála Majorova prohlásil Náčelník Generálního štábu SSSR Zacharov na jakési závěrečné poradě u ministra Grečka, kde byly vyslechnuty doklady jednotlivých velitelů o připravenosti k invazi: "Velení ozbrojených sil je mnohokrát zdvojeno. Generálními štáby zemí Varšavské smlouvy je vše odsouhlaseno". Grečko na závěr porady říká: "Pohotovost ke vstupu vojsk -20. srpna. Vyhlašuji "Č" (přechod hranice ČSSR) 23 hodin 20. srpna. Den vstupu vojsk -21.srpna 1968. Signál "Č" - "Vltava-666". Podle ruské verze Wikipedie bylo datum vstupu vojsk na území ČSSR určeno na večer 20. srpna, kdy mělo proběhnout začít zasedání Předsednictva ÚVKSČ .
Bez komentáře ponechávám tvrzení, že něco bylo "generálními štáby zemí Varšavské smlouy" odsouhlaseno.
Sjednocení se na určení data a hodiny a data, kdy byla zahájena invaze, je, i po přečtení knihy Majorova, obtížné už také proto, že není ujednoceno, v jakém čase jsou v různých pramenech časy udávány.Jaký čas to byl? Středoevropský, Středoevropský letní, Moskevský, GMT?
Když jsem v roce 1995 shromažďoval podklady ke svým článkům, jež jsem o výsadku na letiště Ruzyně shromažďoval, tak jsem došel k závěru, že výsadek, který byl klíčovou částí invaze, byl zahájen 20. srpna 1968 ve 20:52 hodin GMT. V tomto čase přistál na letišti Ruzyně sovětský vojenský letoun; měl registrační číslo 11604 a obdržel od služby řízení letového provozu tak zvanou "pořadovou" 89. Původně byl pro přílet tohoto letoun podán plán na 18:30, tento čas byl pak změněn na čas 20:30. Fakticky se přílet opozdil o 22 minut, což nebyl považováno za nic neobvyklého. Z tohoto letounu se pak "vyklubalo" mobilní velitelské stanoviště, ze kterého se uskutečňovalo velení přilétávajícím letounům a odkud tedy bylo veleno celé operaci obsazení mezinárodního letiště Praha Ruzyně. Podrobněji o tom píšu v knize "Rozhovory o letectví. A nejen o něm." (knihovnicka.cz, Brno, 2014).
Generál Majorov přirovnává akci invaze ke kroku Gaia Julia Caesara z 10. ledna 49 před Kristem, kdy tento v čele asi 5000 mužů tvořících XIII. legii překročil řeku Rubikon; ta tehdy tvořila severní hranici římského státu a Caesar tím de facto zahájil občanskou válku. Majorov píše: "Rubikon byl překročen 21. srpna 1968….Operace byla provedena- v strategickém smyslu - jediným rázem, odvážně a organizovaně".
S tímto hodnocením korespondují i vyjádření několika dalších sovětských generálů. Ačkoliv si velice vážím těch bojových výsledků Rudé armády, které vedly nakonec k rozdrcení a zničení Wehrmachtu, tak musím říct, že to, co jsem si přečetl z oněch výroků dalších sovětských generálů, jimiž hodnotí operaci invaze Československa, musím napsat, že jejich slova nemohu označit jinak, než jako chvastounství, které nemá nic společného s objektivním a střízlivým hodnocením celé této operace, jež by bylo hodno ruských generálů.
Slovo "operace je odvozeno od latinského "operatio", což znamená "pracování, práce; výkon, dílo;zřízení". Znamená také "souhrn sesouhlasených a vzájemně spolu spojených co do cíle, času a místa bojových činností vojsk, letectva, námořnictva, jež jsou prováděny podle jediného plánu" (Словарь иностранных слов, Русский язык, Москва, 1984).
