Srpen 2015

LUDĚK NAVARA A NOVÁ STRAŠIDLA

27. srpna 2015 v 8:57 | VETERANUS
LUDĚK NAVARA A NOVÁ STRAŠIDLA
"Evropou obchází strašidlo-strašidlo komunismu"
(Marx, Engels v Londýně v r. 1848, jinak Svoboda, Praha,1949)
"Hrozba z Moskvy už je tu zase"
(Luděk Navara, spolupracovník MF DNES, MfD, 20.8.2015)
"Scies nihil esse in istis terrible nisi ipsum timorem"
(Seneca Lucius Annaeus, římský filosof, dramatik, básník a přední politik, Mravnostní dopisy Luciliovi Juniorovi)
"Terror= strach, děs, hrůza, bázeň"
(Latinsko český slovník, SPN, Praha, 1991)
Když v roce 1847 sepisoval Karel Marx se svým přítelem Bedřichem Engelsem "Manifest komunistické strany", opírali se jen o vlastní, materialistickou, interpretaci "písemně dochované" historie lidstva, jak se odehrála před oním rokem. Nemohli ani tušit, že se ke "svaté štvanici na strašidlo komunismu" spojí nejen všechny mocnosti staré Evropy, ale že se k nim připojí i bývalé evropské kolonie, v čele se sebeurčivší se zaoceánskou kolonií. Nemohli ani tušit, že v jejich rodné zemi propukne "za celou lidskou historii největší šílenství, šílenství nacismu" (Šimon Perez); netušili, že na ideových základech onoho nacismu bude, s přispěním oněch evropských i zaoceánských mocností, vykován, jak se později ukázalo nekvalitní, "nástroj"; nástroj, který měl posloužit k porážce vojenskou silou komunismu, zhmotněného do podoby státu. A už vůbec nemohli tušit, že ani poté, kdy věda dá do rukou oněch mocností, usilujících o porážku "komunismu", zbraň, pomocí které lidstvo sáhlo na "samotnou podstatu vesmíru", bude třeba ještě vyvolat další válku proti "komunismu", eufemisticky nazvanou "válkou studenou". A co už vůbec nemohli předpokládat ani v případě, že by zcela popustili uzdu své fantazii, bylo to, že i po skončení oné "studené války", jež nakonec naštěstí skončila patem, bude stále přežívat systém, který měl být komunismem svržen, a který vytvářel "podstatné podmínky existence panství buržoasie", tedy "hromadění bohatství v rukou soukromníků, ve tvoření a rozmnožování kapitálu" a že se objeví nové "strašidlo", zosobněné v novou báchorku, hlavní město Ruska- Moskvu.
V době, kdy píšu tyto řádky, přivedl pokračující vývoj lidstvo až k situaci, kterou dokonce současná hlava katolické církve, papež František, charakterizoval jako situaci, kdy "se světem není něco pořádku"; kdy papež , kterého jistě nelze považovat za kryptokomunistu, dochází k závěru , že svět "potřebuje změnu, reálnou změnu, strukturální změnu, protože stávající systém je neudržitelný" (Právo 11.7.2015).
V prvním století našeho letopočtu psal Lucius Annaeus Seneca, římský filosof, dramatik, básník a přední politik, dopis sicilskému prokurátorovi Luciliovi Juniorovi; v něm, kromě jiného, napsal i slova, která se stala inspirací i pro lidi žijící dvacet století po něm: "I když s čistým svědomí nabýváš jistotu, že okolnosti, které se k jisté věci vztahují, znamenají mnoho, a i když doufáš, že věci dospějí ke spravedlivému řešení, připrav se i na nespravedlnost. Pamatuj především na jedno: odlišuj zmatek od jeho příčin, pozoruj samotnou věc a přesvědčíš se, že na žádné věci není nic strašného, kromě samotného strachu z ní." Nesedí tato slova i na současnou emigrační krizi?
Myšlenkou Seneky se nechal inspirovat i americký prezident F.D. Roosevelt. Ve své první inaugurační řeči, kterou pronesl 4. března 1933, tedy v době, kdy v Americe ještě doznívalo obrovské selhání kapitalistického systému, velká krize, najdeme už v prvním odstavci tato slova: "…mám pevnou víru v to, že jedinou věcí, které se musíme bát, je sám strach- strach nepojmenovaný, strach bezdůvodný, neospravedlnitelný teror, který paralyzuje úsilí, jež je potřebné k tomu, aby se ústup změnil v postup vpřed…"
Považuji za tragédii dvacátého, i po něm následujícího dvacátého prvního, století, jehož druhou dekádu prožívám, že navzdory tomuto varování prezidenta, který pro Ameriku tolik znamenal, se vyvolávání a kultivace strachu, onoho mnohdy neospravedlnitelného teroru, stalo jedním z hlavních nástrojů politiky amerického státu; tedy státu, který se v důsledku své účasti ve světové válce stal jedním z nejvlivnějších států světa.
16. července 1945 byl svět obohacen strachen nové kvality; ten se, jako prvních, zmocnil vědců, již přihlíželi onoho dne v prostoru McDonaldova ranče u Alamogordo v Novém Mexiku pokusnému testu "gadgeta" (tedy "tretky"), kterou sami vytvořili; tato tretka se o tři týdny později stala speciální bombou ("special bomb"), která zpopelnila Hirošimu a s ní desetitisíce lidských bytostí, tam se nacházejících, následujíc nacisty vynalezený "holokaust". Tento strach, který oním bombardováním japonských měst získal podobu onoho neospravedlnitelného teroru, se pak šířil celým dvacátým stoletím; po Americe přispěla k jeho šíření řada dalších států; ty se, jako rozumu zbavení, vrhly do zahájených závodů v atomovém vyzbrojování se.
Dovoluji si tvrdit, že všechna zásadní politická rozhodnutí, která byla přijímána "atomovými hráči" ve dvacátém století, byla přijímána v oné atmosféře strachu. Vyvolávání a kultivace strachu se pak stalo jakousi svéráznou "divadelní hrou" se světem a před tváří světového publika. "Se strachem se začalo pracovat vysoce odborně", napsal 25.8.2015 Jan Keller v Právu v článku "Strach".
V této, nejvýš nebezpečné a nákladné, hře dominovaly dva státy: Spojené státy americké se svými satelity a Sovětský svaz se svými. V příslušných, pro plánování a vedení válek vytvořených, specializovaných orgánech, říká se jim různě, byly zpracovávány příslušné plány; byl to na příklad plán "Dropshot" z roku 1949; jiné plány byly dokonce realizovány jako na příklad plán "Anadyr" v roce 1962. Informacím o existenci těchto plánů se pak umožňoval přesně dávkovaný "únik", aby protivník byl přinucen k reakci; nebo tyto plány neunikly bdělému protivníkovi. Mnohdy se pak při těchto "hrách" jednotliví herci, účastnící se oné hry, vymykali z režijního vedení a jen příslovečné štěstí, ona "zlatá muška", plnila roli zachránkyně lidské civilizace.
Bylo to na příklad ve dnech, kdy vrcholila "karibská raketová krize"; tehdy bez vědomí nejvyšších politických činitelů a oproti jejich výslovného zákazu, vnikl na území SSSR americký stíhač s raketami "vzduch-vzduch" s jadernou hlavicí nebo v oněch dnech plula Atlantikem sovětská ponorka B-59 s jadernými torpédy a američtí námořníci si z ní udělali onu příslovečnou "myš", se kterou si pohrávali. Že v oné době stála na straně lidstva ona "zlatá muška štěstí", se shodli po čtyřiceti letech aktéři "Karibské raketové krize" z roku 1962.
Všechna zásadní politická rozhodnutí, jakým bylo na příklad přijímání rozhodnutí o invazi Československa armádami Varšavské smlouvy, se nutně odehrávala v oné atmosféře strachu, kdy se jedné ze stran konfliktu nepodařilo dosáhnout toho, co Seneka doporučoval Luciliovi: "Pozoruj samotnou věc a přesvědčíš se, že na žádné věci není nic strašného, kromě samotného strachu z ní". Nebyl strach z toho, k čemu by mohla přivést nepříznivá dislokace armád Varšavské smlouvy, určených k případnému eventuelnímu střetnutí s armádami NATO, právě tím strachem, kterého bylo třeba se zbavit?