Akce vojsk, které se zúčastnily invaze Československa v srpnu 1968 jistě byly vojenskou operací; maximálně jim však lze přiznat statut transportní operace, nikoliv operace bojové. Chyběl zde totiž jeden podstatný element, aby tato operace získal přívlastek "bojová: chyběl zde nepřítel, který by obdržel úkol této operaci bránit i za cenu použití zbraní. Ani v Rusku nebyl operaci přiznán statut "bojové činnosti", proto ani účastníkům nebyl přiznán statut, který přísluší jiným osobám, jež se zúčastnily bojové činnosti.
V roce 2013 byl na stránkách elektronických novin "Stoletije"uveřejněn ve dvou částech článek Valerije Panova "Šli do války…", a diskuze k němu. Z článku vyplývá, že veteránům operace "Dunaj" není přiznán statut účastníků bojové činnosti. Kromě jiného je tam citován i výrok Ministerstva obrany RF a výrok generála Bulgakova.
Generál Vladimír Bulgakov, svého času velitel Severokavkazského vojenského okruhu a velitel Dálněvýchodního vojenského okruhu, později zástupce Vrchního velitele Pozemních vojsk RF, prohlásil o operaci "Dunaj-68" toto:
"Má-li být operace zhodnocena s vojenského hlediska, tak byla provedena skvěle. Jen se podívejte, jaké množství vojsk bylo uvedeno do pohotovosti, včetně vojsk spojeneckých. Jak odborně (gramotně) byla operace naplánována a v nejkratších možných lhůtách provedena! Invazní armády nebyly prostě očekávány. Když se zorientovali a pochopili , oč jde, bylo už pozdě. Vojska byla připravována od května, avšak ani jedna rozvědka nedala hlášení, že připravujeme bitvu. Důsledkem toho bylo to, že došlo k minimálním ztrátám, za což patří díky a pochvala těm, kdo operaci veleli. Jak geopolitické, tak i vojenské cíle, byly dosaženo při minimálních ztrátách. Taková operace nemá obdobu".
Velitel skupiny "Alfa" KGB SSSR. Hrdina Sovětského svazu, generál major v záloze Gennadij Zajcev (v roce 1968 vedl skupinu 7. správy KGB SSSR) říká: "Jak je možné, že se podařilo obsadit nikoliv tu nejmenší evropskou zemi v nejkratší možné lhůtě s nejmenším ztrátami? Značnou roli v takovém vývoji událostí sehrálo neutrální postavení československé armády. Hlavní příčinou toho, že došlo k tak malému počtu obětí, však bylo chování sovětských vojáků, kteří projevili udivující sebeovládání."
Dnes, v roce 2015, se znovu, už po několikáté, ptám: jak je vůbec možné hodnotit podobným způsobem vojenskou akci, která skutečně nebyla ničím jiným, než přesunem velkých uskupení pozemních vojsk a letectva na území spřáteleného spojeneckého státu, jehož armáda nebyla nikdy připravována na to, že by měla být schopna čelit invazním armádám spojeneckých států; navíc když obdržel rozkazy z nejvyšších velitelských míst státu, nejen nestavět se invazním vojskům na odpor, ale spolupracovat s nimi. Jen člověk zahleděný do sebe ve své domýšlivosti a nadutosti, jen člověk přesvědčený o své jakési výjimečnosti a nadřazenosti, se může vysmívat armádě svého spojence, ve které po desetiletí byla jedním z hlavních výchovných cílů výchova k přátelství a spojenectví se Sovětskou armádou, že tato armáda neočekávala "úder do zad", že se nedokázala rychle zorientovat a postavit na odpor, když navíc obdržela rozkaz nestavět se invazním vojskům na odpor. Stejně povýšenecky se mohli v roce 1938 chvástat generálové Wehrmachtu, že se jim podařilo beze ztrát obsadit československé vojenské pevnosti, když držící je v rukou jednotky československé armády obdržely rozkaz je opustit a předat Wehrmachtu!
Jestli v době španělské občanské války se zrodil pojem "pátá kolona", pak invaze do Československa byla klasickým příkladem využití tohoto fenomenu.