Dnes, řečeno opět slovy Jana Kellera "nahání pravice hrůzu z možného návratu komunistů". Při střízlivém pohledu na současnou situaci se nelze zbavit dojmu, že ono nahánění hrůzy z návratu komunistů, nebo, jak píše Luděk Navara v MfD "je už tady zase hrozba z Moskvy" analogická hrozbě z roku 1968, zapadá do kontextu scénáře kultivace nového strachu. Že se tato kultivace strachu nemusí odehrávat vždy "vysoce odborně", o tom může přesvědčovat třeba primitivní výrok člena grémia ČSSD Milana Štěcha, který onu "hrozbu" označuje demagogickou zkratkou, že "Rusko se opět (!) odhodlává k invazi" v podobě invaze SSSR z roku 1968.
Je opravdu těžké si představit, že vytváření atmosféry strachu a jeho kultivace má smysl nejen v tom, aby vyprovokovala protivníka k adekvátním akcím, ale že je podobná kultivace strachu cílena i směrem k vlastnímu obyvatelstvu; jen zastrašení občané budou ochotni poskytovat své daně k dalšímu vyzbrojování. Italský politik a poslanec evropského parlamentu Giuseppe Arlacchi to ve svém rozhovoru z roku 2012 vyjádřil slovy: "Nadejde den, kdy se evropští plátci daní zeptají: proč máme dávat své peníze k tomu, abychom podporovali válku s mýty?" Tedy s bájemi, které si vytvoří ti, kdož z nich jsou náležitě, jak by řekl možná Jan Werich, "materielně vyfutrováni"? Dovede si někdo představit, o jaké fantastické zisky by přišly ony "vojensko-průmyslové komplexy", které z válek tyjí a bohatnou, kdyby všechny ty báje o hrozbách přicházejících jednou z východu, podruhé z jihovýchodu, potřetí třeba z Arktidy, ztratily své opodstatnění?

Jako člověk, jehož život se již nachyluje k závěru své pouti na tomto světě světě, se ptám: "Jak dlouho ještě bude mně, i mým potomkům, souzeno žít ve strachu, který šíří ti, kteří možná touží po nebeském království, zaštiťujíce se chudobou svého ducha, v přesvědčení, že konají dobro, ale ve skutečnosti šíří onen rooseveltovský "neospravedlnitelný teror"? Tedy onen bezdůvodný strach, paralyzující úsilí, jež je potřebné k postupu vpřed?


ČEŠTÍ GENERÁLOVÉ V PĚVECKÉM SBORU NATO

19. srpna 2015 v 18:03 | VETERANUS
ČEŠTÍ GENERÁLOVÉ V PĚVECKÉM SBORU NATO
"Lidé ve štábu NATO mají dobře spočítáno, že Rusko nepředstavuje hrozbu, že nemá agresivní úmysly… jejich práce spočívá v tom, aby zobrazovali bílé jako černé. Chtějí si zachovat svá místa, jejich existence nemá dnes žádný smysl."
(Giuseppe Arlacchi, italský sociolog a politik v roce 2012)
"Cuius panem edo, illius carmina edo."
(Koho chleba jídám, toho píseň zpívám.)
"Proditor alterius non tibi fidus erit"
(Kdo zradí jiného, ten tobě nebude věrný.)
Na web stránkách "aktuálně.cz" bylo v minulých letech i v letošním roce uveřejněno několik rozhovorů s českými generály Petrem Pavlem a Jiřím Šedivým. Oba generálové se po převratu z roku 1989 a po připojení se naší země k Severoatlantické smlouvě (Severoatlantická smlouva, Washington, D.C., 4. duben 1949), rekvalifikovali z absolventů a funkcionářů Československé lidové armády na zastánce či dokonce zaměstnance NATO.
Soudě podle jejich veřejných vystoupení, i podle funkcí, které zastávají, byla rekvalifikace obou generálů, specielně v ideologické oblasti, úspěšná. Oběma generálům, v rámci rekvalifikačního vzdělávání v západních institucích, bylo zřejmě fundovaně vysvětleno, proč dnes českému národu už největší nebezpečí nehrozí z německé strany, jak tomu bylo v uplynulém tisíciletí; toto nebezpečí se přesunulo či bylo přesunuto na stranu největšího národa slovanské větve, národa ruského. "Politruci" s kvalifikací absolventů zaoceánských univerzit, tedy na slovo vzatí odborníci na historii střední Evropy a Ruska, jim asi objasnili, že nebezpečí, které hrozilo čas od času českému národu ze strany národa německého, kdy se český národ s národem německým nejen "stýkal", ale musel se i "potýkat", někdy tak dramaticky, že to ohrožovalo i samotnou jeho existenci, už pominulo.
Z vyjadřování obou českých generálů se dá usoudit, že jim bylo v procesu jejich rekvalifikace také vysvětleno, že se zásadně změnilo geopolitické postavení českého národa. Jestliže se v poslední světové válce podařilo zachránit český národ od genocidy a totální germanizace německým nacismem, tak se to stalo také díky tomu, že na straně bojovníků s nacismem, tedy " s největším šílenstvím, jež zachvátilo svět za celou jeho historii" stál po boku českého národa, při jeho "potýkání se" s Německem, národ ruský, který "bojoval s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby" (uvozuji slova Šimona Pereze pronesená v Moskvě 8.11.2012), tak dnes, podle zaoceánských teoretiků a stratégů, jichž jsou oba generálové odchovanci, hrozí největší nebezpečí právě od tohoto ruského národa.
Bylo jim zřejmě také fundovaně vysvětleno, že toto nebezpečí, které hrozí Západním Slovanům ze strany největšího slovanského národa, je dokonce tak velké, že to, i po porážce "komunismu" ve studené válce, ospravedlňuje další existenci NATO; a že je třeba kalkulovat i s použitím atomových zbraní. Generál Pavel se v tomto směru řadí po bok Julije Tymošenkové a Lecha Walesy; tedy lidí zřejmě zasažených duševní poruchou, jež je "kombinací pýchy, vystupňované sebedůvěry a pohrdání ostatními lidmi, syndromem hubris" (F.Koukolík, Jak si lidé hrají, Radioservis, Praha, 2009).
Jistě bylo oběma českým generálům vysvětleno nad "jakoukoliv pochybnost", jak by řekl Perry Mason, že je to Rusko, které dnes ohrožuje bezpečnost i českého národa tak silně, že si to vyžaduje, aby byla na evropském kontinentě ospravedlnitelná přítomnost americké armády, včetně mohutného arsenálu atomových zbraní a jejich nosičů; a aby přítomnost této armády v Evropě, kam byla vyslána přes Atlantický oceán před 70ti lety do boje za porážku nacistického Německa a fašistické Itálie, a později se transformovala v okupační sílu, nejen dále trvala, ale byla i posilována a rozšiřována až k ruským hranicím.
Oba generálové se svého času vypracovali až do funkce náčelníka generálního štábu České armády a dalo by se tedy očekávat, že jsou kvalifikováni také k tomu, aby nejen vytvářeli koncepci a budovali obranu země, ale aby také dokázali srozumitelně objasňovat nejen podřízeným vojákům, ale i českým občanům, ke kterým se obracejí prostřednictvím oněch rozhovorů, ty aspekty vojenské politiky Aliance, kterým by měl porozumět každý občan České republiky. Oběma generálům, kteří se zajisté učili formulovat vojenské rozkazy, kde každé slovo musí být jasné, nedvojsmyslné a srozumitelné pro vykonavatele, jistě není třeba vysvětlovat význam jasného, srozumitelného a jednoznačného jazyka. Předpokládám, že jsou i v NATO, jak tomu bylo v ČSLA, kde získali základní vojenské znalosti, přísná měřítka na používání velitelského jazyka.
Bohužel musím za sebe konstatovat, že mnohým jejich slovům, výrokům a argumentům, nerozumím; při tom nejsem úplným laikem ve vojenství; mimo jiného jsem byl vycvičen jako pilot bombardovacího proudového letectva, velel jsem bombardovací divizi, jsem vysokoškolsky vojensky vzdělán, po dobu čtyřech let jsem v první polovině šedesátých let XX. století zaujímal funkci náčelníka štábu frontového, či jak se dnes říká taktického, letectva.
V naději, že existuje jistá pravděpodobnost, že se oba generálové i k mým názorům, které zveřejňuji na svém blogu, dostanou, a pokud ještě nejsou zcela omámeni arogancí některých nejvyšších politických představitelů jiných členských států aliance (na příklad prezidenta Spojených států B. Obamy), že tedy i mé názory mohou být i pro ně samotné, užitečné, píšu tento příspěvek do svého blogu.
Předesílám, že se snažím pochopit i osobní a sociální postavení obou generálů, a že jsem jisté latinské výroky uvedl v záhlaví i proto, abych ukázal na jistou empatii k nim, jako k lidem, kteří mají své rodiny, své blízké a kteří si jistě cení i materielních požitků (onoho "panis") , jež jsou s výkonem jejich dnešních funkcí spojené. A nechtějí-li o toto vše přijít, pak musí "zpívat tu píseň", kterou zpívají jejich představení. A ta se nemusí shodovat s jejich vnitřním přesvědčením.