Když jsme v roce 1995 uzavíral svůj článek pro magazín "Letectví a kosmonautika", tak jsem napsal: "Je jistě věcí sovětského-dnes ruského- velení, zda bude na příkladu akcí vojenského výsadku na letiště Ruzyně v srpnu 1968 učit a vychovávat své vojáky, pěstovat své bojové tradice, pyšnit se jimi, vydávat je za vzor dovednosti a vojenského umění. V tom jim nikdo bránit nemůže. Jestliže však budou v takové sebechvále pokračovat, může to u soudných lidí vzbudit jen shovívavý úsměv. Obdiv však nikoliv!" (L+K 20/95, str. 62).
Uvedu ještě další příklad. Osobně jsem znal jednoho z členů této "páté kolony", plukovníka Eliáše, velitele leteckého oddílu ministerstva vnitra a osobního pilota prezidenta; jakou úlohu plnil při přípravě leteckého desantu na letiště Ruzyně, jsem se dozvěděl až v roce 1995, když jsem shromažďoval a studoval materiály pro svůj článek do časopisu "Letectví+kosmonautika"; tedy v době, kdy už Mirek Eliáš byl po smrti. V době invaze byl však ještě členem komise, kterou jsem vedl a která vyšetřovala nehodu letadla OK-WAI v Kanadě; neměl jsem nejmenší tušení o jeho úloze v přípravě a při realizaci sovětského výsadku a uchvácení letiště Ruzyně. Považoval jsem jej za čestného člověka, výborného letce a leteckého fandu. Do dnešního dne se nemohu zbavit pocitu, že jeho sebevražda, kterou ukončil svůj život později, nebyla ničím jiným, než důsledkem tlaku jeho svědomí.
Mé hodnocení, že operace vojsk některých států Varšavské smlouvy roku 1968 v Československu, byla sice operací vojenského charakteru, plánovali a uskutečnili ji vojáci, nebyla však operací bojovou, je podepřeno i stanoviskem nejvyšších orgánů velení ruské armády. Odkazuji na článek "Они шли на войну…(часть 2)", Ветераны операции «Дунай» (1968 г.) участниками боевых действий не признаются, Валерий Панов 22.08.2013 ("Šli do války…2.část". Veteránům statut účastníků bojových akcí se nepřiznává, Valerij Panov.)
Vydavatel knih, který povedl její odbornou revizi, upřesnil v poznámce, že "formálně podléhala Střední skupina Sovětských vojsk (SSkSV) velení ČSLA a v případě války by byla součástí Čs. frontu, prakticky se však nezřídka chovala autonomně".
Být "součástí Čs. frontu" v případě války, vůbec nepředurčuje, kdo by tomuto frontu v případě války velel. V době Velké vlastenecké války se názvy frontům přidělovaly mnohdy bez ohledu na jeho složení. Z poslední doby je znám příklad, kdy si Ukrajinci přisvojují prvenství osvobozování Osvětimi jen proto, že tento tábor osvobozoval Ukrajinský front. Na příklad Rus Ivan Stěpanovič Koněv velel 2. Ukrajinskému frontu a jako velitel 1. Ukrajinského frontu ovobozoval Prahu v květnu1945.
Autor knihy,a spolu s ním i překladatel do češtiny a blíže neurčení odborníci, kteří prováděli revizi knihy před jejím vydáním, prokázali i v dalším případě neznalost až lajdáckost při své práci, když uvedli, že "38.motostřelecká divize měla štáb v Novém Mýtě…" I generál Majorov ve svém hlášení o průběhu invaze uvádí, že se mu velitel 48. msd hlásil "z prostoru severovýchodně od Nového Mýta" (str. 235).