Stejně jako zajisté nemuseli do ČSLA vstupovat, a v ní získávat základní vojenské znalosti a návyky, s předsevzetím naučit se bránit tuto zemi se zbraní v ruce před hrozbou, že bude napadena a dobombardována "do jeskynní éry" těmi, kteří jsou dnes jejich chlebodárci. Nevylučuji, že po celou dobu své služby v ČSLA mohli utajovat své vnitřní přesvědčení a i tehdy "zpívat tu píseň", která od nich byla požadována. Názorně o tom hovořil generál Pavel v rozhovoru pro Právo v červenci 2012, kdy vysvětloval čtenářům deníku, jak byly i za jeho působení, i za působení jeho otce, v ČSLA zprofanovány pojmy jako "hrdinství", "vlastenectví", "čest". Nepochybuji, že ví, že k oné "cti" také patří být věren jednou složené přísaze. Na druhé straně pak nelze vyloučit ani to, že se oba generálové naučili v ČSLA se přetvařovat a nejen tajit své vniterné přesvědčení, ale i velice rychle "převlékat kabát" a "zpívat" podle not, které jim budou předloženy.
Zatímco generál Pavel kalkuluje s použitím atomových zbraní navzdory tomu, že OSN už v roce 1961 prohlásila, že "použití jaderných a termojaderných zbraní odporuje duchu, liteře a cílům Organizace spojených národů a proto přímo porušuje Stanovy Organizace spojených národů", tak generál Šedivý asi bude do omrzení opakovat, že "v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vygradovaly nátlakové akce jaderných mocností v nepokryté vyhrožování zbraněmi hromadného ničení" a že na příklad "Severoatlantická aliance neporazila Varšavskou smlouvu v čele se Sovětským svazem v ozbrojeném střetu", to v posledních dnech vysvětloval světu i prezident Obama, nýbrž ji ekonomicky uzbrojila. Západ prý "vyčerpal ekonomiky východního bloku a tím je porazil". Prezident Obama dnes zase s příslovečnou statečností rozbíjí ruskou ekonomiku "na padrť". Úvaha o tom, že ono střetnutí ve studené válce mohlo také skončit "patem" nebo tím, že oba účastníci mohli "přijít k rozumu", asi nezapadá do rámce generálova, i Obamova, triumfalismu. Ještě že se oba pánové málo učí z antického Říma, protože by možná volali po organizaci "triumfálních vjezdů vítězných vojevůdců ke Kapitolu" či po stavbě Vítězných oblouků, tak jak to učinil Napoleon ještě před svým "vítězstvím" v ruském tažení.
Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století jsem už neprožíval v řadách ČSLA. Ale šedesátá léta ano. Vím, že vyhrožování použitím atomových zbraní mělo svůj počátek už v roce 1945 v Postupimi, a pokračovalo po celá čtyřicátá a padesátá léta. Na příklad americký plán "Dropshot" z roku 1949 mluví sám za sebe. Zatímco Sověti provedli právě v onom roce svůj první experiment s atomovou bombou, tak v plánu "Dropshot" se už počítalo s několika stovkami atomových bomb.
Jako náčelník štábu 10. letecké armády vím, že už v šedesátých letech toto vyhrožování ze strany NATO nebylo jen slovní; mělo konkrétní podobu. Vím, že stíhací letectvo 10. letecké armády, spolu se stíhači 7. letecké armády, muselo po 24 hodin denně a po celé roky udržovat část svých stíhačů v pohotovosti číslo jedna. Co představovala ona pohotovst číslo jedna, tak o tom psal můj spolužák, dnes již zesnulý, Jaroslav Šrámek v knize "Vzpomínky pilota" (Svět křídel, Cheb, 2010); o tom by také mnoho mohl vyprávět i Míla Neuberg, předseda 11. odbočky Svazu letců z Hradce Králové. Piloti byli povinni startovat za všech povětrnostních podmínek, aby zabránili vletu na naše území byť jedinému letounu NATO; i jediný letoun mohl být nosičem "absolutní" zbraně; taky se těmto agresorům (slovo "agresor" zde používám ve smyslu latinského slovesa "aggredior, aggredí", znamenající "působit na někoho"), říkalo "citykillers"; explosivní síla jejich bomb byla taková, že mohly v "dýmající radioaktivní trosky" přeměnit, tedy zabít (to kill), třeba i "matku českých měst"- Prahu.
Zeptal bych se generála Šedivého: "Pane generále, nikdy jste neslyšel o tom, že už v jistém období šedesátých let byla po celých dvacet čtyři hodin ve vzduchu jedna osmina strategických letadel USA, že tyto letouny směřovaly i k našim hranicím a k určeným cílům až do určité čáry, od které se musely vracet, pokud neobdržely rozkaz pokračovat ke konkrétnímu cíli na našem území? To nebylo vyhrožování, pod jehož tlakem museli držet svou pohotovost naši stíhači, pro které dnes nemáte jediného slovíčka uznání? To nebylo vyhrožování, pod jehož tlakem musela být přijímána i zásadní politická rozhodnutí i na těch nejvyšších místech státu? Opravdu si můžete myslet, že najdete pochopení i pro svou škodolibost, se kterou hovoříte o "uzbrojení a porážce", jež postihla i zemi, které jste, stejně jako generál Pavel, sloužil v uniformě ČSLA, a které teď slouží naši muži a ženy pod hlavičkou "Czech Army"?"
Oba čeští generálové tak, namísto toho, aby se ve svém"neokonzervativním triumfalismu" (Václav Žák) příliš opájeli tvrzením o jakési "porážce", kterou Sovětskému svazu přivodila Severoatlantická aliance, a snažili se zase o nová "vítězství" podobného druhu, by se měli zamyslet nad tím a pracovat k tomu, aby byla Evropa přivedena k míru. Možná by se k tomu hodilo i strategické partnerství s Ruskem, jako se hodilo před 74 roky, kdy šlo evropské civilizaci "o krk". A nejen politici, ale i čeští generálové, by si, používám slova generála Šedivého, měli uvědomit, že se možná hraje o víc, než "o osud starého kontinentu".
A k přivedení Evropy a světa na cestu k míru nevedou ani "taktické atomové zbraně" generála Pavla, ani větší připravenost na "střetné boje" generála Šedivého. Nevede k tomu ani kultivace nenávisti, jež je, podle jistého klasika německého původu, spíše přípravou války a jako taková je proto pod různými záminkami pěstována. A nejen českými médii, ale, k velké lítosti pisatele těchto řádků, i českou generalitou.
Neboť, odvolám se znovu na moudrost věků: "Pouhý mír má větší cenu než bezpočetná vítězství" (Pax una triumphis innumeris potior).
Jaroslav Dvořák, Třebíč, srpen 2015.

POSTUPIM 1945 A ATOMOVÁ BOMBA-3.ČÁST

12. srpna 2015 v 10:21 | VETERANUS
POSTUPIM 1945 A ATOMOVÁ BOMBA - 3. ČÁST
"Válka je aktem násilí, který slouží k tomu, aby byl protivník přinucen podřídit se naší vůli…Válka není pouhým politickým aktem, je skutečným politickým nástrojem, je pokračováním politiky jinými prostředky."
"Der Krieg ist also ein Akt der Gewalt, um den Gegner zur Erfüllung unseres Willens zu zwingen...der Krieg nicht bloß ein politischer Akt, sondern ein wahres politisches Instrument ist, eine Fortsetzung des politischen Verkehrs, ein Durchführen desselben mit anderen Mitteln".
( Carl von Clausewitz, Vom Kriege)
Než se budu zabývat "širším" kontextem Postupimské konference, bude vhodné krátce rekapitulovat to, co předcházelo 6. srpnu 1945, kdy explodovala nad Hirošimou uranová atomová bomba, tedy další vývojová fáze "gadgeta".
Podle http://www.danner.com/decision/index.html se ve dnech 10.-11.5.1945 konala schůze "Cílového výboru" (Target Committee) v Los Alamos; na schůzi byly ohodnoceny nejvhodnější cíle atomového bombardování; bylo rozhodnuto o nejlepším využití "gadgeta". Jako cíle byla vybrána tato japonská města: Kyoto, Hiroshima, Yokohama, Kokura. Schůze se zúčastnili tito uniformovaní Američané: generál Farrell, plukovník Seeman, kapitán Parsons, major Derry. Klíčovou roli mezi nimi nesporně hrál Farrell.