Jde zřejmě o nepřesné uvedení zeměpisného místa. Nebylo to náhodou Vysoké Mýto? I znamenitý «Атлас мира», vydaný v roce 1954 v Moskvě, uvádí na mapě č. 128 obec Высоке-Мито (128, Б-5). Název Nové Mýto má lokalita v Bezděkově nad Metují. Pohled na mapu ukáže, že v takovém místě by se stěží umístila rota vojáků, tím méně pak štáb motostřelecké divize. V "Seznamu poštovních směrovacích čísel" takové místo s názvem "Nové Mýto", kde by byla pošta, uvedeno není. Na druhé straně se pod čarou na stránce 235, správně uvádí, že město Vysoké Mýto bylo sídlem velitelství 48. motostřelecké divize.
Co říci závěrem? Kniha ruského, dnes již zesnulého, generála Majorova, přináší jistě celou řadu zajímavých informací. Při jejím čtení či studiu je třeba projevit maximální obezřetnost. Jestli současný ministr obrany Martin Stropnický říká ve vzpomínané anketě Magazínu Právo z 24. října 2015, že "vlastenectví nemůže být postaveno na zaslepeném vychloubání a překrucování dějin", pak i zde platí, že kniha může být poučná i z této stránky. Neboť už staří Římané ústy jednoho ze svých největších básníků Ovidia říkali, že "fas es et ab hoste doceri", tedy že "je vhodné nechat se poučit i od nepřítele" a při vědomí toho, že se Římané touto zásadou řídili velmi intenzivně a proto také jejich říše přetrvala mnoho staletí, pak i naši vojáci, včetně našich generálů, by se měli učit i od dnešních našich, byť jen virtuálních nepřátel, či ne-přátel, tedy i od ruského generála, který v osudech naší vlasti i v osudech jejích vztahů k Rusku, sehrál roli nikoliv nevýznamnou.
A jestliže naše ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová slibuje, že povede naše školy k tomu, aby hledaly "poučení z prožitých dějin", pak by jistě slušelo, aby historiografie, která jim k tomu bude poskytovat materii, byla psána lidmi, respektujícími, opět zase římskou zásadu, formulovanou Markem Tulliem Ciceronem: "Cožpak není známo, že prvním zákonem historie je bát se jakékoliv lži, nebát se žádné pravdy, nepřipouštět ani stín zloby, ani stín nespravedlivosti"?

VZPOMÍNKY RUSKÉHO GENERÁLA A.M.MAJOROVA NA INVAZI ROKU 1968, 1.ČÁST

1. listopadu 2015 v 12:52 | VETERANUS
VZPOMÍNKY RUSKÉHO GENERÁLA ALEXANDRA MICHAJLOVIČE MAJOROVA NA INVAZI ČESKOSLOVENSKA V ROCE 1968
V roce 1991 jsem publikoval v Listech, ve dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, článek s názvem "Myslí už sovětští generálové nově?" V článku jsem se, kromě jiného, ptal, zda mají nějaký význam pro devadesátá léta XX. století vzpomínky na události z doby před více než dvaceti lety. Měl jsem tím na mysli vzpomínky na dobu před i po invazi vojsk některých členských států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.
Téměř po dvaceti pěti rocích bych tuto otázku mohl položit opět. Tuto svou otázku bych dnes rozšířil a adresoval ji i českým činitelům. Ptám se: mají význam nejen vzpomínky, ale má také nějaký význam, ideologií "antikomunismu" nezatížené, studium okolností přípravy a provedení invaze československého území armádami a letectvem členů Varšavské smlouvy?
Bez váhání odpovídám: má. Když jsem si přečetl v Magazínu Práva z 24. října 2015 názory některých veřejných činitelů, cituji jen některé, "historie je po několikáté přepisována" (V. Klaus), "budu usilovat "o poučení z prožitých dějin" (Kateřina Valachová), "děti téměž nic nevědí o srpnu 1968…vlastenectví nemůže být postaveno na překrucování dějin" (M.Stropnický), "historie na některých školách končí rokem 1945" (E.Wagnerová), "interpretace faktů v učebnicích dějepisu se přepisovala ještě častěji" (J. Šiklová), tak jsem se ve svém přesvědčení jen utvrdil. Tím trochu předbíhám.