Žádný z těchto vojáků nepředstavoval velitelství a štáby polních armád, které vedly v Pacifiku válku s Japonskem. Tedy v onom "cílovém výboru" nebyl žádný voják, který by měl přímé zkušenosti z vedení bojové činnosti, který by znal, jak hodnotí odpovědný polní velitel proti němu stojícího japonského nepřítele, a který by tedy mohl předložit vojensky zdůvodněný návrh pro výběr cílů; tedy takových cílů atomového bombardování, jež by pomohlo řešit bojové cíle bojujících armád. Něco takového si žádala logika vedení války.
Svou roli jistě hrálo i to, že žádný z vojáků, kteří vedli válku v Pacifiku, nebyl k testu u Alamogorda přizván, aby si mohl učinit představu o tom, jaké jsou bojové možnosti atomové zbraně a mohl tedy být nápomocen při vypracování rozhodnutí o použití této nové zbraně. Už toto samo o sobě svědčí o tom, že cílem atomového bombardování bylo všechno jiné, než bojové použití nové zbraně. Troufám si tedy k přívlastku "bojové" přiřadit ono latinské "quasi" ("kvasi") a říct, že se jednalo o kvasibojové použití tohoto výtvoru lidského ducha.
Jak na druhé straně mohl některý z vojáků, kteří byl účasten rozhodování v "cílovém výboru", a přihlížel také testu "gadgeta", být schopen posoudit, jaké jsou potřeby vedení bojové činnosti, k jejichž řešení má atomová zbraň pomoci?
Generál Thomas Francis Farrell (1891-1967) byl zástupcem velitele Manhattanského projektu pro polní operace, tedy i pro bojové použití atomové zbraně; působil tedy jako výkonný důstojník vedoucího celého projektiu "Manhattan", generála Leslie R. Grovese. Pracoval v "Cílovém výboru" (Target Committee), ; jemu předsedal v době, kdy generál Groves nebyl přítomen. Odpovídal specielně za bojové použití "gadgetu". Byl sice přítomen testu u Alamogorda, měl živé zážitky z něj, ale žádnou odpovědnost za vedení bojové činnosti na válčišti, kde se mělo bombardování uskutečnit, neměl.
V červenci 1945, po testu, přiletěl generál Farrell na Guam, aby koordinoval atomové bombardování s místními veliteli. Jednou z jeho hlavních povinností bylo instruování generála Douglase MacArthura; ten byl od března 1942 vrchním velitelem armád Spojených států působících v Jihozápadním Pacifiku. Nechť si čtenář těchto řádků povšimne toho, že generál Farrell tam měl za hlavní svou povinnost "to brief", tedy "stručně informovat, poučit, instruovat, školit", generála MacArthura; měl tedy poučovat muže, který už tři roky úspěšně velel americkým silám v Tichomoří a který tedy byl v nejvyšší míře kvalifikován k tomu, aby učinil optimální rozhodnutí pro použití nového bojového prostředku, jež mu dala věda a atomový průmysl k dispozici.
Avšak namísto toho, aby jako kompetentní velitel měl právo rozhodnout o použití prostředku, který je mu dán k dispozici, tak byl postaven jen do role vykonavatele rozhodnutí lidí, kteří na válčišti nebyli, kteří za vedení bojové činnosti tam neodpovídali, a kteří za cíl bombardování určili něco jiného, než co by si byla vyžadovala bojová situace na válčišti. Dá se říci, že tisíciletími ověřená praxe vedení válek dostala tímto pořádně "na frak". Nelze se také divit, že později generál MacArthur se k použití atomových bomb postavil záporně, prohlásiv, že "on i jeho štáb byli přesvědčeni, že atomové bombardování Japonska bylo z vojenského hlediska naprosto zbytečné".
Náčelník štábu vrchního velitele admirál loďstva William Daniel Leahy se k atomovému bombardování vyjádřil ještě kategoričtěji než to učinil vrchní velitel v Tichomoří generál Mac Arthur, když prohlásil: "Podle mého názoru nepomohlo použití této barbarské zbraně v Hirošimě a Nagasaki podstatně válce s Japonskem. Japonci už byli v té době poraženi a byli připraveni vzdát se. Osobně mám za to, že to, že jsme tuto zbraň použili jako první, akceptovali jsme mravní standard, který byl vlastní barbarům středověku. Neučil jsem se válčit podobným způsobem, válku nelze vyhrát tak, že zabíjíme ženy a děti".
Pisatel těchto řádků, který se patnáct let učil používat leteckou zbraň, včetně zbraní atomových, považuje proto atomové zničení japonských měst Hirošima a Nagasaki za akt, který s vedením války měl málo co společného a byl jen aktem masového terorismu; jeho cílem nebylo nic jiného, než vyvolání strachu! Vyvolání strachu nejen u protivníka, u Japonců.
Prezident Truman nakonec dosáhl 2.7.1945 toho, že schůzka v Postupimi se Stalinem byla oddálena do doby, než došlo k testu "gadgeta". A když po 16. červenci byl informován o úspěšném výsledku testu, tak mohl už na konferenci, spolu se svým spojencem Churchillem, který jako druhý účastník byl informován o vývoji atomové zbraně, vypracovat postup, jak o této nové zbrani informovat Stalina. Těžko lze pochybovat o tom, že doba mezi 17. až 24. červencem, kdy Truman Stalina informoval, nebyla také využita také k tomu, aby byla, alespoň v nástinu, vypracována strategie další, teď už na atomové zbrani založené, politiky. Už to ale neměla být společná politika, opírající se o vzájemnou důvěru, s níž tři členové koalice porazili Hitlera, ale politika, která, jak se brzy ukázalo, bude v podstatě pokračováním té politiky, jež byla vůči Sovětskému svazu a "komunismu" vedena od doby, kdy v Rusku v roce 1917 zvítězila bolševická revoluce.
Když se 25. července prezident Truman rozhodl použít atomovou zbraň, tak to bylo také proto, aby zabránil Sovětskému svazu vstoupit do války s Japonskem. Kdyby totiž Japonsko obsadila spolu s Američany Rudá armáda, pak by to vedlo k rozdělení Japonska podle německého vzoru; vláda Spojených států chtěla takové variantě zabránit za každou cenu. Současně chtěl Washington postrašit Stalina a potlačit jeho sebevědomí, jež se, zcela oprávněně, opíralo o výsledky, kterých jeho země v boji s hitlerovským Wehrmachtem a hitlerovskou Luftwaffe dosáhla.
Strategie, kterou v Postupimi společně vypracovali Truman s Churchillem, a snad i s Atleem, byla politickou strategií atomového vydírání a zastrašování, jež se velice rychle transformovala v politiku "studené války"; metaforicky byla tato válka nazvána válkou s "komunismem". "Má nenávist k Němcům zmizela poté, kdy kapitulovali", napsal ve svém poválečném díle. Z toho je vidět, že byl Churchill schopen dobře ovládat své city, a nebylo pro něj problémem "kliknout" na jiný soubor své paměti a přenést celou svou nenávist na toho, kdo po porážce Hitlera byl na druhé straně barikády.
Když tedy odešel do historie jeden z jeho dvou úhlavních nepřátel, tak už zde zůstal jen jeden nepřítel; neméně nenáviděný; jistě není nutné, abych zde, na podepření svého tvrzení, citoval jeho projev z 22. června 1941; druhý nepřítel zde zůstal a válka s ním vyžadovala novou strategii, novou ideologii, nové názvosloví. K velkému zklamání autorů této "nové" strategie, se však nová politická strategie mohla opírat o nový válečný prostředek k vedení politiky jen krátkodobě.
Po dalších čtyřicet let bylo však možné, aby byl svět udržován v přesvědčování, že Západ, tentokrát už mnohem organizovanější, než tomu bylo před rokem 1938, nemá jiný cíl, než porazit "komunismus"; jeho představitelem byl stát, který pomohl Západu porazit Hitlera. A protože se tím naplnila historická úloha tohoto státu, byla tak splněna jeho role "mouřenína" a mohl z historické scény odejít. A když se tak stalo a tento "mouřenín" ještě úspěšně fungoval na mezinárodní scéně dalších čtyřicet let, a odešel z historického jeviště především vlastním přičiněním, tak máme možnost s udivením zírat, že boj s "komunismem" byl jen jednou z etap politiky; po jeho "porážce" pak "stará" politika pokračuje dál!
A nejen to: když oba soupeřící systémy, jeden, představovaný Západem, druhý sovětským blokem, dospěly k závěru, že hromadění zbraňových systémů, založených na využití jaderné energie, dosáhlo takového rozmachu, že vyvstala před lidstvem hrozba totálního sebezničení, bylo nutno dohodnout ukončení oné studené války, tak Západ, představovaný hlavně Spojenými státy, kdy Velká Británie, teď už jen stín impéria, které v roce 1939 vstupovalo do války, hrála už jen pomocnou úlohu, přešel k nové fázi politiky.