Podnět k rozšíření této otázky mi dala četba knihy "Invaze. Československo 1968"; tu v roce 2014 vydalo nakladatelství Mladá fronta. Kniha je českým překladem ruské knihy Vladimira Vedraško, v níž autor zpracoval vzpomínky jednoho ze sovětských generálů, Alexandra Michajloviče Majorova; ten se, v čele svěřené mu vševojskové armády, podílel na oné invazi a po několik roků po invazi velel tak zvané "Střední skupině sovětských vojsk"; velitelství skupiny bylo umístěno v Milovicích. Na knize se, vedle překladatele Pavla Weigela, podíleli i nejmenovaní odborníci, kteří provedli "odbornou revizi s cílem odstranit nepřesnosti a chyby vzniklé v důsledku neznalosti dobových čs. reálií", jak se píše na obálce knihy. Nepřímo mi četba knihy umožnila přesvědčit se i úrovni "odbornosti" lidí, kteří odbornou revizi prováděli. Poznamenávám, že, nemaje k dispozici ruský originál knihy, nemohu posoudit, v jaké míře jsou chyby, které v knize nalézám, chybami autora vzpomínek nebo chybami překladatele či oněch odborníků, kteří prováděli revizi knihy.
V kontextu s onou knihou jsem si prostudoval relevantní informace ve Wikipedii, též interview, které médiu "Art of War" poskytl velitel výsadkových vojsk Lev Nikolajevič Gorelov; výsadková vojska pod jeho velením plnila úkoly invazní operace v Praze; a to včetně zatčení a odvlečení mimo hranice státu předních činitelů KSČ a vládních struktur.
Pokusím se vyjádřit některé své připomínky ke knize. Učiním to tak, že uvedu některé citace z knihy a svůj komentář či připomínky k nim. Mé komentáře jsou psány kurzivou.
Své vzpomínání začíná generál dnem 12.dubna 1968. "Varianta vojenského zásahu do věcí Prahy byla ve vedení SSSR posuzována v průběhu celého roku 1968", píše se v příslušném článku Wikipedie.
Onoho 12. dubna 1968 už vývoj politických, případně vojensko-politických poměrů, v Československu dělal "vrásky na čele" příslušným vojenským a politickým orgánům Sovětského svazu několik měsíců předtím.
Podle ústních informací jednoho z funkcionářů sovětských leteckých armád, které se invaze zúčastnily, či s jejichž účastí se počítalo, bylo už počátkem února 1968 pozváno pět funkcionářů oné armády do Moskvy, aby tam v prostorách Generálního štábu zpracovávali dokumentaci k oné operaci. Mému příteli, zesnulému generálu Emilu Hájkovi, to sdělil jeden z jeho známých sovětských důstojníků; generál Hájek se s oním sovětským důstojníkem znal z doby svého studia na "Vorošilovce". Poznamenávám, že ona "pětka" byl zřejmě jakýsi metodický standard uplatňovaný podle Sovětů i u nás. V podobné "pětce", kterou tvořil velitel armády, jeho NŠ, náčelník operačního oddělení, náčelník týlu a hlavní letovod-"šturman" armády, jsem v roce 1963 pracoval na GŠ na tak zvané "ostré" dokumentaci, tj. na přípravě písemných bojových rozkazů pro první den eventuelní války.
13. května roku 1968 byl generál Majorov, velitel 38. invadující armády, seznámen ve Lvově u nadřízeného svého velitele s "mapou-rozkazem", na níž bylo napsáno: "… k invazi 38. armády do ČSSR s cílem potlačit a v případě nutnosti zničit kontrarevoluci na jejím území".
Z takové formulace si, bohužel, čtenář nemůže udělat úplnou představu o tom, co bylo od velitele armády požadováno. Byl stanoven cíl invaze. To je však málo z toho, co by měl velitel armády znát, je-li o něho požadováno něco podobného. Co říkal text na místě oněch třech teček?
Sám Majorov se podivuje nad způsobem, kterým mu byl rozkaz vydán. Každý, kdo je seznámen se sovětskou metodikou práce velitelů a štábů při organizaci bojové činnosti, poznává už z těchto slov, že jsou zde porušeny všechny základní principy této metodiky. Ani samotný autor není schopen nám příčiny takového postupu objasnit. Vždyť, podle jeho slov, měli, jak vrchní velitel ozbrojených sil Sovětského svazu, případně vrchní velitel armád Varšavské smlouvy, jež invazi vykonávaly, tak i ministr obrany SSSR, dost času na to, aby "rozpracovali a stanovili podřízenému veliteli armády úkoly" a nemuseli použít způsob, který se používá jen "zřídka a to při jasně stanovených a přísně omezených vojenských úkolech". To, kromě jiného, mohlo svědčit o tom, že ve vrcholných orgánech politického vedení Sovětského svazu, se jen obtížně rodila jasná představa o tom, co se vlastně v Československu děje a nakolik vývoj v této zemi by mohl ovlivnit stav soupeření obou bloků, jinak také nazývaný "studená válka". Musíme si uvědomit, že uplynulo šest roků od rozuzlení Kubánské raketové krize; lze se domnívat, že ještě nebyla náležitě a do všech důsledků vyhodnocena krize, která ohrožovala svět, Sověty, i státy jimi vedené v době oné krize. Muselo se rovněž brát v úvahu i to, jak na důsledky eventuelních akcí v Československu bude reagovat druhá strana.
O tom, co přecházelo vytvoření oné "mapy-rozkazu", se můžeme, my čtenáři, spolu s autorem vzpomínek, jen dohadovat. Už v tomto místě knihy se ukazuje omezenost informační hodnoty knihy. Kniha poskytuje jen pohled, v podstatě velice omezený pohled, jednoho z velitelů zúčastněných armád; celý kontext událostí mu nemohl být znám, protože nebyl účastníkem rozhodování na nejvyšších místech. Pro čtenáře, který by očekával, že mu kniha vysvětlí genesi podobného zásadního politicko-vojenského rozhodování, tak kniha sice poskytne "mnoho dříve nepublikovaných informací", jak se píše na obálce knihy, ale nic více. Komplexní informační a naučnou hodnotu nemá.
Každý, kdo zná metodiku přijímání rozhodnutí v armádě Sovětského svazu ví, že vypracování rozkazu, byť by rozkaz měl jakoukoliv grafickou podobu, se nachází až na konci řetězce, jemuž se říkalo "organizace bojové činnosti". O tom, co předcházelo, v jakém časovém rámci se to dělo, o věcné náplni toho, co předcházelo, se lze na základě vzpomínek velitele 38. sovětské armády z roku 1968 jen dohadovat, spekulovat, vytvářet hypotézy. A lze se také oprávněně ptát, jaký vůbec má smysl zveřejňování podobných, viděním jednoho člověka, byť vedeného upřímnou snahou nic nezatajovat, omezených , vzpomínek? Může to vést k nějakému smysluplnému ponaučení, aby i tato část historie se pro člověka XXI. století mohla stát oním ciceronským "svědectvím času, světlem pravdy, učitelkou života" ( "testis temporum, lux veritatis, magistra vitae")? Nebo je to jen jedním z propagandistických nástrojů, který má vyvolat dojem, že už nic novým generacím i pamětníkům oněch událostí není zatajováno, že už nic není zkresleně interpretováno?
Nepochybuji o upřímnosti slov generála, kterému byl zadán tímto, ne zcela obvyklým, jak on říká "zřídka kdy požívaným způsobem", úkol, jenž pro něj mohl znamenat vstup do skutečné války, že se jej "zmocnily zneklidňující myšlenky", že mu "po zádech přeběhl mráz"? Musím se však podivovat tomu, že jednou z obav, které jeho mysl zneklidňovaly a které vyvolávaly "mráz" na jeho zádech, byly obavy z překračování hřebene Karpatského pohoří divizemi, které podléhaly jeho velení.