Osobně se dnes podivuji, proč se Stalin vůbec takové schůzky zúčastnil? A jak to ovlivnilo atmosféru rozhovorů? Nechce se mi věřit, že by Stalin nebral v úvahu, kdo a proč vlastně válku v Evropě, a nakonec její vyvrcholení ve válce proti jeho zemi, vyvolal; že by si nebyl vědom toho, že předválečná politika, která byla vedena od roku 1917 vůči jeho zemi, bude v jiné podobě pokračovat. Opravdu si lze myslet, že Stalin už zapomněl to, co řekl v listopadu 1939 A.M.Kolontajevové, že "sionismus, který se bude drát ke světovládě, se bude krutě mstít za naše úspěchy a za naše výsledky…že se bude na Rusko stále dívat jako na barbarskou zemi, na svůj surovinový přívěsek"; opravdu si lze myslet, že v roce 1945, kdy se tak úspěšně dovršila role Ruska jako spoluzachránce civilizace, nebude toto Rusko předmětem nejprve závisti a posléze i nenávisti? Nebyl to už Plinius Mladší, který prohlásil, že "posledním stupněm závisti je nenávist" ("invidiae finis est odium")? A jak Churchill, tak i Truman, měli co v roce 1945 Stalinovi, synovi kavkazského ševce, závidět do takové míry, že ho nakonec nenáviděli!
Nakonec tedy Stalin s jednodenním zpožděním do Berlína přijel. Jaké vůbec byly příčiny tohoto zpoždění? Lze vyloučit, že se, podobně, jako se možná v roce 1944 rozmýšlel, zda poslat svou armádu na západ od svých hranic, rozmýšlel, zda by se neměl zachovat stejně , jako se v roce 1812 zachoval Kutuzov? A do Berlína nejet, aby si musel podávat ruku s člověkem, který spojenectví s ním zradil, když nařídil připravovat válku proti němu?
Není mi souzeno dozvědět se, co bylo skutečnou příčinou onoho jednodenního zpoždění příjezdu do Berlína; co bylo obsahem debaty, kterou spolu vedli Stalin s Churchillem během oné dlouhé pětihodinové večeře, jak vlastně probíhala ona debata Trumana se Stalinem; jakým tónem bylo vše řečeno; jaké byly skutečné motivy účasti Stalina na oné schůzce, když jako realista musel očekávat vše jiné, než vstřícnost a snahu západních partnerů v pokračování té politiky posledních čtyřech let, která vedla k takovému oslnivému úspěchu. Možná ve skrytu duše doufal, že nástupce prezidenta Roosevelta, tedy prezidenta, který cestou do Jalty viděl na vlastní oči, co přinesla válka na území Sovětského svazu, bude ochoten poskytnout i po válce jeho zemi hospodářskou pomoc, aniž by ji vázal na, pro něho nepřijatelné, podmínky.
Když se tedy Stalin rozhodl jet do Postupimi, tak to udělal spíše proto, aby mohl, na základě osobních kontaktů se svými spojenci, příštími protivníky ve "studené válce", dokončit zhodnocení svého budoucího protivníka a vytýčit strategii své politiky, kterou se bude jeho země v příštím období, tentokrát už zásadně ovlivněné novou politikou západních států, řídit. Lze pochybovat o tom, že považoval za svou základní povinnost takovou strategii vytýčit? Stejně jako to udělal 3. července 1941, kdy vytýčil strategii pro "horkou" válku, strategii, která byla tak úspěšná?
Jako vojenský profesionál, "formovaný a deformovaný" svou profesí, jak mne před lety oznámkoval publicista Jan Štern, jsem přesvědčen, že zkušenosti uplynulých čtyřech roků, kdy měl na svých plecích vrchní velení nad celou zemí, neprošly myšlením Stalina bez užitku a že dokázal ocenit své budoucí "nepřátele"; jak to nakonec diktují i principy vedení bojové činnosti a tedy i války. Stalin jistě dokázal ocenit, že správné zhodnocení "protivníka" je, snad tou nejdůležitější, podmínkou úspěchu ve válce; že vojenské kampaně, operace i války byly prohrávány právě proto, že byl pravděpodobný protivník nesprávně ohodnocen.
A protože, vedle zhodnocení budoucího protivníka, dokázal Stalin zhodnotit i situaci vlastní země, její možnosti, a zkušenost, kterou stát, jehož vybudování věnoval tolik energie, prošel, proto si myslím, že byl Stalin motivován i stejnými city, jaké vyjádřil Alexandr Blok v roce 1918 ve své básni "Skýtové".
Nehledě na vyložené podrazy, které vůči jeho zemi byly chystány, nabízel Stalin přátelství, spolupráci, ale na rovném základě. Byl ochoten zapomenout vše to, co jeho dnešní spojenci chystali proti jeho zemi, byl ochoten znovu nabídnout ruku a poválečné spojenectví, nikoliv jako zástupce jakéhosi méněcenného, barbarského, světa, ale jako zástupce sebevědomého a vítězného národa. A stejně, jako volal Alexandr Blok v roce 1918, volat: "Ano, jsme potomci Skýtů, jsme Asiaté. Přesto přese všechno vám nabízíme ruku spolupráce. Chceme jen, abyste s námi jednali jako rovný s rovným, abyste nás neponižovali. Zasuňme meče do pochvy. Staňme se bratry!"
Pochopitelně se zde pouštím do jistých spekulací. Historie k tomu své poslední slovo ještě neřekla. Nedovedu se plně vžít do Stalinova uvažování. Nedovedu ale také pochopit uvažování jeho západních spojenců. Co je skutečně lidského, humánního na tom, když místo podání ruky jsou osnovány závody ve zbrojení, je rozpoutána studená válka, jestliže se vyvolávání strachu z atomové zbraně stane základem politiky?
Lze vůbec rozumovými důvody pochopit uvažování Churchilla, v jehož hlavě, tentokrát už plně zachvácené nenávistí ke "komunismu", se jistě rodily plány, když už v roce 1947 prosí amerického senátora Samuela Bridgesa, aby přesvědčil prezidenta USA Harry Trumana svrhnout atomovou bombu na Moskvu a současně bombardovat ještě čtyři desítky průmyslových center SSSR? Má ještě něco společného s civilizovaným uvažováním ve XX. století tvorba plánu "Dropshot", který byl vytvořen v roce 1949? Tedy v roce, ve kterém Sovětský svaz uskutečnil pokusný výbuch své první atomové bomby? Plán, jehož strategickým cílem bylo "v součinnosti se spojenci zbavit Sověty prostřednictvím strategického útoku vůle a schopnosti k odporu". Plán předpokládal, že na 100 sovětských měst bude v první fázi svrženo 300 atomových bomb po 50ti kt, a 200 kt obyčejných bomb; z toho mělo být na Moskvu svrženo 25 atomových bomb, na Leningrad 22, na Sverdlovsk 10, na Kijev 5, na Lvov 2. V plánu se kalkulovalo s tím, že zemře okolo 60 milionů sovětských lidí, a s uvážením další činnosti více než 100 milionů lidí??? Že by se s plánem "Dropshot" "svezla" i naše země, o tom snad nelze pochybovat.
Takové plány se mohou zrodit jen v hlavách duševně nemocných lidí, jejich iniciování se může zrodit jen v hlavách politiků stižených těžkou duševní poruchou, kterou Sir David Owen nazval "syndromem hubris". Jednání těchto lidí lze vysvětlit jen tím, že u nich převažuje pohrdání ostatními lidmi. A to, že tito, opovržení hodní lidé, kteří mají být zničeni, se odlišují od nositelů jakési všelidské spravedlnosti tím, že vyznávají jinou ideologii, je jen propagandistickým pláštíkem!
A toto všechno, a mnoho dalšího, se rodilo v době konference válečných vítězů, která se odehrála v Berlíně-Postupimi mezi 17. červencem a 2. srpnem 1945!
Tento širší kontext oné konference nelze, podle mého soudu, pustit se zřetele při jakýchkoliv vzpomínkách na onu konferenci!
Konec 3. části.
V Třebíči 12. srpna 2015.

POSTUPIM 1945 A ATOMOVÁ BOMBA-2.ČÁST

6. srpna 2015 v 12:57 | VETERANUS
POSTUPIM 1945 A ATOMOVÁ BOMBA - 2. ČÁST
"Válka je aktem násilí, který slouží k tomu, aby byl protivník přinucen podřídit se naší vůli…Válka není pouhým politickým aktem, je skutečným politickým nástrojem, je pokračováním politiky jinými prostředky."