O tom generál píše: "Pro Ruskou říši byly Karpaty vždy důležitou hranicí; vyžadovaly, kromě jiného, "zvláštní úsilí při přechodu ruských vojsk do západní a jihozápadní Evropy".
Generál se vyjadřuje tak, jak se snad mohli vyjadřovat sovětští a českoslovenští velitelé v roce 1944, kdy obdrželi rozkaz jít na pomoc Slovenskému národnímu povstání a stáli před úkolem překonávat karpatský hřeben, jenž bránil zkušený a ostřílený Wehrmacht. Ale proč by takové obavy musel mít on v roce 1968? Tedy v době, kdy tato část karpatského hřebene byla už součástí území Ukrajiny, tedy Sovětského svazu? Tedy v době, kdy jeho armády při přechodu hřebene Karpat se pohybovaly na vlastním území a nehrozilo jim jakékoliv nebezpečí ze strany nepřítele, který by přechodu hřebene bránil. Karpatský hřeben jako geografická součást bývalé Podkarpatské Rusi, která do roku 1939 byla součástí Československé republiky a v roce 1946 se stala součástí SSSR, mohl snad být pro vojska generála Majorova komunikační, nikoliv vojenskou překážkou, v důsledku možná špatného stavu komunikační sítě; přesunujícím armádám nestál, stejně jako v průběhu celé, tak zvané "Operace Dunaj", však v cestě nepřítel, který by měl rozkaz klást pohybu armád vojenský odpor. Těžko lze proto pochopit obavy generála Majorova, když ona geografická překážka, v podobě horského hřebene, jistě nevyvolávala pochyby o dvanáct roků předtím maršálu Žukovovi, když realizoval operaci na potlačení nepokojů v Maďarsku; Žukov nakonec dostal za provedení operace čtvrtou Hvězdu Hrdiny Sovětského svazu; jistě ale toto vyznamenání nebylo zdůvodňováno tím, že musel překonávat obtíže při přechodu hřebene Poloninských Karpat; proč by měla být překážkou jeho armádám generála Majorova?
Srpnové invazi přecházel jistý "nácvik" v podobě velitelsko-štábního cvičení "Šumava". Jeho se zúčastnil velitel 38. armády generál Majorov jako velitel předurčený vzpomínaným "rozkazem-mapou". V rámci tohoto cvičení byla tak generálovi poskytnuta, pravděpodobně v celé válečné historii ojedinělá možnost, provést, nikloiv jen "nácvik", ale velitelský průzkum prostoru, v němž měl, podle rozkazu, který obdržel dva měsíce předtím, vojenskou silou své armády "potlačovat, v krajním případě zničit" kontrarevoluci. Měl také možnost seznámit se s vojenským výcvikovým prostorem "Libavá". A tady se autor ve svých vzpomínkách dostává na pole, jehož neznalost, spolu s neznalostí vojenské historie vlastní země a s nedbalostí českých odborníků, kteří knihu revidovali, udivuje. Generál píše:
"Polygon Libavá leží přibližně 30-40 km jihozápadně od Olomouce…táhne se od severovýchodu na jihozápad ze severní Moravy do Čech…právě zde v roce 1805 vedli vojáci knížete Pjotra Bagrationa úporné boje s Muratovou jízdou a Davoutovou pěchotou…zde kapitán Tušin se svou baterií udatně vzdoroval Francouzům…"
Toto tvrzení je v rozporu se skutečností. Ve skutečnosti se polygon Libavá nacházel východně až severovýchodně od Olomouce; hranice polygonu leží cca 60 km na východ od hranice mezi Moravou a Čechami (již tehdy neexistující hranice mezi Moravou a Čechami probíhala někde v prostoru Moravské Třebové); že by se tedy polygon Libavá prostíral až do Čech je nesmysl; boje, které vedli vojáci Bagrationa ve válce s Napoleonem v roce 1805 s Muratovou jízdou a Davoutovou pěchotou, neměly s prostorem Libavá nic společného; ony boje, které vylíčil Tolstoj ve své knize "Vojna a mír", se odehrály cca 150 km na jihozápad odtud, na území dnešního Dolního Rakouska, u dnešní silnice číslo E59, severně od města Hollabrünn (236 m n.) a to u osad Schöngraben a Guntersdorf; právě u osady Schöngraben se odehrál 4.11.1805 (tedy měsíc před bitvou u Slavkova) boj Tušinovy baterie s Francouzi; tento boj byl součástí "Ulmsko-olomouckého pochodového manévru Kutuzova v roce 1805", při něm francouzská vojska postoupila 8.11.1805 až k Brnu (podle některých pramenů až k Vyškovu); jedna část francouzských vojsk pod velením Bernadotta postoupila až k Jihlavě. To jsou skutečnosti, které by sovětský generál znát měl!
Prostor Libavá, kde se také nacházela cílová plocha pro bombardování s IL-28, znám dobře. Sám jsem mezi 23.5.1958 až 9.6.1960 tam provedl 18 cvičných bombardování s cvičnými betonovými i ostrými bombami, z výšek 200 až 8000 metrů. Posledním z nich bylo bombardování z výšky 200 a 400 metrů 9.6.1960 před zrušením bombardovací divize. Vždy jsem startoval z letiště Přerov, jež mělo, na rozdíl od letiště Olomouc, které generál Majorov vzpomíná, betonoou dráhu. Neplete si letiště Olomouc s letištěm Přerov?
Až podivuhodnou neznalost českých reálií prokazuje generál, když píše na příklad o prezidentovi Svobodovi, jednom z hlavních činitelů období invaze. Píše, že se generál Svoboda, jako nacionalista s buržoasními názory, poté, kdy byl zbaven funkce ministra obrany, " stal účetním v Kroměříži, svém rodišti".
Snad nekladu na sovětského generála příliš velké požadavky, když očekávám, že by měl znát , alespoň podle názvu, místo, kde se generál Svoboda, v té době prezident státu, který má invadovat, narodil. Když už zná dokonce název zaměstnání, které po jistou dobu snad onen voják vykonával; vždyť se jednalo o muže, který, kromě jiného, byl také držitelem vyznamenání" "Hrdina Sovětského svazu". O negramotnosti překladatele či revizorech ruského vydání knihy, už nehovořím. Rodištěm Ludvíka Svobody nebyla Kroměříž, ale obec na Českomoravské vysočině, na Velkomeziříčsku, Hroznatín. Tato obec leží asi 110 km západně od Kroměříže, 26 km východně od dnešního krajského města Kraje Vysočina, Jihlavy.
Že taková "maličkost", co se týče rodiště hlavy státu, mohla uniknout i odborníkům, kteří prováděli revizi knihy ruského generála, to už lze označit za projev lajdáctví!
Generál Majorov píše také, že na cvičení "Šumava" měla cvičná 8. armáda, které zřejmě cvičně velel, zaútočit z prostoru jihozápadně Prahy ve směru Mariánské Lázně a dále na Cheb, aby tam obsadila přechody přes Krušné hory a zabránila průniku nepřátelských vojsk v západním směru a ztrátě Prahy.
Opět se projevuje neznalost geografie země, kde probíhalo cvičení, a která měla později být zemí, nad kterou i velitel generál Majorov vykonával dohled. V uvedeném zeměpisném směru už nejsou Krušné hory a přechody, které by měla jemu svěřená armáda obsadit. Krušné hory zůstávaly od směru postupu vpravo a byly plně pod kontrolou sovětských okupačních vojsk rozmístěných v Německu. Jestli tyto hory, a přechody přes ně, někomu dělaly starosti, pak to byla Rudá armáda, která v roce 1945 uskutečňovala "Pražskou operaci", závěrečnou operaci Druhé světové války na Evropském válčišti.