"Der Krieg ist also ein Akt der Gewalt, um den Gegner zur Erfüllung unseres Willens zu zwingen...der Krieg nicht bloß ein politischer Akt, sondern ein wahres politisches Instrument ist, eine Fortsetzung des politischen Verkehrs, ein Durchführen desselben mit anderen Mitteln".
( Carl von Clausewitz, Vom Kriege)
V první části svého článku jsem se zabýval, "bližším kontextem" schůzky představitelů třech vítězných mocností, která se uskutečnila v roce 1945 v Postupimi mezi 17. červencem a 2. srpnem 1945.
V době konání schůzky v Postupimi zaujímal už prezident Harry Truman místo potenciálního "ničitele světů"; žezlo tohoto "ničitele světů" převzal, jakožto vrchní velitel armády Spojených států, od doktora Oppenheimera, případně od generála Grovese, šéfa projektu "Manhattan". V roce 1949 se počet těchto "ničitelů světů" začal rozrůstat.
Mluvčími amerického "ničitele světů" se později stali američtí generálové; na příklad jím byl Curtis LeMay; ten všem nám svého času hrozil, že z nás během třiceti dnů, právě s použitím těchto zbraní, udělá "dýmající radioaktivní trosky". Okřídleným výrazem, který používali i vysoce postavení činitelé americké administrativy, bylo dobombardování protivníka do "jeskynní éry nebo do doby kamenné". To už ale bylo realizací politiky, která používala zcela jiné "prostředky", než ta politika, jejíž konec měl být v Postupimi potvrzen.
Miroslav Šiška nazval konferenci v Postupimi "koncem válečného partnerství". Historik Jan Wanner pak "postupimským epilogem" , tedy doslovem. Oba tyto názvy navozují myšlenku, že touto konferencí něco skončilo. Z hlediska jednorázového, nikoliv kontextuálního, pohledu na válku, jako na pokračování politiky jiným prostředky, mají jistě oba autoři , na které se odvolávám, pravdu. Po sedmdesáti letech je však potřebné, aby bylo pohlíženo na to, co se událo v roce 1945 v Postupimi, v kontextu dalších sedmdesáti let. Je třeba vidět, že tam něco nového začalo. Jestliže "ve hmotném světě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se v jednom bytu, zárodkem bývá bytu jiného" (František Palacký), tak i v roce 1945 v Postupimi se rodilo něco nového.
Jestli skončilo partnerství válečné, neznamenalo to konec politiky, kterou všichni tři účastníci schůzky reprezentovali. Soudím, že je na místě, když se kdokoliv zabývá onou konferencí, neopomíjet právě onen širší kontext schůzky. K tomu aby byl posouzen význam oné schůzky pro další vývoj světa, je třeba pohlížet na tuto schůzku jednak v kontextu politiky, která jí předcházela, ale i v kontextu politiky, která po ní následovala; válka sice začala s "jinými prostředky", než s jakými skončila válka předešlá z let 1914-1918, avšak končila za situace, kdy se prostředky k vedení válek dostaly na nový, kvalitativně zcela odlišný, stupeň. Ohld na širší kntext konce války nemusí, pochopitelně předpokládat podrobný rozbor všech aspektů onoho kontextu. To je jistě úkolem historiků. Což je zajisté úkol, který ještě zdaleka neskončil. Neskončil také i proto, že stále ještě mnoho původních materiálů, které by mohly ozřejmit pohledy na válklu, je ukryt i před zraky badatelů. A lhůty, po které nejsou určité věci přístupné, jsou stále prodlužovány. Jestli bádající historikové nemají k mnoha materiálům přístup, což teprve laik?
Osobně spatřuji širší kontext schůzky v tom, aby bylo nahlíženo na schůzku v Postupimi jako na jednu z epizod politiky, jíž pokračováním byla druhá světová válka. Tato politika měla své pokračování, "nezhynula naprosto", ale v Postupimi započalo jen další dějství oné politiky. Akceptuji tvrzení historika Warrena, že určení termínu schůzky bylo v přímé závislosti na datu, kdy měl být v Novém Mexiku proveden onen test "gadgeta", tedy "tretky", pozdější atomové bomby. "Termín první zkoušky přiměl Trumana odsunout začátek konference až do 17. července, což by zajišťovalo přímý dopad úspěšné zkoušky na diplomatická jednání" píše Warren ve své knize "Zápas o Evropu", III.díl.
A tak jistě skutečnost, že bezprostředně před zahájením schůzky proběhl onen experiment v Novém Mexiku úspěšně a že státní tajemník Byrnes věřil, že bombardování Hirošimy a Nagasaki zapůsobí na Stalina ještě dodatečně, ovlivnilo zásadním způsobem konání konference; v jejím průběhu dozrálo rozhodnutí, aby v testech bylo pokračováno; tentokrát formou quasibojového použití oné "tretky" leteckým bombardováním, kdy ona "tretka" byla použita ne v té formě, v jaké ji bylo možno vidět na třicetimetrové věží na střelnici u Alamogordo, ale v podobě "specielní letecké bomby" ("special bomb"). Obrázky oněch specielních bomb s poetickými názvy "hošík" (Little Boy) a "tlouštík" (Fat Man) lze vidět na příklad v mnou vzpomínané knize Jana Warrena. Rozhodně tedy oponuji tvrzení Miroslava Šišky, že "moment, kdy Truman seznámil Stalina s tím, že Spojené státy vlastní "zbraň s obrovskou ničivou silou", neměl na průběh konference žádný vliv". Nemohu se zbavit přesvědčení, že schůzka byla svolána právě proto, aby byl na Sovětský svaz uplatněn maximálně možný vliv, aby byl postaven před "fait accompli" a bylo mu nedvojsmyslně naznačeno, jaké důsledky to pro něj může mít, jestliže se nepodrobí vůli svých dosavadních spojenců. Když už skončil fiaskem pokus Churchilla s operací "Unthinkable", tak se zde nabízela nová možnost, jak vnutit Stalinovi svou vůli.
Explosivní náplní bomb byl v Hirošimě uran 235 a plutonium v Nagasaki, stejně jako v Novém Mexiku. Tyto bomby představovaly, co do svých účinků, zcela novou kvalitu ve škále bojových prostředků, jež byly do té doby k dispozici na straně západních spojenců. Jejich použitím se tedy kvalitativně změnily i ony "jiné prostředky" vedení války, pomocí kterých pokračuje politika. Předurčilo to zásadním způsobem i změnu politiky, která měla být pokračováním války, jež právě skončila a která, jak se ukázalo, velice brzo byla, či měla se stát, už jinou politikou, než kterou byla ta politika, jíž pokračováním byla právě skončivší válka. Jestliže akceptujeme Clausewitzovy názory, uvedené v záhlaví, pak z nich logicky vyplývá, že po skončení války bude politika pokračovat; byť by měla odlišnou formu; a také i obsah; obsah proto, že válka, zvlášť válka takových rozměrů, jakou byla evropská válka, ovlivní zpětně i politiku, jež bude následovat. A zásadní kvalitativní změna prostředků k vedení války, jak byly demonstrovány v Japonsku v srpnu 1945, nutně zpětně ovlivnily i politiku let poválečných. Poválečná politika tedy nebyla identická s politikou předválečnou, byť by obecný, dlouhodobý cíl zůstával.
Změnila se však kvalitativně nejen politika. K jejímu ospravedlnění a zdůvodňování byla vytvořena i ideologie, v jejímž jménu mají být "jiné prostředky" použity k pokračování, dnes už renovované, politiky. Už to měla být vyloženě politika "z pozice síly"; tato síla se měla opírat o monopol znalostí jak vytvořit atomovou zbraň. V podstatě se naplňovala idea prezidenta Roosevelta; ten přece v době, kdy schvaloval zahájení prací na projektu Manhattan, měl představu, že svět po válce budou kontrolovat ("to control" ve smyslu "ovládat, řídit") tři-čtyři "četníci", z nichž jen jeden bude vlastníkem atomových zbraní. Aniž byly tito "četníci" pojmenováni, bylo už v roce1941 zřejmé, že tím jediným, který bude v představách Roosevelta držitelem monopolu na atomovou bombu, budou Spojené státy. Ideologie "válečného partnerství", jak ji nazval Miroslav Šiška, měla být nahrazena novou ideologií. A to mělo být, podle mého soudu, jednoznačně objasněno i Stalinovi. A měly k tomu být použita celá škála prostředků. Pětihodinovou večeří Churchilla se Stalinem počínaje a "nahodilou" (casually) informací, kterou sdělil Truman Stalinovi dne 24. července, konče.
Má svůj význam, jestliže se na režii a průběh onoho rozhovoru Trumana se Stalinem, kdy byla komunikována tak závažná informace, podíváme blíže. Prezident Truman píše ve svých vzpomínkách: "On July 24 I casually mentioned to Stalin…( Harry S. Truman, Year of Decisions). Slovo "casually" má mnoho významů; na příklad: "neúmyslně, bezmyšlenkovitě, předem neuváženě, nedbale, nedůležitě" a jiné. Takže čtenář si může myslet, že se spolu třeba bavili o počasí a jen tak mezi řečí říká Truman Stalinovi: "Máme novou zbraň dosud nevídané ničivé síly…" a pak už jen pokračuje úvahami o tom, jak se horké letní dny projeví na úrodě ovoce v jeho zahradě a podobně.
Na druhé straně z vyprávění Churchilla vyplývá, že už během několika obsáhlých debat, vedených jen osamoceně s prezidentem nebo v přítomnosti jeho poradců, posuzoval s prezidentem, jak tuto informaci Stalinovi sdělit. Také jsou svědectví o tom, jak bedlivě účastníci přihlíželi oné debatě Stalina s Trumanem; a jak z výrazu Stalinovy reakce usuzovali, nakolik pochopil význam této informace a jak to ovlivní jeho chování. Sám se nemohu zbavit pocitu, že šlo o pečlivě zrežírované divadlo, při čemž závěry, které si přihlížející udělali, byly naprosto falešné a svědčily spíše o předpojatosti pozorovatelů; a o jejich neschopnosti správně hodnotit to, co viděli. To na jedné straně; na druhé straně to dávalo svědectví o sebeovládání sovětského vůdce, který už vyslechl informaci prezidenta jako dobře informovaný člověk a jako státník a který si je dobře vědom toho, jaké jsou důsledky onoho testu.
Je nanejvýš zajímavé všimnout si toho, jak jednotliví pozorovatelé rozhovoru Trumana se Stalinem hodnotí Stalinovu reakci.
Truman: "Ruský premiér neprojevil žádný zvláštní zájem".
Churchill: "Byl jsem přesvědčen, že Stalin nepochopil význam toho, co se dozvěděl…jeho tvář zůstala veselou a žoviální"...byl jsem si jistý, že Stalin v té době neměl žádné zvláštní znalosti o obrovitosti výzkumného procesu…"
Státní sekretář USA James Byrnes: "Udělal jsem si názor, že Stalin nepochopil význam toho, co bylo odhaleno…jsem přesvědčen, že Stalin nepochopil význam stanoviska prezidenta Trumana.
Britský ministr zahraničí Anthony Eden: " Stalin odpověděl jen kývnutím hlavy a krátkým "děkuji". Bez komentáře."
Ti z komentátorů, kteří z reakce Stalina usuzovali na to, že tento neměl představu o významu informace, kterou mu sdělil Truman, jen osvědčují svou ignoranci a neschopnost oceňovat protivníka. Lépe řečeno: podcenění protivníka.
Tady musím souhlasit s Miroslavem Šiškou, který píše, že je "téměř jisté, že si Stalin dobře uvědomoval, o čem Truman hovoří, nebo to alespoň velmi rychle pochopil". Jak také ne. Dá se jistě přepokládat, že Stalin znal článek v Pravdě z 13. října 1941 , kde mohl číst slova Petra Leonidoviče Kapicy. "…jednou z podmínek vedení války jsou výbušniny…v poslední době byly odhaleny nové možnosti, jež jsou ukryty v nitru atomů. Podle teoretických výpočtů může mohutná dnešní bomba zničit celou čtvrť; avšak atomová bomba, dokonce bomba nevelkých rozměrů, by mohla zničit velkoměsto s několika miliony obyvatel".
Byl to Stalin, kdo 11. února 1943 podepsal rozhodnutí Hlavního výboru obrany (GKO) o programu prací na vytvoření atomové bomby, a kdo 10. března 1943 podepsal rozhodnutí GKO SSSR o jmenování Igora Kurčatova vědeckým vedoucím prací pro využití atomové energie v SSSR.
Že Sovětský svaz v roce 1945 v tomto směru zaostával za Spojenými státy, bylo především důsledkem toho, že vedl vyčerpávající pozemní válku s Německem, že filosofie vedení této války se odlišovala od válečné filosofie Spojených států a Velké Británie; ta spíše stranila teoriím Douheta; a že vedení vyčerpávající války s Německem neumožnilo vyčlenit dostatek prostředků k tomu, aby v průběhu války bylo možno investovat do vývoje atomové zbraně. Vždyť prvenství Spojených států v tomto směru bylo podmíněno praktickou nedotknutelností jejich území a finančními možnostmi. Bylo velkou chybou západních politiků, že úspěch v tomto směru přisuzovali jen existencí jakési výlučnosti západní vědy a výzkumu, jakoby jiné země nebyly schopny ve dvacátém století něco podobného vytvořit. Rozčarování, které zažily v roce 1949, pak bylo zcela spravedlivou odplatou historie za jejich velikášství a za pocit nadřazenosti. Což, mimochodem, charakterizuje i současnou Ameriku!.
Jediný Churchill, který už znal Stalina, mohl ocenit jeho chování. Proto mne jen udivuje, že mohl vyjádřit to, co vyjádřil. Vždyť si jistě dobře pamatoval, jak se v roce 1942 poprvé se Stalinem osobně setkal, a jak jej uchvátila Stalinova schopnost se rychle orientovat. Když mu vyprávěl mu o problémech kolem operace "Torch", tak to popsal ve své knize takto: "Stalin okamžitě ocenil strategické přednosti operace "Torch". Jeho vyjádření na mne udělalo hluboký dojem…Ruský diktátor velice rychle a v úplnosti pochopil problémy operace "Torch", jenž byly pro něho zcela nové. Jen málokdo z žijících lidí by byl schopen během několika minut pochopit problémy, s nimiž jsme my tak vytrvale zápasili po měsíce. On to vše zhodnotil bleskově." (Churchill, Druhá světová válka, IV. díl).
A takový člověk by nebyl schopen pochopit význam informace, kterou mu sdělil Truman?
Konec 2. části.

POSTUPIM 1945 A ATOMOVÁ BOMBA

1. srpna 2015 v 7:38 | VETERANUS
POSTUPIM 1945 A ATOMOVÁ BOMBA-1. ČÁST
Rok 1945 zcela jistě zaujme v análech lidské historie významné místo. V onom roce skončily nejkrutější války dosavadní lidské historie. Nejprve byla v květnu ukončena válka v Evropě a o několik měsíců později válka v Tichomoří a v Asii. Dohromady obě tyto války byly nazvány "Druhou světovou válkou" a pod tímto názvem vešly do historie.
Čím více se od onoho roku vzdalujeme ve škále času, čím větší odstup získáváme, tím více se ozřejmuje kontext, ve kterém můžeme posuzovat vše to, co se v onom roce událo. Jestli říkám "můžeme", tak to explicite neznamená, že "musíme". Určující bude motiv, a jistě i světový názor, pozorovatele.
16. července 1945 v 5:10 začalo na severoamerickém kontinentě odpočítávání experimentu, kterým mělo vyvrcholit, tři roky trvající, úsilí vyvolat v nevelikém kritickém množství plutonia neřízenou štěpnou jadernou reakci; ta se měla projevit jako obrovská exploze. Očekávala se exploze takové síly, s jakou se lidstvo dosud nesetkalo a o jejíž podstatě a mohutnosti příslušní vědci jen nepřímo usuzovali z pozorování vzdáleného vesmíru; včetně pozorování nejbližší nám hvězdy, jež byla uctívána od pravěku, a které byly přinášeny i ty nejkrutější oběti, Slunce.
V 5:29:45 odpočítávání skončilo a došlo k iniciaci štěpné jaderné reakce; prostor McDonaldova ranče u Alamogordo v Novém Mexiku byl v ten okamžik ozářen světlem, jehož "lesk byl jasnějším, než tisíce planoucích Sluncí"; přihlížejícímu hlavnímu strůjci tohoto experimentu, Dr Oppenheimerovi, přišla na mysl slova ze starého indického eposu, Bhagavatgíty: "Stal jsem se smrtí, ničitelem světů". 19 tisícin sekundy po iniciaci už světelná koule, vytvořená onou explozi, opírající se svou polovinou o zemský povrch, dosáhla průměru asi 200 metrů; tato světelná koule dále rostla a postupně se transformovala v hřibovitý oblak nebývalých rozměrů. Jeden z vědců-teoretiků, který experimentu přihlížel, byl, navzdory své vědecké erudici, zachvácen obavou, že "ohnivá koule růst nepřestane, dokud nezachvátí celé nebe a zemi" (Robert Jungk, Brighter Than a Thousand Suns).
Za několik desítek sekund dospěla tlaková a zvuková vlna, vyvolaná explozí, k postavení pozorovatelů, kteří od místa exploze byli vzdáleni asi 9 kilometrů; projevila se jako obrovský vítr, doprovázený řevem, jenž vyvolával u přihlížejících představy Posledního soudu. Většina pozorovatelů, ač se jednalo většinou o, emocemi nezatěžované, vědce, byla zachvácena pocity strachu a pocity bytostí, které se osmělily uvolnit síly, jež až dosud byly vlastní jen "prastarému řádu vesmíru" (slova náčelníka "Sboru náčelníků štábů" generála G. Marshalla).
Lidstvo vstoupilo během několika tisícin sekundy do atomového věku; hlavním synonymem tohoto věku se stal strach, děs a hrůza z této nové "zbraně", tedy to, pro co měli antičtí Římané slovo "terror". Osměluji se tedy napsat, že od onoho okamžiku, který byl ještě znásoben 6. a 9. srpna, kdy podobná zařízení, tedy něco podobného onomu "gadgetu", tedy "tretce" (Osička-Poldauf, Anglicko-český slovník), z Nového Mexika, byla, už v podobě leteckých bomb, použita ke zničení japonských měst Hirošima a Nagasaki, žije lidstvo v atmosféře permanentního, čas od času sice tlumeného, ale neustálé existujícího, strachu- teroru. Troufal bych si tedy věk, který nastal oním okamžikem, označit nejen jako věk atomový, ale jako "věk atomového teroru". V atmosféře tohoto strachu byla od té doby přijímána i ta nejdůležitější rozhodnutí na nejvyšších politických úrovních; byla přijímána rozhodnutí, i v naší zemi, jež předurčovala vývoj lidské společnosti na planetě, kroužící už miliardy let kolem své mateřské hvězdy, Slunce.
Událostí, která se odehrála onoho 16. července na severoamerickém kontinentě, pak byla také významně ovlivněna schůzka nejvyšších představitelů třech mocností; tyto tři mocnosti úspěšně zakončily válku s nacistickým Německem; schůzka se uskutečnila v Postupimi, tedy v předměstí hlavního města Německa, Berlíně. Ten byl o několik měsíců předtím dobyt Rudou armádou v předposlední velké bitvě evropské války. Poslední bitvou této války se stala, jak je známo, "Pražská operace" Rudé armády, jež vedla také v osvobození hlavního města Československa. V Praze tedy také skončila de facto světová válka, ve své evropské části; skončila tam válka, jež "začala Mnichovem" (Dr Beneš, Paměti).
Co se týče hodnocení průběhu oné postupimské schůzky, tak se rozcházím s názorem českého publicisty Miroslava Šišky; ten v článku "Postupim-konec válečného partnerství" (Právo, 18. 7.2015) tvrdí, že "na průběh konference neměl moment, kdy přišla do Berlína zpráva o úspěšném vyzkoušení "nové zbraně s obrovskou ničivou silou", tedy o úspěšném testu "gadgeta", eufemicky nazvaném "novorozenec", na "průběh konference žádný vliv". Zprávu obdržel prezident Truman, aby ji pak sdělil i svým spolupracovníkům a spojencům, včetně přítomného Josefa Stalina. Protože Stalin byl Trumanem informován 24. července, a konference skončila až o týden později, 2. srpna, lze něco takového, co tvrdí M. Šiška, tvrdit jen při naprostém přehlížení odlišných názorů na význam informace a při přehlížení bližšího i dlouhodobějšího kontextu. Přehlížet kontext událostí je, mimochodem, oblíbeným "grifem" současné publicistiky i politiků.
Co se týče bližšího kontextu schůzky, tak, na rozdíl od M. Šišky, si dovoluji tvrdit něco jiného. Úspěšné provedení testu oné "tretky", jež později dostala název "speciální bomba" ("special bomb"), ovlivnilo konferenci zásadním způsobem; posílilo totiž strategické záměry, které zřejmě sledovali oba západní účastníci schůzky. A potvrdilo "druhou stranu" definice války, jak ji formuloval v XIX. století Carl von Clausewitz. Teď opět oponuji M. Šiškovi: nestalo se to, že "vystoupila do popředí politika". Politika měla jen mít své pokračování jinými prostředky, než tomu bylo v sedmi letech před konferencí. Dokonce i světová válka, jež v době konference ještě pokračovala v Tichooceánské oblasti, měla být vedena "jinými" prostředky, které až do té doby válečnictví, včetně dosavadního průběhu druhé světové války, znalo. Chci opřít své tvrzení o několik skutečností.
Na webovské stránce ( http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html) se tvrdí, že "…na konferenci v Postupimi obdržel Truman hlášení Grovese o tom, že test prvního atomového zařízení proběhl v Alamogordo úspěšně. Tón vystupování Trumana se v průběhu dalších rozhovorů ostře změnil; stal se neústupným a kategoricky odmítal všechny návrhy svých spojenců. Dokonce Churchill byl udiven takovou změnou. Truman však byl netrpělivý, chtěl co nejrychleji sklízet plody úsilí a nákladů vynaložených na novou supermocnou zbraň; chtěl vyvolat pocity strachu u všech, kdo by se chtěl postavit do cesty snahám USA o hegemonii." Dovoluji si tento názor akceptovat, už také proto, že si připomínám kontext s názory prezidenta Trumana z doby, kdy byl ještě senátorem a kdy se vyslovoval o tom, koho a za jakých okolností je třeba podporovat: zda Hitlera nebo Stalina. Teď, po porážce Hitlera, už zde byl v podstatě jen jeden soupeř, vůči kterému bylo třeba se vymezit.
Jsem toho názoru, že svolání této konference právě do doby, kdy se očekávalo úspěšné ukončení vývoje atomové zbraně, mělo za svůj hlavní cíl právě to, že se očekávala úspěšnost onoho testu u Alamogordo se všemi jeho konsekvencemi. A že, kromě toho, vrcholilo i jiné úsilí jednoho ze spojenců Stalina, vyvolat na něj nátlak a zmírnit tak jistě jeho uspokojení nad tím, že se stala úspěšnou strategie, kterou formuloval ve svém projevu z 3. července 1941. Pod pláštíkem přátelského setkání vítězů v evropské válce, mělo být vysvětleno J. Stalinovi, třeba i v průběhu pětihodinové večeře, kterou se Stalinem absolvoval Churchill 18. července, tedy den poté, kdy se sám o úspěšnosti testu dozvěděl, kdo je teď v pozici onoho "ničitele světů" a jakými prostředky by mohla pokračovat politika, jíž začátek byl daleko před rokem 1938. Jak by mohla pokračovat politika, jíž v samém jejím počátku nebyl Churchill nezúčastněným divákem.
Onen "ničitel světů" měl ještě virtuální podobu, a na scénu měl vystoupit samozřejmě v krajním případě; zatím v současné době měl stačit jen náznak hrozby něčeho podobného. Stalin bezpochyby představoval člověka, který se dokázal orientovat v podobných situacích, zvláště také proto, že informace o úspěchu testu u Alamagordo nebyla pro něho naprostým překvapením. Když k němu přistoupil prezident Truman, aby mu informaci o "nové zbrani neobyčejné destruktivní síly"("a new weapon of unusual destructive force")sdělil, tak již dva či tři dny věděl, že se onen test v Novém Mexiku úspěšně uskutečnil.
Diplomaticky byl účel konání onoho "vítězného setkání" v Postupimi zahalen do slov, která použil W. Churchill v dopise prezidentu Trumanovi, když mu 11. května 1945 psal, že " je životně důležité abychom dosáhli souladu s Ruskem nebo abychom si vyjasnili naše vztahy s ním…"
Už z citované věty, kterou napsal W. Churchill, lze usoudit, že autor uvažoval o dvou možných variantách. První variantou bylo dosažení "souladu s Ruskem" a druhou bylo "vyjasnění si vztahů s ním". Mně dnes nezbývá, než z kontextu usuzovat, co v myšlenkách W. Churchilla znamenal onen "soulad". Osobně předpokládám, že onen "soulad" se měl též opírat o hrozbu v podobě nějaké operace "Nemyslitelné", jejíž plánování skončilo pro Churchilla fiaskem, což v době zahájení konference už bylo zřejmé; případně o hrozbu použití atomové zbraně, s jejímž úspěšným testem se dalo počítat.
Konec 1. části.